Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

welcomeTahle povídka je můj první pokus. Je pro všechny, kteří mají rádi FanFikci Harryho Pottera. Navazuje na 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Některé prvky z šesté a sedmé knihy zachovám. Ještě maličkost, Justin Finch-Fletchley se zúčastnil bitvy na ministerstvu.

Co se týká mě, tak Lachim je mírně praštěný muž, kterého díky Máji a několika jiných posedlo „básnické střevo“ a výplod této posedlosti máte před sebou.

Doufám, že se Vám bude můj příběh líbit.

Lachim

    Kapitola 25, Valentýnská překvapení

      morgan_le_fay„Vždyť je to jasné, Rone,“ odpověděla mu s úsměvem Hermiona. Když se podívala na ostatní, tak jí došlo, že jasné to je asi jenom jí. Povzdychla si a spustila vysvětlující řeč.

      „Kdopak z vás chodil, nebo chodí, na jasnovidectví?“ zeptala se. Všech osm přítomných zvedlo ruku.

      „Kdy slunce přichází do znamení ryb?“ pokračovala.

      „21. února,“ odpověděla Lenka.

      „Takže víme kdy…,“ konstatovala Hermiona spokojeně, „Justine, Harry, vy jste, stejně jako já, vyrůstali mezi mudly. Co vám říká Somerset a artušovské legendy?“

      „Proč do toho pleteš artušovské legendy?“ zeptal se Justin.

      „Už od léta hledáme Morganin prsten. Mě ta studna a Kristův kalich něco připomněly,“ odpověděla Hermiona.

      „Glastonbury,“ ozval se Harry, „Opatství v Glastonbury. Tam je nějaká studna. Na víc si ale nevzpomenu.“

      chalice-well„Kališní studna. Údajně se tam skrývá Svatý grál,“ upřesnila Harryho Hermiona.

      „Počkej, Hermiono. Co je zač ten Svatý grál?“ zeptal se Neville.

      „Svatý grál, nebo také Kristův kalich, je pohár, ze kterého měl pít Ježíš Kristus během poslední večeře. Josef z Arimatie ho měl přivézt do Anglie a později ho hledali rytíři kulatého stolu. Podle některých legend úspěšně, podle jiných neúspěšně. V té studni je prý jeho úkryt. Proto se jí říká Kališní,“ odpověděla mu Hermiona.

      „A kdo je Ježíš? O čem to vlastně mluvíš?“ zeptal se Draco.

      „Ježíš Kristus, Svatý grál a Josef z Arimatie souvisí s křesťanskou vírou,“ odpověděl tentokrát Justin.

      „Dobrá, takže víme kdy a kde. Co ale budeme dělat s tím stromem? Pořád netušíme, kde je,“ ozval se Ron.

      „No, to se snad dozvíme v dalším dopise. Já… Asi jsem přišel na tu třetí Morganinu dceru,“ zasáhl do rozhovoru Draco.

      „Jak si na ni přišel?“ zeptala se Hermiona.

      „Měl jsem vidění o útoku smrtijedů na dům rodičů bradavických studentů. Pokud jsem ji v něm neviděl, tak by to bylo první vidění, které by se k nám nevztahovali,“ odpověděl Draco.

      „A o koho teda jde?“ zeptal se Ron.

      „Je to Dona Kressová.“

      „Dona? Vždyť jejich rodiče ani netušili, že mají děti kouzelníky. Teda nemyslím to zle, ale…“ divil se Neville.

      „To ani rodiče Hermiony… a mí také ne. Nejspíš se někde v rodě vyskytlo pár motáků a magie se projevila až teď“ odpověděl mu Justin.

      „Počkejte! Smrtijedi na ně zaútočí? Musíme je varovat!“ ozval se Harry.

      „Budou v pořádku. Řekl jsem o tom Severusovi a Brumbálovi. Ochrání je,“ uklidňoval ho Draco. Ještě chvíli se snažili vymyslet, kde by mohla být ta vrba, ale na nic kloudného nepřišli.

      ----------------------

      Bradavičtí skřítci bydleli v pokojích pro čtyři. Jen ti, kteří složili Slib, měli k dispozici dvoupokojové byty pro sebe a své potomky. Právě z takového bytu jednoho středečního odpoledne na začátku února vyběhl Dobby, v té chvíli asi nejšťastnější domácí skřítek na světě.

      „Dobby má dceru! Dobby má dceru!“ volal a běžel do kuchyně. Tam začal objímat každého skřítka, který mu přišel do cesty. Skřítci mu pogratulovali a pokračovali v práci. Dobby se poté s tichým prásknutím přemístil.

      „Dobby má dceru, pane! Dobby má dceru, pane!“ hlásil hned, jakmile se objevil v ředitelně. Brumbál tam byl sám.

      „Tak to ti gratuluji, Dobby,“ usmál se ředitel na skřítka, „ Jak se jmenuje?“

      „Daria, pane,“ odpověděl Dobby.

      „Pěkné jméno, Dobby. Jestli to chceš říci i Harrymu, tak, prosím tě, počkej, až mu skončí vyučování, ano?“ upozornil ho Brumbál na to, že je teprve dopoledne a Harry sedí na hodině profesora Kratiknota.

      „Jistě, pane řediteli. Dobby počká do večera,“ uklonil se trochu zklamaně skřítek a vrátil se k Winky. Tam na něj čekala i Aria a poslala ho pomáhat ostatním skřítkům. Ona bude Winky ošetřovat. Dobře věděla, že práce je to jediné, co dokáže jakéhokoli domácího skřítka, včetně Dobbyho, uklidnit.

      Když skončila večeře, začali skřítkové s úklidem. Větší část se vrhla na mytí a uklizení nádobí a pár z nich začalo s večerním úklidem kuchyně. Bradavičtí skřítci byli dokonale sehraní, takže jim to netrvalo dlouho.

      Jakmile bylo hotovo, tak se Dobby umyl a vzal si čisté oblečení. Vytáhl i své nejlepší ponožky. Levá byla červená se žlutými plamínky a pravá hnědá se zelenými lístky. Byly to pravé kouzelnické ponožky. Plamínky neposedně tancovaly a lísky poletovaly, jako by je proháněl nezbedný vítr. K nim si oblékl pletený svetr. Byl to jeden ze svetrů, které Harry dostal od paní Weasleyové a už z nich vyrostl. Dobby mu za něj děkoval asi deset minut, než se trochu uklidnil.

      Takto pečlivě vystrojený se přemístil do Komnaty nejvyšší potřeby. Harryho parta tam ještě jednou probírala poslední dopis. Večer se chystali říct Brumbálovi, kdy a kam půjde Draco pro svůj přívěšek. Hermiona četla nahlas jeden odstavec z knihy Magická tajemství staré Anglie, když se tam Dobby objevil.

      „Dobby se omlouvá za vyrušení, ale už to nemůže vydržet a musí vám to říct. Winky dala Dobbymu dceru. Jmenuje se Daria,“ oznámil pyšně. Chtěl pokračovat, když se objevila i Winky s dcerkou v náručí.

      Lenka, Ginny a Hermiona k ní hned přiběhly, aby si malou skřítku prohlédly. Z maličké zavinovačky koukaly jenom dvě veliké modré oči a typické skřítčí uši.

      „Je nádherná,“ vzdychly všechny tři dívky současně. Kluci se k nim s chválou na malou skřítku připojili o chvilku později.

      „Winky děkuje,“ špitla skřítka a zčervenala. Pan Harry a jeho přátelé byli první kouzelníci, kteří Dariu viděli. Dobby se nečervenal, ale dmul se pýchou nad svou dcerou. Měl krásnou ženu a ještě hezčí dceru, která se líbila panu Harrymu, nejlepšímu kouzelníkovi jakého znal. Byl tím nejšťastnějším skřítkem v Bradavicích. Co v Bradavicích, v Británii! Na světě!

      -------------------

      Otec Petr vzal krabičku se šperkem a strčil si ji do sutany. Za malou chvíli je čeká další cesta do Anglie. Už předposlední. Je rád, že dokáže splnit úkol, který mu tu otec Benedikt zanechal. Vyšel ze své cely a vydal se do knihovny. Právě tam byl jejich jediný krb připojený na letaxovou síť.

      Jan a Václav na něj už čekali. Otec Petr vzal z krabičky na krbové římse hrst letaxu a hodil ho do plamenů. První zastávkou byl mezinárodní letaxový uzel v Praze. Odtamtud se přes Paříž dostali do Londýna. Nakonec se z příčné ulice přemístili na okraj Glastonbury.

      Objevili se na zahradě domku na okraji městečka. Bylo to zahrada místního kouzelnického hostince U Merlinovy hole. Hostinský je už čekal.

      „Mé jméno je Vincent Guy. Vítám vás ve svém hostinci. Omlouvám se, že jste se nemohli přepravit letaxem, ale do krbu uhodil blesk a ještě jsem ho neopravil,“ přivítal je a omlouval se za domnělé nepohodlí při přemístění.

      Jelikož se v Paříži zdrželi, tak se nejdříve ubytovali a zašli do hostince na večeři. Václava překvapila početnost kouzelnické komunity v tomto městečku. K jeho údivu nikdo z místních nepátral po účelu jejich návštěvy. Večeře proběhla klidně. I když, po pravdě řečeno, vepřové maso v mátové omáčce nebude v budoucnu patřit mezi jeho neoblíbenější pokrmy.

      opatstviDruhý den vyrazili do udržovaného parku na místě bývalého opatství. Budovy konventu i bývalého kostela se už pomalu začínaly měnit v ruiny. V kostele se zastavili na krátkou modlitbu. Neudržovaná stavba sice už přišla o část střechy a i její vnitřek byl ve velice špatném stavu, například kostelní lavice si asi chudší obyvatelé města vzali domů na topení, ale i tak se jednalo o impozantní a velmi působivou stavbu.

      Poté se pomalu vydali směrem ke Glastonbury Hill. Nedaleko jejího úpatí našli studnu zakrytou zdobeným poklopem.

      „Jsme na místě. Tohle je Kališní studna,“ zastavil je otec Petr.

      Otec Jan vytáhl hůlku a vykouzlil kolem nich diskrétní prostor s iluzí. Náhodný svědek by uviděl jen tři benediktiny stojící v tichosti u studny, která podle legend skrývá jednu z nejposvátnějších relikvií křesťanského světa.

      kalisni_studnaBratr Václav pomocí Wingardium leviosa odsunul poklop stranou. Otec Petr potom začal pronášet složité kouzlo, které, jak se Václav později dozvěděl, pocházelo z dávné Asýrie. Když skončil, tak se ze studny vynořil polštář stvořený ze samých vzduchových bublinek.

      Otec Petr sáhl do sutany, otevřel krabičku a vytáhl šperk vody. Opatrně jej položil na bublinkový polštář. Polštář obklopilo modré světlo a poté se pomalu vrátil do studny. Václav hůlkou vrátil poklop na místo. Poté už jen zrušili diskrétní prostor a pomalu se vrátili do hostince. Druhý den ráno vyrazili na zpáteční cestu.

      ------------------

      Minerva McGonagallová seděla ve svých komnatách a opravovala eseje třetích ročníků. Jejich úroveň byla značně kolísavá. Upřímně řečeno, nechápala, jak mohl Moudrý klobouk zařadit pana Morana do Havraspáru. Jeho esej byla skutečně tragická. Jediné štěstí bylo, že si ji prozíravě nechala na konec.

      Povzdychla si a zvedla oči od pergamenů na stole. Pohled jí zabloudil k oknu, kterým viděla na Bradavické jezero. Právě zapadalo slunce a ona si uvědomila, že barevný opar, který už nějakou dobu obklopoval jezero, se změnil. Zelenou barvu vystřídala jasně červená. Někde hluboko v její mysli vyrašila jedna dávno zapomenutá myšlenka. Týkala se pana Pottera. Bude se muset podívat do Albusovy knihovny. Jestli má pravdu, tak ušetří dětem hodně přemýšlení.

      ------------------

      Přílet sov u snídaně nebyl ničím zvláštní. Ti ze studentů, kteří měli předplacené nějaké noviny, je dostali. Některým přišla pošta z domova a tři sovy přinesly velký balíček profesorce Prýtové. Neville s Justinem se stali prvními studenty, kteří se dozvěděli, co v něm profesorka bylo.

      „Pane Longbottome, můžete mě doprovodit do skleníku číslo tři?“ zavolala na Nevilla odpoledne profesorka Prýtová. Neville se otočil, kývnul hlavou na souhlas a následoval profesorku. U skleníku už na ně čekal Justin.

      Prýtová vešla do skleníku a oba studenti jí následovali. Jakmile byli vevnitř, zajistila dveře kouzlem proti vyrušení a odposlouchávání.

      „Dostali jsme zvláštní zásilku. Podařilo se mi získat dva exempláře černé růže z Jericha…,“ začala mluvit Prýtová. Neměla doříct větu.

      „Černá růže z Jericha?! Jak jste to dokázala?! To je přece jedna z nejvzácnějších rostlin a vy seženete hned dvě! Profesor Snape bude v sedmém nebi!“ skočil jí do řeči Neville. Jeho nadšení z něj přímo sálalo.

      „Černá růže z Jericha? O té jsem nikdy neslyšel,“ zeptal se naopak Justin. Prýtová se na oba usmála a pokynula jim, aby ji následovali do zadní části skleníku. Teprve teď si oba všimli, že je zcela oddělená od jeho zbytku.

      Prošli dveřmi a první, co zaznamenali, byla změna teploty. Bylo zde výrazně tepleji. Na rozdíl od přední části skleníku zde nebyly záhony podél stěn, ale byl tu jediný obdélníkový záhon uprostřed a cestička kolem něj. Na stolku u stěny ležela dřevěná krabička.

      Neville došel pomalu ke stolku a, samozřejmě že s dovolením paní profesorky, krabičku otevřel. V pouštní půdě tam ležely dvě ošklivé, suché rostlinky. Vzal jednu opatrně do ruky a prohlédl si ji ze všech stran. Seschlé listy, které viditelně vyrážely ze středové růžice, byly svinuté do koule. Rostlinu v zemi držel jediný zkroucený kořen, který se kousek před koncem rozvětvoval na tři části. Neville opatrně rozhrnul listy a podíval se do středu růžice. Stejně pečlivě si prohlédl i druhou rostlinu.

      „Jsou v bezvadném stavu. Nikdy by mě nenapadlo, že je uvidím, natož že je budu držet v ruce,“ řekl tiše, když vracel druhou rostlinu zpět do bedny.

      Profesorka Prýtová pozorovala svého oblíbeného žáka. Sama byla překvapená, když se dozvěděla o tajném dodatku závěti Siriuse Blacka. V něm se psalo o skryté oáze v jordánské poušti. Ležela den cesty od Petry a Sirius ji odkázal škole. Minulý víkend tam jeden její bývalý student, který si tímto odbyl povinnou praxi během studia na kouzelnické koleji univerzity v Oxfordu, objevil několik exemplářů růže. Dva z nich dnes ráno přinesly sovy.

      „Naštěstí je škola nemusela platit, pane Longbottome,“ řekla profesorka, „Teď je musíme hlavně udržet naživu a to určitě nebude nic jednoduchého.“

      „A vy neznáte přesné složení půdy, kde rostly…,“ odtušil Justin, „Předpokládám, že proto jsem tady.“

      „Máte pravdu, pane Finch-Fletchley,“ odpověděla Prýtová, „Půda v krabici je původní. Myslíte, že to půjde?“

      Myslím, že ano,“ řekl Justin a strčil jednu ruku do krabice s rostlinami. Druhou ruku ponořil do hlíny v záhonu. Zavřel oči a soustředil se. Vnímal, čeho se dotýká jedna ruka a přenášel to do druhé. Neville s profesorkou viděli, jak se hlína v záhonu mění pomalu v pouštní půdu. Po dvaceti minutách vytáhl Justin ruce a klesnul na kolena. Profesorka pro něj ihned vyčarovala pohodlnou židli a s Nevillovou pomocí ho do ní posadila.

      „Danny!“ zavolala svého osobního skřítka, který vzápětí dorazil. Uši i oči měl menší než většina jeho soukmenovců, zato hlavu mu zdobil veliký chochol černých vlasů.

      „Co paní potřebuje od Dannyho?“ uklonil se.

      „Přines, prosím tě, čaj a tác sendvičů. Potom půjdeš za profesorem Snapem, že ho zvu do skleníku číslo tři.“

      „Jak si paní přeje. Danny všechno zařídí,“ uklonil se znovu skřítek a zmizel. Během okamžiku byl zpět i občerstvením.

      Profesor Snape seděl za stolem ve svém kabinetu a chystal se na zítřejší vyučování. Právě chtěl odejít do svých komnat, když se objevil domácí skřítek.

      „Danny se moc omlouvá, že pána ruší. Paní profesorka Prýtová vás zve do skleníku číslo tři, pane,“ řekl s úklonou.

      „Doslova řekla, že mě zve, Danny?“ zeptal se Snape.

      „Ano, pane,“ odpověděl skřítek.

      „Děkuji ti, Danny,“ řekl Snape. Danny se ještě jednou uklonil a zmizel.

      Severus Snape se zvedl od stolu a vyrazil na bradavické pozemky. Do skleníku se dostal právě díky výslovnému pozvání profesorky Prýtové. Profesorka použila kouzlo Nemo extra invitati, které umožňuje pozvat konkrétní osobu do magicky zajištěného prostoru.

      Nebýt toho, že ve dveřích cítil toto kouzlo, tak by se hned po příchodu do skleníku otočil a vrátil do sklepení. Skleník vypadal, že je prázdný. Znovu se rozhlédl a uviděl vstup do oddělené zadní části. Vešel tam a uviděl profesorku Prýtovou svačící ve společnosti dvou studentů.

      „Výborně, profesore, že už jste tady,“ uvítala ho Prýtová, „Pojďte se také podívat, co mi dnes ráno přišlo z oázy Sirius.“

      Snape se při jméně svého protivníka ze školních let trochu ušklíbl, nicméně neodolal a podíval se do bedny. Pomona Prýtová mohla v té chvíli v jeho očích rozeznat překvapení, údiv a nadšení. Dokázala to jen proto, že ho poměrně dobře znala. Navenek si zachoval kamennou tvář.

      „Selaginella lepidophylla negra. Vskutku vzácná rostlina. Pokud se ji povede rozmnožit, tak se škole podaří snížit svoji finanční závislost na Ministerstvu. Možná i úplně odstranit. Jak jsou ty rostliny na tom?“ řekl Snape

      „Jsou v perfektním stavu, pane,“ odpověděl Neville, „Jen bych je nechal ještě den nebo dva odpočinout po cestě. Přeci jen si nemůžeme být stoprocentně jisti trvanlivostí izolačního kouzla na bedně. Byla to opravdu dlouhá cesta.“

      „Přeměnil jsem půdu, pane profesore. Je pro pěstování ideální. Jen teď obsahuje příliš velké množství magie. To by mohlo rostliny oslabit,“ připojil se Justin.

      „Proč myslíte, pane Finch-Fletchley?“ zeptal se Snape.

      „Cítím z nich velké množství magie a ta by nemusela být v souladu s tou mou, která uvízla v půdě,“ odpověděl Justin.

      „Vy cítíte magii?“ zeptala se tentokrát Prýtová.

      „U půdy, kamenů, rostlin a zvířat ano, paní profesorko. Všechno to je magie země. U lidí, kentaurů, domácích skřítků, skřetů a podobných tvorů ne. Patrně to souvisí s inteligencí nebo schopností vnímat sama sebe jako jedince, madam,“ odpověděl jí Justin.

      „Zajímavá myšlenka, pane Finch-Fletchley. Myslím, že byste si o tom měl promluvit s panem ředitelem,“ řekl Snape, „Ale teď navrhuji, abychom se vrátili k černé růži z Jericha. Jsme tu kvůli ní.“

      „Pravda Severusi… Jen jsem chtěla, abys ji viděl. Mám dojem, že pouhé oznámení o tom, že ji máme, by tě neuspokojilo,“ vstoupila do rozhovoru Prýtová, „Pravdou je, že skutečně máme dva dny čas, než budeme moci pomocí trochy vody probudit růže k životu.“

      „V pořádku, Pomono. Kdybych to neviděl, asi bych tomu skutečně neuvěřil. Vždyť na trhu jde o jednu z nejdražších přísad s přísnou kontrolou dovozu. Už chvíli o ní uvažuji jako o možném vylepšení vlkodlačího lektvaru. Pokud je skutečně probudíte během týdne, tak to stihnu vyzkoušet ještě o tomto úplňku,“ odpověděl Snape a odešel. Profesorka Prýtová ho s oběma studenty následovala.

      ----------------

      Ještě ten večer napsal Severus dopis, který ihned ho odeslal pomocí Markuse, svého výra. Ten důstojně odletěl a za několik málo hodin si už pochutnával na slanině v domě na Grimmauldově náměstí 12. Kousek od něj u stejného kuchyňského stolu seděl Remus a četl si Snapeův dopis.

      Vlkodlaku,

      dostal jsem možnost pozměnit pomocí jisté nové ingredience vlkodlačí lektvar a vylepšit tak jeho účinky. Úprava by měla, kromě jiného, výrazně snížit bolestivost přeměny a výrazně zkrátit rekonvalescenci. Obratem mi odepiš, jestli jsi ochoten ji na sobě vyzkoušet, Markus počká na Tvou odpověď.

      Snape

      Remus se podíval vedle sebe. Markus opravdu trpělivě seděl na opěradle jeho židle a čekal na odpověď. Krátura mu právě servíroval další slaninu. Hůlkou si přivolal brk s inkoustem a na pergamen napsal odpověď.

      Ahoj Severusi,

      samozřejmě že rád vyzkouším jakékoli vylepšení lektvaru. Děkuji Ti za vytrvalost, se kterou se neustále věnuješ jeho vývoji. Postupovat budu jako obvykle.

      Remus

      Složil pergamen a přivázal ho Markusovi na nohu. Ten se houknutím rozloučil a odletěl zpátky do Bradavic.

      „Budu tě během úplňku potřebovat, Kráturo. Ještě ti to vysvětlím,“ oslovil Remus skřítka.

      „Jak si přejete, pane,“ odpověděl s poklonou Krátura.

      V bradavickém sklepení mezitím profesor lektvarů prováděl složité výpočty týkající se nového složení vlkodlačího lektvaru. Jestli je jeho teorie správná, tak se kvalita lektvaru výrazně zvýší a zlepší se i vyhlídky na případné trvalé vyléčení pacienta. Sice by to nikdy nahlas nepřiznal, ale Lupinova ochota dělat mu pokusného králíka na něj zapůsobila. Trochu se při téhle myšlence otřásl. Nakonec ještě začne toho zablešence počítat mezi své přátele. Tomu musí rozhodně zabránit.

      ---------------

      V Irském moři nedaleko ostrova Man leží ostrov Dalila. Ví o něm jen málokdo. Jeho majitel ho skryl mnoha kouzly. Bez jeho vědomí se na něj, ale ani z něj, nikdo nedostane. Je na něm jenom jeden dům, kde žijí čtyři lidé, tři muži a skoro jedenáctiletý chlapec.

      „Nerde! Kde se s tou vodou flákáš?! Už tady měla být!“ řval jeden z mužů na kluka. Ten právě vlekl od jediného pramene pitné vody dvě plná vědra. Chlapec nijak nereagoval, jen se snažil přidat do kroku.

      Po chvíli dovlekl vědra do kuchyně. Tam ji nalil do velkého sudu. Pak zapálil v kamnech a pustil se do vaření oběda. Merlinžel si nevšiml, že na chodbě vycákl trochu vody. Začal krájet cibuli, když dostal takovou ránu, že odskočil do strany.

      „Co je to na tý chodbě za vodu?! Málem jsem se přerazil! Jak to, že jsi to neuklidil! Co si o sobě vlastně myslíš, harante jeden nevděčnej,“ zařval někdo za ním.

      „Promiňte, pane Jasone. Hned to uklidím,“ omlouval se chlapec a šel vytřít chodbu.

      Jmenoval se Leonard, ale většinou mu říkali harante nebo zmetku. Někdy, pokud měli obzvlášť dobrou náladu, mu říkali Nerde. Znal jenom své jméno a věk, jako dárek k narozeninám dostal vždy výprask navíc. Nic dalšího o sobě nevěděl. Hlídali ho tři muži, kteří ho měli za sluhu a hromosvod své špatné nálady, kterou měli prakticky neustále.

      Po obědě Leonard uklidil stůl v jídelně a než se pustil do nádobí, směl si dát oběd ze zbytků. Po jídle ho jeho tři „opatrovníci“ vyhnali z domu, potřebovali si promluvit.

      „Něco se děje, ochrany ostrova kolísají,“ začal hovor první z nich, vysoký a hubený zrzek, který se jmenoval Klaus Böhm.

      „Luc se už dlouho neozval, jen doufám, že to má dostatečně vošéfovaný, aby tem malej panchart nedostal dopis z Bradavic,“ ozval se druhý, menší, tmavovlasý muž, který se jmenoval Jason Hall.

      „Budeme mu muset napsat, musíme zjistit, co se to děje,“ souhlasil třetí muž, vysoký blondýn jménem Andrej Sykov.

      Ještě to odpoledne odlétla z ostrova sova a zamířila k anglickým břehům.

      ----------------

      Páteční ráno začalo velice příjemně. Bylo svatého Valentýna a po chodbách se ve směru od jednotlivých kolejí ke vstupu do Velké síně potulovala spousta párů. To pravé šílenství ale mělo proběhnout až zítra.

      „Neboj, Harry. Madam Pacinková rozhodně není na zítřejším programu. Není to můj šálek kávy,“ usmála se Ginny na svého přítele. Ten si, i když by to za žádnou cenu nepřiznal, v duchu oddychl.

      „To my s Ronem se tam chystáme. Nemůžeme se dočkat, viď,“ otočila se na Rona Hermiona.

      „Já… No… Jestli tam chceš, tak jo, no,“ blekotal Ron, překvapený tím, co právě řekla.

      „Neboj se, Rone. Rozhodně tam nechci. To prostředí je na mě poněkud přeslazené,“ uklidňovala ho Hermiona. Ron si oddechl a vzal si další párek.

      „Máte pravdu, slečno. Už jen pohled na kavárnu madam Pacinkové vyvolává diabetes,“ ozval se za nimi hlas profesora lektvarů. Harry vzhlédl a uviděl už jen záda odcházejícího Snapea.

      „Snape řekl vtip? Nastává konec světa,“ divil se, s plnou pusou, Ron.

      „Tak už to rychle spolkni, musíme na hodinu,“ popohnala ho Hermiona a zvedla se od stolu. Harry ji následoval, tedy poté, co se náležitě rozloučil s Ginny. Ron chvíli přesouval zrak od snídaně ke dveřím a zpět. Pak se s povzdechem vydal za spolužáky.

      Na chodbě před učebnou magických formulí vytvářela ve vzduchu Levandule hůlkou srdíčka z růžového kouře a významně pomrkávala na Deana. Ten ji naprosto ignoroval.

      „Slečno Brownová, mohla byste laskavě přestat zhoršovat kvalitu ovzduší v uzavřených prostorách? V opačném případě budu nucen udělit vám školní trest,“ ozval se Snapeův hlas. Levandule zaraženě přestala.

      „Děkuji, slečno,“ zamračil se na ni Snape, když prošel kolem. Harry se začal dusit smíchy. Naštěstí se objevil Kratiknot a znemožnil tak Levanduli pronést jadrnou odpověď, ke které se už nadechovala.

      „Vím, že vaše pozornost je momentálně upřena jiným směrem, ale zkuste mi ji, prosím, chvilku věnovat. Dnes je na řadě kouzlo, které bývá více než často u zkoušek na OVCE,“ začal hodinu.

      Probírali poměrně složité kouzlo, určené k vytvoření a udržení uměle vytvořeného klimatu. Nejdříve se musel přesně vymezit prostor a poté se v něm formulí Climate artificiales vytvořilo podnebí zcela nezávislé na okolí. Formule měla spoustu variant a kombinací, pomocí kterých se dalo vytvořit prakticky jakékoli prostředí.

      Když hodina skončila, tak si Neville uvědomil, že přesně takhle upravené prostředí nedávno navštívil. Říkal si, kolik práce muselo dát upravit tak rozsáhlý prostor. Na konci dvouhodinovky sice dokázal vytvořit kontrolované prostředí, ale vešla by se tam leda sedmikráska.

      Odpoledne se díky přívětivému počasí procházela řada párů po školních pozemcích a předávala si valentýnské dárečky. Nejčastějším byla speciální valentýnská čokoláda z Medového ráje. Levandule poté, co neuspěla u Deana, zkoušela dělat oči na několik dalších studentů. Nutno dodat, že neúspěšně. Až po večeři před ní přistála sova z pošty v Prasinkách s velikou bonboniérou ve tvaru srdce. Byla bez vzkazu a Levandule si ji neotevřenou odnesla do věže.

      V sobotu po snídani čekali studenti vyšších ročníků u vstupní brány hradu. Byl ‚prasinkový‘ víkend. Harry nejdřív doprovodil Ginny do místní pobočky salonu madam Malkinové a přetrpěl hodinové vybírání té nejhezčí halenky. Ginny si nakonec samozřejmě koupila tu, kterou si vyzkoušela jako první. Hermiona tam sice Rona vzala také, ale víc času než v salonu strávila v knihkupectví. Pro Rona představovalo oboje prakticky stejné utrpení.

      Po nezbytném doplnění brků a pergamenů se všichni sešli nad máslovým ležákem u madam Rosmerty. Čas jim plynul v příjemném povídání, když dovnitř vletěla velká sova, která si to zamířila přímo k jejich stolu. Přiletěla k Dracovi a na stůl před ním upustila dopis. Nepočkala ani na žádný pamlsek a okamžitě odletěla. Draco si opatrně prohlížel dopis a pak se podíval na Rona.

      „V pořádku. Nic tam není,“ odpověděl Ron na nevyslovenou otázku.

      Draco otevřel dopis, a když ho dočetl, tak jeho beztak bledá pokožka povýšila význam slova bledost na další úroveň. Bez jediného slova podal dopis Nevillovi a hlavou naznačil, aby si ho přečetl. Ten zbledl také.

      „Tak tohle tady nevyřešíme. Nejlepší bude, když se vrátíme,“ řekl Neville a zvedl se k odchodu. Draco ho hned napodobil a za chvíli byli všichni na cestě zpět do hradu. Ze vstupní síně šli rovnou do Komnaty nejvyšší potřeby. Teprve tady Neville promluvil.

      „Hermiono, přečti to, prosím tě, nahlas,“ řekl a podal Hermioně dopis. Ta se dala hned do čtení.

      Luciusi,

      Něco se děje s ochranama ostrova. Byly bysme neradi, kdyby se zhroutily. Jestli se zhroutěj, tak by se mohla provalit existence toho tvýho parchanta, takže s tim koukej něco udělat. Jestli nás někdo najde, tak v tom nemíníme zůstat samy, to ti musí bejt jasný. Seš v tom s náma, vlastně bys dopad eště hůř než my, když si uvědomíš, cos udělal s jeho mámou.

      Nechápu, proč má ten hajzlík vůbec bejt naživu, není k tomu jedinej kloudnej důvod. Už nás to taky nebaví, furt ho hlídat a netušit, co se děje kolem. Rádi bysme dostali svý prachy a zmizeli pryč, tak se rozmysli!

                                                                                                   Hlídači

      Po dočtení následovalo hrobové ticho. Všichni přítomní byli konsternovaní tím, co právě slyšeli. Jako první se ozval Justin.

      „Já … Teda … Nevím co říct. Že tvůj táta nebyl svatoušek, jsem věděl, ale tohle…“

      „Měl bys s tím jít za Brumbálem, ten bude vědět co dělat,“ řekla Hermiona.

      „Zkus se na to podívat i z dobré stránky, máš bratra nebo sestru,“ snažila se ho potěšit Lenka. Ostatní mu vyjádřili podporu beze slov, kluci ho poplácali po zádech a Ginny s Nevillem ho objali.

      „Díky, Hermiona má pravdu, musím s tím za Brumbálem,“ řekl po chvíli Draco a s dopisem v ruce se s Nevillem vydali do ředitelny.

      Brumbál po přečtení dopisu zavolal Snapea. Dopis překvapil i je. O tomto tajemství nevěděl nejspíš opravdu nikdo kromě Luciuse a ten jim už nic neřekne.

      „Jak se cítíš, Draco?“ zeptal se ho Snape.

      „Popravdě řečeno, dostal jsem chuť na dvojitou dávku Uklidňujícího lektvaru, pane,“ odpověděl Draco. V té chvíli spustil Fawkes tichou a uklidňující píseň.

      „Chápu. Nemyslím to zle, pane Malfoyi, ale neměl byste teď být o samotě. Nemusel byste to zvládnout,“ řekl Brumbál.

      „Domluvím se s Blaisem, pane profesore. Nechci, aby do toho spadl znova,“ ujistil je Neville.

      „Necháš nám ten dopis?“ zeptal se znovu Snape. Draco rád souhlasil, nechtěl ten kus pergamenu už nikdy vidět.

      „Spojíme se s Kingsleym Pastorkem a Tonksovou. Uvidíme, co zjistíme. Samozřejmě diskrétně,“ ujistil Brumbál Draca. Ten mlčky souhlasil a s Nevillem opustil ředitelnu. Fénixova píseň utichla.

      „Lucius dokáže překvapovat i po smrti. Tohle by mě nikdy nenapadlo. Neměl jsem o tom ani nejmenší tušení…,“ pronesl do ticha Severus a sedl si do křesla.

      „Utajil to dokonale. Jen doufám, že se nám podaří chlapce najít dříve, než mu ublíží. Nemůžeme čekat,“ odpověděl mu ředitel a sáhl po letaxu.

      „Kancelář Kingsleyho Pastorka,“ pronesl do zelených plamenů.

      Ale to nebylo poslední překvapení toho dne. Další se už na ně chystalo v Nebelvírské věži.

       

      Items details

      • Hits: 4537 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      panvita 22 Duben 2013
      Suprová kapitola opravdu Lucius překvapí i po smrti
      no jsem zvědav co bude dál
      #
      Lachim 23 Duben 2013
      Díky, další překvapení bude na začátku příští kapitoly.
      #
      Kuma 25 Duben 2013
      Tož dobra kapitolka jen by to chtelo pridavat po kratsi dobe vim ze za kvalitu musim cekat ale ono to vzdycky skonci tak blbe ze clovek musi cekat neakou dobu nez se dozvi jak to dopadlo proste nervy drasajici čekani