Kapitola 27, Divoké Vánoce |
Z minulé kapitoly:
„Slíbil jste, že nás ochráníte, pane řediteli,“ prohodil zklamaně. „A svůj slib hodlám dodržet, pane Malfoyi,“ přikývl Brumbál. „Probereme možnosti, které máme, ale nejprve musíme dostat Thomasovy do bezpečí hradu, stejně jako slečnu Goodmannovou a pány profesory…“ Vrátil se opět ke své strakaté šále a požádal přítomné: „Severusi, Alexi, Holly, budu vám velmi vděčný, pokud doprovodíte Thomasovy na ošetřovnu a postaráte se o ně. Alexi, vezmi sebou, prosím, i Zlaťáka. Fawkese si tu ještě ponechám, mohl bych ho potřebovat…“ Zlatý fénix lehce zaprotestoval, ale neodvážil se odporovat ředitelovu příkazu nijak výrazně a raději usedl na Alexovo rameno. Když se všech sedm osob pevně drželo dlouhého pruhu nevkusné pleteniny, Brumbál přenášedlo aktivoval… ooOoo Alex dal krbem vědět McGonagallové, že rodina pana Thomase je na ošetřovně a pak, pořád ještě se Zlaťákem na rameni, šel doprovodit Holly na kolej. Cestou, v zákrutu chodby, kde nebyly žádné portréty, a široko daleko ani živá duše, se Harry proměnil zpět. Proto šli nejprve do Nebelvírské věže. Cestou potkali Deana s profesorkou McGonagallovou a uklidnili ho, že rodiče a sestry budou brzy v pořádku. „Pan Thomas zůstane přes noc na ošetřovně. A vy, pane Pottere, byste se měl pokusit uklidnit naše divoké lvy, aby se mohl po prázdninách vrátit zase na kolej,“ řekla mu McGonagallová a Harry souhlasně přikývl. Nebylo to zase tak moc těžké. Nebelvíři živě diskutovali ve společenské místnosti o tom, co se stalo. Dokonce i Ron už byl ochoten Deanovi přiznat nějaké polehčující okolnosti pro jeho chování. Jen Ginny byla velmi zklamaná. „Snažil se vás špehovat. Pořád na mě vyzvídal, co děláte, kam chodíte, a byl naštvaný, že nic nevím. Jen mě využíval, aby se dostal k informacím,“ zuřila. „Možná ne, Ginny,“ uklidňovala ji Hermiona. „Vždyť jste spolu začali chodit už na konci minulého školního roku. A jeho rodinu unesli až letos na podzim. Zjevně ho začali vydírat, až když jste spolu chodili…“ „Měl mi to říct. Měl to někomu říct! Tohle mu nedokážu odpustit…“ mračila se pořád Ginny. Diskuse probíhala ještě dlouho. Celou ji uzavřel Ron, který se kupodivu zachoval jako zodpovědný prefekt. „Co z toho všeho vyplývá? Pokud se vám stane něco podobného, tak musíte okamžitě za Brumbálem, nebo za profesorkou McGonagallovou. Dnes jste viděli, že jsou schopni rukojmí zachránit. Kdyby to Dean řekl včas, tak své rodině mohl ušetřit spoustu strachu a utrpení…“ Pak improvizovanou schůzi rozpustil a poslal všechny spát… ooOoo Odjezd na vánoční prázdniny byl hektický jako vždy. Zvlášť, když kvůli bezpečnosti nebyl tentokrát vypraven Bradavický expres, ale studenti cestovali domů letaxovou sítí. Největší problém byl s těmi mudlorozenými. Jejich rodiče byli informováni, aby si je vyzvedli v Londýně U děravého kotle, který již všichni znali z návštěvy Příčné ulice. Profesorka McGonagallová tam šla jako první, aby studenty v hospodě pohlídala, dokud si je rodiče nevyzvednou. Dozor nad přepravou nebelvírských studentů krbem ve společenské místnosti předala Alexovi. Harry a ostatní, kteří cestovali na Grimmauldovo náměstí, museli počkat, dokud Alex nevypravil posledního studenta. Dean měl se svou rodinou zůstat na ošetřovně až do Štědrého dne, kdy je Brumbál všechny dopraví domů. Harry se po snídani rozloučil s Lenkou, která jela za tátou. Během prázdnin měla s oběma bratry Brumbálovými cestovat do Francie, aby je seznámila se svou babičkou a prababičkou. Hrozně se těšila na to, jak dojemné to bude setkání… Harry jen kroutil hlavou a snažil se nemyslet na to, jak moc mu bude ty dva týdny chybět. ooOoo Konečně byli doma. Harry se vyčerpaně rozvalil na pohodlné posteli ve svém krásném novém pokoji. Nelenošil ale dlouho. Za chvíli na něj ťukala Hermiona, že by měl využít tu hodinu, co zbývá do oběda, k napsání alespoň jednoho domácího úkolu. Někdy jí vážně nesnášel… Takhle ho proháněla až do Štědrého dne. Ron se flákal a smál se mu, že si o to přece sám řekl. Nakonec to ale nebylo tak hrozné. Většinou se k nim připojily i Holly a Ginny a studijní dopoledne, odpoledne a večery tak byly docela příjemné. Alespoň neměl Harry moc času stýskat si po Lence. Po obědě na Štědrý den pozval Harry ostatní do svého pokoje pod průhlednou záminkou pomoci s balením dárků. Nejdřív požádal Hermionu, aby použila kouzlo Tajemství, protože Ginny nebyla zasvěcená, a pak jim všem vysvětlil, co má v plánu. „Neville chodí v tento den po obědě každý rok s babičkou za svými rodiči. Z toho, co o zlatém fénixovi víme, by jeho zpěv měl léčit i poškozenou mysl a duševní poruchy. Chtěl bych to na nich vyzkoušet a vás potřebuji, abyste mě kryli, protože máme přísný zákaz vzdalovat se z tohoto domu…“ „Měl bys to domluvit s Remusem nebo s tátou, Harry. Určitě by tě tam rádi doprovodili…“ namítla Holly, které se nechtělo zase řešit nějaký průšvih. „Chtěl jsem,“ souhlasil s ní Harry, „ale když jsem viděl, jak jsou u oběda ustaraní, tak jsem si to rozmyslel. Budu pryč jen tak půl hodiny, nemělo by se nic stát…“ „Takže ten zlatý fénix, o kterém se mluví, je tvůj, Harry?“ zajímala se Ginny. Harry se usmál, přikývl a proměnil se. „No páni,“ vydechla nadšeně Ginny a opatrně ho pohladila po hlavě. „Ten je nádherný…“ Zlaťák vzlétl, a když byl pod stropem, tak se ve světelném záblesku ztratil. Ginny okamžitě zahrnula ostatní přívalem otázek. Hermiona jí nejprve vysvětlila, co dokáže kouzlo Tajemství, pak ji zasvětili do některých tajných záležitostí a začali vyprávět, co už v letošním roce podnikli. To, že jsou Harry a Holly dvojčata, ji ani moc nepřekvapilo. Už něco tušila. O zakladatelích jí toho moc říct nemohli, ale o vaření Lykantropinu a Šťastného lektvaru se rozpovídat mohli. Dál se ale nedostali. Ozvalo se naléhavé klepání na dveře… Alex otevřel a oznámil jim: „Honem, děcka, musíte se rychle vrátit do Bradavic. Byl vyhlášen poplach pro celý Fénixův řád, vy máte jít pomoc Poppy na ošetřovnu!“ Rozhlédl se po přítomných a zeptal se: „Kde je Harry?“ „To vám nemůžeme říct,“ zavrtěla se nervózně Hermiona. „Teď není čas na vaše vtípky, situace je opravdu vážná,“ zamračil se Alex. „Musíš dovnitř a zavřít za sebou, tati, abychom ti to mohli říct,“ nervózně mu sdělila Holly. „Proč? Co to zase vyvádíte?“ rozčílil se Alex a vtrhl do pokoje. Hned za ním vešel i Remus. „Kouzlo Tajemství,“ vysvětlila jednoduše Holly a pak neochotně prozradila, co má Harry v plánu. „Už zase?! Ten kluk je prostě nepoučitelný!“ rozčiloval se Alex. „Tentokrát si ho na mou duši ohnu přes koleno sám!“ „Co se děje, pane profesore?“ ptala se nejistě Hermiona. Alex si nejprve ověřil, zda je Tajemství stále aktivní, a pak jí odpověděl: „Stejně budete v centru dění, tak vám to můžu říct. Před obědem byl Severus povolán k Voldemortovi a Albus vyhlásil pohotovost. Teď nám oznámil, že se Severusovi podařilo poslat zprávu: Chystá se několik útoků, buďte připraveni! Tento dům bude štábem a my nepotřebujeme, abyste se nám pletli pod nohy. Jedním z možných cílů může být i nemocnice U Svatého Munga, tak budeme raněné posílat rovnou na bradavickou ošetřovnu. Profesor Brumbál navrhl, aby se nezletilí okamžitě přesunuli do školy a byli připraveni pomáhat Poppy.“ „Budu tu muset počkat na Harryho a poslat ho za vámi,“ zavrčel podrážděně Remus. „Ne, Remusi, budeme potřebovat každou hůlku. Musíš zaktivovat všechny své bojeschopné přátele z Mrzimoru. Necháme mu tady vzkaz, že se má okamžitě přesunout letaxem na ošetřovnu. A můžete mu vyřídit, že se může těšit, až to všechno skončí…“ řekl čtveřici Alex, a zatímco psal Remus vzkaz pro Harryho, hnal je ke krbu v obývacím pokoji. ooOoo Zlaťák se objevil na oddělení pro duševně nemocné přímo v pokoji, kde byli manželé Longbottomovi, a dal si záležet na tom, aby světelný záblesk maximálně minimalizoval. Přesto dva z pacientů vyděšeně vyjekli a Zlatoslav Lockhart hbitě zajel pod svou postel. Neville už tu byl. Seděl u své matky na posteli a přivítal ho radostným úsměvem. „Ahoj, Zlaťáku. Netroufl jsem si tě požádat, abys přišel…“ Harry ho pozdravil přátelským trylkem a přistál vedle něj na posteli. Longbottomovi byli duchem mimo, vůbec jeho přítomnost nezaznamenali. Chvíli na ně upřeně hleděl a čekal, až se ostatní pacienti uklidní. Když zpod své postele začal zvědavě vykukovat i Lockhart, tak začal zpívat… Jeho píseň se rozléhala po celém patře, pronikala skrze zdi i podlahu do nižších pater a celé osazenstvo nemocnice ustalo ve svých činnostech a okouzleně naslouchalo. Lockhart vylezl, sedl si na postel a jeho výraz se změnil z vyděšeného na zamilovaný. Všem pacientům se v prázdných pohledech začalo objevovat uvědomění a pochopení. Potom začali reagovat i Nevillovi rodiče. Rozhlíželi se zmateně kolem sebe, pak spatřili a poznali jeden druhého. „Alice…“ zašeptal táta, Nevillova maminka vstala a vrhla se do jeho otevřené náruče. „To byl ale strašný sen, Franku,“ rozplakala se. V tu chvíli dovnitř vešla Augusta Longbottomová s mladou léčitelkou a užasle na ně zíraly. „Co se to tu děje?“ zajímala se přísně léčitelka a nevěřícně si prohlížela ostatní pacienty. „To je ten zlatý fénix, co o něm psali v novinách, babičko. Přiletěl, aby vyléčil mé rodiče…“ vysvětloval dojatě Neville a po tvářích se mu kutálely slzy štěstí. „Synku?“ nevěřícně se na něj zahleděl táta. Maminka se mu vytrhla z náruče a padla na kolena před svým synem. „Ty jsi tak vyrostl, chlapečku? To není možné? Jak dlouho jsme byli nemocní?“ To už bylo na Nevilla příliš. Rozbrečel se naplno, sklouzl na zem a sevřel svou mámu v pevném objetí… Dojemnou chvilku přerušila postarší ošetřovatelka, která vtrhla dovnitř a vyděšeně ječela: „Smrtijedi! Útočí na nás smrtijedi! Jdou sem nahoru!!!“ Neville okamžitě vyskočil, popadl svou hůlku a postavil se vedle své babičky přímo proti dveřím. Zlaťák poplašně zapískal, vznesl se nad skupinku shromážděnou kolem vyděšené ošetřovatelky, ze které se léčitelka právě pokoušela dostat nějaké podrobnosti. Z chodby už byl slyšet hluk boje. Vyděšené výkřiky, výbuchy a svištění kleteb. Zlaťák nad lidmi, kteří se instinktivně shlukli do hloučku, rozprostřel svá dlouhá ocasní pera jako deštník a vyzývavě zahvízdal. Neville na okamžik odtrhl oči od dveří. V tu chvíli mu to došlo. „Chytněte se jeho per! Rychle! Odnese nás do bezpečí!“ Longbottomovi i někteří další pacienti vypadali pořád fyzicky dost špatně a tak Harryho napadlo jediné místo, kam s nimi. V okamžiku, kdy se přesvědčil, že se drží úplně všichni přítomní, teleportoval je do bradavické ošetřovny. Smrtijed, který vpadl do místnosti právě v tom okamžiku, byl na okamžik oslepen tím prudkým zábleskem. Když se opět rozkoukal, tak uviděl jen úplně prázdnou místnost se šesti lůžky… ooOoo Objevili se uprostřed ošetřovny. Stará ošetřovatelka ještě stále hystericky ječela a Lockhart omdlel. Mladá léčitelka si zachovala chladnou hlavu a teď pomáhala Poppy uklidňovat a ošetřovat ostatní. Vyprávěla během toho, co se U Svatého Munga odehrálo. „Zlaťáku, ke mně!“ zavolala Holly a nastavila svou paži, aby měl kde přistát. Pak mu telepaticky sdělila: „Seběhlo se to všechno hrozně rychle, Harry. Nemohli jsme tě krýt. Táta a Remus vědí, kde jsi byl. Ale dorazili jsme sem teprve před chvilkou, takže když se rychle přemístíš do svého pokoje a hned se odletaxuješ sem za námi, tak na to nikdo jiný přijít nemusí…“ Zlatý fénix přikývl a s mírným zábleskem světla zmizel. V bezpečí svého pokoje na Grimmauldově náměstí se přeměnil a rychle přelétl očima vzkaz na pracovním stole. Zamračil se. Znělo to, jako by na něj byl Remus opravdu naštvaný. ‚Kruci, už se mi podařilo rozčílit i Remuse,‘ pomyslel si provinile a pospíchal do obývacího pokoje. Našel tam jen hrozně ustaranou Molly Weasleyovou. „Harry? Kde jsi byl? Ostatní děti odešli už před několika minutami!“ peskovala ho, ale nebyl v tom ten známý zápal. „Zdržel jsem se na záchodě…“ vysvětlil rozpačitě a pak se zeptal: „Kde jsou Remus a všichni ostatní?“ „Bojují se Smrtijedy, Harry,“ povzdechla si vyčerpaně Molly a v jejích očích byl zcela zřetelný strach o rodinu a přátele. Harry už měl v dlani letaxový prášek, ale pak se zarazil, jako by přemýšlel, jestli raději nepůjde bojovat. „Ať tě to ani nenapadne, Harry Jamesi Pottere! Potřebují se soustředit na své vlastní přežití, nemohou se rozptylovat tím, že by ještě chránili tebe. Poppy bude potřebovat tvou pomoc. Běž okamžitě na ošetřovnu! Heslo ke krbu je „útočiště“…“ zavelela najednou velmi rázně Molly a Harry bez zaváhání poslechl… ooOoo Dva z vyléčených pacientů byli už v tak dobrém stavu, že je jejich léčitelka propustila, aby se mohli vrátit ke svým rodinám, o které měli pochopitelně po prožitém šoku obavy. Holly a Harry byli posláni, aby je doprovodili na hranici bradavických pozemků, odkud se mohli přemístit. Cestou zpět Holly vysvětlovala, proč nebylo možné ho krýt. Harry ji uklidnil, že to chápe, ačkoli v něm byla malá dušička, když si uvědomil, že bude později muset žehlit další průšvih. Když se vrátili na ošetřovnu, tak byli již všichni pacienti od Munga uklizeni v oddělené místnosti, která většinou sloužila jako karanténa, aby byli stranou od zmatku, který tu brzy asi zavládne. Začalo to Thomasovými. Objevili se v namodralé mlze uprostřed ošetřovny svírajíce v rukách povědomou strakatou šálu. Dean hned s očima navrch hlavy vyhrknul: „Napadli nás smrtijedi! Ještěže nám profesor Brumbál nechal to přenášedlo pro případ, že by se zdravotní stav někoho z rodiny zhoršil. Jinak by už bylo po nás…“ Poppy je také nastěhovala rovnou do karantény. Dean zůstal na ošetřovně, aby pomohl, kde bude potřeba. Jeho rozpaky Harry a Holly rychle rozptýlili, když se k němu chovali, jako by se nic nestalo. Jen Ginny ho okázale ignorovala. Pak začalo být rušno. Kingsley dorazil pomocí přenášedla s vážně zraněným kolegou bystrozorem. Vzápětí krbem přišel Remus a v náručí přinesl Tonksovou s hlubokou řeznou ranou na stehně a zlomenou rukou. Poppy se věnovala bystrozorovi, léčitelka od Munga Tonksové. Remus jí pomohl zacelit ránu na stehně, Holly a Hermiona kmitaly tam a zpět do skladu lektvarů a nosily vše, co jim léčitelky diktovaly. Ginny čistila zakrvácené lůžkoviny pod Tonksovou, Harry a Ron se rozhodli udělat totéž pro neznámého bystrozora. Dean pomáhal z krbu profesorce McGonagallové, která se belhala se zlomenou nohou jen provizorně zafixovanou ve dlaze. Remus konečně zvedl oči od Tonksové a rozhlédl se po ošetřovně. Úlevně vydechl, pak se zamračil a odtáhl si Harryho stranou. „Teď na to není čas, ale počítej s tím, že budeme mít dlouhý výchovný rozhovor, Harry.“ „Promiň,“ špitl provinile Harry. „Longbottomovi jsou vyléčení, Remusi. Odnesl jsem je sem, jsou na karanténě…“ snažil se zmírnit svou vinu. Remus se napřímil a rychle nakoukl do vedlejší místnosti. Usmál se na čtyřčlennou skupinku ve vzájemném objetí a dveře zase zavřel. S úsměvem na tváři se rozběhl ke krbu. „Ani nám neřekneš, co se děje?“ zavolal za ním zklamaně Harry. „Jestli léčitelka Nym neuspí, tak vytáhni podrobnosti z ní…“ usmál se Remus a pak se zase přísně zamračil: „A už žádné vylomeniny, Harry, potřebuji vědět, že jsi v bezpečí…“ Harry pokorně přikývl a šel se podívat, jak je na tom Tonksová. Ale na nějaké povídání nebyl čas. Uprostřed ošetřovny se opět rozzářilo namodralé světlo a zhmotnila se tam celá skupina kouzelníků. Dva léčitelé z Ministerstva přivedli pět zraněných lidí. „Ministerstvo je pod útokem! Albus nás poslal sem. Na obranu Ministerstva a cel u soudní síně povolal dokonce celý Starostolec. Všechny zraněné budeme evakuovat k vám!“ vyhrknul jeden z léčitelů a se strakatou ponožkou v ruce opět zmizel. Druhý pomáhal ošetřovatelkám se svými pacienty. Jen je stačili dostat na lůžka, už tu byl zpět ten první s dalšími třemi zraněnými pracovníky Ministerstva a hlásil: „Další zranění se budou přenášet přímo sem. Albus má plné kapsy těch ponožkových přenášedel a rozdává je na potkání…“ Poppy se zamračila a s pomocí profesorky McGonagallové, která už byla opět na nohách přidávala na ošetřovnu další lůžka. Z postele se začala zvedat i Tonksová. „Kam si myslíš, že jdeš?“ osopila se na ni Poppy. „Musíš zůstat v klidu alespoň hodinu, aby se ti doplnila ztráta krve, a kost na ruce je ještě příliš křehká na to, abys mohla používat hůlku! Okamžitě zase zalez do postele!“ McGonagallová si mezitím zavolala jednoho z domácích skřítků, chvíli se s ním domlouvala a pak začali spolu čarovat. Vedle krbu se objevily nové dveře a za nimi místnost dvakrát větší než ošetřovna. Do dveří vtrhly profesorky Hoochová a Sinistrová s Kratiknotem. „Co se to u Merlina děje? Albus nás odvolal z dovolené!“ McGonagallová je hned zaměstnala zařizováním rozšířené ošetřovny… Z karantény vyšel Neville se svou babičkou a starou ošetřovatelkou. „Kde můžeme pomoci? Vedle dostali všichni bezesný spánek, takže je můžeme nechat pod dohledem Thomasových…“ „Ošetřené pacienty přesouvejte do vedlejší místnosti. Musíte i s lůžky, jsou na nich umístěna monitorovací kouzla.“ „Margaret, ještě že jste tady,“ oslovila Poppy starou ošetřovatelku, „budete to tam mít na starosti! Kdyby se stav některého z nich zhoršil, zavoláte k němu někoho z nás.“ Harry a Ron se ujali bezvědomého bystrozora. „Locomotor postel!“ použil kouzlo Harry, Ron šel vedle lůžka a dával pozor na pacienta, aby se cestou neskulil. Neville se spároval s Deanem a napodobili je u dalšího zraněného. Než se vrátili s prázdnou postelí, tak na ošetřovnu přibyli další čtyři zranění. Stav jednoho z nich byl tak vážný, že se kolem jeho lůžka shromáždili Poppy i oba ministerští léčitelé, a všichni měli plné ruce práce. „Bille!“ vyjekla s hrůzou Ginny, která k nim přistoupila, aby pomohla Holly s donáškou lektvarů… Ron objal svou malou sestřičku ochranitelsky kolem ramen a zadíval se na nejstaršího bratra. Na obličeji mu naskákaly pihy, jak pleť pod nimi zbělala… Harry se chtěl připojit k Hermioně a mladé ošetřovatelce, které se zabývaly dalšími zraněnými, když uslyšel Poppy: „Slečno Goodmannová, umíte přivolat toho zlatého fénixe? Je to naše jediná naděje. Nedokážeme zrušit tu kletbu, která přivádí jeho krev do varu! Jestli nepomůžou jeho slzy, tak Billa ztratíme!“ Holly po něm hodila okem, Harry přikývl a zmizel v chlapecké koupelně. Zamkl za sebou a rychle se přeměnil. Vedle už Holly volala: „Zlaťáku! Rychle sem!“ a tak se teleportoval zpět na ošetřovnu. Přistál na polštáři vedle Billovy hlavy a hned začal ronit slzy… Poppy pevně uchopila Billovu hlavu a otevřela mu ústa. Masírovala mu hrdlo, aby povzbudila jeho polykací reflex. Když Bill poprvé polknul, tak řekla jednomu z léčitelů: „Alfonzi, zrušte to znehybňující kouzlo, ať vidíme, zda bolesti již ustupují.“ Bill se začal svíjet v křečích, ale Poppy ho držela pevně a přinutila ho znova polknout. Pak se začal uklidňovat. Dva z léčitelů sesílali synchronně diagnostická kouzla a jejich napjaté výrazy se uvolňovaly. „Je to pryč, je z toho venku. Teď už stačí jen napravit škody, které ta kletba stihla napáchat,“ prohlásil jeden z nich a začal diktovat, které lektvary bude potřebovat. Bylo jich hodně. Kletba poškodila Billovo srdce, plíce, nervovou soustavu i téměř všechny vnitřní orgány. Děvčata běžela do skladu, a když vyskládala pořádnou hromadu lahviček na noční stolek, tak se Ginny roztřeseným hlasem zeptala: „Dostane se z toho?“ Poppy ji s unaveným úsměvem uklidnila: „Nebude to hned, ale do týdne by měl být v naprostém pořádku, slečno.“ Zlaťák si všiml, že se ve dveřích objevila Lenka, její otec a pradědeček, tak se rychle teleportoval zpět na záchodky, přeměnil se a vyřítil se jí naproti. „Co se stalo? Jsi v pořádku?“ Lenka se jen smutně usmála a přikývla. Odpověděl mu její táta. „Napadli nás smrtijedi. Ochrany kolem našeho domu nevydržely dlouho, přestože těch lumpů bylo jen pět. Stihli jsme sbalit jen to nejnutnější a pak jsem nás přemístil do Prasečí hlavy…“ Aberforth Brumbál ho s vážným výrazem doplnil: „Jenže jsme museli utíkat. Do Prasinek vtrhli mozkomoři. Utekli jsme tajnou chodbou do školy, abychom vás varovali. Vypadá to, že se ty stvůry pod vedením několika smrtijedů chystají zaútočit na školu…“ Harry i Holly se okamžitě napojili na magii hradu a vyhlédli z okna. Od Prasinek se přes Zapovězený les blížila hrozivá šedá mlha. Holly odhodlaně stiskla kámen na přívěšku a řekla Hermioně: „Až se tu objeví táta, tak ho pošli za námi. Vyřiď mu, že jdeme k fontáně…“ Harry se zamyšleně podíval na Lenku a jejího dědu. Jsou to přece také nositelé Merlinovy magie… „Myslím, že Lenka a pan Brumbál by měli jít s námi. Mohli by nám pomoct…“ Holly nejdřív nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale pak přikývla. „Můžeme to zkusit…“ Harry popadl Lenku za ruku a pospíchal z ošetřovny do sedmého patra. Aberforth rázně kráčel za nimi a vyptával se Holly, kam jdou a co tam budou dělat. „Máte v sobě stejnou magii jako pan ředitel, můžete nám pomoct chránit hrad,“ odpověděla mu Holly. „Nejsem zdaleka tak magicky silný jako můj bratr,“ pochyboval Aberforth. „Ale s Lenkou jste dva. Spolu to možná dokážete…“ vysvětlil Harry a už otvíral dveře do Síně zakladatelů. Vpustila je bez problémů všechny. Harry držel pevně Lenku za ruku a prošel s ní gobelínem k magické fontáně. Holly popadla za ruku jejího dědu a prošla hned za nimi. Fontána slabounce modře světélkovala. Na okrajích pozemků a nad jezerem již se objevovaly temné stíny. „Rychle! Oba se musíte dotknout toho krystalu na vrcholku a pokusit se do něj vložit svou magii!“ velel rázně Harry a Aberforth ho okamžitě poslechl. Lenka nedosáhla, ale nijak ji to nerozhodilo. Hbitě se vyhoupla na nejnižší stupeň, postavila se na obrubník a přitiskla svou dlaň na krystal proti dědečkovi. Fontána se rozzářila podstatně víc a z krystalu začaly stékat dolů malé pramínky modré magické mlhy. Harry i Holly už měli ruce přitisknuté na runách se svými živly a ve fontáně se začaly objevovat obrysy hradu a věží. Temné stíny už se k nim blížily. „Expecto patronum!“ zvolal Harry a z kamenných stěn hradu vyběhl stříbřitě bílý jelen. Rozběhl se proti temným stínům. Holly ho hned napodobila, z Astronomické věže vyběhl stejně zbarvený kůň a přidal se k jelenovi. Lenka kývla na Aberfortha a oba najednou také vyslovili kouzlo. Neobjevil se žádný fyzický patron, ale obrovský oblak stříbřité mlhy, který se roztáhl do šířky a následoval koně a jelena… ooOoo Skupinka patnácti smrtijedů, která následovala mozkomory připravená dorazit každého, kdo by snad těm stvůrám unikl, překvapeně sledovala dva obrovské patrony, kteří zaútočili na přízračné hejno mozkomorů. Každý z nich, kterého se ta mocná kouzla dotkla, se vypařil jak pára nad kotlíkem. Mozkomoři začali ustupovat. Za těmi obřími magickými tvory se objevila neprostupná stříbřitá mlha, která pokryla celé školní pozemky. Na mozkomory tedy již spoléhat nemohou… Neodvážili se ustoupit. Neměli odvahu později vysvětlovat Temnému pánovi, proč se nepokusili proniknout do Bradavic. Brána vedoucí z Prasinek je propustila, a tak se odhodlaně ponořili do té stříbřité mlhy… ooOoo U fontány se objevil Alex s krvavým šrámem na tváři. „Tati!“ s úlevou v hlase zvolala Holly. „Mozkomory udržíme za hranicí, ale vtrhla sem skupinka smrtijedů. Jsou na pozemcích, takže se o ně musíš postarat ty.“ Alex přikývl a aktivoval své patro fontány. Uviděli smrtijedy, kteří se právě prodrali prstencem mlhy chránící hranici a rozběhli se ke hradu. Pod nohama jim ze sněhu začaly neuvěřitelnou rychlostí klíčit silné šlahouny magického břečťanu a smrtijedi se jeden po druhém káceli k zemi se spoutanýma nohama. Ale bojovali. Některým z nich už se podařilo osvobodit, aby vzápětí zjistili, že jsou ze všech stran obklopeni hradbou z hustých keřů šípkových růží. A břečťan stále útočil… ooOoo Smrtijedi se pod velením Parkinsona prodrali mlhou hustou jako mléko. Sotva si v ní viděli na svůj vlastní nos. Drželi se jeden druhého, aby se v ní neztratili. Kromě Parkinsona žádný z nich nechodil do Bradavic, proto jim musel určit správný směr… Ulevilo se jim, když se z té mlhy vymotali a před sebou uviděli majestátný středověký hrad. Všichni chodili buď do Krásnohůlek nebo do Kruvalu. Jeden z nich dokonce na Salemskou magickou školu v Americe. Proto nebyli připraveni na takový pohled. Dokonce i Parkinson byl překvapený. Hrad byl totiž zahalen v lehce namodralém oparu, který jiskřil jako by jeho kamennými zdmi probíhal ten mudlovský elektrický nesmysl. Zaklel. „Co se to tu děje? Brumbál přece bojuje na Ministerstvu! Kdo tedy chrání školu? Urquhard přece tvrdil, že tu tentokrát během prázdnin nikdo nezůstal…“ Zbytek řeči se mu zasekl v krku, protože sebou praštil o zem. Něco mu podtrhlo nohy. Něco mu svázalo nohy… Břečťan?! Musela to být magická rostlina. Byla snad ještě nebezpečnější než ďáblovo osidlo. Jak jeden šlahoun odřízl, omotaly ho další tři. Ani kouzla na hubení plevele na tuhle rostlinu nezabírala. Oháněl se hůlkou nejvyšší možnou rychlostí a vrhal řezací kouzla s takovou intenzitou, že několikrát rozřízl i svou vlastní kůži, ale nakonec se osvobodil… aby se ocitl v zajetí trnitých keřů. „Inferno!“ vrhal plameny všude kolem sebe a nedbal na to, jestli nezasáhne některého ze svých kolegů. Jenže břečťan pořád útočil a na místě, kde spálil pruh šípků, začaly růst velkou rychlostí další. Nakonec začali prchat. První jeden z Francouzů s hořícími vlasy a hábitem a za ním i všichni ostatní. Vypálili si v šípku cestu k bráně a dokázali myslet už jen na to, jak se dostat pryč z toho pekla. Břečťanové šlahouny se pořád natahovaly po jejich nohách a ze vzduchu na ně zaútočilo hejno havranů. Ti prokletí ptáci mu zobákem uštědřili několik bolestivých ran do hlavy a svými ostrými drápy poškrábaly obličej. Před kouzly, která na ně všichni zběsile vrhali, kličkovali jako vlaštovky. Pak zahlédl Parkinson na tváři jednoho z kolegů, který se právě ohlédl, zděšení. Nestačil ani otočit hlavu. Dostal takovou ránu, že okamžitě ztratil vědomí… ooOoo Harry sledoval, jak se Alex vypořádal se smrtijedy a usoudil, že jeho pomoc nepotřebuje. Soustředil se tedy na svého patrona a začal pronásledovat mozkomory, kteří se stále drželi na hranici pozemků. Likvidoval je jednoho po druhém tak nesmlouvavě, že to nakonec ti zbylí vzdali a uprchli. Holly mu nepomáhala. Soustředila se na Alexe, a když to vypadalo, že se smrtijedům podaří utéct, zvedla z bradavických hradeb hejno havranů, kteří sem přilétali koncem listopadu, aby tu přezimovali. Havrani se s vervou vrhli na útočníky a značně je zpomalili. Ale bylo to pořád málo Smrtijedi se již začali přibližovat k bráně. „Lenko, skus oslovit testrály! Snad budou ochotní nám pomoct,“ pobídla stále usměvavou blondýnku. Lenka zavřela oči a nad Zapovězeným lesem vzlétlo stádo asi dvaceti přízračných, byť obvykle naprosto mírumilovných, pegasů. Pustili se do smrtijedů svými kopyty naprosto nekompromisně. Za chvíli už na pozemcích leželo patnáct bezvědomých těl… „Jak jsme na tom s mozkomory?“ zeptal se Alex. „Zabil jsem jich asi třicet. Zbylí utekli,“ hlásil Harry. „Skvělá práce,“ uznale přikývl Alex. „Musíme poslat někoho, aby ty smrtijedy posbíral. A někdo by měl zůstat tady a držet ochrany aktivní…“ „Já a moje vnučka tu zůstaneme, běžte se postarat o zajatce,“ nabídl Aberforth a Alex po chvilce váhání přikývl. „Kdyby se něco dělo, pošlete patrona, Abe,“ požádal a spolu s Holly a Harrym pospíchal skrz gobelín zase zpět. Když dorazili na ošetřovnu, tak byly obě místnosti téměř plné. Byli tu už i ostatní profesoři a pomáhali s péčí o raněné. Dokonce i Trelawneyová vypadala docela užitečně. „Nemocnice už je opět v našich rukách, takže těžké případy už můžeme přesunout tam. Ale jen ty nejhorší. Léčitelé tam mají plné ruce práce. Kupodivu není moc mrtvých, ale hrozná spousta raněných…“ hlásil Kingsley a léčitelé začali třídit raněné. „Proč, pro Merlina, napadli nemocnici?“ ptal se Harry a přitom zaregistroval, že v koutě ošetřovny sedí Malfoyovi s těžce zraněným skřítkem. „Přišli si pro Bellatrix Lestrangeovou. Útočili ve dvou skupinách. Jedna šla rovnou do sklepení, kde jsou cely pro nejnebezpečnější šílence, druhá zamířila nahoru do oddělení duševních poruch. Belatrix si ze sklepení odvedli…“ vysvětloval Kingsley. „Musíme jít na pomoc na Ministerstvo.“ Mávl na další tři bystrozory, co tu byli s ním pro zajaté smrtijedy, aby je dopravili do cel na Ministerstvu a zároveň pomohli s jeho obranou. Alex si nechal ošetřit ránu na tváři a chystal se jít za nimi. Přesto se ho Holly ještě stihla zeptat: „Proč Lestrangeová neskončila v Azkabanu?“ „Léčitelé posoudili její stav a dali doporučení soudu, aby ji umístil u Svatého Munga. To ale Voldemort pravděpodobně nevěděl, protože první útok vedl na Azkaban. Byl zřejmě překvapený, že tam nenašel žádného příčetného vězně. Počítali jsme s útokem a tak dala Amélie všechny trochu rozumné odsouzené přestěhovat do podzemí Ministerstva. Rozšířili tam sekci cel předběžného zadržení pod Velkou soudní síní…“ vysvětloval Alex. „Zbytek se dozvíte později. Musím jít na pomoc Albusovi. Ve Starostolci jsou sice mocní kouzelníci, ale jsou už přeci jen poněkud starší… Hodně už jich skončilo tady,“ řekl jim a společně s Tonksovou, kterou madam Pomfreyová konečně propustila, zmizel v krbu. Harry a Holly se šli rozhlédnout po ošetřovně, kde by mohli přiložit ruku k dílu. Skutečně tu viděli spoustu stařičkých kouzelníků. Některé znal Harry ze zkušební komise na zkouškách NKÚ. Tu někomu podali vodu, tu požádali nejbližšího léčitele o lektvar proti bolesti. Dva ministerští léčitelé pomocí speciálních přenášedel ve tvaru náramků přemisťovali některé z pacientů do nemocnice, Poppy a mladá léčitelka se staraly o ty, kteří tu zůstali. Poslední dva trochu ohořelé pacienty dopravil na ošetřovnu Brumbál, sám s několika krvavými šrámy. „Ministerstvo jsme ubránili…“ sdělil s úsměvem Poppy a omdlel. ooOoo Boj skončil, ale frmol na ošetřovně přetrvával. Dětem brzy přišli na pomoc i ostatní členové řádu. Molly se vrhla k lůžku svého nejstaršího syna a rychle zkontrolovala i své ostatní děti. Fred a George byli trochu očouzení, ale plní nadšení, jak se jim v boji osvědčily jejich nové vynálezy. Artur pořádně kulhal, takže ho Poppy nahnala na lůžko vedle Billa a ošetřila mu poraněné koleno. Většina zraněných po ošetření spala. Jen Albus Brumbál odmítl uspávací lektvar, když se probral. Asi ho to hned vzápětí zamrzelo, protože se na něj vrhl Draco Malfoy: „Slíbil jste nám ochranu, a jak to dopadlo? Málem jsme s matkou přišli o život, sídlo je zničené a zbyl nám jediný domácí skřítek, který je naživu jen taktak…“ Než ovšem stihl Brumbál reagovat, pustila se do Draca Tonksová: „Moc si tady nevyskakuj, bratránku! Nabízeli jsme vám bezpečný dům! Jenže vy jste tak nafoukaní a arogantní, že jste se nedokázali smířit s pěti místnostmi a dvěma koupelnami. Ty osobně jsi trval na tom, že je Malfoy Manor nejbezpečnější dům v Británii!“ „Jenže to jsem netušil, že nám půjde po krku vlastní krev!“ ječel téměř hystericky Malfoy. „Otcův bratranec vedl útok na Manor! Zrušil rodové ochrany, a kdyby se mu nepostavili naši skřítci, tak jsme s matkou nedokázali uprchnout…“ ukončil svou tirádu hlasitým vzlykem a odvrátil se. Vrátil se ke své matce, která se jen omluvně usmála a začala utěšovat svého rozmazleného synáčka. „Jak to vlastně dopadlo s tou záležitostí kolem Bellatrix, Nym?“ zeptal se Harry, protože tomu všemu moc nerozuměl. „Brumbál navrhl, aby Narcisa předala svou nesvéprávnou sestru do rukou bystrozorů dobrovolně, ze své vlastní vůle a vyhnula se tím stíhání. Jako podmínku si dala, aby byla Bellatrix před soudem podrobena důkladnému vyšetření léčitelem mysli. Opravdu zjistili, že má těžce poškozený mozek a naděje na vyléčení je minimální. Stejně by to byla dlouhodobá záležitost. Takže ji, s rozumem malého dítěte, nemohli umístit do Azkabanu a zavřeli ji ke Svatému Mungovi do sklepení. Tam jsou cely, které zcela potlačují magii u šílenců, kteří trpí neovladatelnými výbuchy divoké magie…“ A pak dodala úplně potichu: „Musíme mít na bystrozorském oddělení Voldemortova špeha, když napadli Thomasovy a Malfoyovy… Dělali jsme s Kingsleym zápis o osvobození zajatců zesnulého Luciuse. Napsali jsme, že Narcisa a Draco spolupracovali a pak nám předali do péče Bellatrix. Někdo to musel vynést ven… O vyšetření a rozhodnutí soudu Voldemort asi nevěděl, protože si pro ni šel nejdřív do Azkabanu a teprve po tom, co ji tam nenašel, zaútočil na nemocnici a na Ministerstvo…“ Víc se toho dozvěděli o něco později na poradě, na kterou Brumbál pozval i Holly, Harryho a Hermionu. Jenže ještě před tím si Harryho zavolal Alex. Hned, jak vyšli z ošetřovny, popadl ho za ucho a táhl ho za sebou do sedmého patra. „Au, Alexi, to bolí…“ kňoural Harry. „Mám chuť si tě ohnout přes koleno a pořádně ti zmalovat zadek, mladý muži. Proč jsi zase nikomu nic neřekl? Kdyby ses zmínil, co máš v plánu, tak by ses dozvěděl, že se obáváme útoku na nemocnici!“ dost rozzlobeně mu spílal Alex. „Jo, jenže pak by tam zůstal Neville sám jen s babičkou a těžko by se zvládli smrtijedům ubránit. Odnesl jsem je do bezpečí na poslední chvíli…“ bránil se Harry. Když viděl, že se Alex nadechuje k pořádnému kázání, tak ho přerušil: „Hele, strýčku, šetři si hlasivky. Kázání už mi slíbil Remus, takže to klidně můžeš nechat na něm anebo se k němu potom přidat. Měli bychom jít vysvobodit Lenku a pana Brumbála. Už nemusejí hlídat, když je ředitel ve škole…“ Alex si pobaveně odfrknul a zavrtěl hlavou. „A proč myslíš, že jdeme právě sem?“ otevřel dveře Síně zakladatelů a společně se vydali rovnou k fontáně. Lenka a Aberforth seděli v pohodlných křeslech, sledovali fontánu a živě spolu cosi probírali. Když s Alexem vešli, tak se Lenka zvedla a vrhla se mu do náruče. „Tohle je úžasné zařízení, Harry. To jste objevili, když hrad ožil? A proč máš tak červené ucho? Doufám, že tě nepokousaly barbarské breberky…“ Harry se rozesmál a pevně ji objal. Toho, jak se na něj Aberforth mračí, si raději nevšímal. „Už to tu můžete opustit, ředitel se vrátil do hradu,“ oznámil jim Alex. „Jo, to nám došlo, když se fontána najednou sama od sebe rozzářila a vztyčila kolem hranic neprostupné štíty,“ odpověděl mu Aberforth. „On tohle může ovládat na dálku?“ „Asi ano, když to říkáte,“ usmál se Alex a vzali je do Síně. Tam Lenka svého pradědečka seznámila se všemi portréty, ale dlouho se nezdrželi, protože už měli všichni hlad, a proto pospíchali do Velké síně, jestli by se tam nedostali k nějakému jídlu… ooOoo Po večeři svolal ředitel improvizovanou schůzi Řádu v místnosti za Velkou síní, na kterou měl Harry nepěkné vzpomínky z Turnaje tří kouzelnických škol. Harryho, Holly a Hermionu vzali sebou. Brzy se měli dozvědět proč. Chvíli se dohadovali a dávali dohromady časovou osu jednotlivých útoků. Pak dorazil na poradu i Snape. Vypadal vyčerpaně. Posadil se na jednu z volných židlí a Brumbál mu v krátkosti shrnul, na co zatím přišli. Snape přikyvoval a ledacos mu ještě doplnil. Pak to profesor Brumbál celé shrnul: „Takže útoky na Thomasovy, Láskorádovy, Doupě a dům Grangerových, měly jen odvést pozornost od hlavního útoku na Azkaban. Thomasovi se dostali do bezpečí včas díky nouzovému přenášedlu a jejich dům byl jen lehce poničen, díky včasnému zásahu bystrozorů. Nebude problém ho během jednoho dne opravit do původního stavu. Bystrozoři nad domem vyvolali iluzi, takže si mudlové v okolí ničeho nevšimnou. Doupě si Weasleyovi s Lupinem a jeho přáteli ubránili bez problémů. Útočilo na něj jen pět nezkušených smrtijedů, všichni byli zajati a dopraveni do cel na Ministerstvu. Xenofilius dostal sebe a Lenku do bezpečí včas, ale jejich dům bohužel vyhořel do základů. Pomůžeme vám postavit nový, Xeno, Ministerstvo slíbilo finanční i materiální podporu postiženým. Stejně bohužel dopadl i dům Grangerových. Smrtijedi byly poněkud rozladěni, když našli dům prázdný a bystrozoři dorazili příliš pozdě na to, aby mohli zabránit škodám. Mudlovští hasiči tam byli příliš brzy na to, aby naši mohli požár uhasit, takže hořící dům přenechali jim. Obávám se, že vaše rodiče čeká nepříjemný návrat z dovolené…“ soucitně vysvětloval Hermioně, které se kutálely slzy po tvářích. Harry ji objal z jedné strany a Holly z druhé, aby ji utěšili. „S celým zbytkem své armády podnikl Voldemort mohutný útok na Azkaban. Netušil, že jsme na to připraveni. Zůstali tam jen úplně šílení a nemohoucí vězni, zbytek byl přestěhován pod Ministerstvo již před týdnem. Stráže se dle pokynů přemístily do bezpečí hned, jak útok začal, takže nemáme žádné ztráty. Dokonce přežili i téměř všichni vězni, co tam zůstali. Po prohledání Azkabanu musel Voldemort přehodnotit situaci a zorganizoval další čtyři útoky. Mozkomory, kteří k němu do jednoho přeběhli, poslal s patnácti smrtijedy na Bradavice. Alex, Holly, Harry a můj bratr se svou pravnučkou hrad ubránili. Zajali přitom všechny smrtijedy a zničili většinu mozkomorů, za což bych jim chtěl velice poděkovat. Byli jste všichni úžasní…“ usmál se na ně velice srdečně. Pak pokračoval: „Útok na nemocnici vedl Severus a díky tomu se nemusíme potýkat s velkými ztrátami. Zemřeli pouze dva léčitelé, kteří se statečně postavili proti smrtijedům postupujícím nahoru do oddělení duševních poruch. Hodně návštěvníků a pacientů bylo zraněno výbuchy, kterými si útočníci uvolňovali cestu, ale není to nic, co by personál nezvládl. Na obranu nemocnice byli vysláni bystrozoři pod vedením Kingsleyho a přidali se k němu nakonec i Weasleyovi s Remusem a jeho partou. Jsem rád, že jste se soustředili na tu větší skupinu útočící nahoru a nechali Severuse splnit úkol a odvést Bellatrix k Voldemortovi. Tím by si měl upevnit svou pozici.“ Moody nespokojeně zavrčel. „Nemusí nás to mrzet. V tom stavu, v jakém ta žena v současnosti je, nebude Voldemortovi moc platná…“ uklidnil ho Brumbál a pak pokračoval: „Jean Jonquille, Luciusův bratranec a vůdce francouzských smrtijedů, vedl útok na Malfoy Manor. Narcise a Dracovi se podařilo uprchnout, ale jejich sídlo je v troskách. Přišli také téměř o všechny své domácí skřítky. Teď už snad nepohrdnou bezpečným domem, který jsme jim před tím nabízeli… Dobrá zpráva je, že se nám během útoků podařilo zajmout hned několik cizinců ve službách temného pána. Dost Francouzů, nějaké Rusy a dokonce i pár Španělů a Němců. To dává Amelii silnou zbraň při vyjednávání mezinárodní pomoci. Všichni jsou bezpečně zavřeni v celách pod Ministerstvem. Byl to velmi těžký boj. Na Ministerstvu máme několik mrtvých zaměstnanců. Měli pohotovost, přestože byl dnes Štědrý den, a dokázali pozdržet smrtijedy do té doby, než se mi podařilo přivolat na pomoc kouzelníky ze Starostolce. Budova je dost poškozená, protože jsme se postupně stáhli a soustředili se pouze na obranu podzemí. Voldemort vedl útok osobně a má na svědomí smrt pěti členů Starostolce a pravděpodobně i většinu padlých zaměstnanců. Vrhal kolem sebe jednu Avadu za druhou,“ povzdechl si ztěžka Brumbál. „Nešel tam jen kvůli osvobození vězňů,“ doplnil ho Snape. „Pověřil Yaxleyho a Rosiera nějakým tajným pátráním v ministerských archivech. Nevím přesně, o co šlo, ale když se konečně vrátili do sídla Temného pána, tak mu hned předali nějaké složky a on se tvářil dost spokojeně na to, že vlastně všechny jeho útoky skončily celkově výrazným nezdarem. Jediné, čeho dosáhl, je osvobození Bellatrix a získání těch dokumentů…“ „Doufám, že se nám brzy podaří zjistit, co z archivu odnesli,“ povzdechl si Brumbál. „Každopádně bych vám všem velice rád poděkoval. Dnes jste prokázali, že Fénixův řád je skutečně bojeschopný a velmi dobře organizovaný spolek statečných bojovníků, který se musí brát vážně. Jsem na vás na všechny velice pyšný…“ uzavřel unaveně poradu Brumbál a profesorka McGonagallová ho na příkaz Poppy ihned zahnala do postele. ooOoo Zůstali na svátky na hradě. Všichni se přestěhovali do Nebelvírské věže. Neville chtěl být nablízku svým rodičům, kteří ještě pořád potřebovali léčitelskou péči, a Poppy se jich velmi ráda ujala. Deanovi rodiče a sestry tu také zůstali, než jim kouzelníci opraví dům. Bill také zůstával na ošetřovně a s ním tu zůstala i celá rodina, takže na kolej se přistěhovali i Charlie a dvojčata. Holly a Lenka nechtěly být v Havraspáru samy a tak se zabydlely v pokoji s Hermionou a Ginny. Přes všechny zmatky se k nim jejich dárky dostaly všechny. Každý z nich se probudil s hromadou pestrých balíčků v nohách své postele. Sešli se v dobré náladě ve společenské místnosti a společně se vydali do Velké síně na snídani. Dospělí se hned po snídani všichni rozutekli. Někteří šli pomáhat s obnovou Ministerstva, Nevillova babička a mamka Weasleyová pomáhali Poppy na ošetřovně. Připojil se k nim i Dean. Ostatní mládež si vzal na pomoc profesor Snape, protože musel vařit spoustu lektvarů, které byly na ošetřovně včera spotřebovány. Velká část jich byla pro Billa, tak se ochotně zapojila i dvojčata. První svátek Vánoční strávili skoro celý v učebně lektvarů, jen s malou přestávkou na oběd. Byli všichni unavení, ale uléhali večer s dobrým pocitem, že dokázali být užiteční. Další den měli pokračovat. ooOoo Tentokrát vařili jen běžné lektvary, jako krev doplňující, proti bolesti, Kostirost, uklidňující a jednoduchý uspávací lektvar. Snape jim dal seznam, otevřel sklad ingrediencí a pak se ztratil. Nikdo z nich netušil, že to všechno ještě neskončilo… Brumbálův Patron zastihl Harryho pozdě odpoledne cestou z ošetřovny, kam nesl dnes už čtvrtou bednu lektvarů. „Harry, přijď prosím hned do ředitelny!“ žádal stříbřitý Fénix ředitelovým hlasem. Znělo to tak naléhavě, že se Harry rozběhl. Do ředitelny se přiřítil zadýchaný, a když na jedné ze židlí před Brumbálovým stolem uviděl zachmuřeného Snapea, tak se mu v očích zaleskla obava z dalších špatných zpráv. Nemýlil se. „Smrtijedům se podařilo vylákat a zajmout Petunii a Vernona Dursleyovy. Přivedli je dnes během mimořádného setkání před Pána zla…“ oznámil mu podivně chladně a nezúčastněně Snape, když se Harry usadil vedle něj. „Zajali je? Chtějí mě s jejich pomocí vylákat do nějaké pasti?“ vyhrknul Harry. „Ano, to měl Pán zla původně v úmyslu,“ odpověděl Snape. „Jenže je nejprve podrobil výslechu a způsob, jakým se Dursley o vás vyjadřoval, se mu moc nezamlouval. Tak ho podrobil nitrozpytu. To, co se z jeho vzpomínek dozvěděl, Pána zla velmi … rozrušilo. Seslal na něj Crucio a držel ho tak dlouho, dokud Dursley nezemřel na selhání srdce. Netrvalo to moc dlouho. Pak vstoupil do mysli Petunie a mě bylo jasné, že u ní najde vzpomínku na mou osobní intervenci u vás doma. Bylo zřejmé, že bych své jednání Temnému pánovi jen těžko dokázal přijatelně vysvětlit, nehledě na to, že jako vašemu nepříteli by mi ochrany na domě prostě znemožnili vstup. Musel jsem uprchnout. Podařilo se mi to díky mé zvěromágské podobě…“ „Takže teta Petunie možná přežila?“ přerušil ho rozrušený Harry. „Obávám se, že nikoli, pane Pottere. Na odchodu jsem zaslechl Avadu…“ Harrymu se nahrnuly slzy do očí. Měl už teď Holly a Alexe a s Dursleyovými si užil svoje, neměl je rád, ale byli to konec konců jeho pokrevní příbuzní. Smrt jim rozhodně nepřál. Sám byl překvapen, jak moc ho to vzalo… „Co bude s Dudleym?“ zeptal se tiše. Odpověděl mu Brumbál: „Zatím toho moc dělat nemůžeme, Harry. Tvůj bratranec je teď pod dozorem Arabely Figgové a ta hlásí, že zatím nepřítomnost rodičů nezaznamenal. Prý se věnuje sledování té jejich televíze. Po prázdninách se vrací na svou internátní školu. Pochybuji, že o něj bude Voldemort stát, přesto hodlám požádat Ministerstvo o zvláštní magickou ochranu nad jeho školou. Pokud se v prostorách školy nebo internátu objeví nějaký kouzelník, vyšle Ministerstvo bystrozory, aby tvého bratrance chránili. Vloží na něj nepozorovaně sledovací kouzlo, takže ho budou mít pod neustálou kontrolou. O smrti jeho rodičů ho budeme informovat, až se Voldemort zbaví těl a jejich smrt bude oficiálně potvrzena mudlovskými úřady. Rozhodnutí o tom, co s ním bude dál, záleží také na mudlovských úřadech Péče o děti, do toho nijak výrazně zasahovat nemůžeme. Arabela Figgová zůstává zatím v Kvikálkově a je připravená být pro toho chlapce oporou, pokud to bude potřeba…“ Harry smutně zakroutil hlavou. „Paní Figgová není ta pravá, od které by přijal pomoc nebo útěchu. Snad se o něj postará teta Marge. Na Vánoční svátky k nim většinou jezdí na návštěvu. I když ta ho bude rozmazlovat pravděpodobně ještě víc než teta Petunie…“ na chvíli se odmlčel. „Je mi to opravdu líto a ani nevím proč…“ Odvrátil se od obou přítomných mužů a nenápadně si otíral slzy z tváří. Snape bolestivě sykl a sevřel si pravou rukou levé předloktí. „Zase… Jestli rychle nepřijdeme na způsob, jak to ztlumit, tak z toho brzy zešílím…“ řekl se zaťatými zuby Albusovi. „Něco vymyslím, Severusi, musíš vydržet. Mám tu nějaké staré svitky z Alexandrie; věřím, že v nich najdu způsob, jak zmírnit, nebo eliminovat tu kletbu. Potřebuji jen čas…“ uklidňoval ho Brumbál. V tom se ale ozval z portrétu bývalý ředitel Everard: „Myslím, že moc času nemáš, Albusi. Tomovi poskoci na Ministerstvu právě zařizují zatykač na smrtijeda Severuse Augusta Snapea, který je zaměstnán v Bradavicích…“ Snape a Brumbál se do sebe vpili očima a v tom pohledu problesklo zoufalství. Harry se rychle vzpamatoval ze svého smutku a dostal nápad: „To znamená, že sem přijdou a budou chtít vidět vaše znamení zla?“ Snape odevzdaně přikývl. Harry se otočil na Brumbála: „Slzy zlatého fénixe přece vyléčí všechny nemoci a temné kletby… Je znamení zla temná kletba?“ V modrých očích za půlměsícovými brýlemi zajiskřilo pochopení a naděje. „Vyhrň si rukáv, Severusi…“ řekl spěšně ředitel. Snape se podíval na židli vedle sebe. Už tam neseděl Harry, ale nádherný zlatý fénix s vyzývavým pohledem. Ohromeně udělal, co po něm ředitel žádal. Na jeho předloktí pulzoval bolestí do ruda rozpálený znak Temného pána. Černá lebka, z jejíchž úst vylézá mohutné svalnaté hadí tělo škrtiče. Fénix se naklonil nad jeho paži a na znamení dopadla první slza. Přestalo bolestivě pulzovat. Po dopadu druhé slzy splasklo a zmizelo to rudé žhnutí. Třetí slza způsobila, že znamení vybledlo, zešedlo a ztratilo tu hrozivou černou barvu. Profesor lektvarů překvapeně pohlédl na ředitele a pak se jeho zrak opět přenesl na židli vedle něj. Už tam nebyl bájný pták, ale usměvavý Harry Potter, který vzal jeho ruku a prohlížel si svou práci. „Už to vypadá jen jako obyčejné tetování… Ale pěkně nevkusné tetování. Nemyslíte, pane?“ Přikryl znamení oběma rukama a pekelně se soustředil. Snape ucítil, jak se kolem něj tetelí stínová magie. Netroufal si protestovat, neodvážil se ani pohnout, na okamžik dokonce přestal i dýchat. V tom z krbu zahučely zelené plameny letaxu. Harry ho spěšně pustil a stáhl mu rukáv hábitu dolů tak rychle, že se ani nestačil podívat, co se s jeho předloktím vlastně stalo. Z Brumbálova nejistého pohledu usoudil, že ani ředitel nic nezahlédl, a tak se oba s výzvou v očích podívali na Harryho. Ten se jen usmál a rozpustile zamrkal. Přeměňování pomocí stínové magie bylo jeho zálibou. Věřil si. Z krbu vystoupili čtyři bystrozoři. Vypadali dost hrozivě. Mezi nimi i Kingsley Pastorek, který vyslal varovný pohled k Brumbálovi. Dostalo se mu uklidňujícího úsměvu. Za bystrozory ze smaragdových plamenů vystoupil plešatý, upocený a slizký ministerský úředník, který se tvářil velice nadšeně, když jeho pohled dopadl na Snapea. „Ááá… To se hodí. Mám tady zatykač na Severuse Snapea, pane řediteli!“ radostně zahalekal. „Zajistěte ho!“ přikázal bystrozorům. Snape dál klidně seděl vedle Harryho a zvědavě si je všechny prohlížel. Bystrozoři ho obstoupili ze všech stran s výhružně napřaženými hůlkami. Profesor Brumbál se laskavě zeptal: „A sdělíte nám důvod zatčení, než mi Severuse odvedete, drahý Alberte?“ „Před chvílí se k nám, na odbor dodržování kouzelnických zákonů, dostala velmi zajímavá informace, pane řediteli. Z důvěryhodného zdroje víme, že váš profesor má na svém levém předloktí aktivní znamení zla a je tudíž prokazatelně oddaným následovníkem Temného pána…“ tetelil se nadšením úředníček. Harry upřel svoje rozesmáté oči do obličeje Kingsleyho Pastorka a udiveně se zeptal: „A já myslel, že Temným pánem nazývají Voldemorta hlavně jeho smrtijedi… Neměli byste zkontrolovat předloktí nejdřív jemu?“ a ukázal na plešatce. „Vy tady nemáte co dělat, hochu. Okamžitě odejděte!“ vyhrknul úředník a zrudla mu i pleš. Harry se podíval prosebně na Brumbála a ten ho uklidnil: „Jen tu hezky zůstaň, Harry. Toto malé nedorozumění vyřídíme rychle, abychom mohli pokračovat v řešení tvého problému, chlapče…“ Pak se otočil k úředníkovi: „Můžete mi ukázat ten zatykač, Alberte?“ pročetl si listinu, přikývl, vstal a došel před Snapea. „Stačí, když zde přítomným pánům ukážete, že na své ruce nemáte znamení zla, Severusi, a tato komedie skončí. Prosím…“ pobídl ho a se zvědavým pohledem čekal, co to vlastně teď na té ruce má. Snape zavřel oči a pomalu si vyhrnul rukáv. Harry si oddechl. Povedlo se. Měl před očima obraz se znakem rodu Prince, který si důkladně prohlédl při návštěvě na Snake's Nest. Nádherný meč se zlatým jílcem, zdobený rubínem a dvěma smaragdy, kolem kterého se obtáčela černá kobra. Její hlava byla vztyčená nad jílcem, měla velmi živě vypadající oči, z otevřené tlamy trčely výhružně jedové zuby a rozeklaný jazyk se lehce dotýkal rubínu na vrcholku meče. „Ten had sice vypadá hrozivě, pane, ale znamení zla jsem si představoval trochu jinak…“ se zadržovaným smíchem řekl Snapeovi, který nevěřícně zíral na svou ruku. Snape se konečně vzpamatoval a odpověděl mu: „To je erb mého rodu, pane Pottere. Jsem posledním dědicem rodu Prince a přesto, že to není rod bohatý, má dlouhou historii a svou čest. Proto musím trvat na satisfakci za takovou pomluvu. Žádám, abyste mi sdělil, kdo je iniciátorem toho hrozného nařčení, které vedlo k vydání vašeho zatykače, pane,“ a vztyčil se proti úředníkovi v celé své výšce. Bystrozoři už sklonili své hůlky a Kingsley Pastorek se postavil tak, aby měl vyděšeného úředníčka pod kontrolou. Harry opět zapojil svou stínovou magii a vyhrnul rukáv na jeho levé paži. Skutečně se tam černalo znamení zla. Brumbál se laskavě usmál na bystrozory a pobídl je: „Sice jste si sem původně přišli pro jiného smrtijeda, ale jak je vidět, tak dnes z Bradavic s prázdnou neodejdete… A vám, profesore Snape, dávám na zbytek dnešního dne volno, abyste měl možnost na Ministerstvu zjistit, kdo poškodil vaši dobrou pověst tímto hrozným nařčením…“ Bystrozoři odešli se spoutaným a odzbrojeným úředníkem a Snape se vydal krbem za nimi. Než odešel, věnoval Harrymu svůj zřídkavý úsměv, který by si leckdo mohl splést s jedovatým úšklebkem. Víc Harry nepotřeboval. Divadlo skončilo. Byl přesvědčen, že konec kariéry zvěda, učiní z tohoto profesora mnohem snesitelnějšího pedagoga dřív, než doufal. ooOoo Jenže Brumbál pro Harryho měl ještě jeden úkol. „Malfoyovi jsou stále ještě na ošetřovně,“ poznamenal neurčitě a zadíval se mu do očí. „Jo, Drakoušek se asi zhroutil a maminka ho musí utěšovat,“ odfrknul si pohrdavě Harry. Brumbál zavrtěl hlavou. „Ne, chlapče, pan Malfoy je již od Štědrého večera nepřetržitě mučen Voldemortem přes své znamení zla. Poppy pro něj dělá, co je v jejích silách, ale už pomalu uvažuje o tom, že mu bude muset podat Doušek živé smrti, protože už ani ty nejsilnější prostředky proti bolesti nezabírají tak, jak by měly…“ Harry se zastyděl. Pak se mu oči rozšířily pochopením. „Chcete, abych pro něj udělal to samé, co pro profesora Snapea?“ „No, přemýšlím spíš o nějakém pěkném představení pro mladého pana Malfoye. Myslím, že se moc nemýlím, když řeknu, že jeho vztah ke slečně Grangerové postrádá jakýkoli respekt, že?“ „Jo, přesně tak. Věčně ji napadá a nadává jí do mudlovských šmejdek…“ mračil se Harry. „A co kdyby to byla právě slečna Grangerová, která by za ním přišla se svým zlatým fénixem a zbavila ho utrpení. Pokud se nemýlím, ovládá přeměňování pomocí stínové magie ještě lépe než ty a tak by ho mohla zbavit i té nevkusné ozdoby na paži… Myslíš, že by to mohlo změnit Dracův postoj k její osobě?“ zamrkal lišácky Brumbál a Harry se pro ten nápad okamžitě nadchl. Přeměnil se ve Zlaťáka a teleportoval se do učebny lektvarů. Už uklízeli a tak jim určitě nevadilo, když jim Hermionu sebral a odnesl do ředitelny. Vysvětlili jí, jak přišli na to, že Zlaťák dokáže zlikvidovat znamení zla, a Harry jí s úsměvem popsal, jak se stínovou magií vyřádil na tetování na Snapeově ruce. Pak jí navrhli divadélko pro Malfoye. Okamžitě souhlasila. V očích jí nezbedně zajiskřilo a se Zlaťákem na rameni se v Brumbálově doprovodu okamžitě vydala na ošetřovnu. Malfoy na tom opravdu nebyl moc dobře. Ruku měl ovázanou obvazy napuštěnými hojivou mastí, oči měl rozostřené lektvary, a přesto měl tvář zkřivenou bolestí. Ale ještě vnímal. „Můžeme ti pomoct, Malfoyi. Já a můj mazlíček. Jen si nejsem jistá, jestli budeš chtít přijmout pomoc od mudlovské šmejdky…“ Draco byl opravdu zoufalý. „Omlouvám se, Grangerová,“ zašeptal. „Dobře. Pane řediteli, pomůžete mi sundat ty obvazy?“ rozhodla se Hermiona už ho víc netrápit. Vypadalo to příšerně. Kůže kolem znamení zla byla plná puchýřů a do masa propálených ran. Tohle muselo příšerně bolet. Harrymu nedělalo potíže při tom pohledu vyronit pár slz. Uzdravily i následky po mučení. Malfoy zíral na svou bledou ruku zohyzděnou již jen tím ošklivým tetováním s lebkou. Hermioně opět zajiskřili v očích nezbední rarášci a přikryla jeho předloktí oběma rukama. Pak se pekelně soustředila. Přesto jí nezmizel úsměv z tváře. Harry brzy pochopil proč. Když dala své dlaně pryč, tak se na ruce zmijozelského princátka objevil roztomilý zelený hádek se stříbrnýma očima a s úžasně udiveným výrazem, jako vystřižený z nějakého dětského komiksu. Draco zíral na svou ruku s otevřenou pusou a vyvalenýma stříbrnýma očima tak nevěřícně, že to Hermiona nevydržela a rozesmála se nahlas. Brumbál se k ní vzápětí přidal a Zlaťák je doplnil svým zvonivým ptačím smíchem. Všichni pacienti se seběhli, aby se podívali, co se stalo. Dokonce i Bill se s oporou své matky přišel podívat. Za chvíli se chechtala celá ošetřovna. Poppy se trochu mračila, ale když jí Brumbál připomenul, že dobrá nálada je nejlepší léčitel, tak se k nim nakonec taky přidala…
|
Items details
- Hits: 13997 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
jsem moc rád že Severus nemusí už hrát svojí dvojroli a že Longbottomovi jsou už zase zdraví
A to jak si zapojila Lenku a Aberfortha a i jak si zrušila mozkomory
Tak se už moc těšim na novou kapitolu
ale aspoň Harry vyléčil a zachránil Longbottomovi .
Dracovi mněla Hermiona vytetovat dráčka (takovej Soptík... ), ale hádě je taky moc hezký
Já si myslim že had Dracovi sedí víc
He he tak to je dobrý a neplánuješ náhodou že se nakonec Draco dá dohromady s Hermionou a že bude přeřazen když se bude vědět že je zrádce?
Mě to jen tak napadlo ale pár Harry a Lenka jsem čet jenom jednou a jinak to buď byl někdo úplně jinej, nebo Hermiona a nebo Ginny
Tak jsem moc zvědavej s kym skončí ostatní moc se těšim
Díky, moc se těším na pokračování.
To byl celou dobu u Hagrida?
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.