Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

welcomeZdravím vás.

Jmenuji se Panvita a bude mi dvacet. Píši již pár let, ale tato povídka je moje zveřejněná prvotina. Začal jsem ji představovat na stránkách u Jarwise, pak jsem se domluvil se Snakem na spoluautorství a začali jsme prvních devět zveřejněných kapitol přepisovat. Takže Snake je spoluautor a betareadera nám dělá Káťa.

A o čem tato povídka bude? Harry a Ginny se dostanou do minulosti k zakladatelům. Co všechno zažijí a co se bude dít během jejich nepřítomnosti, to se nechte překvapit. Pokusíme se vydávat každý týden, vždy ve čtvrtek a těšíme se na vaše komentáře.

Panvita, Snake a Káťa


    Kapitola 9, Květy a Strážci

      Pětice bradavických studentů vybavená vaky z nahrubo vydělané kůže, našlapovala jen zlehka a opatrně. Přesto se bořili hluboko do lesní půdy. Každý jejich krok byl těžší než ten předchozí. Světlo jejich hůlek sotva stačilo k vyhýbání se nejbližším stromům, které se zdály být blíž u sebe, než by měly být. Kořeny se jim omotávaly kolem nohou a každou chvíli je větve pleskaly po tvářích. Nabyli dojmu, že jim v hledání brání samotný les.

      Ani luna jim nepomáhala. Jediným paprskem jim neosvětlila cestu. Čím hlouběji byli, tím více na ně dopadala tíseň s bázní. Periferním viděním každou chvíli zahlédli pohyb, a když se tam otočili, nic neviděli. V této úplňkové noci se cítili v lese nežádoucí. K pocitu bezpečí nepřidalo ani občasné cinknutí kovu, které vycházelo z Harryho zavazadla.

      ***

      Po hodinách trmácení nepřátelským lesem všechny přepadl nezřetelný pocit něčeho známého ale přitom nebezpečného. Mrazilo je z toho v zátylku a cítili, jak jim chloupky vstávají.

      „Co to je?“ pískl strachy Cyprián.

      „Co by to bylo? Magie. Přesněji magické pole, které vychází z přírodních magických míst,“ odpověděla mu Ginny. „Od teď buďte všichni opatrní a dávejte pozor, kam svítíte.“

      Pětice obešla ještě pár stromů, když se jim otevřel výhled. Měsíční svit odhalil palouk obsypaný kapradinami. Byly tu přesličky, plavuně, vratičky, hadilky, podřezáně a mnoho a mnoho dalších známých i naprosto neznámých druhů. Úplný ráj pro pteridologa. Magické pole zde bylo tak silné, že umožňovalo růst i takovým rostlinám, které by na tomto místě normálně zahynuly.

      „Jsme tady,“ prohlásil bezděčně Harry. Všem vlály vlasy a na každém kousku těla cítili mravenčení. „Ještě máme chvilku čas. Tak co kdybyste nám zopakovali, co jste se o tom učili.“

      „To jako teď?“

      „Ano, teď je na to ta nejlepší doba.“

      „No, roste tady kapradí. Nazývá se taky květy dračího ohně a je kouzelné,“ rozpovídal se po chvíli Cyprián.

      „To je vše, co si o nich pamatujete? Probírali jste je minulý měsíc s lady Helgou.“

      „Používá se do lektvarů,“ vyhrkl Darin.

      „Do kterých? A jak se používá?“

      „Nevím, na horkou nemoc,“ spíše se zeptal, než odpověděl Cyprián.

      „Ne-e, ještě něco víte o zlatých květech kapradí?“ řekl Harry. Oba zarytě mlčeli. Nechtěli ze sebe udělat pitomce tím, že by řekli něco dalšího špatně.

      „Tyto květy se používají na výrobu lektvaru proti černé smrti a černým neštovicím,“ začala přednášku Ginny. „Pokud se projeví některá z těchto nemocí, potírají se jím vředy a boláky, které se poté rychle vysuší a splasknou. Tím se zabrání dalšímu šíření nemocí v těle a organismus se vyléčí sám. Rovněž pomáhá i při normálních neštovicích.

      Zajímavostí je, že černou smrt léčí u kouzelníků a černé neštovice u muklů. Normální neštovice léčí jak u kouzelníků, tak u muklů. Co samotné květy, jsou něčím zajímavé?“

      Oba hltali každé její slovo, ale pak stejně mlčeli a tvářili se provinile.

      Tentokrát jim přednášku udělil Viktor: „Květy samotné nesnesou jakýkoliv dotek cizí magie. Tehdy jsou velmi nevyzpytatelné. Pokud se k nim přiblíží mukla, tak ho omámí na dobu, po kterou kvetou. Mukla se ráno probere a na květy zapomene. Nakonec si ani nebude uvědomovat, že kdy viděl nějaké kapradí. Nesnesou ani dotyk jakéhokoliv zušlechtěného materiálu nebo jakékoliv cizí magie. V té chvíli vzplanou a zničí se."

      Z nenadání jejich pohledy přilákala zlatá světélka, která se míhala nad paloukem. Létala od jedné kapradiny k druhé a na každé zanechala zlatou perličku. Měsíční svit zesílil. Perly se zvětšily, zableskly se a rozkvetly. Před nimi zářil celý palouk zlatou barvou. Oba mladí studenti byli fascinováni.

      Darin se sklonil k nejbližšímu květu. Letmý dotyk lístků mu změnil úžas v obličeji v bolestnou grimasu. Zařval a odskočil vzad tak prudce, že se svalil do lesního podrostu. Ostatní k němu spěchali. Alespoň chtěli, ale náhle je do lesa smetla tlaková vlna, palouk vybuchl.

      ***

      Chvíli tam leželi a zjišťovali, zda jsou živí nebo už na onom světě. První se zvedl Harry, ještě zmatený hleděl na svítící hůlku v trávě. Pak mu došlo, co se stalo. Jeho pohyb probral k životu všechny ostatní. Popadl svíticí hůlku a zhasnul jí. Pohlédl na palouk a strnul. Obličeje kolem sebe, které získávaly stejné výrazy, nevnímal.

      Z pohledu na palouk, z poloviny spálený na popel, je probralo až zasténání za jejich zády. Rychle se otočili. Seděl tam Darin a opřený o strom si prohlížel svoji popálenou ruku.

      Ginny se okamžitě pustila do jeho ošetřování. Harry najednou dal pořádný pohlavek Cypriánovi a Viktor to samé udělal Darinovi. Oba mladší kluci i s Ginny nechápavě koukali na oba pohlavkující.

      „Co jsme vám řekli o vlivu magie na květy?“ položil řečnickou otázku Harry. „Že se cizí magie nesmí květů dotknout, protože jinak shoří.“

      „Promiň, Harry, nevěděl jsem, že i moje prsty obsahují magickou sílu,“ zašeptal Darin a provinile hleděl do země.

      „Hlavně že jsi nepřišel o ruku.“

      „Já jsem nic neudělal, tak proč jsem dostal pohlavek,“ rozčiloval se Cyprián.

      „Tato hůlka osvětlila květy, které potom vybuchly,“ klidně řekl Viktor a ukázal na hůlku. „Pokud není tvoje, tak mi tu svou ukaž.“

      Cyprián na ní vykulil oči. Dobře věděl, že je jeho.

      „Dobře, je moje,“ procedil mezi zuby.

      „Zasloužil by sis víc než jeden pohlavek. To, cos provedl, nás mohlo stát všechny život.“

      „Tak už přestaňte,“ zastavila je Ginny. „Musíme nasbírat ty zlaté květy, než zmizí.“

      Všech pět se vydalo zpět na zlaté pole. Když přešli přes spálenou část, Darin s Cypriánem poodstoupili zpět. Čekali oheň. K jejich lítosti Harry otevřel svůj pytel, ze kterého vytáhl pět zlatých srpů. Každému dal jeden a pustili se do sklízení. Květy zachytávali rovnou do pytlů, aniž by se jich dotkli. Cyprián s Darinem se po chvíli přidali ke sběru. Čekali, že se některý ze starších studentů taky popálí.

      ***

      Zpáteční cesta byla tichá. Všichni byli naštvaní. Tři starší studenti, protože nestihli nasbírat dost květů, a zbylí dva, protože to byla jejich chyba.

      Harry se v půlce cesty zpět do vesnice zastavil. Celá pětice se jak na povel skryla za nejbližší stromy nebo do houštin. Za okamžik se za nejbližším keřem objevil stařík. V ruce držel berlu, nebo spíš velký klacek, na sobě měl plášť s kapucí. On sám byl sice ramenatý, ale stáří už ho ohýbalo k zemi.

      Podivný pocestný se zastavil mezi nimi. Chvíli to vypadalo, jako by větřil. Poté klepl svojí holí o zem a pokračoval dál svou cestou. Harryho najednou něco omotalo a zvedlo do korun stromů. Po krátké době klesl dolů. Visel pár palců nad zemí. Znenadání se okolí osvětlilo stříbrným svitem. Viděl svoje společníky svázané a visící stejně jako on. Zjistil, že všechny svazují větve stromů. Tak tenké, že se snadno ohýbaly, ale dost pevné, aby se nemohli osvobodit.

      Druid_by_Edli_Akolli„Vidím, že jste to vy, kdo za to může. Budete potrestáni,“ vstoupil stařík do světla. V jedné ruce držel vak se zlatými květy a ve druhé měl hůl tak křivou, jako kdyby to byla větev. Na sobě měl plášť tvořený listím, větvičkami, mechem a různými dalšími věcmi, co se dají najít v lese. Sem tam i šišku nebo žalud. Jeho brada byla zarostlá rozježeným plnovousem až k zemi. Spíš to vypadalo, že mu z brady roste husté křoví. Křoví, ve kterém uvízly větvičky a lístky všech možných tvarů a barev.

      „Kdo jste? Za co nás potrestáte? Co jsme provedli? Co nám uděláte?“ dožadovali se hlasitě odpovědí Cyprián s Darinem. Házeli sebou, ale pouta je nemínila pustit.

      Lesní mužík si jich nevšímal. Vykročil vpřed. Harry doufal, že je tam neznámý nechá a odejde, ale jeho naděje vzápětí pohasla. Pouta se začala kolem něj otáčet, kroutit a jinak přesouvat. Bylo to pro něj velmi nepříjemné, ale ne bolestivé. On sám se vzápětí začal přemisťovat za jejich věznitelem.

      Jejich cesta trvala celý zbytek noci a ještě notný kus dne. Poté dosáhli mužova cíle. Osaměli, pověšeni v chýši z větví a proutí. Na stěnách ještě byly čerstvé listy.

      „Měli byste se pokusit usnout, abyste nabrali nějaké síly,“ poradil Viktor ostatním. Po nějaké době bylo jasné, že buď jsou u cíle, nebo budou dál putovat později. Během pár minut tři starší studenti dřímali. Mladší si tiše povídali. Během hodiny vyčerpáním taky usnuli.

      ***

      Klepnutí hole o podlahu je všechny probudilo. Měli jen chvilku na to, aby se probrali. Větve, tvořící stěny chýše, se začaly rozplétat a vracely se zpět ke svým vlastníkům, stromům a keřům.

      Harry se rozhlédl kolem sebe. Zapadající slunce prozářilo mezi stromy a zvýraznilo obrysy pěti postav. Poznal, že všechny mají podobné pláště a hole jako jejich věznitel. Nejenže všichni měli podobný plášť, ale byli i přibližně stejného věku. Harry si pomyslel, že do jednoho budou starší než Brumbál. Těm krajním sahaly vousy po pás, třem zbývajícím až na zem. Ten uprostřed je měl nejdelší.

      Seděli na stoletých pařezech a tiše spolu rozmlouvali. Prohlíželi si svoje zajatce a občas některý z nich udělal jejich směrem rukou nějaké podivné znamení. Zajatci na sobě necítili nic divného. Nic je nenutilo mlčet, spát a dokonce ani mluvit pravdu. Dokonce jim ta znamení nic nedělala a nijak jim neubližovala. Spíš než věděli, tušili, že to jsou nějaká kouzla.

      „Kdo jste a co po nás chcete?“ přestalo Viktora bavit sledovat jejich brebentění. „Jsme studenti Bradavické školy čar a boje.“ Pokusil se uvolnit, ale větve okolo něj mu to nedovolily. Pětice starců na něj upřela svou pozornost.

      „Mladíku, copak tě v té vaší škole neučili, že nemáš skákat do řeči starším? Odpověď na tvoji otázku, dítě, je nasnadě. Jsme Strážci lesa a právě rozhodujeme o vašem trestu,“ promluvil ten uprostřed. Vypadal, že je z nich nejstarší. „Chceš ještě něčím ukojit svou zvědavost nebo se můžeme vrátit k naší diskuzi?“

      „Jo, to bych teda chtěl, dědku,“ vyštěkl Darin. „Proč jste nás zajali a za co nás chcete trestat? My jsme vám nic neudělali.“ Ginny po něm šlehla pohledem za to oslovení, ale zdálo se, že si toho stařec vůbec nevšiml.

      „Zničili jste část lesa. To samo o sobě odpovídá trestu smrti výživou.“

      „Zemřít jídlem? To bude úžasná smrt,“ šeptl potěšeně Cyprián. Představoval si, jak bude neustále jíst a pít, dokud nezemře.

      „To vy se stanete výživou pro kořeny stromů,“ poopravil jeho názor jeden ze starců. „Zaživa.“ Cypriánovi i Darinovi vstoupil při té představě do očí strach.

      „Druide, to ale není důvod, proč jste nás zajali,“ promluvil pevně Harry.

      Druid„Ty si myslíš, že to jsou…“ špitla Ginny.

      Druidové? Ano, myslím si, že ano.“

      „Je to jeden z mnoha důvodů,“ přiznal stařík. „Dalším jsou stvůry, které jste sem zavlekli, aby ohrožovaly obyvatele lesa,“ vyštěkl muž úplně vlevo.

      „Stvůry, které kolem sebe šíří smrt a zmar, které obklopuje temnota hustší než nejtemnější noc. Netvoři, kteří nepatří do tohoto světa, přišli i se svými stejně temnými pomocníky rozsévat strach a smrt,“ plál zlostí ten napravo uprostřed.

      „Bratři! Měli bychom jim dát možnost napravit jejich činy,“ uklidňoval situaci vousáč na pravém okraji.

      „Nevím o tom, že bychom sem, nebo kamkoliv jinam, zavlekli jakékoliv bytosti. Ať zlé, nebo dobré,“ promluvila ke starcům Ginny. „Raději bychom se přesvědčili, co to je za bytosti a proč nás z jejich přítomnosti viníte. Na to snad právo máme.“

      „Případně vám s nimi i pomůžeme,“ dodal Viktor.

      Nejstarší z kmetů chvíli uvažoval. Nakonec promluvil: „Děvče, pravdu máš. Měli byste vidět, co jste způsobili. Později nebudete moci tvrdit, že trest, který vám bude uložen, není oprávněný. Dovolíme vám volný pohyb po tomto lese, ale neuniknete z něho.“ Vztáhl ruku a pouta kolem studentů se uvolnila.

      Hned to využili k protáhnutí ztuhlých svalů a kloubů.

       

      Items details

      • Hits: 3768 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      panvita 21 Červenec 2013
      Tak jsem moc zvědav kolik tady bude komentářů.
      #
      Lidka H 21 Červenec 2013
      Díky za další skvělou kapitolku!
      #
      Drticool 24 Červenec 2013
      Pěkné, jen mi trochu chybí závěrečná bitka se stvůrama (vím že už jsem to říkal, ale mohlo to bejt delší).
      #
      panvita 24 Červenec 2013
      Citace Drticool:
      Pěkné, jen mi trochu chybí závěrečná bitka se stvůrama (vím že už jsem to říkal, ale mohlo to bejt delší).


      Abych byl upřímný taky by mě zajímala ta bitva
      ale zase na druhou stranu mam důvod se těšit na další kapitolu
      #
      Lachim 25 Červenec 2013
      Pěkná kapitola. Jen bych rád, pokud byste výraz Muklové nahradily slovem mudlové. Muklové ve mě vyvolávají nepříjemné asociace.
      #
      panvita 25 Červenec 2013
      Citace Lachim:
      Pěkná kapitola. Jen bych rád, pokud byste výraz Muklové nahradily slovem mudlové. Muklové ve mě vyvolávají nepříjemné asociace.


      Pokud vim Snake psal už před časem že slovo Mukl je starší výraz pro mudlu
      #
      Drticool 26 Červenec 2013
      hodnocení: 6/10
      #
      Luk 27 Červenec 2013
      pěkná kapitola :-)