Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Návrat Fénixe

navrat-fenixe-thaneb Australské dobrodružství

První část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Bitva o Bradavice skončila, Voldemort je mrtvý, hrad poničený a ztráty na životech jsou bolestné. Jak se s tím vším Harry a jeho přátelé vyrovnají? A co dál? Záchrana Hermioniných rodičů, zbavených vzpomínek na dceru, je zavede až do Austrálie. Jenže na Harryho se lepí problémy vždy a všude...

    Kapitola 5, Pohřeb

      Fawkes_03Hermiona s Ronem na ně čekali u branky. Když vkročili zadním vchodem do kuchyně, padla na Harryho zase hrozná únava. Měl pocit, že už nebude mít ani sílu vyškrabat se po schodech do Ronova pokoje. Vyčerpaně se sesul na židli a jen tiše sledoval co se děje okolo. Winky nesměle stála v rohu za dveřmi a rozpačitě se rozhlížela okolo. Krátura jako kdyby tu hned byl doma, odhodil svůj raneček do kouta a hrnul se ke sporáku.

      „Ne, ne Kráturo, o večeři se ještě postarám sama, vy si s Winky běžte hezky prohlédnout dům, abyste se tu vyznali. Jen si dejte pozor na našeho ghúla v podkroví. Nechali jsme ho tady samotného, když jsme se schovávali u Muriel a on je z toho ještě trochu nevrlý. Doufám, že ho to brzy přejde, protože dnes v noci dost vyváděl.“

      Když skřítci odešli, vrátili se pan Weasley a Charlie.

      „Pan Láskorád vás všechny moc pozdravuje, přijdou s Lenkou zítra na pohřeb…“ a posadil se ke stolu vedle George. Charlie si přisedl k Ronovi a Harrymu. Hermiona s Ginny prostíraly a paní Weasleyová se pustila do vaření.

      Za chvilku se kuchyní šířila vůně husté masové polévky a Harry si uvědomil, jaký má hlad.

      Pak už bylo ticho narušeno jen cinkáním lžic o misky. Když se do kuchyně vrátili skřítci, tak jim paní Weasleyová řekla, ať si vezmou misky a lžíce a naberou si taky polévku. Krátura už byl zvyklý na vlídné zacházení a proto ho tím nijak nepřekvapila, ale Winky se na ni dívala vyděšeně a špitla:

      „To se přece nesluší, aby domácí skřítek stoloval společně s rodinou, paní.“

      „V téhle rodině se to sluší Winky, přijali jsme vás do rodiny a tak budete žít i stolovat společně s rodinou.“ Nekompromisně prohlásila paní Weasleyová.

      Krátura už naléval polévku do dvou misek a usadil se na konec stolu. Winky se posadila nesměle k němu a on jí uklidňoval:

      „Říkal jsem ti, že jsou to laskaví a hodní kouzelníci Winky. Dostala ses do slušné rodiny.“ Paní Weasleyová se ke skřítkům ještě obrátila se slovy:

      „Zatím budete spát v obývacím pokoji. Až bude po pohřbu, tak vám najdeme lepší místo na spaní, teď na to nemám myšlenky.“

      A pak už bylo zase smutné ticho a všichni ponořeni do vlastních vzpomínek na ty, které budou zítra pohřbívat. Když dojedli, začali se všichni mlčky trousit do svých ložnic. Ron, Harry a Hermiona šli také. Harry šel napřed, aby se nemusel dívat, jak si ti dva dávají pusu na dobrou noc. Tolik by teď potřeboval objetí a cítit Ginninu lásku. Nechápal, proč s ním nemluví, proč se na něj zlobí. Nahrnuly se mu slzy do očí, a když do ložnice vstoupil Ron, tak se od něho odvrátil a rychle si otíral oči. Ron si asi něčeho všiml, protože když zalehli do postelí, tak se Harryho zeptal:

      „Řekla ti Ginny proč se na tebe zlobí?“

      „Ne, nemám ponětí, co jsem jí udělal…“ zaváhal Harry.

      „Mám si s ní promluvit?“ Nabídl se Ron.

      „Ne Rone, díky, ale to budu muset udělat sám. Musím si to s ní vyříkat osobně…“ a s touto myšlenkou upadl do neklidného spánku plného pochmurných snů.

      Ráno je přišel probudit Krátura.

      „Vstávejte, pane, snídaně je připravená. Krátura vám ráno vyčistil společenský hábit, a připnul vám černou pásku, jak se na pohřeb sluší, pane. Paní tohoto domu je moc smutná, pane, pláče a děkovala Kráturovi a Winky, že se postarali o snídani, pane. Slečny už jsou taky dole, pane, Krátura jde ještě probudit pana George a Charlieho, pane…“ a odešel.

      Harry a Ron se mlčky oblékli a vydali se do kuchyně na snídani. Dole byla smutná atmosféra. Paní Weasleyová chtěla ještě připravit občerstvení, protože si přála ještě po pohřbu pohostit smuteční hosty na zahradě. Krátura ji uklidňoval, ať všechno nechá na něm a na Winky, že se nemusí bát, protože to vše zvládnou. Do toho všeho přišli ještě Bill a Fleur oba smutečně oblečeni a paní Weasleyová se znova rozplakala. Manžel ji konejšivě objal a uklidňoval ji: „Nedělej si starosti Molly, máme doma dva šikovné skřítky, věř jim a nedělej si starosti s občerstvením. Měli bychom rychle dojíst a vydat se na hřbitov dřív, abychom se s ceremoniářem dohodli na organizaci pohřbu.“

      Na hřbitově už bylo několik hostů, včetně Láskorádových. Harry sledoval, jak se Lenka připojila k děvčatům a chlácholivě objala Ginny, které tekly tiše slzy po tvářích. Jak jí Harry záviděl. Chtěl to být on, kdo by ji objal. Slíbil si, že po pohřbu najde příležitost, jak si s ní promluvit mezi čtyřma očima, aby to mlčení mezi nimi už konečně skončilo. Pak se konečně objevil i řečník z ministerstva. Byl to jiný kouzelník, než byl ten na Brumbálově pohřbu. Nebyl tak starý a se soucitnou pozorností se ujal organizace obřadu. Fredovu rakev měli nést jeho bratři Bill, Charlie, George a Ron. Harry se nabídl, že ponese Lupinovu rakev a k němu se okamžitě připojili, Neville, Dean a Seamus, kteří právě dorazili. Harry se na ně vděčně usmál.

      Pak začal dávat dohromady ty, kteří ponesou Nymfadoru. Přihlásili se Dedalus Kopál a Sturgis Tobolka, jako členové Fénixova řádu a mudlovský bratr jejího otce, Ben Tonks. A potom k nim přistoupil Draco Malfoy po boku se svými rodiči a zeptal se s mírnými rozpaky Andromedy, jestli mu dovolí, aby nesl rakev své sestřenice. Andromeda chvíli na Malfoyovi mlčky hleděla a pak jen prostě přikývla.

      Malý vesnický hřbitov byl už skoro plný. Kromě početného příbuzenstva Weasleyových a pratetičky Muriel přišli všichni zbývající členové Fénixova řádu, početná delegace z ministerstva v čele s Kingsleym Pastorkem, Fredovi spolužáci, spoluhráči z famfrpálového týmu, Lupinovi studenti a samozřejmě Malfoyovi, kteří se ze začátku snažili nesměle držet stranou, ale s přibývajícími davy splynuli s ostatními.

      Harry měl pocit, že se tváře lidí kolem rozplývají a jako ve snách přinesl s ostatními rakev svého učitele a přítele, nevnímal nic z toho, co probíhalo dál. Nepamatoval si nic z řečníkova projevu a po celou dobu měl před očima Freda, Lupina a Doru jak leží mrtví v řadě ve Velké síni Bradavického hradu. Tekly mu slzy po tvářích a v duchu se všem třem zas omlouval: „Je mi to tak líto, mám vás všechny moc rád, je mi to tak strašně moc líto.“ Pak se lidé kolem něj začali hýbat a tak se probral a pomohl svým spolužákům spustit rakev svého učitele do hrobu. Pak tam stál a bezradně sledoval, jak se smuteční hosté přesouvají k pozůstalým a projevují jim svou soustrast. Pak došli k Hestii, Lence a Angelině, které stáli vedle hrobů a měli plné náruče temně rudých růží, brali si od nich květy a loučili se naposled se svými přáteli v hrobech.

      Harry se odhodlal až skoro nakonec. Šel a podal ruku Andromedě Tonksové a s hrdlem sevřeným lítostí řekl chraplavým hlasem:

      „Je mi to tak líto, nechtěl jsem je tam, posílal jsem je za Tedem…“

      Andromeda se na něj přes slzy překvapeně podívala.

      „Ty za to přece nemůžeš, chlapče, Remus nám vyprávěl, jak jsi ho odmítnul a připomněl mu, že jeho místo je u ženy a dítěte. Museli jít bojovat, jinak by se stejně svému synovi nemohli podívat do očí…“ a chlácholivě ho poplácala po ruce.

      Pak už beze slova podal ruku panu Weasleymu, Billovi, Fleur ho objala, pak objal George, paní Weasleyovou a stál před Ginny. Ta sklopila oči, jako by se na něj nemohla ani podívat a podala mu ruku. Harry nebyl schopen slova, jen jí krátce sevřel ruku, pokračoval u Charlieho a Percyho, Rona a Hermionu objal oba najednou a rychle pokračoval k děvčatům s růžemi. Lenka mu podala růže a tiše řekla:

      „To bude dobrý Harry, zase se to urovná,“ a usmála se na něj jako by mu četla myšlenky. Harry se na ni mdle usmál a pokračoval zpět kolem hrobů. Přihodil po jedné růži na každou rakev, které už pod hromadami květů ani nebyly vidět a každému z nich řekl:

      „Sbohem, bude se mi stýskat.“

      Pak se vydal osamoceně ven ze hřbitova. Cestou si uvědomil, že stále jednu růži svírá v ruce. Zarazil se, přece na nikoho nezapomněl. Asi mu Lenka dala o jednu růži víc.

      A najednou dostal nápad. Ještě jednou pohlédl na květ ve své ruce a přemístil se. Neobjevil se však u Doupěte, ale v polích poblíž jiné vesnice. Chvilku tu stál a rozhlížel se. Naposled tu byl v noci. Před ním byl Godrikův Důl. Vytáhl z vnitřní kapsy hábitu neviditelný plášť, který si tam ráno automaticky uložil a nepozorovaně se vydal dolů do vsi.

      Zastavil se na chvilku u pomníku svých rodičů a pak pokračoval na hřbitov. Byl prázdný, nikdo tam nebyl. Harry sundal plášť a zahleděl se na jedinou růži ve své ruce. Schoval plášť a vyndal hůlku, namířil ji na květinu a tiše pronesl:

      Geminio“.

      Potom zvedl oči ze svých dvou růží a rozhlédl se po hřbitově. Pak kouzlo ještě několikrát zopakoval. Teď držel v ruce celkem pět růží.

      Nejdřív se zastavil u hrobů Kendry a Ariany Brumbálových a se slovy: „určitě by měl radost, že jsem na vás nezapomněl…“ položil na jejich hroby květ.

      Pak pokračoval ke stařičkému náhrobku, na němž tehdy Hermiona vyluštila nápis Ignotus Peverell, také zde zanechal růži a řekl:

      „Vám a vašim bratrům jsem vděčen za mnohé, pane.“

      A potom už šel rovnou ke hrobu svých rodičů. Zůstal stát a hleděl na nápis na jejich hrobě – Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.

      Překvapilo ho to víc než poprvé. Jak to jen mohl už tenkrát vědět? Nebo Brumbál jen tušil, že Harry bude ten pravý Pán smrti a tím nápisem se o tom jenom ujišťoval? Položil na hrob poslední dvě růže a posadil se před něj na zem. Chvíli na něj jen tiše hleděl a přemýšlel, pak se mu po tvářích začaly kutálet slzy a Harry spustil:

      „Chybíte mi, hrozně mi chybíte. Stýská se mi po vás mnohem víc teď,  když jsem vás poznal. Dnes se cítím hrozně sám, Ginny se mnou nemluví, zlobí se na mě a já nevím proč. Ty bys mi určitě dokázala poradit mami. Jsem hrozně unavený, nemám sílu za ní jít a vyptávat se co jsem jí udělal. Přitom mám strach, že když to neudělám co nejdřív, tak se to ticho mezi námi promění v nepřekonatelnou propast. Tak bych vás teď potřeboval, nebo aspoň Siriuse. I Lupina bych dokázal poprosit o radu nebo o pomoc. Ale nikdo z vás tu není. Co mám dělat?“ Objal  rukama své nohy, obličej položil na kolena a tiše vzlykal. Byl tu sám, nemusel se stydět za své slzy.

      Mezitím na zahradě Doupěte byly trochu zmatky. Přišlo víc hostů než paní Weasleyová očekávala a tak honem s pomocí skřítků přičarovávala další stoly a židle, aby všechny usadila. Winky honem utíkala vyrobit další obložené mísy a další konvice s čajem a kávou. Když se zdálo, že už je všeho dostatek tak si vyčerpaně přisedla k Ginny, Ronovi a Hermioně.

      „Jsem už z toho všeho úplně vyčerpaná.“

      Ron ji chytil za ruku a řekl:

      „Tak už se konečně posaď a odpočívej. Krátura i Winky to všechno zvládají s přehledem a dokonce vypadají, že je to ohromně baví.“ A Hermiona se přidala:

      „Kdyby potřebovali pomoc, tak je nás tu dost, abychom pomohli.“

      A jako kdyby ji Krátura slyšel, přitočil se k nim a se starostí v hlase se zeptal:

      „Neví paní, kde je můj pán? Krátura ho hledal a nemůže svého pána nikde najít paní.“ Všichni se polekaně rozhlédli.

      Vůbec si neuvědomili, že tu s nimi Harry není. Ron se zeptal:

      „Díval ses nahoru do pokoje? Možná chtěl být jen chvilku sám.“

      „Ne pane, nikde v domě není, vůbec se nevrátil z pohřbu, pane…“ odpověděl mu Krátura. Ginny se rozbrečela.

      „Za to můžu já, určitě se na mě zlobí a odešel od nás.“ Vzlykala mámě na rameni. „Proč jen jsem nenašla odvahu, abych mu to všechno vysvětlila…“

      Máma ji hladila po hlavě a konejšila ji:

      „Neboj se Ginny, určitě budeš mít příležitost si s ním promluvit, všechno se urovná, uvidíš…“ Ron se s překvapeným výrazem otočil ke své sestře a chtěl se zeptat, co to má všechno znamenat, ale Hermiona ho popadla za ruku, zarazila ho a řekla:

      „Myslím, že mě napadlo, kde by mohl být, jestli chtěl být chvilku sám. My ho s Ronem přivedeme. A ty si s ním koukej promluvit co nejdřív Ginny, už se nemůžu koukat na to, jak se oba trápíte.“ Zvedla se a táhla za sebou Rona ven ze zahrady.

      Ron se nezmohl na slovo, dokud nebyli za brankou.

      „Jak můžeš vědět, kde je?“ zeptal se.

      „Napadlo mě jediné místo, kam by mohl v tomhle rozpoložení jít. Určitě bude v Godrikově Dole, na hřbitově, u hrobu svých rodičů. Ty jsi tam s námi nebyl, neviděl jsi, jak to tam na něj zapůsobilo…“

      „Tak mi to pořád nepřipomínej…“

      „Tak jsem to nemyslela, nechtěla jsem ti nic vyčítat, jen ti vysvětluji, proč to napadlo mě a ne tebe…“ a oba se přemístili na pole za vsí.

      Cestou na hřbitov Hermiona Ronovi ukázala dům, kde Harry osiřel, Batyldin dům kde bojovali s Nagini a utekli Voldemortovi i památník na návsi.

      Harry se pomalu uklidňoval. Slzy mu stále stékaly po tvářích, ale už se neotřásal vzlyky. Stále se cítil hrozně osamocen a měl pocit, že by tady nejraději zůstal sedět navěky. Najednou zaslechl vrznout branku, rychle vytáhl z kapsy neviditelný plášť a schoval se pod ním. Slyšel, jak se přibližují kroky dvou lidí a pak zaslechl Ronův hlas:

      „Nikde ho nevidím, jsi si jistá, že tady je?“

      A teď slyšel i Hermionu:

      „Jistě že je tady, vidíš přece na hrobech ty růže ne? No tak Harry, to jsme my, neschovávej se před námi.“

      Harry si otřel do rukávu slzy, dvakrát se zhluboka nadechl a pak sundal plášť. Ron sebou trhnul, jak se Harry objevil těsně vedle nich a pustil se do něj:

      „Co tě to prosím tě napadlo, takhle se ztratit, mamka je strachy bez sebe a Krátura, začal pomalu propadat panice, když tě nemohl najít.“ A Hermiona se k němu s úsměvem připojila: „Jo a Ginny pláče, protože si myslí, že se na ni zlobíš a opustil si ji navždy.“

      Harry se na ně díval se stále větším údivem.

      „No počkej, jak jsi to myslela. Ginny se přece naštvala z neznámého důvodu na mě, proč bych se měl zlobit já na ni?“

      A Ron se k němu připojil:

      „Jo to jsem taky pořádně nepochopil, mohla bys nám vysvětlit, co se té holce bláznivý vlastně honí hlavou?“

      Hermiona ukázala na zválenou trávu v místě, kde před tím Harry seděl, a řekla:

      „Vysvětlit to vám dvěma, bude asi chvilku trvat, tak co kdybychom se na to posadili.“

      A všichni se svorně usadili do trávy s Hermionou uprostřed.

      „Víš Harry,“ začala „ona se na tebe chvilku opravdu zlobila. Začalo to tím, že jí mamka nedovolila jít hasit Prokletý oheň. Zlobila se na tebe, že ses za ni nepřimluvil. A když se začala zlobit, tak si hledala další důvod, aby si potvrdila, že je na tebe naštvaná právem. V duchu ti vyčítala, že když jsi šel kolem ní za Voldemortem do Zapovězeného lesa, že ses jí neukázal a ani se s ní nerozloučil.“

      Harry se ohradil:

      „To jsem přece nemohl, nedokázal bych jít dál a ona by mě ani nepustila. Přece si nemyslíš, že by mě klidně nechala jít na smrt.“

      „Já to vím Harry, bylo mi to jasné, také jsem přemýšlela, proč ses s námi nerozloučil. Tlačil tě čas, nemohl si nám nic vysvětlovat. Věděls, že bychom tě nepustili a hledali bychom marně jiné řešení. Taky jsem to večer Ginny řekla. Uvědomila si, jak to od ní bylo nefér.“

      „Ale ráno, ani na pohřbu se na mě ani nepodívala. Jen mi chladně podala ruku.“

      Hermiona si povzdechla a pokračovala:

      „To ale nebylo proto, že by se na tebe zlobila, styděla se za sebe, neodvážila se ti podívat do očí proto, jak se k tobě včera chovala. Sbírala odvahu k tomu, aby se omluvila za to, jak byla protivná.“

      Ron kroutil hlavou.

      „Vy holky snad ani nejste lidi. Kterého chlapa by něco takového napadlo, no řekni Harry.“

      Ten se jen s úlevou usmál a zahleděl se na hrob svých rodičů. Poslouchal, jak se ti dva zase dohadují o tom, že Ron s Harrym nemluvil ve čtvrtém ročníku několik týdnů a v duchu promluvil ke svým rodičům:

      „Nejsem sám, mám spoustu dobrých přátel, nemusíte si o mě dělat starosti.“

      A najednou se mu zdálo, že v hlavě slyší hlas profesora Brumbála:

      „Jistě Harry, někdo tak plný lásky jako jsi ty, nikdy nebude sám.“

      Vstal, otočil se k těm dvěma a řekl:

      „Už toho hádání nechte, je čas jít domů.“

      Když odcházeli ze hřbitova, zeptala se Hermiona Harryho, jestli viděl ty nové vzkazy, co přibyly na památníku na domě jeho rodičů.

      „Ne, tam jsem nebyl, přišel jsem do vsi z druhé strany. Jako když jsme tu byli spolu.“

      „A nechceš se tam jít podívat? Myslím, že by tě to mohlo potěšit.“ Lákala ho Hermiona.

      „No, můžeme, stejně musíme za vesnici, abychom se mohli přemístit, tak půjdeme tamtudy.“

      Když vyšli na náves, potkali pár lidí. Někteří je jen lhostejně přelétli pohledem, ale jiní je sledovali se zájmem, ukazovali si na ně a diskutovali spolu.

      „Měl jsem si vzít plášť.“ Rozmrzele mrmlal Harry, když si všiml, že někteří z nich je v odstupu sledují.

      „Jo kamaráde, takhle vypadá sláva, ale na to bys už měl být snad zvyklý, ne?“ Uculoval se Ron a Hermiona se přidala:

      „Nemůžeš se pořád schovávat pod pláštěm Harry, čím častěji tě budou potkávat, tím dřív si na tvou přítomnost zvyknou a přestanou takhle zírat.“ A tak došli až k troskám domu. Harry položil ruku na branku a zas se objevilo:

      Na tomto místě přišli, v noci 31. října 1981 o život Lily a James Potterovi. Jejich syn, Harry, je jediným kouzelníkem v historii,  který přežil smrtící kletbu.

      Tento dům, pro mudly neviditelný, byl ponechán v troskách na památku Potterových a jako vzpomínka na násilí, které rozdělilo jejich rodinu.

      Okolo těchto úhledných slov byly vzkazy od dalších kouzelníků a čarodějek, kteří se přišli podívat na místo, odkud se podařilo uniknout ‚chlapci, který přežil‘.

      Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli

      Jestli tohle čteš, Harry, věz, že jsme s tebou

      Žij dlouze, Harry Pottere.

      Ale byly tam i úplně nové vzkazy:

      Děkujeme, chlapče, zachránil jsi nás

      Díky za svobodu Harry. Budu ti vděčný navěky.

      Ale taky tu byla spousta vzkazů typu:

      Miluji tě, Harry Pottere, jsi můj hrdina.

      Navždy tě budu milovat. Jsi idolem mého srdce.

      Harry se podezřívavě podíval na Hermionu.

      „Tak kvůli tomu jsi mě sem přivedla?“

      Ale odpověděl mu Ron:

      „Vidíš, to je to o čem jsem mluvil. Za chvíli ti začnou sovy nosit milostné návrhy až pod nos.“

      Harry najednou začal pociťovat mírnou paniku.

      „Ale co s tím můžu dělat?“

      Hermiona se usmála a uklidňovala ho:

      „Nic s tím nebudeš dělat, prostě si toho nebudeš všímat a ono to časem pomine.“

      Během hovoru došli až za vesnici a váhali, jestli se můžou přemístit, když na okraji vsi stále stojí skupinka lidí a zírá na ně.

      „No vzhledem k tomu, že tě poznali, tak se dá předpokládat, že jsou to kouzelníci a tím, že jim zmizíme před očima jim, žádné trauma nezpůsobíme…“ uvažovala nahlas Hermiona. „Radši ale dojdeme ještě kousek na okraj toho lesíku ne?“  Když se ocitli mezi stromy, tak se rozhlédli a všichni naráz zmizeli.

      Když vcházeli brankou do zahrady Doupěte tak se jim řítil naproti Krátura.

      „Pane, Krátura měl o vás strach, pane. Už vás chtěl jít hledat, pane.“

      Harry zakroutil hlavou a řekl mu:

      „Kráturo, už jsem dospělý a umím se o sebe postarat, kdybych tě potřeboval, tak si tě zavolám, příště si o mě nedělej zbytečné starosti, ano?“

      Ale to už se k nim blížila paní Weasleyová:

      „Harry, chlapče,“ vítala ho s úlevou v hlase, „tohle už nám prosím nedělej. Já vím, že ti nemůžu nic přikazovat a že už jsi dospělý, ale když takhle zmizíš a nikomu neřekneš kam, tak se nesmíš divit, že o tebe máme starosti. Ještě tu není úplně bezpečno. Nepodařilo se ještě pochytat všechny Smrtijedy a nikdy nemůžeš vědět, jestli někoho z nich nenapadne, že by se mohl pomstít.“ Chvilku se odmlčela, aby nabrala dech a Harry zvednul oči, které před tím v rozpacích sklopil.

      „Kde jsi vlastně byl? Hermiona nám neřekla, kam pro tebe jdou.“

      Harry se jí podíval do očí a opatrně, tak aby se jí nedotkl, vysvětloval:

      „Já…, jen mě napadlo, že bych se mohl zastavit na chvilku v Godrikově Dole, na hřbitově, u hrobu svých rodičů. Mrzí mě, že jsem vám způsobil starosti, to jsem nechtěl. Myslel jsem si, že si mojí nepřítomnosti ani nevšimnete.“

      Paní Weasleyová se na něj chápavě usmála a laskavě odpověděla:

      „To znám, taky si někdy, když mám starosti, zajdu na hřbitov popovídat s maminkou. Pomohlo ti to trošku?“

      Harry zaváhal.

      „No…, myslím, že mnohem víc mi pomohli Ron s Hermionou, když pro mě přišli…“

      A Molly Weasleyová, jako kdyby byla schopná číst jeho myšlenky potichu řekla:

      „Harry, dokud tady bude naše rodina, tak nikdy nebudeš sám, vždycky jsme tě měli rádi a už dlouho tě považujeme za člena rodiny. Myslela jsem, že to víš.“

      Harrymu nepatrně zvlhly oči a špitnul:

      „Myslím, že jsem to tušil, ale je moc příjemné to slyšet. Děkuji.“ A Molly ho s dojetím objala.

      Potom změnila téma hovoru tak náhle jak to dokázala jen ona:

      „Andromeda Tonksová přinesla malého Teda. Neměl by ses jít seznámit se svým kmotřencem Harry?“ Usmála se na něj a pohladila ho po tváři.

      Harry se rozhlédl po zahradě a uviděl Andromedu obklopenou houfem děvčat, která obdivovala jasně rudovlasé miminko. Když přišel blíž, všiml si, že je mezi nimi i Ginny. Jak se blížil tak k němu vzhlédla a on se na ni usmál. Ginny zase rozpačitě sklopila oči, ale to už Harrymu nedělalo starosti. Jen si řekl, že si spolu musí co nejdřív promluvit. To už stál před Andromedou a usmál se na malého Teda.

      „Myslíte, že bych si ho mohl pochovat?“ zeptal se.

      „Jistě, to jako kmotr dokonce musíš Harry.“ Usmála se a podávala mu Teda.

      Harry ještě nikdy mimino nechoval, ale vzpomněl si na fotografii, na které ho drží v náručí jeho maminka a chytil Teda stejným způsobem. Tedovi se to asi líbilo, protože se smál, mával ručkami a začal měnit barvu svých vlasů ze sytě červené na růžovou.

      Harry se zasmál a řekl mu:

      „Vidím, že máš stejný vkus jako tvoje maminka. Měl jsem ji moc rád, Tede, a tvého tátu taky. Byli to báječní kouzelníci a já ti slibuji, že ti o nich budu vyprávět tak často, jak to jen půjde. Nevím co se ode mě jako od kmotra čeká, protože svého kmotra jsem si moc neužil, ale slibuji ti, že udělám všechno, co bude v mých silách, abych ti byl tím nejlepším kmotrem, jakého by sis mohl přát.“

      Pak se podíval na jeho babičku, která je sledovala se slzami v očích, a řekl:

      „Vím, že jste pro Teda ten nejlepší opatrovník, a moc mě mrzí, že jste na jeho výchovu zůstala sama. Kdybych pro vás mohl cokoliv udělat, tak mi prostě dejte vědět. Víte, že nemám žádné zkušenosti s výchovou dětí, ani pořádně nevím, co to obnáší být kmotrem. Musíte mi s tím pomoci.“

      Andromeda si otřela oči a odpověděla:

      „Tak bychom mohli začít tím, že se dohodneme, kdy uspořádáme Tedovi křtiny. Myslela jsem, že bychom je mohli udělat teď v létě, abychom mohli udělat oslavu na zahradě.“

      Harry se zamyslel:

      „Myslíte, že by šlo spojit oslavu Tedových křtin s oslavou mých narozenin? Alespoň bych nikdy nezapomněl, kdy mám dát Tedovi dárek. A hosty asi budeme zvát stejné… Nevím ale, jestli se to hodí?“

      Andromeda se zasmála a odpověděla:

      „Jistě, že se to hodí Harry, a navíc je to docela praktické. Jen se musíme domluvit kde, a jak to uspořádáme. Myslela jsem na oslavu u nás na zahradě, abych Teda nemusela tahat nikam daleko.“

      Harry se zamyslel…

      „No to by šlo. Já se domluvím s paní Weasleyovou, že bych objednal tu firmu, co dělala Billovi a Fleur svatbu a Kráturu a Winky poprosíme, aby se postarali o občerstvení. Docela jim to jde, jak vidím, a za chvíli z nich bude skvěle sehraná dvojka.“

      Andromeda s vděčností odpověděla:

      „Budu moc ráda, když si organizaci vezmeš na starost ty, Ted je hodně čiperné dítě, je mnohem živější než byla Nymfadora a dost mě zaměstnává… No jen se na něj podívej. Tede, to nemůžeš strkat do pusinky, to není dobré.“

      Harry se podíval na malého, který svíral v ručičce jeho hábit a snažil se ho ochutnat. Nevěděl, co má dělat, měl obě ruce plné Teda.

      Andromeda vytáhla opatrně malému hábit z ručky a ten se rozplakal.

      „Radši si ho už vezmu Harry, myslím, že bude mít už hlad…“ a obratně od Harryho Teda odebrala. Pak pokračovala: „Až budeš vědět nějaké podrobnosti o té oslavě, tak se zastav a probereme to. Kde bydlíme, víš, že?“ Harry se s úlevou usmál a přikývl.

      Když se bavil s Tedem a jeho babičkou tak koutkem oka zaregistroval rozzářený pohled, kterým ho sledovala Ginny. Teď se na ni podíval. Ginny se ale zase odvrátila a rychlým krokem se vydala směrem k domu. Harry se podíval zpět na Andromedu a Teda, ale ti už mu nevěnovali pozornost. Lenka, Katie, Angelina a ostatní děvčata už také se zájmem sledovala, jak Ted svírá ve svých malých ručkách lahvičku s mlékem a soustředěně se krmí. Tak se Harry vydal pomalým krokem za Ginny.

      Právě, když chtěl vstoupit zadním vchodem do kuchyně, vyšla ze dveří paní Weasleyová. Harry se lekl a zůstal stát jako opařený. Molly se na něho ale usmála a zeptala se:

      „Jdeš za Ginny?“ On jen přikývl.

      Molly se na něj zkoumavě podívala a pokračovala:

      „Musíš s ní mít trpělivost Harry. Je ještě moc mladá, víš, v tomhle věku mají děvčata občas problémy vyznat se sama v sobě… a když se ještě navíc zamilují, tak jsou schopná vyvádět různé hlouposti. Nepřála bych ti vidět, co jsem v jejím věku vyváděla já, když jsem se zamilovala do Artura. Ale on byl naštěstí vždy velmi laskavý a tolerantní a tak to se mnou vydržel.“

      Harry se na ni udiveně podíval.

      „Já bych přece nikdy nedokázal Ginny ublížit, to přece víte paní Weasleyová…“

      „Já vím Harry, jen jsem chtěla, abys s ní měl trpělivost, neboj, ona z toho nakonec vyroste.“

      A pak spiklenecky šeptem dodala:

      „Myslím, že zalezla do svého pokoje.“

      Harry se na ni usmál a trochu napjatý z toho co ho ještě čeká, vyrazil za Ginny.

      Zaklepal na dveře jejího pokoje, a když se nic neozvalo, tak se zarazil. Pak ale znova zaklepal a pomalu dveře otevřel. Ginny seděla na posteli a s hlavou skloněnou, upřeně sledovala svoje ruce sepjaté na kolenou.

      Harry chvilku tiše stál a jen ji sledoval. Všiml si, že se nepatrně chvěje. Pak tiše řekl:

      „Proč přede mnou pořád utíkáš Ginny, copak si myslíš, že jsem tak zlý a necitelný, aby ses musela bát si se mnou promluvit?“

      Ginny promluvila tiše, přiškrceným hlasem.

      „Chovala jsem se k tobě hrozně, stydím se za sebe. Byla  jsem nevděčná, sobecká a hloupá. Nezasloužím si tvou lásku…“

      Harry k ní přistoupil a klekl si, aby jí mohl pohlédnout do očí.

      „Miluji tě Ginny Weasleyová a trápí mě, když se mnou nemluvíš.“

      Ginny se nahrnuly slzy do očí a špitla:

      „Můžeš mi to odpustit?“

      Harry zakroutil hlavou.

      „Jistě ty hlupáčku, ale musíš mi něco slíbit. Už mi to prosím nikdy nedělej. Když se na mě budeš příště zlobit, řekni mi to hned a na rovinu. Dej mi příležitost, abych ti to vysvětlil, nebo abych se ti omluvil. Už nikdy nechci zažít takové ticho, jaké mezi námi bylo tyhle dva dny… Slibuješ?“

      Ginny se sesula k němu na podlahu.

      „Slibuji…“ řekla a rozplakala se mu na rameni.

      Harry ji sevřel v pevném objetí a konejšivě ji hladil po vlasech.

      ,Když se trochu uklidnila tak vstal a zvednul ji na nohy. Vyndal z kapsy čistý kapesník a otřel jí slzy, které se jí kutálely po tvářích. Ona si ho od něj vzala, otřela si oči a vysmrkala se. „Je mi to tak líto Harry, netušila jsem, že dokážu být tak hloupá…“ On k ní přistoupil, oběma rukama uchopil její hlavu a otočil ji tak, aby mu hleděla do očí.

      „Už toho nech prosím. Ty poslední dny byly moc těžké pro nás pro všechny. Už to všechno skončilo, teď už můžeme být šťastní…“ a velmi něžně ji políbil.

      Ona se k němu přivinula a opětovala jeho polibek. Jako by trval věčně. Harry cítil, jak z nich postupně opadává to napětí posledních dnů. Soustředili se jen jeden na druhého a oba je prostupoval opojný pocit štěstí. Byl to ten nejdelší a nejkrásnější polibek, jaký kdy zažil. Nikdo je nerušil a tak tam stáli v objetí, jako by znovu poznávali jeden druhého po dlouhém odloučení. Po dlouhé a dlouhé době si Harry uvědomil, že je venku podezřelé ticho a vyhlédl ven z okna. Poslední hosté už odcházeli a loučili se s Weasleyovými. Hermiona a Fleur už začaly sklízet nádobí a nosily ho do kuchyně. Když se k nim přidal i zbytek rodiny, tak Harry řekl:

      „Asi bychom jim měli jít pomoct, co myslíš?“

      Ginny se na něj zářivě usmála, postavila se na špičky, laškovně ho políbila na nos, popadla ho za ruku a vesele s ním vyrazila vstříc všedním starostem.

      V kuchyni potkali paní Weasleyovou, podívala se na rozzářený obličej své dcery a s úlevou se na ně usmála.

      „Jak můžeme pomoci s úklidem, co máme dělat?“ zeptal se jí Harry.

      Molly se zamyslela a řekla:

      „Mohli byste stáhnout ubrusy a odnést mi je do prádelny. Zítra je s Winky vypereme a vyžehlíme.“

      A tak se vydali ven, svorně stahovali a skládali ubrusy. Bill a Charlie přenášeli stoly, které patřily do kuchyně a pan Weasley nechával zmizet ty, které byly navíc. Harry si v duchu pomyslel, že se musí zeptat Hermiony, jak je to vlastně s předměty, které mizí a kam, že je možné je zase přivolat. Pořád to nemohl kloudně pochopit, a proto mu to asi stále nešlo. Jak říkala paní profesorka, už by to měl umět, měl by si to přes prázdniny natrénovat a k tomu to potřebuje nejprve pořádně pochopit. Když s Ginny odnesli ubrusy a vrátili se do kuchyně tak viděli, že už Molly naplnila dřez horkou vodou, mávnutím hůlky rozhýbala kartáč i houbu na nádobí a už jim jen přisouvala další a další kousky. Hermiona a Fleur stály vedle dřezu a horkým vzduchem z hůlek umyté nádobí sušily. Ginny se k nim automaticky přidala a začala suché a čisté nádobí odnášet a uklízet do kredence.

      Harry se zeptal:

      „Co mám dělat teď paní Weasleyová?“

      Molly se na něj podívala a řekla:

      „Kolik jsi toho dneska snědl Harry, co? Asi toho moc nebylo že? Tak si hezky sedni a vezmi si něco z toho, co zbylo…“ a ukázala na stůl, kde zbyly tři mísy s občerstvením. Pak pokračovala: „Na večeři je ještě brzy a musíme to tady nejdřív trochu poklidit.“

      Teprve teď si Harry uvědomil jaký má vlastně hlad a tak si vzal chleba a pustil se do těch dobrot před sebou. Pak se začali trousit dovnitř ostatní mužští členové rodiny. První přišel George. Vypadal jako by byl pořád v šoku, jako by prožíval nekonečnou noční můru a nemohl se z ní probudit. Mamka ho jemně, ale rozhodně usadila vedle Harryho a laskavě mu domlouvala.

      „Posaď se hezky tady vedle Harryho a koukej konečně něco sníst chlapečku. Celý den ses jídla ani nedotkl, musíš něco sníst, zlato.“

      A Harry když viděl, že George hledí na mísy nepřítomným pohledem, jako by nevěděl co si s tím počít, tak mu na krajíc chleba naložil šunku, sýr a pár kousků zeleniny a strčil mu chleba do ruky. George začal automaticky ukusovat a jako by ho chuť jídla začala probírat ze strnulosti, jeho oči ožily a začaly se s vzrůstajícím zájmem rozhlížet kolem sebe. Sledoval společně s Harrym a ostatními jak jako poslední přišel do kuchyně jeho otec s Ronem a hlásil své ženě, že zahrada je uklizená. Jak Ginny naplnila kredenc nádobím a to co přebývalo, skládala na konec stolu i to jak jeho mamka jediným mávnutím hůlky nádobí uklidila neznámo kam. Pak už Winky vytáhla z trouby úžasně vypadající a vonící rebarborový koláč a Krátura naléval do čistých konvic čerstvou kávu.

      Paní Weasleyová s tácem šálků ostatní vyzvala:

      „Půjdeme si na kávu sednout do obývacího pokoje, dáme si koláč a trochu si všichni odpočineme…“ a společně se skřítky stěhovali občerstvení do obýváku.

      Vrátil se i Percy, který byl vyprovodit domů svou přítelkyni Penelopu a tak bylo v obýváku náhle málo místa. Ginny posadila Harryho do křesla vedle Rona a stejně jako Hermiona si vzala velký polštář a usadila se na zem k jeho nohám. Harry ji nenápadně pohladil po vlasech a ona se pohodlně opřela o jeho nohy. Skřítkové nekompromisně usadili paní Weasleyovou do pohovky k jejímu manželovi a starali se svorně o servírování kávy a ještě teplého koláče. Molly jim ke stolku u pohovky připravila pohodlné polštáře a řekla:

      „Teď se tady hezky posaďte, potřebuji si s vámi promluvit.“

      Když se skřítkové pohodlně usadili, pokračovala:

      „Je mi líto, že jsi na uvítanou v našem domě musela absolvovat hned takové zmatky Winky, normálně je to tady klidnější.“

      A Winky s rozpaky odpověděla:

      „To Winky vůbec nevadí paní, Winky ráda pracuje a je šťastná, že mohla paní pomáhat a ukázat jí co všechno dovede.“

      A Krátura se přidal:

      „Krátura je také moc rád, že může pomáhat paní. Byl moc dlouho sám a je moc rád, že u vás může bydlet se svým pánem, paní.“

      Molly se na oba usmála a zeptala se:

      „Už sis stačila prohlédnout dům, Winky? Našla sis místo, kde bychom ti mohli udělat pokojíček?“

      Odpověděl jí Krátura:

      „Winky se moc líbí váš přístěnek pod schody vedle obývacího pokoje paní, říkala, že by z něj byl moc pěkný pokoj pro skřítka, paní.“

      Molly se ohradila:

      „Přece tě nenecháme bydlet v přístěnku Winky, to se nehodí…“

      Winky se bránila:

      „U pana Skrka bydlela Winky taky v přístěnku paní, a ten byl mnohem menší než je ten váš. Z toho bude moc pěkný a velký pokojík paní, vejde se tam i Krátura, když bude u nás na návštěvě.“

      A vtom se ozval Harry:

      „Já jsem bydlel v přístěnku pod schody do svých jedenácti let. Bylo to tam docela útulné…“ Všichni na něj překvapeně pohlédli.

      „To sis vymyslel Harry že, to přece není pravda?“ Nevěřícně pochybovala Molly.

      „Ale ano, nahoru do ložnice mě Dursleyovi přestěhovali až, když přišel první dopis z Bradavic s adresou: Pan Harry Potter, (přístěnek pod schody), Zobí ulice 4, Kvikálkov. Měli jste vidět, jak se tvářili druhý den, když přišel další dopis, po tom co ten první spálili a byla na něm adresa: Pan Harry Potter, nejmenší ložnice v domě, Zobí ulice…“ A zasmál se nad tou vzpomínkou. Teprve pak si všiml, jak se na něho všichni dívají s úžasem včetně Rona a Hermiony.

      „Tak tohle jsi nám nikdy neřekl…“ řekl Ron a Hermiona dodala:

      „Že s tebou nezacházeli zrovna hezky, to jsme věděli, ale tohle je tedy doopravdy příliš. A my jsme se k nim chovali vždycky tak pěkně…“ kroutila hlavou.

      Harry se usmál a vysvětloval:

      „Tehdy mi to nijak divné nepřipadalo a teď, když jsem se jich zbavil, tak na to už můžu vzpomínat s úsměvem. To jak má vypadat útulný domov jsem poznal až v Bradavicích a tady u vás.“

      „Tak si to dobře pamatuj, Harry“ řekla mu Molly, „protože tady budeš mít vždycky domov, kde budeš vítán a kde tě vždycky budou mít všichni rádi.“

      A ze všech stran k Harrymu dolehlo souhlasné mručení. Jen Ron potichu s úsměvem konstatoval:

      „Hlavně to platí o Ginny kamaráde.“ 

      Ta ho za to lehce kopla do kotníku, pak se ale souhlasně přitiskla Harrymu k nohám.

      „A když už mluvíme o domově,“ pokračovala paní Weasleyová, „co ty Percy, nastěhuješ se zpátky do Doupěte, nebo si ponecháš ten byt v Londýně?“

      Percy na chvilku zaváhal a pak opatrně vysvětloval:

      „No… rád bych se, tedy alespoň na pár týdnů, nastěhoval k vám, ale ten byt zatím pouštět nebudu. Protože… víš, mami… my jsme se s Penelopou na jaře… tak nějak v tichosti zasnoubili… totiž jen u jejích rodičů… ale jim bylo líto, že jste u toho nebyli a kladli mi na srdce, abych se s vámi koukal usmířit, víš… A tak jsme si  říkali, že vás přes léto spolu seznámíme a že bychom pak mohli, třeba na podzim, uspořádat svatbu víš…“

      Paní Weasleyová se zřejmým dojetím pohlédla na svého syna a odpověděla:

      „To mám radost Percínku, ta tvá Penelopa, vypadá jako slušné a hodné děvče a já opravdu moc ráda poznám její rodiče, chlapečku. To mám radost…“

      Harry s Ronem v sobě potichu dusili smích, když viděli jaké při tom rozhovoru na sebe Ginny s Hermionou dělali komické obličeje.

      Pak se ale Hermiona obrátila k Ronovi.

      „Když už tak mluvíme o rodičích, tak ti moji ještě trčí v Austrálii a nemají ponětí, že existuje někde jejich dcera. Musím zajít zítra na letiště v Londýně, abych si zamluvila letenku, vrátila jim paměť a přivezla si je zpátky. Už se mi po nich fakt stýská.“

      Pan Weasley v tom okamžiku viditelně pookřál:

      „Letenku? To je něco jako jízdenka na letadlo? Neměl bych letět s tebou děvče? Není to pro tebe samotnou moc obtížné?“

      Ale Hermiona jeho nadšení zarazila:

      „Bohužel, pane Weasley, už mi zbylo peněz tak akorát na jednu letenku, na víc už nemám. Moc se mi tam nechce letět samotné, mám trochu strach, jestli dokážu vrátit našim paměť bez následků a taky z toho, jak budou reagovat na to, co jsem jim (sice pro jejich vlastní bezpečnost) provedla… Bojím se, že se budou dost zlobit, jak jsem s nimi bez jejich vědomí manipulovala…“ povzdechla si. „Ale letenka do Austrálie je dost drahá a já budu ráda, když dám dohromady dost peněz alespoň na tu svoji.“

      Pan Weasley se zatvářil velmi zklamaně, ale v tom se do něho pustila jeho žena:

      „Arture, prosím tě, vzpamatuj se! Přece bys skutečně nevlezl do něčeho tak hrozně nebezpečného, jako je to mudlovské letadlo. Vždyť si dodnes nepochopil, jak je možné, že se to udrží ve vzduchu! A Hermionu tam samozřejmě taky nemůžeme pustit, nikam nepojedeš sama, děvenko,“ podívala se na ni a pokračovala, „uvědom si konečně, že jsi čarodějka. Artur ti přece na ministerstvu může zařídit přenášedlo děvče, a my pojedeme s tebou, abychom ti pomohli. Percy může na odboru zahraniční spolupráce zjistit, jak to tam chodí a zajistit nám nějaké užitečné kontakty. Ron, já a Artur pojedeme samozřejmě s tebou, abychom ti pomohli a podpořili tě…“ a laskavě se na ni usmála.

      V tom se přidal Harry:

      „Já jedu taky, přece si nemyslíš, že tě v tom nechám samotnou, po tom co jsi pro mě udělala.“ A Ginny začala žadonit:

      „Mami, vezmete mě taky sebou, viď že jo? Prosím, prosííím!“

      Molly se na ni zkoumavě podívala a pak řekla:

      „No to uvidíme až podle toho, co zjistí Percy, jaké tam panují zvyklosti a jak moc by to mohlo být nebezpečné.“

      Harry se trochu udiveně zeptal pana Weasleyho:

      „Nevěděl jsem, že se dá pomocí přenášedla cestovat až tak daleko?“

      „Ale jistě Harry, že mě to hned nenapadlo“ a podíval se trochu zahanbeně na svou ženu, „jak myslíš, že se sem dostali všichni ti lidé z celého světa na mistrovství ve famfrpálu.“

      Pak se obrátil na Hermionu:

      „Jen mi musíš říct, kde asi budeme tvoje rodiče hledat, abychom mohli zadat přesný cíl cesty.“

      Hermiona se zamyslela:

      „No myslela jsem, že nelépe se ztratí v nějakém velkém městě a tak jsem jim vsugerovala, že se touží usadit v Sydney a udělat si tam zubařskou ordinaci. Tak aspoň nebude těžké je najít, stačí se podívat do místního mudlovského telefonního seznamu a najít tam adresu, kde mají Wendell a Monika Wilkinsovi svou ordinaci.“

      Paní Weasleyová to uzavřela:

      „Tak dobře, Artur a Percy zítra v práci zjistí co a jak, večer se dohodneme o detailech a my zatím zítra uděláme pro Winky pěkný pokojíček v přístěnku pod schody…“ a podívala se laskavě na šťastnou skřítku.

      Ta začala lehce protestovat:

      „To není potřeba paní, to Winky udělá sama.“

      „No, jak myslíš, Winky, ale já bych ti s tím ráda pomohla.“

      Winky se zatřepaly uši dojetím a jen tiše špitla:

      „Paní je na Winky moc laskavá.“

       

      Items details

      • Hits: 12911 clicks

      Tecox component by www.teglo.info