Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 2, Voldemortovy děti

      Had_hrozbaA přišel květen, krásné počasí a opakování ze všech předmětů. Profesoři si libovali v překvapivých otázkách, které na ně vyštěkávali nenadále během vyučování.

      „Nesmí vás nic překvapit, na všechny tyto otázky musíte odpovědět o půlnoci, když vás probudím,“ nabádala je profesorka McGonagallová. Harry si s povzdechem pomyslel:

      „To byste nám nesměli nakládat tolik úkolů….“

      Málokdy se jim totiž podařilo jít spát už před půlnocí. Nešťastně pokukovali po stropě Velké síně, na kterém se rozprostíralo modré, sluncem prozářené nebe a se smutkem v očích si uvědomovali, že se na čerstvý vzduch dostanou jen během bylinkářství a ve čtvrtek na tréninku.

      A tak, když Ron přišel s tabulkou výsledků dosavadních zápasů a spočítal, že o pohár můžou přijít pouze v případě, že s Havraspárem prohrají o více než 200 bodů, znova rozšířil tréninky i na sobotu. Všichni tuto příležitost, jak vypadnout z knihovny a společenské místnosti, na sluníčko a čerstvý vzduch s nadšením přivítali. Harry si vzal Ronovu tabulku a dobře si ji prohlédl.

      1999-2000

        Nebelvír

         Mrzimor

        Havraspár

      Zmijozel

          Skóre

       Nebelvír

      XXXXXXX

       240 :  30

       240 :   0

       480 :  30

       Mrzimor

       30 : 240

      XXXXXXX

      190 : 120

       170 :  80

       390 : 440

       Havraspár

       120 : 190

      XXXXXXX

       180 :  60

       300 : 250

       Zmijozel

         0 : 240

         80 : 170

        60 : 180

      XXXXXXX

       140 : 590

      Opravdu, kdyby je Havraspár porazil o více než dvě stě bodů, tak by mohli ještě o pohár přijít.

      „Nesmíme je podcenit, dali letos dohromady opravdu silný tým….“

      A tak první sobotu v květnu, místo návštěvy Prasinek, zase vyrazili na hřiště. Dean, Steve a Donna hráli střelce Havraspárských, Harry si s Markem vyměnil koště a soupeřil s ním na jeho Meteoru o zlatonku. Mark se přesvědčil, že dobré koště není vše. Je ovšem pravda, že na Kulovém blesku seděl teprve podruhé a pořád mu ještě dělalo problémy, stoprocentně koště ovládat. Ginny by svůj Nimbus 2001 nedala z ruky. To koště jí sedělo a ona už se s ním sžila tak dokonale, že z něj dokázala vyždímat maximum. Celý Nebelvírský tým si věřil a poslední utkání sezóny očekávali s příjemným mražením v zádech. Věřili, že vyhrají a zbytek Nebelvírských už dělal přípravy na mohutné oslavy, které propuknou, až jejich zbožňovaný tým získá další pohár. Jenže….

      V pátek, když šli z oběda, aby se připravili na hodinu obrany, tak je po cestě z jednoho portrétu oslovil profesor Brumbál.

      „Harry, za chvilku přijde do ředitelny Kingsley Pastorek. Potřebuje tvou pomoc v jedné podivné záležitosti…“

      Harry se okamžitě zarazil.

      „Co se děje, pane profesore?“

      „On ti všechno vysvětlí… Já to také nějak zvlášť nechápu, možná ty, se svými zvláštními schopnostmi pochopíš, co se děje…“

      Ginny se zeptala:

      „Myslíte, že můžeme jít s ním?“

      Profesor se na ni zamyšleně podíval, pak přeskočil pohledem na Rona a Hermionu a řekl: „Možná nebude na škodu, když tam budete také – víc hlav víc ví…“

      A tak se vydali okamžitě do ředitelny všichni.

      Harry oznámil chrliči:

      „Já jsem Harry Potter…“ a už klepali na dveře.

      „Dále,“ ozvala se paní ředitelka, a když viděla, jak se hrnou všichni dovnitř, tak se podivila: „Zvala jsem jen pana Pottera…“

      Profesor Brumbál ji, už ze svého portrétu, uklidnil:

      „Napadlo mě, že možná pomůže, když dají hlavy dohromady…“

      To už z krbu vystupoval Kingsley. Ani se nezarazil nad tím, že je jich tam tolik a odháněl je všechny od krbu.

      „Ustupte dál. Vy také, paní profesorko – prosím.“

      Když ustoupili co nejdál od krbu, tak se z něj vynořil Charlie Weasley. V rukách držel pytel z pevné tkaniny, který se svíjel, kroutil a ozývaly se z něj zvuky trhané látky. S neobyčejnou rychlostí přivolal na ředitelčin pracovní stůl velké skleněné akvárium, vložil do něj pytel, přiklopil ho, pevně uzavřel a zajistil nerozbitným kouzlem. Pak ustoupil také.

      Během pár okamžiků se pytel protrhl a vylezl z něj velký silný had. Hned začal vztekle narážet na sklo a velmi nepříjemně syčet. Harry na něj zíral s vytřeštěnýma očima a pomalu, váhavě přistoupil blíž. Rozuměl tomu syčení…

      „Zabiju vás, všechny vás zabiju…“

      „Proč nás chceš zabít?“ zeptal se hadím jazykem. Had strnul.

      „Ty jsi můj pán?“ zasyčel. Harry přemýšlel.

      „Řekni mi, kdo jsi, a já ti řeknu, jestli jsem tvůj pán…“

      Had naklonil hlavu na stranu a upřel na něj svůj pohled. Harrymu se zdálo, že uviděl rudý záblesk v jeho očích a strnul. Had zasyčel:

      „Já jsem já. Nenávist a zlo… musím zabíjet… Jsi můj pán?“

      „Proč musíš zabíjet?“ zasyčel Harry.

      „Zabíjím… lidi… nenávidím je odjakživa… Už jsem silný, můžu začít plnit své poslání, pane…“

      Harry zakroutil hlavou.

      „Kdo tě stvořil?“ zeptal se.

      Had zpozorněl a upřel na něj oči. Tentokrát ten rudý záblesk trval dlouho, byl naprosto zřetelný. Viděli ho i ostatní, protože Hermiona tiše vyjekla. Harry se k ní otočil a viděl hrůzu v jejich očích. Zamyšleně si sáhl na jizvu na svém čele – nic necítil. Pak se otočil znova k hadovi. Ten vyrazil proti sklu a vztekle zasyčel:

      „Ty nejsi můj pán… musím tě zabít!“

      A znova a znova vyrážel hlavou proti sklu.

      Harry se otočil k ostatním a nevěřícně se na ně podíval.

      „To je šílený, ten had je stvořen k nenávisti, je to koncentrované zlo. Netouží po ničem jiném, než po zabíjení…“

      Charlie přikývl:

      „Musí to být uměle vytvořené, má to neuvěřitelnou odolnost proti magii. Nelze to zvládnout kouzly, jen brutální fyzickou silou…“

      V tom se ozval třeskot skla. Harry se hbitě otočil a uviděl, jak se had plazí k němu. Charlie přiskočil k Harrymu a chystal se, že na hada skočí. Harry ho zarazil. Zatím co se had chystal k útoku, tak se zeptal:

      „Zkoušeli jste na něj smrtící kletbu?“

      „Ano – nefungovala, sklouzla po něm, jako ostatní kouzla. Pusť mě, Harry!“

      Ale ten vytáhl hůlku. Had byl proti němu vztyčen, aby mohl zaútočit co nejvýš. Harry sekl hůlkou a zvolal:

      „Sectumsempra!“

      Hlava se oddělila od těla, čistě odseknuta, jako by ťal mečem. Harry se na hroutící se tělo díval s odporem a hnusem. Chvíli měl pocit, že se pozvrací. Vtom se pohnul Charlie.

      „Tak tohle kouzlo jsme nezkoušeli. Pokousal pár lidí, než jsme ho zvládli…“

      Vyčaroval ze vzduchu pytel a hůlkou nasoukal tělo i hlavu do pytle. Pak promluvil Kingsley: „Ten had má v zubech stejný jed, jako Nagini…“

      Harry se na něj podíval a náhle ho něco napadlo. Začal chodit nervózně po ředitelně a bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí. Chvílemi kroutil hlavou, jako by nevěřil tomu, na co přišel. Kingsley se na něj díval s napětím v tváři.

      „Harry, tak už nás nenapínej a řekni, co tě napadlo…“

      Harry se zastavil, podíval se na něj a pak řekl:

      „Nejdřív mi řekni, jak jste k tomu… tvorovi přišli.“

      Kingsley protestoval:

      „Ne nejdřív ty Harry… Ty červené oči… sahal sis na tu jizvu… má to něco společného s Voldemortem?“

      Harry se na něj vážně podíval a odpověděl:

      „Bezpochyby je to jeho práce, ale podle jizvy jsem to nepoznal. Jen jsem se ujišťoval, že tam pořád je, protože jsem nic necítil.“

      Do toho se ozval profesor Brumbál:

      „Ta jizva fungovala jen, dokud jsi měl v sobě část jeho duše. Po návratu z lesa už jsi ji cítit nemohl.“

      Harry se zamyslel:

      „Ano, máte pravdu, při tom souboji už jsem ji necítil…“ pak se otočil ke Kingsleymu:

      „Jak jste k tomu přišli? Potřebuji to vědět.“

      Kingsley řekl:

      „To je delší – neposadíme se na to?“ Harry zavrtěl hlavou, pak se rozhlédl po ostatních a řekl: „Vy se klidně posaďte, já ale nevydržím sedět…“ Kingsley pokrčil rameny:

      „Dobře, vezmu to stručně… Před třemi dny si mě pozval na kobereček mudlovský ministerský předseda. Za posledních čtrnáct dní se vyskytla čtyři nevysvětlitelná úmrtí mezi mudly. Z malých, na první pohled málo nebezpečných zranění prostě vykrváceli. Dva z nich byli dokonce odborně ošetřeni, ale mudlovským doktorům se prostě nepodařilo zastavit krvácení a ti mudlové jim umřeli pod rukama. Tak ho napadlo, že když je to tak zvláštní a pro ně nevysvětlitelné, že bychom v tom mohli mít prsty my. Slíbil jsem, že to prošetříme, ale neměl jsem nejmenší představu o tom jak. Jenže včera večer ten had napadl Mundunguse Fletchera. Sice ho ošklivě pokousal, ale Dung se zachoval dost duchapřítomně, hada popadl a přemístil se i s ním ke Svatému Mungovi. Tam už stačil jen léčitelům říct, co se stalo a připomenout jim Arturův případ a pak ztratil vědomí. Než tam toho hada zpacifikovali, tak pokousal ještě tři lidi, ale díky tomu, že věděli co hledat, tak si jen ověřili, že jde o stejný jed, jako u Artura a tak dostali všichni včas protijed a dostanou se z toho.“

      Pak se odmlčel a podíval se na Charlieho. Ten přikývl a s pohledem upřeným na Harryho pokračoval:

      „Pro toho hada šli k Mungovi Hrdonožka a Savage. Vzali mě sebou, jako odborníka na kouzelné tvory. Když jsme otevřeli ten sud, kam ho zavřeli, abychom se na něj podívali, tak vystřelil ven jak rachejtle a okamžitě se zakousl do Hrdonožky. Použili jsme na něj všechna známá  zneškodňující kouzla – draka by to zneškodnilo, ale na něj nic nefungovalo. Všechno se od něj prostě odrazilo, jako od magického zrcadla. Zkusil jsem i „Imperius“ - bez účinku a Savage na něj poslal ze zoufalství i kletbu „Avada Kedavra“, ale i ta se od něj neškodně odrazila. Nefungovala na něj ani nadnášecí a odpuzovací kouzla, když jsme se ho pokoušeli zavřít zase zpátky do toho sudu. Nakonec jsem po něm skočil, chytil ho za hlavou oběma rukama a pak jsme ho se Savagem dostali zpátky prostě silou.“

      Harry se mračil, jak usilovně přemýšlel.

      „Všechna známá zneškodňující kouzla… Tak jak to, že „Sectumsempra“ fungovala…“

      Pak se otočil ke krbu, udělal pár kroků ke Snapeovu portrétu a zeptal se:

      „Znal Voldemort tu vaši kletbu pane profesore?“

      Snape se usmál a zakroutil hlavou:

      „Ne, myslím, že ne. Tu kletbu znalo jen velmi málo lidí…“

      Harry kývnul a řekl:

      „Jasně… Teď ji ovšem budeme muset pár lidí naučit – nevadí?“

      Snape se nejdřív kysele zašklebil, ale pak se usmál:

      „Víte, že mě docela těší, že i tahle kletba se nakonec ukáže být docela užitečnou?“

      Harry s úsměvem přikývl, pak se otočil k ostatním.

      „Takže teď k té šílenosti, co se mi zrodila v hlavě.“

      Podíval se profesorce McGonagallové přímo do očí a zeptal se:

      „Vím, že je to divné, ale potřebuji to vědět… Je možné, aby zvěromág zplodil potomstvo se svým zvířecím druhem?“

      Profesorka na něj vytřeštila oči a obličej zkroutila výrazem hnusu a odporu.

      „U strašné Agrippy, jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout? Vždyť je to nechutné… odporné…“ V tu chvíli vypadala, že bude zvracet.

      „Já vím, že je to nechutné paní profesorko, ale mluvíme tu o Voldemortovi, tak se nemůžete řídit žádnými morálními pravidly slušnosti. Jde mi o to, jestli je to teoreticky možné…“ Profesorka však jen znechuceně kroutila hlavou. Ozval se však z portrétu bývalý ředitel Everard:

      „Možné to je… Dokonce už se to jednou stalo…“ Na chvíli se odmlčel, jako by se rozhodoval, jestli jim může říct víc, sám pro sebe kývnul a pokračoval:

      „V mé době, před více než čtyřmi sty lety, když jsem zasedal ve Starostolci… Nepamatuji se už, jak se ten kouzelník jmenoval, vím jen, že to byl velmi ošklivý a nevzhledný muž. Se svým vzhledem neměl šanci, že si najde ženu… ale byl to zvěromág, měnil se v kocoura. Když se zjistilo, že s kočkami v okolí zplodil spoustu potomstva, tak z toho byla nechutná aféra. Věděli to jen kouzelníci ve Starostolci a dohodli se, že se taková odpornost nesmí dostat mezi lidi, rozhodli jsme se, že to utajíme. Ale byl to nejvážnější důvod k tomu, aby byl přijat zákon o registraci zvěromágů…“

      Harry se zamyšleně držel za nos a pak se nevěřícně zeptal:

      „Ošklivý rozježený zrzavý kocour s křivýma nohama a placatým čumákem…“

      Everard se na něj překvapeně podíval:

      „Jak to víte?“

      Harry se otočil k Hermioně, která na něj vytřeštěně zírala.

      „Křivonožka… Křivonožka je potomek toho zvěromága.“

      Hermiona kroutila hlavou.

      „To je přece šílené Harry, jak jsi na takový nesmysl vůbec přišel…“

      Harry se tvářil velmi rozhodně.

      „Sirius přece řekl, že je na svůj druh neobvykle inteligentní. Okamžitě poznal, že Prašivka není krysa a Sirius není pes. Aktivně se Siriusem spolupracoval, ukradl Nevillovi seznam hesel a přinesl mu ho. Odnesl objednávku na Kulový blesk do sovince a odeslal ji a vzpomeň si, jak se choval v Chroptící chýši… Znehybnil mlátivou vrbu, dovedl nás tam a pak přede mnou chránil Siriuse… Takhle se normální kočka nechová…“

      Na Hermioně bylo vidět, jak ty vzpomínky mění její názor a pak se jí v očích objevil úlek. „No nazdar… před pár dny mi napsala sousedka, že její kočka má s Křivonožkou koťata. O velikonočních prázdninách mi k ní utekl… Prosila mě, abych jí je pomohla udat…“

      Ginny se zasmála:

      „To je fajn, my si jedno vezmeme.“

      Harry se trochu zamračil a zabručel:

      „A budeme mít doma zvěřinec…“

      V tom se ozval Kingsley:

      „Na to teď není čas. Pověz nám, na co jsi přišel s tím hadem, Harry.“

      Harry si povzdechl a na chvíli se zamyslel, aby si zformuloval myšlenky.

      „Tenkrát, když jsem viděl, jak ten had napadl pana Weasleyho… Dost dlouho jsem byl přesvědčen, že to byl Voldemort osobně, že se proměnil v hada. Byla to logická, ale tak hrozivá představa, že když mi profesor Snape dal jiné, přijatelnější vysvětlení, tak jsem mu bez váhání uvěřil. Řekl mi, že jsem viděl očima toho hada proto, že Voldemort byl v tu chvíli také v něm, že ovládal jeho mysl a tělo… Věděl jsem, že má velkého hada a tak se tomu snadno věřilo… Jenže když se na to dívám zpětně, ve světle nových událostí… Nagini nebyl tak velký… vlastně bych měl začít říkat, nebyla tak velká… Viděl jsem, jak ten had rozevřel tlamu a taťkův hrudník v ní zmizel, cítil jsem, jak mu mezi zuby praskají taťkova žebra…“

      Znovu se zhrozil při té vzpomínce a s odporem se otřásl. Pak pokračoval:

      „Nagini tak velkou hlavu neměla, aby to dokázala. Taťku určitě napadl Voldemort ve své hadí podobě. Nebyl to tenkrát jen průzkum, pokusil se k té věštbě dostat osobně. A pak jsem ho viděl, jak proklouzl úzkým okénkem do Grindelwaldovy cely. Tam se v lidské podobě dostat nemohl… Nagini byla prostě jen velký had, kterého si kouzly přizpůsobil k obrazu svému…“ Otočil se k Brumbálovi:

      „Vy jste mi jednou řekl, že vám připadá, že má toho hada rád, pokud je něčeho takového ještě schopen… Tehdy už neměl lidskou duši, už nebyl schopen lásky, ale jako u zvěromága, u něj přetrvaly zvířecí instinkty… Z Nagini si vytvořil svou družku a zplodil s ní potomstvo. Pak musel dát svým dětem do vínku mocnou kouzelnou ochranu, odolnost proti všem kletbám, které znal… i tu nenávist jim asi vložil uměle, není normální, aby živý tvor byl tak plný nenávisti a zla…“

      Charlie zamyšleně poznamenal:

      „Takže se postaral o to, aby nám způsoboval problémy i po své smrti…“

      Harry zavrtěl hlavou:

      „Ne, Charlie, on si nepřipouštěl, že by mohl zemřít, jen si tímto způsobem, vedle armády Smrtijedů, nemrtvých a mozkomorů, vytvořil další armádu, kterou bude ovládat celý svět…“

      Kingsley se tvářil velmi zamyšleně.

      „Takže nás čeká spousta práce…“

      Pak se otočil k profesorce McGonagallové a zeptal se:

      „Pustíte ho se mnou na pár dní?“ Ona jen přikývla, ale Harry se zeptal:

      „Cože?“

      Kingsley se na něj podíval:

      „Potřebuji tě Harry, pár dní, než to rozjedeme…“

      Harry na něj překvapeně vykulil oči:

      „Mě? Proč mě? Máš k dispozici všechny bystrozory, celé ministerstvo… Jak bych ti mohl pomoct já? To je přece nesmysl…“

      V Kingsleyho očích se mihlo zklamání, zakroutil hlavou, „no jak myslíš,“ řekl s povzdechem, otočil se a i s Charliem odcházel ke krbu.

      V tom vystartovala Hermiona:

      „Počkejte, Kingsley, on to pořád ještě nechápe, nedošlo mu to…“

      Postavila se přímo proti Harrymu.

      „Už je načase, abys to konečně pochopil! Jsi výjimečný, Harry Pottere, máš výjimečné schopnosti kouzelné, organizační a tvoje logika… To, co jsi tady před chvílí vydedukoval, by nikdy nikoho z nás nenapadlo, ani v nejbujnější fantazii. Dokážeš spojit neslučitelná fakta a vyvodit z nich naprosto logické závěry… Kingsley nemá nikoho, kdo by dokázal myslet tak, jako ty Harry. Potřebuje tě… Je to přece tvůj přítel – kolikrát ti pomohl? A ty mu teď, když tě opravdu potřebuje, pomoc odmítáš?“

      Harry se na ni díval překvapeně, pak sklouzl pohledem ke Kingsleymu, který stál u krbu a vyčkávavě na něj hleděl. Tak se podíval na portrét profesora Brumbála. Shlížel na něj přes své brýle s laskavým úsměvem a jen souhlasně pokýval hlavou. V tu chvíli mu to došlo. Otočil se zpátky ke Kingsleymu a řekl:

      „Dobře, půjdu s tebou…“

      Pak pohlédl na ředitelku a řekl jí:

      „Je pátek, myslím, že do neděle stihneme zařídit vše, co bude potřeba.“

      Ona jen s úsměvem přikývla. Ale ozval se nešťastně Ron:

      „To přece nemůžeš Harry, zítra hrajeme poslední, rozhodující zápas sezóny… Nemůžeš nás v tom nechat…“

      Harry se smutně usmál a zavrtěl hlavou:

      „Tohle je důležitější, Rone, vyhrát dokážete i beze mě… Můžeš si splnit svůj sen. Předávám ti kapitánskou pásku, doveď tým k vítězství a přeber, jako kapitán, z rukou paní ředitelky, pohár. Marka bych, být tebou, do tak důležitého zápasu nenasazoval, nemá dost zkušeností. Udělej chytače z Ginny a na její post dej Deana. Zvládnete to… vím, že vyhrajete…“

      Pak se podíval na hodinky a řekl směrem k paní ředitelce:

      „Obrana už začala…“

      Ona se jen usmála:

      „Půjdu s nimi a omluvím tě Harry…“

      Harry se zamyslel:

      „Počkejte ještě chvilku, prosím,“ otočil se ke Kingsleymu a zeptal se ho:

      „Máš na ministerstvu někoho, kdo zná mudly a mudlovskou vědu tak dobře jako Hermiona?“ Kingsley se na něj s úsměvem překvapeně podíval:

      „O tom silně pochybuji. Mám tam pár mudlorozených, ale o vědě toho asi moc nevědí…“ Harry se podíval na ředitelku a řekl:

      „Potřebuji s sebou Hermionu,“ přeskočil pohledem na ní: „potřebuji tvoje znalosti, až budeme vymýšlet ochranná opatření pro mudly.“

      Paní ředitelka se spokojeně usmála, mrkla na Kingsleyho a řekla:

      „Dobře Harry, omluvím vás oba.“

      Ginny do té chvíle neřekla ani slovo. Teď ale nešťastně špitla:

      „Harry…“

      On se na ní podíval a uviděl v jejích očích strach. Přistoupil k ní, vzal ji za ramena a s pohledem do očí ji uklidnil:

      „Nemusíš se o mě bát, Ginny, nehrozí mi žádné nebezpečí. Budeme s Hermionou a s Kingsleym na ministerstvu, plánovat opatření a účinný protiúder proti těm hadům. Nic mi nehrozí, čeká mě jen spousta nudné práce. Ty se soustřeď na ten zápas, vyhrajte ho a pak to spolu oslavíme – ano? Slib mi, že zítra chytíš zlatonku…“ a vyčkávavě ji hleděl do očí.

      Ginny se trochu pousmála a řekla:

      „Dobře. Slibuji, že udělám, co je v mých silách, abych ji chytila.“

      Harry se široce usmál, pohladil ji po vlasech a pochválil:

      „Hodná holka…“

      To už je ale vybídla paní ředitelka k odchodu. Tak ji rychle zašeptal do ucha:

      „Miluji tě…“ a dal jí pusu.

      Pak stál a díval se jak ji a Rona, McGonagallová odvádí pryč. Od krbu se zval Kingsley:

      „Tak už pojď, Harry…“ tak se otočil a šel k němu. Hermiona ho beze slova následovala.

       

      Items details

      • Hits: 8533 clicks

      Tecox component by www.teglo.info