Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 9, Konečné řešení

      Had_hrozbaV neděli ráno, při snídani, Lenka přečetla nahlas z Jinotaje, který přinesla její sova, články Lee Jordana. Všem se moc líbili a Hermiona ocenila, jak jasně, stručně a přitom logicky vysvětlili Harryho zvláštní schopnosti. Pak se Harry pustil do domácích úkolů. Ginny mu pomáhala, tak za dopoledne stihl napsat oba úkoly na pondělí a proto ho ani příliš netrápilo špatné svědomí, když celé odpoledne strávil s Ginny v sedmém patře. Spokojený a s dobrou náladou, pak zasedl po večeři ke složitému úkolu z lektvarů. Profesor Křiklan jim nadiktoval dvacet různých bylinek a přísad do lektvarů a jejich úkolem bylo u každé z těch přísad vyjmenovat všechny lektvary, do kterých se používají. Harry si s povzdechem uvědomil, že i když se do tohoto úkolu pustí s vervou, tak ho čeká práce dlouho do noci. Moc o tom nepřemýšlel, začal psát a vyhledávat. Vtom se z jeho kapsy ozval hlas Kingsleyho Pastorka: „Harry, slyšíš mě? Harry!“

      Harry vytáhl modré zrcátko, podíval se do jeho znepokojených černých očí a zeptal se:

      „Co se děje? Vypadáš vyděšeně…“

      Kingsley si unaveně povzdechl:

      „Mám špatné zprávy. Jsem právě ve čtvrtém patře u Jerryho. Máme problém, velký problém…“

      V zrcátku se objevily vodově modré oči Jerryho Colbyho.

      „Harry, jeden z těch hadů, co jste ulovili včera v poledne, je plodná samice. A nejen to… Už má v sobě oplozená vajíčka. Podle jejich velikosti odhaduji, že by je byla do čtrnácti dnů snesla…“

      Harry ho překvapeně přerušil:

      „Počkej Jerry, myslel jsem, že jsou samci neplodní.“

      Jerry zakroutil hlavou.

      „Všichni ne… Z těch deseti, co jsme pitvali, byli dva plodní. Takže už si troufám odhadnout, že tu máme dvacet procent plodných samců. Tahle samice, nejen že předčasně dospěla, ale na takového samce narazila. Může být jediná, ale na to nemůžeme spoléhat…“

      Harry zvedl oči k naproti sedícím Ronovi a Hermioně a jejich vyděšené výrazy mu moc nepomohly. Když se vrátil pohledem k zrcátku, tak už v něm viděl zase černé Kingsleyho oči. „Budu se muset vrátit Kingsley. Ale ani s mými metodami lákání hadů si nikdy nebudeme jistí, že jsme je vyhubili…. Co budeme dělat?“

      Kingsley si zase povzdechl.

      „S tím návratem zatím tolik nepospíchej. Dnes se do lovu zapojili Dedalovi lidé s mozkomory a docela jim to jde. Vyčistili deset čtverců a dostali osm hadů. Uvidíme, jak jim to půjde dál. Možná to zvládneme i bez tebe Harry. Jen nemám nejmenší tušení, jak poznáme, že jsme je vyhubili všechny. Skus něco vymyslet Harry…“

      Harry seděl ještě chvíli po tom, co rozhovor skončil a nepřítomně se díval před sebe. Pak zakroutil hlavou a řekl:

      „To se snadno řekne: Skus něco vymyslet…. Jak se mám teď asi soustředit na učení?“ znova zakroutil hlavou.

      „Napadá vás něco?“ otočil se s otázkou na své přátele.

      Hermiona i Ron také jen kroutili hlavou, ale Ginny se na něj podívala a s úsměvem ho přesvědčovala:

      „Na něco přijdeš, Harry, určitě…. Jen si to nesmíš tolik brát. Přestaň na to myslet a soustřeď se na úkoly. Však tě něco napadne…“

      Harry se usmál nad její neotřesitelnou důvěrou v jeho schopnosti, ale pak se opravdu pokusil soustředit na domácí úkol. Moc mu to nešlo, kdyby mu Ginny s Hermionou nepomohly, tak by úkol do úterka nestihl.

      Měl problémy soustředit se při hodinách i na psaní domácích úkolů. Ginny i Hermiona dělaly, co mohly, aby jeho myšlenky odvedly od hadů a někdy mu daly radši úlohu opsat. Harry byl bezradný. Přesto, že nedokázal myslet na nic jiného, než na hady, jak snáší vajíčka a množí se, tak ho nenapadalo nic, čím by jim v tom zabránil. Ve středu při přeměňování je musel na chvíli pustit z hlavy. Na přeměny člověka ve zvíře se ještě musel plně soustředit, občas se mu ještě moc nevedly. Zvládl přeměnit Ginny v kočku, Hermionu v labuť a Lenku v králíka. Sám si vyzkoušel, jaké je to být prasetem, psem a koněm. Na závěr hodiny si na něj profesorka McGonagallová vymyslela něco trochu obtížnějšího. Měl proměnit Rona ve psa, toho pak na koně a pak mu vrátit jeho podobu. Ron se zase tvářil nešťastně. Tyhle proměny nesnášel. Harry se na něj usmál, aby ho trochu uklidnil a přeměnil ho ve velkého chlupatého ovčáckého psa. Pak se pekelně soustředil a mávnutím hůlky z něj udělal velkého statného koně.

      V tu chvíli to přišlo, jako úder blesku z čistého nebe. Harry ztuhnul a s nepřítomným výrazem zíral na svou hůlku, napřaženou před sebou.

      Profesorka McGonagallová na něj chvíli hleděla a pak se zeptala:

      „Co se děje Harry?“ On k ní zvedl oči a odpověděl:

      „Něco mě napadlo, ale potřebuji to probrat s profesorem Brumbálem a Snapem….“

      Ona se na něj překvapeně podívala a řekla:

      „No dobře, hodina už končí. Ale nejdřív bys měl asi vrátit panu Weasleymu jeho podobu – nemyslíš?“

      Harry se překvapeně podíval na koně, který před ním už netrpělivě hrabal kopytem na kamenné dlažbě. Díval se na něj, jako by nechápal, kde se tam vzal. Pak zamrkal, jako by se právě probral ze spánku, nasadil soustředěný výraz, proměnil Rona zpět a posadil se na své místo. Až do konce hodiny na něj nikdo nepromluvil, jen ho napjatě sledovali, jak upřeně zírá na svou hůlku a s velmi soustředěným výrazem přemýšlí.

      Když profesorka McGonagallová ukončila hodinu, tak se beze slova zvedl a chystal se s ní odejít. Ginny pohlédla s prosbou v očích na Hermionu a ta se ho zeptala:

      „Můžeme jít s tebou Harry? Jsme zvědaví, co tě napadlo…“

      Harry se na ni zamyšleně podíval, pak přeskočil pohledem na napjatě se tvářící Ginny, s úsměvem zakroutil hlavou, ale řekl:

      „No tak dobře…“

      A všichni čtyři se vydali s profesorkou do ředitelny. Cestou vytáhl Harry z kapsy jasně modré zrcátko a zavolal:

      „Kingsley?!“

      Když se v zrcátku objevily jeho oči, tak pokračoval:

      „Máš teď chvilku času? Můžeš přijít za mnou do ředitelny? Možná jsem přišel na řešení…“ Kingsleyho oči se rozzářily.

      „Jasně Harry, už jdu…“

      Když dorazili do ředitelny, tak Harry ještě chvilku čekal na Kingsleyho a teprve když ministr vystoupil ze smaragdových plamenů, tak se otočil k portrétu profesora Brumbála. „Pane profesore, zůstal mi hadí jazyk, znamená to, že ve mně zůstalo něco z Voldemorta?“ Brumbál přikývl a odpověděl:

      „Spíš to znamená, že za tu dobu, co jsi v sobě nosil část jeho duše, ses od něj dost naučil. Vybral sis schopnosti, z kterých můžeš mít užitek, ty v tobě zůstaly…“

      Harry pokýval hlavou a pak mu ukázal hůlku, kterou pořád ještě svíral v ruce.

      „Tam, na hranici mezi životem a smrtí, jste mi řekl, že když se naše hůlky na hřbitově spojily, tak ta moje do sebe nasála něco z té jeho a tím i z něj. Proto ho při tom našem úprku z Kvikálkova dokázala samostatně najít a vyslat po něm kouzlo, které jsem neznal…“  

      Brumbál přikývl, ale pořád na Harryho hleděl trochu nechápavě. Výraz pochopení se v jeho tváři objevil až po té, co se Harry obrátil s otázkou na Snapea:

      „Jak přesně fungovalo to znamení zla na vašem předloktí, když vás Voldemort svolával? Viděl jsem, jak na Červíčkovo přiložil hůlku a během okamžiku se kolem objevili Smrtijedi…“

      Kingsley také pochopil:

      „Páni… Snad si nemyslíš, že jsi schopný je přivolat?“

      Harry přikývl, ale obrátil se zase ke Snapeovi.

      „Nemuseli jste se přemístit, vy jste na hřbitov nedorazil, šel jste za ním později. Tak jak to fungovalo? Jak jste věděli, kam se máte přemístit?“

      Snape si povzdechl.

      „Stačilo se prostě přemístit bez cíle, to znamení nás k němu dotáhlo jako magnet. Když se ho dotkl svou hůlkou on, tak se rozpálilo, jako by vám někdo přiložil na paži žhavé železo. Bylo potřeba mnoho sebeovládání k tomu nepřemístit se okamžitě. To dokázal málokdo. Také díky tomu jsem si vysloužil jeho uznání. Snad si nemyslíte, že se ti hadi dokážou přemístit?“

      Harry pokrčil rameny:

      „To netuším, ale jsou to jeho potomci, třeba zdědili nějaké kouzelnické schopnosti. Všichni mají vypálené znamení zla, to určitě neudělal bezdůvodně. Musel mít vymyšlený nějaký způsob jak si je přivolat, aby mu byli něco platní…“

      Pak se otočil na Kingsleyho:

      „Kolik už jste jich ulovili? Moc jich určitě už nezbývá… Čím jich bude míň, tím hůř se budou hledat. Tohle je určitě alespoň šance, že shromáždíme na jednom místě všechny, co zbyli…“ a ukázal mu svou hůlku.

      Kingsley na něj beze slova koukal a tvářil se zamyšleně, ale ozvala se Ginny:

      „Harry, to by ale bylo hrozně nebezpečné…“

      Harry si povzdechl a začal ji uklidňovat:

      „Dokud budou přesvědčeni, že jsem jejich pán, tak na mě nezaútočí. Pro jistotu si vezmu plášť odolnosti. Když to dobře naplánujeme, vezmeme v úvahu všechno, co by se mohlo zvrtnout, tak by to zas až tak nebezpečné být nemělo…“

      „Pokud ovšem také nepřivoláte Smrtijedy, kteří proklouzli a zůstali na svobodě…“ podotkl profesor Snape.

      Harry se na něj překvapeně podíval.

      „To mě nenapadlo…“

      Zamyšleně si mnul bradu a usilovně přemýšlel. Pak se podíval na Kingsleyho.

      „Malfoyovi… myslíš, že by byli ochotni spolupracovat? Oba mají znamení, mohl bych si na nich vyzkoušet, jestli to bude fungovat a v případě, že bude, tak při tom přivoláme zatím nepolapené Smrtijedy a už se nám nebudou plést na lovu.“

      Kingsley pokýval hlavou.

      „Vědí, že se Azkabanu vyhnuli jen díky tobě. Když je o spolupráci požádáš osobně, tak by snad byli ochotní… Přihlásili se jako dobrovolníci na lov, takže teď budou někde venku, ale můžeme za nimi zajít po večeři. Pak, podle toho, jak ta zkouška dopadne, můžeme plánovat konečný úder proti hadům…“ Chvíli mlčky přemýšlel a pak se obrátil na paní ředitelku. „Harry se může ještě celé odpoledne věnovat učení. Po večeři si ho vyzvednu, vezmeme sebou aspoň dva bystrozory a půjdeme k Malfoyovým. Poradu bych udělal hned, jak tam skončíme.“ Zase se zamyslel a pak pokračoval:

      „Chtěl bych, abyste u toho byla i vy a Sturgis… a taky profesor Brumbál a Severus…. Mohli bychom to uspořádat tady?“

      Profesorka McGonagallová pokrčila rameny:

      „Proč ne… Ale řekněte mi předem, kolik lidí tu bude, abych připravila dost míst k sezení a nějaké občerstvení…“

      Kingsley se zářivě usmál a odpověděl:

      „Promyslím si to a až si přijdu pro Harryho, tak vám řeknu.“

      Pak přeskočil očima k Harrymu, jako by se pohledem ptal, jestli souhlasí s jeho plánem. Harry přikývl a tak se Kingsley rozloučil, hodil do krbu hrst Letaxu a se slovy – „Kancelář ministra.“ – jim zmizel z očí.

      „A my půjdeme na oběd…“ dodala profesorka McGonagallová a podívala se na Harryho a ostatní, kteří vypadali, jako by se ještě nevzpamatovali z toho Harryho nápadu.

      Ginny se mračila a během oběda neřekla ani slovo. Hermiona s Ronem probírali Harryho nápad a dohadovali se, jestli má šanci na úspěch. Ron věřil, že to vyjde, ale ona pochybovala a už to vypadalo, že se zase začnou hádat, tak je Harry zarazil.

      „Mám z toho nápadu dobrý pocit, věřím, že to bude fungovat…“ otočil se na Ginny a pokračoval:

      „Nemám žádnou zlou předtuchu. Dopadne to dobře Ginny. Ti hadi jsou mnohem nebezpečnější pro ostatní než pro mě. Není to moje zásluha, že mám schopnosti, které je můžou zničit, ale nikdo jiný to udělat nemůže, musím to udělat já…“

      Ginny chvíli mlčky zírala před sebe a v očích se jí zrcadlil strach a hrozný smutek. Pak nešťastně odvětila:

      „Nejdřív to byl Voldemort, pak Devil a potom zase Stampová. Teď zase ti hadi… Nikdy to neskončí viď? Budu pořád žít ve věčném strachu…“

      Harry ji nešťastně odpověděl:

      „Pokud se nenaučíš důvěřovat mým schopnostem… Chceme se stát bystrozory, budeme se s nebezpečím setkávat stále. Máš ještě čas i prostor na to, dobře si rozmyslet, jestli to dokážeš snášet Ginny. Taky se o tebe bojím, ale věřím ti… Věřím, že z tebe bude skvělý bystrozor a dokážeš se ubránit před zlem…“

      Ginny se slzami v očích zakroutila hlavou a už jen upřeně zírala do svého prázdného talíře.

      Harryho posedl smutek. Cítil, že by ji mohl ztratit. Zadíval se na sirupové košíčky, které si před chvilkou nandal na talíř a zjistil, že už na ně nemá chuť. Věděl, že to nemůže vzdát, ale také věděl, že by kvůli tomu mohl přijít o Ginny. Nepromluvili spolu celé odpoledne. Harry se marně pokoušel soustředit na úkol, který včera dostali z lektvarů. Zíral do své učebnice, ale neviděl nic jiného než Ginny, jak mu vrací jeho prsten a říká:

      ‚Nedokážu to Harry, nemůžu takhle dál žít…‘

      Hermiona tušila, co se mu honí v hlavě a tak, když Ginny na chvíli odešla pro něco do ložnice, řekla:

      „Neboj se Harry, ona to zvládne… Nevzdá se tě pro trochu strachu. Ne po tom, co už musela přečkat, aby si tvou lásku získala. Uvědomí si, že je pro ni přijatelnější život s tebou a se strachem, než život bez tebe. Musíš jí dát jen trochu času, aby si to dokázala srovnat v hlavě…“

      Harry se na ni zamyšleně podíval a trochu se mu ulevilo. Ne, že by mu spadl ten kámen, jehož tíhu cítil na srdci, ale alespoň tolik, že se konečně pustil do toho úkolu a do večeře stihnul napsat víc než polovinu.

      Najedl se rychle a s pohledem na odcházející profesorku McGonagallovou se beze slova zvednul. Ginny ho chytila za ruku a potichu ho požádala:

      „Vezmi si prosím na sebe plášť odolnosti už teď… a nezapomeň si vzít sebou zrcátko, abys mi mohl dát vědět, že jsi v pořádku – prosím…“

      Harryho zaplavila taková vlna úlevy a lásky, že měl problémy své emoce zastřít. Asi se mu zrcadlily v očích, protože, když se na Ginny podíval, tak se na něj dokonce usmála. „Dobře…“ řekl a políbil ji.

      Poslechl a šel do ředitelny cestou přes svou ložnici. Propálenou díru v zádech mu o Velikonočních prázdninách mamka s pomocí obou skřítků už opravila. Přehodil si plášť přes ruku, zkontroloval si v kapse obě zrcátka a vyrazil do ředitelny. Profesorka na něj čekala, ale Kingsley tu ještě nebyl. Harry si povzdechl, vytáhl jasně modré zrcátko a zavolal na něj: „Kingsley? Jsem připravený, čekám v ředitelně.“

      Za chvilku se v zrcátku objevily jeho černé oči a Kingsley ho požádal:

      „Ještě jsem se nerozhodl, které bystrozory vezmeme sebou. Přijď ke mně do kanceláře Harry, dohodneme se tady na místě…“

      Harry se podíval na ředitelku, ta přikývla, přešla ke krbu a nabídla mu misku s Letaxovým práškem. Harry ji požádal:

      „Držte nám palce…“ nabral si hrst prášku, vlezl do krbu a se slovy: „Kancelář ministra“ zmizel ve smaragdově zelených plamenech.

      Když vylezl z krbu, tak na něj čekal Kingsley se zamyšleným výrazem.

      „Došlo mi, že si nejsem moc jistý se žádným z bystrozorů, kteří jsou ve službě. Téměř všichni tu byli za Voldemortovy vlády a více či méně spolupracovali s jeho režimem. Jen Zorina se ukrývala se svými rodiči, protože jsou oba mudlorození. Jednou mi pomohla, když jsem byl na útěku… A pak Paul Hardy – ten byl celý rok ve Francii u svých příbuzných…. Jenže zrovna tihle dva, právě proto, že všechny ty události šly mimo nich, ti projevují dost nedůvěry…“

      Harry pokrčil rameny.

      „Záleží víc na tom, jestli věříš ty jim, než na tom, jestli věří oni mně. Když to vyjde, tak si jejich důvěru získám a jestli ne, tak alespoň nebudou zklamaní.“

      Kingsley se zasmál:

      „Připadalo mi, že jsi přesvědčený o tom, že to fungovat bude. Teď ale už nevypadáš tak jistě.“ Harry se usmál:

      „Intuice mi říká, že to půjde, ale rozum mě drží trochu při zdi – uvidíme…“

      Tak se společně vydali do druhého patra, tam si Kingsley zavolal Zorinu a Paula Hardyho a vysvětlil jim, že potřebuje jejich jištění a doprovod za zvláštním a tajným posláním. Byl ministr, tak jim víc vysvětlovat nemusel, a když se ho Zorina nedůvěřivě zeptala o, co jde, tak ji odbyl:

      „To uvidíte… Držte se u nás a buďte ve střehu. Víte kde je sídlo Malfoyových?“

      Paul zavrtěl hlavou, ale Zorina přikývla.

      „Dobře, vezměte sebou Paula, já vezmu Harryho. Sejdeme se před vstupní branou.“

      Nabídl Harrymu svou ruku, a když se ho pevně chytil, tak se přemístili.

      Když odezněly nepříjemné pocity z přemístění, tak se Harry rozhlédl. Stáli na úzké venkovské silničce u širokého vjezdu do domu. Z jedné strany byla lemována neprostupným ostružinovým houštím a na straně u vjezdu byl vysoký, úhledně zastřižený, živý tisový plot, který se sbíhal u velké dvoukřídlé železné brány. S bystrozory v závěsu došli až k bráně. V pravém křídle brány byla dvířka a na nich klepadlo - velký železný kruh. Kingsley železným kruhem třikrát klepl na bránu a železné tyče na bráně se zkroutily do podoby obličeje nějakého démona. Ten se zeptal hlubokým dunivým hlasem:

      „Kdo si přeje vstoupit?“

      Kingsley mu odpověděl:

      „Ministr kouzel a Harry Potter s doprovodem.“

      Démon zmizel a branka se otevřela.

      Šli po pískem vysypané cestě k domu. Ze zahrady bylo slyšet zurčení fontány a pronikavé volání pávů, kteří vítali přicházející soumrak. Ale nic z toho vidět nebylo. Podél cesty byl z obou stran vysoký živý plot, který bránil zbytkům světla k přístupu na cestu a tak si Harry připadal skoro jako v tunelu. Když ušli asi polovinu vzdálenosti k domu, tak ze vstupních dveří vyběhla paní Malfoyová a pospíchala jim naproti.

      „Co se děje? Stalo se něco Dracovi, nebo Luciusovi?“ ptala se nervózně.

      Kingsley se zeptal:

      „Oni ještě nejsou doma?“

      A Harry ji uklidnil:

      „Nemějte obavy paní Malfoyová, neneseme žádné špatné zprávy. Přišel jsem požádat o pomoc…“

      Kingsley vytáhl zelené zrcátko a zeptal se:

      „Richarde? Slyšíte mě?“

      Za chvilku se ze zrcátka ozval Richardův hlas:

      „Slyším vás, pane ministře. Co potřebujete?“

      „Jak to vypadá s dobrovolníky, ještě neskončili?“

      Richard hlásil:

      „Osm z dvanácti dnešních skupin už se odhlásilo. Ostatní to určitě také brzy ukončí, už se stmívá…“

      „Dobře, nějaké zranění?“

      „Ne dnes to proběhlo hladce, ale dobrovolníci zatím dostali jen jednoho hada. Kopálovi lidé se ještě neodhlásili, ale zatím máme od nich nahlášeny také jen tři kusy…“

      Kingsley si povzdechl:

      „Dobře, děkuji za zprávy, Richarde.“

      Uklidil zrcátko do kapsy a podíval se na Harryho.

      „Měl jsi pravdu, čím je jich míň, tím hůř se budou lovit…“ pak přeskočil pohledem na paní domu a uklidnil ji:

      „Nejsou hlášena žádná zranění, měli by se brzy vrátit. Můžeme tu na ně počkat?“

      Paní Malfoyová pohlédla nedůvěřivě na oba bystrozory a pak přeskočila s nervózním výrazem na Harryho. Ten ji uklidnil laskavým úsměvem a nechal ze sebe proudit svoje emoce – klid, pohodu a přátelské úmysly. Pomohlo to. Narcisa Malfoyová se uklidnila a pozvala je do domu.

      „Dáte si čaj? Nebo radši kávu?“ zeptala se, když je dovedla přes vstupní halu do společenského salonu.

      Harry se rozhlédl a přeběhl mu mráz po zádech. To je ta místnost, kde Bellatrix mučila Hermionu, tady zapíchla nůž do Dobbyho hrudníku…. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl, aby ty vzpomínky vytěsnil ze své mysli. Ucítil na svém rameni stisk Kingsleyho dlaně, zvedl k němu oči a usmál se, aby věděl, že to zvládne. Pak se otočil k hostitelce: „Děkuji, kávu bych si dal s chutí.“

      „Mě čaj prosím…“ řekl si Kingsley.

      Bystrozoři jen zavrtěli hlavou a nenápadně se rozmístili na strategicky výhodná místa.

      Zorina zůstala stát u dveří a Paul Hardy se postavil vedle okna tak, aby měl přímý výhled na přístupovou cestu. Paní Malfoyová je usadila k velkému stolu u krbu, podala samovarnou konvici na čaj a menší na kávu. Když na ně poklepala hůlkou, tak se z jejich hubic začala valit pára, která během chvilky zavoněla silným čajem a výbornou, aromatickou kávou. Ona mezitím podala zlatem zdobené šálky – jeden na čaj a trošku menší, ale stejně ozdobený na kávu. Ty konvice se Harrymu líbily a rozhodl se, že si musí podobné s Ginny do společné domácnosti také pořídit. Pak si ale všiml, že se jejich hostitelka stále chvěje obavami a pořád nedůvěřivě pokukuje po ostražitě se tvářících bystrozorech. Potichu ji tedy uklidnil:

      „Oni tady nejsou kvůli vám, ani nikomu z vaší rodiny. Až uslyšíte o, co jsem přišel požádat, tak pochopíte, proč jsme opatrní.“

      Trochu se uklidnila a tak, když se od stropu ozval hlas, který slyšeli už u brány, a hlásil:

      „Pán a mladý pán přicházejí paní…“ se zvedla a řekla:

      „Radši jim půjdu naproti…“

      Když otec a syn Malfoyovi vstoupili, tak Harry i Kingsley povstali, aby je přivítali.

      „Co se děje?“ ptal se Malfoy starší a jeho kamenným obličejem prosvítal strach. Harry se vstřícně usmál a odpověděl:

      „Přišel jsem vás a Draca požádat o pomoc, pane Malfoyi…“

      Ozval se Draco:

      „Ale my už jsme se přihlásili jako dobrovolníci do boje proti hadům. I když dnes jsme moc štěstí neměli, nenarazili jsme ani na jednoho…“

      Harry se usmál.

      „No právě, čím víc jich ulovíme, tím hůř budeme hledat ty, co zbyli a oni by se mohli začít množit. Napadlo mě, jak se pokusit zbavit najednou všech, co zůstali, ale k tomu potřebuji vaši pomoc…“

      Kingsley se zeptal:

      „Neposadíme se na to? Bude to trochu delší vysvětlování.“

      A tak si všichni sedli k jednomu stolu. I bystrozoři přistoupili blíž, aby dobře slyšeli, o čem bude řeč. Harry počkal, až se obslouží čajem a kávou, také se napil a při tom přemýšlel, jak začít. Pak se zeptal:

      „Četli jste Jinotaj?“

      Draco přikývl.

      „Kupuji si ho. Líbí se mi, jak Jordan píše.“

      Harry se usmál.

      „Jo, mě taky…. Dobře, tak tedy už víte, že mám v sobě něco z Voldemortových schopností…“

      Všichni Malfoyovi sebou při vyslovení toho jména vyplašeně trhli. Harry dělal, jako by si toho nevšiml, vytáhl z kapsy pláště pomalu svou hůlku a pokračoval:

      „A tahle hůlka v sobě má zase něco z jeho hůlky.“

      Pohlédl na Luciuse.

      „Tenkrát na tom hřbitově, když se naše hůlky propojily, tak do sebe nasála něco z magie jeho hůlky. Proto ho při tom našem úprku z Kvikálkova dokázala naprosto samostatně vyhledat, poslat proti němu kouzlo, které jsem nikdy ani neviděl a zničit tu hůlku, kterou si půjčil od vás.“

      Harry si neuměl představit, že by už tak nepřirozeně bledý obličej Luciuse Malfoye mohl zblednout ještě víc, ale stalo se to. Získal až nazelenalou barvu. Chvíli lapal po dechu a pak se roztřeseným hlasem zeptal:

      „Jak víte, že to byla moje hůlka?“

      Harry si povzdechl.

      „Viděl jsem, jak po návratu mučil pana Ollivandera a chtěl po něm, aby mu to vysvětlil…“ Teď zalapal po dechu i Draco.

      „Co všechno jsi vlastně viděl?“ zeptal se vyděšeně.

      Harry se mu podíval do očí a se smutkem v hlase odpověděl:

      „Viděl jsem toho dost. Otvíral mi přístup ke své mysli, když s ním cloumal vztek a přestával se ovládat. Byly to hrozné okamžiky, ale mě paradoxně dodávaly sílu a stále další a další důvody, proč ho musím zničit…“

      Chvíli zavládlo ohromené ticho, které přerušil Kingsley:

      „Kvůli tomu jsme sem nepřišli, Harry…“

      Harry přikývl:

      „Jistě. Dobře, tak já to shrnu. Já v sobě mám něco z Voldemorta, tahle hůlka zase něco z jeho hůlky a ti hadi mají všichni na hřbetě vypálené znamení zla…“

      Chvíli počkal, až jim to dojde a pak pokračoval.

      „Měla to být, kromě armády Smrtijedů, mozkomorů a nemrtvých, další armáda, která mu pomůže ovládnout svět. To znamení jim nevypálil bezdůvodně. Musel mít vymyšlený způsob jak si je svolat, podobný jako když si svolával vás…“

      Zase se na chvíli odmlčel, jako by čekal, až jeho slova proniknou do jejich mozků. „Potřeboval bych si vyzkoušet, jestli to bude fungovat. Jste jediní koho znám, nesedí v Azkabanu a má na předloktí to znamení…“

      Kingsley se k němu přidal:

      „Bystrozory jsem sebou vzal pro případ, že by to fungovalo a objevili se nám tady zatím neodhalení Smrtijedi…“

      Malfoy starší zíral vyděšeně před sebe na stůl a nesouhlasně kroutil hlavou. Draco se podíval Harrymu do očí a tiše řekl:

      „Hrozně to bolelo, když se některého znamení dotkl svou hůlkou. Bylo to, jako by ti přiložil na předloktí rozžhavené železo…“

      Harry opětoval jeho pohled, přikývl a odpověděl:

      „Ano, já vím…“

      On na něj ještě chvíli beze slova hleděl, pak se zvedl:

      „Dobře, pomůžu ti.“

      Jeho otec se probral z letargie.

      „Ne! To nesmíš Draco. Ne!“

      Paní Malfoyová se vyděšeně chytila za ústa.

      „Musím, otče. Zachránil mi život, dlužím mu to. Chci už na všechno zapomenout, a jestli to pomůže k tomu, abych mohl konečně uzavřít tuhle zatracenou kapitolu svého života…“ a podíval se na Harryho a Kingsleyho. Ministr souhlasně přikývl a Draco odhodlaně natáhl k Harrymu svou levou ruku.

      Harry se rozhlédl.

      „Jestli se někdo objeví, tak v kruhu kolem nás, že?“

      Draco přikývnul a odešel za Harrym doprostřed místnosti. Ten se rozhlédl a zjistil, že Kingsley i oba bystrozoři už zaujali postavení tak, aby měli celý prostor pod kontrolou. Podíval se na Dracovo odhalené předloktí a viděl na něm jen několik drobných jizviček, ve kterých si jen těžko dokázal představit znamení zla. Zvedl hůlku a přiblížil ji k těm jizvičkám. Začaly se slévat a rudnout. Na jeho předloktí se začalo pomalu objevovat to hrozné znamení. Když začínalo dostávat černou barvu, tak si Harry všiml bolestné grimasy v Dracově tváři, zaváhal a odtáhl svou hůlku stranou. Všiml si i jeho otce, který se, se stejně bolestným výrazem, chytil za předloktí. Draco se na něj podíval a roztřeseným hlasem ho pobídnul:

      „Tak dělej, nebuď srab, Pottere. Já to vydržím…“

      Harry s úsměvem zakroutil hlavou, levou rukou pevně sevřel dlaň jeho nastavené ruky a znova k ní přiblížil svou hůlku. Znamení zčernalo, a když se ho jeho hůlka dotkla, tak jako by začalo pulzovat. Harry chtěl svou hůlku odtáhnout, ale on mu s bolestivým výrazem ve tváři, pravou rukou, hůlku přidržel u svého znamení zla několik vteřin. Pustil ho až v okamžiku, kdy se s podivným svistem začali zhmotňovat kolem nich Smrtijedi. Byli celkem tři. Dva z nich přišli v černých kápích s maskou Smrtijedů na obličeji, třetí byl vyzáblý, vyděšený v opraných džínech, vytahaném tričku a hned, jak ucítil pevnou půdu pod nohama, ustoupil ke zdi, sesul se na zem a hlavu ukrytou mezi svými koleny si chránil rukama. Harry odvrátil svou pozornost k Smrtijedovi po své pravé ruce. Už se zorientoval a vytáhl svou hůlku.

      „Expelliarmus!“ zahřměl Harryho hlas a kouzlo vyrazilo Smrtijedovi hůlku z ruky.

      Vzápětí ho dostihlo Kingsleyho – 

      „Pouta na tebe!“ a jeho nohy a ruce za zády, spoutaly silné provazy.

      O dalšího Smrtijeda se postarali podobným způsobem bystrozoři.

      „Expelliarmus!“ „Petrificus totalus“ stál tam ztuhlý, nemohl se ani hnout, jen vztekle kmital sem a tam očima pod maskou.

      Harry přešel k vyděšené postavě u zdi a zjistil, že je to Stan Silnička. S povzdechem se otočil na Kingsleyho. Ten přešel k prvnímu ze zamaskovaných Smrtijedů a řekl:

      „Tak se podíváme, kdopak nám sem dorazil…“ a strhnul mu masku z obličeje.

      „Dawlish? Myslel jsem si, že s nimi spolupracujete jen proto, že jste hloupý. Zdá se, že jsem vás podcenil…“ prohlásil s úsměvem Kingsley. Pak přešel k tomu druhému.

      „Cože?! Allen Ratchford?! Vám jsem věřil, Allene… To je pro mě opravdu velké zklamání….“

      Pak přišel k Harrymu. Ten zastrčil svou hůlku do kapsy a oběma rukama vzal Stana za ramena. Stan nešťastně zaúpěl:

      „Ne, prosím ne… Já už nechci… Prosím…“

      Harry mu potichu řekl:

      „Podívej se na mě, Stane. Jsem Harry Potter, už se přece známe….“

      Stan zvedl oči a nervózně se rozhlédl:

      „On tu není?“

      Harry zakroutil hlavou.

      „Ne, není tady. Voldemort je mrtvý Stane.“

      „Jo, to už jednou říkali, ale on se vrátil. Nutil mě dělat hrozné věci… Musel jsem vypít veritasérum a na všechno si vzpomenout…“ a znova zaúpěl.

      „Teď už je opravdu mrtvý. Jeho tělo bylo spáleno na popel a jeho duše je odsouzena k věčnému zatracení za ty hrůzy, které spáchal. Už se nikdy nevrátí, Stane, vím to jistě. Tohle znamení,“ ukázal na jeho levou ruku, „už nic neznamená. Už ti nikdy nebude řídit život. Je to jen stará jizva, která ti občas trochu připomene, co sis musel prožít. Jsi jen další z jeho obětí, už je na čase, aby ses od něj osvobodil, Stane.“

      Zvedl ho na nohy a s rukou pořád položenou na jeho rameni řekl:

      „Měl by ses vrátit domů.“

      Pak se podíval na Kingsleyho. Ten souhlasně přikývl.

      „A tyhle dva teď bezpečně dopravíme do Azkabanu.“

      „Máme právo na spravedlivý soud…“ protestoval Dawlish.

      „Jistě, toho se vám dostane dřív, než vám bude milé. Hned jak definitivně vyřešíme Hadí hrozbu. Počkáte si na něj v Azkabanu.“

      Pak řekl bystrozorům:

      „Dopravte je před bránu, zavolám vám posily.“

      Harry se vydal za nimi, postrkuje před sebou Stana Silničku. Slyšel, jak se Kingsley domlouvá s Richardem, jestli už nastoupili na noční službu Hrdonožka a Savage, aby mu je sem poslal. Když došli před bránu, tak už tam na ně čekali.

      „Hrdonožka a Hardy odtransportují Dawlishe, Zorina a Savage Ratchforda. Spoléhám na to, že vám neutečou!“ rozloučil se s nimi, než zmizeli.

      Harry se otočil na Stana, který vypadal, jako by čekal, že ho taky zavřou.

      „Přemístíš se domů, nebo chceš radši přivolat záchranný autobus?“

      Ten nevěřícně zamrkal a pak odpověděl:

      „Asi… asi autobus. Měl jsem zrovna službu, když se to znamení rozpálilo. Ernie je nejspíš vyplašenej, kam jsem se ztratil…“

      A tak Kingsley přivolal autobus a společně do něj Stana naložili.

      Harry vytáhl zrcátko.

      „Ginny?“

      „Co se děje Harry?“ ozval se z něj vzápětí její vyplašený hlas.

      „Všechno je v pořádku, Ginny. Funguje to. Přivolali jsme dva Smrtijedy a Stana Silničku. Stan už je zpátky v autobuse a ti dva jsou na cestě do Azkabanu. Šlo to hladce, nikomu se nic nestalo. Už se tady jen rozloučíme a vracíme se na poradu do školy, takže už můžeš být klidná – ano?“

      „Dobře, díky, že ses ozval…“ a usmála se do zrcátka.

      Cestou zpět do sídla Malfoyových se Kingsley s úsměvem zeptal:

      „Nezdá se ti, že to s tím strachem o tebe trochu přehání?“ Harry pokrčil rameny.

      „Je celá mamka, vždyť ji znáš. A navíc… po tom co si se mnou už prožila… ani se jí nedivím. Snad se to časem trochu zmírní…“

      „No, to by mělo. Takhle totiž přemýšlím o tom, jestli se chce stát bystrozorem proto, aby bojovala se zlem, nebo proto, aby hlídala tebe…“

      Harry se rozesmál.

      „Myslím, že oba důvody jsou správně.“

      Malfoyovi seděli ještě všichni ve společenském salónku. Harry poděkoval za spolupráci a slíbil, že jim dají vědět, kdy se bude konat poslední lov, aby byli připraveni na to, že by mohlo jejich znamení zareagovat. Pak pohlédl na Kingsleyho.

      „Stana asi taky bude muset někdo v tu dobu pohlídat…“

      Kingsley přikývl a otočil se k odchodu. Harry se naposledy usmál na Draca a chtěl se k němu přidat. Dracova otázka ho zmrazila na místě.

      „Chtěl jsem se tě ještě na něco zeptat. To, pro co jsi šel do trezoru Lestrangeových byl viteál, že?“

      Harry se prudce otočil a s přimhouřenýma očima se ho zeptal:

      „Co víš o viteálech Draco?“

      Ten zaraženě odpověděl:

      „Táta o nich četl v nějaké staré knize o černé magii. Potom, co se Pán zla vrátil, ho napadlo, že ho od smrti, po útoku na tebe, muselo ochránit něco podobného. A když ses pak vloupal do trezoru Lestrangeových, abys tam ukradl jen jedinou věc, která patřila jemu, tak si to dal dohromady…“

      Harry si povzdechl:

      „Mluvili jste o tom ještě s někým jiným?“

      Lucius se ohradil:

      „Samozřejmě že ne. Bavili jsme se o tom jen v rodinném kruhu a tam to také mělo zůstat!“ a podíval se rozzlobeně na svého syna. Ten pokrčil rameny.

      „Chci jen vědět, jestli jsou tvé teorie správné…“

      Harry na ně chvíli zamyšleně hleděl a pak se zeptal Kingsleyho.

      „Kolik máme ještě času?“

      Ten vytáhl z kapsičky svoje hodinky a odpověděl:

      „Už se začínají scházet, čekají na nás na ministerstvu. Snad nechceš…“ a hodil po Malfoyových nesouhlasným pohledem. Harry zamyšleně přikývl.

      „Myslím, že by se měli dozvědět, co provedl Voldemort se svou duší. Aby se ho snad někdy nepokusili napodobit.“ Kingsley nesouhlasně vrtěl hlavou, ale Harry se otočil k Malfoyovým: „Když mi všichni slíbíte, že o viteálech, ani o tom, co vám řeknu, nikdy nebudete s nikým mluvit, tak se vám to pokusím v krátkosti vysvětlit.“

      Draco se zatvářil dychtivě a rychle odpověděl:

      „Slibuji.“

      Jeho otec chvíli váhal, ale pak na Harryho upřený pohled také odpověděl slibem. Matka se tvářila vyděšeně, a když se na ní Harry podíval, tak rychle vyhrkla:

      „Slibuji.“

      Harry se posadil a Kingsley si po chvilkovém váhání sedl také.

      Pak začal Harry vysvětlovat, že Voldemort neměl jen jeden, ale hned šest viteálů.

      „První, na který jsem narazil a zničil, byl ten deník, co jste podstrčil Ginny.“

      „Nikdy jste mi nic nedokázali!“ ohradil se rozechvěle Lucius.

      Harry se usmál a zakroutil hlavou.

      „To už je teď jedno. Díky tomu deníku, totiž přišel profesor Brumbál na to, jak můžu Voldemorta zničit. Došlo mu, čím ten deník byl a také to, že jich musí být víc. Začal pátrat a přišel na další předměty, které se záhadně ztratily v jeho přítomnosti a byly dost výjimečné, aby je použil k tomuto účelu. Jeden z těch předmětů dokonce vypátral a zničil. Na stopu dalšího mě navedl ten den, kdy zemřel, ale pak už to bylo na mě. Věděl jsem o dvou předmětech, které k tomuto účelu měly posloužit – medailon Salazara Zmijozela a šálek Helgy z Mrzimoru. Věděl jsem, že musím hledat něco, co patřilo Roweně z Havraspáru a že posledním viteálem je pravděpodobně Naginy…“

      Draco ohromeně vydechl:

      „a tys je všechny zničil?“

      Harry se usmál:

      „Vlastně ne, vlastní rukou jsem zničil jen ten deník, když mi bylo dvanáct. Další zničil Brumbál, medailon Ron a ten šálek z trezoru Hermiona. Ten diadém v Komnatě nejvyšší potřeby zničil Crabbe Prokletým ohněm a hada zabil Neville Longbottom. Já jsem je jen s jejich pomocí vypátral. Ale to není zase až tak důležité… Vyprávím vám to proto, abych vám vysvětlil, jak je takové mrzačení vlastní duše nebezpečné a tak zbytečné…“

      Harry se odmlčel a zamyšleně zíral před sebe na stůl. Pak smutně pokračoval:

      „Tam, v Zapovězeném lese, když na mě vyslal smrtící kletbu, moje i jeho duše opustily svoje těla a ocitly se někde na hranici mezi životem a smrtí. Na něj tam nečekal nikdo, ale na mě čekal Brumbál… Vysvětlil mi všechno, co mi nestihl říct před svou smrtí. První, co mi řekl, bylo, že nejsem mrtvý. Vysvětlil mi, proč mě Voldemort nemůže zabít.“

      Pak se rozhlédl po jejich užaslých výrazech a vysvětlil jim to.

      „Pak mi také vysvětlil, jak moje hůlka získala svoje podivuhodné schopnosti a spoustu dalších věcí. Vyprávím vám to proto, abych vám popsal, jak vypadala Voldemortova duše. Nelhal jsem Stanovi, když jsem mu řekl, že jeho duše je odsouzena k věčnému zatracení…“

      Zase se chvíli odmlčel, jako by sbíral odvahu pokračovat a pak jim velmi podrobně a barvitě popsal, jak vypadalo to, co zbylo z Voldemortovy duše.

      „Uvízlo to navěky někde mezi životem a smrtí. Neví to, co je, ani čím bylo. Jediné, co tomu zbylo, je jen hrůza, děs a utrpení. Nemá to sílu k tomu, aby se to vrátilo, ani aby to šlo dál, kde na nás čekají ti, které jsme milovali a kteří milovali nás. Zahlédl jsem je. Maminku, tátu, Siriuse a Lupina. Mohl jsem se rozhodnout, jestli půjdu za nimi, nebo se vrátím, abych dokončil to, co jsem začal. Vrátil jsem se, ale od té doby už se smrti nebojím. Není to tak hrozné, když už víte, do čeho jdete a oni tam na mě počkají. Jde jen o to, udržet svou duši vcelku a čistou, aby v sobě našla sílu překročit tu hranici. Ti, co to nedokážou, se vrací zpět jako duchové a jsou už na věky připoutáni k místům, kde za svého života zanechali stopy.“ Rozhlédl se po jejich ohromených a užaslých tvářích. V očích Luciuse Malfoye se objevil strach. A tak Harry dodal:

      „Nebraňte se výčitkám svědomí. Je to lék, který dokáže vyléčit duši. Jestli se obáváte toho, že vaše duše ztratila celistvost, nebo má na sobě nějaký stín, nebo šrám… Výčitky svědomí a lítost ji dokáží vyléčit…“

      Nechal svoje slova odeznít do prázdna, pak se pomalu zvedl a společně s Kingsleym opustili ohromené Malfoyovi a nechali je jejich vlastním myšlenkám a obavám.

      Mlčky došli až před bránu. Teprve tam Kingsley promluvil:

      „To bylo velmi působivé… Ani nám jsi to tak barvitě nevylíčil…“

      Harry si povzdechl:

      „Není to nic, na co bych rád vzpomínal. Trošku jsem si to upravil, aby to vyznělo působivěji…“ oklepal se, jako by ty vzpomínky chtěl vytřást ze svého těla.

      „Kam jdeme teď?“

      Kingsley se usmál.

      „Čekají na nás u mě v kanceláři, ale do prvního patra se přemístit nemůžeme. Přemístíme se do druhého, ty jim půjdeš říct, jak dopadla zkouška a já se ještě na moment zastavím u bystrozorů, abych zjistil, jak dopadl dnešní lov a transport těch dvou…“

      A tak se přemístili na chodbu ve druhém patře k výtahu. První slova, která přivítala Harryho, když vešel do ministrovy kanceláře, zazněla z úst Artura Weasleyho.

      „Tak jsem se dnes po obědě stal dědečkem, Harry. Billovi a Fleur se dnes narodila moje první vnučka,“ sděloval mu s rozzářeným úsměvem.

      Harry se také šťastně usmál, všechny zlé vzpomínky byly naráz pryč.

      „Jak se bude jmenovat?“ zeptal se.

      „Viktorie Fleur Weasleyová. Má přes čtyři kila a prý dala Fleur pořádně zabrat. Molly byla u toho s madam Delacourovou. Říkala, že krásnější miminko snad ještě neviděla. Řekneš to Ronovi a Ginny?“

      Harry se rozesmál:

      „Moc rád budu také pro jednou poslem dobrých zpráv.“

      Ani jim nestačil vysvětlit, jak to probíhalo u Malfoyových, protože krátce po něm dorazil i ministr a všichni se postupně krbem dopravili do ředitelny, kde už na ně čekali Sturgis Tobolka s profesorkou McGonagallovou. Kromě Artura se porady zúčastnil i Charlie a Dedalus Kopál. Paní profesorka je usadila ke kulatému stolu, na kterém už bylo občerstvení. Všichni si nalili podle chuti čaj kávu, nebo jako Harry – dýňový džus. Pak začala porada.

       

      Items details

      • Hits: 7988 clicks

      Tecox component by www.teglo.info