Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

welcomeTahle povídka je můj první pokus. Je pro všechny, kteří mají rádi FanFikci Harryho Pottera. Navazuje na 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Některé prvky z šesté a sedmé knihy zachovám. Ještě maličkost, Justin Finch-Fletchley se zúčastnil bitvy na ministerstvu.

Co se týká mě, tak Lachim je mírně praštěný muž, kterého díky Máji a několika jiných posedlo „básnické střevo“ a výplod této posedlosti máte před sebou.

Doufám, že se Vám bude můj příběh líbit.

Lachim

    Kapitola 23, Medvědi

      morgan_le_fayV pátek večer vběhl Ron do ředitelny. Ani nepozdravil a hned na Brumbála vyklopil vše, na co teprve před pár minutami přišel.

      „Je zle. Harry je viteál!“

      „Sedněte si, pane Weasley, a v klidu mi všechno povězte,“ uklidňoval ho Brumbál.

      Ron si sedl na židli proti řediteli, zhluboka se nadechl a pokusil se uklidnit. Moc mu to nešlo.

      „Harry je viteál, pane řediteli.“

      „Jak jste na to přišel?“ zeptal se ředitel.

      „Když jsme byli na té výpravě v Malém Visánku, tak jsem si automaticky uložil barvu, která viteál obklopovala. Před chvílí jsem meditoval a ukládal do paměti nové kletby. Když jsem otevřel oči, tak první, koho jsem uviděl, byl Harry. Obklopovala ho sotva viditelná černá barva. Trochu jsem se na ni soustředil. Byla to přesně stejná barva, jaká obklopovala ten prsten, temně černá,“ odpověděl Ron.

      Brumbál seděl za stolem a mlčel. Měl nepřítomný pohled a jeho myšlenky bloudily neznámo kde. Trvalo to sice jen pár vteřin, ale Ronovi to připadlo jako několik hodin.

      „Právě jste mi potvrdil moje nejhorší obavy, pane Weasley. Ve chvíli, když jsem si uvědomil, že ten deník, který Harry zničil v Tajemné komnatě, je viteál, začal jsem se bát, že se jedním z nich stal i Harry,“ pronesl tiše Brumbál.

      „Ale jak je to možné? Podle toho, co jste nám říkal, je vytvoření viteálu velmi obtížné. Jak se mohl Harry stát jedním z nich?“ divil se Ron.

      „Mám jistou teorii, pane Weasley. Podle mne to souvisí s Voldemortovým pokusem o jeho zabití. Když přišel o tělo, tak se zbytek jeho duše znovu rozštěpil. Menší část našla jedinou možnou skrýš, poslední živé tělo v místnosti, Harryho. Ta podstatnější část se nějakým způsobem rozplynula a později se zkoncentrovala kdesi v albánských lesích.“

      Brumbál domluvil a podíval se na Fawkese, ten začal tiše zpívat o klidu a naději.

      „Ale jak to z Harryho dostaneme? Přece ho nemůžeme zabít!“ začal Ron zvyšovat hlas.

      „Klid, pane Weasley. Nemám v úmyslu mu ani v nejmenším ublížit,“ uklidňoval ho ředitel, „Od chvíle, co jsem si tuto možnost tehdy uvědomil, přemýšlím, jak takový problém vyřešit. Jsem přesvědčen, že se najde více než jen přijatelné řešení.“

      Ron tiše seděl a díval se do země. Sbíral ta správná slova, aby se řediteli omluvil za svou nedůvěru.

      „Pane, já…“

      „V pořádku, pane Weasley. Vím, že máte o Harryho strach,“ přerušil ho Brumbál s mírným úsměvem. V té chvíli vplula skrz zeď oddělující ředitelnu od Brumbálových pokojů Mylady.

      „Tento problém, jak to nazýváte, pane řediteli, se brzo vyřeší sám. Než skončí školní rok, zbude samozvanému lordu jen jeden živý viteál a pan Potter to vskutku nebude,“ řekla překvapeným kouzelníkům a vrátila se zpátky do ředitelova bytu.

      Brumbál jen pokrčil rameny: „Tak to vypadá, že se to nějak vyřeší samo. Nemyslím, že by Mylady měla na mysli Harryho smrt. O ničem s nikým nemluvte, prosím. Ani s Harrym. Není potřeba, aby tohle věděl. A pak s lišáckým mrknutím dodal: „ A kdyby se naše vzácná Mylady mýlila, určitě společně najdeme vlastní řešení.“

      Ron se rozloučil a trochu, ale opravdu jen trochu, klidnější se vrátil do nebelvírské společenské místnosti. Tam ho odchytla Hermiona.

      „Kam jsi to předtím tak letěl? Děje se něco?“ zeptala se ho.

      „Ne, nic se neděje. Jen jsem zapomněl, že se mnou chtěl o něčem mluvit Brumbál a nechtěl jsem přijít pozdě,“ odpověděl Ron. Hermiona pochopila, že z něj víc nedostane. Poslední dobou se Ron změnil a dokázal mlčet. Dřív by to byla věc u něj naprosto neuvěřitelná.

      ----------------------------

      Voldemort přecházel rozčileně po hlavním sále. Mezi přítomnými smrtijedy nebyl ani jeden, který by už neschytal alespoň jeden Cruciatus. Útok na Azkaban byl sice úspěšný, co se týkalo osvobození jeho věrných, ale místo toho, aby vehnal mezi lidi strach, tak je stmelil proti němu.

      Musí něco vymyslet. Něco co by otřáslo kouzelnickou veřejností tak, aby ji přešla chuť na jakýkoli odpor proti němu. Najednou mu padl do oka jeden ze smrtijedů. Sice nebyl o nic víc neschopný než ostatní, ale včera dostoupila jeho tupost vrcholu.

      „Zklamal jsi mne, Dawlishi. Takhle hloupě se prozradit. Vůbec se mi to nelíbí. Nikoho tak vysoko postaveného už na Ministerstvu nemáme. Crucio!!!

      John Dawlish, ještě včera člen bezpečnostní rady ministryně kouzel a bývalý bystrozor, se teď v křečích vznášel asi metr nad podlahou a bolestí sotva sípal, jak byl ochraptělý. Včera odpoledne mu ve dveřích kanceláře spadl jakýsi spis a on se pro něj natáhl. Předloktí mu vyklouzlo z rukávu a kolemjdoucí Kingsley Pastorek zahlédl jeho znamení. Tak tak, že se stihl přemístit do sídla Temného pána.

      „Dám ti ještě jednu šanci, Johne. Až přijde čas, povedeš další výpravu za prstenem. Neúspěch bude mít důsledky! Pamatuj si to!“ řekl mu Voldemort, když skončil s jeho mučením.

      „Ale, pane…“ neudržela své zklamání Bellatrix.

      Glacies imbri,“ švihl hůlkou Voldemort jejím směrem a Bella tam stála politá od hlavy až k patě ledovou vodou. Po chvilce ticha pokračoval.

      „Mírni se, Bellatrix. Nemusíš mít strach, na tebe jsem v žádném případě nezapomněl. Mám pro tebe uchystaný jiný úkol. Včas se ho dozvíš. A teď všichni zmizte!“

      Jakmile skončil, tak se všichni dali rychle na ústup z jeho dosahu a v předklonu couvali k východu. Přes značnou rychlost, kterou získali neustálým opakováním tohoto úkonu, ještě dva nebo tři obdrželi malý Cruciatus na rozloučenou.

      Voldemort si sedl na trůn a přemýšlel. Znal způsob jak zasáhnout většinu společnosti, musel si ale pořádně promyslet podrobnosti a hlavně to, komu o plánu řekne. Neměl pochyb o tom, že se mezi jeho věrnými skrývá špeh, stále však netušil, kdo to je.

      Počet podezřelých se snížil na čtyři. Jeden byl až moc horlivý, druhý až moc mazaný, třetí až příliš podlézavý a čtvrtý měl dostatek příležitostí ke zradě. Jen ti čtyři se dozví o jeho plánu a on pak už pozná, kdo je ten zrádce.

      Vstupními dveřmi proběhla krysa. Během okamžiku stál před Voldemortem malý mužíček s krysím obličejem a podával mu pergamen.

      „Nesu hlášení od tvých věrných z Bradavic, pane,“ klaněl se Červíček.

      Voldemort si vzal pergameny a Peter Pettigrew odletěl díky odpuzovacímu kouzlu na druhou stranu místnosti, kde se bolestivě rozplácl o zeď.

      „Co to má znamenat, Červe? Jak to, že jsou ta hlášení od krve?“ řval Voldemort.

      „Za to já nemohu, pane,“ začal lísavým hlasem odpovídat Peter a plazil se zpátky ke svému pánovi, „To ten zpropadený zrzavý kocour. Už předtím mě málem zabil a teď se spřáhl s tou školníkovou potvorou a po nocích prolézají celý hrad. Málem mě dostal, pane.“

      „Zmiz, holomku! Tvoje výmluvy mě nezajímají!“ vyhodil ho Voldemort a Peter poslechl. Pán zla se začetl do hlášení a znovu začal přecházet po místnosti.

      „Zač mě trestáš, Mordrede! Jeden tupec větší než druhý! Doufal jsem, že se Severus mýlí, ale oni si opravdu nechali utéct i většinu Zmijozelu! Ani moje kolej mi není věrná! Banda trollů by to zvládla líp než oni!“

      Nakonec se uklidnil. Vymyslel dostatečný trest pro dva žáky bradavické školy, kteří měli formovat jeho budoucí smrtijedy a rozšiřovat řady čekatelů na znamení zla.

      ------------------------

      V úterý večer se Hagrid procházel v doprovodu Tesáka Zapovězeným lesem. Sbíral žíně jednorožců. Včera ho o ně poprosil profesor Snape a on zjistil, že už ve své boudě žádné nemá.

      Když dorazili na paseku, kde se jednorožci nejčastěji zdržovali, tak se Tesák najednou zastavil a začal tiše kňučet. Hagrid si pořádně prohlédl mýtinu a jeho srdce začalo bít jako o závod. Mezi pasoucími se jednorožci uviděl párek tvorů, o kterých zatím vždy jenom četl. Chvíli dokonce ani nechtěl uvěřit svým očím. V lese se usadili medvědi měsíční.

      Medvěd měsíční byl jedním z nejvzácnějších evropských kouzelných tvorů. Učilo se o nich až v šestém ročníku a velká část kouzelníků je považovala za pohádkové bytosti.

      Měli stříbrný kožich, živili se drobnými živočichy a byli velmi dlouhověcí. Říkalo se o nich, že nosí štěstí a poskytují nevídanou magickou ochranu místům, kde žijí. To bylo ale vlastně vše, co se o nich tradovalo.

      Hagrid jen stál a s otevřenou pusou pozoroval dva odpočívající chlupáče. Tlukot jeho srdce se pomalu dostával do normálu a bradavickým hajným prostupoval pocit štěstí. Jeho rozjímání přerušil až jakýsi hlas.

      „Vidím, že jsi už našel nejnovější obyvatele našeho lesa. Musíme děkovat Matce Zemi, že sem přišli.“

      Hagrid se lekl a prudce se otočil.

      „Firenze, tohle mi nedělej. Málem jsme je vyplašili!“ vynadal svému příteli místo pozdravu.

      „Klid, Hagride. Blíží se úplněk a oni budou celou noc vystavovat svoje kožichy měsíčním paprskům,“ uklidňoval ho kentaur a zdvihl ruku s váčkem, „Něco tu pro tebe mám. Vlastně spíš pro profesora Snapea.“

      Hagrid si vzal váček a otevřel ho. Znovu úžasem oněměl. Váček byl plný stříbrných medvědích chlupů.

      „Jak… Dě… Děkuju. Kde jste je…“ koktal Hagrid.

      „Posbírali jsme je, stejně jako ty sbíráš žíně jednorožců. Prozkoumejte je. Místo odměny nám pak řeknete, co jste zjistili. My o nich nevíme o nic víc než vy,“ odpověděl Firenze a rozloučil se.

      Hagrid se také vydal na cestu zpátky. Zpočátku šel pomalu, po chvíli ale nasadil takové tempo, že mu Tesák málem nestačil. Sotva doma zavřel psa, vyrazil Hagrid za profesorem Snapem. Cestou málem zašlápl Filche. Přihlížející studenty zamrzelo, že jen skoro.

      „Proč tak bušíte do těch dveří, Hagride?“ zeptal se ho profesor, „Kdybych ty nebohé dveře neotevřel, tak mi je snad vyrazíte.“

      „Mám úžasnou novinu, pane profesore. Myslím, že kromě nás by to měl vědět i pan ředitel,“ odpověděl udýchaný klíčník. „A samozřejmě i vy, paní profesorko,“ přidal rychle, když uviděl profesorku přeměňování.

      Za čtvrt hodiny už všichni seděli kolem Hagridova stolu. Ten jim nalil čaj a z krbové římsy vzal kožený váček. Brumbál ho zvědavě otevřel a podíval se, co v něm je. McGonagallová se Snapem se trochu nahnuli, aby se také podívali.

      „Merline!“ ozvalo se trojhlasně.

      „Kde jste k tomu přišel, Hagride?“ zeptala se ihned McGonagallová.

      „Ten váček s chlupy mi dal Firenze. Prej je sesbírali po lese. Ale ty medvědy sem viděl! Na pasece uprostřed jednorožců!“ odpověděl Hagrid.

      „Nikdy bych nevěřil tomu, že existují. Tohle je dost materiálu na řádný a plnohodnotný průzkum vlastností srsti medvědů měsíčních. Myslím, že je před námi několik let velmi zajímavé práce, Minervo,“ řekl Snape. Teprve teď dokázal znovu promluvit.

      „Mám takový dojem, že budeme muset přijmout Hagridovi asistenta. Někoho mladého a se správným vzděláním. Má už tolik vlastních povinností, že nezvládne k tomu všemu řádné pozorování takřka neznámého živočišného druhu. Merlinžel není moc velký výběr,“ plánoval Brumbál.

      „Nejsem proti, Albusi,“ vložila se do toho řediteli jeho zástupkyně, „Jen si nejsem jistá, co na to řekne školní rada. Rozpočet…“

      „Myslím si, že školní rada nebude mít námitky. Beztak musíme informovat Ministerstvo a to nám poskytne ochotně grand na výzkum. V opačném případě by Frederick Attenborough z Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory ministryni proklel,“ odvětil s úsměvem Brumbál a zavřel váček.

      „Měl bys to dobře schovat, než připravíte testy, Severusi. Myslím, že nemusím zdůrazňovat, že není potřeba, aby se o tom dozvěděl někdo další, alespoň prozatím.,“ řekl ještě ředitel a odešel. Když procházel dveřmi, tak dovnitř vklouzlo několik měsíčních paprsků. Severus přešel k oknu a otevřel jednu okenici.

      „Mohl byste zhasnout, Hagride?“ požádal. Hagrid mu vyhověl. Snape otevřel váček a vzal několik chlupů do dlaně. Jakmile se jich dotklo měsíční světlo, tak začaly slabě zářit a mírně se vznášely nad lektvaristovu dlaní.

      „Myslím, že budeme muset do výzkumu zapojit i Remuse, Severusi,“ řekla McGonagallová, když to uviděla.

      „Mám takový dojem, že máte pravdu,“ souhlasil Snape a schoval chlupy zpátky do váčku.

      „Tak už nechte zbytečných řečí! Hagride, mohl byste nás doprovodit na tu báječnou mýtinu?“ ozval se Brumbál a oči mu za jeho srpkovitými brýlemi zářily nadšením a takřka mladickou nedočkavostí.

      ----------------------

      Bylo chladné čtvrteční ráno a první ročníky Nebelvíru a Zmijozelu postávaly před učebnou lektvarů. Koleje už nestály striktně oddělené jako na začátku školního roku. Jen tři prváci ze Zmijozelu, dva chlapci a jedna dívka, stáli trochu stranou. Patřili do party vedené Pansy Parkinsonovou a začátkem ledna jim kdosi začal říkat Hadí trio. Ta přezdívka se velice rychle ujala, samozřejmě k jejich nelibosti.

      Mezi studenty probíhala čilá debata, když se najednou z učebny ozvalo: „Do třídy! Rychle!“

      Všichni se podívali ke dveřím, před kterými stáli. Dveře byly otevřené a profesor Snape je už očekával za katedrou. Vypadal velice netrpělivě. Všichni studenti se proto raději vydali na svá místa. Jakmile všichni seděli v lavicích, tak profesor vstal a ťukl hůlkou do tabule, na které se objevil postup přípravy dnešního lektvaru. Poté zahájil svoji obvyklou pochůzku třídou.

      „Sinistrův lektvar na žaludeční vředy je jednoduchý, takže předpokládám, že i tato třída tupohlavců dodá alespoň několik použitelných vzorků.

      Jestli se najde nějaký nekňuba, který poplete bod číslo tři a přidá do něj drcené křídlo vážky blanité dříve než tři kapky mločí žluči, tak si svůj lektvar vypije. Výsledná chuť je sice přijatelná, ovšem nedoporučuji jít poté spát. Celou noc totiž místo v posteli strávíte družným rozhovorem se sanitární keramikou. Dejte se do práce.“

      John Evans si vytáhl kotlík a než se vydal pro suroviny, tak si lektvar nalistoval v učebnici. Jak očekával, tak na nebezpečí při změně pořadí obou zmíněných ingrediencí autor neupozornil. Raději si ještě pečlivě přečetl postup na tabuli a vytáhl si i potřebné náčiní: dubové a březové prkénko, měděný hmoždíř a míchátko z cedru. Teprve poté si šel do skříně pro přísady.

      Když se vrátil, tak na jeho lavici ležel přeložený papírek, který tam předtím nebyl. Opatrně ho otevřel a chvíli na něj nevěřícně koukal.

      Udělejte něco, abych vám mohl dát školní trest.

                                                                               Severus Snape

      PS: Trochu odporujte, za jeden večer to nestihneme.

      Zvedl hlavu a jeho pohled se setkal s profesorovým. John jen jemně kývnul hlavou a začal krájet kořen akácie. Věděl přesně, co udělá.

      Soustředil se na vaření lektvaru a přitom pozoroval svého souseda, George Pattona ze Zmijozelu. Jeho schopnost nechat vybuchnout kotlík podle profesora Snapea překonávala i Longbottoma v jeho nejlepší formě. Vybuchlo mu cokoli a kdykoli.

      Počkal si na moment, až bude chtít přidat drcené vážčí křídlo a „nenápadně“ na něj syknul: „Takhle si to vypiješ!“

      Snape okamžitě udělal dva kroky a nasupeně stál u Johnovy lavice: „Je chvályhodné, že se staráte o spolužákův dobrý a nerušený spánek, i když je z jiné koleje. Přesto nestrpím jakékoli napovídání na své hodině. Odebírám deset bodů Nebelvíru a dostanete i školní trest. Dnes večer v sedm hodin v mém kabinetu.“ Pak se otočil a zamířil směrem ke katedře.

      „Ale, pane profesore…“ začal se John vymlouvat.

      „Celý týden, pane Evansi. Pokud nepřestanete, bude to dalších dvacet bodů dolů,“ zarazil ho Snape, aniž by se otočil. Hluboko v sobě se usmíval. Mladý Evans byl zcela jistě Lilyin příbuzný. Jeho vzkaz pochopil dokonale. Když studenti odešli, tak polohlasně sykl: „Patnáct bodů pro Nebelvír.“

      Celý zbytek dne se musel John přemáhat, aby dával pozor na probírané učivo. Zajímalo ho, co se bude večer dít. Měl z toho trochu obavy a zároveň se těšil. Netušil, že se včera Snape kvůli němu málem pohádal s Brumbálem. Nakonec ho přesvědčil o tom, že potřebuje pomoc při rozdělování chlupů, které dostal od Hagrida. John Evans byla logická volba. Měl talent na lektvary a byl z Nebelvíru. Nevídaná kombinace!

      Konečně bylo po večeři a John klepal na dveře Snapeova kabinetu.

      „Vstupte,“ vyzval ho profesor, „Jsem rád, že jste dochvilný. Čeká nás spousta práce.“

      Zvědavost mladého Nebelvíra dosáhla vrcholu. Tohle vypadalo hodně zajímavě. Profesor mu pohybem ruky naznačil, ať si sedne na židli u stolu poblíž krbu, kde ležela hromada sněhově bílých pytlíčků a kožený váček. John gesto uposlechl a posadil se tam.

      „Tento týden se škole podařilo získat vzácnost nedozírné hodnoty. Z toho důvodu od vás očekávám naprostou diskrétnost. Pokud se vás někdo zeptá, co jste dělal, tak mu řeknete, že bude celý týden psát větu: Při hodině nesmím napovídat a musím respektovat pravidla stanovená mým profesorem.

      „Ano, pane profesore,“ odpověděl John. Jeho zvědavost se vznášela kdesi vysoko v oblacích. Profesor přešel k němu a otevřel kožený váček. John se do něj zvědavě podíval a uviděl spoustu stříbřitých chlupů.

      „Toto je srst medvěda měsíčního, jednoho z nejvzácnějších magických tvorů. Nevíme o něm téměř nic, takže před sebou máme jedinečnou příležitost zapsat se do dějin nauky o magických tvorech.

      Je nesporné, že tato srst má určité magické vlastnosti a je potřeba je prozkoumat. Nejdříve ji ale musíme rozdělit na jednotlivé vzorky. Na každý experiment je třeba patnácti chlupů. Ty budeme vkládat do těchto speciálně upravených pytlíků z čisté bavlny. Jsou opatřeny zvláštními konzervačními kouzly. Ta jsou jen na vnější části. Chlupy nesmí přijít s touto stranou do kontaktu, takže vás prosím o maximální soustředění a opatrnost.“ Snape skončil a podíval se na Johna. Ten se nadechl a odpověděl:

      „Budu se snažit ze všech sil, pane. Jen by mě zajímalo, proč já a ne nějaký student z vyššího ročníku?“

      „Máte přirozený talent na lektvary, pane Evansi. Věřím, že pokud budete chtít, uděláte v lektvarologii úspěšnou kariéru,“ odpověděl mu Snape.

      „Děkuji za důvěru, pane,“ řekl ještě John, vyndal si z tašky poznámkový blok a vytrhl z něj jeden list. Snape se na něj zvědavě podíval.

      „Je mudlovský, pane. Kupoval jsem ho s rodiči, takže mám jistotu, že na něm není použita magie,“ vysvětlil John.

      „Výborný nápad,“ pochválil ho Snape, „Věnujete mi jeden?“

      John s poněkud rozpačitým úsměvem vytrhl ještě jednu stránku a podal ji profesorovi. Potom se oba tiše pustili do práce. Na list papíru odpočítali patnáct chlupů. Papír ohnuli a chlupy opatrně sesypali do sáčku. Ten pak zavázali k tomu určenou šňůrkou.

      Pracovali takto skoro dvě hodiny, než byla krabice, kterou si k tomu účelu přichystal, plná vzorků srsti. Vešlo se do ní přesně jedno sto pytlíků. Profesor Johnovi poděkoval za pomoc a po připomenutí nutnosti mlčení ho poslal zpátky na kolej. Při pohledu do Firenzeho váčku získal lektvarista jistotu, že výzkum budou moci provést opravdu důkladně. Vypadalo to, jako by vůbec nic neudělali.

      ----------------------

      Obránci Bradavic byli připraveni na vše. Proti nim stálo Voldemortovo vojsko. Smrtijedi, mozkomoři, vlkodlaci, obři a v jejich čele stál sám Pán zla. Z řad obránců vystoupilo deset postav, šest mužů a čtyři ženy.

      „Máš poslední šanci, Tome. Mrtvých i zmrzačených už bylo dost. Složte hůlky a svět si oddychne,“ pronesl do ticha bělovlasý muž v bílém atlasovém hábitu.

      „Mlč, ty starý blázne. Nikdo a nic mě nezastaví. Zvítězím a budu vládnout světu!“ odpověděl Voldemort.

      V té chvíli tam místo deseti postav stálo deset zvířat. Vzduch kolem nich se chvěl magií. Všichni přítomní si byli vědomi shromažďujících se sil země, ohně, vody i vzduchu. Ale zároveň tam bylo cítit i něco neznámého, nějakou nepojmenovanou sílu, která se ještě neprojevila.

      Jedním ze zvířat byl i bílý fénix. Ten se vznesl a zakroužil nad obránci. Voldemort se začal šíleně smát a z jeho hůlky vyletělo směrem k fénixovi zelené světlo…

      Draco se prudce posadil na posteli a zhluboka se nadechl. Když se zběsilý tlukot jeho srdce zpomalil, tak si všechno uvědomil. Byl to sen. Jen sen. Něco v něm ale tvrdilo pravý opak. Nebyl to sen, byla to vize. Vize poslední bitvy. Bez konce. Ještě není nic rozhodnuto.

      Sáhl po hůlce a mávl s ní, aby zjistil, kolik je hodin. Půl čtvrté. Vzal si své věci a vydal se do koupelny. Teď už stejně neusne a tak si alespoň dá dlouhou, hodně dlouhou a horkou sprchu.

      ----------------------

      Severuse Snapea vzbudila bolest na předloktí levé ruky. Pán zla volá, uvědomil si okamžitě. Rychle se oblékl a vyrazil z hradu na kraj bradavických pozemků. Jakmile tam dorazil, okamžitě se přemístil. U vchodu do Voldemortova sídla na něj čekal Hraničář.

      „Čeká tě v hlavním sále,“ řekl a odešel pryč. Severus nikdy nevěděl, co si o tomhle člověku má myslet. Mluvil jako oddaný stoupenec Pána zla a několikrát mu dobře poradil. Něco mu ale říkalo, aby ho nesoudil tak rychle. Každopádně byl rád, že odešel.

      „Co ti tak trvalo, Severusi?“ zeptal se ho místo uvítání Voldemort.

      „Omlouvám se, můj pane,“ odpověděl pokorně Severus a se skloněnou hlavou poklekl před trůnem.

      „Protentokrát ti odpustím, milý Severusi. Protentokrát! Příště buď dochvilnější.“

      „Jistě, můj pane. Vynasnažím se.“

      Voldemort souhlasně pokýval hlavou a chvíli nechal Severuse klečet a čekat, jestli si to nerozmyslí a nepotrestá ho nějakou oblíbenou kletbou ze svého repertoáru. Po několika minutách ho vyzval, aby se postavil. Severus tak učinil, ale hlavu nechal skloněnou.

      „Příští týden hodlám všem připomenout mou velikost, Macnairův útok na dům těch mudlů, kteří si dovolili poslat svoje haranty do Bradavic, se moc nevyvedl. Tentokrát povede útok Bellatrix. Ve Velkém Visánku mají dům Kressovi. Jejich provinění je stejné. V úterý bude jejich dům srovnán se zemí a ti opovážlivci potrestáni.

      Tvým úkolem je začít jejich dětem znepříjemňovat život, jak to jen bude možné. Nezapomeň, že pravidelně dostávám ze školy hlášení! Teď odejdi,“ pronesl Voldemort připravenou řeč a propustil Severuse. Jeho špeh u Brumbála byl posledním z podezřelých, který byl informován. Zbývá jen počkat. Brzy se dozví, kdo ho zrazuje.

      --------------------------------

      Janus, ředitelův osobní skřítek, čekal ve Vstupní síni na profesora lektvarů. Netušil, proč je pan Severus v tuto dobu mimo hrad, ale pro pana Albuse, mohl mu tak říkat jako jeden z mála hradních skřítků, by udělal cokoli. Když loni v srpnu zjistil, že má vystřídat Filly, které se v říjnu narodilo skřítče, tak byl šťastný.

      „Pan ředitel vás očekává, pane profesore,“ vyřídil skřítek Severusovi, když přišel.

      „Děkuji ti, Janusi,“ poděkoval mu Severus. Janus se znovu poklonil, potěšeně zatřepetal ušima a s tichým pufnutím zmizel. Musel zkontrolovat ohřívadlo v posteli pana Albuse. Pan Albus by to sice nikdy nepřiznal, ale v dobře vyhřáté posteli se mu spalo nejlépe.

      Jakmile Janus zmizel, tak se Severus vydal nejkratší možnou cestou do ředitelny. Naštěstí znal pár zkratek.

      Zaklepal na dveře a na ředitelovo vyzvání vstoupil dovnitř. Brumbál seděl za stolem a pročítal nějaké pergameny. Fawkes s Ignisem spali každý na svém bidýlku. Už povyrostli natolik, že rozdíl v jejich chocholkách byl zřetelný.

      „Vítej Severusi, zdá se, že máme problém,“ přivítal Ho ředitel a ukázal směrem ke křeslům u krbu, „Nejdříve by ses měl ale s někým seznámit.“

      Severus se otočil a u krbu uviděl stát muže ve zvláštním plášti. Stál tam, ale nebyl skoro vidět. Okamžitě ho poznal, byl to…

      „Severusi, dovol, abych ti představil Williama Accorda. Ty ho už budeš znát jako Hraničáře,“ představil Brumbál hosta.

      „William Accord. Já tušil, že tě odněkud znám,“ řekl chladně Severus a sedl si do křesla. William si sedl naproti němu.

      „Byly jsme děti, Severusi. To tě to ještě nepustilo?“ zeptal se Severuse.

      „Na tebe jsem se nikdy nezlobil, Williame. Na tebe ne. Zlobím se na tvého otce. Ten odmítl vzít sebou do Španělska svou sestru a my pak museli zůstat s otcem,“ odpověděl mu Severus.

      „Vy jste…“ vložil se do rozhovoru poněkud zmatený Brumbál.

      „Bratranci, Albusi. My jsme bratranci,“ odpověděl Severus, „O to ale nejde. Mám pocit, že Pán zla je přesvědčený o přítomnosti špeha mezi svými nejbližšími. Tou dnešní informací o útoku na Kressovy mě zkouší.“

      „Kromě nás dvou o tom ví už jen Bellatrix a Červíček. Byl jsem celý den v sídle. Nikdo jiný tam dnes nebyl,“ doplnil ho William.

      „Řešení našeho problému je tedy jednoduché. Z těch dvou lze jednoho Tomovi lehce předhodit,“ řekl tiše Brumbál. Nerad dělal podobné věci, ale tentokrát to bylo nutné.

      „Dobrá,“ souhlasil William, „Nezapomeňte zajistit bezpečí pro obyvatele toho domu. S Peterem to zařídím.“ Pak vstal a odletaxoval se krbem pryč. Severus ho po chvíli následoval.

      „Pán by si měl jít lehnout. Je pozdě,“ řekl Janus, uklonil se a zase zmizel. Brumbál se usmál a prošel dveřmi do svých pokojů.

      -----------------------------

      Páteční odpoledne se pomalu chýlilo k večeru a Harry mířil z Nebelvírské společenské místnosti do sklepení na „trest“ s profesorem Snapem. Po nějaké době opět nastal čas prověřit jeho nitrobranu.

      Právě šel jednou méně používanou chodbou, když uslyšel mňoukání. Znělo to, jako by si dvě kočky povídaly. Prošel kolem brnění a za ním opravdu seděly dvě kočky, Křivonožka a pak jedna mourovatá. Harry přemýšlel, odkud ji zná.

      Mourovatá kočka domňoukala a podívala se na Harryho. S pohledem upřeným na něj se začala proměňovat. Místo kočky tam najednou stála profesorka McGonagallová.

      „Děkuji ti, Křivonožko. To je velmi důležitá informace,“ poděkovala maguárovi. Ten se otočil a odběhl pryč.

      „Pokračujte, pane Pottere,“ řekla Harrymu a odešla. Harry ještě chvíli stál na místě, překvapen tím, co viděl. Pak zatřepal hlavou a vydal se dolů do sklepení.

      U dveří do Snapeova kabinetu se potkal s Johnem.

      „Ehm… Jdeš taky na trest?“ zeptej se nervózně John.

      „No, na trest ne. Mám s profesorem schůzku,“ odpověděl Harry a zaklepal.

      „Dále,“ ozvalo se zevnitř. Oba vešli.

      „Pane Evansi, běžte ke stolu a pokračujte v práci. Pane Pottere, my půjdeme vedle,“ řekl Snape místo pozdravu a zamířil do sousední místnosti. Zatímco si John sedl ke stolu a začal počítat medvědí chlupy, Harry šel za profesorem. Dveře se zavřely ve chvíli, kdy jimi prošel.

      Severus Snape stál zády k němu a po chvíli začal tiše mluvit: „Doufám, že poctivě cvičíte, pane Pottere. Vím, že zodpovědnost není zrovna vaší silnou stránkou, ale věřím, že chápete, v jaké jsme situaci.“

      Harry ho poslouchal a snažil být se ve střehu. Snape mluvil dál, vypočítával jeho slabosti, které vyvažovala jen nepatrná naděje, že není úplně k ničemu. Najednou se uprostřed řeči otočil a skrz rty mu prošlo tiché Legilimens. Harry se jen usmál.

      Kolem Severuse Snapea vířil bezpočet myšlenek. Viděl, jak šestiletý Harry hledá nástupiště 9 a 3/4. Pozoroval o rok staršího chlapce, který bojuje s baziliškem. Sledoval Harryho očima boj se samicí maďarského trnoocasého draka při prvním úkolu v Turnaji tří kouzelníků. Procházel jednou vzpomínkou za druhou. Mysl vypadala jako zcela nechráněná. Přidal na důrazu a snažil se procházet myšlenkami stále hloub.

      Během pár minut naprosto ztratil orientaci. Netušil, zda postupuje dále do Potterovy mysli, nebo bloudí v kruhu. Najednou se objevila bílá záře. Severus se nejdřív trochu přiblížil, ale sílící záře ho donutila k ústupu. I když se snažil rychle zmizet, nešlo to. Harry ho lapil do sítě vlastních vzpomínek a nemínil ho pustit jen tak. V momentě, kdy ho záře dostihla, se ocitl vleže na podlaze.

      První, co uviděl, když otevřel oči, byl Harry. Vlastně Potter, opravil v duchu sám sebe. Skláněl se nad ním a v jeho zelených očích uviděl obavu.

      „Jste v pořádku, pane?“ zeptal se Harry profesora, když konečně otevřel oči, „Omlouvám se, ale ještě neumím ovládat sílu té záře tak, jak bych rád.“

      „V pořádku, Pottere. Bylo to velmi uspokojivé. Teď se připravte na to, že vás budu zkoušet kdykoli a kdekoli. Ve Velké síni u snídaně, při hodinách lektvarů, na chodbách i při návštěvě Prasinek. Přál bych si, aby vaše nitrobrana byla alespoň stejná jako dnes…“ řekl Snape místo odpovědi.

      Vrátili se zpátky do kabinetu. John seděl u stolu a dorovnával poslední pytlíky s medvědími chlupy do krabice.

      „Je jich sto, pane. Stejně jako včera,“ řekl, když je uviděl. Severus se podíval na hodiny a zjistil, že s Potterem strávil více než dvě a půl hodiny.

      „Můžete jít. Oba. Dobrou noc, pánové“ řekl Snape. Nebelvíři se rozloučili a odešli zpátky do věže. Severus se ještě hodnou chvíli díval na zavřené dveře, než je otevřel a vydal se nejkratší cestou do ředitelny. Albus se musí dozvědět o síle Potterovy nitrobrany okamžitě.

      ------------------------------

      Charlie seděl ve své chatě v dračí kolonii v rumunské části Karpat. Na stole před ním ležely dvě varianty jeho budoucnosti.

      Profesor Brumbál, ředitel jeho školy, mu, spolu s Frederickem Attenboroughem, nabídl místo výzkumníka. Měl by pozorovat život párku medvědů měsíčních, který se objevil v Zapovězeném lese.

      Druhou možností byl postup v hierarchii dračí kolonie. Dostal oficiální nabídku na povýšení. Mohl se stát jedním ze dvou zástupců vedoucího kouzelníka dračí kolonie. Lákaly ho obě možnosti a teď si marně lámal hlavu, kterou z nich si má zvolit.

      Jako zástupce vedoucího by získal větší možnosti v prosazování ochrany draků, na druhou stranu by se mohl vrátit domů a zkoumat polomýtického tvora, o kterém nikdo skoro nic nevěděl.

      „Nad čím přemýšlíš, Charlie?“ ozvalo se za ním. Charlie sebou trhnul a ohlédl se.

      „Tohle mi nedělej, Slávko. Takhle z tebe budu mít jednou infarkt,“ řekl své mladé kolegyni. No, kolegyni, vlastně přítelkyni. Slávka Sováková byla absolventkou Karlovy akademie čar a kouzel v Čechách. Do kolonie přišla ve stejnou dobu jako Charlie. Časem se začali setkávat čím dál častěji a teď už spolu bydleli v jedné chatě.

      „Já ale vážně nevím, nad čím přemýšlíš. Možnost zkoumat tyhle medvědy se nejspíš už nikdy nebude opakovat. Ber to všema deseti a hůlkou k tomu,“ usmála se na něj a dala mu pusu na čelo.

      „To máš pravdu, ale …“ zkusil něco namítnout Charlie, nedostal ovšem možnost.

      „Nabízí ti to s bydlením. Tak požádej o byt pro dva. Stejně je načase, aby se o nás dozvěděla tvoje rodina. Já si nějakou práci vždycky najdu,“ přerušila ho a sebrala mu pergamen s nabídkou z kolonie. Vyhodila ho do vzduchu a mávla hůlkou. Z pergamenu zbyla jen hromádka popela.

      „Víš o tom, že tě miluju? Seš bláznivá, nevypočitatelná a skvělá. Miluju tě,“ odpověděl ji Charlie.

      „Jestli mě miluješ, tak napíšeš domů. Že ano, lásko?“ usmála se a znovu mávla hůlkou. Na stole před Charliem se objevila hromádka prázdných pergamenů, jeho orlí brk a kalamář s inkoustem. Charlie si jen povzdychl a podíval se za mizející záplavou blond vlasů. Nikdy nepochopil, jak je dokázala uchránit před zhoubným vlivem dračích plamenů.

      Popravdě se mu ulevilo, že to takhle dopadlo. Nepochyboval o tom, že Brumbál snadno zajistí bydlení pro dva a hlavně, ta příležitost na práci v Bradavicích se už opravdu nemusí nikdy zopakovat. Vzal si pergamen a začal psát první dopis, odpověď do Bradavic a na britské Ministerstvo kouzel. Tuhle práci bere.

       

      Items details

      • Hits: 5530 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Luna 21 Leden 2013
      Družný rozhovor se sanitární keramikou? :lol: Že by nám tu někdo sledoval Všechnopárty? ;-)

      Moc pěkná kapitola, hezky se to rozvíjí a lepšíš se.
      #
      neky 21 Leden 2013
      Tak Minerva si pokecala s Křivonožkou,jes tli pak si povídá o holčičích věcech taky s paní Norisovou :P
      #
      Jerry 21 Leden 2013
      Příjemné čtení...
      Mě zase zaujal zdivočelý Brumbál. Objeví se něco zajímavého a hned je k neudržení. ;-)
      #
      maja 21 Leden 2013
      Jé, Charlie se přidá k partě v Bradavicích! To jsem ráda, je to můj oblíbenec. A přivede si českou holku :D Jsem zvědavá na Molly, ta ji samou láskou umoří. Měsíční medvědi se ti povedli, líbili se mi. Zrovna tak i malí blonďatí kentauři. Moc hezká kapitolka. Copak Charlie řekne na malé dráčky, které si ochočila jeho sestřička? Slávka je bude určitě znát, ne? Jako druh samozřejmě. Nebo je zná osobně?
      #
      LidkaH 22 Leden 2013
      Díky moc za další skvělou kapitolku! Těším se na Charlieho návrat domů. :-)
      #
      Lachim 22 Leden 2013
      Díky za komentáře. Jsem rád že se povídka líbí.
      Luna: Ivo Šmoldas je prostě génius češtiny. Nemohl jsem si pomoct a musel jset tohle použít. Hodilo se to tam. :P
      Neky: Nevím, jestli je inteligence paní Norisové na takové úrovni, aby si pokecala s McGonagallovou. :lol:
      Mája: Je škoda, že se mi nepodařilo najít k těm medvědům obrázek. :cry:
      #
      panvita 23 Leden 2013
      Kapitola skvělá už se zase těšim na další
      #
      Káťa-chan 25 Leden 2013
      Jéé Charley jde do Bradavic... A ti medvědi, to je úžasný nápad, nebyl by obrázek? :D Děkujia těším se příště.
      #
      Káťa-chan 25 Leden 2013
      Citace Káťa-chan:
      Jéé Charley jde do Bradavic... A ti medvědi, to je úžasný nápad, nebyl by obrázek? :D Děkujia těším se příště.

      Ou chybička.. Charlie
      #
      kamci 27 Leden 2013
      tak jsem strávila odpoledne s tvojí povídkou a... páni, je vážně moc dobrá, opravdu originální a skvěle se čte. Budu se těšit na další kapitoly, díky :-)
      #
      Kitti 28 Leden 2013
      Hmm měsíční medvědi, to zní dobře:-))) Jem zvědavá na jejich výzkum. Jen mám pocit, že si trochu protiřečíš, nejdřív Albus všechny nabádá, že se o nich nikdo nesmí dozvědět a pak je ujistí, že školní rada i Ministerstvo schválí posilu a dají peníze na výzkumný projekt. Tak před kým to budou tajit?
      #
      Lachim 29 Leden 2013
      Jsem rád, že se ti povídka líbí, kitti. Šlo o to, aby se nic nedostalo ven, než se Brumbál dohodne s vedoucím Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory na dalším postupu. Prostě nechtěl, aby to Rita překroutila. :-)
      #
      ginnyweasley 19 Listopad 2014
      Jsem úplně zpomalená,takže sorry,ale chápu to správně,že Cormac McLaggen je potomek Červíčka?
      #
      ginnyweasley 19 Listopad 2014
      :D :lol: :-) ;-) 8) :-| :-* :oops: :sad: :cry: :o :-? :-x :eek: :zzz :P :roll: :sigh: :o3 :-?? :@) 3:-O :(|) ~:> @};- %%- ~O) *-:) =:) >-) :$ :-[ (^) :@ (ap) (U)

      promiňte,jsem úplný maniak do smajlíků a nemohla jsem si pomoct....
      #
      ginnyweasley 19 Listopad 2014
      :D :lol: :-) ;-) 8) :-| :-* :oops: :sad: :cry: :o :-? :-x :eek: :zzz :P :roll: :sigh: :o3 :-?? :@) 3:-O :(|) ~:> @};- %%- ~O) *-:) =:) >-) :$ :-[ (^) :@ (ap) (U)

      promiňte,jsem úplný maniak do smajlíků a nemohla jsem si pomoct....
      #
      Lachim 21 Listopad 2014
      Ne, jen je to druhý smrtijed z Nebelvíru, následovník.
      #
      ginnyweasley 23 Listopad 2014
      aha...díky moc!!!!