Cesta do neznáma |
Kráčel po prašné cestě a přitom nevěděl kam. Svou tvář, zatvrzelou bolestí, skrýval za černými vlasy, i když nebylo před kým. Byl sám a ani nevěděl, jestli je to dobře, protože už mu nikdo neublíží, nebo špatně, protože nemá kam jít. Nikdo mu to nemohl říct. Opravdu nemá kam jít? Zamyslel se. Ne, nemá. Jeho přítelkyně… Lily… pořád mu bylo zatěžko její jméno vyslovit. Opustila jej, ani si nevyslechla jeho omluvy a provdala se za toho… toho…toho blbečka Pottera. I v hlavě jeho jméno pronášel se zvláštní záští. Prosakovala všude, do každé myšlenky i do každé buňky jeho těla. Ne, opravdu, nikdo mu to nemohl říct. A tak kráčel dál, cesta se klikatila stejně jako jeho život. Nevěděl kde je a bylo mu to fuk. Naprosto jedno. Na ničem z jeho života už nezáleželo. Mistr lektvarů, který jen nedávno dokončil bradavickou školu čar a kouzel, selhal. Navztekaně kopnul do nejbližšího kamínku, který spatřil. Ten odlétl o kus dál a zastavil se. Bůhvíproč mu to připadlo jako výsměch, jako výsměch přírody. Chtěl plakat, křičet, někomu ublížit, na někom se vyvztekat. Ale stejně věděl, že by to nemělo cenu. On už nemůže nic, snad jen jít dál, ačkoli ani on sám neví kam. Poslední ukazatel, který minul tak před půl hodinou, ukazoval směrem Malý Visánek. Jakoby přivolal svými zoufalými myšlenkami něčí pomoc, v dálce před sebou zahlédl postavu, zahalenou v plášti. Něco uvnitř něj mu říkalo, že ten neznámý člověk čeká zrovna na něj. Jak šel, postava se přibližovala, až stál přímo před ní. „Ssseverusssi. Čekal jsem na tebe.“ Hlavou mu proběhlo několik myšlenek. Tu osobu ani za mák neznal, dokonce byl s to říct, že ho děsila. Nevěděl, odkud ho může znát, kdo je a jedna morbidní otázka ho trápila ze všech nejvíc. Proč jeho řeč zní, jakoby syčel? „Kdo jste? Jak znáte mé jméno? Proč jste na mě čekal?“ „Ale, ale Ssseverusssi, ta mladá, všetečná zvědavost, viď? Pojď, jen si ke mně sedni,“ vyzval ho neznámý a Severus pohlédl za něj. Muž mávl hůlkou, které si předtím nevšimnul a posadil se na právě vyčarovanou lavičku. Severus pocítil, že nemá na výběr, navíc ho ten člověk něčím uchvátil, a tak se posadil vedle něj. Muž si sundal kápi z hlavy a Severus tak spatřil, že ten člověk před ním, je vlastně postarší muž s hnědými vlasy. Byl i přes svůj věk celkem pohledný, ovšem v jeho pohledu bylo něco, co slabé vystraší a silné odradí. Jakási síla přinutila mladého Severuse mlčet a vyčkat, až se muž sám rozhodne odpovědět na jeho otázky. „Takže, ty jsi chtěl vědět, jak znám tvé jméno? Hm, myslím, že tohle raději vynecháme. Nechceš to vědět. Tak dál, proč jsem na tebe čekal?“ zamyslel se ten muž a podíval se Severusovi do očí. Ten jenom slabě kývnul. „No, myslím, že bych ti mohl pomoci.“ Promnul si ruce. Severusovi se samým překvapením rozjasnila tvář do údivu, ačkoli nikdy najevo emoce nedával, skoro nikdy. Udivilo ho to, protože jemu zásadně nikdy a nikdo pomoc nenabízel. Vždy byl pro všechny jen nula, co má věčně zabořený nos v knihách, obyčejný kluk s neustále mastnými vlasy, kterého šikanuje Potterova parta. Nikdo ho neměl rád. „Pomoci? Ale… jak? Tedy,“ opravil se Severus, „budete za to něco chtít, předpokládám?“ A zachmuřil se. „Nic než tvoji oddanost a tvé občasné služby.“ „Služby? Oddanost? To je to jediné?“ ujišťoval se Severus. Na malou chvíli měl pocit, že se muži v očích zaleskl náznak posměchu, ale pak se toho pocitu zbavil. Muž jen přikývnul. „Ale kdo jste, pane?“ dovolil se Severus ještě zeptat. „Já? Já jsem Lord Voldemort.“
|
Items details
- Hits: 7796 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
pěkné
Tak to je opravdu příjemná změna. A klidně bych uvěřila, že tak nějak se mohl stát smrtijedem.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.