Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

welcomeTahle povídka je můj první pokus. Je pro všechny, kteří mají rádi FanFikci Harryho Pottera. Navazuje na 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Některé prvky z šesté a sedmé knihy zachovám. Ještě maličkost, Justin Finch-Fletchley se zúčastnil bitvy na ministerstvu.

Co se týká mě, tak Lachim je mírně praštěný muž, kterého díky Máji a několika jiných posedlo „básnické střevo“ a výplod této posedlosti máte před sebou.

Doufám, že se Vám bude můj příběh líbit.

Lachim

    Kapitola 24, Rodinná pouta

      Nedělní snídaně ve Velké síni probíhala klidně, dokud nepřiletěla pošta. Sovy roznášely dopisy a nedělní vydání Denního věštce i Kouzelnických novin. Harry odměnil sovu, která mu donesla jeho výtisk, kouskem slaniny a ta poté spokojeně odlétla.

      Mezi studenty to začínalo šumět. Harrymu stačil jediný pohled na titulní stranu a hned věděl proč. Tohle tedy bylo určitě bomba.

      Objev století! Medvěd měsíční ještě žije!

      Včera večer svolala ministryně kouzel Amélie Bonesová mimořádnou tiskovou konferenci. Vystoupila na ní spolu s Frederickem Attenboroughem, vedoucím Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. Jejich prohlášení vzbudilo mezi přítomnými novináři nebývalý rozruch.

      „Vážení zástupci kouzelnického tisku,“ začala madam Bonesová, „vítám, vás na této mimořádné tiskové konferenci. Tento týden objevil zaměstnanec Bradavické školy čar a kouzel na školních pozemcích párek medvědů měsíčních. Jak víte, tento druh byl považován mnohými za mytický, v nejlepším případě dávno vyhynulý. Teď však existují nezvratné důkazy o přítomnosti jedno páru v Británii. Podrobnosti vám sdělí pan Attenborough.“

      „Objev páru těchto mimořádně vzácných tvorů mohu skutečně s největší radostí potvrdit,“ vzal si slovo Frederick Attenborough, vedoucí Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, „Nebudu zde opakovat to málo informací, které o nich máme. Jsou to všeobecně známé věci a navíc do značné míry spekulativní.

      Po pečlivé rozvaze jsme oslovili mladého, ale uznávaného, odborníka v oblasti nauky o kouzelných tvorech. Momentálně probíhají jednání o přesném způsobu pozorování života medvědů měsíčních, o zpracování výsledků tohoto pozorování a o jejich prezentaci kouzelnické veřejnosti.

      Zároveň s tímto výzkumem bude probíhat i výzkum vlastností srsti medvědů měsíčních. Za získání více než dostatečného množství vzorků chci touto cestou poděkovat kentaurům ze Zakázaného lesa.

      Vzhledem k omezeným možnostem Ministerstva byl tento výzkum svěřen uznávaným odborníkům, kteří jsou zároveň profesory Bradavic. Během jednání bylo dohodnuto, že zisk z případných patentů bude rozdělen mezi školu a nově zřízený Fond pro podporu výzkumných projektů. Ten byl nově vytvořen a podrobnosti o jeho správě, financování a podmínkách udílení dotací zveřejníme co nejdříve.“

      Během následujících dotazů oznámila madam Bonesová i jméno onoho mladého odborníka. Jedná se o Charlese Weasleyho. Naší redakci se podařilo zjistit, že se rozhodoval mezi touto nabídkou a nabídkou místa zástupce vedoucího Karpatské dračí rezervace. Pokud by toto místo přijal, stal by se nejmladším kouzelníkem na obdobné pozici v Evropě. Dále nám v archivu Ministerstva potvrdili, že při zkouškách OVCE obdržel pan Weasley z předmětu Péče o kouzelné tvory nejvyšší hodnocení v historii.

      Pan Weasley je momentálně ještě v Rumunsku. Do Británie má dorazit během příštího týdne. Náš list má přislíben exkluzivní rozhovor.

      Když dočetl, tak se rozhlédl po síni. Většina žáků vzrušeně debatovala. Jen zmijozelské skupinka kolem Pansy Parkinsonové se držela stranou. Harry se podíval k učitelskému stolu. Ze článku bylo jasné, že profesoři překvapeni nebudou, a také tomu tak bylo. Snape a McGonagallová se spolu o něčem bavili, Hagrid v klidu snídal, ostatní listovali v novinách nebo časopisech a Brumbál skrz své půlměsíčkové brýle pozoroval debatující studenty. Po chvíli vstal a odkašlal si.

      „Nebudu vás dlouho zdržovat,“ promluvil ředitel do nastalého ticha, „Jenom chci upřesnit informace z dnešního denního tisku. Pan Charles Weasley se ubytuje v prostorách školy a bude veden jako asistent profesora Péče o kouzelné tvory. Bude mít právo odebírat body a udělovat školní tresty, takže se k němu budete chovat s úctou jako ke každému z profesorů. Děkuji vám za pozornost.“

      Ticho vystřídal ještě větší ruch. Po ředitelově prohlášení nabrala debata na obrátkách. Pansy se svou suitou zvedla a se zdviženou hlavou demonstrativně opustila Velkou síň.

      „Ty jsi o tom věděl?“ zeptal se Harry Rona. Ten jen zavrtěl hlavou

      „Charlie nám nedal vědět ani o tom, že se vrací,“ vložila se do hovoru Ginny.

      „Pochybuji, že měl čas. Musel se dohodnout s Ministerstvem a Brumbálem, takže o tom asi napsal jenom do Doupěte,“ řekla Hermiona, „Mám takový dojem, že ještě nemáme tu esej na Přeměňování.“

      Harry s Ronem protáhli obličeje. Poté si, s pohledy upřenými do tváří svých přítelkyň, povzdechli a vydali se do Nebelvírské věže. Věděli, že úkolu neuniknou. Když se ty dvě rozhodly, tak byl jakýkoli odpor marný.

      -------------------

      Už šest let žil Václav v klášteře. Šest let ho oba jeho mentoři, otec Petr a otec Jan, učili. Právě probíhala ranní mše a Václav se musel hodně ovládat, aby se soustředil na bohoslužbu. V jeho cele na něj čekal neotevřený dopis z Karlovy akademie čar a kouzel, kde před měsícem skládal závěrečné zkoušky. Pokud jimi projde, bude moci nejen samostatně kouzlit, samozřejmě tak, aby nezasvěcení nic nezjistili, ale i vařit léčivé lektvary a pomáhat tak poddaným Broumovského kláštera.

      Mše konečně skončila a Václav se s ostatními mnichy vydal volným krokem do refektáře na snídani. Ta byla jako obvykle skromná, ale i kdyby se podávaly pochoutky z královské tabule, tak by to nepoznal. Nedokázal myslet na nic jiného než na dopis.

      Konečně seděl na svém lůžku a rozlomil jeho pečeť. Měl dojem, že kámen, který mu spadl ze srdce, musel způsobit menší zemětřesení. Všechny zkoušky udělal bez ztráty bodu. Dokonce tam bylo přiloženo i povolení, že sám může vychovávat učně. Četl si ten dopis stále dokola. Nebýt bratří benediktýnů, tak zameškal i všechny modlitby.

      „Václave, je čas. Musíme jít,“ přišel pro Václava večer otec Jan. Dnes půjdou odevzdat další dopis. Otec Petr s nimi nepůjde, nedávno spadl na klášterním dvoře a vyvrtl si kotník.

      Jako vždy došli ke kapli na Hvězdě a odtud se přemístili. Václav s úsměvem vzpomínal na svoje první přemístění. Bylo tenkrát z toho trochu zle, ale ty časy jsou už dávno pryč. Teď už to zvládá bez problémů.

      Přemístili se na Turov. Ačkoli bylo jeho okolí celkem hojně obydleno, sem nahoru chodil málokdo. Vrch vévodí kraji a zdejší lidé ho opředli mnoha pověstmi, dlužno říci, že ne bezdůvodně. Zlomyslné víly, které zde žily, zmámily nejednoho muže a dovedly ho pak až na samu hranici mezi životem a smrtí. V útrobách Turova a okolních vrchů také žilo malé společenství permoníků, kteří hlídali bohatství, které tam bylo skryto. Jedině snad pověst o vojsku ukrytém v jeskyni uvnitř hory, jestli se tak dá tomu vrchu říkat, byla neopodstatněná.

      Ale ani jedna pověst nevypravovala o nejvzácnějším tvoru, který zde žil. O medvědech měsíčních naštěstí lidé neměli nejmenší tušení. Jen jejich pouhá přítomnost chránila široké okolí před vlivem temné magie. A právě za nimi se Václav a otec Jan vydali.

      Po přemístění se objevili na kraji mýtiny na vršku Turova. Párek medvědů, který se vyhříval v měsíčním světle, je zpozoroval a pomalu se k nim vydal.

      „Nastal čas. Jsme připraveni převzít do opatrování dopis, který nesete,“ řekl samec. Jako všichni kouzelní tvorové mohl i on s výjimečnými kouzelníky mluvit pomocí telepatie.

      „Zdravím tě, Rudolfe. I tebe, Heleno. Je mi ctí, že jste se uvolili předat tento list jeho adresátovi,“ odpověděl otec Jan. V tom se z lesa přiřítila dvě roční medvíďata a vrhla se na Václava.

      „Ahoj, Václave…“

      „… máš něco pro nás…“

      „… máme hlad…“

      „… a ty máš vždycky něco dobrého,“ překřikovala se navzájem a běhala kolem usmívajícího se mladíka.

      „Když se uklidníte, tak se možná něco najde,“ odpověděl jim Václav se smíchem a sáhnul do hábitu. Medvíďata se jako na povel zastavila a loudila jen očima. Václav vytáhl několik medových koláčků a nabídl jim je. Medvíďata je okamžitě slupla, a začala znovu běhat kolem

      „Přestaňte zlobit a běžte si lehnout do měsíčních paprsků, ať zesílíte,“ okřikla je Helena, „Neměl jsi jim nic nosit. Jsou to nezbedníci.“

      Medvíďata poslechla matku a natáhla se na mýtině. Bylo neuvěřitelné, že i když ještě před chvílí měla energie na rozdávání, usnula hned, jak si lehla.

      „A kde je otec Petr? Snad se mu něco nestalo?“ zeptala se Helena na chybějícího mnicha.

      „Je v pořádku, jen si vyvrtl kotník,“ odpověděl otec Jan a vytáhl svitek. Rudolf ho opatrně vzal do tlamy. Svitek modře zazářil a zmizel.

      „Sbohem přátelé,“ řekl poté Rudolf, „Dopis bude v pořádku předán. Pozdravujte otce Petra. Ať se brzo uzdraví.“

      „Bůh s vámi, přátelé. Mějte se tu hezky,“ rozloučil se za oba Václav. Pak se ještě medvědům poklonili a přemístili se zpět. Tuto noc toho mnoho nenaspí a zítra se musí začít chystat na cestu do Anglie.

      -------------------

      V neděli odpoledne se ve Velké síni sešla kromě osmi studentů celá škola. Pod bedlivým dozorem profesorů Snapea a Nesbita tam probíhalo první kolo soubojového turnaje. Harry s Ginny to odpoledne trávili spolu v Komnatě nejvyšší potřeby, Draca s Nevillem doprovodil Brumbál na Malfoy Manor a zbylá čtveřice využila pohostinnosti Nebelvírské, respektive Mrzimorské, společenské místnosti.

      V předchozím týdnu dostal Draco od Tonksových dopis. Andromeda mu v něm potvrzovala ukončení Řízení o svěření nezletilého dítěte do opatrovnictví, tak chtěl požádat rodinné skřítky, aby mu k nim přestěhovali věci. Také už bylo na čase je informovat o jeho plánech s domem.

      Z krbu vyšli ve vstupní hale. Neville se zvědavě rozhlížel a musel obdivovat, jak krásně byla místnost zařízená.

      „To matka, měla vytříbený vkus. Otec by dal mnohem více najevo své bohatství a moc,“ odpověděl Draco na nevyslovenou otázku a odvedl je do salónu. Ten, stejně jako hala, říkal hostům, že se ocitli v domě bohatých a mocných lidí. Říkal to ovšem neokázale a jakoby mimochodem. Neville s ředitelem se posadili do pohodlných křesel a Draco zavolal jednoho domácího skřítka. Ten se ihned objevil.

      „Manu je rád, že vás vidí, pane,“ uklonil se skřítek Dracovi, „Má vám a vašim hostům Manu donést čaj?“

      „Čaj si dáme, děkuji ti, Manu. A zavolej sem, prosím, všechny skřítky,“ odpověděl mu Draco. Manu se uklonil a s mírně udiveným výrazem zmizel. Co si dokázal vzpomenout, ještě mu v tomto domě nikdo nepoděkoval.

      Uběhlo sotva pár minut a Manu jim donesl čaj. Vzápětí se salón zaplnil domácími skřítky. Bylo jich přes dvacet. Všichni se uctivě uklonili. Draco se postavil a začal mluvit.

      „Nejdříve se vám všem chci omluvit za to, jak jsem se k vám dřív choval. Teď vám chci říct, co mám v plánu s tímto domem. Nebudu tu bydlet, takže bych potřeboval, abyste mi zabalili věci a přenesli je do domu manželů Tonksových. Tam budu žít.“

      „Pán bude bydlet u paní Andromedy?“ zeptala se plačtivě jedna stará skřítka, „Stera ji měla ráda, ale pak paní Andromeda odešla a Stera ji už nikdy neviděla.“

      „Tak to ji asi již brzy uvidíš, Stero,“ usmál se na ni Draco, „Rozhodl jsem se tenhle dům věnovat Fénixově nadaci, která se bude starat o magicky nadané sirotky. Ty děti tady budou bydlet, takže tu bude spousta práce.

      Je jen na vás, jestli tu budete chtít zůstat, nebo ne. Budu rád, když někteří z vás půjdou se mnou k Tonksovým, ale je to jen vaše rozhodnutí.“

      Draco domluvil a posadil se. Skřítci byli trochu nesví, protože si ještě nikdy nemohli sami vybrat svoji budoucnost, a dívali se nervózně jeden na druhého. Jako první se ozvala Stera.

      „Stera s vámi půjde k paní Andromedě. Moc ráda ji zase uvidí.“ Draco se na ni usmál a přikývl.

      Najednou ruch mezi skřítky utichl, jakoby jim Sterina odpověď ukázala, že rozhodnout se není žádný problém. Kromě Stery se ještě tři skřítci rozhodli jít k Tonksovým. Ostatní se pod vedením Manua rozhodli zůstat na Malfoy Manor a sloužit sirotkům.

      Draco jim všem poděkoval a poslal je pryč. Zůstala jen Stera. S tou se domluvil, které jeho věci má zabalit a které tu nechat. Když odešla i Stera, vystoupila zpoza jednoho z křesel jiná stará skřítka.

      „Aria by se chtěla zeptat na svého syna Dobbyho. Moc se jí po něm stýská,“ řekla se slzami v očích.

      „Dobby pracuje v Bradavicích a uzavřel svazek se skřítkou Winky. Za pár dní se jim narodí potomek,“ odpověděl jí Draco s úsměvem.

      „Dobby bude mít malého skřítka nebo skřítku. Aria je moc šťastná.“ Skřítka brečela a nebyla k utišení. Neville si k ní klekl a objal ji. Aria vypadal, že si štěstím vypláče oči.

      „Víš co,“ usmál se na ní Draco, „Ty se teď přemístíš do bradavické ředitelny a počkáš tam na nás. Ano?“

      „Ano, pane. Jak si přejete, pane,“ řekla Aria, uklonila se a s prásknutím zmizela pryč.

      Kouzelníci následovali Ariu do ředitelny, jenom na rozdíl od ní použili letaxovou síť. Aria tam už na ně čekala. Brumbál si sedl za svůj stůl a zavolal Dobbyho.

      „Co si přejete, pane řediteli?“ zeptal se skřítek, jakmile se objevil.

      „Otoč se, Dobby,“ řekl Brumbál s úsměvem. Dobby se otočil a nevěřil vlastním očím. U krbu stál pan Draco s panem Nevillem a před nimi jeho matka. Té tekly po tváři slzy, slzy radosti, že po takové době vidí svého syna.

      „Dobby!“

      „Mami!“

      Dobby se rozběhl a objal matku. Takhle šťastný byl naposledy, když s Winky uzavírali svazek.

      „Může vzít Dobby matku za Winky?“ zeptal se skřítek třesoucím se hlasem.

      „Jistě, Dobby,“ usmál se Brumbál.

      „Ario, pokud budeš chtít, můžeš zůstat s Dobbym v Bradavicích. Rozmysli si to a dej mi vědět, ano?“ řekl ještě rychle Draco. Aria jen přikývla, že rozumí a pak ji Dobby přemístil za Winky.

      -------------------

      Red_and_Gold_Dragon_by_thecoffeedragonHarry s Ginny seděli na pohovce v příjemně zařízené místnosti, stvořené Komnatou nejvyšší potřeby. Oba museli uznat, že Komnata měla vkus. Pohovka byla tak akorát pro dva zamilované, kteří se chtějí pohodlně mačkat k sobě. Nic ze zařízení místnosti, stolek na čaj, závěsy, váza s květinami, nerušilo jejich pozornost. Tu díky tomu mohli věnovat jeden druhému. Jen na zdi byly kouzelnické hodiny s kukačkou. Ta byla připravená ozvat se ve čtyři hodiny, pak Harryho čekala Hermiona a esej na bylinkářství.

      Do čtyř hodin byla ještě spousta času, když se najednou pohovka změnila na lavičku. Místnost zmizela a kolem nich byl prostor připomínající hangár. Než se Harry vzpamatoval, tak se místo do očí rusovlasé čarodějky díval do očí rudozlaté dračice, která vypadala poněkud překvapeně.

      Harry se dál díval na Ginny a usmíval se.

      „Jsi nádherná. To Nebelvírské zbarvení ti neskutečně sluší.“ Ginny se usmála. Bylo zvláštní, že tato obrovská a na první pohled nebezpečná dračice mohla na tváři vykouzlit tak okouzlující úsměv. Svou roli ale hrálo i to, že oči se Ginny nezměnily a láska z nich zářila snad víc než předtím.Flight_of_the_ibis_by_kingbenji

      Ginny zkusila roztáhnout křídla, naštěstí jí komnata na to poskytla dostatek místa. Rozpětí křídel bylo impozantní. Muselo to být přes deset metrů. Harry znovu udivily schopnosti zakladatelů. Nevěděl o nikom dalším, kdo by vládl takovou mocí, aby vytvořil cokoli alespoň vzdáleně srovnatelné s Komnatou.

      Ve stejné době, kdy Harry obdivoval v Komnatě nejvyšší potřeby Ginninu dračici, hladil Ron v Nebelvírské společenské místnosti stříbrného ibisa, ve kterého se proměnila Hermiona. Po proměně byla dost neklidná. Naštěstí jí to rychle přešlo.

      „Musím uznat, že ti ta stříbrná sluší, Hermi. Možná by sis pak mohla obarvit vlasy,“ řekl Ron. Hermiona pootočila hlavu, aby na Rona lépe viděla, a mávla křídlem. Ron dostal facku.

      „Jau! Tohle si nech pro Bellatrix!“ reagoval Ron s předstíranou zlostí. V té chvíli se Hermiona proměnila zpět.

      „Patřilo ti to,“ usmála se na Rona a přitáhla ho k sobě. Něco podobného právě probíhalo i v Komnatě nejvyšší potřeby.

      -------------------

      Bella se s prásknutím objevila na kraji mýtiny. Zůstala chvíli stát, aby si zvykla na šero, a vydala se k domku, který stál nedaleko. Šla pomalu a opatrně. Jednak nechtěla, aby o ní obyvatel domku věděl a také vrstvička mokrého únorového sněhu nepředstavovala zrovna ideální povrch pro bezpečnou chůzi.

      Za oknem se objevil stín muže, který v domku bydlel. Bella se zastavila. Chtěla obyvatele překvapit a možná i zabít. Nevěřila mu. Jestli znala někoho, kdo byl schopný zradit Pána zla, tak to byl on. Přišel odnikud, nikdo ho neznal a okamžitě se vetřel do přízně Temného pána. Rozhodla se, že zjistí, co skrývá.

      Hraničář prošel kolem okna a koutkem oka zaznamenal pohyb, vlastně to, že pohyb ustal. Nedal na sobě nic znát a postavil se tak, aby viděl z okna, ale ten venku neviděl jeho. Neznámý se po chvilce pohnul a vydal se směrem k jeho domku.

      Bella došla ke dveřím a díky neverbálnímu kouzlu Alohomora si je tiše otevřela a vešla. Místnost osvětlovaly jen plameny v krbu. Bella za sebou zavřela a posvítila si hůlkou. Její rukou najednou proběhla ostrá bolest.

      Hraničář se pousmál. Její příchod ho nepřekvapil. Popravdě řečeno, čekal ji mnohem dřív. Zajel rukou pod hábit k opasku. Na něm měl připevněné kožené pouzdro s dvěma noži. Ruka mu sjela k tomu většímu. Spodním švihem ho poslal na cestu, která končila v Bellině ruce. Celé to trvalo sotva několik vteřin. Většina lidí by si toho pohybu nevšimla ani v plně osvětlené místnosti.

      Bella se podívala na svou ruku. Hůlka pořád svítila, ale ruka byla přišpendlená nožem ke dveřím. Okamžitě začala pohledem prohledávat místnost.

      „Koukáš špatným směrem, já jsem tady,“ ozval se hraničář od krbu a pohybem ruky rozsvítil čtyři velké svícny stojící v rozích místnosti. Ta byla najednou plně osvětlená.

      Bella neodpověděla, jen zlostně zasyčela a pokoušela se dostat nůž z ruky.

      „Ten nůž nevytáhneš, Bellatrix. To dokážu jen já,“ usmál se Hraničář a uvelebil se v křesle, které si už předem natočil ke dveřím.

      „Tak to laskavě udělej, ty srá…,“ zařvala na něj Bella a dál zkoušela nůž vytáhnout.

      „Tomu, co máš zapíchnuté v ruce, se říká saxonský nůž. Dělal ho jeden řemeslník v Nottinghamu. Je z té nejkvalitnější oceli a navíc je opatřen protiztupovacím a samočisticím kouzlem. Krom toho je na něm i kouzlo vlastníka, takže zanech těch marných pokusů o jeho vytažení. Jinak si přeřízneš nějakou šlachu,“ odpověděl ji Hraničář klidně.

      „Vyndej ten zatracenej nůž, nebo tě zabiju,“ zařvala na něj znovu Bella.

      „Pokud vím, tak bezhůlkovou magii neovládáš, takže mě zabít nemůžeš, drahoušku. Pokud mi slíbíš, že si hezky sedneš a vysvětlíš mi, o co ti jde, můžeme si promluvit. Jinak budu nucen donést kousky tvého kdysi krásného těla našemu Pánu a omluvit se mu. Nezvané hosty ovšem nesnáším,“ řekl klidně Hraničář. Vstal z křesla a nalil si sklenku červeného.

      „Dobrá, slibuji, že dnes se tě nepokusím zabít. Tak už mě laskavě pusť,“ slíbila trochu rezignovaně Bella. Z ruky ji stále tekla krev a ona rozhodně neměla v úmyslu tady vykrvácet.

      Hraničář odložil víno a došel k Belle. Nejdřív jí vzal hůlku a poslal ji do druhé místnosti. Potom lehce vytáhl nůž. Ten vrátil zpátky do pouzdra.

      „Tu hůlku ti vrátím, až budeš na odchodu. Bezpečnostní opatření,“ usmál se na Bellu. „Křesla jsou u krbu. Nechceš víno? Pěstuje ho jeden upír v jižní Francii. Jinde takové neochutnáš. Jsem jedním ze dvou lidí, kterým je Francois ochoten nějakou tu lahev prodat,“ pokračoval Hraničář se smíchem v očích a dolil si skleničku.

      Bella si naštvaně sedla do jednoho z křesel a posunkem ruky odmítla víno. Hraničář k ní přistoupil, vzal její ruku a pomocí hůlky jí ránu vyčistil a zacelil.

      „No vida, ani jizvička,“ řekl a posadil se do protějšího křesla s vínem v ruce, „O co ti tedy jde, že sem lezeš jako zloděj?“

      „Nevěřím ti. Nikdo neví, co jsi zač. Přišel jsi odnikud a lísáš se k Pánu zla. Kde jsi byl před šestnácti lety? Proč jsi dorazil až teď?“ spustila Bella.

      „Před šestnácti lety jsem byl ještě na škole. Přišel jsem z kontinentu, což už stejně víš. Přišel jsem proto, že se mi názory a způsoby našeho Pána více než zamlouvají. Vyhledal jsem jednoho z jeho věrných a s jeho pomocí mu nabídl své služby. Ten je přijal. Mimochodem, šlo o tvého muže,“ odpověděl jí Hraničář.

      „Teď se zvedni a vypadni z mého domu. Až se dostaneš za hranici mých pozemků, objeví se ti hůlka v ruce,“ ukončil jejich rozhovor.

      Bella se beze slova zvedla a odešla. Musela jít pěšky hodinu lesem, než se jí hůlka vrátila zpátky. Poté se, naštvaná a potupená, přemístila pryč. Její nenávist k tomuto muži ještě vzrostla.

      -------------------

      COLOR_GRYFFINDOR_by_shyangellGinny dojedla pondělní oběd a vydala se na cestu do Nebelvírské věže. Jelikož dnes neměla odpolední výuku, tak se chystala konečně napsat esej z bylinkářství. Jak přemýšlela nad úkolem, tak se nesoustředila na cestu, ostatně znala ji už zpaměti. Když se zastavila, tak zjistila, že nestojí před buclatou dámou, ale před chrličem chránícím vstup do ředitelny.

      „Aurea camera,“ řekla bezmyšlenkovitě heslo a vstoupila na pohyblivé schody. Zaklepala na dveře a po ředitelově vyzvání vstoupila dovnitř.

      „Vítám tě, Ginevro. Kniha už na tebe čeká,“ uvítal jí ředitel a ukázal na stolek u krbu.

      „Dobrý den, pane profesore,“ odpověděla Ginny a šla si sednout ke knize. Otočila v ní několik málo stránek, až se dostala k té, která jí patřila.

      Pro Paní Ohně

      Vítej, milá dcero. Dnes přišla řada na má slova určená pro Tebe. Na stránkách této Knihy najdeš moje rady, jak zvládat Tvou moc. Touto dobou Ti jistě svoji podporu přislíbili draci a rozumíš si i s fénixem. Věřím, že jsi již sama zkoušela ovládat plamen ohně a uspěla jsi u toho.

      Ginny se musela pousmát. Už párkrát zkoušela, pod dohledem profesorky McGonagallové, ovládat plamen svíčky a dokonce i plameny v krbu. Godrik měl pravdu, docela jí to šlo.

      Pokud ses naučila meditacím, tak se Tvé schopnosti rozvíjejí rychleji. Pokud ne, Pán Země Ti poradí jak na to. Zkoušej také ohřát vodu, kámen nebo zapálit kousek dřeva. Časem se naučíš i tavit a tvarovat kovy.

      Nezapomeň se při meditacích soustředit na své magické jádro, na oheň. Čím větší bude Tvé soustředění, tím lépe se Ti povede.

      S láskou své následovnici

      Tvůj předek Godrik Nebelvír

      Ginny otočila stránku a začetla se do praktických rad ohledně ovládání teploty při ohřevu vody a jiných látek. Poté se zvedla, zdvořile rozloučila a odešla z ředitelny. Když za ní chrlič zavřel vchod, tak se konečně vypravila na kolej. Měla nejvyšší čas pustit se do té eseje. Bylinkářství mají zítra odpoledne a ona ještě ani nenamočila brk.

      -------------------

      Byla noc, když se nedaleko jednoho domu ve Velkém Visánku shromáždilo šest smrtijedů pod vedením Bellatrix Lestrangeové. Pomalu dům obklíčili a zaútočili. Dostat se dovnitř pro ně byla otázka několika vteřin.

      Jakmile našli ložnici, ozval se nelidský řev mučených obyvatel domu. Byl slyšet i dětský křik. Mrtvá těla vyhodili oknem. Poté se smrtijedi pustili do demolice domu. Vzali to z gruntu. Když skončili, tak po nich zbyla jen mrtvá těla, šlo o manžele Kressovy a jejich šestiletou dceru.

      Draco se hrůzou probudil. Chvíli nevěděl, ani kde je. Po minutce se mu srovnaly myšlenky. Vstal a oblékl si župan. Potichu opustil ložnici i kolej a vydal se za svým kmotrem. Vchod do jeho bytu byl naštěstí nedaleko.

      „Co se děje, Draco? Bylo nutné mě budit?“ zeptal se ho Severus, když otevřel dveře a pokynutím rukou pozval Draca dál.

      „Měl jsem vidění. Něco hrozného se má brzo stát a musíme tomu zabránit. Stane se to za dva dny,“ odpověděl Draco.

      „Tak mluv,“ vyzval ho Severus. Draco mu popsal svoje vidění, jak nejlépe to dokázal. Severus ho pečlivě poslouchal.

      „Jak si můžeš být tím datem tak jistý?“ zeptal se, když Draco skončil.

      „Neumím ti to vysvětlit, ale vím to naprosto přesně. Dokonce vím i čas. Bude to ve dvě ráno,“ odpověděl Draco.

      „Tak to radši zavolám ředitele,“ reagoval na to Severus a letaxem probudil Brumbála. Ten, značně rozespalý, dorazil během několika minut a Draco mu znovu popsal, co viděl.

      „Děkuji ti, Draco. Moc jsi nám pomohl,“ řekl Brumbál, když Draco skončil.

      „Pane… Já… Mohli bychom si promluvit o samotě?“ zeptal se Draco ředitele.

      „Jistě, chlapče. Půjdeme ke mně?“ usmál se na něj Brumbál. Draco kývnutím souhlasil a otočil se na Snapea.

      „Děkuji, že jste mě vyslechl, pane,“ poděkoval mu.

      „Nestojím o vaše díky, pane Malfoyi. Udělal jsem jen to, co bylo mou povinností,“ odpověděl mu Snape.

      „Stejně vám děkuju, pane,“ řekl Draco a následoval Brumbála skrz zelené plameny do ředitelny.

      Ředitel na něj už čekal a usadil ho do křesla. Posadil se naproti němu a nalil jim čaj.

      „Máta je dobrá na nervy,“ usmál se a napil se ze svého šálku. „Tak copak jsi mi chtěl,“ vybídl Draca.

      „Já… No… Něco mě napadlo, pane. Ty sny, nebo vize, nebo co to je, se týkaly vždy Prstenu a lidí kolem. V těch dopisech se píše o třech dcerách Morgany. Dvě už známe, jsou to profesorka McGonagallová a Pansy. O té třetí se psalo, že má bratra na hradě. A dnes se mi zdálo o Kressových. Myslíte, že je možné, aby ta třetí dcera byla Dona?“

      „To je dost dobře možné. Dokonce bych řekl, že to tak bude. Měl bys to říct ostatním,“ souhlasil s Dracem Brumbál. Ještě chvíli to probírali a potom poslal ředitel Draca zpátky na kolej. Ten tam dorazil akorát tak včas, aby se stihl převléci a vzít si učení. Na snídani přišel mezi posledními.

      -------------------

      Draco měl mizerný den. Byl unavený a na vyučování usínal. Ani večeře mu nespravila náladu, snědl jen pár soust. Cítil neklid, měl neutuchající pocit, že má být někde jinde. Podíval se směrem k nebelvírskému stolu a kývl na Nevilla. Zvedl se od stolu a vydal se k východu z Velké síně. Neville se naklonil k Harrymu a ukázal na odcházejícího Draca. Za chvíli za ním vyrazila celá parta.

      Draco přešel po pozemcích až na kraj lesa. Tam už na něj čekal medvěd. Kožich mu zářil měsíčním svitem a vzduch kolem se tetelil magií.

      „Dobrý večer, pane. Rád tě poznávám. Jmenuji se Barr,“ představil se.

      „I já tě rád poznávám, Barre. Mé jméno je Draco. Jsem moc rád, že jste se rozhodli bydlet v Zakázaném lese,“ odpověděl Draco.

      „Přišel čas, abychom splnili svou povinnost a pomohli vyhnat zlo. Až nastane pravý čas, tak ti pomůžeme,“ řekl medvěd a pootevřel tlamu. Objevila se modrá záře a Barr mezi zuby opatrně držel svitek pergamenu. Draco ho převzal a zakymácel se. Podíval se dolů a uviděl dvě medvíďata, jak na něj doráží.

      „Pane, pojďte si hrát. Prosím, my si chceme hrát.“ mluvila jedno přes druhé a šťouchala do Draca čumáčky.

      „Bene, Báro, přestaňte. Takhle se chováte k Pánu vody? Co si o vás pomyslí? Jedině to, že se neumíte chovat,“ okřiknul je Barr.

      „Teď na to není čas, nezbedové. Ale v lese je párek moc milých dráčků a Mája si s vámi jistě bude ráda hrát,“ usmál se na ně Draco, „Děkuji za dopis, Barre. A předem vám děkuji i za pomoc.“

      Barr se rozloučil a následován potomky se vrátil do lesa. Draco se otočil a kousek za sebou uviděl svoje kamarády. V naprosté tichosti došli až do školy a pak do Komnaty nejvyšší potřeby. Teprve tam, v naprostém soukromí, otevřeli dopis.

      Pod vrbou, tam paní stála,

      svůj prsten jí pak dala.

      V den, kdy slunce ryby loví,

      večer voda rány hojí,

      V Somersetu studna byla,

      Lady Grey z ní kdysi pila.

      Kristův kalich tam prý leží,

      o něj tu však nepoběží.

      Hledač ví, co studna skrývá,

      ta už tvůj šperk neuhlídá.

      Strom svůj poklad stále chrání,

      prsten čeká na svou paní.

      „Tak je jasné kdy a kde, jen ještě vědět, která vrba ukrývá prsten,“ řekla Hermiona, když si dopis podruhé přečetla.

      „Ty víš kdy a kde?“ divil se Ron.

      „Vždyť je to jasné, Rone,“ odpověděla mu s úsměvem Hermiona. Když se podívala na ostatní, tak jí došlo, že jasné to je asi jenom jí. Povzdychla si a pustila se do vysvětlování.

       

      Items details

      • Hits: 4552 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      panvita 08 Březen 2013
      Suprová kapitolka už se těšim na další
      #
      Káťa-chan 08 Březen 2013
      Možná mám trochu pomalejší chápání, ale napadlo mě, jestli jsi, milý Lachime, náhodou nečetl Hraničářova učně... :zzz No, doufám, že ten Hraničář nemá v úmyslu sloužit Voldemortovi moc dlouho, protože se mi docela líbí... :P a ti tvoji medvídci, ti jsou prostě slaďoučcí... :lol:
      #
      Lachim 09 Březen 2013
      Že by spřízněná duše, Káťo? Máš přesný odhad. Nezapomeň že Hraničář, vlastním jménem Wiliam Accord(Will Dohoda), je Severusův bratranec a nový špion. ;-)
      Jsem rád, že se kapitolka líbí.
      #
      Káťa-chan 09 Březen 2013
      Citace Lachim:
      Že by spřízněná duše, Káťo? Máš přesný odhad. Nezapomeň že Hraničář, vlastním jménem Wiliam Accord(Will Dohoda), je Severusův bratranec a nový špion. ;-)
      Jsem rád, že se kapitolka líbí.


      Severusův bratranec jménem William Accord (vidíš, že je to jméno Will Dohoda mi vůbec nedošlo a to je Hraničářův učeň moje nejoblíbenější knižní série...)? To vypadá nadějně, budu se moc těšit, co bude dál... :P
      #
      Luna 11 Březen 2013
      Ohó, lady Grey z ní pila? že by tu bylo místo i pro kolejního ducha jisté koleje? :-)
      #
      Lachim 14 Březen 2013
      Nerad ti kazím radost, Luno, ale tady nejde o Šedivou dámu, ta mě v tu chvíli nenapadla. Jde o Lady Jane Greyovou, praneteř Jindřicha VIII. Devět dní byla královnou Anglie a Irska. Konec historického okénka.
      V téhle povídce je to poslední majitelka Morganina prstenu. Mluví se o ní po druhém dopisu cestou ve vlaku.