Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Dark_2_by_InToXiCaTeD__StOcK

Publikuji pod přezdívkou Agule99, už nějakou dobu. Jsem bláznivá, pubertální, zamyšlená a dost pesimistická osoba a moje povídky podle toho vypadají. Hrozně ráda čtu, popřípadě píšu, protože se tak můžu dostat do jiného světa. Doufám, že tohle stačí…


Agule99

Úvod Hosté Agule99 Říkám jo!
    Říkám jo!

      dramione_by_ariam_janNa hradě bylo ticho, šero a chladno. Byl neobvykle klidný podzimní večer, který skoro všichni, až na jednu výjimku, trávili ve svých společenských místnostech.

      Hermiona seděla schovaná ve výklenku a tiše plakala. Nezajímalo ji nic, už ani tu zimu nevnímala. Duše ji bolela tak, že kdyby mohla, nahlas by křičela. Ale k čemu by to bylo? Pomohla by si tím snad? Odpověď znala ještě dřív, než si tu otázku vůbec položila.

      Nejhorší na tom všem ale bylo, že ona za nic nemohla. Nechápala, proč jí tak ubližuje. Ano, je možné, že si zčásti ani neuvědomuje, že se na něj Hermiona vůbec kdy podívala jinak než s nenávistí v očích. Že o něm smýšlí i jinak než jako o podlé fretce. Koho by to koneckonců napadlo, že by se ona, slavná členka nebelvírského tria a vždy čestná a pilná dívka, mohla kdy jen zakoukat do kluka, který ji skoro šest let urážel?

      Draco Malfoy. To jméno ji v hlavě strašilo už od léta. Jeho tvář, vlasy, hlas… Sama nevěděla, kdy k tomu došlo. Možná tehdy, když ji přestal urážet na každém druhém kroku. Nebo snad tehdy když jí během války nejmíň třikrát zachránil život?

      Anebo když o prázdninách do sebe vrazili na ulici v mudlovském Londýně? Sotva se na sebe tehdy podívali. Jen se jeden druhému omluvili… a nic víc.

      Jedno ale věděla jistě. Když jí přišel dopis, ve kterém stála jména všech žáků, kteří se vracejí dokončit sedmý ročník… Srdce jí bušilo, když dopis jen držela v ruce. V hlavě jí zněla jen jedna otázka a jen jedno jméno, pořád dokola. Bude tam?

      Nejprve to snad ani nechtěla vědět a tak nechala obálku ležet na stole skoro celý den bez povšimnutí. Brzo jí ale došlo, že ona se vrací do Bradavic a tak jako tak by se to 1. září dozvěděla. Buď by se s ním potkala ve vlaku… Anebo nepotkala.

      A tak vzala obálku do rukou, roztrhla, rozložila list a rychle se, než znovu zbaběle ucukne, podívala. Bylo tam. Černé na bílém, krasopisným písmem tam stálo jeho jméno. Draco Malfoy. Nevěděla, co dřív. Radovat se a snít o dni, který stejně nikdy nenastane anebo se má bát?

      Její duše to vyřešila za ní. Jednou tak a podruhé onak. Nebo všechno najednou. Když nastal den D, den odjezdu, tak se probudila nevyspalá a celá se třásla. Její rodiče to přikládali tomu, že se bojí prvního dne v Bradavicích po tom, co se stalo. Po válce…

      Ale to ji netrápilo skoro vůbec. Nebyla typ člověka, co by se bál někam vkročit kvůli vzpomínce. Nebo si to aspoň myslela…

      Samozřejmě, už ve vlaku, když seděla sama v kupé – Ron a Harry se nevraceli dokončit ročník – si do ní rýpnul. Prý: „Tak co, Grangerová, co rodiče? Jak se mají – ach, já zapomněl. Oni ani netuší, že existuješ, viď?“ prohlásil a začal se smát.

      Nemohl vědět, že s pomocí profesorky McGonagallové rodiče našla a vzpomínky jim vrátila a vše vysvětlila. Ale byli naštvaní. A ji to pořád bolelo, musela myslet na to, co by se stalo, kdyby je nenašli. Nebo kdyby kouzlo selhalo…

      A tak, aby Malfoy neviděl slzy v jejích očích, se jen dál dívala z okna a on po chvíli odešel. A takhle to šlo od začátku školního roku. Sem tam na ni vykouknul, řekl něco vtipného a zase zmizel. Ze začátku ji to štvalo, ale pak si uvědomila, že to nemyslí vážně. Kdyby myslel, bylo by to mnohem, mnohem horší. A tak se, vždycky když kolem ní prošel, na něj usmála. Nejprve se tvářil zaraženě, ale po chvíli svých legrácek nechal. A někdy, když byla chodba výjimečně skoro liduprázdná, jeho rty povolily a usmál se taky, i když jen slabě.

      Jenže pak, jakoby udeřil blesk, vše se změnilo. Ona se na něj usmívala dál v domnění, že už sešli z té nepřátelské hranice… Ale on ne. Místo toho se pokaždé, když kolem něj prošla, schválně otočil, jakoby tam nebyla. A co hůř… Na každém rohu se s někým líbal. Jeden týden to byla Astorie, druhý týden Pansy…

      A tak to šlo dál. Ale Hermiona se nevzdávala. Došlo jí, že pokud chce Draca získat a ano, přiznejme si to – ona chtěla – tak musí bojovat. Ze začátku začala tím, že si stahovala vlasy do copu a občas povolila blůzku. Pak si povytáhla sukni, občas se předklonila… a to všechno před Dracem. Ani pravidelné úsměvy nevynechala.

      Možná se ptáte, proč teď Hermiona sedí tady a usedavě pláče? Jejího snažení si totiž všimnul i jistý Blaise. A ten Hermionu doposud nenáviděl. Nelíbilo se mu, že se Hermiona na jeho nejlepšího kamaráda byť jen usmívá. Všechno řekl Dracovi, který nad tím okatě mávnul rukou.

      Ale to co udělal pak…

      „Hej, Grangerová!“ rozléhalo se po liduprázdné chodbě. Hermiona byla právě na svojí pravidelné večerní obchůzce. Otočila se a zamračila.

      „Co tady děláš? Máš být už ve své společenské místnosti, ne? Odebírám pět b-“

      „To bych být tebou nedělal,“ přerušil Blaise její rozhořčený šepot. „Mám pro tebe jistou informaci…“

      „Která mě určitě strašně moc zajímá… Tak dělej. Musím ještě obejít půlku hradu,“ řekla otráveně a založila si ruce na hrudi.

      „Ale no tak, Grangerová, kam ten spěch? Tohle tě opravdu bude zajímat,“ prohlásil namyšleně. Hermiona protočila oči v sloup. „Draco se vyspal s Astorií.“

      Hermionino srdce vynechalo jeden úder. Uvnitř se zalykala, jakoby se topila. Proč? Jak?

      Navenek samozřejmě nedala nic znát a jen nepatrně pozvedla obočí. „A proč by mě to mělo zajímat?“

      „Balíš ho,“ řekl a pokrčil rameny. Neptal se. Prostě jí to oznámil jako hotový fakt. A pak se otočil na patě a odešel.

      Tak nějak se stalo, že tu teď Hermiona sedí zdrcená a choulí se ve výklenku. Neptala se proč, už ne. Pochopila, že si všechno jen nalhávala. Jak jen mohla být tak naivní, že věřila – byť jen na chvíli – že by ji Draco mohl mít rád?

      Nemohla přestat plakat, prostě to nešlo, byť se snažila. Věděla, že on za ty slzy nestojí, ale srdce ji bolelo tak, že si nemohla pomoci.

      Ach, Draco. Ach.

      Liduprázdnou chodbou se ozvaly kroky. Nejprve ztuhla, ale pak jí došlo, že normální člověk si jí, schované ve tmě, jen tak nevšimne. Musel by po ní pátrat. A tak se uvolnila.

      Problém byl ovšem v tom, že ten dotyčný ji hledal. „Grangerová!“

      Hermiona znejistěla. Byl to jeho hlas. Co on tady dělá? Proč ji hledá? Chce jí snad ještě víc ublížit?

      Zhluboka, ale tiše se nadechla. Jednou se musí vzchopit. A pokud ji hledá, stejně ji najde. Bude lepší se mu postavit čelem.

      „No tak, vylez! Potřebuju s tebou mlu-“ zarazil se, když ji spatřil, jak proti němu jde. Samotnou Hermionu překvapila ta síla, se kterou kráčela. Netušila, kde ji v sobě vzala, ale očividně ještě není na dně.

      „Ahoj, Draco,“ řekla Hermiona, příliš unavená na to, aby se přetvařovala. Příliš unavená na to, aby mu říkala tak, jak si zaslouží.

      Bylo na něm vidět, že ho zaskočila. Bod k dobru. „Tak co mi chceš?“ zeptala se ne zrovna mile. Ale komu na tom záleží?

      „Potřebuju se tě na něco zeptat,“ řekl a šel směrem k ní. Hermiona couvala směrem ke zdi a než jí došlo, co za blbost udělala… Byla uvězněná u zdi.

      Nervózně se ošila, ale zůstala stát. Teď už nemůže couvnout. Zhluboka se nadechla a pohlédla mu do očí. Jejich barva, někdy bouřkově šedá, někdy modrá, ji fascinovala. Kousla se do rtu, ale neuhnula.

      „Ty mě… balíš.“ I když na konci věty nezazněl otazník, bylo jí jasné, že se ptá. Jeho nejistý hlas a rozklepané ruce opřené o zeď za ní, vypovídaly o všem.

      Buch. Buch. Buch. Výpadek. Buch.

      Ruce se jí potily, srdce jí přerušovaně tlouklo, stále rychleji a… Bože! Tak moc toužila dotknout se jeho pootevřených rtů, prahla po tom, aby jí vzdychal do úst, že až skoro nebyla schopná myslet. Měli by výslovně zakázat, aby se kluci takhle přibližovali k dívkám. Předešli by tím spoustě infarktů.

      Pak si rozpomněla – on se jí na něco zeptal. A ne jen tak na něco. Nedovolila si zavřít oči a přerušit tak to spojení, to neviditelné vlákno mezi nimi.

      „Co když řeknu, že jo?“ zašeptala jemně, skoro neslyšně. Dýchala stejný vzduch jako on, byla opřená o stejnou zeď jako on… A tak moc se ho chtěla aspoň dotknout.

      Draco jakoby se ani nepohnul.

      „Pak jsou tu dvě možnosti,“ odmlčel se a polknul.

      „Buď… se ti vysměju a odejdu,“ řekl pomalu, skoro až líně, a nadechl se. Nepřerušoval jejich oční kontakt a dál se opíral o zeď za ní.

      Hermioně vynechalo srdce, tentokrát už nejen na jeden úder. Prosím, ne. Nepřežila by to, tentokrát už opravdu. Avšak dřív, než stačila něco udělat, Draco pokračoval.

      „Anebo se k tobě nakloním…“ řekl chraplavým hlasem a uchopil jemně její bradu do rukou, „a políbím tě.“

      Nepamatovala si, kdy přesně přestal mluvit a kdy už ji líbal. Všechny vzpomínky měla zamlžené. Prostě najednou už se mu nedívala do očí, ale cítila ho všude. Jeho ruce na svých zádech. Svoje ruce na jeho krku. A ve vlasech. Ach.

      Nelíbal ji jemně jako kdysi Viktor. Ani na ni netlačil až příliš, jak to měl ve zvyku Ron. Byl něžný a jemný. Bylo to tak nějak akorát – bylo to dokonalé.

      Nemohli být k sobě blíž, ale Hermioně stejně pořád připadal vzdálený. Lehce se otřel o její rty a pak ji něžně kousnul. Vzdychla. A měl tak jemné vlasy… Milovala ho. Celým svým srdcem.

      Až příliš brzy se od ní začal odtahovat. Jen ji ještě políbil na čelo a… byl fuč. Připadala si jako dítě, kterému sebrali hračku. Chtěla ještě. Chtěla víc.

      Slabě se na Draca usmála a začervenala se. Tak nějak oba tušili, co jeden k druhému cítí. Nebylo třeba slov. Když se otočil na patě, došla jí ještě jedna věc.

      „Já ti ještě neodpověděla na otázku,“ zavolala za ním slabě. Nemohla si pomoct, ale culila se.

      „Tak to je teda smůla,“ prohlásil zamračeně. „Jestli chceš ještě nějaký čas na rozhodování, tak klidně, mě to nevadí. Já zatím zajdu za Astorií, jo?“ řekl s úsměvem na tváři, který ale Hermiona nemohla vidět, a rychle odcházel. Hermiona zalapala po dechu. To je ale… Zašklebila se. Ví, jak na ní. Rozeběhla se za ním.

      „Draco! Stůj! Říkám jo!“

       

      Items details

      • Hits: 2199 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Jerry 01 Duben 2015
      Už jsem tu jednou psala, že Dramione není úplně můj šálek čaje, ale zamlouvá se mi jak píšeš. Neuvažuješ o něčem delším, co by mělo více kapitol než právě jednu?
      #
      Agule99 02 Duben 2015
      Mockrát děkuju! :) No, přímo na HP píšu leda tak něco na způsob Denního věštce, ale jinak mě nic na HP téma nenapadá... Pak taky píšu kapitolovou povídku nonFF, obojí najdeš na mém blogu :).

      povidky-od-agule99.zapisnicek.cz/
      #
      Jerry 03 Duben 2015
      Díky, na odkaz se kouknu...