Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 6, Velký lov

      Had_hrozbaKdyž ho v šest ráno Krátura probudil, tak mu připadalo, že spal jen okamžik. Ale po té, co si opláchl obličej studenou vodou, se začal cítit svěží a odpočinutý. Pak si s pohledem do zrcadla půjčil Ronovu břitvu a oholil se, aby na té poradě, co Kingsley na dnešek svolal, vypadal upraveně a šel dolů na snídani. Kingsley už tam byl a společně s taťkou a Charliem se ládoval toasty a smaženými vajíčky.

      „Vypadáš odpočatě…“ konstatovala mamka, když před něj pokládala talíř s vajíčky a prohrábla mu rukou rozježené vlasy. Harry se usmál.

      „Spal jsem jako dudek, už jsem se potřeboval pořádně vyspat…“ a pustil se s chutí do snídaně. To George a Lee, kteří přišli chvilku po něm, vypadali, jako by vůbec nespali. Ale kafe a snídaně je přece jen trochu vzpamatovaly a tak, když v půl sedmé do kuchyně vešel Seamus, začali sršet vtipem na jeho adresu.

      Harry musel uznat, že Seamus vypadá legračně. Měl na sobě dlouhý, tmavě zelený kabát se spoustou kapes, legrační zelený klobouk a vysoké kožené boty. Jednu pušku měl zlomenou, na řemeni pověšenou přes rameno a druhou držel v obou rukách.

      „Vypadáš, jako bys šel do války…“ poznamenal s úsměvem na jeho adresu.

      „Vždyť taky jdu. Vzal jsem všechny druhy munice, co doma máme, a doufám, že na ty bestie alespoň něco bude fungovat…“ poplácával se po kapsách kabátu Seamus.

      Kingsley se zvedl:

      „Děkuji za snídani Molly, už jsme všichni, tak vyrazíme. Čeká nás dnes ještě spousta práce…“ Mamka je všechny starostlivě napomínala:

      „Buďte všichni opatrní, dávejte na sebe pozor. Jestli se někomu z vás něco stane, tak si mě nepřejte…“

      „Neboj Molly, je nás dost, nic se nestane…“ uklidňoval ji taťka a Charlie ji konejšivě objal. Harry se zasmál, a když procházel kolem ní ke dveřím, tak jí dal pusu na tvář a zašeptal: „Neboj, mamko, dám na ně pozor….“ Ona se zasmála a laškovně ho plácla po zádech. Tvářila se pak už mnohem méně ustaraně.

      Před doupětem Kingsley rozložil mapu a zeptal se:

      „Tak kam se přemístíme, Harry?“

      To si Harry promyslel už včera. Ukázal na okraj lesa na kopci, nad panským domem rodiny Toma Raddlea, nad vesnicí Malý Visánek.

      „Začneme tady, myslím, že jich tu bude nejvíc… Je tu velká louka, potřebujeme mít rozhled na všechny strany, aby nás nějaký nepřekvapil.“

      A tak se všichni postupně přemístili, rozhlédli se okolo, jestli se tam nepotlouká nějaký zvědavec a na všechny strany, hlavně směrem k vesnici, poslali několikrát Ševellisimo, aby střelbou nějaké zvědavce nepřitáhli. Došli doprostřed louky, kterou si Lee cestou odkrokoval a změřil. Pak se podíval na hodinky a ještě Harryho zarazil:

      „Počkej ještě třicet vteřin. Začneme přesně v šest padesát, aby se mi to pak dobře počítalo…“ Připravil si stopky, brk a svitek pergamenu a s pohledem na hodinky Harryho vybídnul:

      „Tři, dva, jedna – dej se do toho!“

      Harry zavřel oči a vybavil si, co asi teď dělá Ginny. Viděl ji spící, s vlasy rozprostřenými na polštáři a zaplavila ho vlna lásky. Soustředil se na to, aby jeho emoce vyzařovaly do prostoru. Za chvilku uslyšel Seamuse:

      „Páni, Harry, to je teda síla. Před tím jsem si to tak neuvědomoval…“

      „Ty si koukej nabít ty svoje zbraně, připrav se a nenech se rozptylovat, protože jestli má Harry pravdu, tak tu máme za chvilku první cíl…“ napomenul ho Kingsley a ostražitě se rozhlížel kolem dokola. Trvalo to jen chvilku, možná minutu, nebo dvě a Charlie hlásil: „Vidím prvního, směrem od domu…“

      „Dobře Seamusi připrav si první ránu a až si budeš jistý, že se trefíš, tak střílej. Arture, až přeleze tuhle brázdu, tak se do něj pusť sekáčkem, budu tě jistit. Charlie a George, hlídejte zbytek louky, kdyby se blížil další, tak je váš…“

      Harry se soustředil na Ginny a jen jako zpomalený film, viděl, co se odehrává kolem něj. Za chvíli uslyšel první ránu a vzápětí druhou a třetí…

      „No nazdar, ani to s ním nehnulo a to jsem se určitě trefil alespoň dvakrát…“

      Pak už svištěl vzduchem taťkův sekáček na maso.

      „To bylo o chlup…“ řekl taťka, otřel si pot z čela a odkopl bezhlavé hadí tělo od svých nohou.

      „Ano vypadá to, že jsou hodně houževnatí…“

      Charlie hlásil:

      „Blíží se další, od lesa…“

      „Zkusím nabít tohle upravené střelivo, to by s ním mělo zamávat…“

      Pak se zase ozvaly dvě rány…

      „To snad není možné! Je skoro na tři kusy a jde po nás pořád!“

      To už ale zasvištěla vzduchem Georgeova mačeta.

      „Ještě, George, jedna rána nestačí!“

      „Další, od vesnice… Ten je můj…“ hlásil Charlie.

      Seamus odložil kulovnici k Harryho nohám a nabíjel brokovnici.

      „Na dalšího vyzkouším tyhle velké broky. Tím dostanete divočáka, to už by snad mohlo zabrat…“

      Vzduchem zasvištěla Charlieho široká sekera.

      „Juchů, první ranou Charlie, skvělý zásah!“ jásal George.

      „Dobře, na toho dalšího vyzkouší Seamus tu druhou pušku a dorazím ho já. Musím vyzkoušet tu dědečkovu šavli,“ velel Kingsley.

      Chvíli bylo ticho a pak hlásil Seamus:

      „Vidím ho!“

      A připravil se na střelbu. Brokovnice vydávala ještě větší rány, než kulovnice. Když se ozval první výstřel, tak se Harry až lekl a na chvilku vypadl z koncentrace. Viděl, jak hada broky zasáhly uprostřed těla a na chvíli ho přibily k zemi. Ale had se plazil dál.

      „Skus mířit na hlavu!“ křiknul Harry na Seamuse a ten ho poslechl. Chvíli to vypadalo, že ta rána na hlavu skutečně zabrala, ale had se po chvilce začal zase hýbat a pokoušel se uniknout pryč.

      „Nenechte ho utéct!“ volal Harry a Kingsley už za ním vedl vzduchem Saracénskou šavli. Jedno seknutí a had byl bez hlavy. Pak se otočil na Harryho:

      „Ty se soustřeď na Ginny, nás si nevšímej!“

      Harry zrudnul, ale poslechl. Snažil se vytěsnit ze své mysli vzrušení z lovu, pach krve zabitých hadů i nepříjemný zápach střelného prachu. Teď už Ginny asi vstává, svléká si noční košili, aby se oblékla na snídani…

      „No nemusíš to takhle přehánět Harry, my se musíme soustředit na hady…“ napomenul ho s úsměvem taťka. Harry zase zrudnul a rychle zastřel tu vlnu touhy, která se v něm při té představě zvedla. Zahlédl rozzářené pohledy v očích Ginniných bratrů a překvapení v očích Seamuse a Leeho. Zavřel oči, několikrát se zhluboka nadechl a soustředil se na Ginny. Viděl ji už oblečenou, jak se s Hermionou připravuje na odchod na snídani a znova ze sebe nechal proudit lásku a také přátelství. Viděl, jak se ve společenské místnosti setkávají s Ronem a uklidňují ho. Viděl, jak si Ron nasazuje kapitánskou pásku a cloumá s ním nervozita ze zápasu, který má před sebou.

      „A je tady…“ hlásil Seamus.

      „Nabil jsem sekané olovo, a jestli nezabere ani to, tak už fakt nevím…“

      Znova dvě velké rány a pak se Seamus nejistě zeptal:

      „Je po něm? Nehýbá se, skoro mu to utrhlo hlavu…“

      „Opatrně Kingsley, ještě se pohnul…“ varoval taťka.

      Zasvištěla Saracénská šavle a hada dorazila.

      „Kdyby dostal ještě další ránu, tak by ho to asi zabilo,“ řekl Kingsley Seamusovi.

      „No jo, jenže tahle brokovnice je jen na dvě rány. Můžu zkusit dobít a nasypat do něj čtyři rány. Ty první dvě s ním dost otřásly, měl bych to stihnout…“ a připravil si další náboje se sekaným olovem. Chvíli bylo ticho a tak se Harry začal trochu rozhlížet kolem sebe. „Vypadáváš z koncentrace, Harry. Soustřeď se…“ upozornil ho Kingsley. Tentokrát to trvalo skoro pět minut, než se přiblížil další had a toho dostal Seamus čtyřmi ranami z brokovnice. „Ustřelil jsi mu hlavu tou čtvrtou ránou Seamusi, je po něm…“ hlásil Charlie, který ho šel s napřaženou sekerou zkontrolovat.

      Za chvilku se ozval Kingsley:

      „Nepřilákal jsi jen hady Harry, na kraji lesa stojí mozkomor a vypadá, jako by se krmil tvými emocemi.“

      Harry přikývl:

      „Už jsem si všiml, že je to pro ně vydatná pochoutka. Mám si s ním promluvit, nebo mu vysvětlíš, co po něm chceme, ty sám?“

      „Radši si s ním promluv ty, já totiž nevím, co po něm vlastně chceš…“ zrozpačitěl Kingsley. „Dobře,“ přikývl Harry.

      „Přivolej Patrona Kingsley, zavolám si ho blíž. Vy ostatní hlídejte louku, ať nás nějaký had nepřekvapí.“ Poodešel pár kroků k mozkomorovi a zavolal ho k sobě blíž.

      „Co ode mě žádáš, můj pane?“ ozval se mu v hlavě jeho hlas.

      „Páni, co se to kolem Harryho objevilo?“ vydechl překvapeně Seamus.

      „Harry je sám sobě Patronem, má Patrona ve své duši, proto na něj mozkomoři nepůsobí…“ vysvětloval jemu i ostatním Kingsley a pak je napomenul:

      „Soustřeďte se na hady.“

      Harry zatím komunikoval s mozkomorem.

      „Už se některý z vás setkal s těmito tvory?“ a ukázal na bezhlavé hadí tělo, které leželo kousek od něj.

      „Ano můj pane, nenávist, která vyzařuje z těchto živoucích bytostí, je skoro stejně vydatná, jako nenávist některých lidských tvorů. Proto se nás několik zdržuje v této oblasti a živíme se na nich….“

      Harry přikývl a zeptal se:

      „Mají ti hadi také duši, jako lidé?“

      „Ne, můj pane. Přesto, že vyzařují emoce téměř lidské, tak lidskou duši nemají…“

      „Vyzařují i jiné emoce než nenávist?“

      „Ne pane, neznají nic jiného než nenávist, jsou to potomci Pána zla a on také jiné emoce neznal…“ Harry opět přikývnul.

      „Jak na ně působí, když z nich vysajete nenávist, co to s nimi dělá?“

      „Nedokážeme z nich tu nenávist vysát, je to nevyčerpatelný zdroj. Jen ztuhnou chladem, který vydáváme, a přestanou nenávist vyzařovat, protože upadnou do spánku. Když se od nich vzdálíme, tak se za krátký čas probudí, chvíli se chovají zmateně a pak je opět posedne jejich nenávist a my se můžeme znova nakrmit…“

      Harry si povzdechl:

      „Budeme vás muset připravit o tenhle zdroj potravy. Jsou příliš nebezpeční, abychom je mohli nechat volně pohybovat mezi lidmi….“

      Najednou se ozval Charlie:

      „Směrem od domu se blíží další Harry!“

      Harry se otočil zpět k mozkomorovi:

      „Ukaž mi, jak na něj působíš, nakrm se jeho nenávistí…“

      Mozkomor se otočil a plul vzduchem až téměř k hadovi. Vznášel se nad hadem a ten začal zpomalovat, až se zastavil úplně. Harry se přiblížil a viděl, že had spí.

      „Teď ustup,“ přikázal mozkomorovi a podíval se na hodinky. Uběhly skoro čtyři minuty, než se u hada začaly projevovat nepatrné známky života a další minutu trvalo, než se úplně rozhýbal. Pak si ale uvědomil Harryho přítomnost a zaútočil. Harry na něj namířil hůlku a zkusil to:

      „Ignitus sagitta“.

      Ohnivý šíp se svezl po jeho kůži a zabořil se neškodně do země, tak mávnul hůlkou a zvolal: „Sectumsempra!“

      Bezhlavé hadí tělo se zhroutilo asi metr před ním a ještě sebou mrskalo v posmrtné křeči. Harry se zase vrátil zpět ke skupince uprostřed louky, kterou stále obíhal stříbřitě bílý rys a zase si přivolal mozkomora.

      „Jste ochotní pomoci kouzelníkům při vyhubení těchto tvorů? Vím, že se tím připravíte o zdroj potravy, ale tím, že ukážete ochotu spolupracovat a budete pro nás užiteční, se vám možná podaří přesvědčit ty kouzelníky, kteří si přejí vaše zničení a pomůžete tak zajistit přežití svého druhu.“

      Mozkomor se mlčky vznášel asi dva metry před ním a po chvilce se ozval:

      „Jestli je to tvoje přání Pane, pak budeme spolupracovat a pomůžeme kouzelníkům….“

      Harry přikývl:

      „Dobře, příkazy budete přijímat od ministra. Ještě si musíme promyslet, jak vás zapojíme. Můžeš odejít…“ propustil ho a vrátil se zpět mezi ostatní.

      „Budeme ještě pokračovat s těmi hady?“ zeptal se Kingsleyho.

      „Páni Harry…“ vydechl Lee. „Udělají, cokoli jim přikážeš? To je neskutečný…“

      Harry se zasmál:

      „Vždyť jsem ti to vysvětlil a taky jsem ti řekl, že to musí zůstat v tajnosti. Nikdo ani slovo, dovedete si představit, co by ze mě udělala za zrůdu třeba Rita Holoubková, kdyby se to dozvěděla?“

      Seamus konečně zavřel pusu a nadechl se.

      „Jo, to je síla… Nedivím se, že nechceš, aby se to o tobě rozhlásilo… Když si vzpomenu, jak na tebe kdysi působili…“ a znova nevěřícně kroutil hlavou.

      Harry se usmál a podíval se na Leeho.

      „Jak dlouho už tu jsme, mám zkusit ještě nějaké přilákat?“ Ten pokrčil rameny.

      „Jsme tu už přes půl hodiny, ještě to chvíli zkus, třeba je nějaký na cestě…“

      Tak se Harry uklidnil a znova si vyvolal vzpomínky na Ginny a během několika minut Kingsley hlásil:

      „Vidím ho, blíží se od lesa. Seamusi máš nabito? Měl bys zkusit dostat ještě alespoň jednoho, abychom věděli, že tahle metoda opravdu funguje, než to předáme mudlům.“

      A tak se ozvaly ještě čtyři rány a had byl mrtvý. Vzápětí ulovil dalšího Charlie svou sekerou a pak už se nedělo nic. Harry vydržel ještě asi deset minut, ale žádný had se už nepřiblížil. Tak to Kingsley ukončil a vydali se posbírat hadí těla.

      „Páni, to je úlovek…“ nevěřícně zíral Seamus na devět pytlů s hadími těly, které po louce našli.

      „Věděl jsem, že jich tu bude nejvíc. Myslíš, že dokážeš alespoň přibližně vypočítat, z jaké vzdálenosti jsem je sem stáhnul?“ otočil se Harry s otázkou na Leeho.

      Ten přikývnul:

      „Ale bude to opravdu jen přibližně, protože jsi to vábení párkrát přerušil a my můžeme těžko odhadnout, jestli se při tom zastavili, nebo se přibližovali dál…“

      Harry přikývl:

      „Jak dlouho ti bude trvat, než to spočítáš?“ Lee se podíval na tu spoustu časových údajů na pergamenu a odpověděl:

      „Na ministerstvu se na to vrhnu a za pár minut, to mám hotové.“

      „Dobře, půjdeme do práce,“ uzavřel jejich diskusi taťka.

      „Ty se zastav ještě doma, George, a uklidni mamku. Aby věděla, že jsme ten lov přežili všichni ve zdraví…“ George se usmál:

      „Jasně taťko. Díky za skvělé dobrodružství Harry…“ a přemístil se.

      Charlie, Kingsley a taťka popadli po dvou pytlích s hadími těly a tak se Harry chopil dalších dvou. Na zemi zbyl poslední pytel a Seamus se snažil své dvě pušky na sebe navěsit tak, aby si uvolnil ruku a mohl ho vzít. Lee ho se smíchem zarazil:

      „Klídek Seamusi, já to vezmu, ty se starej hlavně o to, abys někoho nezranil…“

      Harry se zasmál a zeptal se Kingsleyho:

      „Kam se budeme přemísťovat?“

      „Na chodbu do čtvrtého patra, musíme se rychle zbavit těch mršin…“ otočil se na místě a zmizel.

      Harry se soustředil na chodbu před dveřmi s nápisem: odbor pro dohled nad kouzelnými tvory a přemístil se také. Hned za ním se na chodbě objevil Charlie a pospíchal i s pytli dovnitř a tak šel za ním. Pan Diggory i Jerry Colby už tu byli a spěchali jim naproti. Pak s úžasem sledovali, jak jim ke stěně postupně skládají devět, krví nasáklých, pytlů a pan Diggory zakoktal:

      „Kde jste… co to… jak jste… jak jste to dokázali?“

      Kingsley se usmál nad jeho vyděšeným výrazem a vysvětlil:

      „Harry nás vzal sebou na lov…“

      „Ale jak se vám podařilo jich ulovit tolik?“

      Nepřestával se divit pan Diggory. Harry si vzal rychle slovo, než se někdo prořekne.

      „Mám přece hadí jazyk, pane Diggory, prostě jsem je svolával a lákal k sobě. Jenže, jak zjistil tady Jerry, musíme počítat s tím, že to podruhé už fungovat nebude. Jestli jsou schopni se učit, tak už na to podruhé neskočí.“

      „Dost vybavování,“ zarazil je Kingsley.

      „Už bude osm, musíme na poradu. Jdete s námi?“

      Pan Diggory se konečně vzpamatoval.

      „Jistě, už jdeme. Jerry, pojďte, musíte je seznámit s novinkami.“

      „Už běžím, mám zajímavé poznatky. Tedy alespoň Johna docela fascinovalo, co jsem zjistil… Je už s mámou nahoře…“ drmolil Jerry Colby a sundával si zakrvácený plášť.

      Do ústředí bystrozorů dorazili pár vteřin po osmé a velká místnost byla skoro plná. S příchodem ministra se všichni utišili a sledovali, jak s Arturem a Harrym v závěsu prošel až doprostřed.

      „Takže, nejdřív Zorina, chci vědět, co se dělo v noci…“

      Z rohu se k nim protlačila vysoká kostnatá žena, která vypadala dost unaveně.

      „V noci jsme měli dva útoky. Nejdřív starý mudla – hlídač v hospodářství v Dárcově ruce, to je vesnice asi deset kilometrů jižně od Velkého Visánku. Na hada narazil při pochůzce po kravíně, měl u sebe tamten přístroj,“ ukázala ke stolu s telefonem, „a tak nám zavolal. Sanita ho odvezla do špitálu, bude v pořádku, ale ten had, co ho napadl, nám utekl…. Po půlnoci to bylo horší. Had vlezl do rodinného domu přímo ve Velkém Visánku a pokousal celou rodinu včetně dvou dětí. To maličké na tom bylo hodně špatně, léčitelé se báli, že to nezvládne, ale nakonec je zachránili všechny. Hada jsme zabili mačetou. Byl nažraný… Vypadá to, že se až k prasknutí nacpal jejich krví…“ dodala s hnusem v hlase.

      Kingsley přikývl.

      „Předali jste službu denní směně?“ a když Zorina přikývla, tak pokračoval:

      „Běžte si domů odpočinout. Čeká nás teď několik náročných týdnů, musíte se udržet ve formě…“

      Pak zarazil dychtivého Jerryho jen pohybem ruky a hlasitě pokračoval:

      „Nejdřív další noční služba - Richarde, podejte hlášení.“

      „Elektrika je zapojená, přestěhovali jsme se s telefonem do té kanceláře se zásuvkou. Mladá paní Weasleyová přinesla dokonce malou televizi a tak budeme moct sledovat i mudlovské zprávy… V noci byly jen dva telefonáty, ale ráno už jsme vyřídili pětadvacet hovorů z celé Anglie, jeden dokonce i z Irska. Lidé panikaří a vyptávají se, chtělo by to poskytnout jim podrobnější informace, aby věděli, že se to ohrožení týká jen omezené oblasti….“

      Artur Weasley sebou cukl v okamžiku, kdy uslyšel, že v jeho bývalé kanceláři je elektrická zásuvka a když uslyšel, že je tam i televize, tak se zvedl a chystal se vyrazit. Charlie ho ale chytil za ruku, „teď ne taťko…“

      Kingsley po něm hodil pobavený pohled a pak se věnoval Richardovi.

      „Skvělá práce, proberu to s ministerským předsedou. Vy si běžte domů odpočinout, zasloužíte si to.“ Pak se rozhlédl:

      „Kde máme paní Colbyovou?“

      V rohu u dveří se zvedl John Colby a volal:

      „Tady jsme!“

      Cestou k nim se Kingsley zeptal Alexandra Gibsona:

      „Střídání řidičů sanitky jste zařizoval vy?“ Alexandr se k nim přidal a hlásil:

      „Noční službu měl Robert Barnaby. Ludvík Rychlý už ho šel vystřídat a David Bourák je k dispozici tady.“ Kingsley přikývl:

      „Výborně, toho budeme za chvíli potřebovat…“

      Dorazili ke stolu, kde kromě Johna a doktorky Colbyové seděli i paní a pan Finniganovi a přisedl si k nim i Seamus.

      „Vítám vás na ministerstvu kouzel. Jsem vám velmi vděčný, že jste ochotni nám pomoci v této opravdu vážné situaci…“ přivítal je Kingsley.

      „Je to trošku jinak pane ministře,“ odpověděla paní Colbyová.

      „Jsme rádi, že můžeme být užiteční. Jak jsem pochopila, tak ve vážném ohrožení je především nekouzelnické obyvatelstvo…“

      Kingsley se na ni usmál a vysvětloval:

      „Jenže ti hadi, kteří je ohrožují, jsou bezpochyby dílem kouzelníka. A ne ledajakého. Už jsme získali dostatek důkazů, abychom mohli s určitostí označit jako jejich tvůrce Lorda Voldemorta neboli Toma Rojvola Raddlea. Proto je jejich likvidace naše záležitost….“

      Harry stál u dveří a uvědomil si, že teď ho Kingsley potřebovat nebude a tak se nenápadně vytratil na chodbu. Kousek poodešel a vytáhl z kapsy zrcátko.

      „Ginny?“ Její oči se objevily okamžitě.

      „No to je dost, že ses ozval. Říkal jsi, že budete vstávat brzy….“ Harry se trochu zamračil: „Tak já se tajně vytratím z porady, abych tě slyšel a povzbudil před zápasem a hned dostanu vynadáno?“

      Ginny se rozesmála.

      „Ale vždyť já ti přece nenadávám, jen jsem ti chtěla dát najevo, že už jsem se nemohla dočkat, až se ozveš…. Za chvilku už odcházíme do šatny. Ron se vžil do role kapitána až příliš. Včera nás vyhnal spát už v devět večer a dnes už od rána šílí…“ Harry si povzdechl: „Je to s ním hodně zlé? Zvládne to?“

      Ginny se usmála:

      „Neboj, je sice nervózní, ale Hermiona ho drží, není to tak hrozné… Myslím, že ten zápas zvládne….“

      „A co ty? Jsi v pohodě?“

      Ginny se zase zasmála.

      „Teď už ano, čekala jsem jen na to, až mi zavoláš. Na zápas se těším a doufám, že nezklamu….“

      Harry se na ni také usmál:

      „Máš víc zkušeností i lepší koště, tak když se budeš soustředit jen na potlouky a zlatonku a nenecháš se rozptylovat tím, co se děje okolo, tak musíš vyhrát. Já ti věřím….“

      Pak si povzdechl:

      „Už se nemůžu dočkat, až tě budu moct obejmout….“

      „Jo, mě už se taky stýská… Myslíš, že se budeš moct vrátit už dneska?“ Harry pokrčil rameny, jako by ho Ginny mohla vidět.

      „Budu se snažit Kingsleyho přesvědčit, abychom se pustili nejdřív do záležitostí, při kterých mě potřebuje. Pak si vezmu zrcátko, aby mi mohl zavolat, kdyby narazili ještě na nějaký problém, zavolám si Fawkese a vrátím se….“

      Chodbou z ústředí bystrozorů právě odcházela doktorka Colbyová, pan Finnigan v důstojnické uniformě a mladý řidič v kterém Harry poznal Davida Bouráka. Jeho podoba s řidičem záchranného autobusu byla velmi výrazná. Povzdechl si do zrcátka:

      „Už budu muset jít zpátky, budu na vás myslet a držet vám palce. Nezapomeň dát zrcátko Hermioně, aby mi mohla dát vědět, až vyhrajete. Miluji tě…“ zašeptal ještě ve spěchu do zrcátka a utíkal zpět.

      Už slyšel Kingsleyho hlas:

      „Harry? Kam ses ztratil?“

      „Jen jsem si potřeboval na chvilku odskočit, pane ministře….“ omlouval se a šel přímo k němu. 

      Kingsley zahlédl, jak Harry strká zrcátko do kapsy a usmál se.

      „Dobře, tak teď je řada na vás Jerry. Copak pro nás máte za novinky?“

      Jerry se zazubil a začal:

      „Takže nejdřív k tomu hadovi, co ulovili v noci. Už jsem ho stihnul otevřít a on měl opravdu plný žaludek krve, odhadem tak přes litr. Možná to souvisí s tím, na co jsem přišel večer doma. Pátral jsem po jiných živočišných druzích, kteří mají také ve slinách Antikoagulanty a našel jsem…“

      „Co že to mají?“ zeptal se překvapeně Kingsley.

      ANTIKOAGULANTY. Tak říkáme látce, která zabraňuje srážení krve. Používá se v lékařství…. Mají ji třeba pijavice a také…“ na chvilku se odmlčel, aby dodal té chvíli na důležitosti.

      „Mají ji ve slinách i jihoameričtí netopýři – vampýři, kteří se živí krví velkých savců….“ „Upír?! Voldemort přece nebyl upír? Nebo byl?“ vyhrknul překvapeně pan Weasley a podíval se na Harryho. Jerry se zasmál:

      „Tak přesně tohle napadlo i bráchu…“

      Harry se zamračil a usilovně myslel. Kingsley se na něj chvilku díval a pak ho vybídnul: „Přemýšlej nahlas Harry, třeba tě bude někdo z nás moct doplnit…“

      Harry přikývl:

      „Nejdřív, co víme o upírech. Nejdůležitější je, že nesnášejí denní světlo, sluneční paprsky je zabíjí…. V dětství a v mládí určitě nebyl… Než zabil moje rodiče a ztratil po útoku na mě svou sílu, tak se pohyboval venku i za denního světla?“ Rozhlédl se po přítomných. Všichni, kteří tu dobu zažili, se zamysleli. Odpověděl taťka:

      „Když zabili Bonesovi, tak se říkalo, že u toho byl i on. Udělali to za bílého dne…“

      Z portrétu na druhé stěně místnosti se ozval hlas profesora Brumbála:

      „Ano, tehdy byl viděn několikrát za bílého dne, tehdy určitě upírem nebyl…“

      Harry přikývl a přemýšlel dál:

      „Když neměl tělo, tak se udržoval při síle tím, že pil krev jednorožců. Tak se mu asi podařilo získat něco jako křehké tělo… Když zabil toho starého mudlu v Malém Visánku, tak už udržel hůlku v ruce a říkal Červíčkovi, aby podojil Nagini, tím ho krmil… Jak mohl podojit hada? Čím ho to vlastně krmil?“

      Charlie pokrčil rameny:

      „Jedinou výživnou tekutinu, kterou mohl získat od hada je krev, mohl se krmit jedině její krví…“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Ale jen tím, že pil krev, se z něj přece nestal upír…“

      Na chvíli se zase zamyslel a pak se otočil s trochu vyděšeným pohledem na Kingsleyho:

      „Dá se upír zabít smrtící kletbou? Učili jsme se jen stříbro, sluneční světlo, setnout hlavu, nebo proklát srdce dubovým kůlem….“

      Kingsley se usmál a uklidnil ho:

      „Smrtící kletba funguje na upíry také, tohle se ale přece ve škole učit nemůžete….“

      Harry si oddechl:

      „Takže i kdyby upírem byl, tak na tom, že je po něm, se nic nemění?“

      Kingsley s úsměvem přikývl:

      „Spálili jsme jeho tělo a popel jsme pohřbili v kovové urně, svařili jsme ji a zajistili mnoha kouzly proti otevření, aby snad někdy někoho nenapadlo, že se ho pokusí pomocí černé magie zase vzkřísit.“

      „Žádné kouzlo neumí vrátit mrtvé k životu…“ ozval se káravě z portrétu profesor Brumbál. Kingsley se na něj usmál:

      „Teď jistě ještě ne, pane profesore, ale kouzla se vyvíjejí, co my víme, kam až je schopna jednou dojít černá magie…“

      Harry se zavrtěl.

      „Nemohl být upír. Ani po tom, co získal zpět své tělo i sílu. Viděl jsem ho venku za dne, když pátral po Gregorovičovi, vycházelo slunce…. Nebyl upír, tak kde se v jeho slinách, v hadí podobě, vzala ta látka?“

      Odpověděl mu pan Diggory.

      „Mohl mít mezi svými předky upíra, nebo jen částečného upíra. To by vysvětlovalo, že zdědil jen částečně upíří schopnosti a tím pádem neměl jejich slabosti…. Takových případů už jsme pár měli.“

      „Ale jeho dědeček, Rojvol Gaunt byl posedlý čistotou jejich krve…“ divil se Harry.

      „Některá sorta kouzelníků, a Gauntovi vypadali, že k podobným patří, pokládá upíry za téměř rovné kouzelníkům. Mají zvláštní, magické schopnosti a velkou moc nad mudly. Smířili by se s upíří krví u někoho, kdo má jinak kouzelnický původ, ale s mudlovskou krví by se nikdy nesmířili…“ vysvětlil mu taťka.

      „Ta upíří krev by také vysvětlovala, proč dokázal létat bez koštěte. Levitace je jednou z upířích schopností…. Možná se v něm tyto schopnosti probudily díky tomu, že se živil krví….“ dodal Kingsley.

      „Dobře, takže není nezbytně nutné to vědět, ale mnohem líp bychom to, co ti hadi dělají, pochopili, kdyby se podařilo vypátrat, jestli měl Voldemort mezi svými předky upíra. Že mezi nimi byli zvěromágové a tom nepochybuji, Devil Gaunt jím byl také…“

      Pak se otočil ke Kingsleymu.

      „Máte tady nějaké záznamy o historii kouzelnických rodů, kde by se to dalo vypátrat? Možná to bude jen nějaká legenda, nebo mýtus. Gauntovi byli, konec konců, potomci slavného Salazara Zmijozela….“

      Kingsley přikývl.

      „Dobře… Amosi, upíři patří do vašeho resortu. Vyberte ze svého oddělení nějaké dva knihomoly, kteří by nám v boji proti hadům moc platní nebyli a pošlete je do archivu a do knihovny, ať pátrají v historii rodu Gauntů a ostatních známých Zmijozelových potomků, jestli najdou víc zvěromágů, nebo upíří krev. Ať nepodceňují ani báje, pověsti, nebo nepodložené drby. Pak si to přebereme společně….“

      Pak se podíval na Jerryho:

      „Máte ještě nějakou zajímavou informaci? Nevrhnete se na ty hady, co jsme vám přinesli?“ Jerry pokrčil rameny:

      „Pustím se do nich, vezmu si k ruce brášku, jestli dovolíte. Možná by neškodilo, kdyby se mohl pitvu naučit ještě někdo, budu muset od pondělka chodit na přednášky a jestli ty těla budou přibývat takovým tempem, tak to sám po večerech nezvládnu….“

      Kingsley se podíval na pana Diggoryho, ten přikývl:

      „Vím, že je tato mudlovská metoda velmi užitečná. Už jsem vyzval dobrovolníky, kteří by byli ochotni se to od Jerryho naučit, aby se dnes a zítra dostavili. Přihlásili se dva, už asi budou dole…“

      Jerry a John Colbyovi odešli a Allen Ratchford se zeptal:

      „O čem to mluvíte? Jaké hady jste přinesli?“

      A tak začal Kingsley vysvětlovat:

      „Harry nás vzal ráno na lov…“

      Zatím co popisoval, jaké způsoby zabíjení na hady vyzkoušeli, tak se Harry přesunul k Leemu, který měl před sebou pergamen se svými výpočty.

      „Tak ukaž, co jsi spočítal…“ Lee mu ukázal pergamen a potichu vysvětloval své výpočty: „Pohybovali se průměrnou rychlostí 20 m za 10 vteřin. To je 120 m za minutu a 7200 m za hodinu. Ale ty jsi je lákal, s malými přestávkami, asi 40 minut, takže je to 4800 m. Ty přestávky jsem nepočítal, protože, když ses bavil s tím mozkomorem, tak tvoje emoce cítit nebyly a ten had stejně na louku dorazil. Takže můžeme předpokládat, že když už jednou nabrali směr, tak se přibližovali…“

      Harry přikývl.

      „Dobře, budeme počítat radši jen 4,5 kilometru…“

      Pak oba poslouchali, jak poznatky z jejich lovu Kingsley shrnul:

      „Takže sekáček na maso potřeboval čtyři údery, aby mu oddělil hlavu, mačeta dva. Široká sekera a ostrý saracénský meč to zvládly na jednu ránu. Pro mudly máme taky účinnou metodu. Sice to nadělá hrozný kravál, ale hada to zabít dokáže. Seamusi, půjdeš se mnou k ministerskému předsedovi a vysvětlíš mu to, aby ty své vojáky správně vyzbrojil. Harry, ty vyznač na mapě oblast, kterou jsme vyčistili, pak se ještě domluvíme, kdy si to zopakujeme…“

      O slovo se přihlásil Perci:

      „Měli bychom co nejrychleji informovat mudly, že jsou ti hadi jen v této oblasti. Penelopa má jeden telefon za druhým a pořád je jen uklidňuje, že se jejich bydliště ohrožení netýká…“ „Dobře, půjdeme tam co nejdřív. Teď ještě co je potřeba rychle zařídit. Amosi, rozjeďte to pátrání po upíří krvi, Melisso, začněte shánět dobrovolníky, kteří dobře ovládají sečné zbraně, zítra začneme už tu oblast systematicky pročesávat. Dedale, na zítra tady chci mít všechny lidi z vašeho týmu, budou tu oblast pročesávat s mozkomory. Umí ty hady dobře vyhledávat a tím, jak z nich vysávají tu nenávist, tak je na pár minut zmrazí, takže je pak snadné je zabít. Pak ještě Tony Stewart – úřad pro přenášedla – potřebujeme přenášedlo pro pana Finnigana. Jeho žena vám řekne, kde bydlí a vy ho naprogramujete z domova do špitálu, na ministerstvo a zase domů. Vždycky bude po ruce nějaký kouzelník, který mu ho bude moct zaktivovat. Alexandře, řekněte jim, kde je u špitálu vhodné místo na přemisťování, aby to správně naprogramovali. Až vyřídíme ministerského předsedu, tak se tam s vámi zajdeme podívat. Allene, vy si to tady zase vezměte na povel, nevím, jak dlouho bude trvat, než si na mě udělá ministerský předseda čas. Lee, Harry, pojďte také se mnou, dáme dohromady ten článek a výzvu pro kouzelníky, aby se zúčastnili boje proti hadí hrozbě…“

      A tak se přesunuli do Kingsleyho kanceláře v prvním patře. Kingsley nejdřív požádal Jupitera Ropušáka, aby při první vhodné příležitosti požádal ministerského předsedu o schůzku a pak se věnoval Lee Jordanovi. Probrali společně, co by o těch hadech měl kouzelníkům sdělit a požádat dobrovolníky, kteří jsou ochotní s Hadí hrozbou pomoci, aby se hlásili na ministerstvu.

      „My se také musíme domluvit, kdy vyrazíme na další lov, protože si myslím, že bychom měli vyzkoušet i to, jestli dokážeš ty potvory přilákat hadím jazykem, jak jsi řekl Diggorymu…“ otočil se Kingsley na Harryho. Ten si povzdechl:

      „Tak to zkusíme zítra, ale večer se vracím do školy. Můžu cestovat s Fawkesem, když to profesorka McGonagallová dovolí…. Možná, kdyby ses u ní přimluvil, tak by se mnou pustila Ginny, Rona a Hermionu. Určitě by se taky rádi zúčastnili…“

      Kingsley si povzdechl:

      „Tak to ti slíbit nemůžu Harry. Abych pravdu řekl, tak pochybuji, že je s tebou pustí…“

      Lee se připomněl:

      „Možná bych měl čtenářům vysvětlit, proč ministr přizval ke spolupráci Harryho Pottera…“ Kingsley se na něj překvapeně podíval:

      „Vždyť to je přece jasné. Harry má hadí jazyk, proto jsme k němu do školy dopravili toho hada, co Mundugus chytil živého, aby se z něj Harry pokusil dostat nějaké informace. To, že toho o něm zjistil tolik, jsem nečekal, ale je to tím, že znal Voldemorta líp, než kdokoli jiný. Proto je tady.“

      „No právě… Dělal jsem si průzkum mezi lidmi, co by je tak nejvíc zajímalo. A téměř všichni by rádi věděli právě tohle: Jak to, že máš hadí jazyk, proč se tě Voldemort tak bál, že tě chtěl zabít, už když jsi byl mrně, jak to, že o něm toho tolik víš… Mohli bychom využít tuhle příležitost, abychom napsali první z těch tvých článků…“

      Harry si povzdechl.

      „Pane profesore, mohl byste k nám přijít? Asi vás tu budu potřebovat…“

      „Už jsem tady Harry, slyšel jsem vás. Na všechny tyto otázky ale přece dokážeš odpovědět sám….“

      Harry pokrčil rameny:

      „To nevím, nechci, aby toho o mně lidé věděli příliš.“

      Profesor se zasmál:

      „Když bude tvá osoba zastřená mnoha tajemstvími, tak budeš vzbuzovat pořád velký zájem veřejnosti. Budou o tobě věčně kolovat různé fámy a nikdy nebudeš mít klid. Když ale lidem poskytneš jednoduchá vysvětlení svých výjimečných schopností, tak je prostě akceptují a dají ti pokoj.“

      Na svůj portrét se v tom okamžiku vrátil Jupiter Ropušák a hlásil:

      „Ministerský předseda vás přijme okamžitě, ale pospěšte si, má na vás jen deset minut.“ Kingsley přikývl:

      „Dobře, Seamusi jdeme. A vy se tedy pusťte do toho článku, až se vrátím, tak vám s tím pomůžu.“

      Harry se s povzdechem podíval po Leeovi a zeptal se:

      „Tak čím chceš začít?“ Lee se usmál:

      „Tak nejdřív ta věštba. Existovala? Byl to ten důvod, proč tě chtěl zabít?“

      Harry se podíval na profesora Brumbála a ten přikývl:

      „Už není důvod obsah té věštby tajit, už ji můžeme zveřejnit…“

      Harry se zasmál:

      „Tak už můžeme zveřejnit i její autorku. Ať si profesorka Trelawneyová užije konečně trochu toho uznání…“

      A tak Brumbál nadiktoval Leemu a jeho samopíšícímu brku všechno o věštbě a o tom, kolik se z ní dozvěděl Voldemort.

      „Proto nevěděl, že je nebezpečné na Harryho zaútočit. Svou zbrklostí a nerozvážností si sám stvořil svého přemožitele.“

      Harry se usmál:

      „To, proč mám hadí jazyk, jste mi moc hezky vysvětlil už ve druháku, pane profesore.“

      „A vysvětlíte mi to taky?“ zeptal se Lee. Harry přikývl.

      „Ta smrtící kletba se ode mě odrazila, protože mi moje maminka proti Voldemortovi poskytla ochranu, tím, že se pro mě obětovala. Ta kletba ho zasáhla, ale nezabila ho. Proč, to bude obsahem dalšího článku, to jak to lidem vysvětlíme, si budeme muset ještě pořádně promyslet, protože skutečný důvod se zveřejnit nedá. Důležité je, že mu ta odražená kletba vzala skoro všechnu sílu i jeho schopnosti a část té jeho síly a schopností touhle jizvou vstoupila do mě… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného. Tím mi dal schopnosti k tomu, abych ho dokázal porazit. Proto mám hadí jazyk…. Způsobil také to, že jsem zůstal prostřednictvím té jizvy propojený s jeho myslí. Nejdřív to vypadalo jako noční můry. Když jsem se z takového zlého snu probudil, tak mě vždycky ta jizva bolela. Za čas jsem pochopil, že to nejsou jen zlé sny, že ty věci, které vidím, se skutečně dějí. Viděl jsem Voldemorta v okamžicích, kdy se přestával ovládat a cloumal s ním vztek. Viděl jsem ho vraždit a mučit lidi a byl jsem z toho zpočátku zoufalý. Pak jsem se ale naučil toto spojení ovládat a využívat ve svůj prospěch.“

      Z vedlejší místnosti se vrátili Kingsley a Seamus.

      „Seamusi, ty se vrátíš do druhého patra. Budeš informovat Allena o našem jednání a počkáš na tátu, až se vrátí z ošetřovny, abys ho informoval o té jejich armádě. Já se podívám, co jste tady už vytvořili a pomůžu vám to dodělat. Musíme si s tím pospíšit, abychom se už konečně zbavili toho dotěrného novináře a mohli konečně začít něco dělat…“ dodal s úsměvem.

      Pak si přečetl to, co už Lee napsal a souhlasně přikývl. Harry mezitím přemýšlel, jak má pokračovat a tak začal:

      „Víš, proč se Voldemort bál profesora Brumbála?“

      Kingsley pokrčil rameny:

      „Protože byl vynikající kouzelník a Voldemort si nebyl jistý, jestli by ho dokázal porazit.“ Harry přikývl:

      „Ano, to jistě také, ale pravý důvod proč se ho bál byl ten, že věděl, že ho profesor Brumbál velmi dobře zná, už od dětství. Když mu bylo jedenáct, tak mu byl v sirotčinci nabídnout studium v Bradavicích. Už tehdy se o něm dozvěděl spoustu důležitých věcí. Voldemort vlastně ani netušil, jak dobře ho zná. Znal ho líp, než kdy znal on sám sebe. On si totiž nikdy nepřipustil, že by mohl mít nějaké slabosti. Byl přesvědčen o své dokonalosti a nepřemožitelnosti, ale profesor Brumbál jeho slabosti znal. Před svou smrtí mi tyto své vědomosti předal. Připravil mě na mé střetnutí s Voldemortem tím, že mě ho naučil znát. A tak jsem také využil toho, že vidím do jeho mysli. Poznal jsem jeho obavy, které by si on sám nikdy nepřipustil, ale v sobě je měl. Proto znám jeho způsob myšlení, jeho metody. Proto jsem teď také tady…“

      Kingsley s úsměvem přikývl.

      „Ukaž, jak to vypadá na pergamenu?“

      Když si nanečisto napsané články přečetl, tak je odsouhlasil.

      „Už si k tomu moc nepřidávej, myslím, že je tam všechno, co je potřeba. Kdy to vyjde?“

      „Už jsem Láskoráda upozornil na to, ať připraví stroj, že budeme tisknout hned, jak se vrátím. Takže v neděli večer bychom mohli rozesílat první výtisky pravidelným odběratelům a v pondělí je vrhneme do prodeje. Uděláme jich tolik, aby se dostalo na každého…“ usmál se Lee.

      „Počítám, že o tohle číslo bude extrémní zájem. Až si tohle přečte, tak to pochopí snad i Xenofilius Láskorád.“ Posbíral si své poznámky, poděkoval a pospíchal pryč.

      Harry se podíval na hodinky a vytáhl zrcátko.

      „Hermiono?!“

      Za chvilku se objevili její oči.

      „Tak co, už začali?“

      „Právě si podávají ruce a zápas byl zahájen…“ odpověděla mu.

      „Je Ron hodně nervózní?“ Hermiona si zhluboka povzdechla:

      „Ano, dost. Doufám, že to zvládne a vzpamatuje se… Ale ne! Právě pustil první gól. Krucipísek, Rone, prober se!!!“ Na chvilku se odmlčela a Harryho zalila vlna beznaděje a pocítil silné nutkání se tady na všechno vykašlat a spěchat za přáteli, kteří ho potřebují. „Hurá!!!“ Zajásala Hermiona.

      „Už jim to vrátili. Dean hraje skvěle…“

      Kingsley se na něj podíval se zvláštním výrazem v tváři.

      „Ještě tě tu potřebuji Harry…“ Ten postřehl v jeho hlase prosbu. Uvědomil si, že asi nezastřel své pocity a Kingsleyho uklidnil.

      „Já vím. Hermiono, dej mi vědět, až zápas skončí, musím se jít věnovat hadům…“ a se smutným povzdechem strčil zrcátko zpět do kapsy. Pak se podíval na Kingsleyho:

      „Koukej mě pořádně zaměstnat, ať nemám čas na ně myslet.“

      Ten se rozesmál:

      „Dobře, jdeme na to.“

      A doprovázeni smíchem profesora Brumbála se vydali do druhého patra.

       

      Items details

      • Hits: 8074 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 100 a členů: 9 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3063413