Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 1, Aura moci

      Had_hrozbaRáno vstávali sice unavení a nevyspalí, ale šťastní. Cestou na snídani všichni uklidňovali Hermionu, která se už nemohla dočkat, jaké dostane zprávy od Svatého Munga. Když se blížili k mramorovému schodišti, tak Harry zaslechl rozčilené hlasy. Znělo to, jako by se hádal Goyle s Harperem a Robinem ze Zmijozelu. Přidali do kroku a už viděli jen, jak ti dva padají ze schodů, odhozeni Goylovým kouzlem. Pak se Goyle otočil k někomu, koho neviděli a začal na něj řvát:

      „Je to tvoje vina, že mě vyloučili, ty smrade, teď za to zaplatíš! Crucio!“

      Harry vyběhl a hbitě vytáhl hůlku:

      „Protego!“ zařval a sledoval, jak síla jeho kouzla Goyla odhodila několik metrů zpět. Na odpočívadle uviděl vyděšené prváčky – Sáru, Marka, Roberta a na zemi ležícího, malého Lucase. K tomu se okamžitě vrhly Ginny a Hermiona, Ron se mu postavil po boku a sledoval Goyla, který už se začal zvedat na nohy. Harry odvrátil pohled od ztýraného Lucase a zaměřil se na něj také. V tu chvíli ho přepadla taková vlna zloby a spravedlivého rozhořčení, že úplně hmatatelně cítil, jak mu prostupuje do celého těla. Udělal pár kroků ke Goylovi a s hůlkou napřaženou zahřměl:

      „To už je příliš, Goyle, už si překročil hranici, kterou jsem byl ochoten ti tolerovat. Teď zaplatíš… Je nejvyšší čas, aby sis na vlastní kůži vyzkoušel, co způsobuje kletba, kterou tak rád používáš na druhé – CRUC…“

      V tu chvíli mu na ruce s hůlkou visela Hermiona.

      „To nesmíš Harry, prosím! Nedělej to!“

      Z druhé strany ho chytila Ginny a tvářila se vyděšeně:

      „Lucas je v pořádku, Harry, nech ho být, prosím!“

      V tom do schodů vyběhl Sturgis.

      „Nedělej to Harry, mají pravdu, Goyle půjde před soud, není na tobě, abys ho trestal.“

      Harry se pomalu začal probírat a udiveně sledoval vyděšené výrazy ve tvářích Rona, Hermiony, Ginny i ostatních studentů, kteří byli okolo, i naprosto ohromeného Sturgise, který na něj zíral, jako na ducha.   

      Harry zatřepal hlavou:

      „Co to bylo?“ zeptal se Sturgise.

      Ten se uvolnil, usmál se na něj a odpověděl:

      „Aura moci Harry. Neuvěřitelně silná aura moci….“

      Harry si povzdechl:

      „Zase jsem se neovládl, nechal jsem se ovládnout zlostí.“

      Podíval se na Ginny a Hermionu, které na něm ještě pořád visely.

      „Omlouvám se….“

      Děvčata ho pustila a z tváří jim začaly pomalu mizet vyděšené výrazy. Harry pokračoval: „Nechci, aby ses mě bála Ginny, nikdy bych ti neublížil, to snad víš. Ani tobě ne…“ a podíval se na Hermionu. Ta se na něj usmála:

      „My to víme Harry, proto jsme tě šly zastavit. Nebály jsme se tebe, ale toho, že tě nedokážeme uklidnit a ty vyvedeš nějakou hloupost.“ Harry se podíval zase na Sturgise. „Mrzí mě, že jsem se přestal ovládat…“

      Ten se na něj usmál:

      „Díky tomu jsi ale v sobě objevil úžasnou zbraň, Harry. Podívej se na Goyla…“

      Harry přeskočil pohledem na toho, kdo to všechno způsobil. Jako stráž u něj stáli s napřaženými hůlkami Harper s Robinem, jeho spolužáci ze Zmijozelu. Moc práce s ním ale neměli. Gregory Goyle stál zády opřený o stěnu, hůlka se mu válela u nohou. Byl až mrtvolně bledý, oči vytřeštěné hrůzou a klepal se jako osika. Loužička, která se mu rozlévala u nohou, Harrymu napověděla, že se strachy pomočil. Sturgis pokračoval:

      „S takhle silnou aurou moci, můžeš zvládnout i rozběsněný dav Harry, není divu, že to s panem Goylem tak zamávalo.“

      Harry si povzdechl a otočil se k Lucasovi. U toho už stály Hestie s profesorkou McGonagallovou. Lucas byl vyděšený, ale jinak vypadal v pořádku. Harry k němu přistoupil a objal ho kolem ramen.

      „Jsi v pořádku Lucasi? Nebolí tě nic?“ zeptal se ho starostlivě.

      Lucas k němu zvedl oči plné obdivu a vděčnosti a zakroutil hlavou:

      „Nic mi není, opravdu. Zachránil si mě….“

      Paní ředitelka mezitím přešla ke Goylovi a zeptala se Harpera:

      „Vy jste tu byl od začátku, pane Harpere? Víte co se tady stalo?“

      Harper přikývl:

      „Já a Robin jsme ho chtěli zastavit, paní ředitelko, ale on nás odpuzovacím kouzlem shodil ze schodů a pak napadl kletbou Crucio toho malého vlkodlaka. To už se sem ale přiřítil Potter…“

      McGonagallová přikývla a zeptala se:

      „Budete proti němu svědčit?“ a ukázala na Goyla.

      Harper i Robin odhodlaně přikývli a tak si je všechny, s profesorem Křiklanem, odvedli do ředitelny.

      Sturgis se podíval na prváky.

      „Za chvilku vám začíná vyučování, mám vás doprovodit?“

      „To je v pořádku pane kolego,“ přistoupil k nim maličký Kratiknot.

      „Začínáme první hodinu spolu, postarám se o ně…“ a pobídl prváčky, aby ho následovali. Harry se díval na Sturgise a měl pocit, že by s ním chtěl ještě mluvit. Ozvala se ale Hestie: „No a my můžeme pokračovat na snídani, že?“ a odvedla Sturgise do Velké síně. Harry, Ron, Hermiona a Ginny šli mlčky za nimi. Beze slova se pustili do jídla, jako by se báli promluvit.

      V tom se přiřítili Justin s Terry a v závěsu za nimi i Dean s Lenkou.

      „Co se stalo? Něco jsem zaslechl… Je Sára v pořádku? Goyle prý napadl nějakého prváka a ty jsi mu dal co proto….“

      Harry rozpačitě přikývl.

      „Napadl Lucase, Sáře se nic nestalo…“

      Pak se zapojila Lenka:

      „Je to pravda, že je Lucas vyléčený, nebo je to jen další fáma?“

      A tak se Hermiona nadechla, že začne vyprávět.

      „Počkej chvilku Hermiono, my bychom si to také rádi poslechli…“ zarazila ji Hestie a podávali si se Sturgisem od vedlejšího stolu židle.

      Tak Hermiona počkala, až se posadí a pak začala vyprávět. O lektvaru, který na třetí pokus začal likvidovat vlkodlačí viry v laboratoři. Ale fungoval jen za světla úplňku, kdy byly viry nejaktivnější. O tom, jak se dohodla se Smetwyckem a s Lucasovými rodiči. Pak pokračovala tím, jak přiběhl Sirius se zprávou o Lucasovi, jak chytili Goyla a vyléčili Lucase.

      „Jeho krev je úplně čistá, v celém vzorku jsem nenašla jediný virus. Nemůžu se dočkat, co mi napíšou od Svatého Munga….“

      A jako by její netrpělivost působila jako magnet, na stole před ní přistál velký výr s rozměrným balíčkem připoutaným k noze. Hermiona ho okamžitě rozbalila a výrovi přistrčila svou porci smažených vajíček. Vytáhla dopis a zajíkala se:

      „U všech pěti to zabralo jako u Lucase, posílají mi jejich vzorky krve, musím do laboratoře…“ Pak vzhlédla k Ronovi:

      „Omluvíš mě na formulích? Řekni, že přijdu jen o chvilku později…“

      Popadla balíček s krevními vzorky a utíkala pryč.

      Tak se vypravování ujal Harry. Popsal, jak po cestě na snídani slyšeli Zmijozelskou hádku i to co následovalo. Sturgis ho doplnil a vysvětlil ostatním co je aura moci a jak to zafungovalo na Goyla.

      „Příšerně si ho vyděsil Harry….“

      „A ne jen Goyla…“ dodal Ron.

      Harry se na něj překvapeně podíval:

      „Bál ses? Tobě bych přece neublížil… Už jsem na tebe byl párkrát pěkně naštvaný, ale nikdy jsem ti nedal ani pár facek… Ne, že bych na to několikrát neměl chuť….“ dodal s úsměvem. Ron zrudnul, vzpomněl si na to, jak mu kdysi natloukla Hermiona a rozpačitě se na něj podíval. Harry se rozesmál:

      „To tys mě už jednou praštil….“

      Ron se zarazil:

      „To není pravda. Kdy?“

      Harry mu se smíchem připomněl:

      „Tenkrát, když si vypil ten Romildin nápoj lásky…“

      Ron si vzpomněl:

      „Ale to se nepočítá, to jsem byl úplně mimo…“ bránil se.

      A tak v dobré náladě dosnídali a šli se připravit na dvouhodinovku formulí. Byli před učebnou brzy a tak viděli, jak prváci odchází. Lucas byl obklopen davem spolužáků, kteří s vykulenýma očima poslouchali, jak jim vypráví, co se v noci a ráno stalo. Když k Harrymu zvedl oči, tak se na něj usmál a rozpustile zamrkal. Lucasova tvář se roztáhla do šťastného úsměvu a užíval si svou chvilku slávy. Ron hned na začátku hodiny omluvil Hermionu, že přijde o něco později a tak, když asi po dvaceti minutách dorazila, tak se jí Kratiknot zvědavě zeptal, jaké má výsledky. Hermiona jen vydechla:

      „Všechny, všech pět… jsou úplně čisté… všichni jsou vyléčeni…“ a rozbrečela se.

      Ron vstal, podal jí kapesník, objal ji kolem ramen a odvedl ji na místo. Kratiknot jí gratuloval a k němu se připojili všichni ostatní.

      „Nebul,“ řekla ji Ginny, „radši začni přemýšlet, jak to oslavíme…“

      Tento jejich problém vyřešila profesorka McGonagallová během oběda. Když se ve Velké síni sešli všichni, tak oznámila celé škole, že Goyle byl vyloučen a čeká ho soud za použití kletby, která se nepromíjí. A pak všem slavnostně oznámila, že jejich spolužačka Hermiona Grangerová, v rámci své ročníkové práce, vytvořila lektvar, který dokáže definitivně vyléčit vlkodlaky a Lucas je první, kterého vyléčila. Pak všem doporučila, aby přišli na večeři včas, protože skřítkové už začali připravovat slavnostní hostinu na počest Hermiony a Lucase.

      Oslava byla fantastická. Domácí skřítkové se překonali a upekli velikánský šestipatrový dort s šesti figurkami z marcipánu, které se v pravidelných intervalech proměňovali z člověka na vlka a zpět. Postavili ho přímo před Hermionu, ta zavolala Lucase a zeptala se:

      „Máš rád marcipán Lucasi?“

      Ten s rozzářenýma očima přikývl a tak sundala figurku ze samého vrcholu a počkala, až se promění ve vlka. Pak mu ji podala:

      „Tak mu teď ukousni hlavu…“

      Lucas ji se šťastným smíchem poslechl a za okamžik v něm zmizela figurka vlka celá. Pak spolu nakrojili dort a zavolali Dagbyho, aby se ujal krájení a rozdělování kousků dortu. Skvěle se bavili až do devíti, kdy profesorka McGonagallová vyhlásila večerku a poslala je spát.

      V sobotu se pustili společně do domácích úkolů, a když se dostali až k přípravě předpisu dalšího, velmi obtížného, čtyřhodinového lektvaru, na léčbu dračích spalniček, tak jim Hermiona vyprávěla, jak za ní včera před oslavou přišel Křiklan.

      „Chtěl po mně, abych udělala rozhovor pro Denního věštce. Požádala jsem ho, jestli by si nemohl novináře vzít na starost on, že ho stejně budu všude uvádět jako spoluautora. To ho sice velmi potěšilo, ale rozhodně mi odmítal ‚brát mou slávu‘. Tak jsem mu vysvětlila, že se obavám, aby u novinářů náhodou nepřevážila touha po tvém příběhu a nepokusili se ze mě, nějakou lstí, dostat podrobnosti o tvém pátrání po viteálech. Řekla jsem mu, že on má větší zkušenosti, že mu naprosto důvěřuji, že ten rozhovor zvládne mnohem líp než já. Tak nakonec souhlasil. Jen jsem ho požádala, aby nezapomněl zmínit i Nevillovy zásluhy….“ Harry se na ni díval nevěřícně:

      „Co když ze sebe udělá hlavního tvůrce? Já bych mu tedy tolik nevěřil…“

      Hermiona se zasmála:

      „Harry, mě přeci nezleží na slávě…. Nedělala jsem to proto, abych byla slavná… a on mi s tím lektvarem opravdu moc pomohl. Ty první dva jsem vařila sama a nefungovaly mi. On se na to podíval a hned poznal, kde jsem udělala chyby. Ten třetí vařil se mnou, proto fungoval. Bez něj by mi to určitě trvalo mnohem déle….“

      Harry stejně kroutil hlavou a společně s ostatními čekal s napětím, co v Denním věštci vlastně vyjde.

      V neděli dali se Sturgisem konečnou formu kapitole o mozkomorech i kapitole: Kde se v nás berou podoby našich Patronů. Pak s ním probral, jestli opravit první kapitolu s ohledem na poznatky, ke kterým dospěl o Velikonočních prázdninách.

      „Možná bych tam vtěsnal to, že nemusíš mít na dotyčného konkrétní vzpomínku, na to, jak byl v tvé přítomnosti šťastný, že stačí, když si jen představíš, jak by v takové situaci vypadal. Rozhodně bych tam nepsal, že ho nemusíš mít rád…“ a ukázal na pergamen s poznámkami, které si tehdy udělal. Harry se zasmál:

      „Proč? Protože je to málo poetické, jak říkal Kingsley?“

      Sturgis zakroutil hlavou.

      „Ne, protože to není pravda, Harry. Ty máš ty lidi rád, všechny členy BA, máš rád. Některé víc a některé míň, ale rád je máš všechny. Viděl jsem to na tobě, když přísahali. Měl jsi hroznou radost a byl jsi na ně tak pyšný, že to všichni dokázali…. Ke svým spolužákům z ročníku sis už také vytvořil vztah, i když třeba ani nevíš, jak se jmenují…. I k těm Zmijozelským…. Proto chci, aby ses pokusil pomoct jim s Patrony.“

      Harry se nad tím zamyslel a pochopil, jak to Sturgis myslel. Přikývl a řekl potichu: „Překvapili mě, že se postavili Goylovi a snažili se chránit Lucase. Nějak jsem si pořád nemohl dát dohromady čestné a statečné chování se Zmijozelskou kolejí.“

      Sturgis se rozesmál.

      „Ale ty jsi je začal mít rád už dřív Harry a oni to poznali. Také změnili své chování k tobě. Vychováváš lidi svou láskou a přátelstvím a oni ti oplácejí stejně. Tak to na světě chodí… Nefunguje to pokaždé, ale ve většině případů to zabere. Paní profesorka McGonagallová mi vyprávěla, jak sis to vyříkával se Severusem Snapem. Když někomu dáš jasně najevo, že ho máš rád, tak tě nedokáže nenávidět.“ Harry se usmál nad tou vzpomínkou.

      „A ještě něco,“ pokračoval Sturgis, „až dokončíš svou ročníkovou práci, tak požádáme profesora Brumbála, aby se nám trochu věnoval, a budeme pracovat na tvé auře moci. Měl by ses ji naučit ovládat… vyvolat ji na požádání a kontrolovaně, když to bude potřeba….“

      Harry se na něj zamyšleně podíval, pak se usmál a přikývl.

      V pondělí si přečetli článek o Hermioně v Denním věštci. Když ho Harry dočetl, tak poznamenal:

      „Všechna čest, je to napsané skvěle. I to, jak vysvětluje, proč dělá rozhovor místo tebe….“ „Jo,“ skočil mu do řeči Ron, „každý, kdo tě zná, snadno uvěří tomu, že nemáš čas na novináře, když se připravuješ na zkoušky…“ a zaculil se na ni. Harry dodal:

      „Ani na Nevilla nezapomněl…. Asi bych se mu měl omluvit, že jsem o něm pochyboval….“ Hermiona se usmála:

      „Hele, tady na konci… řekl jim, že se budu ucházet o každoroční cenu Nejpozoruhodnější lektvarnické společnosti… o té už někdy mluvil…. Budu se ho muset zeptat, co je to za cenu….“

      To se dozvěděli už před obědem, po bylinkářství. Křiklan se zastavil u jejich stolu, aby se zeptal, jak je Hermiona s článkem v novinách spokojená. Ta mu dala jednoznačně najevo, jak moc se jí ten článek líbil a tak se připojil i Harry.

      „Je to napsané skvěle, pane profesore, je prostě jasné, že to s novináři umíte….“

      Křiklan se samolibě usmál:

      „Děkuji, Harry, těší mě, že se vám to líbilo.“

      Pak se ho Hermiona zeptala na tu cenu Nejpozoruhodnější lektvarnické společnosti a on jí to vysvětlil:

      „Tahle společnost je jednou z mála, která má povolení na výrobu certifikovaných lektvarů a díky tomu velmi slušně vydělává. Proto si může dovolit každoročně vyhlašovat soutěž o nejužitečnější počin v oboru. Ceny mají odstupňované. Třetí stupeň je U – užitečné. To této kategorie by myslím mohli zařadit tu vaši mast na pokousání vlkodlakem. Cena je bronzový kotlík a tisíc Galeonů. Takových cen většinou rozdělí za rok několik. Druhý stupeň je VU – velmi užitečné. Tu už tři roky nikdo nezískal. Cena je stříbrný kotlík a tři tisíce Galeonů. O tu by se mohl myslím ucházet pan Harper, jestli svůj lektvar úspěšně dokončí. A první stupeň je O – obdivuhodné. Tu už nikdo nezískal osm let, naposledy byla udělena za vlkodlačí lektvar…. Cena je zlatý kotlík a deset tisíc Galeonů. Jestli existuje nějaká spravedlnost, pak je tato cena letos vaše…“

      Hermiona zalapala po dechu a vytřeštila na něj oči. Ostatní u stolu zareagovali stejně. „Deset tisíc….“ vydechl Ron a zíral na Křiklana jako na přízrak. Křiklan se na něj usmál a pak se otočil zpět na Hermionu.

      „Až budete mít ročníkovou práci kompletní, tak si lektvar i mast zaregistrujete na ministerstvu a pak je pošleme, s přihláškou do soutěže, na sekretariát NLS v Londýně. Měla byste si s tím pospíšit….“

      Pak s pohledem na jejich užaslé výrazy, s úsměvem odešel ke svému stolu.

      První se probrala Ginny.

      „Páni, to budeš mít ale věno… Ještě, že jste se zasnoubili už o Vánocích, jinak by bráchu podezírali, že si tě bere pro peníze.“

      „Ty si pitomá, Ginny!“ rozčílil se Ron.

      „To bylo hloupé, Ginny,“ souhlasila s ním Hermiona.

      „I kdybych to vyhrála, tak se budu muset rozdělit s Nevillem a Křiklanem. Jsou to spoluautoři a oba mají na mé práci důležitý podíl….“

      Harry se na ni usmál.

      „No každopádně pár Galeonů do začátku mít budete, nebudete muset začínat od nuly…. Na založení rodiny to vystačí….“

      Hermiona se lehce zapýřila a Ronovi zrudly i uši.

      „Nech si to, jo… Nevím, proč když slyšíte o penězích, tak hned musíte myslet na…“ zrudnul ještě víc a rozpačitě hodil pohledem po Hermioně. Tak už je nechali na pokoji a mlčky se najedli.

      Hermiona hned po obědě vystartovala do laboratoře a přišla až těsně před začátkem přeměňování.

      „Uvědomila jsem si, jak jsou teď, ty moje poznámky k ročníkové práci cenné a rozhodla jsem se, že už je radši nebudu nechávat jen tak povalovat po laboratoři. Taky se na ně budu muset vrhnout, abych to měla sepsané co nejrychleji a mohla si ten lektvar zaregistrovat, než mi ho někdo ukradne a předběhne mě….“

      Harry se zatvářil zamyšleně:

      „A co ty, co jsi poslala Smetwyckovi, nemůže tě s nimi u registrace předběhnout? Kolik jsi mu o tom lektvaru pověděla, když tu byl?“

      Hermiona se zamyslela.

      „Neřekla jsem mu nic důležitého… O těch Nevillových bylinkách jsem vůbec nemluvila. Jen jsem mu vysvětlila, jak jsem získala krev od léčeného i neléčeného vlkodlaka a hlavně jsem mu popisovala ty mudlovské metody izolace a pěstování virů…“

      Od té chvíle nebyla s Hermionou řeč. Ron zase trpěl jejím nezájmem. Byl rád, když se mu podařilo, od ní dostat alespoň pusu na dobrou noc. Když nepsala úkoly a nepřipravovala se na vyučování, tak byla naprosto ponořená do své ročníkové práce. Harry ve středu po večeři pomohl několika lidem z ročníku k jejich Patronovi. Harperovi ukázal jeho srnce a Robin, ten dlouhán ze Zmijozelu, měl pštrosa. Paula z Mrzimoru zvláštního exotického ptáka s obrovským zobákem, John Barrett z Havraspáru měl čápa Marabu a  David z Havraspáru vránu, která v bílém vydání vypadala také docela exoticky. Ještě pomohl Katrin, Ginnině spolubydlící z Nebelvíru k jejímu chundelatému voříškovi, u několika dalších se mu povedl už jen štít a k ostatním zřejmě neměl dost blízký vztah, aby to dokázal. Zase se ukázalo, že zvládnout fyzického Patrona je mnohem snazší, když víte, jak vlastně vypadá.

      Ron a Ginny se zájmem poslouchali, jak Harry zabodoval a Hermiona ponořená do záplavy pergamenů s poznámkami ke své ročníkové práci ho vůbec nevnímala. Ron se ji pokoušel zapojit do hovoru, ale ona ho dost nervózně odbyla a Ron se zatvářil uraženě. Harry ho chytil za ruku a připomněl mu, jak si Hermiona na třetí rok školy nabrala tolik předmětů, že k tomu, aby je zvládla, musela dostat obraceč času.

      „Radši ji nech v klidu, nebo se zhroutí, jako tehdy… připadá mi, že k tomu už zase nemá daleko….“

      Ron si povzdechl:

      „Tobě se to mluví, když se Ginny chová celkem normálně. Kdo to s ní má vydržet?“

      A tak se Harry a Ginny Ronovi dost věnovali, aby to s Hermionou vydržel.

      Trvalo jí to skoro čtrnáct dní. Dokonce s nimi nešla ani na famfrpálový zápas Mrzimor versus Havraspár. Harry, Ron a Ginny fandili Justinovi, Dean zase, solidárně s Lenkou, povzbuzoval Havraspár. A díky tomu, že seděli vedle sebe, tak si ten zápas docela užili. Nakonec se ukázalo, že Havraspár má letos opravdu silný tým. Havraspárský brankář se velmi zlepšil a pochytal většinu Mrzimorských střel na obruče, takže komentátor zápasu Owen Cauldwell z Mrzimoru řičel zklamáním, když Havraspár sázel jeho týmu jeden gól za druhým. Brankář byl totiž jediným slabým článkem Mrzimorských. Po čtyřiceti minutách hry, tak vedl Havraspár nad Mrzimorem 120:40.

      Jenže pak Justin předvedl, že je zkušenější chytač. Přesto, že za zlatonkou vyrazili oba současně, oba na Kometě Dva šedesát, tak se ukázalo, že Havraspárský páťák Stewart Ackerley, má míň zkušeností než Justin. Ten ho skvěle odstavil a chytrým manévrem ho málem shodil z koštěte. Chytil zlatonku se skoro třímetrovým náskokem, ale Harry se po jejich výkonu naklonil k Markovi, který seděl s Lucasem, Robertem a Sárou v řadě pod nimi a snažil se překřičet vítězný řev Mrzimorských fanoušků:

      „Na toho Havraspárského chytače si příští rok budeš muset dávat velký pozor, Marku, je dost dobrý a jestli si sežene lepší koště, tak bude i pro tebe nebezpečný!“

      Mark se k němu otočil se zářivým úsměvem:

      „Táta, když se dozvěděl, že sis mě vybral jako náhradníka, slíbil, že mi o prázdninách koupí Kulový Blesk!!!“

      Harry se rozesmál a poplácal ho po rameni.

      „Na příštím tréninku ti půjčím ten svůj, aby sis už na něj začal zvykat….“

      Od té doby nechal Marka na trénincích létat na svém Kulovém blesku a sám se honil za zlatonkou na jeho školním Meteoru.

      V neděli si přinesl Harry ke Sturgisovi desky z dračí kůže s ročníkovou prací, přepsanou na čisto, na sněhobílých, hedvábným leskem zářících pergamenech, které od něj dostal k Vánocům.

      „Už zbývá jen doplnit do první kapitoly to, že stačí, když si představím, jak by dotyčný vypadal opravdu šťastný a opravit případné chyby….“

      „Tak si posuň text a dopiš si to tam,“ vybídnul ho Sturgis.

      „No… já tyhle úpravy textu moc neumím, nechtěl bych to zkazit… a Hermiona má teď dost své práce, tak jsem ji s tím nechtěl otravovat…“ vysvětloval trochu zaraženě Harry.

      Sturgis se rozesmál:

      „Tak pojď, já tě to naučím. Projdeme to spolu celé….“

      Když došli na konec první kapitoly, tak mu řekl:

      „Ještě bys sem měl dopsat, kolik jsi už těhle Patronů dokázal vytvořit.“

      „To bych musel spočítat…“ zamyslel se Harry. Chvíli počítal na prstech, pak se šibalsky usmál, vytáhl hůlku, zavřel oči a najednou se objevil velký mohutný stříbřitý kůň a v zápětí za ním, z jeho hůlky vyletěl rozčepýřený puštík. V okamžiku, kdy přistál koni na hřbetě, se oba rozplynuli….

      „Tak s těmito, už jich je pětatřicet.“ Sdělil s úsměvem svému učiteli. Ten se rozesmál.

      „Už jsi přišel na to, proč se rozplynou, když se dotknou?“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „Zkoušel jsem to se svým a Ginniným Patronem, když jsme byli spolu…“ trochu se začervenal, „ale také se po dotyku rozplynuli. Asi to tak prostě má být….“

      Sturgis se rozesmál a k němu se přidali i James se Siriusem z portrétu.

      „No, to je hezké, že nezapomínáš na svou ročníkovou práci, ani během randění…“

      Harry zrudnul ještě víc.

      „To nebyl můj nápad, Ginny chtěla, abych to vyzkoušel….“

      Sturgis ho uklidnil přátelským poplácáním po zádech a pokračovali v opravách.

      Když došli na konec, tak mu řekl:

      „Nech mi to tady, Harry, ještě jednou si to projdu, jestli jsme nějakou chybu nepřehlédli. Můžu dát tvou práci přečíst Hestii?“

      Harry s úsměvem přikývl, sbalil si hromadu pergamenů s poznámkami a šli spolu na večeři. Ginny, už také dnes odevzdala profesorce McGonagallové svou ročníkovou práci a Hermiona už dělala také poslední úpravy a ve středu po obědě, měla jít s Křiklanem, mast i protivlkodlačí lektvar, zaregistrovat na ministerstvu. Dohodla se s Nevillem, že tam bude také a zaregistruje si svoje nové druhy bylinek.

      Pak jim ve středu u večeře pobaveně vyprávěla, jak probíhala registrace.

      „Je to jedna velká místnost plná regálů s krabicemi, na kterých jsou napsány naprosto nesrozumitelné zkratky. Jsou tam dva knihovníci a hlavní Registrátor. Nikdo jiný nemá šanci, se v tom zmatku, co tam panuje, vyznat. Ten mladý knihovník je tam už dva roky a ještě pořád se zaučuje. Starý knihovník chce za dva roky odejít do důchodu a pořád tomu mladému nadával, že jestli se bude učit takovým tempem jako dosud, tak se systém do dvou let rozhodně nenaučí a on nebude moci odejít na odpočinek…“ smála se.

      Pak jim vyprávěla, jak museli vymýšlet názvy pro Nevillovy nové bylinky.

      „Trochu jsme mu s tím s Křiklanem pomohli. A tak ve svém lektvaru používám Augustin šalvějovitý bedrník a Longbottomův dobromyslthimus. Další bylinky pojmenoval po tátovi, po mámě, po prastrýci, ale i po profesorce Prýtové. Užili jsme si u toho docela legraci.“

      Pak jim ještě pobaveně vysvětlovala, že Registrační úřad v podstatě funguje podobně jako mudlovský Patentový úřad. Za registraci každého objevu, ať už je to nové kouzlo, kouzelná bytost, lektvar, nebo bylina, se platí jeden Galeon a tak registrují i naprosté nesmysly. Mají je uložené ve dvou obrovských regálech a na krabicích jsou zkratky ÚN (úplné nesmysly), NN (nebezpečné nesmysly) a ŠN (šílené nesmysly). Všichni se smáli, jen Harry se trochu zamyslel:

      „To se vám ta registrace docela prodražila, ne? Hlavně Nevillovi…“ Hermiona se usmála: „Ale rozhodně se nám to vyplatilo. Od teď jsme oba výhradní vlastníci svých výtvorů, a pokud někdo bude chtít některé z nich vyrábět nebo pěstovat pro prodej, tak nám bude muset platit deset procent ze všeho, co za ně utrží. Když to neudělá, tak může být souzen za černý obchod.“ Pak zamyšleně dodala:

      „I když si nějak neumím představit, že bychom dokázali nějak vydělávat zrovna na léčení vlkodlaků… ale možná, že některé z těch Nevillových bylinek, by se daly použít třeba v kosmetice, nebo v podobném oboru, na tom by možná něco vydělat mohl…“

      Harry jejich debatu o registraci uzavřel úlevným povzdechem.

      „Ještě, že já si svoje kouzla s Patrony nemusím registrovat….“

      Hermiona se rozesmála:

      „To máš pravdu, protože je nepravděpodobné, že by ještě někdo jiný, něco podobného dokázal.“

      Pak se Harry také dozvěděl, jakou ročníkovou práci dělá Harper. V pátek po obědě se u jejich stolu zastavil Křiklan a požádal Harryho „na slovíčko“. Odvedl ho k profesorce McGonagallové a Robinovi Durmanovi ze Zmijozelu.

      „Nás čtyři, si pan Bartoloměj Harper vybral jako svědky, pro vyzkoušení účinků lektvaru, který vytvořil v rámci své ročníkové práce…“

      „Bartoloměj?!“ s úsměvem se podivil Harry.

      Robin rozpačitě podotknul:

      „On to jméno nemá moc rád, radši si nechává říkat příjmením. Já mu říkám Barte….“

      Harry s úsměvem přikývl:

      „Jo, to zní líp. Tonksová taky nesnášela, když jí někdo říkal Nymfadora, ale s Dorou se byla ochotná smířit… Co to vlastně Bart vytvořil?“

      Křiklan se usmál:

      „To se dozvíte, když přijdete dnes po večeři do učebny lektvarů Harry.“

      Harry přikývl:

      „Dobře, přijdu…“

      Po večeři se připojil k ředitelce a spolu se vydali do učebny lektvarů. Harper, Robin i profesor Křiklan už tam byli. Bart Harper byl velmi nervózní a tak se na něj Harry usmál a pobídnul ho:

      „Tak už nedělej tajnosti, Barte a konečně mi prozraď, co jsi vyzkoumal?“

      Harper se zadíval na stůl před sebou, na kterém měl několik lahviček s jedovatě, brčálově zeleným lektvarem.

      „Tento lektvar jsem nazval Contraimperius a podle mých předpokladů by měl fungovat takto: Ovlivněné kletbou Imperius by měl probrat a měl by také poskytnout čtyřiadvaceti hodinovou imunitu proti této kletbě….“

      „No páni… Jestli ti to bude opravdu fungovat, tak to bude senzace, Harpere…“ Vydechl Harry a Harper se potěšeně zapýřil.

      „No… my už jsme to s Robinem trochu zkoušeli, ale Robin ještě nikdy před tím Imperius nedělal a tak si nemůžeme být jistí, že ji opravdu umí… Říkal, že jsem ho vzorně poslouchal, než jsem ten lektvar vypil a pak už to nefungovalo, ale stejně to potřebuji vyzkoušet před svědky.“

      Harry se zasmál:

      „Já tu kletbu umím, svěříš se do mých rukou?“

      Harper na něj vytřeštil oči:

      „Ty už jsi ji někdy použil?“

      Harry přikývl:

      „Jak myslíš, že se nám podařilo vykrást Gringottovy…“

      Zmijozelští chlapci zírali s otevřenými ústy a Křiklan se s úsměvem zeptal:

      „Už vám to skřeti odpustili?“

      Harry s úsměvem pokrčil rameny:

      „To nevím, ještě jsem tam od té doby nebyl… Musím jim dát trochu víc času, zatím jsem si netroufl se tam objevit…“

      Křiklan se zasmál a pak se otočil k Harperovi:

      „Opravdu se chcete svěřit do rukou Harryho Pottera?“

      Harper přikývl:

      „Kromě Robina je jediný, komu stoprocentně věřím…“

      Harry se usmál a přikývl. Pak se otočil k profesorce McGonagallové.

      „Můžeme, paní ředitelko? Abych nakonec neskončil před soudem jako Goyle…“

      Ta přikývla.

      „Ze studijních důvodů a pod dohledem profesorů se můžou používat…“ pak zamračeně dodala:

      „Tím také sourozenci Carrowovi zdůvodňovali mučení studentů….“

      Zatvářila se rozpačitě a nerozhodně.

      Harry se na ni usmál:

      „Ale my přece Bartovi nebudeme ubližovat. Vždyť i vy jste tu kletbu použila, abyste ochránila mě a ostatní studenty…“

      Ona se zamyšleně usmála a přikývla:

      „Dobře, dejte se do toho.“

      Harry se podíval na Harpera a ten odhodlaně přikývnul. Tak na něj namířil svou hůlku: „Imperio“.

      Harperovi se objevil v očích podivně prázdný výraz, šťastně se uculoval a tupě zíral před sebe. Harry ho nahlas pobídnul:

      „Udělej dřep… otoč se kolem dokola… oběhni stůl…“

      Bart vzorně poslouchal a bez váhání udělal všechno, co mu Harry poručil. Ten se najednou potutelně usmál a přikázal mu:

      „Teď vyplázni jazyk na profesora Křiklana.“

      Harper bez zaváhání udělal „Blééé…“

      Křiklan se usmál, zakroutil hlavou a vyčítavě ho pokáral:

      „Ale no tak, Harry…“

      Harry s vážnou tváří, ale s uličnickými ohníčky v očích vysvětloval:

      „Musel jsem vyzkoušet něco, co by normálně neudělal, abychom si byli jistí, že je opravdu pod vlivem kletby.“ Pak se otočil zase k Harperovi a přikázal mu:

      „Vezmi si ze stolu jeden ze svých lektvarů a vypij ho.“

      Pak s napětím všichni sledovali, jak se Harper probírá. Z tváře mu zmizel nepřítomný výraz i přihlouplý úsměv a jeho oči se rozjasnily.

      Harry to s úsměvem zkusil znova:

      „Harpere, vyplázni jazyk na profesora Křiklana!“

      Ten se na něj překvapeně podíval.

      „To ne, to bych neudělal. Mám pana profesora moc rád a moc si ho vážím. Bez jeho pomoci, bych to nedokázal…“

      Harry se rozesmál:

      „Tak to se ti omlouvám. Berte to tak, že to byl můj jazyk, co na vás Bart vypláznul, pane profesore…“

      Ten se také rozesmál:

      „Však já to také tak beru a vy počítejte s tím, že vám to hned tak nezapomenu…“ pohrozil se smíchem Harrymu.

      Všichni přítomní se usmívali a paní profesorka udělala dva kroky k Harperovi a řekla: „Tak teď vyzkoušíme, jak ten lektvar funguje…“ namířila na něj svou hůlku a zřetelně pronesla:

      „Imperio“

      Chvilku počkala a pozorně při tom Harpera sledovala.

      „Pojďte ke mně, pane Harpere…“

      Ten poslušně přistoupil a řekl:

      „Ale já vás přece musím poslouchat, paní ředitelko…“

      Ona se usmála:

      „Tak teď vám povoluji neposlechnout…“ a on se otočil a odešel zpět ke svému stolu. „Výborně pane Harpere, zdá se, že váš lektvar skutečně funguje tak, jak má…“

      On se šťastně zasmál:

      „Ještě bych potřeboval, abyste se mě vy, nebo Harry pokusili během následujících čtyřiadvaceti hodin párkrát ovládnout, abych se přesvědčil, že skutečně drží imunitu celou tu dobu…“

      Harry přikývl:

      „Dobře, tak ráno, po snídani se sejdeme v ředitelně, po obědě také a po večeři to vyzkoušíme znova.“

      Harper zaváhal:

      „Do kabinetu profesora Křiklana je to blíž…“

      Harry se podíval tázavě po ředitelce. Ta přikývla:

      „Dobře. Zítra, vždy po jídle, v kabinetu profesora Křiklana…“ a tím jejich schůzku ukončila.

      A tak se v sobotu dvakrát pokusili marně Harpera ovládnout kletbou Imperius a po večeři se jim to zase podařilo, protože již uplynulo těch dvacet čtyři hodin po vypití lektvaru. Ale Harrymu se zdálo, že tentokrát už Harper neposlouchá tak ochotně jako poprvé a navrhnul mu:

      „Možná bys měl vyzkoušet, jestli by pravidelné užívání toho lektvaru, po nějaké době, nedokázalo vybudovat trvalou imunitu, proti té kletbě. Tedy, jestli ten lektvar neobsahuje něco, co by pravidelné užívání nedovolilo…“

      Křiklan se zamyslel:

      „To není špatný nápad Harry…. Budeme se na to muset podívat a nejdřív to promyslet… No, do konce roku, budeme mít dost času, tuhle možnost prověřit, že Barte?“

      A usmál se na svého, velmi šťastného studenta. Harry se k němu také otočil:

      „Můžu říct přátelům, co jsi vymyslel? Všichni jsou hrozně zvědaví, ale já jsem nevěděl, jestli jim to můžu prozradit a tak se mnou nemluví a nadávají mi do tajnůstkářů…“

      Harper se rozesmál.

      „Teď už nemá cenu s tím dělat tajnosti. V pondělí si ho půjdu zaregistrovat, tak jim to už klidně můžeš říct.“

      „Dobře… a díky za důvěru Barte…“ rozloučil se s ním Harry.

      Večer, při psaní úkolů, ve společenské místnosti tedy vysvětlil Ginny, Ronovi, Hermioně a Deanovi, co Harper vytvořil a jak ten jeho lektvar fungoval. Hermiona se podivila:

      „Věděla jsem, že dělá ročníkovou práci z lektvarů, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se pustil do něčeho takového….“ Pak se rozesmála:

      „Letos to bude mít zkušební komise hodně těžké při hodnocení ročníkových prací…“ V neděli psali zase celý den úkoly. Měli toho čím dál tím víc a Harry s hrůzou očekával, co na ně ještě profesoři budou chtít před zkouškami navalit. Odpoledne se od úkolů odtrhnul a šel ke Sturgisovi, aby se naučil ovládat svou, nově objevenou Auru moci.

      Když přišel k němu do kabinetu, tak se Sturgis podíval k portrétu u dveří, ale viděl tam jen Harryho rodinu.

      „Dáme si čaj a počkáme na profesora Brumbála. Bez něj ti moc platný nebudu. On měl také Auru moci, sice ne tak silnou jako ty, ale když se na mě tenkrát rozzlobil, tak se mi naježili všechny chlupy… opravdu z něj šel strach….“ vyprávěl s úsměvem a připravoval při tom čaj. Harry se usmál.

      „Taky jsem to u něj viděl… dvakrát…“

      „Opravdu? Kdy?“ zeptal se z portrétu profesor Brumbál.

      „Tenkrát, když jste vpadli do Moodyho kabinetu a zabránili Skrkovi, aby mě zabil a pak, když jste na ošetřovně mluvil s Popletalem. Ale tehdy to moc nezabralo, spíš naopak….“

      „Ano,“ přikývl Brumbál, „dosáhl jsem jenom toho, že mě začal považovat za ještě větší ohrožení svého úřadu, než před tím…. Doufal jsem, že se mi podaří přivést ho k rozumu…“ a pokrčil rameny.

      „Každopádně je to pro tebe dobré poučení, Harry. Musíš si vždy velmi dobře rozvážit kdy a na koho Auru moci použít. Může se stát dvousečnou zbraní…“

      Harry s úsměvem přikývl.

      „Ty máš velmi silnou Auru moci Harry, nikdy jsem nic podobného u nikoho neviděl,“ řekl Sturgis a nalil Harrymu do šálku čaj. Harry se zamyslel:

      „Možná to souvisí s tou mojí schopností vyzařovat emoce…“ a s otázkou v očích se otočil k Brumbálovi. Ten přikývl.

      „To jistě Harry, ale také tvá kouzelná síla je velmi mocná. Určitě s tím má co dělat i tvá duše a tvé morální hodnoty. Tvé rozhořčení nad tím, že Goyle použil tu krutou kletbu proti bezbrannému dítěti, muselo být zničující, nedivím se, že z tebe vytrysklo v takové síle. Teď pro tebe nebude těžké Auru moci vyvolat, stačí jen, když si na ten okamžik vzpomeneš. Mnohem těžší pro tebe bude se naučit, jak své rozhořčení ovládnout a nedat ho najevo v okamžiku, kdy to bude nevhodné… Ale to se naučíš časem také. Ovládání emocí a niterní disciplína přijdou s věkem postupně samy.“

      Sturgis se přidal.

      „Musíš se snažit a trénovat si ovládání svých emocí. Ať už jde o touhu, radost, nebo zlost. Musíš si uvědomit, že jako bystrozor budeš přicházet do styku s různými darebáky a nemůžeš na každého vyletět tak, jako na Goyla. Svou auru moci bys měl používat jen v krajních případech. Když bude potřeba zvládnout rozvášněný dav, nebo napravit hlavu někomu, kdo za to stojí a u koho máš naději, že se to podaří, jako tenkrát u mě…“ a podíval se s provinilým výrazem na Brumbála. Ten jen s laskavým úsměvem přikývl.

      „Tak co, chceš si to zkusit? Budu ti popisovat, jaké pocity u mě vyvoláváš, abys poznal, jak kontrolovat intenzitu své Aury,“ pokračoval Sturgis směrem k Harrymu.

      Ten odložil šálek s čajem, podíval se na Sturgise, pak zavřel oči a soustředil se na ten okamžik, kdy Goyle použil kletbu Crucio na malého Lucase a za chvíli se v něm zase začala zvedat vlna zloby a rozhořčení.

      „Už to cítím, začíná mi běhat mráz po zádech…“ potichu konstatoval Sturgis.

      Pak pokračoval:

      „Už to nabírá na síle Harry, zježily se mi všechny chlupy, už z tebe jde strach… přestaň, je to síla, už přestaň prosím…“

      Harry se probral a podíval se na něj. Sturgis dýchal, jako by právě přiběhl bez dechu z přízemí. V očích měl užaslý výraz, jako tehdy na mramorovém schodišti. Harry zavrtěl hlavou:

      „To je to opravdu taková síla? Ani jsem se tentokrát tolik nerozčílil…“

      Sturgis se uvolněně rozesmál:

      „Opravdu bych byl nerad, kdyby ses na mě rozzlobil tak, jako tenkrát profesor Brumbál. To bych se nejspíš strachy počural, jako Goyle. I teď jsem cítil, že se nezlobíš na mě a přesto to se mnou dost zamávalo. Musíš si opravdu velmi dobře rozmyslet, než tohle na někoho použiješ Harry….“

      Harry si povzdechl:

      „Budu se snažit. Mám trochu strach, teď když vím, jakou to má sílu. Ještě mi někdy dělá problémy se ovládat, a když mě někdo opravdu rozzlobí…“

      Brumbál se na něj usmál:

      „Neznám nikoho, u koho bych Auru moci viděl raději. Ty to zvládneš a vím, že tuto svou schopnost nikdy nezneužiješ.“

       

      Items details

      • Hits: 13037 clicks

      Tecox component by www.teglo.info