Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 14, Sbohem Bradavice

      Had_hrozbaOslava byla skvělá jako vždy. Harry se nacpal k prasknutí a výtečně se bavil ve společnosti lidí, které měl rád. Přišli dokonce i Bill a Fleur s maličkou Viktorií. Ginny si ji pochovala a tvářila se nadšeně. K Harrymu se naklonil George a zašeptal mu do ucha:

      „Dej si pozor, aby se nenakazila…“

      Ke štěstí mu chyběla jen přítomnost Rona a Hermiony a Ginny zřejmě také, protože se společně s ním zvedla už v osm večer a ochotně souhlasila s návratem do školy. Když vystoupili z krbu v ředitelně, tak se jim dostalo vřelého uvítání a upřímných gratulací nejen od současné ředitelky, ale i od ředitelů bývalých. Hermiona, Dean i ostatní Nebelvírští je na koleji přivítali také velmi srdečně a s upřímnou gratulací, ale Ron…

      „No, tak jak jste si užili oslavu?“ zeptal se jedovatě a z očí mu už zase svítila zášť a žárlivost. Harry se to pokusil trochu srovnat:

      „Oslava byla bezva, jako vždycky v Doupěti, ale chyběli jste nám tam a tak jsme se k vám vrátili dřív, než jsme museli…“

      Dean rozjásaně navrhnul:

      „Zítra jsou Prasinky, můžete ten úspěch oslavit ještě jednou s námi u Aberfortha.“

      „Skvělý nápad Deane…“ poplácal ho Harry po rameni a prostě si přestal naštvaného Rona všímat.

      Když ale šli spát, tak ještě Dean probíral skvělý úspěch členů BA na konkurzu se Siriusem a Jamesem, kteří se z toho také pořád ještě nemohli vzpamatovat, a Ron se zase s jedovatostí v hlase ozval:

      „Tak to vypadá, že se tvoje kariéra bude asi ubírat trochu jiným směrem, než sis plánoval. Jako profesionální hráč famfrpálu si přece vyděláš mnohem víc, než jako bystrozor…“

      Harry se podivil:

      „Tak to mě opravdu ani nenapadlo, Rone. Famfrpál je skvělý koníček a mistrovství je dobrý způsob, jak si užít poslední prázdniny. Na mém plánu stát se bystrozorem se tím ale nic nemění. Tu hru miluju, skvěle se tím bavím, ale živit se jím nechci.“

      „No jistě,“ ušklíbl se Ron, „ty máš přece peněz dost, nepotřebuješ dál vydělávat…“

      To už Harryho rozzlobilo.

      „Tak jestli ti jde o tohle, tak se můžeš pokusit vydělávat si famfrpálem sám. Někteří z těch brankářů, co na konkurzu byli, se tobě, když si ve formě, rovnat nemohli. Ale musel bys něco udělat s tou tvou nervozitou, protože jen ta byla důvodem toho, že si nedostal od trenéra pozvánku, jako Ginny. Dostal si šanci vyhrát jako kapitán s týmem pohár a dokázal jsi to. Tak už mi přestaň závidět každý můj úspěch, nemáš to zapotřebí…“

      Na to už Ron nenašel odpověď a tak se převalil na posteli a otočil se k němu uraženě zády. Dean se na Harryho rozpačitě podíval a přiznal se:

      „Víš, ono je někdy těžké, mít tě za kamaráda… Taky jsem vám tu pozvánku na konkurz chvíli záviděl, ale pak jsem uznal, že ty i Ginny jste opravdu o dost lepší než já a tak jsem se s tím vyrovnal. Opravdu vám to přeji a budu vám chodit fandit tak často, jak to bude možné.“ Harry se na něj usmál, přikývnul a na Ronovu adresu dodal:

      „Však ono mu to taky časem dojde a dostane zase rozum…“

      Zalezl do postele a s úsměvem na rtech, pro svoje rodiče, skoro okamžitě usnul.

      Ráno už se Ron netvářil ani tak naštvaně, jako rozpačitě. A také hned, jak k tomu byla příležitost a on se ocitl s Harrym sám, ze sebe začal soukat omluvu.

      „Víš, Harry… Omlouvám se… Já jsem to tak nemyslel…“

      Harry se na něj usmál:

      „Já vím, Rone, taky tě mám rád…“ a když viděl jeho překvapený výraz, tak se rozesmál, vzal ho kolem ramen a vedl ho na snídani. Hermioně a Ginny se očividně ulevilo, když je viděly scházet z ložnice v přátelském objetí. Ginny se s úsměvem zeptala:

      „Tak jak se těšíte do Prasinek?“

      Harry pokrčil rameny:

      „S tou oslavou se asi moc nerozšoupneme, ve váčku už mi cinká jen pár drobných…“

      „To nám všem, ale když to dáme dohromady, tak to na pěknou oslavu vydá…“ uklidnila ho Hermiona.

      A tak se po snídani vydali společně s Justinem, Terry, Lenkou, Deanem a skvělou náladou do Prasinek. U Prasečí hlavy byl jen párek pochybných, špinavých a usmolených kouzelníků, kteří se zvedli a odešli v okamžiku, kdy se k nim přidali Hagrid, Sturgis a Hestie. Sturgis se za nimi ještě chvíli ostražitě díval a Hestie s Hagridem se k nim posadili.

      „Slyšeli jsme, že se tu bude oslavovat úspěšnej konkurz do národního týmu a tak jsme si přišli poslechnout, jak to včera probíhalo…“

      Harry se zasmál:

      „Jistě, jste srdečně zváni milí profesoři…“ mrknul na Sturgise a přisunul mu židli. „Posaďte se k nám…“

      „Myslel jsem, že už máš po zkouškách Harry…“ řekl mu s úsměvem.

      Harry přikývl:

      „To máš tedy pravdu Sturgisi…“

      „Jé, vy si tykáte?“ zaregistrovala Hermiona.

      Harry se rozesmál:

      „Ano, ode dneška… Co si dáš Sturgisi?“

      Sturgis se rozhlédl po té jejich partě a s úsměvem odpověděl:

      „Asi by to chtělo něco slavnostnějšího, když si máme připít na tykání. Aberforthe, máte ještě na skladě to výtečné francouzské víno, co jste mi nalil, když jsem měl narozeniny?“

      Aberforth něco zabručel a odešel dozadu. Hestie zatím přivolala tác plný čistých sklenek na víno, a když Aberforth přinesl dvě špinavé, zaprášené láhve, tak první, co udělala, bylo, že je vyčistila.

      „Pulírexo“

      Sturgis mu podal Galeon a trochu reptal:

      „Na to, že už tuhle láhev kopírujete skoro dvacet let, tak máte to víno dost předražené…“ Aberforth se rozesmál a minci mu vrátil.

      „Jestli se najde sklenička i pro mě, tak to budete mít grátis…“

      Sturgis se usmál a nalil mu taky.

      „Takže… Na tykání. Dnešním dnem přestáváte být našimi studenty a stáváme se přáteli.“

      Ze všech tváří svítily rozzářené pohledy a připili si se zvláštním výrazem ve tváři, jako by prožívali významný a zlomový okamžik svého života.

      „Já si s váma se všema sice tykám už dávno, ale tímhle vínem si s váma rád připiju ještě několikrát…“ řekl Hagrid a uznale pomlaskával. Harry se usmál na Sturgise a Aberfortha: „Díky té Sturgisově poznámce jsem si uvědomil, jak výnosné je pro kouzelníka provozovat hospodu…“

      Aberforth kroutil hlavou:

      „A co sis myslel, že všechno pořád dokola nakupuji?“

      Harry pokrčil rameny.

      „Víte přece, že jsem vyrůstal mezi mudly. Některé kouzelnické fígle mi pořád ještě unikají…“ Aberforth se na něj zamračil:

      „Myslel jsem, že jsme si právě připili na tykání…“

      Harry se zatvářil velmi rozpačitě. Nějak si nedokázal představit, že by měl Aberforthovi tykat, jako si nedokázal představit, že by tykal jeho bratrovi. Lenka se zvedla a jako by přesně věděla, co se mu honí hlavou, položila hostinskému ruku na rameno a řekla:

      „Tak si skus představit, že je Aberforth tvůj dědeček, Harry. Tomu bys přece taky nevykal…“ Harry se na ni překvapeně podíval a Aberforth se smíchem dodal:

      „To je skvělý nápad Lenko. Můj bratr měl tebe i tvé rodiče rád jako vlastní potomky, jen vám to prostě neuměl dát najevo. Takže tě můžu klidně adoptovat, Harry Pottere…“

      Harry se na něj zamyšleně podíval, a když nad usmolenými brýlemi uviděl rozzářený pohled jasně modrých očí, tak s úsměvem přikývnul:

      „No tak tedy – jak si přeješ, dědo…“

      Aberforth se prudce napřímil.

      „Tak takhle tedy ne, Harry. Dědo, mi tedy říkat nebudeš! Já jsem dědek moderní a chci, abys mi říkal jménem.“

      Všichni přítomní se upřímně rozesmáli a Harry se smíchem odpověděl:

      „Tak tedy… jak si přeješ Abe.“

      Vtom se, do všeobecného veselí, začali do lokálu trousit další hosté. Lenka zarazila Aberfortha, který chtěl vstávat, aby je obsloužil:

      „Jen seď Abe, já se o ně postarám…“ a šla s několika máslovými ležáky ke zbytku Nebelvírského famfrpálového týmu. Za nimi dorazila větší část Havraspárského týmu, pár Mrzimorských, Harper s Robinem a ptali se:

      „Harry, je to pravda, že jsi vyhrál konkurz na chytače do národního týmu?“ a když s úsměvem přikývl, tak se zeptali:

      „Budeš vyprávět, jak to tam vypadalo? Rádi bychom si to taky poslechli…“

      Harry se smíchem ukázal kolem sebe.

      „Nejste jediní. Posluchačů už je tu fůra, tak se přidejte, dejte si něco k pití a my vám s Ginny budeme vyprávět, jak to probíhalo.“

      A tak Harry a Ginny střídavě popisovali, jak byl konkurz zorganizován a co se tam dělo. „Chytač se šestkou vypadl už při prvním souboji. Dostal takovou ránu potloukem do hlavy, že ho dopravili k Mungovi…“ vyprávěl Harry a Ginny pokračovala:

      „Kromě Olivera a Adriena, brankáři za moc nestáli. Většina z nich chytala jako Ron, když má trému…“ Všichni se rozesmáli, jen Ron se zatvářil kysele a Harry se na Ginny podíval trochu vyčítavě. Když Harry vyprávěl, jak se Béda Kulička pohádal s bývalým chytačem Doganem, tak se Hagrid zeptal:

      „Dogan Dolanski? Toho jste porazili oba?“

      Harry přikývl.

      „Ano. Já, Charlie i ta holka od Harpyjí…“

      Hagrid se zasmál:

      „Tak to sem rád, že Charlie dostal příležitost, aby mu to vrátil…“ a když viděl nechápavé výrazy v jejich tvářích, tak začal vysvětlovat.

      „Dogan dělal chytače za Zmijozel. Když byl v sedmém ročníku, tak za Nebelvír začal hrát Charlie. A hned v prvním zápase s ním prohrál. Všechny ostatní zápasy v tom roce vyhráli a tak skončili za Zmijozelem druzí. Bylo to pochopitelné… Charlie byl ve druháku a Doganovi bylo už osmnáct, ale já vím, že to Charlieho tehdy moc trápilo. Tak sem rád, že mu tu porážku mohl teď oplatit…“

      Harry se usmál: 

      „Nám nic neřekl…“ a pak se otočil k Ginny:

      „Víš co je mi divné? Ta chytačka od Harpyjí je přibližně stejně stará jako my, ale v Bradavicích jsem ji neviděl…“

      Ginny přikývla:

      „Bavila se s těmi ostatními Harpyjemi a říkala něco o škole v Nevadě… Není to někde v Americe?“ zeptala se Hermiony.

      Ta přikývla.

      „Dost Angličanů posílá děti do jiných škol v zahraničí. Někteří tam mají kořeny, sami tam chodili do školy a někteří si myslí, že tam jejich děti dostanou lepší vzdělání… Zrovna o Amerických školách se ale říká, že tam udělá zkoušky každý, kdo to tam těch šest let vydrží…“ napila se vína a pak, když viděla kolem sebe zaujaté posluchače, tak pokračovala: „Zato třeba v Rusku mají velmi náročný školní systém. Tam je vzdělání rozdělené do tří stupňů. Začíná se tam ve dvanácti letech a za tři roky skládají první zkoušky – základní. Kdo neuspěje, zůstane bez vyššího vzdělání a nemá moc příležitostí se uplatnit. Za další tři roky skládají další zkoušky – střední a v jednadvaceti letech skládají zkoušky vysoké. Tam jsou totiž kouzelníci plnoletí až v jednadvaceti. Také prý tam velmi dbají na skvělou fyzickou kondici, zvlášť v té, co je někde na Sibiři, ale to i v jiných školách, třeba v Himalájích… Jestli se střetnete na mistrovství s Rusy, tak si dávejte velký pozor. Jsou to prý dost tvrdí až brutální hráči…“

      Ron se zamyslel:

      „Jak je to vlastně zorganizované? Letos je přece mistrovství v Argentině, tak kdy tam odjíždíte?“

      Harry pokrčil rameny:

      „Já vlastně nevím, na to jsem se neptal. Zatím máme rozpis zápasů v evropské skupině na červenec. Je to devět zápasů a hrajeme střídavě doma a venku.“

      Sturgis začal vysvětlovat:

      „První část mistrovství světa se hraje ve čtyřech základních skupinách. Západní, severní a jižní Evropa – to je naše skupina, Africká skupina, kam patří i Turecko, Asijská skupina, kam zařadili i Austrálii, Nový Zéland a východoevropské země a čtvrtá je Amerika. První dva týmy ze základní skupiny pak odjíždí druhého srpna do pořadatelské země, kde začíná mistrovství čtvrtfinálovými zápasy. Tam si při slavnostním zahájení kapitáni vítězných týmů vylosují čtvrtfinálového soupeře z týmů, které se ve skupinách umístily na druhém místě. Pak následují dva semifinálové zápasy a na závěr velké finále. Doufám, že ze skupiny postoupíte, protože jsme si s Hestií dnes ráno objednali lístky na celé mistrovství i s ubytováním v Argentině. Počítáme s tím, že vám budeme fandit až do finále a budeme mezi prvními, kdo vám bude gratulovat k zisku titulu…“

      Harry zalapal po dechu a vytřeštil na něj oči a Ron se zasmál:

      „Ale nikdo na vás nijak nenaléhá. Nejdůležitější je, abyste si to celé hezky užili, dobře se pobavili a smysluplně prožili svoje poslední prázdniny…“

      Harry se na něj zamyšleně podíval a trochu kousavě odpověděl:

      „No díky Rone, už mě to pomalu přestává těšit a začínám pociťovat tu tíhu zodpovědnosti…“ Hermiona je rychle zarazila:

      „Nechte toho! To, že na sebe berete jistou zodpovědnost, když máte reprezentovat celou Anglii, přece ještě neznamená, že by vás ta hra neměla těšit a že byste si to neměli užívat. Naopak. Když se necháte přemoct zodpovědností, tak dopadnete jako Ron v tom letošním posledním zápase. Až, když si tu hru začal užívat, tak se jeho výkon výrazně zlepšil…“

      Ron se zamračil:

      „Od kdy jsi ty famfrpálový odborník?“

      Hermiona se zasmála:

      „Nejsem famfrpálový odborník, ale začínám se stávat specialistou na tvoje rozmary a nálady…“ odpověděla mu s úsměvem a Ron zmlknul a zrudnul.

      Dobrá nálada a pohoda se zase vrátily a zábava pokračovala.

      Harry se zájmem pozoroval Lenku, která s úsměvem a ochotně obstarávala obsluhu a zeptal se Aberfortha:

      „Abe, nepřemýšlel si o tom, že si sem vezmeš někoho na výpomoc?“

      Ten přikývl.

      „Jistě, už jsem se s Lenkou dohodl. Po prázdninách sem nastoupí…“ a Lenka se připojila s vysvětlením:

      „Původně jsem myslela, že budu muset tátovi pomáhat s Jinotajem, ale teď, když má Leeho, tak mi došlo, že mě novinářská práce neláká. Tohle mě baví mnohem víc. Dohodla jsem se paní Weasleyovou, že se k vám budu přes prázdniny chodit ještě učit vařit a pak rozšíříme sortiment i o teplá jídla…“

      Aberforth zabručel:

      „Vařit tu můžeš, ale uklízet ti nedovolím. Nechci, aby tahle putyka ztratila svou pověst – musíme si udržet přehled o všech nekalých živlech…“

      V Harryho tváři se objevilo pochopení.

      „Takže tohle…“ a ukázal na příšerně špinavou podlahu a zaplivané stěny, „je vlastně jen kamufláž, abyste věděli, co se děje v podsvětí?“

      Aberforth se usmál.

      „Albus věděl, že si na pořádek moc nepotrpím, a když mi tuhle putyku v podobném stavu dohodil, tak mi nebylo zatěžko zvyknout si na to prostředí a na štamgasty. A tak díky mě věděl o každé špatnosti dřív, než se stala.“

      Harry se podíval na Lenku.

      „A ty myslíš, že si na ten nepořádek dokážeš zvyknout?“

      Ona se usmála:

      „V kuchyni a u sebe v pokoji mít pořádek budu a tady? Vždyť i vy už jste si zvykli, jinak byste tu nebyli…“ pak ještě dodala:

      „Táta o tom ještě neví, tak se před ním neprořekněte. Musím ho na to připravit pomalu, aby se ho nedotklo, že nechci převzít jeho řemeslo…“

      Pak ještě s pomocí ostatních děvčat udělala k obědu studené obložené mísy, Harry jim přispěl svým chlebem a Dean s Justinem svými zásobami zeleniny a tak zůstali u Prasečí hlavy až do večeře.

      Během odpoledne se Harryho zmocňovala čím dál tím větší touha po tom, aby byl s Ginny sám a zdálo se mu, že i v jejích očích vidí podobné přání. A tak se jí cestou na hrad, když způsobně odcházeli z Prasinek na večeři domů, potichu zeptal:

      „Jak to s tebou vypadá Ginny, můžeme už dnes navštívit naše hnízdečko lásky?“

      Ginny s rozzářeným pohledem přikývla.

      „Celé odpoledne nemyslím na nic jiného. Jen mě mrzí, že musíme být zase do večerky na koleji…“

      „A musíme?“ zeptal se Harry a svíraje Ginny kolem ramen v pevném objetí, přesunul se s ní ke Sturgisovi. Vzali si ho trochu stranou a Harry se zeptal:

      „Ještě pořád se od nás očekává, že strávíme poslušně celou noc na své koleji?“ Sturgis se významně usmál a odpověděl:

      „Řekl bych, že paní ředitelka od vás podobné chování skutečně očekává. Jestli vás načapá, tak je schopná dát vám ještě školní trest, nebo si na vás stěžovat v Doupěti…“

      Harry se zatvářil utrápeně.

      „Tím chceš říct, že musíme být do devíti na koleji?“

      Sturgis se rozesmál.

      „Ne, tím chci říct, že byste se od ní neměli nechat načapat.“

      Harry se také rozesmál:

      „Tak dobře. My si na ní dáme pozor…“ a rozběhli se s Ginny ruku v ruce napřed.

      Cestou z večeře si vyzvedl na koleji svůj nenahraditelný Pobertův plánek, dobře zajistil hnízdečko v sedmém patře kouzlem Abdus emotion a pak už se oba nechali unášet svou láskou a touhou. Když pak unaveni a spokojeni leželi v objetí, tak se Ginny opatrně zeptal: „Už jsi přemýšlela o naší svatbě?“ Ginny zvedla hlavu, podívala se mu do očí a zeptala se:

      „A ty?“

      „Já už ano, ale nejdřív bych chtěl slyšet, jaké představy o ní máš ty…“ odpověděl s úsměvem. Ginny zvážněla a začala vysvětlovat:

      „Víš… snažila jsem se na naši svatbu pohlížet z mamčina hlediska. Charlie se asi bude chtít taky brzy ženit, podle toho, jak mluvila Katie. Ron s Hermionou asi časem taky a tak mě napadlo, že bychom s některým z nich mohli naši svatbu spojit, aby s tím neměla tolik starostí… Vadilo by ti to?“

      Harry se šťastně rozesmál a řekl jí o Kingsleyho nabídce.

      „Kdybychom měli svatbu tady v Bradavicích, tak by s ní mamka měla ještě míň starostí. Novomanželskou ložnici už tady také máme…“

      Ginny se také rozesmála, ale pak se zarazila.

      „Takhle brzy… to se mamce asi moc líbit nebude. Jako bych ji slyšela: Kam pospícháte, máte před sebou celý život… nechcete si to ještě rozmyslet?“ zdařile imitovala.

      Harry pokrčil rameny:

      „Moji rodiče se také brali v devatenácti a proti naší svatbě by nic neměli. Když se spolu dohodneme, tak nám pomůžou mamku přesvědčit oni i Charlie s Kingsleym. Nevíš, jestli by se k nám nechtěli připojit i Ron s Hermionou?“

      Ginny se zasmála:

      „No Ron možná ano, ale myslím, že Hermiona si chce dát ještě načas…“ Harry se také usmál: „Taky si myslím, ale zeptat se jich musíme, aby se necítili dotčení. Alespoň si to budou muset spolu ujasnit. Takže co ty na to – jsme domluvení, nebo si to potřebuješ ještě promyslet…“  

      Ginny se zamyslela a pak se ho opatrně zeptala:

      „A nemají svůj podíl na tom, že tak pospícháš, ty tvoje fanynky před stadionem?“

      Harry se usmál:

      „Jo, ty mě fakt vyděsily a nebudu zapírat, že mě nenapadlo, že by mi snad mohly dát pokoj, až budu ženatý, ale s Kingsleym jsme se domlouvali už před tím… A Ronovi jsem řekl už víc než před rokem, že se s tebou hodlám zasnoubit hned, jak budeš plnoletá a oženit hned, jak doděláme školu. V tomhle mám jasno už velmi dlouho. Vím, že žádnou jinou nechci. Po tvém boku chci strávit zbytek života…“ a velmi něžně ji políbil.

      Ginny jeho polibek vášnivě opětovala a tak se mezi nimi rozhostilo dlouhé ticho. Než usnuli, tak zašeptala, stulená v jeho náruči:

      „Ráno se zeptáme Rona a Hermiony a pak můžeme zavolat Kingsleymu, že jeho nabídku přijímáme…“

      Harry zajel prsty do jejích vlasů, zlehýnka tu její rudou, voňavou hřívu políbil a usínal se šťastným úsměvem na tváři.

      Ráno počkali, až paní ředitelka dojde do Velké síně na snídani a proklouzli do liduprázdného sedmého patra. Ostatní byli předem upozorněni, že na ně nemají večer čekat a tak je přivítali u snídaně jen významnými úsměvy. Harry jim oznámil, že se právě domluvili na termínu svatby a vyprávěl jim o Kingsleyho nabídce. Na závěr se zeptal Rona a Hermiony, jestli se k nim nechtějí také připojit.

      „Nemusíte odpovídat hned. V klidu se dohodněte. Ta svatba se tu třicátého prvního bude konat stejně, ať už se k nám přidáte, nebo ne. My teď máme před sebou jen jeden těžký úkol – přesvědčit mamku, aby s tím naším plánem souhlasila.“

      Ron se zaraženě zeptal:

      „A nebude vám ten termín nějak kolidovat s mistrovstvím?“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „Poslední zápas ve skupině máme devětadvacátého, a jestli postoupíme, tak do Argentiny odjíždíme druhého srpna. Vlastně by to byla docela neobvyklá svatební cesta, že?“

      Děvčata se zaculila a Lenka se hned Ginny hlásila:

      „Kdybys potřebovala družičku, tak si na mě vzpomeň, ano?“

      Po snídani vyrazili Harry a Ginny spolu ven, posadili se u jezera a Harry vytáhl z kapsy jasně modré zrcátko.

      „Kingsley?“

      Za chvilku se v zrcátku objevily Kingsleyho černé oči.

      „Ano Harry?“

      Ten se usmál a s rozzářenýma očima začal:

      „Je tu se mnou i Ginny. Voláme ti proto, abychom ti oznámili, že tvou nabídku na společnou svatbu přijímáme…“

      „Jů… to je senzace!“ ozval se ze zrcátka hlas Angeliny a vzápětí i její oči.

      „Ginny?“

      Harry jí předal zrcátko a s úsměvem je poslouchal.

      „Hned jak přijedeš ze školy, tak se musíme sejít i s Katií a domluvit se, jaké si pořídíme šaty, musíme dát dohromady družičky a všechno to trochu sjednotit…“

      Ginny se usmála:

      „Nebude to trochu moc? Hrajeme spolu v jednom týmu, svatbu budeme mít dohromady, tak bychom snad mohly být alespoň oblečené jinak…“

      „Ne, ne… to je právě důvod, proč musíme být oblečené alespoň podobně…“ nesouhlasila Angelina a Harry dodal:

      „Jestli postoupíme ze skupiny, tak budeme mít společnou i svatební cestu, to si také uvědom…“

      Kingsley se smíchem dodal:

      „No, já nevím jak vy, ale my pojedeme po mistrovství ještě alespoň na týden někam sami.“ Angelina se zachichotala:

      „Nech toho, Kingsley…“ a Ginny s Harrym se rozesmáli.

      Pak se s ní Ginny domluvila:

      „Nejdřív musíme přesvědčit mamku. Chci, aby se na přípravách podílela. Jsem její jediná dcera a ona už mi odmalička básní o tom, jak bude chystat mojí svatbu. Nemůžu jí teď odstavit a tak byste nám mohli pomoct s jejím přesvědčováním. Uvidíme se prvního na tréninku a tam se můžeme domluvit na taktice.“

      Kingsley se přidal:

      „Přijdeme vás s  Arturem odpoledne z tréninku vyzvednout, tak s domlouváním taktiky počkejte na nás…“

      Ginny se podivila:

      „Taťka už o tom ví?“

      Kingsley přisvědčil:

      „S ním už jsem ten svůj plán probíral, moc se mu ten nápad líbil a bude šťastný, že jste se takhle rozhodli…“

      Ginny kroutila hlavou:

      „No, když nám pomůže i taťka, James a Lily, tak bychom to měli zvládnout, budeme v přesile…“ a tak se, se smíchem rozloučili.

      Během oběda je všechny Justin pozval na malé přátelské posezení venku u jezera, aby s ním oslavili jeho narozeniny.

      „Proč si něco neřekl už včera, když jsme byli v Prasinkách. Nemáme pro tebe žádné dárky…“ zlobily se Ginny a Hermiona. Justin se usmál:

      „Nejspíš proto, že od vás žádné dárky nečekám…“

      Harry na Ginny zamrkal, ona pochopila a usmála se.

      Tak je všechny vzal Harry po obědě do ložnice a z batůžku vytáhl dva pytlíky sladkostí a drobností od George, které měl ještě schovány od svých narozenin.

      „Syslím to tady právě pro takovou příležitost. Každý si tu pro Justina něco vyberte. Ten bude koukat, co dostane dárků. Budete to umět pěkně zabalit holky?“ A tak si všichni udělali z jeho zásob dárkové balíčky a Hermiona, Lenka a Ginny je všechny pěkně zabalily včetně velkých ozdobných mašlí. Justin opravdu koukal, když mu u jezera všichni předali dárky a posadili se kolem něj.

      „Páni… kde jste to všechno vzali?“

      Harry se na něj usmál, pokrčil rameny a řekl:

      „To bude asi nějaké kouzlo…“ a všichni se rozesmáli. Justin byl očividně dojatý a nezmohl se na slovo a tak se jejich pohoštění ujala Terry. Přivolala piknikový košík a zeptala se:

      „Co si dáte k pití?“

      Harry se rozhlédl kolem sebe a odpověděl:

      „No, vzhledem k tomu, že jsme na školním pozemku a odevšad je na nás dobrý výhled, tak asi nic jiného než máslový ležák nepřichází v úvahu…“

      Terry se usmála a začala z košíku tahat jednu láhev za druhou.

      „Proto jsem od vás nechtěl žádné dárky. Váček mám úplně vymetený a Terry taky. Zbylo nám tak akorát na jednu láhev a tu jsme pak zkopírovali, abychom vás mohli alespoň trochu pohostit…“ přiznal se rozpačitě Justin.

      Harry se rozesmál:

      „Až dojde lahvový, tak přivolám ten džbánek, co jsem dostal od Sturgise. Stačí, když někdo z vás dodá sklenice…“ napil se a dodal:

      „Máte to skvěle vychlazené, to přijde v tomhle počasí vhod. Musíme vychladit i ten džbánek.“

      A tak Lenka přivolala velký tác, osm skleniček a řekla mu:

      „Tak sem s ním, začneme chladit.“

      Harry přivolal modrý džbánek plný výtečného máslového ležáku, udělal kopii a originál zase nechal zmizet do nicoty, která je tak říkajíc vším. Lenka džbánek položila na tác vedle sebe a začala ho proudem studeného vzduchu chladit. Když dopili, tak rozlila ležák do sklenic, džbánek doplnila a všem sklenky rozdala.

      „Tak tedy – na Justinovo zdraví!“ pronesl Harry přípitek, všichni si přiťukli a s chutí se napili. Harry najednou ztuhnul. Chvíli se tvářil udiveně a pak se zeptal:

      „Co jsi mi tam dala, Lenko?“

      Ta se na něj podívala s naprosto nevinným výrazem:

      „Jak to myslíš?“

      „Ale no tak… Jak mi vysvětlíš, že mi najednou připadáš tak hrozně přitažlivá a mám strašnou chuť tě políbit?“ zeptal se jí Harry.

      Hermiona, Dean a Lenka se rozesmáli a Hermiona mu podala malou lahvičku.

      „Tady máš protilátku na nápoj lásky. Chtěly jsme jen dokázat Ginny, že se o tebe nemusí bát. Když dokážeš odolávat kletbě Imperius a veritaséru, tak že tě nápoj lásky také nedostane.“ Harry se podíval vyčítavě po Ginny.

      „Já v tom nejedu, Harry, neměla jsem tušení, co na tebe chystají – přísahám!“ bránila se jeho nastávající a Hermiona se jí zastala:

      „Opravdu o ničem nevěděla Harry. Jen nám vyprávěla, po návratu z konkurzu, o těch tvých fanynkách a projevila obavy, aby se tě některá z nich nepokusila omámit kouzly. Říkala jsem jí, že nemají šanci, ale ona nevypadala, že se dala přesvědčit a tak jsem se dohodla s Lenkou, že jí to předvedeme v praxi…“

      Ron se po jeho vyčítavém pohledu taky bránil:

      „Na mě nekoukej, mě taky nic neřekly…“

      Hermiona pokračovala:

      „S naším plánem jsme seznámily jen Deana, aby se s tebou nechtěl prát, kdybys náhodou neodolal a na Lenku se vrhnul…“ dopověděla se smíchem.

      Harry se tvářil chvíli trochu naštvaně, ale když se k němu Ginny přitulila a zašeptala: „Promiň, že jsem o tobě pochybovala…“ tak zase roztál a začal se zase bavit.

      „Už se na nás nezlobíš?“ zeptala se s úsměvem Lenka. Harry zavrtěl hlavou:

      „Nezlobím se, ale budu si to na vás pamatovat a při první vhodné příležitosti vám to nějak oplatím…“

      Skvěle se bavili a tak Harry dostal nápad:

      „Co kdybychom na rozloučenou s Bradavicemi uspořádali v úterý místo oběda takový pěkný piknik tady venku? Domluvíme se se skřítky, jestli by nám nemohli připravit nějaký bezedný koš třeba s pečenými kuřaty, nebo něčím takovým, co se jí na pikniku a posedíme se všemi, s kterými bychom se měli pořádně rozloučit…“

      Děvčata se rozzářila. „Skvělý nápad Harry, to by mělo jít zorganizovat docela snadno…“ a začaly plánovat, koho pozvat a jaké vyrobí pozvánky. Harry je chvíli s úsměvem poslouchal a posedl ho stesk z toho loučení. Najednou si nedokázal představit, že už se sem prvního září nevrátí. Takové rozhodnutí už jednou udělal, ale tehdy byla jiná situace, měl v patách smrt a musel se tak rozhodnout. Ale teď už měl pocit, že sem nepatří a z toho mu bylo smutno. Asi svoje pocity dost nezastřel, protože se k němu Ginny přitulila a zašeptala:

      „Vrátíš se sem, Harry… Chceš být přece profesorem – jednou se sem vrátíš…“

       

      Items details

      • Hits: 7726 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      rusalka 07 Duben 2016
      "Zadrž a vrať se zpět slzo,
      vodo prokletá,
      smutku ty obrať cestu svou,
      vzpomínko milá vrať se k nám,
      roky nám nikdy neubudou."
      Já tu fakt brečím, že jim končí škola.
      „Vrátíš se sem, Harry… Chceš být přece profesorem – jednou se sem vrátíš…“
      Nechci aby se Harry vrátil do Bradavic učit jako duch. Nikdy by nedošel klidu? :cry:
      Dík za tak dojemné čtení. I venku prší, příroda pláče jarním deštěm nad opadajícími okvětními lístky broskvoní.