Hledej

anonymka

Něco o Anonymce:

Je to devatenáctiletá fanynka HP FF a čte mnoho povídek, které na těchto stránkách vycházejí. Nápad napsat povídku ji potkal při studiu dějepisu, když četla o 2. světové válce a koncentračních táborech.

Až nebude mít tolik práce se studiem, tak se možná bude věnovat psaní více, teď to je její první a zatím jediný pokus o autorskou tvorbu. 

Mája

Úvod Hosté Anonymka Válečná romance
    Válečná romance

      Žila, byla v jedné zemi, která se jmenovala Československo, dívka jménem Anna. Budu Vám vyprávět krutý a ponurý příběh jejího života, který nakonec naplnila láska a naděje, tak, jak mi jej sama svěřila.

       

      Jsem moták…

      Psal se rok 1939 a v mudlovském světě vypukla válka. Moje matka Elizabeth byla čarodějka, která si vzala mudlu. Naneštěstí jsme žili v mudlovském světě… Protože byl můj otec Žid, dostali jsme povolávací rozkaz.

      Matka si vzpomněla na Fideliovo zaklínadlo, ale nepatřila k silným čarodějkám, takže ho nakonec nezvládla. Ostatní kouzelníci neměli čas starat se o druhé, protože měli problémy s Gellertem Grindelwaldem.

      Měla jsem mladšího brášku Míšu, kterého mamka chtěla zachránit. Ještě z mládí měla v Anglii přátele a ti se rozhodli, že ho adoptují. Snažila se Míšu dostat do Anglie, ale nešlo to tak snadno, jak si myslela. Nakonec narazila na pana Wintona, který jí slíbil, že ho tam dostane.

      Svůj slib splnil. Šli jsme Míšu vyprovodit na nádraží. Věděli jsme, že už ho možná neuvidíme. Mamka se držela, dokud vlak neodjel, ale potom se zhroutila a nezadržitelně se rozplakala. Za pár dnů jsme obdrželi povolávací rozkaz do transportu. Tak nás odvezli…

      Nejdříve jsme jeli do Terezína. Tam to ještě nebylo tak hrozné. Pak nás rozdělili, otce odvezli do Osvětimi, kde prý byli všichni hned nahnáni do plynu. Mě a matku rozdělili. Každou z nás naložili do jiného vlaku. Už jsem ji nikdy více nespatřila.

      Cesta byla strašná. Byli jsme namačkáni v dobytčích vozech tak, že lidé umírali vestoje…

      Vyložili nás v Březince.

      birkenauPříděly jídla byly sotva dostatečné. Trocha řídké polévky a krajíc chleba byly jen občas doplněny kouskem sýra, margarínu nebo lžičkou marmelády. A k tomu ještě tvrdá dřina. Všechny jsme chřadly, ztrácely sílu. Pomalu jsme umíraly. Proto jsem se snažila pracovat s tou troškou magie, co jsem měla, a doufala, že to bude stačit na přivolání nějakých drobků jídla navíc a posílení mé imunity. Tyfus, skvrnitý i břišní, svrab a spousta dalších nemocí si spolu s vyčerpáním a stresem vybíraly mezi námi svou daň. Zvládla jsem to a přežila.

      V roce 1944 mě chtěli poslat do plynu. Naštěstí se objevil Oskar Schindler a zaměstnal mě.

      V roce 1945 pro nás válka skončila. Nás osvobodili Američané. Jeden z nich se mi líbil. Byl trochu jiný, než ostatní a cítila jsem z něj něco známého, ale nevěděla jsem co. Jmenoval se Áron Evans. Začali jsme si posílat dopisy, procházeli jsme se pod širým nebem a najednou jsem dostala šílený nápad se ho zeptat:

      „Říkají ti něco slova jako mudla nebo moták?“

      Znal je. I v jeho rodině byli kouzelníci. Zamotala se mi štěstím hlava, mohla jsem se svým milovaným sdílet náš skrytý svět.

      Odstěhovali jsme se do Anglie, koupili si malý domek v Tkalcovské ulici a vzali jsme se.

      Můj milý a já jsme se potřebovali vzpamatovat z hrůz, kterými jsme si prošli. To nám trvalo pár let. Hodně lidí kolem nás bylo poznamenáno válkou. Byli jsme si navzájem oporou. Povídali jsme si s nimi o svých zážitcích, o svých nočních můrách i o našich snech. Jenže nám to pomáhalo jen napůl, protože naši přátelé byli mudlové a my jsme si s nimi nemohli povídat o našem světě. Áron trval na tom, abych o svých pocitech a zážitcích mluvila. Často jsme se kvůli tomu hádali, protože to bolelo. Nakonec jsem své noční můry a přízraky minulosti i díky jeho paličatosti zvládla.

      Přišel rok 1958 a nám se narodila Petúnie a zanedlouho i Lily.

      Snažili jsme se je vychovávat k toleranci, laskavosti a lásce. Jenže u Lily se objevily kouzelnické schopnosti a Petúnie začala žárlit.

      Tady její vyprávění končí, ale pokračování tohoto příběhu již všichni jistě znáte…

      ***

       

      Oskar Schindler – kontroverzní německý obchodník, známý tím, že zachránil 1 200 Židů před smrtí v koncentračním nebo vyhlazovacím táboře.

      Sir Nicholas George Winton – britský makléř a humanitární pracovník, který v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí z území ohroženého Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království. Žurnalisty je někdy nazývám britským Schindlerem.

       

      Items details

      • Hits: 7555 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      maja 22 Duben 2013
      Napište Anonymce svůj názor na její povídku :roll: Je zvědavá na vaše hodnocení a komentáře. Už si ji přečetlo 60 lidí a nevyjádřil se ještě nikdo...
      #
      panvita 22 Duben 2013
      moc pěkný příběh
      je to moc hezky napsané a přesně to vystihuje válečná léta
      #
      Snake. nereg 22 Duben 2013
      Pro mě příliš smutné a strohé. Jinak napsáno je to pěkně a vyhovující.

      Vystihuje to životní příběh mnohých té doby.
      #
      Káťa-chan 22 Duben 2013
      Pěkně zpracováno (sice v krátkosti, ale...). Bohužel je to jen slabý odvar hrůz koncentračních táborů, vyhlazování židů a "méněcených" národů. Je pro mě těžké se k tomu vyjádřit, protože Osvětim a Březinku jsem navštívila a ještě do teď je mi z toho do breku a tahle povídka ve mně vyvolala vzpomínku na děsivou auru těchto míst. Autorce skládám úctu, protože ta strohost opravdu skvěle vyjádřila vzpomínku na tu dobu. Mluvila jsem se spoustou lidí o jejich zážitcích z války a ti, co to zažili o tom mluvili stejným tónem. Takže smekám nad autorčinou odvahou.
      #
      anonymka9 22 Duben 2013
      Děkuji ... ono je tomoje prvotina a asi jsem to mírně odflákla ptz mám před maturitou a nechtělo se mi moc přemýšlet ... ano byla jsem v Březince i v Osvětimi ... Hodně se zajímám o 2. sv. válku a tohle téma je nejčtenější a nejvíce co shromažďuji informace ... Dokážu se i do těch lidí vcítit ... hlavně jsem tam chtěla mít Oskara Schindlera a Nicholase Wintona ptz ty jsou pro mě inspirací a jsem jejich obdivovatelka ... jinak děkuji ...
      #
      Iris 22 Duben 2013
      Je pravda, že příběh je až moc rychlý a dokonce až moc "pozitivní" co se týče samotného života v koncentračních táborech. Nicméně musím říct, že ten nápad je opravdu skvělý a kdybys ho rozpracovala do delší povídky o několika kapitolách, mohlo by z toho být opravdu pěkné dílko :) Pokračuj v psaní, nápady jsou to hlavní, zbytek přijde samo a cvikem :)
      #
      Nicholas 22 Duben 2013
      Strohost a určitá lapidárnost je s ohledem na téma spíše pozitivem.

      Pokud se rozhodnete ještě něco napsat, určitě si to rád přečtu.
      #
      Sophie 22 Duben 2013
      Já si teda tento příběh jako delší a rozpracovanější kapitolovku představit neumím. Líbí se mi tak jak je. Měla jsem trošku strach, že se to zvrtne v něco, co se bude až příliš plácat v hrůzách té doby a obávám se, že to už bych (přestože by to nepochybně byl pravdivý popis) nemusela překousnout, případně se to vydá přesně opačným směrem k ignoraci nebo zlehčování, což by bylo také nevhodné. Takhle je to vyvážené. Nechala bych to tak.
      #
      Lachim 23 Duben 2013
      Originální a skvělí nápad. Pokud se jednou ke psaní vrátíš, stálo by to za menší rozpracování, tak na tři, čtyři kapitoly. Držím palce, tohle bych nikdy neuměl napsat. ;-)
      #
      kamci 25 Duben 2013
      já bych to trochu méně strohé uvítala, ale koukám, že názory na tohle téma se tu různí.
      Rozhodně je to moc zajímavý a originální příběh a opravdu mě zaujal :-)
      #
      panvita 25 Duben 2013
      No souhlasim že názory na tu dobu jsou různé a myslim si že to byla tenkrát hrozná doba.
      Řekl bych že podobná situace byla v Japonských zajateckých táborech
      #
      panvita 05 Březen 2014
      Navštívil jsem Terezín a stačilo mi to jako připomínka tak hrozné doby
      #
      rusalka 21 Květen 2016
      Anonymka se pěkně drží oficiálních hostorických dat, to je od ní pozorné, citlivě zpracovává téma likvidačních táborů. Sice to není zrovna tak jako v deníku Anny Frankové, ale připustím-li že se jedná pouze o FF, je to dobré téma. Páni, (a dámy) of course, Petunie a Lili s československo - amrickým původem? Brilantní! No mohli jít hledat ještě brášku Míšu, ale to už by bylo jako v Letopisech Narnie a ne z fandomu HP. Takže díky a hodně štěstí v další tvorbě. :-)