Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Návrat Fénixe

navrat-fenixe-thaneb Australské dobrodružství

První část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Bitva o Bradavice skončila, Voldemort je mrtvý, hrad poničený a ztráty na životech jsou bolestné. Jak se s tím vším Harry a jeho přátelé vyrovnají? A co dál? Záchrana Hermioniných rodičů, zbavených vzpomínek na dceru, je zavede až do Austrálie. Jenže na Harryho se lepí problémy vždy a všude...

    Kapitola 1, Procitnutí

      Fawkes_03Harry se pomalu probouzel s pocitem, že na sobě cítí pohled něčích očí. Připadalo mu zvláštní, že necítí strach. Místnost byla ponořena v šeru, hleděl přímo nad sebe a viděl závěsy kolem svého lůžka. Pochopil, že je ve své posteli v ložnici Nebelvírské koleje. Chtěl sáhnout na noční stolek pro své brýle, aby se podíval, čí upřený pohled ho probudil. V tom samém okamžiku ucítil tu úžasně vzrušující květinovou vůni, po které se mu tak stýskalo.

      „Ginny,“ zašeptal.

      „Přišla jsem ti říct, že je čas vstávat,“ řekla  a posadila se na kraj jeho postele.

      Harry se také posadil a bez brýlí hleděl z blízka na její rozmazaný obličej. Znovu zašeptal její jméno, jako by nemohl uvěřit, že je tady, tak blízko u něho. A potom ji objal a políbil. V tom polibku bylo všechno, co nedokázal vyjádřit slovy. V tu chvíli si uvědomil, co se událo před tím, než zde usnul. Ten polibek vyjadřoval úlevu z toho, že oba tu hrůzu přežili, radost z toho, že můžou být zase spolu. Jako kdyby mu právě spadl obrovský kámen ze srdce, padl zpátky hlavou na polštář a natáhl se pro své brýle, aby si ji mohl konečně pořádně prohlédnout. Měl pocit, že se na její tvář nikdy nemůže dostatečně vynadívat. I v tom šeru, které vládlo v ložnici, viděl, jak její krásné hnědé oči září štěstím a láskou.

      „Co je vlastně za den a kolik je hodin?“ zeptal se.

      Ginny se usmála  a odpověděla se strojenou obřadností: 

      „Budiž do kronik zapsáno, že dnešního dne v časných ranních hodinách, byl poražen a zničen nejmocnější a nejstrašnější černokněžník všech dob, nazývaný Lord Voldemort. Ať se tedy tento den nadále nazývá Dnem Harryho Pottera na počest toho, kdo dokázal láskou a dobrem porazit zlo a nenávist.“

      Harry poslouchal s pusou otevřenou a s nevěřícným výrazem ve tváři.

      „Z koho prosím tě vypadl takový nesmysl?“

      Ginny se zasmála a odpověděla:

      „No Křiklan nebyl zrovna nejstřízlivější, ale u ostatních se setkal s obrovským nadšením.“

      „A kolik u toho bylo střízlivých lidí? Vždyť je to strašný nesmysl…“ zeptal se Harry. „Myslela jsem si, že se na to budeš dívat takto,“ usmála se Ginny, „každopádně už je večer. Prospal si celý den. Evakuovaní studenti se vrátili zpátky do školy, profesoři s pomocí spousty dalších kouzelníků skoro celý den opravovali školu a za chvíli začne slavnostní hostina na tvou počest. Máma hlídala ve společenské místnosti, aby se nikdo neodvážil tě předčasně probudit. „Potřebuje si pořádně odpočinout, drahoušek, po tom co všechno zkusil.“ Teď ale konečně uznala, že jsi odpočíval dost dlouho, že hostina na tvou počest by se neměla konat bez tvé přítomnosti a poslala mě, abych tě laskavě a šetrně probudila. Myslíš, že se mi to podařilo?“ zeptala se Ginny  se šibalským úsměvem.

      „To tedy určitě, krásnější probuzení jsem ještě v životě nezažil. Tak bych se chtěl probouzet už každé ráno až do konce života…“ řekl Harry a uchopil její ruku, která volně ležela vedle něj do své ruky. Ginny se trošku začervenala.

      „To znělo skoro jako žádost o ruku…“ řekla a rozpačitě se usmála.

      Harry se zasmál a odpověděl:

      „Nepospíchej na mě tolik. S žádostí o tvou ruku si počkám do tvé plnoletosti. Musíš mi dát trochu času, abych mohl sehnat zásnubní prsten, který by byl hoden zdobit tuhle ruku…“ a přitáhl si její ruku k ústům, aby ji mohl políbit.

      Ginny se začervenala ještě víc.

      „Odpověď na tvou žádost ti můžu dát hned teď, jestli chceš…“ a červenala se víc a víc.

      Harry se usmál a v tom úsměvu se zrcadlila všechna láska a něha, kterou k ní cítil.

      „Jen si svou odpověď nech na potom, teď bych radši dostal ještě jednu pusu.“ Ginny se k němu naklonila, její rozpuštěné vlasy spadly jako závoj kolem jeho hlavy, až měl pocit, že svět kolem něj přestal existovat. Začala ho líbat tak, jako v den jeho sedmnáctých narozenin. Měl pocit, ne - věděl, že kromě Ginny neexistuje nic jiného. Na celém světě byli jen oni dva a s nimi jejich láska. Ale ani teď mu nebylo dopřáno, aby ten polibek trval věčně, jak by si přál.

      Najednou se v ložnici rozsvítily všechny lampy a tichem zazněl hlas paní Weasleyové:

      „To jsem si mohla myslet, že se nedočkáme, když sem pošlu tebe Ginny!“ Ginny odskočila jako by dostala elektrickou ránu a zůstala stát v nohách jeho postele, s obličejem jako červánky. Harry se posadil a s rozpaky a obavami se zahleděl na paní Weasleyovou. Přesto, že její hlas zněl rozhněvaně, tak v jejích očích viděl veselé ohníčky.

      „Už opravdu musíš vstávat Harry, hostina má každou chvíli začít. Přece nechceš, aby na tebe všichni ti lidé, kteří ti chtějí vzdát čest, čekali.“

      „Jací lidé?“ vyděsil se Harry. „Myslel jsem, že to je hostina pro studenty…“

      „Ale kdepak drahoušku, je tu spousta lidí, však měla Minerva spoustu práce, než se jí podařilo do Velké síně všechny usadit. Jsou tu všichni, co se podíleli na boji proti Voldemortovi. Dedalus Kopál přivedl dokonce i Dursleyovi. Říkal, že je načase, aby pochopili, jaký skutečně jsi v očích nás všech.“

      Harry se upřímně vyděsil. Co si to u Merlinových vousů na něj zase vymysleli.

      „Já tam nejdu. To po mě nemůžete chtít. Všichni na mě budou zírat jako na podivnou hříčku přírody. Co mi to proboha děláte?“

      Ginny se konečně probrala ze strnulosti způsobené leknutím z matčina vpádu.

      „Ty se bojíš?! Neříkej, že máš strach, Harry Pottere!“ a rozesmála se.

      Harry na ni rozpačitě pohlédl, pak přeskočil očima na její matku. Stále se tvářila moc mile a zdálo se mu, že i povzbudivě. Tak se otočil zpátky k Ginny.

      „Když mi slíbíš, že mě budeš celý večer držet za ruku, tak už se tolik bát nebudu.“ Oči obou se s napětím obrátili k paní Weasleyové a v její tváři si přečetli tolik štěstí a radosti, že se na ni oba museli usmát.

      Ginny odpověděla:

      „Tak dobře, slibuji. Teď si ale pospěš, máma s Hermionou ti připravily čisté oblečení. Počkáme na tebe dole.“

      Harry sebou hodil a za chvilku už běžel po schodech do společenské místnosti. Čekali tam na něj jen paní Weasleyová, Ginny, Ron a Hermiona, která ho přivítala slovy: 

      „To je dost, jak se cítíš Harry?“

      „No to je otázka. Jak bych se asi měl cítit? Kdybych neměl takový hlad, tak bych odsud utekl…“ zamračil se Harry.

      „Kde jsou všichni?“

      „Šli napřed, aby nám drželi místa na hostině…“ odpověděla Hermiona.

      „Pojď, Harry, už opravdu musíme jít,“ řekla paní Weasleyová a s neobyčejnou hbitostí prolezla otvorem v portrétu.

      „Kampak se poděla Buclatá dáma?“ zeptal se Harry, když se protáhl za ní.

      „Myslím, že už bude taky ve velké síni, jako všichni ostatní…“ a ukázala na portréty kolem, které zely prázdnotou.

      Ron se zasmál:

      „Stejně nechápu, jak se všichni vejdou na těch pár pláten, co dole jsou, zvlášť když se k nim přidala Buclatá dáma.“

      Hnali se dolů značnou rychlostí, ale v okamžiku kdy sestupovali po mramorovém schodišti do vstupní síně, sedla na Harryho taková tréma, že měl pocit, jako by se nedokázal nadechnout. V tu chvíli ho Ginny pevně uchopila za levou ruku a pevně ji stiskla. Nervózně se na něj usmála, ale s překvapivou rozhodností ho vedla do Velké síně. Harry se zhluboka nadechl, jako by se měl ponořit až na dno Bradavického jezera. Na to co přišlo v okamžiku, kdy vstoupili do přeplněné Velké síně, to nestačilo. Byl to takový hluk, jaký Harry ještě nikdy v životě neslyšel. Aplaus, křik, řev, jekot a volání slávy z takového množství hrdel, až měl Harry pocit, že čerstvě opravený hrad nemůže ten nápor vydržet a znovu spadne. Netrvalo to však věčně. Postupně řev utichal a přecházel zvolna v potlesk snad tisíce rukou. Harry pomalu otvíral oči a s povděkem zaregistroval, že hrad byl opraven dobře a stále stojí. Viděl jak uličkou vedoucí ze středu síně ke vstupním dveřím, spěchá paní profesorka McGonagallová.

      „Že jste si dal načas Harry, už jsem měla obavy, že jste se nám někde ztratil.“

      Harry se již pomalu vzpamatovával z toho přivítání a odpověděl:

      „Teď mě mrzí, že jsem to opravdu neudělal.“

      Paní profesorka se zatvářila chápavě a zlehka se na Harryho usmála.

      „Pojďte se posadit,“ koukla na ostatní a dodala, „všichni.“

      Pak se otočila a vykročila před nimi uličkou, která vedla přímo do středu Velké síně.

      Teď se teprve Harry pořádně rozhlédl. Stoly byly uspořádány spirálovitě od středu až ke stěnám síně. Spirála byla přerušena pravidelnými uličkami probíhajícími od středu k okrajům tak, aby byly všechny stoly dobře přístupné. Celkový dojem vypadal jako obrovská pruhovaná šnečí ulita. Harry se neubránil obdivu k umění profesorky McGonagallové. Nikdy by nevěřil, že je možné do Velké síně pohodlně umístit takové množství lidí. Jak procházel uličkou za paní profesorkou, pořád pevně svíral Ginninu ruku. Obličeje lidí, kolem kterých procházel, mu splývali v jedinou rozmazanou barevnou skvrnu. Když byli téměř u prostředního stolu, zahlédl najednou obličej svého bratrance Dudleyho. Nezarazilo ho ani tak to, že ho tu vidí, jako výraz, který na té tváři uviděl. Dudleyho oči zářily nadšením a jeho ústa byla roztažena úsměvem. Harry zvednutím pravé ruky odpověděl na jeho mávání a v rychlosti, kterou míjel jejich stůl, stačil ještě zaregistrovat vyděšené výrazy v tvářích své tety a strýce. Všiml si letmo i Dedaluse, Hestie a paní Figgové, kteří seděli s nimi.

      Ale to už byli u prostorného stolu uprostřed síně. Profesorka McGonagallová Harryho usadila vedle Kingsleyho Pastorka, který povstal a přivítal Harryho podáním ruky. Ginny posadila po Harryho levici a sama si sedla vedle ní. Paní Weasleyová, Ron a Hermiona se posadili k ostatním. Byli tu pan Weasley, Bill, Fleur, Charlie, George, Aberforth a Elfias Dóže. Hned u vedlejšího stolu čněl do výšky i do šířky rozesmátý Hagrid a vesele na Harryho mával. S ním tam seděl zbytek profesorského sboru včetně profesorky Trelawneyové. Harry se rozhlédl dál a spatřil další známé tváře, které se na něj usmívaly. Pak ho oslovil Kingsley: „Netvař se tak rozpačitě Harry, to uznání si plně zasloužíš. My všichni co jsme tady, jsme věřili, že dokážeš Voldemorta porazit, ale všechny jsi fascinoval tím úžasným způsobem, jak jsi to dokázal. Všichni, co to viděli, jsou na tebe opravdu pyšní a věřím, že i ti, kteří už ten souboj vidět nemohli.“

      Harry si vzpomněl na ty, kteří ho doprovázeli na jeho cestě na smrt do zapovězeného lesa, na Brumbála a také na Severuse Snapea, usmál se a řekl:

      „Ti určitě, tím jsem si jist.“

      Pak se otočil k profesorce McGonagallové a zaprosil:

      „Mám už strašný hlad, nebylo by něco na zub, prosím?“ A světe div se – profesorka se nahlas upřímně rozesmála a v zápětí zvolala:

      „Hostina může začít!“

      V tom okamžiku se před nimi na stolech objevily tácy a mísy s tolika dobrotami, že Harry nevěděl, kam má sáhnout dřív. Rozpustile zamrkal na Ginny a začal si na talíř nakládat ode všeho kousek.

      Během jídla se na něj obrátila profesorka McGonagallová:

      „V ředitelně jsem našla myslánku plnou něčích vzpomínek a portréty ředitelů mi řekly, že jsi je tam dal asi ty. Nevěděla jsem co s nimi, tak jsem je uložila tak jak byly do skříně, než se tě zeptám, co s nimi mám udělat.“

      Harry odpověděl.

      „To jsou vzpomínky profesora Severuse Snapea, stihl mi je dát těsně před svou smrtí. Možná by bylo dobré, abyste je vy a Kingsley viděli, abyste pochopili, jaký opravdu byl a proč mu profesor Brumbál tak věřil. Myslím, že nikdo jiný už by je ale vidět neměl, tak až si je prohlédnete, tak je prosím zničte.“

      „Jistě Harry, jak si přeješ“ řekla, „a děkuji za důvěru“ dodala. Kingsley jen přikývl.

      Zamyslel se a pak se zeptal:

      „Víš Harry, leccos jsem pochopil z toho, o čem jsi s Voldemortem mluvil před tím vaším soubojem, ale pořád ještě zdaleka nechápu všechno. Myslíš, že teď už bys nám mohl říct, o co vlastně šlo?“ Harry se rozhlédl kolem stolu a uviděl napjaté tváře všech.

      Jen Ron s Hermionou se potutelně culili. Na Harryho tázavý pohled Ron odpověděl:

      „Ty jsi ještě spal, když mamka mně a Hermionu podrobila odpoledne krutému výslechu. My jsme nevěděli, jestli můžeme něco prozradit a tak jsme mlčeli jak zařezaní. Tak si to teď užij proti té přesile…“ a  škodolibě se uchechtl.

      Harry se na chvilku zamyslel; přemýšlel, co by asi dělal Brumbál. Pak se znovu rozhlédl po napjatých tvářích kolem stolu a obrátil se zpátky ke Kingsleymu, který tu otázku položil.

      „To s čím jsme se my tři poslední rok potýkali, byla ta nejhroznější, nejčernější černá magie, jakou si umíte představit. Myslím, že by nebylo vhodné, aby se něco z toho dostalo mezi širokou veřejnost. Nicméně…“ rychle pokračoval s pohledem na paní Weasleyovou, aby uťal předčasně její námitky.

      „Nicméně se domnívám, že ti, kteří sedí u tohoto stolu a možná ještě pár dalších lidí by se měli dozvědět všechno. Asi bychom měli uspořádat nějaké sezení jen pro zvané, kteří mi všichni slíbí, že to, co se tam dozvědí, nikdy neřeknou nikomu jinému…“ dodal s pohledem na profesorku McGonagallovou.

      Ta přikývla a zeptala se: 

      „Jen mi řekni kdy, a koho bys chtěl pozvat? To nebude žádný problém.“

      „Co to udělat hned zítra, ať to mám už za sebou, abych mohl na všecko už zapomenout…“ navrhnul Harry.  Náhle se ozvala paní Weasleyová:

      „Když jsi řekl, všichni u tohoto stolu‘, nemyslel jsi tím i Ginny, že? Víš přece, že ještě není ani plnoletá…“ a podívala se na něj s obavami. 

      Harry se podíval do Ginniných očí plných vzdoru a odhodlání a prosebně se otočil na její matku:

      „Myslíte, že mě Ginny nedonutí, abych jí všechno řekl? Vždyť je celá vy. Nenuťte mě, abych to všechno musel vyprávět dvakrát a vezměte jí s sebou, prosím. Rozhodnutí je ale na vás.“

      A pohlédl na Weasleyovi.

      Kromě Molly to všechny rozesmálo. Harrymu se ulevilo a dodal k paní profesorce.

      „Taky bych chtěl pozvat Nevilla a Lenku Láskorádovou, protože ti dva hráli výraznou roli v našem příběhu a měli by vědět, na čem se vlastně podíleli.“ Profesorka se zatvářila pochybovačně, ale nakonec přikývla.

      „Koho pozvete z profesorského sboru a z Fénixova řádu,“ pokračoval Harry, „to nechám na vás dvou“ a otočil se ke Kingsleymu. „Vy znáte všechny líp než já a spíš odhadnete, kdo z nich by měl vědět všechno.“

      „Dobře,“ řekla profesorka McGonagallová, „co to uspořádat zítra po obědě? Malé posezení přátel u čaje a sušenek. Dopoledne budu mít dost zařizování kolem školy a studentů, ale po obědě už bude klid.“ Harry se na ní usmál, polkl pečené kuře s bramborem, a řekl:

      „To zní báječně.“

      Pomyslel si, že dnes má už to nejhorší za sebou.

      Jenže to podcenil Křiklana. Když se hostinou propracovali až k zákuskům a Harry si s chutí naložil hned několik kousků jahodového koláče, povstal u vedlejšího stolu profesor Křiklan, důrazným zacinkáním na svoji číši si zjednal ticho ve Velké síni a začal:

      „Myslím, že je ten pravý čas, abychom připili na počest tomu, kdo se především zasloužil o to, že můžeme slavit a užívat si tento skvělý hodokvas. Připijte všichni na počest Harryho Pottera!“

      Všichni ve Velké síni povstali a zvedli své poháry otočení čelem k Harrymu. Harry vstal také se svým pohárem v ruce a tvářil se rozpačitě. Bál se toho co by mohlo ještě následovat. A nemýlil se. Když si všichni připili, tak Křiklan nezadržitelně pokračoval:

      „Tento den se stane nejvýznamnějším dnem v novodobých kouzelnických dějinách. A proto si myslím, že bude jen spravedlivé, pokud ponese jméno toho, jenž se o to nejvíce zasloužil. Ať je tedy nazýván Dnem Harryho Pottera!“ Ozvalo se množství souhlasných výkřiků, Harry zrudnul a jeho rozpaky se prohloubily. Rozhlédl se po tvářích kolem sebe a viděl v nich tázavý výraz, jako by všichni čekali, jak na to bude reagovat.

      Harry si odkašlal, otočil se ke Křiklanovi a nečekaně silným hlasem odpověděl:

      „Musím vás zklamat, pane profesore, ale já si nemyslím, že by to bylo spravedlivé. Moje úloha v tomto boji byla předem daná, dělal jsem jen to, co jsem udělat musel. Můj osud byl určen ještě před mým narozením a já jsem neměl jinou volbu, než svůj osud naplnit. Zásluhy na konečném vítězství musí být připsány těm, kteří do toho boje vstoupili dobrovolně o své vlastní vůli. Ron a Hermiona, kteří se dobrovolně rozhodli po mém boku čelit nebezpečí, protože oba mi několikrát zachránili život. Bez nich bych tu už nebyl a nemohl bych dokončit svůj úkol. Profesor Brumbál, který odhalil Voldemortova tajemství a naučil mě jak ho porazit. Ale také všichni ostatní, kteří bojovali od začátku proti zlu, i když nevěděli, jestli se dočkají konečného vítězství. A mnozí z nich se ho skutečně nedočkali. Vy všichni, kteří jste se účastnili obrany tohoto hradu i ti, kteří v té poslední bitvě položili své životy pro lepší budoucnost nás všech. Po všech těchto lidech by se měl jmenovat tento den. Tak co ho třeba nazvat Dnem společného vítězství a každý rok, v tento den vzpomenout na ty, kteří pro nás všechny obětovali své životy…“ Nastalo dlouhé ticho.

      Harry se otočil k lidem kolem svého stolu. Kingsley se na něj díval se souhlasem a obrovským porozuměním. Ostatní, včetně Elfiase a Aberfortha měli slzy v očích a paní Weasleyová a Hermiona nahlas vzlykali. Vtom se začal ozývat potlesk, který stále sílil víc a víc. Byl to takový aplaus, že se Harrymu rozběhl mráz po zádech. Ginny ho objala a na očích jí viděl jak moc je na něj pyšná. Její mamka i Hermiona také vstaly a šli ho obejmout. Paní profesorka byla také dojatá.

      Řekla jen:

      „Byl by na tebe určitě moc pyšný Harry…“ a on se na ni jen usmál a věděl, že myslí na profesora Brumbála. A na rozdíl od ní to věděl. Věděl, že je na něj pyšný i když už je tam, na druhé straně, věděl, že jsou na něj pyšní i jeho rodiče, Sirius i Lupin. Věděl to, protože byl Pán smrti a znal všechna její tajemství. Usmál se a posadil se, aby se konečně pustil do toho koláče.

      Hostina skončila a rozběhla se volná zábava. Za Harrym ke stolu přišla spousta přátel, jen aby ho pozdravili a jako Lee Jordan mu řekli:

      „To bylo přesný Harry, dobře jsi to řekl.“

      A Harry se zase stavil s Ronem, Hermionou a Ginny za Hagridem, který ještě dost dlouho po jeho projevu dojatě troubil do kapesníku velikosti ubrusu.

      „Řek si to moc krásně Harry, fakt si mě dojal…“ a zase mu začali téct slzy do huňatého plnovousu. Ti čtyři ho chvíli konejšili a prohodili pár slov s ostatními profesory.

      „Měl bych zajít za Dursleyovými, ale asi bude lepší, když tam půjdu sám. Nevypadali moc nadšeně, když jsem je viděl,“ řekl Harry a Ron se na něj podíval s odhodláním:

      „Prošli jsme s tebou všechno, snad si nemyslíš, že tě v tom teď necháme samotného. Když se nebudou chovat slušně, tak je uřknu a bude pokoj…“ a Ginny dodala:

      „Já už tě nepustím samotného ani na krok…“ a zatvářila se dost majetnicky.

      Harry a Hermiona se zasmáli a Ron zvedl výhružně obočí. Když však viděl odhodlaný výraz v jejím obličeji, jen pokrčil rameny. A tak šli všichni. Když přicházeli k jejich stolu, tak Harry s úžasem sledoval, jak Dudley se zaujetím diskutuje s Dedalem, strýc Vernon probírá s paní Figgovou kouzelnické způsoby cestování a teta Petunie se s Hestií baví o vaření. Přisedl si k jejich stolu s Ginny po boku a řekl: 

      „Ahoj, vidím, že se dobře bavíte.“ Dudley se na něj zářivě usmál a začal nadšeně:

      „Ta tvoje škola je fakt senzace. Přijeli jsme už na oběd a pak nám to tady Ded a Hestí všechno ukázali. Už se ti nedivím, že se ti u nás doma nelíbilo, taky bych byl radši tady…“ a oči mu zářili nadšením.

      „Dedale, vy jste ho někde tajně vyměnil, já ho prostě nepoznávám…“ pak se otočil na paní Figgovou:

      „Jsem rád, že vás zase vidím, jak se vám daří paní Figgová?“

      „No já jsem teď posledních pár týdnů bydlela s tvou rodinou. Když se ministerstvo rozhodlo, že kromě mudlorozených půjde i po motácích, tak pro mě přišel Kingsley a přemístil mě do jejich úkrytu. Tak jsme měli čas se trochu skamarádit. Sem jsme přijeli záchranným autobusem a přesto, že Dedalus požádal Ernieho Bouráka, aby jel opatrně, protože poveze mudly, tak to byl pro ně nepříjemný zážitek. Já se nedivím, taky to nesnáším, jenže mi nic jiného nezbývá, protože jinak cestovat neumím.“

      Pak se podívala na Ginny a zeptala se:

      „A kdopak je tohle? Tvoje děvče? Nejsi náhodou Weasleyová?“ otočila se na Ginny.

      „Promiňte mi tu nezdvořilost“ odpověděl jí Harry. „Dovolte, abych vás všechny představil: To je paní Figgová, moje teta Petunie, strýc Vernon, bratranec Dudley. Hestii a Dedala asi znáte. A tohle je Ginny Weasleyová a tady -“ obrátil se ke svým přátelům, kteří zůstali stát vedle stolu, „- to jsou Ron Weasley a Hermiona Grangerová moji nejlepší kamarádi.“

      Hestie s Dedalem se usmáli, strýc a teta kývli hlavou na pozdrav a paní Figgová se usmála a řekla: „Jsem moc ráda, že vás poznávám.“

      Dudley se podíval na Rona a Hermionu a zeptal se:

      „Fakt jste mu zachránili život, jak tu vykládal?“

      „Jistě Dudley, a ne jednou,“ odpověděl mu Harry.

      „Od toho přece kamarádi jsou, ne?“ řekla Hermiona.

      Pak se Harry otočil k Hestii a Dedalovi:

      „Co teď budete dělat? Váš úkol přece skončil, ne?“

      „No nejdřív ještě dostaneme tvé příbuzné bezpečně domů. Pojedeme zítra Bradavickým expresem, přespíme v Prasinkách. Madame Rosmerta nechala za humnama postavit pár stanů, protože očekávala, že nebudou stačit ubytovací možnosti ve vesnici. Zítra si ještě prohlédneme Prasinky a po obědě pojedeme expresem do Londýna…“ povídala Hestie a Dedalus pokračoval:

      „A já se pak přihlásím Kingsleymu na ministerstvu. Hledá lidi s dostatečně silným Patronem. Má dost problémů s mozkomory, vyhnal je z Azkabanu, ale oni se v poslední době dost přemnožili a dělají spoustu problémů po celé zemi. Tak jim náš nový pan ministr vyhlásil válku a snaží se výrazně zredukovat jejich stavy.“

      „No, tak si to zítra hezky užijte“ řekl Harry na adresu Dursleyových a ostatním řekl: „Brzy nashledanou.“

      Pak se on i Ginny zvedli a společně s Ronem a Hermionou se vydali dál.

      Harry se tvářil zamyšleně a tak se ho Hermiona zeptala:

      „Copak se ti honí hlavou Harry?“

      „No, uvažoval jsem, jestli bych se taky neměl hlásit k boji proti mozkomorům, mám přece hodně silného Patrona…“

      „Ale Harry, ty přece musíš nejdřív dodělat školu, ještě ti zbývá jeden rok a OVCE!“ odpověděla mu Hermiona.

      „A bude to možné? Myslíš, že se budeme moct vrátit do školy?“ zeptal se pochybovačně Harry.

      „Jistě, ptala jsem se na to dnes profesorky McGonagallové. Řekla, že všichni, kteří z jakýchkoli důvodů museli letos přerušit studium, budou moct pokračovat a ukončit si vzdělání.“

      Harry se zamyslel.

      „Víš, já si nějak nedovedu představit, že bych po tom, co jsme zažili, znovu 1. září nasedl do vlaku a vrátil se k psaní úkolů.“

      Hermiona zakroutila hlavou.

      „Harry, jak jsi to říkal, ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu. O to tady jde. Ty už můžeš žít podle svého. Máš šanci prožít konečně jeden bezstarostný školní rok, což se ti, pokud se dobře pamatuji, ještě nepodařilo. Máš před sebou školní rok, kdy jediné čeho se budeš bát, bude to, jestli se dobře připravíš na zkoušky.“

      Pak se ozvala Ginny:

      „Já budu taky ještě rok chodit do školy, měli bychom skládat OVCE společně. Copak ty nechceš být se mnou?“ zeptala se s úzkostí v hlase.

      Harry jako by se zrovna probudil ze snu, pohlédl na ni a vzpomněl si na ty krásné chvíle, které tady spolu před rokem prožívali.

      „Jistě, že chci být s tebou Ginny, bude to ten nejkrásnější školní rok, jaký si umím představit…“ usmál se a chytil ji kolem ramen.

      Jak procházeli Velkou síní a občas se zastavili na pár slov s přáteli, zahlédl Harry na jednom z portrétů známou tvář s bílým plnovousem a půlměsícovitými brýlemi. Najednou dostal nápad. Otočil se k Ginny a řekl:

      „Na chvilku se ztratím, neboj, o nic nejde, jen si potřebuji v soukromí promluvit s Brumbálovým portrétem. Nebude to trvat dlouho. Za chvilku budu zpátky a najdu si tě. Pak už se od tebe ani nehnu, slibuji…“ a zlehka ji políbil do vlasů.

      Když cestou z Velké síně procházel kolem portrétu, ze kterého se na něj usmívala tvář profesora Brumbála, na moment se zastavil a šeptem se zeptal:

      „Mohli bychom se setkat za chvíli v ředitelně, prosím?“ Brumbál jen přikývl a zmizel z portrétu.

      Harry se rychle vydal nahoru. Když dorazil k chrliči, chránícímu vstup do ředitelovy kanceláře, uvědomil si, že nezná heslo. A tak se zkusil zeptat:

      „Pustíš mě dovnitř?“

      „A znáš heslo?“

      „Neznám.“

      „Tak nějaké zkus, třeba se trefíš…“ trápil ho chrlič.

      „Tak co třeba Brumbál?“

      „Ne, to není správné heslo.“

      Harry se zamyslel. Heslo určila profesorka McGonagallová, ona je teď ředitelkou. Jaké asi mohla vymyslet heslo?

      „Nebelvír?“ zkusil to znovu.

      „Ne,“ řekl chrlič a ještě ho nechal chvíli přemýšlet, pak se zeptal: „Jak se jmenuješ, chlapče?“

      „Já jsem Harry Potter.“

      Chrlič se začal odsouvat a dodal:

      „To je správné heslo.“

      Harry se zasmál a po jezdících schodech vyjel nahoru. Když vstoupil do kanceláře, zjistil, že kromě profesora Brumbála jsou všichni ředitelé pryč. Byl rád, že tu nejsou, protože si najednou nebyl jistý, jestli nedostane vynadáno.

      Brumbál začal sám:

      „Moc se mi líbila tvoje řeč Harry.“

      Harry se zasmál.

      „Snad jste si nemyslel, že bych mohl na ten nesmysl, co profesor Křiklan vymyslel, přistoupit? Copak mě tak málo znáte?“

      „Jistě, že ne, Harry, nic jiného jsem od tebe nečekal. Jen se mi prostě líbilo, jak hezky jsi to řekl…“ a zářivě se na něj usmál. „Proč jsi se mnou potřeboval mluvit, Harry?“

      Harry znova upadl do rozpaků.

      „Já…, nejsem si jist, jestli jsem udělal dobré rozhodnutí. Mám dojem, že jsem se unáhlil, když jsem slíbil Kingsleymu a Weasleyovým, že jim řeknu všechny podrobnosti a souvislosti, o které v našem boji proti Voldemortovi šlo. Myslel jsem, že neuškodí, když ještě pár spolehlivých a čestných lidí bude vědět, kam až lze posunout hranice černé magie. Aby byli připraveni na to, s čím by se možná někdy v budoucnu znova mohli setkat. Teď mám pocit, že jsem jim to neměl slibovat, alespoň dokud to neproberu s vámi. Dal jste si tolik práce s tím všechno to utajit a já nevím, jestli mám právo, to co jste vy s takovými obtížemi vypátral, sdělovat dalším lidem…“ odmlčel se.

      „Myslím, že jsi udělal správné rozhodnutí, Harry. I tvé důvody jsou velmi rozumné. Já jsem všechno tajil jen proto, aby se Lord Voldemort  předčasně nedozvěděl, že jsme našli způsob jak ho zničit. Je od tebe velmi prozíravé, že se nedomníváš, že se zničením Voldemorta jsi zlikvidoval všechno zlo. Protože zlo je nezničitelné. Uštědřil jsi mu tvrdou lekci a jistě jsi světu dal pár klidných let, ale bylo by nezodpovědné domnívat se, že znovu nepovstane. Bude dobře, když budou lidé, o kterých víš, že vždy budou proti zlu bojovat, připraveni na to, s čím se v budoucnu mohou setkat…“ odpověděl mu Brumbál a stále se usmíval.

      Harry se také s úlevou usmál a pokračoval:

      „S tím také souvisí druhá věc, o které s vámi chci mluvit. Původně jsem chtěl Bezovou hůlku vrátit tam, odkud ji Voldemort ukradl, ale rozmyslel jsem si to.“

      Brumbálův portrét pozdvihl obočí.

      „Chceš si ji ponechat u sebe?“

      „Ne, to ne. Na to je ta hůlka příliš nebezpečná. Hodlám ji nechat pod vaší ochranou. Chránil jste ji skoro po celý váš život, měla by být pod vaší ochranou i nadále. Kdysi dávno mi Hagrid řekl, že neexistuje bezpečnější místo než Gringottova banka, když potřebuješ něco schovat – snad kromě Bradavic. Prostě mě napadlo, že může v budoucnu nastat situace, že narazím na takové zlo, na které běžné zbraně stačit nebudou. A pak by Bezová hůlka mohla přijít vhod. Proto pro ni musím najít úkryt, v kterém by byla v bezpečí a zároveň, aby pro mě byla snadno přístupná, pokud ji budu potřebovat…“

      „A přišel jsi na takové místo Harry?“ zeptal se, se stále radostnějším úsměvem Brumbál. Harry zakroutil hlavou.

      „Věděl jste to, že mě to napadne, jen jste čekal, jak dlouho mi to bude trvat, že?“

      Brumbál se zatvářil udiveně.

      „Přece ten úkryt za vaším portrétem, kde profesor Snape ukrýval Nebelvírův meč. Nemůže existovat bezpečnější úkryt, nemám pravdu?“ a podíval se upřeně Brumbálovi přímo do očí. „Jistěže máš pravdu, Harry, čekal jsem, že na to přijdeš. Nenapovídal jsem ti jen proto, že čekám, až si konečně začneš věřit Harry. Máš skvělý instinkt a děláš správná rozhodnutí. Všichni tví přátelé ti věří a poslouchají tě, už je načase, abys začal věřit sám sobě i ty.“ Na chvilku se odmlčel a pokračoval: „Nicméně chci, abys věděl, že tu pro tebe budu pokaždé, když budeš mít pocit, že by se ti hodila rada od tvého učitele a starého přítele…“ Po té se jeho portrét odklopil a odhalil skrýš ve zdi.

      Harry do ní uložil Bezovou hůlku a poděkoval Brumbálovi za úkryt i za ta slova.

      „Teď už se musím vrátit dolů, nebo Ginny bude mít strach, kde jsem tak dlouho.“

      Brumbál se zasmál a řekl:

      „Tak už utíkej Harry a dobře se bav.“

      Když Harry dorazil zpět do Velké síně, Ginny, Ron a Hermiona na něj čekali hned u vchodu.

      „Kde jsi prosím tě byl takovou dobu, už jsme o tebe měli strach!“ vyjela na něj Hermiona.

      „Vždyť jsem Ginny řekl, že o nic nejde, jen jsem si potřeboval promluvit s Brumbálovým portrétem, to je všechno. Proč tak šílíte?“ hájil se Harry.

      Ginny se omlouvala:

      „No, byl jsi pryč déle, než jsem čekala, naši už šli domů, nechtěli na tebe čekat, tak ti mám vyřídit, že se zítra uvidíte.“

      Hermiona se tvářila podezřívavě.

      „Copak jsi měl tak neodkladného, že jsi potřeboval mluvit s Brumbálem?“

      Harry se zasmál.

      „Uklidni se, jen mě prostě napadlo, když jsem ho viděl na jednom zdejším portrétu, že bych se měl ujistit, jestli jsem neudělal chybu, když jsem slíbil, že řekneme některým lidem, co on s takovým úsilím vypátral. To je všechno.“

      Hermiona se usmála, a zeptala se:

      „A co? Souhlasil?“

      „Ano jistě, a taky mi řekl, že je načase, abych začal věřit svým instinktům, že vy mi věříte už dlouho…“ usmál se na ni a na Rona Harry.

      Ron se na něj zašklebil.

      „To bych ti řek taky, kdyby ses zeptal…“ a všichni se rozesmáli.

      „No takže je všechno v pořádku a my už asi půjdeme zpátky na kolej, co říkáš Rone?“ zeptala se Hermiona.

      „Jo, dobrý nápad…“ odpověděl Ron a zeptal se Harryho a Ginny: „Jdete taky?“

      Harry mrknul na Hermionu a odpověděl:

      „Jen běžte, my půjdeme za chvilku.“

      Ron však stál a koukal na ně podezřívavě. Hermiona zakroutila hlavou.

      „No tak, už pojď, Rone, nebo si začnu myslet, že máš strach být se mnou chvilku o samotě.“

      Na Ronově obličeji se odrážely jeho myšlenkové pochody jako v zrcadle. Pomalu k němu pronikal smysl toho, co právě Hermiona řekla a začal chápat, co tím asi myslela. Začal se červenat a podíval se rozpačitě na Hermionu.

      „No tak tedy jdeme.“

      Podal jí ruku a upaloval pryč, sotva mu stačila.

      „To snad není možné, má snad ještě někdo za bratra takového troubu?“ kroutila hlavou Ginny. Harry se rozesmál.

      „Neboj, vedle Hermiony z toho rychle vyroste. Zná ho líp než kdokoli jiný, ta si s ním určitě poradí.“

      Harry se rozhlédl po Velké síni. Zjistil, že davy už značně prořídli a zahlédl profesorku McGonagallovou, jak kouká na hodinky. Pak vzal Ginny kolem ramen a zašeptal jí do ucha:

      „Co kdybychom se taky potichu vytratili?“ Ginny se rozzářila a jen zamrkala na souhlas.

      Cesta nočním hradem se značně protáhla. Šli tou nejdelší oklikou na Nebelvírskou kolej, jaká jen byla možná. Nevynechali ani jedno temné zákoutí, aby se k sobě nepřitulili. Harry zahodil za hlavu všechny myšlenky na zítřek, které ho trochu znepokojovaly a soustředil se jen na to, jak nesmírně je šťastný. Když konečně dorazili k portrétu Buclaté dámy, zjistili, že otvor zůstal otevřený a Buclatá dáma tvrdě spí. Ginny se potichu zachichotala:

      „Asi tušila, že by se moc nevyspala, když se budeme postupně trousit zpátky. Rozhodla se, že na bezpečnost se může dnes prostě vykašlat.“

      Vlezli oba s tichým smíchem dovnitř a pod schody do ložnic uviděli Rona s Hermionou v těsném objetí, jak se vášnivě loučí na dobrou noc. Když potichu došli až k nim, řekl Harry: „Nechte si radši něco taky na zítra.“

      Hermiona se šťastně zasmála a Ron s neobvyklým klidem přihlížel, jak Harry něžně pohladil Ginny po vlasech a dal jí pusu na dobrou noc. Pak se všichni vydali nahoru do svých ložnic vstříc krásným snům.

       

      Items details

      • Hits: 31895 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Lony 03 Prosinec 2011
      Dos dobrý. Narazil jsem na tvé stránky náhodou a moc se mi líbí. I čtení je super.
      #
      Sony 19 Březen 2012
      Není špatné se vrátit na začátek.
      8)
      #
      hatake.jane 15 Prosinec 2012
      Nechci být rejpal ta povídka se mi zatím líbí ale jedna věc mi vrtá hlavou.Jak se Dursleyovi dostali do Bradavic? Bradavice mají přeci ochranu proti mudlům, že místo hradu uvidí nějakou starou zříceninu. A dursleyovi jsou mudlové. A že by je tam někdo osobně dovedl se mi nezdá, páč by pořád viděli zříceninu ne? :) Předem díky za vysvětlení :)
      #
      maja 17 Prosinec 2012
      Je mnoho způsobů, jak dostati mudlu do Bradavic. Četla jsem už bezpočet fanfikcí, kde tento problém řešili. Když se mudla dostane krbem či přenášedlem přímo do hradu, pak zříceninu nevidí. Nebo musí mít mudla na sobě cosi magického, aby na něj odpuzovací kouzla nefungovala...
      V tomto případě se však nabízí jiné vysvětlení... Bradavice byly bitvou poškozeny a ochranná kouzla byla Voldemortem narušena. Proto je mohli najít nejen Dursleyovi, ale i pan Finnigan či jiní mudlové.
      Nerozebírala jsem to, protože je to pro příběh nedůležité.
      #
      Sallome 31 Prosinec 2012
      Trochu mě rmoutí, že jsi ctila originál a Severus nebude ve tvé povídce žít :cry: , ale snad se přes to nějak přenesu ;-) . Jdu na další kapitolu... :roll:
      #
      Sallome 31 Prosinec 2012
      K druhé kapitola nejde přidat komentář, tak píšu sem... Tys zabila i Dobbyho :cry: , Freda, Nymfadoru a Remuse :-? ... ale to jak jsi se pěkně postarala o skřítku mi to trochu vynahradilo, byl to výborný nápad :-) . Snad se jí v nové rodině bude dobře dařit... :-) budu pokračovat zítra... ;-)
      #
      maja 01 Leden 2013
      Ano, tato série povídek navazuje na kánon a ctí i ten epilog. Taky mě štvalo, že jsem přišla o spoustu oblíbených postav a tak se mi po nich stýskalo, že jsem začala psát Zpěv zlatého fénixe. Tam jsem zabila jen Siriuse a i toho nakonec ještě snad oživíme :D
      #
      juliette 30 Prosinec 2013
      wooooow. Tak tohle se rovná i originálu, vážně super!!!! :) už se těším až to dočtu :)
      #
      Caroline Black 08 Červenec 2014
      Tak to hle se mi opravdu líbí koněčně mám zase co číst :-) :lol:
      #
      Jolanak 28 Srpen 2015
      Ty jo jsme moc rada ze jsem nasla tuhele stranku. Uz se nemuzu dockat az to zacnu cele cist. Precetla jsem si kousek a jsem ohromena. Dekuju muzu cist jeste par stranek navic :)

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 172 a členů: 5 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3066244