Hledej

welcomeZdravím vás.

Jmenuji se Panvita a bude mi dvacet. Píši již pár let, ale tato povídka je moje zveřejněná prvotina. Začal jsem ji představovat na stránkách u Jarwise, pak jsem se domluvil se Snakem na spoluautorství a začali jsme prvních devět zveřejněných kapitol přepisovat. Takže Snake je spoluautor a betareadera nám dělá Káťa.

A o čem tato povídka bude? Harry a Ginny se dostanou do minulosti k zakladatelům. Co všechno zažijí a co se bude dít během jejich nepřítomnosti, to se nechte překvapit. Pokusíme se vydávat každý týden, vždy ve čtvrtek a těšíme se na vaše komentáře.

Panvita, Snake a Káťa


    Kapitola 12 – Konec dobrý, všechno dobré?

      Bradavice_03Korel vyskočil do koruny nejbližšího stromu a začal přeskakovat z větve na větev, aby nabral rychlost. Ta ho skryla před případnými pozorovateli. Přes les doslova letěl, ale i tak mu cesta trvala mnoho hodin.

      Když našel svůj cíl, chvilku jej pozoroval. V táboře jeho lidu nebyl skoro nikdo. Většina z nich byla asi na průzkumu. Proplížil se kolem stráží až k podivnému obydlí velitele výpravy.

      Tiše skočil dovnitř a skryl svou tvář ve stínu. Chvíli si prohlížel jediného obyvatele až příliš lidského obydlí, ale hlavně čekal, až ovládne svůj hněv vůči němu. Pak ho bude moci oslovit. Jeho nynější postavení mu nedovolovalo projevit nic jiného než naprostou poslušnost.

      Mezitím si ho zkoumavě prohlížel. Velitelova srst byla místy velmi jemná. Takovou mají děti a jen někteří o ni nepřijdou ani do pozdního stáří. Zahlédl jeho tvář. Mladá a nezkušená, ale zbrázděná vráskami. Jako kdyby předčasně zestárla.

      Pomalu a opatrně vylezl na světlo. Musel ho překvapit, jinak ho to bude stát víc než život.

      „Můj pane, dovolte mi si s vámi promluvit,“ zaznělo poníženě.

      „Co chceš?“ nenávistně zasyčel oslovený.

      „Myslím, že bychom mohli získat spojence ve skupince kouzelníků,“ hlesl a schoulil se k zemi.

      Velitel se na něj vztekle podíval.

      „Jestli se nám připletou nějací lidé do cesty, tak je zabijeme…“ procedil mezi zuby. „A tebe zabiju hned teď.“

      Vůdce po opovážlivci sekl, ale jeho ostří ťalo do prázdna. Vchodem zavanul chladnější vzduch.

      ***

      „Tam mezi těmi stromy! Něco tam je! Viděl jsem pohyb!“ vykřikl Cyprián.

      Za okamžik už je viděli všichni. Přibližně tucet chlupatých tvorů pomalu vyšlo ze svých skrýší. Mnozí se pohybovali po čtyřech. Na předních končetinách se jim blýskala nějaká udělátka. O něco později zjistili, že to jsou připevněné drápy ze stříbra. Koukali na ně jako kočka myš, než po ní skočí.

      Korelovi soukmenovci dlouho neváhali a vyrazili. Těch pár desítek metrů překonali během chvilky.

      Jejich rychlost všechny překvapila. Viktor jen náhodou dokončil jedno z obranných kouzel.

      Těsně před prvními útočníky vyrostla namodralá stěna. Byla naprosto hladká a vypadala jako součást kopule, jejíž zbytek nebyl vidět.

      První útočníci narazili do stěny tak prudce, že zůstali ležet. Harry doufal, že tím nárazem jen omdleli. Ostatní se pokusili stěnu přeskočit, nebo přelézt, ale nedařilo se jim. Byla pro ně příliš vysoká a hladká. Klouzali po ní zpět. Rozhodli se ji oběhnout.

      Harryho překvapili kočkodiáni, kteří nečekaně dopadli na zem za ochranným kouzlem. Jako první mu vyvstalo na mysli, že se některým útočníkům přece jen podařilo magickou stěnu přeskočit. Vzápětí si svůj omyl uvědomil. Nepřišli po zemi, ale seskakovali z větví stromů. Proto neměli problémy s překonáváním několikametrové překážky.

      Harry pohotově kouzlem srazil jednoho z nich ještě ve skoku. Vzápětí se musel věnovat protivníkovi, který už dopadl na zem a nebezpečně na něj dotíral. Za chvíli jeho soupeř odletěl zasáhnutý Darinovým kouzlem.

      Kouzelníci si brzy osvojili taktiku, která jim pomáhala odrážet nepřátele. Nikdo z nich by se sám nedokázal dlouho ubránit rychlým útokům kočičího komanda. Jen Viktor Malafay předváděl, že je mistrem boje s krátkými zbraněmi. Svým nožem se oháněl tak divoce, že zranil už dva útočníky. Poté, co nějak získal druhou zbraň, se k němu nikdo neodvážil přiblížit. Na ostatních bylo znát, že boj s nožem není pro ně to pravé ořechové. Příčilo se jim zabíjet Korelovy příbuzné.

      Harry uskočil z dosahu smrtících pracek. Tento protivník byl mnohem rychlejší a vyhnul se kouzlu, které na něj poslala Ginny. Harry opět uhnul, ale dostal zásah do ramene. Halenu mu zalila krev. Provedl výpad, seslal kouzlo a pokračoval dalším výpadem.

      Jenže kočičák všem jeho útokům uhnul anebo je vykryl svými kovovými pařáty. Znovu ťal po té černovlasé rozčepýřené zrůdě. Zasáhl ho, ale stříbrný dráp mu přejel od ramene k boku. Kočičák strnul a zmateně se rozhlédl. Tím dal svým protivníkům příležitost, kterou využili. Odlétl zasažený kouzlem.

      Harry si rychle prohlédl svou ránu a usoudil, že není vážná. Jen škrábnutí. Otočil se k dalšímu soupeři. Ale sotva na něj vrhl kouzlo, kočičák se otočil a zmizel v porostu.

      Harry se rozhlédl po svých přátelích. Byli relativně v pořádku.

      Pak ale zahlédl Khana. Jeho zuřivý pohled mluvil za vše. Pokusil se utéct, ale Khan byl rychlejší a silnější než on, jak brzy zjistil. Než se zmohl na jediný krok, měl jeho tlapu kolem krku.

      Harry zahlédl jeho oči. Nebyly lidské a dokonce ani nepřipomínaly oči inteligentního tvora. Byly to oči šíleného krvelačného predátora, který toužil po jediném - po krvi své kořisti.

      Harry se pokoušel něco říct, ale Khan ho svíral tak pevně, že nevydal ani hlásku. Harry lapal po dechu. Po chvíli mu došlo, že nemůže čekat, až Khana opustí bojové šílenství. Vzduch mu unikal z plic a s ním jej pomalu opouštělo i jeho vědomí.

      Vyzkoušel snad každý chvat nebo trik, který znal. Žádný mu nepomohl. Bylo to jako rozevřít náruč sochy vytesané z kamene. Khan si nic nedělal z ran, které mu Harry zasazoval rukama i nožem. Žádnou z nich necítil.

      O svou hůlku Harry přišel. Ve chvíli, kdy ji chtěl na něj namířit, Khan ho praštil tak silně, že si Harry chvíli myslel, že s hůlkou odletěla i jeho ruka. Harry si všiml, že Khan už nemá pařáty a z obličeje mu mizí tesáky. Khan začal pomalu získávat opět svou lidskou podobu. Tedy až na oči, ty byly stále podlité šílenstvím. Harrymu to nepomohlo. Zjistil, že i v této podobě má jeho protivník nadlidskou sílu.

      Ostatní nic nechápali. Po překonání prvotního šoku se rozběhli Harrymu na pomoc, ale všichni se, až na Krynu, zastavili, když se k nim Khan otočil a zlostně zaryčel. Vlkodlačice toho nedbala. Přiblížila se k němu a snažila se mu vytrhnout polomrtvého mladíka z pařátů. Chytla ho za rameno, ale Khan se po ní ohnal tak prudce, že skončila na zemi.

      Harrymu se začaly dělat mžitky před očima. Tušil, že už má jen pár vteřin, než upadne do bezvědomí.

      Bezděčně natáhl ruce ke Khanovu obličeji. Chtěl ho poškrábat, vydloubnout mu oči, vylámat zuby, či jen pohladit? Sám to nevěděl. V té chvíli už vnímal vše jako ve snu. Ani si nevšiml jasného záblesku světla, který mu vyšel z konečků prstů.

      ***

      Bylo to marné, ale musel to zkusit.

      Korel v duchu svému nynějšímu veliteli Ferellovi slíbil, že se vrátí a pomstí se.

      Opustil tábor stejnou cestou, kterou do něj přišel a pak se orientoval jen pomocí svého citlivého čichu.

      Jejich pach neustále sílil. Sice měli téměř celý den náskoku, ale on lesem letěl s větrem o závod. Musel, pokud chtěl zabránit neštěstí.

      Zastavil. Zdálo se mu, že před sebou zaslechl zašustění listí. A pak znovu. Rychle se schoval. Jeho lidé ho nesměli vidět. Museli by ho zabít, nebo zajmout. Ani jedno nechtěl dopustit. Věděl, jaké dostali příkazy. Čekalo by ho ještě něco horšího než bezectná smrt. Stal by se otrokem.

      Skupinka prošla okolo něho. Skutečně to byli příslušníci jeho rodu, ale moc si svého okolí nevšímali. Vraceli se do tábora. Nemohl přehlédnout, že nesli spoustu zraněných a mrtvých. Takže nejhoršímu nezabránil. Nezachránil své nové přátele. Nemohl uvěřit, že o nich uvažuje jako o přátelích, ale bylo tomu tak. Měl k nim vřelý vztah. Hlavně ke třem z nich.

      Hned, jak skupina prošla, vyrazil dál. Chtěl lidi, kteří zůstali na bojišti, důstojně pohřbít podle jejich zvyků.

      Už z daleka cítil pach smrti a krve. Když se ocitl blíž, ucítil i něco jiného. Na mysl mu vyvstalo plno otázek a ještě víc odpovědí, ale ani jedno ho nemohlo připravit na to, co uviděl, když se ještě víc přiblížil.

      Odhrnul větvičky, které mu zacláněly ve výhledu, a nemohl uvěřit svým očím. Jeho lidský přítel byl živý a zdravý a v klidu rozmlouval s jeho dávným nepřítelem.

      Chvíli je poslouchal. Pak seskočil ze stromu a pomalu se k nim přiblížil. Nevěděl, co ho čeká, a netušil, jak se má zachovat. Jediné, co věděl, bylo, že zde může získat potřebnou podporu a pomoc, i když by to znamenalo jednat s nepřáteli. Kdysi to už několikrát udělal, ale tehdy to bylo úplně jiné…

      ***

      Harry se probral. První věc, co si uvědomil, byla, že už zas může normálně dýchat. Pak mu došlo, že ho Khan chtěl zabít.

      Vyskočil na nohy tak rychle, až porazil své dva přátele, kteří nad ním stáli. Netušil, koho srazil na zem. Vlastně si to ani neuvědomil. Jen věděl, že je musí chránit. V rukou se mu objevila jeho hůlka. Byl rád, že ji má, i když nevěděl, jak se mu do ruky dostala.

      Rozhlédl se okolo sebe. Zahlédl skupinku dětí noci s vlkodlaky stojící okolo Khana. Všichni už zase měli svou lidskou podobu. Nikdo z nich nebyl oblečený, ale nezdálo se, že by jim to vadilo. Jednoho z nich neznal. Jo, ta velká černá bestie… Jak mu to říkali? Krom, černý vlkodlak?

      Khan klečel a zakrýval si tvář dlaněmi. Bolestně skučel.

      Harry sklonil hůlku k zemi. Udělal pár kroku k nim. Naháči se k němu otočili. Jejich tváře se zkřivily do nenávistných grimas. Vypadalo to, že po Harrym skočí, ale Kryna je zadržela. Harryho v zápětí odtáhli jeho kamarádi o kus dál.

      ***

      Ginny ho nemilosrdně posadila na zem. Spolu s Kalím ho prohlédla, zda nemá nějaká vážnější zranění. Kromě pár oděrek a škrábanců, které nestály za řeč, měl ještě dlouhé „škrábnutí od ramene k boku“, jak to sám nazval. Druid to dokázal všechno zhojit během chvilky. Jen lamentoval, jaké měl Harry neuvěřitelné štěstí. Nakonec ještě dodal pár frází typu: „Kdyby tě zasáhl o tři centimetry doprava, vykrvácel bys během pár vteřin. Kdyby tohle bylo hlubší, zabil by tě.“

      Pak se Harry vyptával, co se vlastně stalo. Ginny mu vše barvitě vylíčila a přitom mu sama kladla otázky, dokud si všechno patřičně nevysvětlili.

      Nakonec se Harry dozvěděl, že na poslední chvíli vmetl Khanovi do obličeje tak silné kouzlo světla, že kdyby byl jen pouhým člověkem, tak by ho zabil. Ginny se dokonce domnívala, že by tímto kouzlem zabil, nebo alespoň vážně zranil kohokoliv, či cokoliv. Tak se dozvěděl, že může magii praktikovat bez hůlky a pravděpodobně i bez jakýchkoliv gest. Harry jí zprvu nechtěl věřit, ale když mu připomněla, jak přivolal svou hůlku, kterou nemohl nikdo najít, tak jí uvěřil.

      A jako by vysvětlování nebylo dost, tak se Kalí z ničeho nic sám přiznal, že ve skutečnosti ještě nebyl přijat do kruhu druidů a že zatím je jen lesák, tedy velmi pokročilý adept druidství.

      ***

      Po nějaké době si Harry uvědomil, že je ticho. Rozhlédl se, ale Khan už neklečel na zemi, ale stál nedaleko něj a hovořil se svými lidmi. Všichni už přes sebe měli přehozené nějaké oblečení, protože si všimli, že mladé kouzelníky svou nahotou přivádějí do rozpaků.

      Ve chvíli, kdy si Khan všiml, že ho Harry sleduje, přerušil rozhovor a zamířil k němu. Harry mu vyšel vstříc. Zastavili se kousek od sebe.

      Harry zkoumal Khanovu tvář. Měl v ní stopy spálenin. Všiml si, že se mu ta ošklivá zranění až neuvěřitelně rychle zatahují a hojí.

      „Promiň,“ řekl. „Nechtěl jsem ti ublížit.“

      Khan mu chvíli hleděl do očí. Kromě lítosti v nich nic nenašel. Hledal v nich cokoliv, třeba i jen špetku výsměchu, ale tu v nich nenašel.

      „Ty mi odpusť. Byl jsem jak smyslů zbavený. Za to mohlo stříbro v mém těle,“ a ukázal Harrymu mělkou ránu na boku. Z rány, která se mu nehojila tak jako jiná zranění, mu pomalu vytékala černá krev.

      „Zahojí se to?“ zeptal se váhavě Harry.

      „Ano, ale bude to trvat hodně dlouho. Tedy pokud tomu nepomůžu dostatkem potravy,“ usmál se na něj trochu křivě Khan.

      „Chceš vědět, jak naše regenerace funguje, že?“

      „Ano, ale jak to víš?“

      „To tvá zvědavost. Vycítil jsem ji ve způsobu, jakým ses zeptal, a zbytek je jen moje zkušenost a dedukce.“

      „Přece jsi nemohl vědět, jestli nejsem jenom zvědavý, zda se to zahojí,“ zatvářil se Harry nechápavě.

      „Ale mohl… Zvědavost je emoce, která se mění podle toho, co tě zajímá. Pokud svou zvědavost uspokojíš pouhým položením otázky, její intenzita klesne. Ale protože tě tvá zvědavost neopustila, zajímalo tě něco jiného. Tak jsem si jen logicky odvodil, co by to tak mohlo být,“ a mírně se na Harryho usmál. Zdálo se, že je rád, že jejich potyčka je už takřka zapomenutá.

      „Hmm, zajímavé. Mohu se zeptat, kam se poděli vaši padlí? Nikdo z nás je neviděl odnášet a jak je vidět, ani zde neleží,“ řekl trochu necitlivě Harry ve snaze změnit téma. Bylo mu nepříjemné, že ho Khan mohl takhle sondovat.

      „Ale oni zde leží,“ odpověděl mu s patrným pohnutím v hlase Khan. Klekl si a vzal do ruky jemný popílek. Harry si uvědomil, že takový už viděl. Tam na té zničené mýtině předtím než se setkali s Korelem.

      „Harry, my umíráme jinak než lidé. Naše těla v okamžiku smrti shoří. Zastánci jednoho boha tvrdí, že to jejich bůh sesílá pekelný oheň, aby se nám nedostalo řádného pohřbu a my nemohli projít nebeskou bránou.“

      „Pravda asi bude trochu jiná, že?“ a namířil hůlku na Khanovu krvácející ránu.

      „Tu hůlku raději schovej a nepokoušej se mi pomoci svými kouzly.“ Harry se na něj zmateně zadíval, ale hůlku sklonil.

      „Pokusím se ti to vysvětlit.“

      „Nás mohou zabít jen věci, které patří do naší roviny. Jak to mám říct? Tento svět se skládá ze dvou rovin existence. Ta nižší je rovina materiální, kam patří třeba kámen, hlína, nebo jednotlivé přírodní prvky jako oheň nebo voda. Druhá a nadřazená rovina je rovina života, která se dělí na kladnou a zápornou část. Těm částím se někdy říká svět živých a svět mrtvých, i když je to poněkud zavádějící. Já jim raději říkám světlá a temná strana světa. No, temná strana by se podle mých zkušeností mohla klidně nazývat světem nočních můr. Ale na tom zase tak nesejde. Důležité je, že tyto strany si jsou částečně protikladné. Částečně proto, že obě spojuje spousta věcí, které existují v obou, i když jsou v nich jinak vnímány. Do této roviny patří lidé, Děti noci, vlkodlaci, prostě všechna inteligentní stvoření. A pak všechno živé, zvířata i rostliny…

      Ve skutečnosti jsou to jen dvě strany jedné mince.

      Světlá strana patří slunci a je vnímána hlavně ve dne. Tato strana je víc přikloněna vzdušnému a zemnímu elementu. Na vás, na rozdíl od nás, účinkuje třeba železo. Sekyra vás zabije stejně spolehlivě jako kouzla. I dýchat musíte. Zase na vás méně působí voda nebo oheň, i když vám také mohou ublížit. Také jste poměrně odolní proti magickým kovům, jako je třeba stříbro.

      Temné straně patří měsíc a vládne v noci. Je víc přikloněná k ohni a vodě. Třeba železo nám skoro neublíží, ale jsme citliví na duchovní vlivy. Vaše kouzlo na bolení hlavy by nám způsobilo těžký psychický šok… Ale také máme tyto schopnosti lépe rozvinuté než vy. Spousta z nás ovládá třeba empatii, telepatii nebo sugesci. Voda nebo oheň jsou pro nás takřka smrtící. Zatímco vy si ohněm klidně zastavíte krvácení, když je to nezbytné, nám i malý plamínek velmi ublíží. Voda nás oslabuje a stříbro je pro nás jedem. Ani dotknout se ho nemůžeme.“

      „Zatím tomu moc nerozumím.“

      „Každý živý tvor se více či méně skládá ze čtyř základních prvků. Ze země vzniklo tělo, voda vytvořila krev, vzduch umožňuje myšlení a oheň dává životní sílu.

      Oheň má jako jediný živel dvojitou povahu. Dělí se na světlý a temný stejně jako jsou dvě strany světa. V každém tvorovi jsou oba ohně. U každého jeden převládá a podle toho se dělíme na světlá a temná stvoření. Světlá produkují teplo. Jsou to všichni savci a, i když se to nezdá, také ryby a plazi. Všechna světlá stvoření se rodí a je úplně jedno, jestli přímo, nebo z vajíčka.

      To, že vaše těla vydávají teplo je příčinou vašeho relativně krátkého života. Na druhou stranu, pokud mohu soudit, žijete jako ten oheň. Intenzivně a jasně.

      Temný oheň je chladný. Patří k němu takoví tvorové, jako jsme my, Děti noci, duchové, kostlivci nebo různé přízraky.

      Kdysi dávno, když jsem byl v Albionu, jsem potkal cizí bytost tvořenou takřka nehmotným tělem zakrytým šedým pláštěm. Její moc se vymykala všemu, co jsem do té doby poznal. Kolem sebe šířila auru chladu, zoufalství a smrti. Zaútočila na mě a bylo to děsivé. Každým dotekem mi sebrala kousek energie a já jí nedokázal ublížit, přestože dokážu zničit každého ducha nebo přízrak. Ve chvíli, kdy jsem byl úplně na dně, se ten tvor ke mně přiblížil. Pohlédl mi do očí a já strnul. Byla to ta nejhrůznější věc, co jsem kdy viděl. Do smrti na to nezapomenu. A pak se ke mně sklonil a dotkl se mých rtů, jako kdyby mě chtěl políbit. Najednou zakvílel a s hrůzou utekl. Nevím, co to bylo za tvora a odkud pochází, ale určitě nepatří na tento svět. Nebylo to světlé, ale ani temné stvoření. Odporná věc…“

      „Ještě jsi mi neřekl, čím se vyznačují temní tvorové a jak se liší od těch světlých.“

      „Omlouvám se, asi jsem trochu odbočil…“ vytrhl se Khan ze starých vzpomínek. „Temný tvor se většinou nerodí, ale tvoří. Tvoří se z jiné bytosti. My, když se potřebujeme rozmnožit, musíme našeho následníka vytvořit z člověka. Tím vznikne tvor nám podobný, ale většinou je slabší než jeho tvůrce.

      Temný plamen nám zajišťuje dlouhověkost. Já mám za sebou už tisíc let, ale od chvíle, kdy jsem dospěl, tak jsem fyzicky zestárl jen o nějakých vašich pět let.

      Většina světlých a temných tvorů se navzájem vyhýbá, protože instinktivně vnímá svou odlišnost. U některých jedinců naše vzájemná cizost vyvolává zuřivého běsnění. A určitě je pravda, že mnoho tvorů temna se straní slunečního světla, protože je pro ně buď smrtelné, nebo alespoň velmi nepříjemné.“

      „Ale co to má společného s tím, že si nechceš nechat vyléčit tu ránu?“

      „Všechno. Protože jsme protiklady, tak mi tvoje světlá magie ublíží. Musel bys jí upravit a převrátit na temnou.“

      „To znamená, že kouzlem bílé magie tě zraním a černé vyléčím?“ zajímalo Harryho.

      „Ha, ha,“ zasmál se křivě Khan. „Pokud by to bylo kouzlo určené k poškození mé tělesné schránky, tak by mě klidně mohlo zabít stejně jako tebe. Rozdílně na nás působí jen kouzla ovlivňující naši životní energii, ne naše fyzické tělo. Jednou do mého přítele narazilo takové zelené kouzlo. Později jsme zjistili, že lidem vytrhává duši z těla a tím je zabijí. Jenže jemu naopak energii dodalo. Naprosto nevěděl, co si s ní má počít. Byl tak silný, že dokázal i vzrostlý strom rozštípat na třísky během chvilky.

      „Aha, existuje ještě něco, v čem se opravdu lišíme?“

      „Je toho spousta… Například dokážeme létat i bez těch vašich podivných pomůcek. I svět kolem nás vnímáme jinak než vy. Například ve dne vidíme tenhle strom jako vy – krásně zelený a košatý, ale v noci vnímáme každou změnu jeho životní energie. Bohužel to nedokáži přesně popsat, ale pro nás se v noci třpytí. Tam, kde má víc energie, se třpytí víc, a tam, kde jí má míň zase o něco méně. Vidíme, jak v něm koluje jeho životní síla. Jen objekty, které jsou naprosto bez života, vidíme stejně.“.

      Znenadání se Khan přestal věnovat Harrymu a začal pohledem zkoumat okolní stromy. Harry chtěl něco říct, ale Khan mu naznačil, že má být potichu.

      „Je tady nepřítel. Cítím ho,“ procedil skrz zuby.

      Jejich společníci si hned všimli náhlé změny jejich chování a semkli se kolem nich, aby se mohli lépe bránit.

      „Cítím smrtelné nebezpečí,“ nechalo se slyšet jedno z Dětí noci.

      „Smrdí tu kočka,“ zavrčel Krom.

      „Hele, támhle,“ ukázal Darin na postavu, která se k nim blížila podrostem.

      „Ale vždyť je to Korel,“ zaradovala se Ginny. Vlkodlaci naštvaně zavrčeli a Děti noci zase pohrdavě. Kouzelníci sklonili svoje hůlky.

      „Ahoj Korele, co tě sem přivádí? Tak si říkám, proč tolik riskuješ, že jsi přišel mezi své nepřátele,“ řekl Harry. Kouzelníci se postavili mezi Děti noci a příslušníka kočičího lidu.

      „Přišel jsem vás varovat. Jestli vás velitel Ferell objeví, tak vás zabije. Brzy bude vědět, že jste pomohli Khanovi a jeho vlkodlakům,“ sdělil Harrymu.

      „Počkat, tady mi něco uniká. Myslel jsem, že jste nepřátelé na život a na smrt. Jak to, že se znáte?“

      „Korel je válečný vůdce svého lidu,“ sdělil mu jen tak mimochodem Khan. Skupinu kouzelníků to zmátlo ještě víc. „Pokaždé, když se jejich lid vydává do boje, volí válečného vůdce, který velí výpravě. Bojujeme s nimi s přestávkami už čtyři sta let. Je to už asi deset let od chvíle, kdy jsme na sebe poprvé narazili na území, kterému říkáte Francie. Korel své bojovníky vedl vždy velmi dobře, proto je mi záhadou, proč tuto výpravu nevede zase on.“

      „Nikdo se ho ani nedotkne,“ vyštěkl na Děti noci, které se snažili nenápadně obejít kouzelníky a napadnout Korela.

      „Znalost nepřátelského velitele je strategická výhoda. To víš i ty, Harry. Proto se známe,“ konečně mu odpověděl Khan.

      „Skutečně jsem vyrazil jako velitel této výpravy, ale pak se stalo něco neuvěřitelného. Ferell mě vyzval na souboj o vůdcovství. I když jsem bojoval ze všech sil, prohrál jsem. Nedokázal jsem se mu vyrovnat,“ doplnil jeho slova Korel.

      „Prosím, může mi to někdo vysvětlit? Vždyť na sobě nemá ani škrábnutí! Tak jak mohl prohrát souboj?“ ptal se Darin. Všichni kouzelníci koukali na Korela v očekávání nějakého vysvětlení. Očekávali ho i někteří tvorové noci. Přišlo ovšem z jiných úst.

      „Tito tvorové nebojují tak, jak si myslíte,“ prohlásila Kryna. „Mezi sebou se utkávají ve zvláštním tanci, jestli to takhle mohu nazvat, ve kterém musí prokázat svoje kvality. Postupně se odívají do takového zvláštního oděvu tvořeného korstvemi, kuličkami, které jsou velmi podobné perlám. Vítěz pak dostává část kuliček použitých jeho soupeřem, cenu, o kterou bojovali, a nezřídka si vylepší postavení mezi svými druhy.“

      „Ty perly, co jsme našli u Korela, to byly ty korstve?“ zeptal se Cyprián. Korel nepatrně přikývl. Bylo mu zatěžko porušovat prastarý zákaz svého lidu, nikomu o nich nesměl nic prozradit.

      „Kdo vůbec je ten Ferell? Nikdy jsem o něm neslyšel,“ položil věcnou otázku Khan. Věděl o tomhle tabu a chtěl rozptýlit Korelovy myšlenky.

      „Kdyby ano, moc bych se divil. Je to mladík, který se teprve nedávno dospěl. Nikdy v ničem nevynikal, ale ani příliš nezaostával. Prostě průměrný kluk, který by snad jednou mohl být respektován, ale nikdy by se nestal váženým,“ řekl Korel o nynějším vůdci svých lidí.

      „Zajímá mě, jak je možné, že toho sotva odrostlého floutka tví zkušení válečníci poslouchají. Vždyť je to stejné, jako kdybych já chtěl velet královskému vojsku,“ vyhrkl ze sebe Darin.

      „Musíš si uvědomit, že u nás to není stejné jako u lidí. Vám stačí, aby dotyčný dosáhl určitého věku, a stane se mužem. U nás musí prokázat určité předpoklady a vykonat určité zkoušky. Proto mezi námi najdete mladé moudré mudrce, ale i děti, které jsou již na sklonku života.

      Tím, že se Ferell stal dospělým, dostal právo v případě nejvyšší potřeby strhnout velení na sebe. Označil mě za zrádce, který se spolčil s nepřáteli a vede výpravu na smrt. Tím mě vyzval na souboj. Pokud bych ho odmítl, přišel bych nejen o svoje postavení, ale i o svou svobodu a čest. Stal bych se míň než pouhou věcí,“ odpověděl na mladíkovu otázku.

      „Na tom je něco divného,“ prohlásila Ginny.

      „Asi mohu o sobě tvrdit, že jsem zkušený duelista, ale ten den ode mne korstve odskakovali, jako kdyby byly začarované. Žádná se neuchytila, a pokud ano, po chvíli ze mne stejně odskočila. Naprosto nechápu, co to se mnou bylo,“ postěžoval si Korel.

      „Ferell je podvodník,“ prohlásil Harry. Všichni na něj udiveně pohlédli. A Harry se dal do vysvětlování: „Bylo použito kouzlo. Známe jich několik, které by se na to hodily.“

      „Tomu nevěřím. Čarovat neumí a šamani by to nedopustili. Ne, určitě by se nedopustil podvodu. Přišel by o svou čest…“ odporoval mu kočkitzer.

      „Možná ne zcela vědomě. Mohli mu jen říct, ať tě vyzve a oni zařídí jeho vítězství,“ skočil mu do řeči Harry.

      Se svými kamarády mu pak na sobě předvedl účinek odpuzujícího kouzla, kdy se od něj odrážely malé kamínky, větvičky a šišky, které na něj házeli. Pak předestřel jednoduchý plán, jak by mohli pomoci svému kočičímu příteli.

      Khan slíbil, že jim opatří vše potřebné.

      ***

      V táboře kočičích lidí byl vyhlášen poplach. Vůdce vyběhl ze svého příbytku, který silně připomínal lidské sruby. Mnohým se nelíbil. A hlavně se jim nelíbilo, že ho museli postavit. Nikdo se ovšem po prvních protestech a trestech neodvážil nic namítat. Nevěděli, kde se jejich nový vůdce dozvěděl, jak to postavit. Taky je udivovalo, že v tom domě tráví většinu dne. Většině z nich byl jen pobyt v jeho blízkosti nepříjemný.

      Ze svého brlohu dokonce vylezl i jejich poslední šaman. Nejstarší a nejmocnější. Bohužel taky poslední na téhle výpravě. I na něm byly vidět stopy záhadné nemoci, která v krátké době zabila všechny jeho druhy.

      „Přichází něco mocného, aby nás to zachránilo, nebo zničilo,“ zvolal šaman a rozkašlal se tak, že ho museli podepřít, aby neupadl.

      Mladý vůdce se šamanovi vysmál. Ale sám čekal na nepřítele, který zapříčinil takové pozdvižení. A zanedlouho se dočkal. Tábor upadl do zmatku a některé zachvátila panika.

      Z lesa vycházely bledé postavy. Nepatřily k jednomu druhu. Některé měly delší srst a protáhlé vlčí obličeje. A v tlapách držely zvláštně přizpůsobené zbraně. Stálo tam i šest mladých lidí, ale těch by si všiml jen ten, kdo by se díval opravdu pozorně. Takových ovšem v táboře moc nebylo, snad jen starý šaman a dva tvorové skrývající se ve srubu, vycítili magii, která je předcházela.

      Vůdce strhla touha po boji, ale jeho mladická nezkušenost zapříčinila, že vydával zbytečné a zmatené rozkazy. Postavy na kraji lesa se dobře bavily, když sledovaly mladého vůdce, jak nedokáže ve svém táboře nastolit disciplínu a své bojovníky nějak uspořádat. Ať dělal, co dělal, uprostřed tábora stál jen neuspořádaný houf.

      Ginny se při sledování kočičáků a jejich mladého vůdce, usmívala o dost více než ostatní a Harry si toho všiml.

      „Co tě tak pobavilo?“ optal se, když k ní přišel blíž.

      „Jen mě něco napadlo. Nemrtví a vlkodlaci teď pomáhají svým přirozeným nepřátelům. Khan říkal, že vlkodlaci jsou tvorové světla a Děti noci zase temnoty a přesto vedle sebe žijí v míru. Měli by se nenávidět a přitom bych řekla, že mezi Krynou a Khanem je něco jako láska,“ přemítala Ginny.

      „Jo, ale vlkodlaci a kočičák jsou denní tvorové…“

      „Jo, to jsou, ale mají se rádi jako psi a kočky. Můj nejstarší bratr Bill mi kdysi říkal, že kočky jsou podle starých Egypťanů strážci říše mrtvých. Máme tu trojúhelník, v němž by každý měl nesnášet každého, ale přesto si jsou někteří ochotní pomáhat navzájem. Není to zajímavé?“ vyložila mu svoje myšlenky.

      „Je, když to chápeš takhle. Podívej, Ferell už dokázal svoje lidi zvládnout. Asi to co nevidět vypukne,“ řekl Harry a vrátil se na své původní místo.

      Ve chvíli, kdy už dával veleslavný a největší vojevůdce všech dob Ferell pokyn k útoku, přeskočil řady svých bývalých vojáků Korel. Všichni strnuli.

      „Ferelle, porušil jsi nejváženější z našich zákonů. Dovolil jsi, aby byl zmanipulován souboj dle pravidel cti,“ pronesl Korel tak, aby jej všichni slyšeli a zároveň si uvědomili, jak zdravě a upraveně vypadá oproti svému vychrtlému, špinavému a místy olysanému protivníkovi.

      „Lžeš. Prohrál jsi a teď se snažíš pošpinit toho, kdo tě porazil. Zabijte ho!“ zařval Ferell, ale nikdo se ani nepohnul.

      Pomalu se k nim došoural nemocný šaman.

      „K takovým tvrzením musíš mít důkazy, nebo musíš Ferella vyzvat na souboj. Pokud prohraješ, potká tě osud horší než smrt,“ zasípal stařec.

      „Mohu vám ukázat, jak byl ten podvod proveden,“ prohlásil Harry, který se svými přáteli přišel bez povšimnutí až na samou hranici jejich tábora.

      „Kdo jsi?“ zeptal se stařec a rozkašlal se jako zadřený motor.

      „Jsem Harry. Jsem kouzelník, šamane, a mohu vám předvést kouzlo, které zajistilo Ferellovi vítězství.“

      „Předveď,“ zachraptěl šaman.

      Harry sám na sebe opět seslal odpuzovací kouzlo. Ze začátku se kočičáci trochu báli, ale když jim Ginny s Kalím, ukázali, co se po nich chce, za chvíli všichni už po Harrym házeli všechny možné malé předměty. Od malých kamínků, přes větvičky až po šišky. Našel se i jeden, který po něm vrhl obsah koše na popel. Všechno od Harryho odlétlo pryč.

      Najednou se mu něco blýsklo do očí. Vytušil, že to bude zbraň. Chtěl uhnout, ale současně si uvědomil, že za ním stojí další lidé a ti už by uhnout nestihli. Částečně zrušil odrážecí kouzlo a pokusil se letící předmět chytit jako zlatonku. Uspěl jen částečně, jeho ruku zachvátila palčivá bolest.

      Podíval se na svou dlaň, ze které trčelo úzké stříbrné ostří. Bolesti si nevšímal. Hledal v davu zbabělého útočníka. Chtěl ho napadnout, ale přítomní kočkodiáni se rozestoupili. Na zemi leželo tělo jednoho z nich. Byl to Ferell.

      „Život vzal, život dal,“ bylo jediné, co k tomu řekl starý šaman.

      „Na to teď není čas,“ vyškubl Harry Kalímu ruku, kterou mu chtěl ošetřit. Došlo mu, k čemu slouží ta lidská budova nepatřičně stojící mezi provizorními příbytky kočičího lidu. „Darine, Cypriáne, rozebereme tu chatrč. Ginny, Viktore, chraňte nás,“ zavelel a hned se dal do díla. Srub rozebírali doslova na součástky. Systematicky a rychle. Byli asi tak uprostřed, když na ně ze zbytků stavby vylétly dva paprsky kouzel. Naštěstí byli Viktor s Ginny dost pohotoví a kouzla se neškodně rozplynula ve vzduchu.

      Než se neznámí kouzelníci vzpamatovali, byl už srub pryč a oni tam stáli ve svých černých hábitech mezi pár kousky prostého nábytku. K dalšímu útoku už nedostali příležitost. Kočkovití se na ně vrhli s takovou zuřivostí, že z nich moc nezbylo.

      Harry si konečně nechal ošetřit ruku. Za chvíli ji měl jako novou, jen nepatrné jizvičky na dlani a hřbetě ruky prozrazovaly, že byla zraněná. Mladí kouzelníci se ještě snažili pomoci šamanovi, který pomalu umíral Korelovi v náručí, ale neuspěli, protože jeho nemoc byla způsobená černou magií, kterou neznali. Ani Kalí nic nesvedl, pouze dokázal zmírnit jeho utrpení.

      Khan i Korel Harrymu slíbili, že z druidského lesa za pár dnů odejdou a do té doby mezi nimi zavládne klid zbraní. Kryna projevila snahu uzavřít delší příměří, nebo i trvalý mír, ale Korel jí vysvětlil, že on nemá právo o tom rozhodnout, ale ujistil ji, že až se vrátí domů, přednese její návrh svému kmeni.

      Vlkodlaci s Dětmi noci se stáhli zpátky do lesa.

      ***

      Během následujících dní na sebe příslušníci obou táborů několikrát narazili, ale nikdo z nich neporušil dohodu. O to ale urputněji zápolili v lovu, házení a ukázkách své mrštnosti a tělesné zdatnosti. Ale u toho už Harry s kamarády nebyl.

      Pár hodin poté, co se Khan s Korelem dohodli, Kalí odvedl kouzelníky po setmění do lesa na nedaleký palouček. Alespoň jim to připadalo jako malý kousek.

      Harry se rozhlédl kolem sebe. Vycházející měsíc zasvítil mezi stromy a zvýraznil obrysy pěti postav. Všechny měly pláště z větviček, listí, mechu a různých dalších věcí, co se dají najít v lese. Sem tam zahlédli šišku, nebo žalud. Jeden měl na sobě i jeřabiny. Všichni v rukách drželi hole, které spíš připomínaly právě ulomené a pokroucené větve. Vousy měli jako husté křoví, které jim vyrůstalo z brady.

      Kouzelníci pohlédli na Kalího, ale ten někam zmizel. Po chvíli se pětice prastarých sedící na staletých pařezech otočila k návštěvníkům.

      „Mám déjà vu,“ vydechl Cyprián.

      „Běžte,“ pokynul jim nejstarší z druidů. V dalším okamžiku před nimi místo pařezů stály mohutné letité stromy, mezi kterými prosvítalo slunce.

      „Tak to bylo rychlé,“ vydechl Harry.

      ***

      Pětice mladých kouzelníků prošla kolem stromů a ocitla se na kraji vesnice. První lidé, co je zahlédli, se k nim rozběhli. Vykřikovali cosi o tom, že už jsou konečně zpátky a že je už nikdo nemusí jít hledat.

      „Teda vy vypadáte. Co jste v tom lese potkali?“ ušklíbl se Cor, když se k nim prodral. „Nancy na vás už od brzkého rána čeká a už je pořádně naštvaná…“

      „Od kdy?“ zavrčel Viktor, který nic nechápal.

      „Není čas. Jdeme za vědmou,“ utnul ho Cor. Popadl vaky u jejich nohou a hnal je k Nancy. Lidé mu raději uhýbali z cesty.

      „Vám to trvalo, jen co je pravda,“ zaslechli hned, jak prošli dveřmi. Vědma stála u kotle a jen s námahou míchala jeho obsah. Corovi pokynula, aby jí podal jejich plné vaky a ona část jejich obsahu ihned přisypala do kotle. Květů se dotýkala jen velmi opatrně dřevěnou naběračkou. Pak se k nim otočila.

      „Vy tedy vypadáte,“ řekla poněkud překvapeně. „To vás po lese proháněli medvědi?“

      „Ne, druidové,“ odtušil Darin. „Skoro celý týden.“

      „Prý celý týden,“ usmála se Nancy. „Vždyť jste byli pryč jen jednu noc a druidové tu už dávno nejsou. Ty poslední kdysi dávno povraždili Římané.“

      Harry se jen rozhlédl po svých kamarádech a pak se podíval na jizvičku ve své dlani.

       

      Items details

      • Hits: 6360 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      panvita 06 Březen 2015
      Tak jsem zvědav kolik tu bude komentářů
      #
      Drticool 07 Březen 2015
      Pěkné 10/10
      #
      maja 07 Březen 2015
      To už je konec? Mám se do toho pustit? Slíbila jsem, že si to přečtu, až bude hotovo :roll:
      #
      panvita 07 Březen 2015
      Citace maja:
      To už je konec? Mám se do toho pustit? Slíbila jsem, že si to přečtu, až bude hotovo :roll:


      Konec v žádném případě pouze konec lesního dobrodružství
      původní název kapitoly byl
      12. Kapitola - Kočičky, vlčci, létající myši a opět strážci

      ale co bude dál se nechte překvapit
      #
      fido 07 Březen 2015
      Dobrý, jsem rád za pokračování
      takže kouzelníci? jak se tam dostali a proč je ovládali?
      #
      panvita 07 Březen 2015
      Citace fido:
      Dobrý, jsem rád za pokračování
      takže kouzelníci? jak se tam dostali a proč je ovládali?


      No nechci nic prozrazovat ale myslim že tohle byly Morganini temní lordi