Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Návrat Fénixe

navrat-fenixe-thaneb Australské dobrodružství

První část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Bitva o Bradavice skončila, Voldemort je mrtvý, hrad poničený a ztráty na životech jsou bolestné. Jak se s tím vším Harry a jeho přátelé vyrovnají? A co dál? Záchrana Hermioniných rodičů, zbavených vzpomínek na dceru, je zavede až do Austrálie. Jenže na Harryho se lepí problémy vždy a všude...

    Kapitola 8, Zmijozelův dědic

      Fawkes_03V pátek přišel pan Weasley z práce dřív, nesl v rukách turistickou hůl a sdělil jim, že odjíždějí v pět odpoledne, aby dorazili do Austrálie ještě za světla. Hermiona se podivila, jak to, že se nebudou potýkat s časovým posunem. A on jí vysvětlil, že něco takového při přemisťování neexistuje, s tím mají problémy jen mudlové. Pak se všichni dobře najedli. Už měli všechno zabalené, Winky dostala spoustu instrukcí, jak se starat o domácnost a o slepice a Percy s Georgem zase, že mají Winky a Kráturovi pomáhat a nepřidělávat jim moc práce. Před pátou se již všichni potili, oblečeni ve svetrech, na zahradě Doupěte a svírali všichni v ruce hůl. Percy a George stáli v bezpečné vzdálenosti a dávali jim dobré rady na cestu. Percy s vážnou tváří a George s úsměvem. Pak hůl zbělela a všichni se známým sevřením břicha, jako kdyby je omotal a táhl neviditelný provaz, byli vtaženi do temnoty, nekontrolovatelně se točili a s rukama přilepenýma k přenášedlu se vydali na dlouhou cestu. Netrvalo to však tak dlouho, jak si Harry představoval. Za pár minut všichni tvrdě dopadli na pevnou zem. A hned jim začala být zima. Hermiona a paní Weasleyová začaly okamžitě z jejich dvou nepatrných zavazadel vytahovat pro všechny zimníky, čepice a rukavice.

      Najednou k nim zpoza mohutného stromu přistoupil blonďatý, modrooký mladíček s velkým nosem a zeptal se:

      „Pan Weasley?“

      Ten se narovnal a odpověděl:

      „Já jsem Artur Weasley…“

      Mladíček se uctivě uklonil a představil se:

      „Jmenuji se Karel Sweet a ministerstvo mě vyslalo, abych vám pomohl při vaší záchranné misi. Jsem rád, že vás poznávám, pane…“, a při těch slovech hrdě vypjal hruď.

      Harry slyšel Hermionu jak si pro sebe brblá:

      „Záchranná mise… Proboha co jim ten Percy navykládal. To bude ostuda…“

      Ale pan Weasley se tvářil vážně a odpověděl:

      „Já jsem také potěšen, že vás poznávám mladý muži. Dovolte, abych vám představil členy naší rodinné záchranné mise. To je moje žena Molly, můj syn Ronald a jeho přítelkyně Hermiona Grangerová jejíž rodiče budeme zachraňovat, a tady je moje dcera Ginerva a její přítel Harry Potter.“

      Karel Sweet na Harryho vyvalil oči a s úžasem se zeptal:

      „Harry Potter, to jako ten Harry Potter, který zničil a zabil nejhroznějšího černokněžníka moderní historie?“

      Harry se otočil k Hermioně a Ronovi a s očima v sloup zašeptal:

      „To snad není pravda, to se toho nezbavím ani na druhém konci světa?“

      Ale Artur odpověděl s vážnou tváří:

      „Jistě že je to ten Harry Potter, mladý muži, každá taková mise musí mít svého bojovníka, že? Byl bych ovšem rád, pokud by jeho identita zůstala utajena, jestli by to bylo možné, ano?“ „Jistě pane, budu se snažit, ta fotografie, co vyšla v našich novinách, byla zřejmě už dost stará, i když určitá podoba je stejně zřetelná. No snad ho lidé nebudou moc poznávat, jestli má být zachováno jeho inkognito…“ Zaváhal Karel Sweet.

      „No co se dá dělat Harry, asi se budeme muset vyrovnat s tím, že tvoje sláva už přesahuje hranice kontinentů…“ otočil se na Harryho s úsměvem Artur.

      Pak se obrátil ke Karlovi:

      „Teď bych vám byl vděčen, pane Sweete, kdybyste nás mohl odvést do tepla hostince U zlatého koně, protože k vám přicházíme z horkého léta a nerad bych, aby naše výprava začala tím, že všichni dostaneme rýmu.“

      „Jistě pane, byl jsem informován, že máte zajištěn nocleh. A říkejte mi prosím Karle.“ Dodal a vydal se v jejich čele na cestu. Za pár minut došli na vrchol mírného kopce a otevřel se jim výhled na město.

      „Už je to jen kousek, pane, támhle ty domy pod námi – to je Nový Bulíkov. Neřeknete mi nějaké podrobnosti k té akci, která nás čeká, pane?“ zeptal se Karel.

      A Artur mu s úsměvem odpověděl:

      „Jistě Karle, v hostinci, nad šálkem horkého čaje vám velmi rádi vše vysvětlíme. A v zájmu utajení naší výpravy by bylo vhodnější, kdybyste nás oslovoval křestními jmény, spíš jako své přátele, že? Mě říkejte Arture, mé ženě Molly a ostatním říkáme Ron, Ginny, Hermiona a Harry. Myslíte, že to pro vás nebude problém?“ Karel se zajíkl a pohlédl na Artura s nevýslovným respektem.

      „Samozřejmě pane, totiž Arture, když si to přejete, jistě…“ A vydal se z kopce dolů k městu. 

      Za pár minut ostré chůze dorazili k hostinci U zlatého koně. Hermiona s pohledem na vývěsní štít poznamenala:

      „Vypadá spíš jako hříbě jednorožce…“

      A Karel na ni pohlédl s úžasem.

      „Vy už jste nějaké viděla sleč… totiž Hermiono?“

      „Jistě, vy ne?“

      „Ne, totiž u nás jsou jednorožci velmi vzácní a velmi málo smrtelníků je vidělo na vlastní oči, odborníci dokonce tvrdí, že již u nás vymřeli.“

      A Ron s nelibostí, kterou u něj vyvolal obdivný pohled, kterým Hermionu počastoval, prohodil:

      „My jsme různě staré jednorožce viděli všichni. Na našich školních pozemcích žije celé stádo jednorožců.“ Karel se na něho podíval s nevěřícným úžasem.

      „To jste tedy šťastlivci, já mám hůlku s žíní jednorožce a moje rodiče stála velmi mnoho peněz…“ pak se trochu zasnil a pokračoval: „Velmi rád bych nějakého spatřil na vlastní oči…“ Artur se na něho usmál a řekl:

      „Když si budeme rozumět Karle, a naše mise proběhne hladce, tak se zkusím zeptat na našem ministerstvu, jestli by nebylo možné zařídit pro vás výměnnou stáž u nás a ukážeme vám školu i jednorožce. Teď už prosím pojďme do tepla.“

      Když vešli do hostince a rozhlédli se, tak si Harry mimoděk vzpomněl na Aberforthův hostinec U Prasečí hlavy. Tady bylo možná o něco čistěji. Bylo tu teplo a vonělo to tu po dobrém jídle. Našli si v rohu u pultu velký stůl a s úlevou si sundávali zimníky a vraceli je zpátky do zavazadel. Karel a pan Weasley šli k hostinskému ujistit se, že s nimi počítá s ubytováním a objednat čaj pro všechny. Za chvilku poletovala nad stolem konvice a nalévala horký čaj do sedmi šálků. Hostinský přinesl i mísu zvláštně, ale příjemně kořeněných sušenek a zeptal se, co si budou přát k večeři.

      „Máme pečenou rybu s bramborem, nebo klokaní steak s bramborem.“

      Všichni se shodli na rybě a pan Weasley řekl, že budou večeřet až později. Pak se zeptal, jestli by nebyl máslový ležák a vzápětí ho ke své spokojenosti dostal. Hostinský zůstal stát nad jejich stolem, jako kdyby na něco čekal a tak sáhl Harry do váčku, vytáhl zlatý galeon a podal mu ho. Když začal po kapsách hledat drobné, aby mu vrátil, tak ho zarazil:

      „Nechte to, jako zálohu na večeři, prosím.“

      Chvíli se tiše zahřívali horkým čajem a pak se pan Weasley otočil ke Karlovi:

      „Tak k té naší výpravě, Karle, věc se má takhle…“

      V tom okamžiku, s nečekanou hbitostí, vytáhla jeho žena hůlku a odpuzovacím kouzlem odhodila velkého černého hada, který se potichu připlížil až k jejím nohám. Had odletěl až na druhou stranu lokálu, ale se vzteklým syčením se rychle vydal zpět k nim. Ale to už se vymrštil Harry a postavil se mezi hada a ostatní. Překvapilo ho, že mu rozumí.

      „Zabít, musím zabít.“ Syčel had a Harry na něj zasyčel:

      „Zpátky!“

      Had se zarazil, povel v hadím jazyce ho překvapil. Najednou se ozvalo syčení z temného kouta z druhé strany místnosti.

      „Kdo jsi?“ syčel podivný a velmi ošklivý otrhanec.

      „A kdo jsi ty?“ zasyčel Harry.

      „Do toho ti nic není ty hnusný drzý spratku.“ Syčel výhružně otrhanec.

      „Pak ti ani já své jméno neřeknu.“

      Do toho se ozval hostinský, který zatím sledoval jejich syčení s otevřenou pusou.

      „Dej si už konečně pokoj Devile. Jak vidíš tak se tě moji noví hosté nebojí. Přestaň je zastrašovat, vem si toho svýho odpornýho mazlíčka a padej už domů.“

      A Devil si syknutím přivolal hada a normální řečí odpověděl hostinskému:

      „Ještě jsem nedopil, půjdu, až dopiju.“

      Harry se postavil k jejich stolu, podíval se znepokojeně na ostatní, ale stále koutkem oka sledoval Devila. Viděl, že ten hadí rozhovor vyvolal strach a znepokojení u všech kromě Karla.

      „Jak je to možné, Harry“ špitla Hermiona „neznamená to přece, že je ještě pořád…“

      Ani neměla odvahu to doříct.

      „Já nevím, teď s tím nic neudělám. Až se vrátíme, proberu to s Brumbálovým portrétem, třeba bude vědět jak je to možné.“

      „Jistě Harry, teď nemá cenu si s tím lámat hlavu,“ uklidňovala ho paní Weasleyová, ale bylo na ní vidět, že ji to taky zneklidnilo.

      „Posaď se, dej si trochu čaje a nemysli na to…“ pokračovala.

      Harry se na ni podíval a požádal ji:

      „Mohla byste si se mnou vyměnit místo paní Weasleyová, rád bych seděl tak, abych na něj viděl, vůbec se mi nelíbí.“ Molly se na něj zkoumavě podívala a pak si beze slova přesedla. „Děkuji,“ usmál se na ni Harry, když mu podala jeho šálek.

      Artur se ozval hraným bezstarostným tónem:

      „Myslím, že i ty s Hermionou, byste nás měli oslovovat jmény. V rámci utajení, ne Harry?“ Harry se zatvářil rozpačitě. Pohlédl na paní Weasleyovou a nějak si nedokázal představit, že by jí měl říkat Molly. Ona se na něj usmála, zase jako by mu četla myšlenky a řekla:

      „Nebo nám říkejte mamko a taťko jako Ron a Ginny, stejně už oba v podstatě patříte do rodiny, tak co.“ Harry se začervenal a podíval se na Ginny. Ta se zasmála a řekla:

      „Jasně, Fleur vám tak přece taky říká, že?“

      „No tak jsem to nemyslela Harry, to přece víš.“ Vysvětlovala mu Molly.

      „Vždyť já vím, mamko…“ odpověděl jí s úsměvem Harry a mrknul na Hermionu a ta pochopila, otočila se k panu Weasleymu a řekla:

      „Tak dobře taťko, když je to v rámci utajení…“

           Pak se Harry otočil ke Karlovi, který na něj koukal s fascinovaným obdivem.

      „Víš kdo to je? Ten Devil, znáš ho?“

      „No… já… jistě Harry.“ Zakoktal se.

      „To je zdejší podivín a výtržník. Pořád dělá potíže, štve na lidi hady a oni se ho tak trochu bojí. Naštěstí má Darius Popelín – hostinský – vždycky po ruce dost protijedu na hadí kousnutí, ostatně tady to ani jinak nejde, je tu všude spousta hadů, teda přes léto, a tak zatím vlastně nikomu neublížil, takže jsme ho neměli proč zatknout. Vyvázne vždy jen s napomenutím, nebo pokutou.“

      „Víš, jak se jmenuje?“ ptal se dál Harry.

      „Jistě, je to Devil Gaunt…“ odpověděl mu Karel a s rozpaky sledoval, jak to jméno se všemi zamávalo.

      „Coo…co se děje? Já… nerozumím tomu…“ zmateně se ptal Karel.

      Harry se ho potichu zeptal:

      „Říká ti něco jméno Salazar Zmijozel?“

      „No, už jsem to někdy slyšel, myslím, to je někdo z historie ne?“

      „Ano, Karle, to je z historie, a stále mě pronásleduje, aniž by to věděl. Ale tady není to pravé místo, kde bych ti to mohl vysvětlit, takže později, ano? Až to bude bezpečné.“

      „Myslíte, že mě poznal?“ zeptal se Artura.

      „Nevím Harry, tváří se docela vystrašeně, je to možné…“

      Karel jim to vysvětlil.

      „Vyděšeně se tváří nejspíš proto, že poprvé v životě potkal někoho, kdo má taky hadí jazyk. Určitě neví, kdo jsi Harry. Ten noviny nečte. Myslím, že vlastně vůbec číst neumí. Bydlí v malé chatrči někde v buši a mezi lidi moc nechodí. Jak říkám, prostě nevzdělaný podivín.“ Ten, o kterém mluvili, se náhle zvednul, zastrčil svého hada pod roztrhaný kabát a s nervózním zamručením odešel pryč.

      Všem včetně hostinského se ulevilo. Jen Harry se pořád tvářil zamyšleně. Artur se vrátil k zasvěcení Karla do jejich „záchranné mise“. Vysvětlili Karlovi společnými silami, že Hermioniným rodičům hrozilo vážné nebezpečí, že budou pronásledováni, mučeni a zabiti, protože se jejich dcera rozhodla, že bude bojovat po boku Harryho proti Voldemortovi. Protože se však nedalo očekávat, že svou dceru opustí dobrovolně a dovolí jí, aby se zúčastnila tak nebezpečného podniku, tak jim musela Hermiona změnit paměť a odeslat je do bezpečí, co nejdál od Lorda Voldemorta a jeho Smrtijedů.

      „Páni, to teda musíš mít odvahu,“ zase, k Ronově nelibosti, s obdivem žasnul Karel, „já něco takového udělat svým rodičům, tak mě zabijí v okamžiku, kdy bych jim paměť vrátil.“ Hermiona se nervózně zasmála:

      „A proč myslíš, že nás přijelo tolik. Pan Wea…, totiž taťka, je tu proto, aby mi pomohl bezpečně vrátit rodičům paměť, a ostatní jsou tu proto, aby mě před nimi ochránili.“ Zavtipkovala, ale bylo na ní vidět, že její obavy nezmizely.

      „Zařídila jsem to tak, že by nemělo být těžké je najít. S taťkou,“ a podívala se na Artura, „bychom jim měli paměť vrátit bez problémů…“ a s hlubokým povzdechem pokračovala: „Nejtěžší bude přesvědčit je, aby se na mě nezlobili a odjeli se mnou domů…“

      Molly ji utěšovala:

      „Proto jsme jeli s tebou, děvenko, neměj strach, tvoji rodiče tě mají moc rádi, a když někoho tak moc miluješ, tak mu dokážeš odpustit ledacos. Přesvědčíme je, že jsi to udělala z lásky k nim. Abys jim zajistila bezpečí.“ Pak už jen s Karlem během večeře naplánovali, jak budou zítra postupovat při pátrání, rozloučili se s ním a šli spát.

      Ráno se k nim Karel připojil během snídaně, a když Harry zaplatil Dariusovi Popelínovi za jídlo i za nocleh (dal mu slušné spropitné), tak všichni teple oblečeni vyrazili do města. Nejdřív procházeli starou zástavbou vilové čtvrti, pak prošli parkem a najednou se ocitli na moderním sídlišti plném lidí, aut, shonu a rámusu. Karel je dovedl k první mudlovské poště,  Hermiona našla v telefonním seznamu číslo a adresu svých rodičů, tedy Wendella a Moniky Wilkinsových. Pak, jak se předem dohodli, zatelefonoval Artur, s Hermioninou vydatnou pomocí, Wilkinsovým domů a řekl jim, že se znají ze staré vlasti, že přijel se svou rodinou do Austrálie na výlet a že by se s nimi rád setkal a sdělil jim novinky z domova. Hermionině otci, bylo zřejmě jméno Weasley povědomé, protože odpověděl:

      „Ano, jistě, pan Weasley… Budeme se ženou rádi, když nás navštívíte. Co třeba dnes po obědě, přijďte na kávu, třeba kolem druhé…“

      Artur mu poděkoval za pozvání a rozloučil se slovy:

      „Moc se těším, že se zase uvidíme, tak tedy ve dvě nashledanou…“

      Pak Karel s pohledem na adresu Wilkinsových řekl:

      „Můžeme se přesunout k Toulavému psu, to je kouzelnická hospoda hned ve vedlejší čtvrti. Paní hostinská moc dobře vaří, tak se tam zdržíme na oběd, co myslíte?“

      „Jak se tam ale dostaneme?“ přemýšlel, když mu to odsouhlasili. „Přemístit vás všechny nedovedu, leda jednotlivě, nebo můžeme jet autobusem. Mudlovské peníze máte…“

      Všiml si jak Hermiona na poště měnila pár Liber na Australské dolary. Taťka okamžitě nadšeně souhlasil:

      „Ano, to bude nejlepší, Karle, alespoň nám cestou můžeš ukázat město a říct nám pár zajímavostí.“ A pak si nadšeně užíval hodinovou cestu autobusem i s přestupováním.

      Když přicházeli k hostinci starou čtvrtí podobnou té, ve které je v Londýně Děravý kotel a Příčná ulice, tak jim ukázal nenápadný, temný průchod, kterým by se dostali do Vanilkové pasáže, kde jak pochopili, najdou kouzelné obchody jako v Příčné. Kousek odtud, byl hostinec U Toulavého psa. Vcházelo se do něj také temným průchodem, ale Karel je provedl k zadnímu vchodu, dozadu průchodem až na temný zatuchlý dvorek, kam je možné se bezpečně přemisťovat. Před jejich očima se tu také zhmotnili dva kouzelníci a vstoupili dovnitř.

      „Měli bychom jít taky, začnou se scházet lidé na oběd, musíme si zabrat stůl. Je to dost oblíbená restaurace, chodí sem i mnoho úředníků z ministerstva.“

      Když vešli do hospody, překvapila je svou prostorností. Musela být rozšířena kouzly, jinak by se do tak malého domu nevešla. Přistoupili k pultu, za kterým hbitě pobíhal drobný snědý mužíček s obrovským knírem pod malým nosem.

      „Pane Verano, prosil bych stůl pro sedm lidí asi tak na tři hodiny. Budeme u vás obědvat a dohodneme si nějaké obchodní záležitosti.“

      Pan Verano si je prohlédl a řekl:

      „Vzadu v salonku je v rohu pod oknem stůl tak akorát pro vás a nikdo vás tam nebude rušit. Co si dáte k pití?“ Pan Weasley se otočil na rodinu a pak objednal pro všechny máslový ležák. Dostali ho a také instrukce, že na stole mají jídelní a nápojový lístek a další objednávky můžou vyřídit jejich prostřednictvím. A tak Harry při popíjení máslového ležáku, pro jistotu s použitím Ševellisima, vysvětlil Karlovi jejich zkušenosti s rodem Gauntů. Když dovyprávěl historii rodu v Anglii, řekl:

      „Když zemřel Voldemort, myslel jsem, že zemřel i poslední dědic Salazara Zmijozela. Teď jistě chápeš naše překvapení, když jsme hned po příchodu na druhý konec světa narazili na dalšího Zmijozelova dědice.“

      Karel se zamyslel:

      „Já si myslím, že Devil Gaunt pro vás nepředstavuje vážné nebezpečí. Myslím, že jste ho vystrašili tak, že o něm už neuslyšíte.“ Harry s povzdechem jejich rozhovor ukončil:

      „No doufám, že máš pravdu, ale mám pořád silnější pocit, že tak snadné to s ním nebude.“

      Pak už byl čas na to, aby si všichni od jídelního lístku objednali oběd. Dobře se najedli, snad jen kromě Hermiony, která byla stále nervóznější a moc toho do sebe nedostala. Jen si pořád dokola s Arturem opakovala sled kouzel, kterými musejí nejdříve rodičům vymazat falešné vzpomínky a potom vrátit skutečnou paměť. Po obědě si dali ještě kávu a už byl čas na návštěvu u Wendella a Moniky Wilkinsových.

      A už byli u jejich dveří. Hermiona se klepala jako osika, když její otec přišel otevřít a zval pana Weasleyho s „rodinou“ dál. V obývacím pokoji na ně čekala i její mamka a v tom okamžiku, kdy stáli rozpačitě vedle sebe a nějak si nemohli vzpomenout, jestli vůbec svoje hosty znají, vytáhli Artur a Hermiona hůlky a současně začali kouzlit. Harry sledoval, jak se ta kouzla odráží v jejich obličejích. Nejprve zmatení a nejistí, pak jako by se pomalu probouzeli z podivného snu a pak znovu zmateni z toho, kde jsou a jak se tady ocitli. Oba však s úlevou poznali svou milovanou dceru.

      „Hermiono, holčičko, co se to děje, kde to jsme… a co tady dělají Weasleyovi… a taky Harry… Můžeš nám to vysvětlit?“

      A s podezřením hleděli na hůlku v její ruce. Hermiona schovala hůlku, objala své rodiče a usadila je oba do pohodlné pohovky.

      „Hned vám všechno vysvětlím, bude to delší, posaďte se…“

      Pak se usadila na krajíček křesla proti nim a najednou vypadala menší a menší. Její přirozená jistota a suverenita někam zmizely, seděla tam malá holčička, která věděla, že něco provedla a dostane vyhubováno. Molly se posadila s povzbuzujícím pohledem vedle ní, aby jí dodala odvahu a Harry s Ronem se s odhodlaným výrazem postavili za její křeslo jako stráž. Pan Weasley s Karlem a Ginny zůstali tiše stranou, aby nerušili.

      Pak Hermiona začala vyprávět. Začala tím, že jim vysvětlila, proč se rozhodla bojovat po boku Harryho proti zlu, vysvětlila jim, jaké nebezpečí začalo hrozit jim, tím jejím rozhodnutím a jak se rozpovídala, tak pokračovala rychleji a rychleji, aby to měla co nejdřív za sebou. Popsala jim kouzla, která použila, aby jim změnila paměť a přinutila je pod novou identitou odcestovat tak daleko, aby byli v bezpečí.

      „Vím, že se na mě asi budete zlobit, musela jsem to všechno udělat bez vašeho vědomí, protože jsem věděla, že byste s tím nesouhlasili. Nic lepšího jsem ale vymyslet nedokázala, šlo mi jen o to, abych vás chránila před silami, proti kterým jste byli bezmocní.“

      A když viděla stále víc a víc rozzlobené výrazy v jejich tvářích, ještě se slzami v očích dodala:

      „Moc vás oba miluji, všechno jsem to udělala jen proto, že jsem se bála, abych vás neztratila…“ Pak už jen čekala, co jí na to řeknou.

      Dlouho bylo ticho, jak rodiče vstřebávali to, co se právě dozvěděli. Pak se ozvala paní Grangerová:

      „Jak jsi nám to mohla udělat Hermiono, jak jsi jen mohla…“ a její otec pokračoval:

      „Takhle s námi manipulovat bez našeho vědomí… to ti nikdy neodpustím, nikdy…“

      To už Hermiona nevydržela, rozplakala se a utekla z obýváku. Ron se s výzvou, udělej něco v očích, otočil na svou mamku a odešel za ní. Paní Weasleyová začala Hermioniným rodičům domlouvat:

      „Víte, já jsem také nesouhlasila s tím, aby se Ron, Harry a Hermiona vydávali na tu nebezpečnou výpravu. Bála jsem se o ně. Byli tak mladí a nezkušení, nevěřila jsem, že by mohli sami něco dokázat. Nepodařilo se mi je přesvědčit. Naše rodina byla také ve velkém nebezpečí, museli jsme utíkat a skrývat se. Podařilo se nám to přežít ve zdraví jen za pomoci opravdu mocných kouzel. Ale oni to dokázali… Nakonec Harry s jejich pomocí dokázal Voldemorta porazit. Vím, že nesouhlasíte s tím, co vám Hermiona udělala, ale měli byste pochopit, že to udělala proto, aby vás chránila, proto, že vás oba velmi miluje…“

      Harry se během její řeči posadil do křesla, kde před tím seděla Hermiona. Sledoval její rodiče a připadalo mu, že Molly ani neposlouchají. Pan Granger jen vrtěl hlavou a opakoval: „To jí nikdy nedokážu odpustit… To už je příliš…“

      A tak se Harry rozhodl, že se zapojí. S upřeným pohledem do očí Grangerových, tichým, ale pevným hlasem začal:

      „Kdyby se mnou Hermiona nebyla, tak bych teď byl mrtvý a Voldemort by neomezeně vládl celé Anglii. Podrobil by si černou magií Královskou rodinu, vládu, zotročil by si všechny, kteří neumí kouzlit. Pomocí mučení a vražd by si postupně zotročil i kouzelníky. Tomu všemu zabránila vaše dcera tím, že se rozhodla bojovat po mém boku. Ona a Ron jsou mí nejlepší přátelé už od jedenácti let. Věděli vše, co jsem věděl já. Věděli, že jsem byl předurčen k tomu, abych s Voldemortem bojoval, ale také věděli, že bez jejich pomoci to nemůžu dokázat. Chtěl jsem jim účast na té naší nebezpečné výpravě na poslední chvíli rozmluvit. Věděl jsem, jak moc to může být riskantní a bál jsem se o jejich životy. Ale oni mi řekli, že si uvědomují, co by se jim mohlo stát. Hermiona mi vyprávěla, jak obtížná kouzla musela zvládnout, aby vám zajistila bezpečí. Řekla mi, že počítala se vším. Zajistila, abyste byli šťastní i v případě, že by nepřežila, řekla mi: Pokud nepřežiji – Wendell a Monika Wilkinsovi nevědí, že mají dceru, chápeš? Jestli tohle nedokážete pochopit, jako ten největší důkaz její lásky k vám, tak si ji nezasloužíte…“ Dodal tvrdě.

      Ale už viděl, že jeho slova zanechala v Grangerových takový dojem, jaký zamýšlel. Pan Granger jen zíral před sebe a šeptal:

      „Pane bože, naše dítě…“

      Mamince se kutálely slzy po tvářích, vstala a se slovy:

      „Holčičko moje…“ šla pro svoji dceru.

      ,Když se vrátili, (Ron se tvářil trochu rozpačitě), tak paní Grangerová posadila Hermionu na pohovku mezi sebe a svého manžela o oba ji pevně drželi za ruce, jako by se báli, že by ji mohli ještě ztratit. Paní Weasleyová, Ginny a Harry šli do jejich mudlovské kuchyně připravit silný, horký čaj pro všechny, jako nejlepší lék na šok. Pak si nanosili do obývacího pokoje židle, aby se tam všichni usadili, Karla poslali domů a až do večera společnými silami vyprávěli Grangerovým, co všechno za ten rok, co byli mimo, prožili. Pak nechali Hermionu s rodiči, aby si užili trochu soukromí a z jejich dvora se přemístili na večeři a nocleh zpátky do hostince U zlatého koně. V hostinci sedělo pět hostů u dvou stolů, Devil Gaunt mezi nimi nebyl. Hosté chvíli turisty sledovali s línou zvědavostí, pak ale asi zjistili, že na nich není nic moc zajímavého a věnovali se svým sklenicím a tichým rozhovorům. Během večeře se Harry zeptal hostinského na Devila.

      „Od té doby, co jste mu ukázali, že se ho nebojíte, tak se tu neukázal,“ řekl Darius Popelín celkem potěšeně.

      „Přes to, nebude vám vadit, když si na noc zabezpečíme pokoje proti vniknutí?“ zeptal se Harry. Darius se na něho zkoumavě podíval a odpověděl:

      „Myslím, že je to trochu přehnaná opatrnost, tak vystrašeného, jako byl včera, když jste tu na sebe syčeli, jsem ho ještě neviděl. Ale jestli vám to pomůže ke klidnějšímu spánku, tak proti tomu samozřejmě nic nemám.“

      ,V klidu se najedli a docela unaveni šli do patra do svých pokojů. Pan Weasley a Ron zapadli první a paní Weasleyová zůstala stát ve dveřích a čekala na Ginny. Harry se s trochou rozpaků chystal dát Ginny letmý polibek na dobrou noc, ale ta ho zarazila a s vyzývavým pohledem na svou mamku, držela Harryho na místě. Molly se usmála a s pokrčením ramen vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Tak dostali příležitost pořádně se rozloučit na noc. Než se rozešli, poprosil Ginny, aby připomněla mamce zabezpečení pokoje.

      „Nemůžu si pomoct, mám čím dál tím horší pocit, že nám od toho chlapa hrozí nějaké nebezpečí.“ Pak dostal ještě jednu uklidňující pusu a šel spát.

      Artur čekal už jen na něj a bez námitek začaroval okno i dveře kouzlem proti vniknutí. Ron trochu brblal o zbytečnosti takových opatření, ale taťka ho napomenul:

      „Už bys měl věřit Harryho instinktům, když má pocit, že by nám mohl být nebezpečný, tak není opatrnost zbytečná, Rone.“ Šli spát s pocitem dobře vykonané práce a věděli, že už je zítra čeká jen naplánovat s Grangerovými cestu domů.

       

      Items details

      • Hits: 9933 clicks

      Tecox component by www.teglo.info