Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

welcomeTahle povídka je můj první pokus. Je pro všechny, kteří mají rádi FanFikci Harryho Pottera. Navazuje na 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Některé prvky z šesté a sedmé knihy zachovám. Ještě maličkost, Justin Finch-Fletchley se zúčastnil bitvy na ministerstvu.

Co se týká mě, tak Lachim je mírně praštěný muž, kterého díky Máji a několika jiných posedlo „básnické střevo“ a výplod této posedlosti máte před sebou.

Doufám, že se Vám bude můj příběh líbit.

Lachim

    Lístek třetí

      Neville Longbottom seděl na posteli a přehraboval se ve své školní brašně. Vždyť si sem určitě dal ten herbář, co dostal loni k Vánocům. Potřeboval se do něj na něco podívat. Najednou mu do ruky vklouzla útlá knížečka s názvem Čtyřlístek příběhů z rodu Merlinova.

       ctyrlistek_3

      Lístek třetí

      Zmijozel

      Kdesi ve Skotsku uprostřed blat a rašelinišť si Severin, pravnuk Merlina a Morgany, postavil Zmijozel, malou tvrz chráněnou širokým vodním příkopem. Vedl přes něj jen jediný kouzelný padací most, který nevpustil nikoho, kdo nebyl pozván.

      Severin se oženil s Helenou, dcerou kupce z nedalekého městečka, které přináleželo ke tvrzi. Brzy po svatbě se jim narodil syn. Severin mu dal jméno Waldemar.

      Když bylo chlapci asi pět let, tak je navštívil mladší bratr pána tvrze jménem Richard. Ke škodě mnoha lidí si nikdo nevšiml jeho dlouhého pohledu do očí paní Heleny. Brzy požádal Richard bratra, zda by u nich nemohl bydlet. Severin po čase souhlasil. Měl ho rád a i jeho paní s tím souhlasila. Richard žil sám. Na otázku, kdy se ožení, vždy odpověděl, že ještě nenašel tu pravou. Nikdo tenkrát netušil, že Richard dokonale ovládá nitrozpyt, nitrobranu a magii ovlivňování mysli.

      Jednoho dne, Waldemarovi bylo tenkrát sedm let, si oba bratři vyjeli na lov. Byl krásný zářijový den a všichni obyvatelé hradu se už těšili na pečínku ze zvěřiny. Uplynula ale sotva hodina, když branou tryskem projel Richard a za otěž vedl za sebou bratrova koně. Ten visel přehozený přes sedlo.

      „Stalo se hrozné neštěstí,“ naříkal, „Kůň zakopl, shodil Severina a ten spadl hlavou přímo na kámen. Udeřil se tak nešťastně, že zemřel.“ Sotva domluvil, dal se do pláče. Do velmi přesvědčivého pláče.

      Nikdo na hradě neměl důvod mu nevěřit. Všichni litovali ztráty laskavého a spravedlivého pána. Jen Waldemar se na strýce díval podezíravě. Jeho otec byl přece vynikající jezdec. Richard si toho pohledu dobře všiml.

      Po pohřbu se správy panstvím ujal Richard. Chvíli to vypadalo, že se nic nezmění. Jen Richard se ve volném čase čím dál častěji věnoval vdově. Byl pozorný, milý, neustále jí lichotil a skoro denně jí nosil malé dárky, nebo alespoň kytici růží.

      Uplynul sotva rok od Severinovy smrti, když se na tvrzi konala velká událost. Pan Richard, správce panství a poručník mladého pána, si bral paní Helenu, vdovu po panu Severinovi. Nutno říci, že Waldemar nebyl z toho sňatku zrovna nadšený.

      Už před svatbou měl Waldemar pocit, že je odsunutý na druhou kolej. Matka byla neustále se strýcem a ani jeden z nich neměl na něj čas. Vrcholem všeho byla svatba. Jak si matka mohla vzít takového nýmanda, když předtím žila s jeho otcem? A to sotva rok po otcově smrti.

      Navíc nikdy nezapomněl na den, kdy měl jeho otec tu údajnou nehodu. Viděl ve strýcových očích cosi nebezpečného, cosi nelítostného, co ho i v jeho ještě dětském věku přimělo mít se před ním na pozoru.

      Uplynul rok od svatby a novomanželům se narodil syn jménem Edgar. Helena porod nepřežila. Nikoho nemohlo překvapit, že Waldemar svého bratra nemohl vystát. Bylo mu jasné, že teď jen překáží. Richard byl skvělý manipulátor a díky dobře utroušeným poznámkám a náznakům byla brzy většina obyvatel tvrze na jeho straně. Jednoho dne pak pan Richard oznámil, že Waldemar utekl. Bylo jen pár takových, kterým došel pravý stav věcí.

      Waldemar byl ve skutečnosti vyhnán. Desetiletý chlapec se ocitl v cizím prostředí bez pomoci a sám. Toulal se bezcílně krajem a snažil se přežít. Naštěstí občas narazil na hodné lidi, kteří ho nechali u sebe přespat a dali mu najíst. V obavě, že strýc vyslal po jeho stopě špehy, nebo dokonce někoho horšího, se raději nikde nezdržel déle než pár dní.

      Popravdě řečeno to nedělal zbytečně. Naštěstí pro něj se mu podařilo zmizet. Jeho strýc nebyl zprávou o zmizení synovce nijak nadšen a tak oba dva pronásledovatelé spatřili jako poslední věc ve svém životě zelený paprsek kletby.

      Až asi po roce toulání dorazil Waldemar za ranního rozbřesku slunce k jednomu malému statku, kde bydlela velmi příjemná žena. Ta ho přivítala, sotva vstoupil na dvůr.

      „Vítám tě, Waldemare. Už nemusíš mít strach, tady tě strýc nenajde. Jmenuji se Laksana. Zůstaneš tu se mnou. Budu tě učit a jednoho dne se na váš hrad vrátíš.“

      Waldemar souhlasil a zůstal na statku. První den ho Laksana nechala odpočívat, ale už druhý den spolu vybrali dřevo i jádro pro Waldemarovu hůlku. Hůlka byla z břízy a jako jádro měla testrálí žíně.

      Chlapci začalo učení. Laksana ho nijak nešetřila, navíc se musel společně se svojí ochránkyní starat i o statek. Rychle si ale na nový život zvykl a každým dnem sílil.

      Měl přirozené nadání pro lektvary a po pár letech už dokonce vymyslel i svůj první vlastní lektvar. Také měl neobyčejný cit pro vodu a všechno, co s ní souviselo. Brzy dokázal změnit vodu v páru nebo v led. Po čase zvládl i sníh, mlhu, námrazu a další formy vody.

      Léta plynula a z Waldemara byl statný mladík. Byl vysoký a svalnatý. Měl delší rovné a velmi světlé, téměř bílé, vlasy a příjemný obličej, který však prozrazoval hrdost, přímé a rázné jednání a chytrost, která se věkem a zkušenostmi určitě změní v moudrost.

      S vodou si dokonale rozuměl. Ovládal ji ve všech myslitelných i nemyslitelných formách. Dokázal pod vodou dýchat a spřátelil se i s Jezerními lidmi, kteří osídlili nedaleké jezero.

      Dokonce dokázal ovládat i některé z kouzelných tvorů, ale to dělal nerad. Většina z nich mu ráda pomohla, pokud je slušně požádal.

      Laksana, na rozdíl od něj, prakticky nestárla. Kromě kouzel ho naučila i jezdit na koni a ovládat některé z mudlovských zbraní, jmenovitě meč, anglický dlouhý luk a kuši. Bylo zvláštní hledět na to, jak zdánlivě křehká žena tyto zbraně dokonale ovládá. Ještě dnes se na Waldemarově tváři objevil úsměv, když si vzpomněl na to, jak se cítil po první hodině šermu. Byl prakticky mrtvý a cítil snad i ty svaly, které nikdy neměl.

      Ještě byla jedna věc, kterou si zamiloval. Byl na statku něco přes rok, když Laksana večer na stolek před krbem postavila zvláštní čtverečkovanou desku se dvěma soubory figurek. Ten večer poznal Waldemar šachy. První partie trvala jen několik minut, ale během pár měsíců se trvání her protáhlo na hodiny a po roce už hráli jednu hru i několik dní.

      Dnes měl Waldemar narozeniny. Laksana se u snídaně usmála a podala mu malý balíček.

      „Všechno nejlepší k sedmnáctým narozeninám, Waldemare,“ popřála mu. Waldemar rozbalil dárek a prohlížel si malý křišťálový flakónek se stříbrozelenou tekutinou.

      „To je jeden zvláštní lektvar. Nikdo ze smrtelníků ho neuvaří ještě pěkných pár století, ale ty ho budeš potřebovat,“ odpověděla na jeho nevyslovenou otázku a pokračovala, „Já teď odejdu a ty si sbalíš svoje věci. Zítra ráno po snídani odejdeš ze statku a vydáš se na východ. Po několika dnech dorazíš ke svému cíli. Jakmile ho spatříš, vypiješ lektvar. Ten ti dá jinou podobu a to na tak dlouho, jak bude třeba.

      Pak na tebe čekají tři zkoušky. Pozorně poslouchej a všechno si pamatuj. Bude se ti to hodit.

      První zkouška je nejdelší a nejtěžší. Musíš prokázat svoji trpělivost a být tím, kým nejsi, ale neztratit sama sebe.

      Druhá zkouška prověří tvoje srdce. Naslouchej mu a uvažuj o tom, co ti říká.

      Třetí zkouška ukáže, kdo jsi. Pamatuj, že soucit není slabost a odpuštění je sestrou spravedlnosti.

      Projdeš-li, získáš klenot vody. Najdeš ho tam, kde není. Sbohem, Waldemare, a pamatuj, co jsem ti tu řekla.“ S posledními slovy Laksana zmizela a Waldemar osaměl.

      Vyšel na dvůr, posadil se na lavici a uvažoval nad tím, co mu Laksana řekla. Už delší dobu tušil, kým ve skutečnosti je. Došlo mu, že už nějakou dobu cítí jakýsi neklid, a začal se na zítřejší odchod těšit.

      Najednou mu došlo, že se něco změnilo. Po dvorku neběhaly žádné slepice, z chlívků se neozývala ani prasata a ani kozy nebo hovězí dobytek, jen ze stáje bylo slyšet ržání koně. Jednoho koně, ne dvou. Všechno ostatní zmizelo.

      Ráno ho zastihlo připraveného na cestu. Svoje věci si zabalil a zmenšil tak, aby se mu vešly do sedlové brašny. Nasnídal se, osedlal Blacka, svého hřebce, a vyjel z vrat směrem na východ. Po pár metrech se naposledy otočil, ale místo statku viděl jen nekonečnou planinu porostlou vysokou travou.

      Cestou projížděl mnoha vesnicemi a městečky. Většinou se ubytovával v zájezdních hostincích, jen občas mu nějaký hradní pán nabídl kvůli jeho vzezření nocleh. V takových případech se představoval pod různými jmény. Ani nevěděl, proč to dělá.

      Takto uplynulo několik měsíců, když se mu krajina začala zdát povědomá. Pak přijel ke skále, která připomínala hada se vztyčenou hlavou. Také jí lidé říkali Snake's Rock. Uvědomil si, že se blíží k domovu. Tedy dá-li se tomu místu tak říkat.

      Vyndal z brašny flakonek od Laksany a vypil ho. Ve slabém záblesku světla se jeho tělo změnilo. Byl stále vysoký, ale jeho atletická postava se stala spíše hubenou, obličej se mu protáhl, vlasy i oči získaly černou barvu a špička nosu zahnula mírně vlevo.

      Přesně tak vypadal, když dojel do blízkého městečka a ubytoval se, jako obvykle, v zájezdním hostinci. Ten zdejší se jmenoval „U Stříbrného hada.“

      Do rána se po městečku rozšířila zpráva o příjezdu vznešeného muže. Po snídani dorazil služebník pana Richarda s pozváním na tvrz Zmijozel. Waldemar pozvání přijal, tentokrát pod jménem Orion de Geer.

      Ten den ještě strávil odpočinkem v hostinci a nenápadně se vyptával na pána tvrze. Odpovědi byly sice uctivé, ale obecné a připadaly mu až naučené.

      „Pán je dobrý a ano jsme spokojení.“ Přesně takhle odpovídal každý, koho se zeptal. Ale zběžný pohled ukazoval něco jiného. Lidé nosili staré a obnošené oblečení a i domy na náměstí byly cokoli, jen ne výstavní. Některé byly dokonce opuštěné.

      Druhý den ráno na něj čekal před hostincem kočár. Waldemar, vlastně Orion, se v klidu nasnídal a teprve poté nasedl. Kočí práskl do koní a rozjel se směrem k tvrzi. Jeli asi dvě hodiny, když se na obzoru objevila její silueta.

      „Za okamžik budeme na místě, pane,“ ozval se kočí a dál pobízel koně do klusu. Skutečně netrvalo víc než pár chvil a byly na místě. Orion pocítil, jak se magie hradní brány zachvěla, když jí projížděl. Nikdo jiný ho sice nepozná, ale brána rozeznala pravého majitele panství.

      Na nádvoří už čekal hostitel se zástupem služebnictva. Když kočár zastavil, kočí seskočil z kozlíku a otevřel Orionovi dveře. Sotva vystoupil, už ho Richard vítal.

      „Jsem Richard Zmijozel, pán této tvrze. Vítám vás ve svém skromném domově,“ představil se a mírně sklonil hlavu na znamení pozdravu.

      „Orion de Geer, těším mne, pane. Cestuji ke dvoru a jsem poctěn, že mohu využít vaší pohostinnost,“ oplatil mu Orion pozdrav i úklonu. Ani si to neuvědomil, ale jeho první zkouška právě začala.

      „Pojďte, prosím, do hodovní síně. Čeká tam na nás hostina,“ řekl Richard a pokynul Orionovi směrem k síni.

      „Koukám, že jste se pustil do přestavby sídla. Alespoň tato část tvrze vypadá nově,“ poznamenal Orion, když vstoupili, „Je to nádherné, jste v tomto směru vskutku velkorysý.“

      „Máte skvělý odhad, pane. Před rokem jsem začal s přestavbou tvrze na hrad a tento palác je jen začátek. Ještě letos začneme s úpravou hradeb a stavbou druhého křídla,“ odpověděl Richard hrdě a uvedl Oriona do hodovní síně.

      Hostina byla velkolepá. Byl to rozdíl proti skromným jídlům podávaným v hostinci. Orion se jen utvrdil ve svém názoru na Richarda.

      Na začátku hostiny představil Richard vzácnému hostu svého syna Edgara. Chlapci bylo osm a svému otci se nijak nepodobal. Orionovi spíše připomínal matku. Musel se hodně ovládat, aby mu na tváři zůstala maska uctivosti a lehkého nadhledu.

      „Je zvláštní, že ke dvoru cestujete sám, bez služebnictva, pane,“ nadhodil během jídla Richard.

      „Složil jsem před lety jistý slib a toto je jeho poslední část. Do určité chvíle musím cestovat sám,“ odpověděl mu Orion.

      „Do kdy? Promiňte, že jsem tak neuctivý, ale podobných hostů příliš nemáme,“ řekl Richard.

      „Ten okamžik zanedlouho nastane. Poznám, až přijde pravý čas,“ odpověděl Orion a tónem hlasu dal najevo, že chce toto téma opustit.

      Po hostině byl Orion uveden do komnat, které pro něj mezitím sloužící připravili. Využil připravenou koupel a smyl ze sebe špínu z cest. Sotva se oblékl, vešel sluha.

      „Mladý pán se ptá, zda si s ním nezahrajete šachy, pane,“ řekl uctivě a čekal na odpověď.

      Orion si to chvíli rozmýšlel a poté svolil. Jedna nebo dvě partie ho jistě rozptýlí. Popravdě byl i zvědavý na úroveň hry nevlastního bratra. Edgar vešel a na Orionovo vybídnutí se posadil k šachovnici, kterou mezitím sluha připravil.

      „Děkuji, že si se mnou zahrajete, pane. Otec není v šachu příliš dobrý a starý Ben, který mne učil, má dnes volno,“ poděkoval mu uctivě Edgar a zároveň se dokonale omluvil za to, že vyrušil hosta během jeho odpočinku. Orion ho musel chtě nechtě obdivovat.

      „Rád si zahraji. Už dlouho jsem k tomu neměl příležitost,“ odpověděl Orion a pokynul Edgarovi, aby zahájil hru.

      Hráli za absolutního ticha. Edgar byl Orionovi více než dobrým soupeřem. I když první partii prohrál, tak byla vyrovnaná a za Orionovou výhrou stála jedna jediná drobná chybička.

      „Hrajete skvěle, Edgare. Vaše hra je obdivuhodná a navíc na úrovni ve vašem věku zcela nečekané,“ složil Orion soupeři po hře kompliment, „Doufám, že si zítra spolu opět zahrajeme.“

      „Děkuji za pochvalu, pane. I s vámi byla radost hrát. Rád si to zítra zopakuji,“ odpověděl Edgar a zvedal se k odchodu.

      „Jestli nejste příliš unavený, byl bych rád, pokud byste mi dělal ještě chvíli společnost,“ zastavil ho Orion.

      „Rád, pane,“ souhlasil Edgar a objednal si heřmánkový odvar a pro hosta svařené víno. Usadili se ke krbu a začali si povídat o všem možném. Když jim donesli nápoje, tak Orion vytáhl z rukávu svoji hůlku a na oba seslal ohřívací kouzlo, aby jim vydržely horké.

      „Vy jste kouzelník, pane?“ zeptal se Edgar.

      „Ano, jsem. A nemýlím-li se tak vy i váš otec také,“ odpověděl Orion.

      „Máte pravdu. Skvělý odhad, pane. Jsme. Dokonce jsem měl i stejně nadaného bratra, ale ten podle otce utekl. Jenže, jak ho znám, tak ho spíš vyhnal,“ řekl Edgar a sám se v nitru divil, kde se v něm bere taková otevřenost k neznámému člověku.

      „Proč si něco tak špatného o svém otci myslíte, Edgare?“ divil se Orion.

      „Jeho touha po moci se nedá přehlédnout a podle starého Bena nikdy nenechal mého bratra hledat. Poddaní se ho bojí a podle mne je na ně příliš tvrdý. Někdy se za něj stydím,“ odpověděl Edgar.

      „Stydíte se za vlastního otce? To je dost neobvyklé,“ reagoval udiveně Orion. Takovou duševní vyspělost by u bratra nehledal a navíc se zdálo, že nejen podobou, ale i povahou je spíše než po otci po jejich společné matce.

      „Ano stydím se za něj. Například zcela bezostyšně využívá právo první noci. Navíc nebýt Bena a jemu podobných, tak nic neumím, protože podle otce jsme příliš chudí na to, abych měl učitele. A to mu poddaní platí vyšší daně než na okolních panstvích,“ řekl zcela vážně Edgar.

      „Milý Edgare, vězte, že za činy svého otce nenesete žádnou zodpovědnost. A pokud se nemýlím, tak bude brzy za své činy potrestán,“ řekl mu na to zcela vážně orion.

      „Nevím proč, ale věřím vám, pane. Teď se však musím omluvit, je čas jít spát. Děkuji za příjemný večer,“ rozloučil se Edgar a vstal z křesla.

      „I pro mě to byl příjemný večer. Doufám, že jich spolu ještě několik strávíme,“ opětoval mu Orion poklonu a popřál bratrovi dobrou noc. Věděl, že potrestá svého strýce, ale byl si jist, že se poté postará o svého bratra. Právě prošel druhou zkouškou.

      Ráno zašel Orion do hradní kaple. Tiše stál před oltářem a vzpomínal na dětství. Najednou mu na rameno dopadla čísi ruka. Orion se otočil a uviděl svého hostitele.

      „Zajímalo by mě, kdo vlastně jste a co chcete. Jistý si jsem jenom tím, že nejste Orion de Geer. Nikdo takový neexistuje, natož aby jel na královský dvůr,“ řekl mu s pohledem upřeným do očí. Jeho pokus o Nitrozpyt ale narazil na pevnou bariéru Orionových mentálních štítů.

      „Nevyšlo to, že strýčku?“ komentoval jeho neúspěch Orion se štědrou dávkou sarkasmu. Jeho podoba se začala měnit a za chvíli tam stál mladý vysoký světlovlasý muž velice podobný svému otci.

      „Máš pravdu, nejsem Orion de Geer. Jsem Waldemar Zmijozel, právoplatný vlastník této tvrze a celého panství. Přišel jsem si přebrat otcův majetek,“ promluvil Waldemar, jakmile byla přeměna dokončena. Richard zblednul, zavrávoral a ustoupil o několik kroků.

      „To… To… To není možné! Waldemar se ztratil! Vymýšlíš si!“ vykoktal ze sebe a pokusil se na něj vrhnout.

      Waldemar udělal jen pár kroků stranou a řekl: „Opět nezdařený pokus. Ale víš co? Jsme v kapli. Ať tedy bůh rozhodne, na čí straně je pravda.“

      V té chvíli se zeleně zablesklo a před oltářem se objevil stůl přikrytý bílým ubrusem. Na něm ležel šperk ve tvaru tří mořských vln vybroušených z jediného kusu safíru. Po pár vteřinách se zablesklo znovu a za stolem se objevila medvědice. Její srst zářila všemi odstíny modré.

      Richard se lekl, když se medvědice objevila a ještě víc se vyděsil v okamžiku, když promluvila.

      „Ráda vás vidím. Teď nadešel čas rozhodnutí. Dnes se jeden z vás stane Pánem Vody. Jde jen o to, který z vás si to zaslouží,“ oslovila je medvědice a vyzvala Richarda k odpovědi: „Řekněte, proč byste to měl být vy, Richarde?“

      Richarda její výzva probrala a on okamžitě odpověděl: „Jsem starší, zkušenější a tudíž mám větší nárok na to, abych ovládl sílu vody. Jsem nejen schopen, ale i zcela připraven denně používat její sílu. Jen já jsem pravým Pánem Vody.“

      „Pak tedy pojď a vezmi si její klenot,“ vyzvala ho medvědice.

      Richard sáhl po klenotu. V okamžiku, kdy se ho dotkl, zkameněl. Medvědice poté vyzvala k odpovědi Waldemara.

      „Pakliže mám disponovat silami Vody, tak tuto výzvu přijímám. Pokud ovšem nemám tyto síly získat, budu žít i bez nich,“ odpověděl.

      „Dříve, než si vezmeš svůj klenot, mám pro tebe ještě jednu otázku. Co mám udělat s tvým strýcem? Mám ho rozdrtit na prach?“

      „To ne, prosím. Měl by ho soudit král. Je to panovníkovo právo i povinnost.“

      „Jsi pravým Pánem Vody. Vezmi si svůj klenot,“ vyzvala Waldemara medvědice. Waldemar si vzal klenot a najednou se stalo několik věcí.

      Jednak před ním místo medvědice stála mladá krásná žena v modrých šatech, jednak jeho strýc obživl a byl svázán. Nakonec i jeho oblečení se změnilo. Najednou měl na sobě bílou košili z jemného plátna s lehkým modrým nádechem, tmavě modré kožené kalhoty a světle modrou vestu z jemné kůže se zlatým páskem. Vesta mu sahala až do půlky stehen. Na nohou měl modrozelené vysoké kožené boty.

      „Jsi prvním ze svého rodu, který bude nosit Korunu Vody,“ pronesla slavnostně žena a vložila mu na hlavu korunu z říčních a mořských perel, s tryskajícími prameny na místě královských lilií.

      „Děkuji ti, paní. Byla jsi mi druhou matkou,“ poděkoval ženě Waldemar. Přesto, že změnila podobu, tak poznal Laksanu.

      Život na panství se velmi brzy viditelně zlepšil. Waldemar převzal jeho správu a dokončil přestavbu tvrze na mohutný vodní hrad. Edgar dostal soukromé učitele a nakonec studoval i na několika zahraničních školách. V dospělosti se stal jedním z nejbližších rádců králů Skotska i Anglie. Co se týká Richarda, tak toho král odsoudil k smrti oběšením. Rozsudek byl neprodleně vykonán. Sémě zla už ale v rodu Zmijozelů zůstalo.

      Waldemar se oženil a jeden z jeho synů zplodil Salazara Zmijozela, dalšího Pána Vody.

      Ale to už je jiný příběh…

       

      Items details

      • Hits: 3247 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Drticool 07 Prosinec 2013
      5/10 doufám, že se později dozvíme, jak lístky souvisí s hlavní dějovou linii
      #
      Lachim 10 Prosinec 2013
      Lístky jsou jakýmsi bonusek k této povídce. Pro její pokračování mám už vymyšlený jiný bonus. Díky za komentář.
      #
      Jerry 11 Prosinec 2013
      Ahoj, Lachime, ty Tvoje Lístky nejsou špatné, ale jsou si tak moc podobné. Možná by to chtělo nějakou změnu...
      #
      Lachim 15 Prosinec 2013
      Milá Jerry, jelikož Lísky jsou o tom, jak se moc živlů dostala k jednotlivým větvím Merlinova rodu, tak si jsou podobné. Stejně podobně získavají svoji moc hrdinové povídky. V pokračování se na bonusových příbězích vyřádím jinak.
      #
      Jerry 16 Prosinec 2013
      Tak to si ráda počkám... ;-)