Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 5, Plán útoku

      Had_hrozbaNa ústředí se na ně sesypalo asi deset lidí najednou a všichni chtěli podat hlášení jako první. Kingsley je rázně umlčel:

      „Pořadí důležitosti hlášení určí Allen Ratchford, vy jste tu byl a víte, co hoří…“

      A tak se postupně dozvěděli, že mají další napadení mudly asi dvacet kilometrů od Velkého Visánku, mudla byl na místě ošetřen léčitelem, který přijel sanitkou pro něj a převezen přímo do klášterního špitálu.

      „Už se tam zabydlují, máma tam velí jako generál, jak léčitelům, tak jeptiškám,“ smála se Hermiona. „Jeptišky jsou velmi vstřícné a ochotné, perfektně jim to tam spolu klape. Laboratoř, byla zařízena a ve spěchu vyklizena…“ dodala ještě a předala zase slovo Allenovi. Ten pokračoval v hlášení:

      „Po tom hadovi, co ho pokousal, se vydali pátrat Charlie Weasley a Savage, zatím se neozvali... a tady bratři Colbyovi mají další důležité poznatky…“ a obrátil se na ně.

      John spustil jako první:

      „Nejdřív bych chtěl mluvit o naší mámě. Je taky doktorka, a když jí na podzim vyhodili z nemocnice, tak byla docela ráda, že si potřebuje odpočinout, ale teď už je na ní vidět, že se začíná nudit. Prohlíží si inzeráty v lékařských časopisech a ráda by šla zase pracovat. Myslím, že by ochotně pomohla, jako doktorka Grangerová….“

      Harry se ho zeptal:

      „Proč ji vyhodili z nemocnice?“

      John se usmál:

      „Ona je psychiatr, a když mozkomoři přestali terorizovat lidi, tak najednou začalo výrazně ubývat depresí a v nemocnici usoudili, že jim jeden psychiatr stačí. Jak říkám, máma byla ráda, že si trochu odpočine…“

      Kingsley to uzavřel:

      „Dobře, vezmete si kopii té báchorky pro mudly, až tady skončíte, a vysvětlíte mamince situaci. Když bude ochotná se s paní Grangerovou ve špitále střídat, tak ji ráno přiveďte sebou do práce. Kde bydlíte? Mám pro vás poslat auto?“

      John odpověděl:

      „To není potřeba, bydlíme na okraji Londýna, můžeme přijet metrem a vchodem pro návštěvy.“ Pak se rozzářil: „Alespoň máma konečně uvidí, kde pracuji.“

      „Dobře,“ přikývl Kingsley.

      „A teď k tomu, co jste o těch hadech ještě zjistili.“

      Slovo si vzal Jerry.

      „Normální hadi jsou chladnokrevní tvorové. K tomu, aby mohli být aktivní, potřebují vyšší teplotu, proto se vyhřívají na slunci a po zimě jim trvá déle, než se rozpohybují. Ale oběhový systém těhle hadů je jiný, podobá se spíš teplokrevným živočichům, což mimo jiné také vysvětluje, že jsou jako původně tropický druh, schopní v pohodě přežít v našich klimatických podmínkách. A pak je tu ten jejich mozek…“ zvedl uzavřenou kádinku, v které naložený v lihu plaval vypreparovaný hadí mozek.

      „Tohle je mozek krajty písmenkové, poslal jsem pro něj bráchu do naší morfologické laboratoře…. A tohle je mozek těch vašich hadů…“ a zvedl další kádinku.

      Mozek byl větší a mnohem víc členitý než ten první. Jerry pokračoval:

      „Podle hustoty závitů mají tihle hadi inteligenci téměř lidskou. Jsou schopni se učit a přizpůsobovat se. Když vám jednou uteče z nějaké pasti, tak už ho do ní znova nedostanete. Když uteče lovcům, tak se jim příště vyhne….“

      Harry si povzdechl: „Jasně, takže musíme být chytřejší, než ti hadi…“

      „Přesně,“ přitakal s úsměvem Jerry.

      V tom se vrátili Charlie a Savage. Charlie zvedl pytel.

      „Máme ho. Je menší než ti dva předchozí, ale vůbec nebylo jednoduché ho dostat, jsou chytří jak opice…“

      „Jo to už víme…“ řekl mu Harry a Jerry se vrhnul po pytli.

      „To by mohl být samec, hned se do něj pustíme…“ a plni nadšení vyrazili i s hadem v pytli pryč.

      Harry se obrátil na Charlieho.

      „Jak jste toho hada dostali?“

      Ten se usmál:

      „Naučil jsem Savageho Sectumsempra a tak jsme si ji na něm oba vyzkoušeli. Jeho kletba nebyla příliš důrazná, jen ho vážně poranila, tak jsem ho dorazil.“

      „To je skvělé, ale víš moc dobře, jak je Sectumsempra nebezpečná, stačí trocha neopatrnosti a…“

      „Jo, a George je bez ucha…“ usmál se Charlie.

      „Přesně. Proto musíme co nejdřív najít jiné, bezpečnější způsoby. Takže bych byl radši, kdybyste si všichni tuhle kletbu nechali, až jako poslední řešení a zkusili ty potvory zabíjet jinak. Nechci to naučit příliš mnoho lidí…“

      Vtom se uprostřed ústředí bystrozorů s ohnivým zášlehem objevil Fawkes a uklidňujícím štěbetáním se snažil uchlácholit většinu přítomných, které jeho nenadálé zjevení dost vyděsilo. Zakroužil pod stropem, usedl Harrymu na rameno a podával mu dopis, který držel v zobáku. Harry si od něj dopis vzal a okamžitě ho otevřel. Uvnitř bylo bledě modré kulaté zrcátko a krátký vzkaz.

      Až budeš mít trochu času, tak se ozvi. Tvoje, trochu naštvaná, Ginny.

      Harry si povzdechl a poodešel trochu stranou. Pak potichu zavolal do zrcátka:

      „Ginny!“ Její oči se v zrcátku objevily okamžitě.

      „Pročpak jsi naštvaná, miláčku?“

      Ginniny oči se zamračily a ze zrcátka se ozval její hlas:

      „Už víc než hodinu se tě snažím dovolat a pak mi Ron přinese tvoje zrcátko, že prý mě slyšel volat z tvého batohu. Hermiona se mu ozvala už dávno. Jak to, že sis ho nechal tady?“

      V tu chvíli se mu přes rameno do zrcátka podíval Kingsley a se smíchem jí řekl:

      „Víš, že jsi hrozná semetrika, Ginny Weasleyová?“

      Ginny zalapala po dechu a uraženě vydechla:

      „Cože?!“

      Harry se na něj zamračil:

      „No od tebe to tedy zní dost podivně… ‚Jestlipak jsi od rána něco snědl, Kingsley?‘ nejdřív se tvářil jako tvrďák, prý – na jídlo teď není čas… pak si ale poslušně hačnul a bez odmlouvání spořádal všechny tři chody, co mu Angelina naservírovala.“

      Kingsley se zatvářil uraženě:

      „Ale takhle to přeci… To byla rána pod pás Harry…“ dodal vyčítavě.

      Harry s úsměvem přikývl:

      „Jistě, ale ty sis začal první.“

      Kingsley se rozesmál:

      „Dobře, omlouvám se Ginny, nejsi Semetrika, už vás nebudu rušit…“ a kousek poodstoupil. Harry se otočil zase k Ginny.

      „Nevěděl jsem, že budu muset odejít Ginny, šli jsme přece spolu na obranu. Nemůžu ho pořád nosit po kapsách, jen bych ho někde rozbil.“

      „To jsou jen hloupé výmluvy, Harry Pottere, víš moc dobře, že jsou jištěna nerozbitným kouzlem…“ kárala ho Ginny, ale už se při tom tvářila mnohem přívětivěji.

      „Chtěla jsem tě slyšet, než půjdu na večeři…“

      Harry se podíval na hodinky.

      „No nazdar, to už je půl šesté? Páni, to mi to ale rychle uteklo. Byl tady hrozný frmol. Už jsme toho zařídili spoustu a při tom toho ještě tolik zbývá. A to se mi právě zrodil v hlavě další nápad…“

      Ginny se usmála:

      „Hermiona říkala, že z tebe v jednom kuse padají nápady, jeden lepší než druhý… Stýská se mi Harry, tady se ten čas příšerně táhnul. Připadá mi, že jsi pryč už věčnost…“

      Harry se na ni usmál:

      „Tak víš co? Pošlu ti už zpátky Hermionu, teď už ji nebudeme potřebovat. Za chvilku ti ji Fawkes přinese a já se teď pokusím zrealizovat ten nápad. Jestli to vyjde, tak se možná vrátím už zítra odpoledne, nebo večer. Ještě se ti ozvu, jak to dopadlo. Zatím ahoj…“ a poslal jí do zrcátka pusu.

            Pak si vzal stranou Hermionu.

      „Chtěl bych, aby ses vrátila zpátky do školy Hermiono. Fawkes tě tam může přenést. Stihneš se ještě na večeři ohlásit ředitelce….“

      Hermiona se zatvářila dotčeně.

      „Takže už mě tady nepotřebuješ?“

      Harry se usmál:

      „Vím, že bys určitě i tady mohla být užitečná, ale Ginny je hrozně nervózní a já bych byl mnohem klidnější, kdybych věděl, že na ni dohlídneš. A Ron… já… bojím se, že na něj padne zase ta jeho tréma, když má zítra vést tým jako kapitán. Ty to s ním umíš, dokážeš ho uklidnit. Víš, hrozně mi záleží na tom, aby zítra vyhráli, ale tady je ještě spousta práce. Drž se u Ginny a během zápasu si vezmi k sobě to její růžové zrcátko. Kdybych se tě potřeboval na něco zeptat….“

            Hermiona zakroutila hlavou.

      „No dobře, jak chceš…“ a šla se rozloučit s ostatními. Harry se zatím domlouval s Fénixem. „Odneseš teď Hermionu zpátky do školy a pak zůstaneš s Ginny. Potřebuji, abys ji uklidnil a až půjde spát, tak jí zazpívej jednu z těch tvých krásných písní, aby se jí dobře usínalo. A Fawkesi, kamaráde, dej mi na Ginny pozor i během toho zítřejšího zápasu, ano? Ať se jí nic nestane….“ To už zaslechla i Hermiona, která se k němu vracela a kroutila se smíchem hlavou. Harry znova vytáhl zrcátko:

      „Ginny?“ a když uviděl její oči, zeptal se: „Kdepak teď jsi?“

      „Jdeme zrovna s Ronem dolů na večeři…“

      Harry mrknul na Fawkese:

      „Takže do Vstupní síně Fawkesi… a dej za mě Ginny pusu, ano?“ zamrkal na Ginny. „Posílám ti dárek, po večeři se ještě ozvu….“

            Fénix se vznesl do vzduchu a zůstal viset nad Hermionou. Roztáhl svá ocasní pera a v jeho hlase zazněla pobídka a výzva. Hermiona se otočila k ostatním, jednou rukou jim zamávala a druhou se chytila Fawkese. Pak už jen vyšlehl oheň a Hermiona i s Fawkesem zmizeli. Harry zastrčil zrcátko do kapsy a přidal se k ostatním.

            Jako první věc, na kterou se zeptal, byla ta Semetrika.

      „To neznám, proč to Ginny takhle naštvalo?“ Všichni kouzelníci kolem něj se rozesmáli a taťka začal vysvětlovat:

      „To je taková kouzelnická báje. Vypráví o Semetrice Hrozné, která svoje muže držela přikované na řetězu a pod zámkem, aby se jí nikde netoulali. Během svého dlouhého a plodného života prý jich stačila spotřebovat osm, měla třicet dětí a prý to byly samé holky. Tak se všem ženám, které drží svoje muže příliš zkrátka, říká, že jsou potomky Semetriky…“ Harry se zasmál, ale pak se zamračil na Kingsleyho.

      „Vždyť Ginny přece není tak hrozná, jen o mě měla strach…“

      Kingsley se zasmál.

      „Ale vždyť to byla jenom legrace Harry a vsadím se, že to zabralo. Určitě se na tebe už tolik nemračila, ne?“ Harry se usmál a přikývnul.

      „Teď k těm zrcátkům… Potřebujeme jednoduché a rychlé propojení mezi těmi, co jsou u telefonu, ošetřovnou pro mudly a taky mezi námi. Měli bychom udělat Georgeovi slušný kšeft a nakoupit pár zrcátek. Jenže on už bude mít asi zavřeno….“

      Charlie se přihlásil:

      „Jdu za ním, určitě bude ještě v krámě….“

      Otočil se na místě a zmizel.

            Kingsley zatím ostatním vyprávěl, jak pořídili u ministerského předsedy i jak se Harrymu podařilo načapat Ritu Holoubkovou.

      „Takže jsme zároveň informovali mudlovskou i kouzelnickou veřejnost….“

      „No to je hezký, takového sólokapra a vy ho svěříte zrovna tý mrše Holoubkový…“ ozval se ode dveří Lee Jordan.

      „Tak hele, tyhle řeči si odpusť!“ zkrotil ho hned Kingsley.

      „Proč myslíš, že jsi teď tady? Rita dostala pouze základní informace a jen proto, že se vetřela ve správnou dobu na správné místo. Stejně bych informoval veřejnost přes Denního věštce. Je to deník a čte ho pořád víc kouzelníků, než Jinotaj. Ty máš šanci získat podrobnosti. Zúčastníš se zítřejšího Harryho soukromého lovu a můžeš nám pomoct sehnat dobrovolníky na boj s hady.“

            Ze svého kouta se k nim přiblížil mladší s obou telefonistů s telefonem v ruce a ptal se: „Volá paní Grangerová a ptá se po své dceři, co jí mám říct?“ Harry si od něj telefon vzal: „Haló, paní Grangerová? Tady Harry. Hermiona už se vrátila zpátky do školy, ale jestli potřebujete něco důležitého, tak jí to můžu vyřídit, jsem s ní ve spojení….“

      „Já jsem jí jen chtěla říct, že tady zůstanu přes noc. Zařídili mi tu pěkný lékařský pokoj. Zůstane tu s námi i řidič sanitky a dva léčitelé. Manželovi jsem to už zavolala, takže o mě nebude mít strach.“

      „Dobře paní Grangerová, já to Hermioně vyřídím. Když to dobře dopadne, tak budeme mít zítra k dispozici další paní doktorku, která vás přijde vystřídat. Je psychiatr, tak snad, když jí vysvětlíte co a jak, tak by vás mohla zastoupit….“

      Kingsley se k němu přitočil:

      „Řekni paní doktorce, že paní Colbyovou přiveze auto a až si předají službu, tak jí zase odveze domů.“

      Paní Grangerová se zasmála:

      „Nemusíš mi to překládat Harry, pana ministra jsem slyšela. Vyřiď mu mé díky. Zatím na shledanou.“

            V tom se k nim protlačila Melissa Morrisová s Percym Weasleym.

      „Mám dalšího telefonistu, pane ministře…“

      „Percy?!“ vyhrknul nevěřícně Harry.

      „Ne, já ne, ale Penny s tím přístrojem umí zacházet. Penny, kde jsi?“

      S rozpačitým úsměvem k nim přistoupila Penelopa.

      „Výborně,“ usmál se na ni Kingsley. „Richard s Donaldem vám vysvětlí, co a jak a pak se spolu dohodnete, jak si rozdělíte služby. Melisso, děkuji, odvedla jste skvělou práci. Můžete jít domů, ale zítra vás tu budu potřebovat. Až přijdeme na další způsoby, jak ty hady likvidovat, tak byste měla začít shánět dobrovolníky na likvidaci Hadí hrozby. Nejprve na ministerstvu a pak i mimo…“

      „Dobře, pane ministře, zítra ráno tu budu. Na shledanou…“ rozloučila se Melissa Morrisová, kousek poodešla a přemístila se.

            Harry se zadíval na telefon, který ještě pořád držel v ruce a zeptal se Donalda, který na něj čekal:

      „Řekla vám Hermiona, jak dlouho to vydrží bez elektriky?“ On přikývl.

      „Mělo by to fungovat asi tři dny, pak se to musí nechat dobít…“

      Harry se otočil ke Kingsleymu.

      „Takže máme tři dny na to, abychom vyřešili, kde to budeme dobíjet. Možná by neškodilo, zavést proud sem, stejně s tím do budoucna počítáte, ne?“

      Kingsley se zarazil:

      „Nevím, ještě jsem se na podrobnosti neinformoval. Zatím jsme o té možnosti mluvili jen výhledově…“

      „Já bych možná věděl, jak na to, pane ministře…“ přistoupil k nim starší z telefonistů – Richard.

      „Můj táta byl elektrikář a po ukončení školy mě donutil, abych se také vyučil v oboru. Pochyboval o tom, že bych se jako kouzelník mohl uživit…. Přál si, abych uměl i nějaké „poctivé řemeslo“. Tady Seamus mi řekl, jaké plány má do budoucna a tak jsem si udělal menší průzkum, prohlédl jsem si plány a zjistil jsem, že by to mohlo jít docela snadno. Zeď jejich kanceláře totiž přímo sousedí s vedlejší budovou. Jsou tam kanceláře nějaké firmy, co se zabývá dovozem a vývozem a tak by bylo snadné se na ně, někdy večer, nenápadně napíchnout…“

      Harry se zarazil.

      „A nebude to krádež? Za elektriku se přece platí…“

      Richard pokrčil rameny:

      „Natáhnout sem proud oficiálně by bylo mnohem složitější, vyžadovalo by to použití matoucích kouzel a vymazávání paměti. My tady nikdy nebudeme mít nějak velkou spotřebu energie. Vedle nepřetržitě běží přes dvacet počítačů a dalších přístrojů, tam ani nepostřehnou, že si na jejich účet dobijeme telefon, nebo připojíme jeden počítač. Můžeme se jim, za jejich, nevědomky poskytnutou službu, nějak revanšovat…“

      Kingsley přikývl:

      „Dobrý nápad. Alexandře, poznamenejte si to, až bude trochu klid, tak se podívejte, čím se ta firma vedle zabývá, jestli bychom jim nemohli nějak oplatit, že je trochu zneužijeme. A vy se do toho pusťte co nejdřív, Richarde.“

            Richard se zamyslel:

      „Donald by mohl, tady mladou paní Weasleyovou seznámit se situací a já bych si zatím skočil domů na večeři, vzal bych si v dílně všechno, co budu potřebovat a převezmu první noční službu. Po osmé hodině už bývá vedle klid, tak to můžu zrealizovat už dnes v noci. Zabere mi to jen pár minut a ten telefon je mobilní, můžu ho mít v kapse, kdyby se něco dělo…“ Kingsley ho uznale poklepal po rameni:

      „Výborně. Ještě, že vás máme.“

            Pak se otočil k vysoké kostnaté bystrozorce, která přišla nedávno do služby:

      „Zorino, máme na noc zesílenou službu?“

      „Ano, bude nás tu šest, takže můžeme sestavit tři dvoučlenné hlídky,“ odpověděla mu hlubokým chraplavým hlasem.

      „Radši dvě tříčlenné a nafasujte si z támhleté bedny protijed a dokrvovací lektvar, kdyby vás některá z těch potvor pokousala. Připravte si sekery, sekáčky na maso, mačetu, nebo nějakou šavli – prostě ostrou sečnou zbraň, která vám sedí nejlépe, protože ti hadi jsou proti většině kouzel imunní, ale mudla ho dokázal umlátit sekerou. Savage a Charlie Weasley už vám snad instrukce předali?“

      Zorina přikývla:

      „Říkali, že Sectumsempra funguje…“

      Ministr přikývl:

      „Už jste tu kletbu někdy použila?“

      „Ne, ani jsem ji do dneška neznala. Ale když ji zvládl Savage, tak snad pro mě nebude problém se ji naučit – nemyslíte Kingsley?“

      Zatvářila se žena trochu dotčeně. Kingsley ji uklidňoval:

      „Nejde o to, že byste se ji nedokázala naučit, ale o to, že je to velmi nebezpečná kletba a její tvůrce si nepřeje, aby byla zneužita. Nechceme ji učit příliš mnoho lidí. Neměl by ji znát nikdo, kromě několika zasvěcených a bystrozorů a i ti by ji měli používat pouze v krajním případě. Protože část těla oddělená touto kletbou, už je nenávratně ztracena, stejně jako ucho George Weasleyho….“

            „Jako by tu snad někdo mluvil o mě?“ ozval se od dveří George s krabicí v náručí. Charlie vešel za ním.

      „Nemohl jsem se rozhodnout, kolik těch zrcátek vlastně chci a tak jsem vám obstaral donášku přímo do domu…“ usmíval se. George se zasmál:

      „Budete to mít s příplatkem…“ položil krabici před ně a pokračoval:

      „Poslužte si, pak vám to naúčtuji. Řekne mi někdo, co se děje?“ podíval se na Leeho.

      „Já vím zatím taky kulový, kamaráde…“

      Kingsley se rozhlédl a s povzdechem požádal:

      „Arture, prosím…“

            A tak, zatímco taťka vysvětloval společně s Charliem těm dvěma, Percimu a Penelopě, co se děje, tak se Harry a Kingsley vrhli na zrcátka. Vybrali dvojice pro spojení: Telefon – sanitka, telefon – ministr, Harry – ministr a pak dvě sady po pěti zrcátkách, které měl George v sáčcích s názvem Párty na dálku.

      „Teď, když budeme ve spojení, tak se budu moct už zítra vrátit do školy…“ těšil se Harry. Kingsley se rozesmál:

      „Copak, už se ti stýská?“

      „No, to taky,“ usmál se Harry.

      „Ale hlavně mám před zkouškami, Kingsley, a tyhle dva dny mě budou stát několik probděných nocí…“ a povzdechl si.

      Kingsley se usmál:

      „Rád vidím, že už přípravu na zkoušky bereš vážně, ale co ses nenaučil do dneška, těžko budeš za ten měsíc dohánět.“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Tak to řekni profesorům, valí toho na nás čím dál tím víc…“

      Pak si promnul oči pod brýlemi a povzdechl si:

      „Napadají mě další a další věci… Nevím co dřív…“

      Kingsley se usmál:

      „Tak to hrň na mě, já rozdělím úkoly…“

      Harry přikývl:

      „Nejdřív ta mapa… Myslím, že by prospělo naší orientaci v té oblasti, kdybychom ji rozdělili na čtverce…“ a ukazoval na mapě – „A1, A2, A3… B1, C1, D1… Může to fungovat jak pro záchranné akce, tak později, až začneme tu oblast systematicky čistit. Mapu by měli mít zatím u telefonu, sanitka i bystrozoři ve službě…“

      Kingsley přikývl.

      „Dedale, rozuměl jste?“ Dedalus Kopál přikývl.

      „A jak velké čtverce uděláme?“

      Kingsley se zamyslel:

      „No… tak pět krát pět kilometrů by mělo k orientaci stačit…“ a podíval se tázavě na Harryho. Ten pokrčil rameny:

      „S tím máš víc zkušeností ty…“

      „Dobře, tak se do toho pusťte,“ pobídl Kingsley Dedala.

            Harry se zamyslel:

      „Pak je tu ten tvůj slib ministerskému předsedovi. Měl by sis rozmyslet, koho přidělíš do špitálu jako spojku mezi námi a tou armádou, co tam chce poslat…. A s tím souvisí i další věc…. Seamusi, umíš zacházet s tou tátovou loveckou puškou? Měli bychom zítra vyzkoušet i mudlovské zbraně, aby tam ti vojáci nebyli jen pro parádu….“

      Seamus se rozesmál.

      „Umím to s oběma, táta má kulovnici i brokovnici… Střílení mi jde dost dobře. Možná bych mohl pomoct i s tou první věcí. Táta totiž dřív býval voják z povolání. Dodnes si ve skříni oprašuje tu svou důstojnickou uniformu a občas ještě zkouší mě a mámě velet, ale my už mu to nežereme. Takže, kdyby dostal příležitost si zase zahrát na vojáka, tak by si to určitě ohromně užíval….“

      Kingsley se zamyslel.

      „Původně jsem myslel, že jim budou velet naše paní doktorky, ale voják v uniformě by byl možná lepší….“

      Chvíli o tom přemýšlel, pak sáhnul do krabice a vytáhl z ní ještě tři páry zrcátek.

      „Budeme muset být ve spojení,“ dodal na vysvětlenou.

      „Ty se tedy táty zeptej, a když projeví ochotu dělat spojku mezi kouzelníky a vojáky, tak z něj uděláme důstojníka z té armádní laboratoře…. Taky bychom se měli domluvit na tom zítřejším lovu. Doufám, že se tu bratři Colbyovi zastaví, než půjdou domů. Třeba budou schopní nám říct, jestli můžeme na ty hady vyrazit už brzy ráno… Dopoledne tady toho bude ještě spousta na zařizování.“

            V tu chvíli, jako by mu četli myšlenky, vešli John a Jerry dovnitř. Kingsley se k nim otočil.

      „Tak co máte nového, pánové?“

      Jerry se usmál:

      „Myslím, že pro dnešek jsme skončili, zítra můžeme pokračovat. Už mi sehnali ten mikroskop, takže když nebudou další hadi, tak si prohlédnu ty, co zatím máme. A teď novinky: Ten třetí had je skutečně samec, má taky vypálené to znamení, ale na rozdíl od těch samic je neplodný, jak se na mezidruhového křížence patří. Ale z jednoho exempláře se nedají vyvozovat žádné předčasné závěry. Musíte mi těch potvor sehnat víc… Ještě jsem se těm třem stihnul podívat na zoubek…“ a zahihňal se vlastnímu vtipu.

      „Trochu mě mátlo, když jste říkali, že mají v zubech nějaký zvláštní jed, protože ti hadi žádné jedové zuby nemají. Mají zuby sice ostré, možná ostřejší, než většina škrtičů, ale jedové váčky nemají. Tak jsem pátral po tom, kde se tam ten jed bere a našel jsem to. Ta látka, kterou nazýváte jedem, je obsažena v jejich slinách. U slinných žláz jsem objevil neobvyklý orgán. Něco podobného jsem ještě nikdy u žádného hada neviděl. Podívám se doma do knížek, jestli se něco podobného nevyskytuje u jiných živočišných druhů….“

      Harry vydechl:

      „Teda Jerry, ty jsi poklad…“

      Kingsley s úsměvem přikývl:

      „Zařídím, aby vaše práce, byla zaslouženě finančně ohodnocena… Teď ještě potřebujeme poradit, kdy bude nejvhodnější doba vydat se lov. Jestli z toho, co o nich už víte, dokážete odhadnout, jak budou aktivní v noci, nebo po ránu….“

      Jerry se zamyslel:

      „Jejich oběhový systém jim v podstatě umožňuje dva způsoby chování…. Buď můžou v chladnějších částech dne prostě zalézt a ztuhnout jako to dělají normální hadi, nebo se zahřát pohybem, jako teplokrevní živočichové. Tak, když najdete způsob, jak je rozpohybovat, tak je úplně jedno, v kterou denní, nebo noční dobu to bude….“

      „Jasně, takže klidně můžeme vyrazit brzy ráno,“ přikývl Harry s pohledem na Kingsleyho. Ten pokrčil rameny:

      „Jestli jsi si jistý, že to bude fungovat?“

      Harry se trošku zamračil:

      „Jistý si nejsem, ale něco mi říká, že by je to mělo rozhýbat…“

      „Tak prostě zase budeme věřit tvým instinktům Harry…“ dodal taťka, který se k nim mezitím i s ostatními přidal.

           „Ještě nějaké nápady Harry?“ zeptal se ho Kingsley.

      „No, asi bychom měli udělat ještě pár kopií té zprávy pro mudly. Pro paní Colbyovou, pana Finnigana a další by se mohly ještě hodit později. Já si teď na chvilku zalezu do kouta, vyřídím Hermioně ten vzkaz od mámy a zkusím, ještě něco vymyslet. Vy zatím můžete zorganizovat ten zítřejší lov a promyslet, kdo se ho zúčastní…“ a podíval se významně na Kingsleyho. Ten pochopil.

      „No jasně…“ usmál se.

            Harry se usadil ke stolu v rohu, aby byl trochu stranou a vytáhl z kapsy bleděmodré zrcátko. Chvilku si povídal s Ginny, Hermionou a Ronem, vyřídil vzkaz od paní Grangerové a řekl jim, co všechno už o těch hadech dokázal zjistit Jerry Colby. Pak si jen chvilku potichu špital s Ginny zamilované něžnosti a nabádal jí, aby šla brzy spát, aby byla zítra ve formě. Slíbil jí, že se ráno, před zápasem ještě ozve, aby jim popřál hodně štěstí, a bude jim držet palce.

      „Koukejte mi hned po zápase podat zprávu, nebo se tady nedokážu na nic soustředit…“

             Pak se rozloučil a nenápadně, aby ho nikdo neviděl, políbil zrcátko, stejně jako Ginny z druhé strany. Zrodil se mu v hlavě další nápad, ale uvědomil si, že ho bude muset prezentovat opatrně, protože byli přítomni lidé, kteří nebyli zasvěceni…

      „Kingsley, pokud vím, tak probíhají nějaká jednání mezi ministerstvem a mozkomory. Můžeš mi říct, jak jste daleko?“

      Kingsley se na něj pozorně podíval a pak váhavě vysvětloval:

      „No, zatím jsme zamrzli na mrtvém bodu. Polovina Starostolce je pro jejich vyhubení a druhá polovina zase pro zachování jejich druhu, ale za různých podmínek… Proč tě to zajímá?“ Harry se zamyslel:

      „Jestli je pravda, že můžou vysávat z lidí jen zlo a nenávist, jak tvrdí tady pan Kopál, tak by to možná dokázali i u těch hadů… Když jsem s ním mluvil, tak z něj ta nenávist přímo sálala. Třeba by byli ochotní nám pomoct, když projevili snahu se s kouzelnickým společenstvím dohodnout. Jestli máš možnost přizvat je ke spolupráci, tak by možná neškodilo zítra vyzkoušet, jak by na ty potvory působili oni…“

            Na jeho slova jako první zareagoval Allen Ratchford a zamračeně se zeptal:

      „Chcete zlo vymýtit ještě větším zlem?“

      Harry se na něj zamyšleně podíval a pochopil, že je to právě jeden z těch, kteří si přejí mozkomory vyhubit.

      „Vy jste neměl možnost s tím hadem mluvit, pane Ratchforde, ale já jsem to zkoušel. Není s nimi rozumná řeč. Jsou plní nenávisti a nemyslí na nic jiného, než jak zabít co nejvíc lidí. Naproti tomu mozkomorové, jestli jsem to pochopil správně, projevili snahu podřídit se a žít tak, aby nám neškodili… Proto si nemyslím, že by byli větším zlem. Ale nevím toho moc, třeba se mýlím….“ Harry domluvil a vrhnul varovný pohled na Leeho, který se potutelně culil. Kingsley se tvářil velmi vážně, ale v jeho očích zahlédl Harry pobavené ohníčky. „Každopádně si musíme připustit, že situace s hady je velmi vážná. Pokusím se s nějakým mozkomorem spojit a uvidíme. Alespoň vyzkoušíme, jestli svoji snahu žít s námi v míru a spolupracovat, myslí vážně…“ uzavřel tuhle diskusi nekompromisním tónem Kingsley. „Ještě potřebujeme dořešit ta zrcátka,“ pokračoval s pohledem na George.

      Ten se usmál:

      „Tak kolik jste jich vybrali, já vám je naúčtuji.“

      Kingsley ukázal na stůl a řekl:

      „Tyhle mám pro ministerstvo a jeden pár bych si vzal soukromě…“

      George se šklebil ještě víc.

      „Ne, že bych se chtěl připravit o kšeft, ale dnes, než jsem zavřel, tak se v obchodě zastavila slečna Johnsonová a zrcátka si koupila. Jestli jste si oblíbil nachovou barvu, tak už asi zrcátko máte, pane ministře…“ vysvětloval George s širokým úsměvem.

      Kingsley zavrtěl hlavou:

      „No jistě… Tak spočítej tyhle, dám ti to ze svého a pak si je nechám proplatit.“

            Když vyřídil George, tak na jedno zrcátko napsal ministr a druhé z páru si strčil do kapsy. Na další napsal sanitka a druhé podal Alexandrovi Gibsonovi.

      „Než půjdete domů, tak ještě tohle zrcátko dopravte řidiči sanitky i s kopií té mapy, aby byl ve spojení se službou na telefonu. Noční směnu dostane na povel Zorina, jako služebně nejstarší, pojďte si vzít další zrcátko…,“ a na to, co s ním jejím patřilo do páru, napsal bystrozor. Potom všechna popsaná zrcátka odnesl telefonistům.  

            Pak rozpustil poradu a požádal přítomné, aby se dostavili do práce ráno na osmou hodinu. „Teď Seamus… Máš tu mudlovskou báchorku pro tátu?“ Seamus přikývl.

      „Trefíš k Weasleyovým do Doupěte?“ Seamus pokrčil rameny.

      „Tam jsem ještě nebyl, ale byl jsem s Deanem na návštěvě u Láskorádů a Lenka mi ukazovala, kde je Doupě, tak bych to snad měl najít….“

      Kingsley přikývl.

      „Takže ráno v půl sedmé, i s puškami v Doupěti. Domluv se s tátou, a když bude ochotný se zúčastnit, tak ať ho sem maminka zítra nějak dopraví. Máte schválené přenášedlo, že?“ Seamus zase přikývl, pak se s úsměvem rozloučil a zmizel.

            Kingsley se rozhlédl po místnosti, a když viděl našpicované uši přítomných bystrozorů, tak na taťkovu adresu potichu poznamenal:

      „Za chvilku se stavím u vás na čaj a domluvíme se v klidu na zítřek…“ Artur s úsměvem přikývl a zavelel svým synům a Harrymu:

      „Jdeme domů! Mamka už má určitě hotovou večeři…“

      Lee se zeptal:

      „Nakrmíte mě taky?“

      Taťka s úsměvem přikývl:

      „Samozřejmě, hladovět tě nenecháme…“

            Vyšli z ústředí bystrozorů a postupně se všichni přemístili na příjezdovou cestu k Doupěti. Mamka byla velmi překvapená z toho, že se objevil i Harry a tak, zatím co Winky s nadšeným Kráturou připravovali pro všechny večeři, tak jí vysvětlovali, co se děje. Když přišel i Kingsley, tak se do něj pustila:

      „Nevím, jestli je to dobrý nápad, takhle tahat Harryho ze školy těsně před zkouškami….“ Harry ji uklidňoval:

      „Zítra se vracím zpátky, mamko, ty dva dny snadno doženu…“

      Charlie se rozesmál:

      „Kdybys viděla, jak z něj na poradě byli všichni paf, tak by ses Kingsleymu nedivila, že ho přizval.“

      Taťka se přidal také:

      „No, ze začátku jsem si všiml, jak se Allen a Alexander tváří pochybovačně. Moc se jim nelíbilo, že jsi Harryho přivedl. Ale v okamžiku, kdy začal s tím Malým Visánkem a s tou historkou pro mudly, tak jim spadla čelist a přestali se tvářit nedůvěřivě.“

      Kingsley přikývl:

      „Jen ať si už začínají zvykat. To s těmi mozkomory bylo velmi taktické Harry, opravdu si myslíš, že by mohli pomoct?“

      Harry zaváhal:

      „Je to stejný pocit, jako že ty hady dokážu přilákat svými emocemi. Nebudeme to vědět, dokud to nevyzkoušíme. Jestli to vyjde, tak by jim to mohlo pomoct i při tom jednání, ne?“

      Kingsley přikývl.

      „Fakt je ten, že se mozkomoři snaží. Od té doby nikoho nenapadli. Co vím, tak se drží v mudlovských věznicích a opravdu se živí jen zlem. Začínám se přiklánět k těm, co je chtějí pustit zpátky do Azkabanu, i když bych jim vyčlenil jen jednu část, pro nejtěžší vězně. Smrtijedi tam totiž mají docela pohodu a strážní si stěžují, že jsou den ode dne drzejší. V oddělení pro lehčí přečiny bych jim dovolil jen usměrňovat příliš agresivní vězně, ale doživotní vězně bych jim svěřil do péče komplet…“

      Pan Weasley se zamračil a zakroutil hlavou. Z toho, jak se na něj Kingsley podíval, Harry usoudil, že spolu již na toto téma diskutovali a tak se k tomu radši nevyjadřoval, aby se nerozpoutala nějaká hádka. Radši odvedl pozornost k jinému tématu:

      „Jak jste to na zítra zorganizovali?“

      Kingsley se usmál a spustil:

      „Půjdeme s tebou já, Artur, Charlie, Seamus a Lee. Artur si bere sekáček na maso, Charlie sekeru a já vyzkouším tu Saracénskou šavli, co jsem zdědil po dědečkovi. Lee…“

      „Pro toho budu mít jinou práci,“ skočil mu do řeči Harry a otočil se přímo na Leea. „Potřebuji, abys změřil, jak rychle se pohybují, a zkusil spočítat, z jaké vzdálenosti jsem schopen je stáhnout…“

      Lee se usmál:

      „Jsi si dost jistý, že to bude fungovat…“

      Harry se zamyslel a přikývl.

      „Jestli nebude, tak budu zklamaný….“

      „Snad si nemyslíte, že si nechám ujít takovou švandu?“ ozval se uraženě George.

      „No tak, měj rozum George,“ domlouval mu taťka. „I tak nás tam bude dost, abychom se jeden druhému pletli pod nohy….“

      „No ták, otvírám až v osm, mám skvělou ostrou mačetu… Harry, chci být u toho…“ žadonil George.

            Harry pokrčil rameny a podíval se na Kingsleyho. Ten se podíval na Molly, která stála s nasupeným výrazem a rukama v bok, usmál se a řekl Georgeovi:

      „Necháme rozhodnutí na Molly, když tě pustí ona, tak tě vezmeme s sebou.“

      Odpověděli mu oba najednou:

      „Tak to ti tedy pěkně děkuji… No nazdar….“

      Kingsley se zvedl:

      „Už musím jít, na shledanou ráno…“

      Molly se podivila:

      „Večeře už je hotová, proč se u nás nenajíš?“

      Kingsley se zasmál:

      „Voní to báječně, ale na mě čeká s večeří Angelina, to jí nemůžu udělat. Přijdu ráno na snídani…,“ a odešel.

            Zatím co jedli, tak George přemlouval mamku, aby ho pustila zítra na hady. Lee se k němu přidal a prosil, jestli by u George nemohl dnes přespat, aby ráno náhodou nezaspal. Mamka se zlobila a nadávala oběma i Kingsleymu, za to, že to hodil na ní. Nakonec se Harry za George přimluvil také.

      „Nemyslím, že to bude příliš nebezpečné, bude nás tam dost a při troše opatrnosti se dokážeme navzájem uhlídat, tak ho s námi pusť, mamko…“

      Seděl nad nedojedeným talířem, sundal si brýle a mnul si unavené oči.

      „To tě ta porada tolik unavila?“ ptala se starostlivě mamka.

      „Oči mám unavené ještě ze školy, už tak čtrnáct dní jsem se pořádně nevyspal…. Musím jít dnes brzy spát, abych byl zítra ráno odpočinutý…. Takže dobrou noc…“ zvedl se a odcházel po schodech do Ronovy ložnice.

       

      Items details

      • Hits: 7456 clicks

      Tecox component by www.teglo.info