Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Návrat Fénixe

navrat-fenixe-thaneb Australské dobrodružství

První část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Bitva o Bradavice skončila, Voldemort je mrtvý, hrad poničený a ztráty na životech jsou bolestné. Jak se s tím vším Harry a jeho přátelé vyrovnají? A co dál? Záchrana Hermioniných rodičů, zbavených vzpomínek na dceru, je zavede až do Austrálie. Jenže na Harryho se lepí problémy vždy a všude...

    Kapitola 3, Rekapitulace

      Fawkes_03Harry se rozhlédl po přítomných a začal:

      „Přemýšlel jsem, čím bych měl začít a řekl jsem si, že nejspíš tou věštbou, kterou to všechno začalo pro mě. Tu věštbu vyslovila Sibyla Trelawneyová, když se ucházela o profesorské místo.“ Na pochybovačné mručení, které jeho sdělení vyvolalo, odpověděl:

      „Ano, profesorka Trelawneyová skutečně zdědila po své prababičce věštecké schopnosti a domnívám se, že si to sama ani neuvědomuje. Přede mnou také pronesla věštbu, která se nakonec vyplnila. Upadla při tom do transu, mluvila zvláštním chraplavým hlasem, a když se probrala, tak si vůbec nic nepamatovala. Myslela si, že si jen na chvilku zdřímla.“

      Profesorka McGonagallová se stále nedůvěřivým výrazem v tváři zapochybovala:

      „Před tebou pronesla věštbu, která se skutečně vyplnila? Kdy?“

      Harry se usmál, věděl jaký má profesorka názor na věštění budoucnosti.

      „Bylo to v tom roce, kdy Sirius utekl z Azkabanu. Když jsem odcházel od zkoušky, tak upadla do transu a řekla něco v tom smyslu, že Pán temnot se skrývá o samotě a bez přátel, a že jeho služebník se večer osvobodí z okovů, v kterých strávil posledních dvanáct let a ještě před půlnocí se vydá hledat svého mistra, aby s ním spojil svoje síly. A že s jeho pomocí pán temnot znovu povstane, silnější a děsivější než kdy dřív… Nejdřív jsem myslel, že mluvila o Siriusovi, ale ten večer jsme se dozvěděli, jak to skutečně bylo se Siriusem a Červíčkem. Že se Petr Pettigrew živ a zdráv dvanáct let skrýval převlečený za krysu Prašivku a Sirius byl zatím v Azkabanu odsouzen za jeho vraždu. Že to byl Červíček, kdo byl strážcem tajemství mých rodičů, že to byl on, kdo je zradil.“ Harry si povzdechl nad tou vzpomínkou.

      „Zabránil jsem tehdy Siriusovi a Remusovi, aby ho zabili; chtěl jsem ho předat ministerstvu, aby pravda vyšla najevo a Sirius byl osvobozen. Jenže shodou okolností byl ten den úplněk, Remus si zapomněl vypít svůj lektvar a v nastalém zmatku, který způsobila jeho proměna, Červíček utekl. A jak všichni víme, opravdu pomohl Voldemortovi, aby znova povstal, silnější a děsivější, než kdy dřív…“ odmlčel se Harry.

      Pak se ho zeptala McGonagallová:

      „Vím, že se vám podařilo Siriuse nakonec zachránit, ale nikdy jsem pořádně nepochopila, jak jste to dokázali?“

      Harry na ni pohlédl s údivem:

      „Vždyť jste to byla vy, kdo dal Hermioně na začátku roku obraceč času…“ a když viděl na její tváři stále nechápavý výraz, pokračoval:

      „Když za námi na ošetřovnu přišel profesor Brumbál, řekl nám, že ví o tom, že je Sirius nevinný, ale nedokáže zabránit Popletalovi, aby mozkomorům nepřikázal dát mu polibek. Že potřebujeme víc času. Řekl Hermioně, že tři otáčky by měli stačit a když se nám všechno podaří, že můžeme zachránit víc, než jeden nevinný život…“

      „A tak jsme se s Hermionou vrátili o tři hodiny zpátky, zachránili jsme Klofana před popravou, zahnal jsem pomocí Patrona ty mozkomory u jezera, pak jsme na Klofanovi doletěli k oknu kabinetu profesora Kratiknota a vytáhli odsud Siriuse. Ten pak odletěl na Klofanovi a my měli co dělat abychom stihli doběhnout na ošetřovnu dřív, než nás tam Brumbál zamknul…“ otočil se na Hermionu a s úsměvem řekl:

      „Zní to docela jednoduše, co?“

      Ozvala se ale McGonagallová:

      „Ale to bylo hrozně nebezpečné,“ řekla s hrůzou v hlase, „co kdyby vás někdo uviděl. To bylo strašně riskantní!“

      Pak se konečně ozvala Hermiona.

      „Já vím. Zvlášť, když jsem pořád musela hlídat Harryho, aby se nevrhal po Červíčkovi a nechtěl ho chytit. Hrozně jsem se bála a myslela jsem si, že se už nikdy v životě takhle bát nebudu. Jenže s Harrym se nikdy nenudíte. Ještě jsem netušila, že budu zápasit s obrovským hadem, skákat oknem z prvního patra, abych unikla před nosem Voldemortovi, že vyloupím Gringottovy a uletím jim na drakovi.“ Všichni se po jejích slovech rozesmáli.

      Jen Harry se trochu zamračil a řekl:

      „K té věštbě jsme se ale ještě nedostali. Jestli budeme takhle probírat všechna naše dřívější dobrodružství, tak se k tomu nejdůležitějšímu dneska nedostaneme.“

      Hermiona se usmála a řekla:

      „To nebude potřeba, Harry, tvá dobrodružství s Kamenem Mudrců a s Tajemnou komnatou jsou už všeobecně známá. A díky Jinotaji i návrat Voldemorta…“ a usmála se na Lenku. V tom se ozvala Fleur:

      „Ale já jssem nic sss toho ješště nesslyššela.“

      „To nevadí,“ ozval se Bill, „alespoň ti budu mít po večerech co vyprávět.“

      A všichni se zasmáli.

      Harry se tedy vrátil na začátek.

      „Pokusím se vám zopakovat tu věštbu. Jen nevím, jestli to dokážu slovo od slova tak, jak byla řečena…“

      „To nebude potřeba Harry, od toho jsem tu já…“ ozval se, od stěny hlas Albuse Brumbála. „Já si tu věštbu pamatuji naprosto přesně.“

      Harry se otočil překvapeně k portrétu na zdi.

      „Pane profesore, jak jsem na vás mohl zapomenout…“ omlouval se, se studem v hlase. „A kde je ostatní osazenstvo portrétu?“ Matně si vybavoval skupinku kouzelníků sedících kolem stolu.

      „Radši jsem je poslal pryč, Harry, některé bradavické portréty jsou nezdravě upovídané…“ Harry cítil, jak studem zčervenal.

      „Na to jsem vůbec nepomyslel.“

      Brumbál se na něj usmál a uklidňujícím tónem pokračoval:

      „Nemusíš přece myslet na všechno, Harry, od toho tu máš nás ostatní. Pozvala mě sem paní ředitelka a je samozřejmé, že jsem přispěl svým dílem i k větší bezpečnosti tohoto setkání.“ Harry pohlédl s vděčností na McGonagallovou, napil se čaje a vzal si jeden ze sirupových košíčků, aby se uklidnil.

      Brumbál mezi tím pokračoval:

      „Takže zpátky k té věštbě, doslova zněla takto: Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…

      Harry sledoval ostatní, jak napjatě a se stále se stupňující hrůzou poslouchají ta slova. Po chvilce ticha se ozvala paní Weasleyová:

      „Proboha Harry, kdy ses tohle dozvěděl?!“

      Harry se na ni chápavě podíval a odpověděl:

      „Po té naší nepovedené akci na ministerstvu…“ a vzpomínal na těch pár krutých týdnů.

      „Bylo to dost těžké, když jsem se musel vyrovnat jak se smrtí Siriuse, tak s tím, že se buď stanu vrahem, nebo budu zavražděn… alespoň tak jsem to tehdy chápal. Nakonec se ale ukázalo, že to nebylo tak hrozné, ne?“ a usmál se na ostatní, aby je uklidnil.

      A pak, jako když se protrhne hráz, začal vyprávět o tom, co se dozvěděl na soukromých hodinách s Brumbálem v minulém školním roce. Chtěl, aby pochopili proč Voldemort pohrdal čistokrevnými kouzelníky (ze zkušeností se svým zdegenerovaným strýcem Morfinem) a rozhodl se, že si je zotročí jako první. Proč nenáviděl mudly i o jeho první vraždě, kterou se zbavil rázem všech svých zbývajících příbuzných. Proč za jediného opravdu nebezpečného soupeře považoval Brumbála se smíšenou krví, jako měl on sám. Proč si ze dvou chlapců, kteří odpovídali věštbě, nevybral čistokrevného Nevilla, ale Harryho, aby ho označil jako sobě rovného. Vysvětlil jim, že díky Snapeovi, znal jen první větu věštby a proto se tak snažil získat záznam, aby se dozvěděl, kde udělal chybu. A tak se postupně dostal až k viteálům.

      Požádal Hermionu aby ostatním vysvětlila co je viteál a jak se dá vytvořit. Hermiona sáhla do své bezedné kabelky a vytáhla prastaré knihy černé magie. Vysvětlila spíš Brumbálovi, než ostatním, jak se k těm knihám dostala, a že je samozřejmě vrátí, hned jak skončíme, paní ředitelce. Brumbál šťastně pokyvoval hlavou, jako kdyby přesně předpokládal, že je Hermiona takto získá a McGonagallová prohlásila, že tyto knihy uklidí bezpečně z dosahu všech studentů. Pak Harry ještě požádal Hermionu aby přečetla, jak je možné rozervanou duši zase spojit dohromady. Po té co to udělala, nastalo ticho.

      Po chvíli ho přerušil Kingsley Pastorek:

      „Takže proto jsi ho chtěl přimět k tomu, aby zalitoval svých činů? Aby se v něm probudily výčitky svědomí? Proč sis přál, aby se jeho duše scelila?“

      Harry se zamyslel, jak nejlépe odpovědět.

      „K tomu, co jsem viděl, se dostaneme o něco později. Teď vám jen řeknu, že to co čeká jeho zmrzačenou duši, vzbuzuje hrůzu i soucit zároveň. Je to tak krutý osud, že bych ho nepřál nikomu, ani jemu ne…“

      Po chvíli ticha, kdy ostatní vstřebávali tuhle informaci, Harry pokračoval.

      „Pokud je známo, tak nikdo před Voldemortem, nikdy nevytvořil víc, jak jeden viteál. On se však rozhodl, že sedm je magické číslo. Myslel, že když svou duši rozerve na sedm částí a vytvoří tak šest viteálů, že bude nepřemožitelný a nesmrtelný.“

      Během jeho řeči začala Hermiona vytahovat jeden zničený viteál za druhým ze své kabelky a pokládala je na stůl před sebou, k obrovskému údivu ostatních. Harry pokračoval:

      „Nejdřív k těm, co tady nejsou. Jako první jsem zničil Deník Toma Raddlea v Tajemné komnatě, baziliščím zubem. To bylo ve druhém ročníku.“ A slovo si vzal opět Brumbálův portrét.

      „Po tom co jsem pochopil, že deník byl viteálem, jsem se zhrozil toho, co to znamená. Ten deník byl stvořen k tomu, aby ovládl nevinného studenta a jeho prostřednictvím dokázal, že Tom Raddle, později známý jako Lord Voldemort, byl Zmijozelovým dědicem. Ovšem nebezpečí, že bude při tom viteál zničen, bylo tak velké, že mi došlo to, že existuje víc viteálů. A tak jsem s Harryho vydatnou pomocí přišel na to magické číslo sedm. Pátral jsem také v minulosti po předmětech, které se v Tomově přítomnosti ztratily. První, na který jsem narazil, a který jsem také později zničil, byl prsten, rodové dědictví Gauntů, jeho kouzelnické rodiny. Sebral ho Morfinovi tu noc, kdy zavraždil svého otce a svého strýce tak odsoudil na doživotí v Azkabanu.“ Na chvíli se zamyslel, co mu ten prsten všechno způsobil, ale jen Harry pochopil, proč ta dlouhá pauza.

      Už se chystal, že bude pokračovat sám, když Brumbál znovu začal:

      „Pak jsem narazil na další předměty,“ a ukázal na stůl před Hermionou.

      „Zlatý medailon Salazara Zmijozela a zlatý šálek Helgy z Mrzimoru. Ztratili se poté, co je Tom spatřil a jejich ztráta byla doprovázena násilnou smrtí majitelky, za kterou byl opět odsouzen někdo jiný. Pak už jsem stihl jen dojít s Harrym pro ten Zmijozelův medailon, než mě dohonila smrt…“ a otočil se k Harrymu, aby mu předal slovo.

      Harry se usmál a řekl:

      „S tím medailonem to nebylo tak jednoduché, pane profesore. Přinesli jsme z té jeskyně ten, co teď nosí na své hrudi Krátura…“ ohlédl se na skřítka, který seděl tiše u okna. Pak vyndal z ukrýváčku lístek, který v něm našli a přečetl ho.

      Potom ostatním společně s Ronem a Hermionou vyprávěl, co zažili po útěku ze svatby, jak v domě rodiny Blacků zjistili, kdo byl ten záhadný R. A. B. Vyprávěli jim také celý Kráturův příběh i to, jak s jeho pomocí od Munduguse zjistili, kde se pravý medailon nachází. Pak přišlo na řadu jejich dobrodružství na ministerstvu a to, jak kromě medailonu zachránili i pár mudlorozených. Ron si posteskl:

      „Ani nevíme, jak to s nimi vlastně dopadlo…“

      Odpověděl mu jeho otec s úsměvem a pýchou v hlase:

      „Většina z nich unikla, pokud vím, Rone. Zařídili se podle vaší rady a urychleně zmizeli v zahraničí. Byl jsem tak pyšný, když mi došlo, že jste to byli vy…“

      Pak se slova ujal Ron. Přiznal se před ostatníma, jak mu medailon vyvolával žárlivost a špatné myšlenky a jak to vše vyvrcholilo jeho útěkem, právě když se dozvěděli, jak můžou medailon zničit. Byl při tom hodně nervózní a rudý až za ušima, ale statečně to všechno na sebe řekl. Nastalo rozpačité ticho a tak se rychle ujal slova Harry a vyprávěl o tom, jak se vydali s Hermionou hledat meč do Godrikova dolu a co tam všechno prožili. Poprvé od té doby popsal ostatním, jak Batyldě z krku vylezl obrovský had a svlékl si její tělo, jako si hadi svlékají kůži. Všichni se na něj dívali se zděšením, včetně Hermiony, protože ani jí nikdy neřekl, jak se to stalo. On sám se otřásl hnusem při té vzpomínce. Pak vyprávěl, jak jim Snape předložil Nebelvírův meč, jak se Ron vrátil a zachránil mu život, a jak potom společně zničili viteál v medailonu.

      „Věděl jsem, že by se ti to zhasínadlo mohlo hodit,“ podotkl s úsměvem Brumbál.

      A Harry dodal:

      „Jen se ukázalo, že nás všechny znáte líp, než bychom si byli ochotni připustit, pane profesore.“

      A s úsměvem se k němu otočil.

      „Ne Harry, dokázal jsem přece, že právě tebe jsem odhadl špatně. Teď přece přijdou na řadu relikvie… možná je načase, abych se i já přiznal k hříchům svého mládí…“

      A zřejmě povzbuzen Ronovým doznáním, vyprávěl o své mladické touze po získání Relikvií Smrti. S pohledem, vyjadřujícím touhu po pochopení a odpuštění, upřeným na Aberfortha, řekl všem o tom, jak to všechno nešťastně skončilo a přinutilo ho pátrání vzdát. Harry viděl, že Aberforth svého bratra Albuse pochopil a konečně mu odpustil. Nakonec profesor Brumbál dodal:

      „Věděl jsem, že je nutné, aby se Harry o relikviích dozvěděl, ale měl jsem obavy, aby ho touha po relikviích neovládla tak jako mě. Aby kvůli nim nepřestal pátrat po viteálech. Jak se později ukázalo, byl mnohem moudřejší a zodpovědnější než já.“

      „Přeceňujete mě, pane profesore. Relikvie mě na chvíli omámily stejně jako vás…“

      A vyprávěl, zase s pomocí Rona a Hermiony, o jejich pátrání po relikviích. O návštěvě u pana Láskoráda, o tom co se tam dozvěděli i o tom, jak to dopadlo. Popsali, jak byli polapeni a vězněni u Malfoyových. Jak Bellatrix mučila Hermionu a jak pochopil, kde je ukryt další viteál. Vyprávěl o jejich záchraně, o smrti Dobbyho a o tom, jak při kopání Dobbyho hrobu pochopil, že prvořadé jsou viteály a relikvie musí jít stranou. Vysvětlil, jak se naučil ovládat svoje spojení s Voldemortem a jak ho viděl při tom, když se zmocnil Hůlky osudu.

      Pak se dostal k tomu, jak u Billa připravili společně s Griphookem vloupání do Gringottovy banky, jak se jim podařilo získat viteál, ale přišli o meč. Když popisoval, jak osvobodil draka a použili ho k útěku, tak ostatní poslouchali s úžasem v očích. Charlie jen vydechnul:

      „Tak nevím, jestli bych si na něco takového troufl…“ Harry se zasmál a odpověděl mu: „Kdybyste ty nebo Hagrid tušili, v jak hrozném stavu ten chudák, oslepený a ztýraný byl, tak byste se tam vypravili jeden jako druhý jen proto, abyste ho dostali ven.“

      „Jo, tak až se objeví v kolonii, tak budeme vědět, že na něj máme být hodní, že si už užil svoje, co?“ zasmál se Charlie.

      A Harry pokračoval tím, jak zjistil z Voldemortových myšlenek kde má hledat předposlední viteál a jak pomocí Lenky a Šedé dámy zjistil, jaký byl osud diadému a jak se ho Voldemort zmocnil. Pokračoval tím, jak Ron a Hermiona přinesli baziliškovy zuby z tajemné komnaty a jak se vydali pro diadém. Ron dodal:

      „Nikdy nepochopím, jak si mohl myslet, že je jediný, kdo zná tajemství komnaty nejvyšší potřeby, když viděl tu spoustu věcí, co tam byly uloženy. Myslel jsem, že byl inteligentní…“

      Harry mu odpověděl:

      „To byla jen pýcha a neotřesitelná víra ve vlastní dokonalost. Nikdy si nepřipustil, že by někdo mohl být chytřejší, silnější a lepší než on. Vždyť to ho nakonec i zabilo, ne?“

      „Ano, Harry,“ odpověděl mu Brumbál, „odhalil jsi ho dokonale.“

      Když se dostal k tomu, jak se utkali s Crabbem, Goylem a Dracem Malfoyem, tak si uvědomil, že v komnatě ještě nejspíš řádí Prokletý Oheň, a někde tam je ještě to, co zbylo z Crabbea. Zeptal se Kingsleyho, jestli tenhle oheň uhasne sám, až spálí vše, co ve skladišti bylo.

      Kingsley se zatvářil velmi vážně.

      „Jestli to byl skutečně Prokletý Oheň, tak tu máme vážný problém.“

      „Musel to být on,“ řekla Hermiona, „protože spálil čelenku a zničil ten viteál, co v ní byl.“

      A ukázala všem zbytky zničeného diadému. Profesor Kratiknot jen zaúpěl:

      „Diadém Roweny z Havraspáru?“ a s hrůzou a zřejmým utrpením zíral na to, co z něj zbylo. Ale Kingsley se tvářil vystrašeně z jiného důvodu.

      „Prokletý Oheň se likviduje velmi obtížně,“ řekl a pohlédl na neméně vyděšenou ředitelku. „Hned zítra přivedu všechny bystrozory co mám k dispozici a pokusíme se komnatu vyčistit.“ Na Harryho tázavý pohled pokračoval:

      „Ten oheň se neživí mrtvými předměty, Harry, jde jen po všem živém. Zničí jen to, co mu stojí v cestě. Když nemá v dosahu žádný život, tak usne. Stáhne se do malého plamínku a znova se probudí v plné síle, jakmile se v jeho dosahu objeví někdo živý.“ Harry se vyděsil.

      „Tak to je průšvih. Komnata je příliš známá po posledních událostech. Každou chvíli tam může někdo vlézt.“

      V tom se zase ozval Brumbálův portrét:

      „Pošlu některého z ředitelů, aby tu chodbu chvíli pohlídal. Vy zatím, Kingsley, vysvětlete ostatním, jak se Ďábelské plameny likvidují. Je tu dost schopných kouzelníků, abyste to zvládli dnes, až tady skončíme. Zítra by mohlo být pozdě…“ a odešel z portrétu.

      Všichni se otočili ke Kingsleymu. Ten začal vysvětlovat:

      „Na každý plamen musí být dva kouzelníci. Jak se probudí, jeden ho musí okamžitě zmrazit nejsilnějším zmrazovacím kouzlem - „Petrificus gigantus“ – dřív než nabere velkou sílu. Pak se promění v obyčejný plamen, který lze uhasit pomocí - „Aquamenti“. Důležité je, aby první kouzelník držel pevně plamen zmrazovacím kouzlem, dokud ho druhý neuhasí, jinak se znovu promění v prokletý a ten uhasit nejde.“ Rozhlédl se po ostatních a pochybovačně dodal: „Bojím se, že nás je přece moc málo, aby bylo bezpečné se tam vydat. Kolik tam bylo těch plamenů, Harry?“

      „Ten oheň měnil tvar, zformoval se v obrovské množství ohnivých nestvůr. Byli tam ohniví pavouci, chiméry a draci…“ vzpomínal Harry.

      „Dokážeš odhadnout, kolik těch ohnivých nestvůr bylo? Každá totiž znamená jeden plamen!“ Harry se zamyslel a podíval se tázavě na Rona a Hermionu.

      „Na mě nekoukej, já byl tak vyděšený, že jsem se je rozhodně nesnažil počítat…“ odpověděl na jeho pohled Ron. Hermiona zamyšleně řekla:

      „No, mohlo jich být dvanáct nebo patnáct?“ Harry přikývl.

      „Možná i víc. Ale taky možná míň, strach má velké oči a my se fakt dost báli…“ řekl Kingsleymu omluvně.

      „Však jste měli obrovské štěstí, že se vám podařilo uniknout. Zvlášť, když jste ještě zachraňovali ty dva zmijozelské výtečníky a chytali diadém…“ a zakroutil hlavou, jako by stále nedokázal pochopit, jak se jim to podařilo.

      Mezitím se vrátil Brumbál a řekl McGonagallové:

      „Dippet a Phineas tu chodbu pohlídají a poslal jsem tam i Filche.“

      „Děkuji Albusi, ještě nevíme, jak to uděláme. Kingsley si myslí, že je nás málo, abychom to bezpečně zvládli.“

      Ale ozval se Harry:

      „Neville, Lenko, kdo tady zůstal z Brumbálovi armády?“

      Neville, se zamyslel a odpověděl:

      „Je nás tu dost, hasit dokáží všichni, tak když je dáte do party se zkušeným kouzelníkem, který bude mrazit, měli bychom to zvládnout dobře.“

      Paní ředitelka se ale zhrozila:

      „Nemůžu tam poslat studenty, Harry, měj přece rozum!“

      Harry se usmál. „Ale paní profesorko, tihle studenti, předevčírem bránili hrad. Chladnokrevně a statečně bojovali proti mozkomorům a Smrtijedům. Když budou ve dvojicích se zkušenými kouzelníky tak to zvládnou. Věřím jim, jinak bych je neposílal do tak nebezpečné situace…“ Kingsley se k němu přidal:

      „Harry má pravdu, Minervo, ti studenti už prokázali, že se umí nebezpečí postavit, jsou dobře vycvičení,“ mrkl na Harryho, „a když je správně rozdělíme, tak bychom to mohli bezpečně zvládnout.“

      Profesorka vypadala, že se jí moc nechce souhlasit, ale nakonec se zeptala:

      „A kdy tam tedy vyrazíme?“

      Odpověděl jí Brumbálův portrét:

      „Harryho vyprávění se už blíží ke konci, a abych pravdu řekl, jsem opravdu zvědavý, jak to bylo dál…“

      Harry se vrátil ke svým vzpomínkám a zhluboka si povzdechl. Věděl, že teď přijde to nejtěžší, co ho dnes čeká.

      „Tak si to shrneme: Deník jsem zničil já baziliškovým zubem. Prsten profesor Brumbál mečem, medailón Ron, taky mečem. Šálek Hermiona zubem a diadém Crabbe Prokletým ohněm a tak, ještě před svou smrtí, přispěl k porážce Voldemorta, aniž by to měl v úmyslu. Už zbýval jen ten had…“

      Harry se odmlčel a vzpomínal, viděl, že Hermioně se v očích objevují slzy a Ronův pohled upřený na desku stolu.

      „Bylo to tak těžké po tom co Fred… Ale věděli jsme, že jsme jediní, kdo to může definitivně ukončit… Museli jsme jít dál…“

      Pak se sebral a vyprávěl, jak se probili z hradu a cestou narazili na mozkomory.

      „Byli jsme všichni tři tak plní zoufalství, že bychom se jim nedokázali ubránit. Lenka, Ernie a Seamus nás zachránili na poslední chvíli…“ a podíval se s úsměvem na Lenku.

      „Neudělali jsme přece nic jiného, než co jsi nás naučil Harry…“ a povzbudivě se na něj usmála.

      Ten úsměv dodal Harrymu odvahu a tak vyprávěl stručně a s nadhledem čeho byl svědkem v Chroptící chýši, jak mu Snape před smrtí předal své vzpomínky. Otočil se k Brumbálovi: „Myslím, že umřel šťastný. Splnil úkol, který jste mu dal a zemřel s pohledem do jejích očí.“ Brumbál jen přikývnul a v očích se mu třpytily slzy.

      Harry pokračoval:

      „Ale hada jsme nedostali a neměli jsme představu, jak by se nám to mohlo podařit, když si ho tak chrání. A on přišel s další výzvou. Vrátili jsme se na hrad, že něco vymyslíme…“

      Pak ho zase přemohli vzpomínky…

      „Ron s Hermionou šli do Velké síně, ale já jsem nemohl, když jsem je tam viděl ležet vedle sebe… Utekl jsem jak malý kluk… Šel jsem do ředitelny a prohlédl si ty vzpomínky…“

      Zase se musel odmlčet. Myslel, že nedokáže pokračovat. Profesorka McGonagallová, která seděla vedle něho, stiskla jeho ruku a povzbudivě se na něj podívala.

      „Dozvěděl jsem se to, co jsem pak řekl Voldemortovi, všichni jste to slyšeli. Ale bylo toho víc.“ A pověděl jim o tom, jak se z něj stal sedmý viteál, aniž by o tom Voldemort věděl. „Proto jsem měl hadí jazyk, proto jsem mu mohl beztrestně vstupovat do mysli. Proto jsem musel zemřít jeho rukou… A tak jsem se vydal vstříc své smrti…“

      V učebně bylo ohromené ticho. A pro Harryho bylo stále těžší pokračovat dál.

      „Nejvíc mě tížilo, že jsem nedokázal dokončit svůj úkol. Nezbývalo mi než věřit, že to Ron s Hermionou zvládnou, ale zůstanou na to sami… A tak, když jsem potkal venku Nevilla, řekl jsem mu o tom hadovi, aby tu zůstali zase tři lidé, kteří budou vědět, co je nutné udělat…“

      A zase se odmlčel. Vtom se do ticha ozvala Ginny:

      „Šel jsi kolem mě, cítila jsem to…“ Harry se na ni podíval a oči mu nepříjemně zvlhly.

      „Ano, Ginny. A moc mi to pomohlo. Do té doby, než jsem tě uviděl, jsem šel jak odsouzenec na popravu. Jediný smysl, který jsem viděl ve své smrti, bylo prostě jen zničení dalšího viteálu. Ale když jsem se díval, jak konejšíš tu zraněnou dívku, došlo mi to. Pochopil jsem, jaký smysl bude mít moje smrt. Došlo mi, že pro tebe a pro ostatní udělám to, co pro mě udělala moje máma. Pochopil jsem, že i když umřu, stejně ho porazím. Neville mi řekl, že nikdy nepřestanete bojovat. Tři lidé vědí o hadovi, když ho dokážou zabít, tak z něj bude obyčejný smrtelník a vy před ním budete chráněni… Nedokáže vás zabít… Najednou to bylo mnohem snazší…“

      Na chvíli se odmlčel, aby se uklidnil. A pak už zase klidným hlasem vyprávěl, jak si vzpomněl na zlatonku, našel v ní Životodárný kámen, a jak si přivolal svoje milované, aby ho doprovodili na poslední cestě. Pak jim popsal, kde se ocitl, co tam viděl a jak se setkal s Brumbálem i co všechno mu řekl.

      „Neměl jsem vědět, že mě nedokáže zabít, aby moje oběť měla smysl. Poskytl jsem vám ochranu, i když jsem nezemřel. A zbytek už znáte, viděli jste, jak Neville úžasným způsobem, zničil jeho poslední viteál a jak to celé skončilo…“

      Hermiona popotáhla a špitla:

      „Jak jsi mohl, jak jsi dokázal…“

      Harry se na ní s pochopením podíval.

      „Předstírat, že jsem mrtvý? Bylo to těžké, když jsem slyšel vaše výkřiky, rvalo mi to srdce… ale musel jsem, abych ho dostal tam, kam jsem potřeboval. Abych měl šanci to konečně ukončit…“

      A pak se zeptal Aberforth:

      „Co to bylo za místo… Jak ses mohl setkat s mým bratrem, když jsi nebyl mrtvý?“

      Harry se zamyslel. Vlastně čekal, že tahle otázka přijde. Přemýšlel o tom a věděl, co odpoví. „Když umřel Sirius tak jsem nechtěl věřit, že mě opustil. Vzpomněl jsem si na Nicka – skorobezhlavého Nicka – a vyptával jsem se ho, jestli by se Sirius mohl také vrátit jako duch. Řekl mi, že Sirius se nevrátí, že půjde dál. Nick se smrti bál, neměl odvahu pokračovat do neznáma a vrátil se na místa, která znal. Řekl mi, že nezná tajemství smrti, protože si místo ní vybral tuhle ubohou náhražku života…“

      Po chvilce ticha pokračoval:

      „Přemýšlel jsem o tom a snad jsou moje domněnky správné… Je to něco jako přestupní stanice, někde na hranici mezi životem a smrtí. Tam se můžete rozhodnout, jestli půjdete dál, tam kde, jak teď už vím, na vás čekají ti vaši milovaní, kteří už na druhé straně jsou, nebo se vrátíte jako duch a budete už na věky připoutáni k místům, kde jste během svého života zanechali svou stopu… Já jsem se mohl taky rozhodnout. Tou smrtící kletbou opustily moje i Voldemortova duše svoje těla. Mohl jsem jít dál, za maminkou, tátou a těmi ostatními, nebo se vrátit k těm, které miluji tady, pokusit se dokončit svůj úkol a vybojovat si právo na šťastný život, protože moje tělo nebylo mrtvé…

      Smrt není těžká, jak mi řekl Sirius: Umírání nebolí, je to snazší a rychlejší než usínání. Nejtěžší je opustit ty, které milujeme na tomto světě a nejlepší na tom je, že odcházíme k těm milovaným, kteří už tam jsou …“

      Nastalo dlouhé ticho. Pak se ozval portrét profesora Brumbála:

      „Opravdu jsi ten pravý Pán Smrti, Harry, jen ten, kdo pozná její tajemství, se jí nikdy bát nebude.“

      A pak se nesměle ozvala Lenka:

      „Kde máš ty relikvie Harry, musel jsi je spojit, aby ses stal Pánem Smrti…“

      „Ne Lenko, relikvie nejsou důležité. Musel jsem umřít, abych pochopil tajemství smrti. Relikvie mi jen pomohly k tomu, že vám to teď můžu vyprávět. Životodárný kámen a ti, které jsem s ním přivolal, mi pomohl na cestě ke smrti a díky tomu, že Hůlka osudu věděla, že jsem její majitel, a také proto, že Voldemort ve svých žilách přechovával s mojí krví i ochranu, kterou mi dala máma, mě nedokázal zabít. Kámen jsem ztratil někde cestou, nevím kde a nechci ho hledat. Je to zbytečné přivolávat mrtvé, protože ti, které jsme milovali, zůstanou navždy naší součástí. Nosíme si je ve svém srdci. A hůlky jsem se taky zbavil. Nechci u sebe nosit něco tak nebezpečného. Už kvůli ní zemřelo příliš mnoho lidí. Nechám si jen ten plášť, ten mi právem náleží, je to mé dědictví a jednou ho předám svým dětem…“

      Nastalo ticho. Všichni přemýšleli o tom, co jim Harry řekl. Paní Weasleyová, Ginny, Hestie i profesorka Prýtová plakaly. Čekal, jestli se ještě někdo na něco nezeptá, ale když ticho pokračovalo, tak si najednou uvědomil, že to má za sebou. Ulevilo se mu. Otočil se na Kingsleyho a s úsměvem se zeptal:

      „No teď už je myslím ten správný čas na to, zahrát si na hasiče, nemyslíte, pane ministře?“

       

      Items details

      • Hits: 20010 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Sallome 02 Leden 2013
      Někdy je fajn zopakovat si fakta a je přínosné vidět známou věc z jiného úhlu pohledu...
      #
      Horcux 11 Červenec 2013
      Příjdu si jako gangster, když vím co se stalo :D ale jsou to fakt super povídky! Mám pocit, jako když je to jen další díl Harryho :)
      #
      maja 09 Červen 2014
      Ono to vlastně je takové pokračování původních sedmi dílů :o3

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 115 a členů: 9 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3063429