Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

welcomeTahle povídka je můj první pokus. Je pro všechny, kteří mají rádi FanFikci Harryho Pottera. Navazuje na 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Některé prvky z šesté a sedmé knihy zachovám. Ještě maličkost, Justin Finch-Fletchley se zúčastnil bitvy na ministerstvu.

Co se týká mě, tak Lachim je mírně praštěný muž, kterého díky Máji a několika jiných posedlo „básnické střevo“ a výplod této posedlosti máte před sebou.

Doufám, že se Vám bude můj příběh líbit.

Lachim

    Lístek druhý

      Hermiona nohou zavřela dveře dívčí ložnice šestého ročníku v Nebelvírské věži a na noční stolek u své postele položila kupičku knih vypůjčených ve školní knihovně. Pohledem ještě zkontrolovala tituly, jestli na nějakou nezapomněla, a našla mezi nimi i útlou knížečku s titulem Čtyřlístek příběhů z rodu Merlinova

      ctyrlistek_2

      Lístek druhý

      Příběh Nebelvíru

      Na skalnatém ostrohu v jihozápadní části Anglie stál pevný hrad. Pod hradem leželo město, no, spíš městečko. Ten den se všichni obyvatelé co chvíli koukali směrem k hradu. Několik jich postávalo u kašny a vzrušeně se bavili o tom, co se teď na hradě asi děje. V té chvíli tam dorazil ze své cesty forman.

      „Nepropásl jsem to?“ zeptal se nervózně.

      „Ne, ještě ne. Už by to ale mělo být každým okamžikem,“ odpověděl mu kdosi. V té chvíli se ozvaly tři dělové rány.

      „Trojčata! Doufám, že paní bude v pořádku. Hurá, jsou to trojčata!“ radovali se lidé. Jen se báli o svou paní, porod trojčat ji musel vyčerpat. Snad bude v pořádku.

      Ten hrad se jmenoval Nebelvír. Stejně se říkalo i městečku pod ním. Pán a zakladatel hradu, mimochodem, pravnuk Merlina a Morgany, se jmenoval Daniel. Jeho paní se jmenovala Beatrice a dala mu už dva syny, pětiletého Johna a tříletého Silvia. Dnes k nim přibyly i tři dcery, Alžběta, Angelika a Anna. Celý týden všichni na hradě, v městečku i v celém kraji oslavovali jejich narození a hlavně to, že paní byla sice velmi znavená, ale v jinak v pořádku.

      Lidé měli svého pána rádi. Byl to velký kouzelník, celé jeho panství chránilo kouzlo „Impugnare malum.“ Nedovolilo nikomu zlému překročit hranice kraje. Všichni, mudlové i kouzelníci, zde žili v klidu a pokoji.

      Jednoho dne, asi po pěti letech, přijeli do městečka kejklíři. Po velkém úspěchu dostali i pozvání na hrad. Pán je po představení štědře odměnil a pozval je na večeři. Mezi kejklíři byla i jedna stará žena. Když odcházeli z hodovní síně, zastavila se ve dveřích, otočila se na paní hradu a zastřeným hlasem promluvila.

      „Jsou tři. Ač jsou stejné, přec jsou jiné. Až přijde pravý čas, jen jedna se vrátí, druhé dvě pak zloba zchvátí.“

      Paní Beatrice se zatmělo před očima. Zavrávorala tak, že ji její manžel raději podepřel.

      „Vím, co jsem právě řekla,“ pokračovala stařena, „Osud to tak určil a jistě k tomu má svůj důvod. Snad vám útěchu přinese to, že moudrost a šlechetné srdce jedné vaší dcery položí základy slávy a dlouhého trvání vašeho rodu.“

      Stařena odešla s kejklíři. Ti druhého dne odjeli pryč a zůstala po nich jen ta věštba.

      -------------------------------------

      Čas letěl jak splašený. Uběhl den, týden, měsíc, rok, dva roky. Slečnám už bylo sedm let a nastal nejvyšší čas, aby jim pan Daniel našel učitelku. Chlapci měli vlastní učitele. Jeden je učil správnou etiketu a kouzla, druhý boj muže proti muži a ovládat meč, kopí, luk a šípy. Prostě vše o umění boje.

      Sotva týden po tom, co poslal do světa zprávu oznamující, že hledá pro své dcery učitelku a vychovatelku, přišla na hrad první uchazečka. Byla to žena neurčitého věku, ale krásné tváře a moudrých očí. Když si s ní oba rodiče promluvili, byla přijata. Jmenovala se Narava.

      Pán chtěl Naravu seznámit se svými dcerami a tak ji odvedl na louku nedaleko hradu, kde si pod dohledem chůvy a za bedlivého dozoru stráží slečny hrály. Uviděla tam tři podobné dívenky s dlouhými zrzavými vlasy. Byly vlastně úplně stejné, jen oči měla každá jiné.

      „Ta modrooká je Alžběta, zelenooká Angelika a hnědooká Anna. Tohle je vaše nová učitelka Narava,“ představil je Daniel vzájemně.

      Narava své svěřenkyně uctivě pozdravila úklonem hlavy a zahleděla se do očí dívek. Ihned uslyšela jejich myšlenky.

      „Vypadá, že toho hodně umí,“ myslela si jedna.

      „Zdá se být mocná, jednou budu taky taková,“ běželo hlavou druhé.

      „Když už musíme mít učitelku, měla by se umět oblékat,“ hodnotila ji třetí.

      „Moc ráda vás poznávám, slečny. Od zítřka budeme spolu trávit hodně času,“ řekla Narava. Jedna z dívek, Angelika, se zasmála a všechny tři se vrátily ke hře.

      Naravu si oblíbila celá rodina. Všichni si zvykli i na malého dráčka, který ji všude doprovázel. Říkala mu Ben.

      Druhý den opravdu začalo vyučování. Dívenky si už nemohly hrát celé dny. Musely být včas v komnatě, která jim sloužila jako učebna, dostávaly eseje k vypracování, vařily lektvary pro hradní ošetřovnu a časem jim učení a povinností ještě přibývalo.

      Po několika letech se začaly objevovat mezi sestrami rozdíly. Alžběta vynikala ve všem, co se týkalo boje, udržování a zvyšování magické síly a dokonce se naučila bojovat jako mudla. Angelika dokonale ovládala přeměňování a uměla se pohybovat mezi mudly, hlavně pokud to byla vyšší vrstva společnosti. Anna neměla výrazný talent pro některý z oborů, které studovaly, ale chápala veškeré učivo, byla pilná a svědomitá.

      Jen jednu věc zvládaly všechny tři stejně, magii ohně a vše, co se plamenů a tepla týkalo. Rodiče jim povolili i, s nadsázkou řečeno, domácí mazlíčky. Alžběta chovala v nedalekých lesích velšského zeleného draka. Angelika si vymohla ohnivého slepýše a k Anně se jednoho dne přidal fénix.

      Uběhlo osm let, když musel John splnit svou povinnost a jít bojovat za krále. Po několika měsících se dozvěděli, že nájezdníci, kteří ohrožovali království, ho zajali a odvezli přes velké moře do své země. Když pan Daniel propustil posla, který zprávu donesl, vylekal Ben celou rodinu. Promluvil na ně lidským hlasem:

      „Mohu vám slíbit, že se John ve správný čas vrátí a na hradě pak, přes smutek, který to bude doprovázet, nastane období štěstí. Bude mít tři šance na záchranu a jednu z nich určitě využije.“ Pak odletěl otevřeným oknem ven. Nikdo nevěděl, co si má myslet. Když se zeptali Naravy, tak dostali jen stručnou odpověď: „Věřte mu.“

      Čas se ale nezastavil a jednoho dne odjel i Silvio. Král mu svěřil důležité diplomatické jednání v Itálii. Beatrice mu napsala několik doporučujících dopisů a s pláčem se s ním rozloučila. Nechtěla ho ztratit jako Johna. Ben podruhé promluvil.

      „Silvio se vrátí s Johnem, paní. Sice zažije nějaké nesnáze, ale nemusíte mít o něj strach.“

      Uběhlo rok a na hradě Nebelvíru se konala velká hostina. Slečny dosáhly dospělosti a hostina byla oslavou jejich sedmnáctých narozenin. Druhý den se hosté rozloučili a odjeli domů. U oběda se tak opět sešel hradní pán jen se svou manželkou, s dcerami a s jejich učitelkou. Když jedli jablečný koláč, promluvila Narava.

      „Ještě dnes v noci odjedu. Zítra ráno odejdou všechny tři slečny jižním směrem, dokud nedorazí na křižovatku čtyř cest. Tu správnou poznají podle stoletého dubu plného kůrolezů. Pak musí projít třemi zkouškami. První zkouška odhalí jejich povahu, druhá prověří jejich moudrost a soucit a ta třetí zjistí, jaké mají srdce. Ta, která uspěje, získá Klenot ohně.“

      Narava ztichla a v klidu dojedla. Ignorovala všechny otázky a zamířila do svých komnat. Před večeří se rozloučila a odjela na svém koni pryč. Na nádvoří zůstal ještě Ben. Vzlétl a potřetí promluvil:

      „Dnes mne slyšíte naposledy. Vězte, že tři zítra odejdou a tři se vrátí.“

      Jak to dořekl, tak odletěl za svou paní.

      -------------------------------------

      Ráno cítily všechny tři dívky podivný neklid. U snídaně se stále ošívaly a poposedávaly si.

      „Měla pravdu…“ začala mluvit Alžběta.

      „…musíme jít…“ pokračovala Angelika.

      „…nedá se nic dělat,“ dokončila větu Anna a všechny se najednou zvedly od stolu.

      S těžkým srdcem je rodiče pouštěli na cestu. Daniel jen tiše pozoroval, jak odchází, a Beatrice se nedokázala ani rozloučit. Seděla jejich komnatě a po tváři jí stékaly slzy. Právě přišla i o dcery. Jako by nestačili John a Silvio.

      Sestry putovaly dlouho a stále šly jižním směrem. Moře překonaly s pomocí Alžbětina draka a poté znovu pokračovaly pěšky. Pokud narazily na rozcestí a nevěděly kudy dál, pomohl jim ohnivý slepýš. Vždy poznal ten správný směr. Po mnoha týdnech se přiblížily k pobřeží dalšího moře. Už si myslely, že ho budou muset opět přeletět, kdy došly na rozcestí čtyř cest pod starým dubem. Anna se na něj pozorně podívala a spatřila spoustu kůrolezů, jak se pohybují po kmeni i ve větvích. Byly na správném místě.

      Fénix se vznesl a zazpíval píseň o odvaze, moudrosti a rozhodnutí. Sestry se postavily zády k cestě, po které přišly a prohlédly si zbylé tři. Všechny mířily více méně na východ.

      Ta nejjižnější se zdála být zdupaná od projíždějících koní a skutečně na ní i jeden kůň v plné zbroji stál. Na hrušce sedla visel v pochvě meč.

      Prostřední byla nejpřímější, ale plná kořenů, kamenů a výmolů. Byla prázdná a vypadala málo používaná.

      Třetí cesta, severní, byla široká a upravená. Stál na ní krásný kočár. I párek vraníků byl zapřažený a připravený vyrazit.

      „Musíme jít každá svou cestou,“ začala se Alžběta loučit.

      „Máš pravdu, je na čase se rozdělit,“ souhlasila Angelika.

      „Merlin vás provázej, sestry. Snad se nevidíme naposledy,“ rozloučila se i Anna. Každá z nich si vybrala jednu cestu a po té se vydala dál. Ani jedna si neuvědomila, že to byla první zkouška, zkouška, která odhalila jejich povahu.

      Alžběta se vydala jižní cestou. Připjala si meč a vyhoupla se na koně. Angelika šla ke kočáru, zvolila severní cestu. Anna vyrazila přímo. Nebrala ohled na výmoly, kořeny nebo kamení.

      Poprvé se jejich cesty protínaly v zájezdním hostinci. Jako první tam dorazila Alžběta. V hostinci byl jediný host. Mladík s delšími rovnými vlasy kolem obličeje. Když vstoupila, tak vstal a slušně jí pozdravil.

      „Vítám vás, slečno. Posaďte se, prosím, u mne,“ řekl a ukázal na místo proti sobě. Alžběta si sedla a na stole před nimi se objevilo pět pohárů a pergamen s textem.

      „Hostinský tu není a jen z jednoho poháru se oba napijeme. Je na vás vybrat ten správný. Mimochodem, připomínáte mi mou sestru,“ pronesl cizinec a upřeně se na Alžbětu podíval.

      „Lichotky si nechte od cesty, pane,“ odpověděla chladně, „Teď se tedy musím podívat na ten pergamen.“

      Pět poháru tady stojí,

      čtyři vás však nenapojí.

      Ten vpravo je plný jedu,

      v jiném je jen lžíce medu.

      Vlevo od něj víno bývá,

      jediný lok ale skrývá.

      Voda s vínem nesousedí,

      prázdný na něj zleva hledí.

      Pohár pro dva život značí,

      o který z nich tedy kráčí?

      Alžběta chvíli přemýšlela a poté sáhla pro víno a vypila ho.

      „Nevidím jediný důvod, proč se s tebou dělit o víno, když jsem na něj měla chuť. Buď zdráv,“ rozloučila se a odjela. Poháry zmizely a cizinec se jen smutně usmál.

      Za chvíli se objevila Angelika. Kočár je sice pomalejší než kůň, ale určitě je rychlejší než chodec. Scéna v hostinci se opakovala takřka doslova.

      „Děkuji Vám, pane, lichotit umíte, to se musí nechat. Teď mne však, prosím, nerušte, musím přemýšlet,“ řekla mu Angelika sladce. Přečetla si pergamen a v očích se jí objevily jiskřičky. Sáhla po poháru s medem a prstem všechen vydolovala a snědla.

      „Nemám žízeň a miluji med. Bylo ho málo pro dva, měl jste prostě smůlu,“ řekla muži, rozloučila se a pokračovala v cestě.

      Jako poslední se objevila Anna. Posadila se a odpověděla muži na jeho lichotku.

      „Víte, vlastně mi připomínáte mého bratra, je to už dlouho, co odjel pryč. Teď mě, prosím, chvíli nerušte.“

      Začetla se do pergamenu a přemýšlela. Ruka jí jezdila od jednoho poháru k druhému, až uchopila druhý zprava a podala ho muži naproti ní.

      „Napij se jako první, je v něm čistá voda. Osvěží tě.“

      Muž se napil a podal pohár Anně. Tak také s chutí přiložila pohár k ústům.

      „Děkuji ti, Anno. Dál půjdu s tebou,“ promluvil najednou muž. Anna se lekla a vyprskla vodu, kterou měla v puse.

      „Jak znáte mé jméno, vždyť jsem se ani nepřed… Silvio, jsi to ty?“ vyhrkla a oběhla stůl, aby mohla obejmout svého bratra. Ten jen přikývl a vzal ji do náruče. Ještě chvíli tam stáli, Anně tekly slzy radostí ze shledání a musela se uklidnit. Pak vyrazili na další cestu.

      -------------------------------------

      Mezitím už Alžběta dojela na jedno velice zvláštní místo. Uprostřed lesa vjela na mýtinu, která byla zarostlá vysokou travou, jen uprostřed ležel na velikém kameni jakýsi muž. Když k němu přijela blíž, uviděla, že je ke kameni připoutaný. Byl vyhublý a vypadal, že dlouho neviděl sluneční paprsky. Vedle něj ležel rubínový šperk ve tvaru tří plamenů.

      Za kamenem se najednou objevila rudozlatá dračice a podívala se na Alžbětu.

      „Jsem ráda, že jsi dojel až sem, Alžběto. Mám tu pro tebe klenot Paní ohně. Řekni mi, proč by si ho měla mít ty. Kromě tebe ho mohu dát i tomuto muži. Šperk to zničí a pomine i jeho moc, ale tomu muži to zachrání život. Jeho matka ho oplakává již několik let.“

      Alžběta se zahleděla dračici pevně do očí a odpověděla.

      „Ovládám sílu ohně a umím bojovat i mudlovskými zbraněmi. Moje magická síla mi dává právo ovládnout moc ohně. Šperk proto patří mně. Smrt tomu muži jen uleví, sotva se drží naživu, a jeho matka se už určitě smířila s jeho ztrátou.“

      „Pak tedy pojď a vezmi si ho,“ vyzvala jí dračice.

      Alžběta seskočila z koně a natáhla ruku pro šperk. Kůň zmizel, do ní udeřil blesk a vedle kamene zůstala jen hromádka popela. Sama příroda jí potrestala. V první zkoušce prokázala, že jí jde jen o sílu a moc. Ve druhé sice prokázala moudrost, ale napila se vína, přestože věděla, že jen pohár s vodou uhasí žízeň jí i druhému hostu. Teď prokázala, že má tvrdé a nelítostné srdce.

      Nedlouho po ní dojela na mýtinu i Angelika. Vystoupila z kočáru a spatřila muže připoutaného ke kameni. I ji oslovila dračice.

      „Klenot Paní ohně báječně doplní mé rudé šaty. Ovládám sílu ohně a titul ke klenotu náleží, takže jej přijmu. Ten muž, i když se uzdraví, nejspíš nikdy nedorazí ke své matce, a i kdyby, tak ona jistě nemá žádné vhodné šaty. Já ten klenot prostě chci.“

      Nepočkala ani na to, co jí dračice řekne a sáhla po klenotu. Zablesklo se. Vedle kamene se objevila hromádka popela a po kočáru nezbylo ani památky. První zkouška ukázala, že má ráda pohodlí a luxus. U druhé sice poznala, co v kterém poháru je, jenže místo vody zvolila sladký med, který milovala, a hosta nechala žíznit. Neznala soucit. Teď se projevilo i její sobecké srdce. Příroda proto ztrestala i ji.

      Trvalo několik dní, než na mýtinu přišla i Anna doprovázená svým bratrem. Jakmile spatřila onoho muže, zhrozila se. Dračice ji oslovila a bedlivě poslouchala.

      „Je sice pravda, že umím používat magii ohně, ale neovládám ho. Dej ten šperk tomu muži. Mám dost magické síly i bez něho, Když ten muž dorazí zdravý domů, bude mít jeho matka obrovskou radost.“

      „Zkus si vzít ten šperk do ruky a uvidíš, co se stane,“ usmála se na ni dračice.

      Anna poslechla a klenot zvedla. V té chvíli proti ní nestála dračice, ale žena v červených šatech. Ona sama na sobě měla rudozlaté sametové šaty, které sahaly až na zem. Trochu si je nadzvedla, aby si prohlédla rudé kotníčkové boty se zlatým šněrováním.

      „Poklekni, Anno, dcero pevného hradu. Jsi prvou ženou svého rodu, která bude korunována Korunou ohně,“ vyzvala ji žena.

      Anna ji poslechla. Žena na její hlavu vložila korunu s čelenkou z tekuté lávy, z níž vyskakovaly zlaté plameny ve tvaru královských lilií.

      „Děkuji ti, paní, jsi laskavá,“ řekla Anna a uklonila se Naravě. Sice změnila svou podobu, ale byla to ona.

      Muž na kameni náhle vstal. Nebyl už k němu připoutaný a vypadal naprosto zdravě. Anna se na něj podívala a v očích se jí opět objevily slzy štěstí. Byl to John, její ztracený bratr. Tak je našla oba.

      Poté, co se všichni přivítali a dostatečně se poobjímali, promluvila opět Narava: „Je na čase vrátit se domů.“ Pak tleskla a se sourozenci se zatočil svět.

      Když se vše kolem nich opět ustálilo, stáli na kraji městečka. Ušli sotva pár kroků, když si jich všimla žena, která šla spolu se synem nakupovat. Jakmile je uviděla, spráskla ruce:

      „Merline! Slečna Anna, pan John a pan Silvio! Jste to opravdu vy? Konečně jste zpátky! Lisandre, běž a řekni na hradě, kdo se vrátil.“

      Lisandr ještě chviličku stál na místě, pak se otočil a rozběhl se na hrad, jak nejrychleji uměl. Ke hradu dorazili sourozenci v doprovodu alespoň poloviny městečka. Rodiče už na ně čekali v bráně. Vítali se bouřlivě a Daniel nechal na večer připravit velkolepou hostinu.

      John, Silvio i Anna si brzy našli své životní partnery, měli spoustu dětí a ještě víc vnoučat. Nejstarší Johnův syn se stal dalším Pánem ohně, jmenoval se Godrik.

       

      Ale to už je jiný příběh…

       

      Items details

      • Hits: 4220 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Nicholas 30 Prosinec 2012
      Hezká pohádka. Díky za příjemné čtení.
      #
      maja 01 Leden 2013
      já budu číst až zítra. Zatím na to nebylo dost času a teď už zase vidím rozmazaně :-*
      #
      Lachim 01 Leden 2013
      Díky za komentáře. :lol:
      #
      Regi 03 Leden 2013
      Předevčírem mne dohnala únava z předvánočních pracovních fofrů a sklátilo mne nachlazení. A tak jsem - slovy Hermiony - chtěla něco lehčího ke čtení. Pustila jsem se do Morganina prstenu. Teď jsem na prozatímním konci a musím říct, že se mi tvá povídka četla hezky. Bavila mne. Máš spoustu zajímavých a nečekaných nápadů. Trošku mne sice rušilo, že to nebylo až tak lehké čtení, protože jsem se v tom komplikovaném ději místy ztrácela, ale to mohlo být prostě jen tím, že jsem celá oteklá a rýmu mám všude, zřejmě i na mozku. Každopádně budu ve čtení dalších kapitol pokračovat.
      #
      Lachim 04 Leden 2013
      Děkuji za pochvalu. Často mám pocit, že si to sám komplikuji, snad se do toho definitivně nezamotám. :P
      #
      LidkaH 06 Leden 2013
      Už teď se těším na pokračování, tenhle příběh mě opravdu chytl :lol: Skvělá práce! Takže rychle pokračování prosím!
      #
      panvita 08 Leden 2013
      Už se moc těšim na pokračování tvoje patří mezi moje nejoblíbenější
      a to jsem jich už dost přečet takže už můžu posoudit kvalitní práci a tvoje a Máji práce patří mezi nejkvalitnější

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 111 a členů: 5 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3065060