Hledej

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 5, Konkurz

      Mal_vlkodlakV pátek před večeří si Harry svolal členy svého předloňského famfrpálového týmu. Kromě Ginny a Rona Weasleyových, Demelzy Robinsonové, Jimmy Peakese a Ritchie Cootea pozval na poradu i Deana.

      „Je to jen na tobě Deane, jestli se rozhodneš s námi spolupracovat. Předem tě musím upozornit na to, že nemůžu do základního týmu postavit víc než dva studenty o rok starší, ale můžu ti nabídnout místo prvního náhradníka, pokud by jeden z nás dvou z nějakých důvodů vypadl. Chtěl bych do týmu letos zařadit několik mladých nadějí, od McGonagallové oficiálně schválených jako náhradníci.“

      A s pohledem na Demelzu dodal:

      „Abys neměla příští rok problémy sestavit tým, protože počítám, že to budeš ty, kdo po mě zdědí kapitánskou pásku.“

      Pak se s úsměvem obrátil znova na Deana:

      „Jestli přijmeš roli prvního náhradníka, tak ti k ní přibalím i funkci asistenta trenéra pro mládež…“

      Dean se rozesmál:

      „Tak tuhle nabídku nejde odmítnout Harry. Budu spokojený, když s vámi budu moct alespoň trénovat. Díky…“

      Pak jim Harry všem vysvětlil, jak chce zorganizovat konkurz a co od přítomných očekává.

      V sobotu ráno, když se oblékali, tak se ozval z portrétu táta:

      „Docela rád bych tě viděl při práci na tom konkurzu. Nemohl bys nás tam vzít sebou?“

      Harry se zamyslel a pak se zeptal Rona:

      „Nevíš, jestli půjde i Hermiona?“

      Ron se usmál:

      „To si nenechá ujít, určitě půjde. Včera si psala úkoly až do půlnoci, aby měla o víkendu volno…“ a tak je vzal sebou.

      Cestou na snídani svěřil portrét Hermioně a s úsměvem ji požádal, aby je při konkurzu trochu krotila, aby mu do toho moc nekecali. Během snídaně se k nim připojil Sturgis. Přišel říct Harrymu, že za ním zítra po obědě přijde Kingsley a zeptal se, jestli se k nim může připojit na konkurz. Celé osazenstvo portrétu se s ním vítalo jako se starým známým. A Harry si uvědomil, že je Sturgis vlastně jen o tři roky starší, než by byli jeho rodiče a museli se znát už ze školy. V klidu se nasnídali, a když dorazili na hřiště, tak zjistili, že je skoro plné.

      Sturgis se udiveně díval na ty davy a řekl:

      „Tolik studentů snad ani v Nebelvíru nemáme?“

      Harry se zasmál, namířil si hůlkou na hrdlo – „Sonorus“ – a v tu chvíli se jeho hlas rozléhal po celém hřišti.

      „Ti studenti, kteří nepatří k Nebelvíru se laskavě okamžitě odeberou na tribuny. Nebelvírští se rozdělí do skupin po deseti a připraví se na test základních dovedností.“

      Po těchto slovech se minimálně třetina studentů se smíchem hrnula na tribuny. Sturgis se smál a spolu s Hermionou a Lenkou, která se k nim připojila cestou, se šli také posadit. Harry, obklopen svými hráči, došel až ke shromážděným studentům.

      „Tak můžeme začít…“ a s pohledem na skupinku praštěných uhihňaných holek, které se pod vedením Romildy Vaneové, protlačili dopředu, pokračoval:

      „Ginny, Demelzo, tahle skupina si přímo říká o vaší pozornost.“

      A šeptem dodal:

      „Dejte jim zabrat.“

      Skupinu nejstarších studentů z šestého a sedmého ročníků dal na starost Ronovi a Deanovi: „Vezměte si je nahoru nad hřiště, ti už snad z košťat padat nebudou a zkuste s nimi i slalom mezi tyčemi…“

      Jimmy a Ritchie dostali desítku složenou z třeťáků a doporučení, ať s nimi radši nelítají moc vysoko. Pak, když si chtěl vybrat jednu skupinu z čtvrtého a pátého ročníku, tak za ním přiběhla Demelza:

      „Potřebujeme pomoct, Harry. Jedna hromadná havárie, zlomený nos a trocha krve, nám tam způsobily trochu hysterie…“

      Harry přicházel ke skupině a slyšel Ginny, jak se pokouší ječící skupinu uklidnit:

      „Tak už přestaňte šílet, nic to není. Odveďte ji na ošetřovnu, madam Pomfreyová to spraví jedním mávnutím hůlky.“

      Harry se usmál, a když došel až k nim, tak zařval:

      „Ticho tady bude!“

      V tu chvíli ztichlo všechno ječení, kvílení a protesty a bylo slyšet jen kňourání té zraněné dívky.

      Harry k ní došel, namířil jí hůlku na nos:

      Episkey“, pak ji ještě smyl krev z obličeje: „Tergeo“ a řekl:

      „Tak a je to v pořádku, teď laskavě vykliďte plochu a nepřekážejte tady těm, kteří chtějí skutečně hrát famfrpál.“

      Holky stáli s vykulenýma očima a nehnuli se z místa. Tak vzal Ginny kolem ramen a se slovy: „Pojď si vybrat další skupinu.“ Ji odváděl do středu hřiště.

      A tak si Ginny s Demelzou vzali ty větší studenty, Dean s Ronem další a na Harryho zbyla mrňata. S úžasem sledoval, že se k druhákům přidali i všichni tři prváčci. Přišel k nim a zeptal se:

      „Kolik hodin létání už jste letos absolvovali, pánové?“

      Lucas se sklopenýma očima špitnul:

      „Jednu…“

      Harry s úsměvem pokračoval:

      „A myslíte si, že už umíte lítat tak dobře, že můžete hrát famfrpál?“

      Lucas a Robert se sklopenýma očima kroutili hlavou, ale Mark Hagihara mu hleděl zpříma do očí a řekl:

      „Mě učil létat táta už doma, on hrál famfrpál v reprezentaci za Japonsko.“

      Harry se na něj podíval se zájmem.

      „Dobře, Mark tu zůstane a vy dva si běžte sednout támhle k panu profesorovi – rozumíte?“

      A když viděl, jak jsou zklamaní, tak je utěšil:

      „Letos se naučte pořádně lítat a příští rok to můžete zkusit znovu. V týmu bude spousta volných postů, tak budete mít mnohem větší šanci…“

      Jak se díval za odcházejícími chlapci, tak si všiml, že se na tribuně, vedle Sturgise, usadil jeho Fénix. Dostal nápad.

      „Fawkesi!“ zavolal a natáhl ruku, aby měl kde přistát. „Chceš mi trošku pomoct?“

      Fawkes radostně zapípal.

      „Mohl bys tady ty chlapce trochu vyzkoušet tak, že by sis s nimi zahrál na honěnou… Ale nelítej s nimi vysoko, jsou ještě malí a já bych nerad, aby padali z velké výšky. Trochu je povoď tady nad hřištěm, kličkuj, aby ukázali co v nich je, ano?“

      Fawkes byl nadšený a kluci se tvářili trochu vyděšeně. Harry se na ně usmál:

      „Úkolem vaší šestice je chytit Fawkese, nasedněte na košťata, připravte se – a START!“

      Pak už se jen s úsměvem koukal, jak hned v první zatáčce odpadli tři druháci po společné havárii a také na to, jak se velmi šikovným manévrem Mark té havárii vyhnul. V jedné další, trochu prudší zatáčce, spadl z koštěte další z druháků a tak, když se k němu Fawkes za chvilku vrátil, vedl za sebou už jen Marka a druháka v červeném svetru.

      „Dobrá práce pánové, postoupili jste do druhého kola…“ a odvedl je do středu hřiště, kde na něj čekali ostatní a asi třicítka těch, co prošli úspěšně prvním kolem konkurzu.

      Harry se rozhlédl po skupině, která ho napjatě sledovala.

      „Takže, potřebujeme tým doplnit jen o jednoho střelce, ale budeme vybírat i náhradníky na post brankáře, střelce a chytače. Budou s námi celý rok trénovat, když bude potřeba, tak naskočí, kdyby někdo ze základní sestavy nemohl nastoupit, ale především se budou zároveň s týmem připravovat na příští rok, aby nahradili končící členy týmu. Samozřejmě předem nezavrhuji ani možnost, že se mezi vámi objeví někdo, kdo ukáže, že je lepší než původní členové týmu a dostane se do základní sestavy na úkor některého z nás. Takže se snažte a ukažte mi to nejlepší, co ve vás je.“

      Pak, po menší odmlce pokračoval:

      „Začneme s postem brankáře. Kdo to chce zkusit, zvedne ruku.“

      Přihlásila se skoro polovina zúčastněných. Harry se otočil k Ronovi:

      „Měl bys asi začít, Rone, až tě uvidí v akci, tak jich to aspoň polovina vzdá…“

      Ron přikývl, se sebevědomým úsměvem nasedl na koště a odlétl k brankovým obručím. Harry se otočil k děvčatům:

      „Ginny, Demelza a Dean – vezměte si camrály a začněte.“

      Každý z nich vystřelil dvakrát a Ron s jistotou všech šest střel pochytal. Pak slétl k usmívajícímu Harrymu, připraven hodnotit ostatní. Harry měl pravdu, po jeho výkonu pokračovalo v konkurzu už jen šest odvážlivců. První dva nestáli za nic. Jeden nechytil nic, druhý se štěstím zachytil Deanovu střelu, ale málem při tom spadl z koštěte. Pak nastoupil šikovný černý chlapec ze čtvrtého ročníku. Jimmy se přitočil k Harrymu a řekl:

      „To je Will Davies, hrál s námi loni na postu střelce – byl docela dobrý…“

      Tak Harry se zvýšeným zájmem sledoval, jak Will pochytal pět ze šesti střel a vryl si tohoto hráče do paměti. Po něm následovali dva dost beznadějní třeťáci a nakonec šel svoje štěstí vyzkoušet druhák v červeném svetru. Na koštěti se držel docela s jistotou a svýma dlouhýma rukama pochytal tři ze šesti střel.

      Ron s úsměvem prohodil:

      „Ten prcek vypadá docela nadějně, s trochou tréninku by mohl být dobrej…“

      A tak, když u nich přistál, zeptal se ho Harry na jméno.

      „Steve Fowles,“ špitnul chlapec a celý zrudnul.

      Harry se zase rázně ujal velení:

      „Takže teď si Dean, Ginny a Demelza vezmou camrály a půjdou s nimi zájemci na post střelce. Chci vidět pohyb po celém hřišti, přihrávky a střely na obruče.“

      Pak vytáhl Harry z kapsy krabičku s tréninkovou zlatonkou, kterou dostal k narozeninám a vyzval zájemce o post chytače, aby s ním šli do středu hřiště. Tam krabičku otevřel a vypustil ji.

      „Dávejte si všichni pozor na potlouky, protože bude zároveň probíhat i konkurz na odrážeče. Nerad bych někoho musel transportovat na ošetřovnu. Je vám to jasné?“

      Když se zvedlo do vzduchu asi dvanáct střelců a osm chytačů včetně malého Marka, tak rozdal pálky šesti zájemcům o post odrážeče a Jimmy a Ritchie dostali za úkol, aby je vyzkoušeli. Ti vypustili oba potlouky a pustili se do nich s takovou vervou, že odrážeči začali padat dolů, jako zralé hrušky. Ron s Harrym rychle naskočili na košťata a měli co dělat, aby ty chudáky zachránili od tvrdého dopadu na zem. Takže konkurz na odrážeče byl během několika minut ukončen.

      Harry si se smíchem ty dva výtečníky přivolal:

      „Netušil jsem, že to vezmete takovým fofrem, takže teď zůstaňte ve vzduchu a s trochou opatrnosti vyzkoušejte, jak umějí uhýbat naši střelci.“

      Pak s Ronem zachraňovali ještě tři střelce, které ti dva sundali z košťat. Najednou se před ním objevil malý Mark Hagihara a se širokým úsměvem mu podával zlatonku. To už u nich přistávali i střelci. Ginny hlásila:

      „Koukala jsem na toho prváka, je z těch chytačů fakt nejlepší, bude z něj možná lepší chytač, než jsem byla já.“

      Harry se usmál a zeptal se:

      „Koho jste si vybrali mezi střelci?“

      Demelza ukázala na Willa Daviese a ramenatou černovlasou třeťačku.

      „Willa bereme do základní sestavy a tohle je Donna McKinneyová, s camrálem jí to docela jde a umí hbitě uhýbat potloukům, tak ji bereme za náhradníka.“

      Harry zavelel:

      „Kromě vás dvou tu s námi zůstanou ještě Steve Fowles, jako náhradní brankář a Mark Hagihara, jako náhradní chytač. Tímto je konkurz ukončen.“

      Jeho rozhodnutí se kupodivu tentokrát obešlo bez jakýchkoli protestů a odmlouvání a na ploše zůstali jen členové jeho letošního týmu a upírali na něj rozzářené pohledy.

      „Vy mi všichni dnes na večeři přinesete své rozvrhy, abych mohl naplánovat tréninky. Až budu mít zadané termíny, tak vám dám včas vědět. Hlavně se snažte nedostávat moc školních trestů, abyste nechyběli.“

      Pak poslal Marka, aby uklidil zlatonku do krabičky, rozpustil tým a šli s Ronem a Ginny na tribunu k Hermioně a Sturgisovi.

      Táta ho z portrétu přivítal slovy:

      „Takhle skvěle zorganizovaný konkurs jsem ještě neviděl. Netušil jsem, že máš takovou autoritu, Harry…“

      Ten se zasmál:

      „Kdybys viděl ty zmatky, hádky a protesty na mém předchozím konkurzu, tak by ses nedivil, proč jsem tentokrát zvolil trochu tvrdší přístup… Proběhlo to rychleji, než jsem čekal, nemáte chuť ještě před obědem zajít na návštěvu k Hagridovi? Vezmu s sebou Fawkese, aby se s ním Hagrid mohl dohodnout na společné hodině Péče o kouzelné tvory.“

      Ginny kývla na souhlas a maminka odpověděla za ostatní osazenstvo z portrétu:

      „Jistě Harry, moc rádi se s Hagridem zase uvidíme…“

      Mark mu přinesl krabičku se zlatonkou a spolu s ostatními prváky odešel s profesorem Tobolkou na hrad.

      Harry se zeptal Rona a Hermiony, jestli půjdou za Hagridem s nimi.

      „Já už jsem s Hagridem domluvená na dnešní odpoledne. Chtěl, abych ho naučila kouzla, která bude potřebovat na kroužek vaření. Mimochodem až budeš plánovat ty tréninky tak nezapomeň, že od pátku je každé dva týdny odpoledne ten kroužek s mamkou.“

      Odpověděla mu Hermiona a Ron dodal:

      „Teď asi využijeme toho krásného počasí k malé procházce kolem jezera…“ A culil se na Hermionu.

      „Dobrý nápad.“ Souhlasil Dean, popadl Lenku za ruku.

      „My to vezmeme z leva…“ a se smíchem se rozběhli z hřiště k jezeru.

      Když přišli do hájenky a Harry postavil na stůl portrét, tak se Hagridovi začaly zase do vousů kutálet slzy dojetí. Fawkes přelétl k němu na rameno a začal konejšivě prozpěvovat a tak svoje dojetí brzy zvládnul. Připravil pro Ginny, Harryho a pro sebe silný čaj a dal na stůl svoje pověstně nestravitelné griliážové hrudky vlastní výroby. Fawkes se kupodivu nedomníval, že jsou nestravitelné a pustil se do nich s takovou chutí, že měl Harry strach, aby mu po nich nebylo špatně.

      „No jo, Fawkesovi vždycky moje hrudky chutnaly, když mě občas přišel navštívit,“ řekl Hagrid a se zalíbením sledoval, jak u něj Fénixovi chutná.

      Tak se Harry uklidnil a doporučil Hagridovi, aby se s Fawkesem domluvil na tom, kdy by ho chtěl ukázat svým studentům. Pak se až do oběda skvěle bavili, když táta se Siriusem vzpomínali na svoje dobrodružné výpravy do Zapovězeného lesa a Hagrid zase na to, jak je při tom naháněl. Na oběd odešli na poslední chvíli a tak byla Velká síň už skoro prázdná. Vzali sebou i portrét a Fawkese.

      Když k jejich stolu přišla paní ředitelka, tak měl Harry obavy, že kvůli nim dostane vynadáno, ale ona jen přišla Harrymu připomenout, aby zítra po obědě přišel k ní do ředitelny, že bude nejlepší, když svou lekci nitrobrany s Kingsley Pastorkem absolvuje tam. Po obědě odnesli portrét zpátky do ložnice na kolej a vysvětlili jim, že hodlají odpoledne strávit jen ve dvou, příjemnou potulkou po školních pozemcích. Sirius mu se smíchem řekl:

      „To jsi jim neměl říkat, to je vždycky rozněžní tak, že se musím vydat osamoceně na toulky, abych jim tu nedělal křena.“

      Po velmi příjemně stráveném odpoledni si s Ginny sedli po večeři s kopiemi rozvrhů všech členů týmu, aby vybrali vhodné termíny pro tréninky. Pak si ještě dopsali rozdělaný úkol z lektvarů, domluvili se, že zítřejší dopoledne budou věnovat opakování formulí, které jim zatím nejdou, pod odborným vedením Harryho maminky. Protože šli spát dost brzy a společenská místnost byla ještě plná lidí, tak dostala Ginny jen letmý polibek na dobrou noc. Ale Harry si všiml, že i ten byl provázen závistivými pohledy přítomných děvčat. V neděli ráno byla zamračená, deštivá obloha jak venku, tak na stropě Velké síně a tak se tam moc dlouho nezdržovali a šli všichni čtyři zpět do společenské místnosti své koleje.

      Hermiona si přinesla dolů hromadu učebnic a pustila se s neobyčejným nadšením do složitého domácího úkolu z věštění z čísel. Ron se rozhodl, že se připojí k Ginny a Harrymu a udělají si společně cvičení z formulí. Harry přinesl dolů portrét a pod maminčiným vedením do oběda všichni zvládli většinu formulí, které jim zatím nešli. Po obědě se Ginny dohodla s Ronem a Hermionou, že půjdou společně přesvědčit komnatu nejvyšší potřeby, aby jim vytvořila kuchyň, kde by se mohlo patnáct lidí včetně Hagrida učit vařit, aby byli připraveni na první páteční kroužek. Harry se zatím vydal do ředitelny. Až když stál před chrličem, tak si uvědomil, že nezná heslo. Chvíli tam stál a přemýšlel o tom, že pošle paní ředitelce Patrona se vzkazem, že čeká dole, ale pak ho něco napadlo.

      Zeptal se chrliče:

      „Pustíš mě dovnitř?“

      Chrlič se samozřejmě zeptal na heslo. Harry mu se zatajeným dechem oznámil:

      „Já jsem Harry Potter.“

      A chrlič se opravdu začal odsouvat a odhalil schody. Harry zaklepal, a když uslyšel „dále“, tak vstoupil do ředitelny.

      „Dobrý den paní ředitelko.“ Pozdravil Harry a pak si všiml, že jsou vzhůru i všechny portréty a usmívají se na něj, tak ještě dodal:

      „Přeji dobrý den vám všem.“

      Profesorka McGonagallová se na Harryho usmála a řekla:

      „Vítám tě Harry, Kingsley přijde asi za půl hodiny, tak co kdybys mi zatím řekl, jestli už jsi našel téma na svou ročníkovou práci?“

      Harry se usmál a odpověděl:

      „Něco už mě napadlo, ale ještě si to chci trochu vyzkoušet, než to proberu se S… s profesorem Tobolkou.“

      Profesorka se na něj podívala trochu přísně, za to přeřeknutí, ale pak se zase zatvářila přívětivě.

      „Mohl bych využít čas, který zbývá, abych naplánoval nějaké tréninkové termíny pro famfrpálový tým?“ zeptal se Harry.

      Profesorka mu podala knihu, která byla uspořádána jako diář.

      „Tady je famfrpálový kalendář, napiš si termíny sem. Zatím jste jediní, kdo má už tým pohromadě. Profesor Tobolka mi včera při večeři vyprávěl, jak jste měli skvěle zorganizovaný konkurz, a pěl chválu na tvoje velitelské schopnosti…“

      Harry upadl do rozpaků.

      „No… já jsem se jen snažil… po zkušenostech se zmatky ze svého prvního konkurzu v šestém ročníku, aby nebyly takové problémy jako tehdy.“

      Ředitelka se na něj usmála a řekla:

      „Myslím, že i takové zkušenosti ti v budoucnosti přijdou vhod Harry…“

      Harry se trochu začervenal a pak si mlčky naplánoval termíny tréninků na první měsíc. To už se v krbu objevily smaragdově zelené plameny a během okamžiku z nich vystoupil ministr kouzel Kingsley Pastorek. S širokým úsměvem pozdravil:

      „Přeji dobrý den paní, profesorko, nazdar Harry…“ oprášil si hábit od popela a pokračoval: „Než začneme, tak bys mi měl říct, jak daleko ses dostal v nitrobraně s profesorem Snapem, abych věděl, kde začít…“

      Než Harry stačil odpovědět, tak se ozval z portrétu vedle krbu, hlas profesora Snapea:

      „Vůbec nikam jsme se nedostali. Pan Potter neprojevil ani špetku nadání, projevoval se jako lenoch a lajdák a vůbec se nesnažil něco se naučit.“

      Harry vzhlédl k jeho portrétu, kterého si před tím nevšiml.

      Byl to obraz ve velikosti jeho portrétů a z něj na něho, s obvyklým nenávistným pohledem, shlížel profesor Snape, tak jak si ho Harry pamatoval. Harry se na něj usmál, trochu zavrtěl hlavou a pak řekl:

      „Tohle už je přece zbytečné, pane profesore…“

      Snape se zle ušklíbl:

      „Jistě, opět nezdravě sebevědomý a arogantní jako vždy, že?“

      Harry se podíval na profesorku a Kingsleyho. Ti se na Snapea dívali se shovívavým úsměvem a čekali, co na to Harry odpoví.

      „Pane profesore – mám vás rád a příliš si vás vážím na to, abych se s vámi hádal. Ale přísahám, jestli toho už konečně nenecháte, tak budu žalovat svojí mámě. A jak ji znám, tak si to s vámi přijde vyříkat hezky z očí do očí.“

      Snape na něj překvapeně vytřeštil oči, zalapal po dechu:

      „Jak se opovažujete… tohle mi přece nemůžete…“ Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval: „To od vás byla rána pod pás, Pottere…“

      Kingsley a McGonagallová se tvářili vesele a profesor Brumbál se smál nahlas. Harry se s úsměvem omlouval:

      „Já vím, že byla, pane profesore. Ale musel jsem vám trochu oplatit to, jak jste se ke mně těch šest let choval. Donutil jste mě, abych vás nenáviděl, a pak jste mi, až po své smrti ukázal, že jsem sedm let nenáviděl člověka, který si to nezasloužil. Nedovolil jste mi, abych vám projevil úctu a lásku, během života, dovolte mi to aspoň teď. Vím, že mě máte rád, tak už odložte tuhle hroznou pózu a chovejte se ke mně alespoň neutrálně, když už ne přátelsky – prosím.“

      Nastalo ticho. Profesor Brumbál se na Harryho laskavě usmíval a ředitelka i Kingsley vypadali taky spokojeně. Ticho první přerušil Kingsley:

      „Dobře, tak teď, když už jste si to spolu vyříkali, tak bych rád slyšel, jak jste se dostali daleko v nitrobraně.“

      Profesor Snape si odkašlal a pak mu odpověděl:

      „Řekl bych, že Potter díky své vrozené odolnosti byl v podstatě schopen kontrolovat, které vzpomínky si prohlížím. Protože když jsem se dostal k takové, kterou nechtěl, abych viděl, tak mě dokázal obraným kouzlem odrazit. Nicméně byl tak přeplněn různými emocemi, že se dal přečíst i bez nitrozpytu a nedokázal vůbec vyprázdnit svou mysl.“

      Brumbál se s chápavým úsměvem přidal:

      „Neprožíval si tehdy zrovna nejšťastnější období, že Harry?“

      Harry se podíval na Kingsleyho a vysvětloval mu:

      „Bylo to v době, kdy se ze mě ministerstvo snažilo udělat vyšinutého lháře, Umbridgeová mi dávala pořádně zabrat a profesor Brumbál se mnou nemluvil a vyhýbal se mi. Do toho ty příšerné výlety do Voldemortovy hlavy… Bylo to pro mě dost těžké, byl jsem naštvaný na celý svět a na profesora Snapea zvlášť…“

      Snape se zasmál:

      „Jistě a do toho ještě první láska – že?“

      Harry sklopil oči, zavrtěl hlavou a zatvářil se trochu rozpačitě. Když ale, opět oči zvednul, tak zjistil, že se tahle poznámka nesetkala s žádnou odezvou u přítomných. Kingsley se zamyslel: „Samozřejmě, při takovém emociálním vypětí je zcela pochopitelné, že jsi měl s nitrobranou problémy Harry. Nicméně doufám, že jsi alespoň teoreticky podstatu pochopil, takže bychom asi udělali nejlépe, kdybychom to vyzkoušeli v praxi. Uklidni se a pokus se vyprázdnit mysl.“ Vytáhl hůlku a podíval se na něj. Harry si také připravil hůlku, zavřel oči a pokusil se na nic nemyslet. Když mu připadalo, že je připraven, tak se podíval Kingsleymu do očí.

      „Legilimens!“

      V tu chvíli se Harry ocitl s Hagridem na Siriově motorce a prchali před Smrtijedy, Hedvika umírá, odzbrojuje Stana Silničku, jeho hůlka samostatně kouzlí, pohled do Voldemortových očí a pak pád… A už byl v Doupěti, Brousek předává Ronovi zhasínadlo, Hermioně knihu, jemu zlatonku a odmítá mu dát meč… Jde po schodech, otevřené dveře na odpočívadle v prvním patře. Ginny ho zve k sobě do pokoje. Harry ji nervózně následuje.

      „Ne, to ne! Expelliarmus!

      Harry se probral na všech čtyřech na podlaze, hlava mu třeštila, a když vzhlédl, tak uviděl Kingsleyho, jak sbírá svou hůlku ze země.

      „Jsi v pořádku Harry?“ zeptal se.

      Harry se zvednul ze země, zatřepal hlavou, jako by se pokusil zbavit toho tlaku, co v ní cítil a potichu zklamaně odpověděl:

      „Jo… Myslel jsem, že už mi to půjde…“

      Kingsley ho utěšoval:

      „Pro začátek to nebylo nejhorší Harry, nenechal jsi mě proniknout moc hluboko a dokázal jsi mě zarazit dost brzy, ale tvoje vzpomínky jsou pořád volně přístupné. Zkusíme to ještě jednou, dám ti víc času na přípravu. Vyčisti si hlavu, nemysli na nic…“

      Harry se snažil, soustředil se na tmu, černočernou tmu, nic jiného než tma. Jeho oči byli upřené na Kingsleyho, ale neviděly ho, viděly jen černou nicotu.

      „Legilimens!“

      Tma… Najednou z té tmy problesklo světlo, ohlédl se zpátky, viděl je všechny, jeho matka se na něj usmála a otec přikývl, aby mu dodal odvahu… Uprostřed mýtiny plál oheň, jehož třepotavé světlo dopadalo na kruh zamlklých, ostražitých Smrtijedů. Každé oko se upíralo na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a svýma bílýma rukama svíral Starodávnou hůlku. „Myslel jsem, že přijde,“ řekl Voldemort svým vysokým jasným hlasem a oči měl upřené na poskakující plameny.

      „Předpokládal jsem, že přijde.“ Nikdo nepromluvil.

      Vypadali stejně vyděšení jako Harry, jehož srdce divoce vráželo do žeber, jako by chtělo uniknout z těla, které on chtěl opustit. Potily se mu ruce. Sundal si plášť a spolu s hůlkou si ho strčil do hábitu. Nechtěl, aby byl v pokušení se bránit.

      „Zdá se, že… jsem se mýlil,“ řekl Voldemort.

      „Nemýlil.“ Harry to řekl, jak nejhlasitěji mohl, vší silou, kterou v sobě našel: nechtěl, aby to znělo bázlivě. Životodárný kámen mu proklouzl z ochromených prstů a koutkem oka zahlédl, jak jeho rodiče, Sirius a Lupin zmizeli, když se přiblížil k ohni. V tu chvíli však záleželo jenom na Voldemortovi… Harry si nevysvětlitelně vzpomněl na Ginny, její planoucí pohled, dotek jejích rtů na jeho – Voldemort pozvedl svou hůlku. Jeho hlava byly stále skloněná na stranu jako hlava zvědavého dítěte, které zvažuje, co se stane, pokud bude pokračovat. Harry opětoval pohled jeho rudých očí, chtěl, aby se to stalo teď, rychle, dokud ještě stál, než ztratí kontrolu nad svým tělem, než odhalí svůj strach – Uviděl pohyb rtů a záblesk zeleného světla a najednou bylo všechno pryč.

      Bellatrix se zasmála stejně rozjařeně, jako Sirius, když spadl za závoj. Mollyina kletba vletěla Bellatrix pod paži a trefila ji přímo do hrudníku, rovnou do srdce. Bellatrix zmrzl úsměv na rtech, vykulila oči: na chvilku pochopila, co se stalo, a pak se svalila na zem. Od přihlížejících se ozvalo zahučení a Voldemort zařval. Harry cítil, jak se dal automaticky do pohybu: viděl McGonagallovou, Kingsleyho a Křiklana vržené do vzduchu, kterak se kroutí a svíjí. Jako by Voldemortův vztek padnutím jeho posledního přívržence vybuchl jako bomba. Voldemort pozvedl hůlku a namířil ji na Molly Weasleyovou.

      „Protego!“ zvolal Harry a ochranné kouzlo se rozložilo uprostřed sálu.

      Voldemort se rozhlédl okolo a uviděl Harryho, který si konečně sundal neviditelný plášť. Šokovaný i radostný jekot a výkřiky typu:

      „Harry!“ „On je naživu!“ ihned umlkly. Dav se bál.

      Když se na sebe Voldemort a Harry podívali a začali kolem sebe kroužit, nastalo absolutní ticho.

      „Nechci, aby mi někdo pomáhal,“ řekl Harry nahlas a v tom tichu se jeho hlas nesl jako troubení trubky. „Má to tak být. Musím to udělat já.“

      Voldemort zasyčel.

      „Potter to tak nemyslel,“ řekl a jeho červené oči byly doširoka otevřené. „Takhle to přece nedělá, ne? Za koho se schováš dnes, Pottere?“

      „Za nikoho,“ řekl Harry jednoduše. „Nemáš už žádné další viteály. Je to jen mezi námi. Ani jeden nemůže žít, dokud je druhý stále naživu, a jeden z nás z toho vyvázne…“

      Stále se pohybovali šikmo, oba dva, v dokonalém kruhu, udržujíc si navzájem od sebe stálý odstup. Harry se díval jen do Voldemortovy tváře. Pán Zla zařval, v tu samou chvíli také Harry slyšel svůj hlas křičet:

      „Avada Kedavra!”

      „Expelliarmus!”

      Znělo to jako výbuch z kanónu, vybuchující zlaté plameny, jako by označovaly místo, kde se jejich kouzla střetla. Harry viděl Voldemortův zelený paprsek, jak se setkal s jeho vlastním kouzlem, viděl, jak Bezová hůlka vyletěla vysoko do vzduchu, temná proti vycházejícímu slunci, letící přes očarovaný strop ke svému novému pánovi, kterého nemohla zabít. A Harry se spolehlivým umem chytače ji chytil do své ruky, zatímco Voldemort byl odhozen dozadu, s rukama roztaženýma. Tom Raddle dopadl na podlahu, jeho tělo bylo slabé a scvrklé, jeho bílé ruce prázdné a hadí hlava bezduchá a prázdná. Voldemort byl mrtev, zabit vlastní kletbou, Harry tam stál se dvěma hůlkami v ruce, zírajíc na tělo svého nepřítele.

      A obraz se zase změnil. Harry se pomalu probouzel s pocitem, že na sobě cítí pohled něčích očí. Připadalo mu zvláštní, že necítí strach. Místnost byla ponořena v šeru, hleděl přímo nad sebe a viděl závěsy kolem svého lůžka. Pochopil, že je ve své posteli v ložnici Nebelvírské koleje. Chtěl sáhnout na noční stolek pro své brýle, aby se podíval, čí upřený pohled ho probudil. V tom samém okamžiku ucítil tu úžasně vzrušující květinovou vůni, po které se mu tak stýskalo.

      „Ginny“ zašeptal.

      „Přišla jsem ti říct, že je čas vstávat,“ řekla  a posadila se na kraj jeho postele…

      V tu chvíli uslyšel sám sebe, jak šeptá:

      „Ne, to ne… „Protego!“

      Ještě zahlédl ve své mysli malého černého chlapce, který si vybírá u Ollivandera svou první hůlku a pak ztratil vědomí.

      Probral se na podlaze, ležel na zádech a paní profesorka McGonagallová a Kingsley se k němu skláněli. Harry vstal, ale sotva se držel na vratkých nohách, cítil se úplně vyždímaný. Kingsley mávnul hůlkou a vedle Harryho se objevilo pohodlné čalouněné křeslo. Mlčky do něj Harryho posadil. Další dvě, menší, dřevěná křesla, přivolala profesorka McGonagallová a oba si sedli proti němu. Chvíli na něj mlčky hleděli, jako by čekali, až bude úplně při vědomí. Pak se ho Kingsley zeptal:

      „Už jsi schopný mě vnímat?“

      Harry mu pohlédl do očí a kývl.

      „Tohle se mi ještě nikdy nestalo, Harry. Uvízl jsem v tvých vzpomínkách tak pevně a tak hluboko, že jsem to spojení nedokázal vlastními silami přerušit. Byl jsem zcela závislý na tom, až ho přerušíš sám. Nechápu to, nevím, co se stalo…“

      Ozval se zamyšlený hlas profesora Snapea:

      „Mně se to taky stalo, přerušilo se to, až když ztratil vědomí… Nikdy před tím, ani po tom, jsem se s tímto jevem nesetkal…“

      Harry tázavě vzhlédl tam, kde vždycky hledal vysvětlení pro věci, kterým nerozuměl – do modrých očí profesora Brumbála.

      Ten se usmál a zpoza svých půlměsícovitých brýlí upřel nejen na Harryho, ale i na ostatní, laskavý pohled.

      „Myslím, že to jen dokazuje, že mysl a duše jsou jedno a to samé. Už jsem ti to říkal Harry, tvoje duše je neuvěřitelně čistá a hluboká, tak hluboká, že ten, který se do ní pokusí proniknout proti tvé vůli, by se v ní mohl utopit. Všechno co prožíváš, vnímáš mnohem intenzivněji a výrazněji, než my ostatní. Asi si to neuvědomuješ, ale když prožíváš nějaké silné emoce, tak z tebe vyzařuje takové zvláštní vlnění, které zasáhne všechny v tvé blízkosti. Cítil jsem to, ale dlouho jsem to nedokázal pochopit. Došlo mi to všechno tenkrát po návratu z ministerstva. Vnímal jsem tvou bolest a utrpení ze ztráty Siriuse, cítil jsem, jak se ti snaží vyrvat srdce z těla. Pochopil jsem, že to je ta moc, jakou Pán zla sám nezná…Je to tvá nejsilnější zbraň i tvá největší slabost, je to velký Dar, ale i prokletí… K tomu, aby ses s těmito schopnostmi naučil pracovat, a využívat je ve svůj prospěch musíš konečně pochopit to, co jsem se ti od té doby snažil vysvětlit. V tomto směru jsi výjimečný a naprosto jedinečný Harry… Všichni, kteří měli tu čest, blíž tě poznat, to vědí, jen ty pořád nejsi ochotný si to připustit.“

      Harry se podíval udiveně na ředitelku a Kingsleyho, kteří při těchto slovech souhlasně pokyvovali hlavou. Pak se podíval zpátky na Brumbála.

      „Vy si nedovedete představit, jak je těžké něčemu takovému uvěřit…“

      Ten se zasmál:

      „Tom Radle byl přesvědčený o své výjimečnosti ještě dřív, než se výjimečným opravdu stal.“ „No tak v tomhle si rozhodně podobní nejsme… A když už o něm mluvíme – je tu jeden zásadní rozdíl od mých hodin s profesorem Snapem – necítím tu jizvu, jako by tu vůbec nebyla…“

      Profesor Brumbál se šťastně usmál.

      „Víš, co to znamená? To už by mohlo konečně zaplašit všechny ty pochybnosti, které jsi měl kvůli tomu, že ti zůstal hadí jazyk. Kdyby tady ještě někde byl, tak by se to teď určitě projevilo.“

      Harry pocítil obrovskou úlevu, pak se zase zamyslel:

      „Takže si myslíte, že dokud nepochopím a nenaučím se ovládat svoje emoce, nemůžu se naučit nitrobranu?“

      Brumbál se zamyslel.

      „Nemyslím, že by to nemohlo jít. Připadalo mi, že jsi tentokrát začal opravdu dobře… Kingsley jak to probíhalo na začátku?“

      Ten kýval hlavou.

      „Opravdu to zpočátku vypadalo dobře, viděl jsem jen tmu, už jsem myslel, že to zvládl, když se začalo objevovat světlo, stále zřetelněji a pak tam byl oheň uprostřed lesa a Harry si šel pro smrt… Chtěl jsem to ukončit dřív, než se to stane, ale už jsem z toho nemohl ven…“

      A podíval se omluvně na Harryho.

      Ten se smutně usmál a pokrčil rameny. Brumbál se zase zamyslel:

      „To vypadalo opravdu nadějně, tma a pak se objevilo světlo… Dobře, co to zkusit obráceně? Znáte východní metodu, Kingsley?“

      Tomu se objevilo v očích pochopení.

      „Jistě pane profesore, máte pravdu, to by mohlo zabrat…“ otočil se k Harrymu.

      „Tuhle metodu propracovali do detailu Japonci, proto se jmenuje východní. V okamžiku, kdy ucítíš, že ti někdo vstoupil do mysli – a to ty poznáš – musíš myslet na slunce. Představ si teplý letní den a ty se díváš přímo do toho oslepujícího světla. Je tak prudké, že se od něj musíš vzdálit, abys neoslepl. Vznášíš se vesmírem pryč od něj. Světlo se zmírňuje, slunce se vzdaluje, až z něj zbude jen malý zářící bod uprostřed černé nicoty. Musíš se na ten bod naprosto soustředit, aby ses v té tmě neztratil, je to jediný orientační bod uprostřed ničeho. Zavři oči a skus si to představit.“

      Pak napjatě sledoval Harryho mimiku – zamhouřené oči, jako by ho skutečně oslňovalo prudké světlo, pak se jeho obličej postupně uvolňoval, přešel stádiem napětí, až se úplně uvolnil…

      „Harry? Harry, slyšíš mě?“

      Musel do něj strčit, aby ho začal vnímat.

      „To je ono, to je přesně ono. Jak se cítíš, máš už dost sil na to, abys to vyzkoušel?“

      „Ano, myslím, že ano…“ odpověděl Harry a nadzvedl se, že si stoupne.

      „Jen zůstaň v klidu sedět, bude to tak lepší, aspoň si nenatlučeš, kdyby se to nepovedlo…“ Ozval se Snape:

      „Na to je lehká pomoc, paní ředitelka pozná, že jste do toho zase spadli. Stačí, když vás prostě odzbrojí Kingsley…“

      Ten se podíval na ředitelku, která kývla, že je připravená, pak namířil na Harryho hůlku a znova řekl:

      „Legilimens!“

      Harry byl v Australské buši a bojoval s Prokletými plameny a pak se podíval přímo do slunce. To světlo ho oslepovalo a tak se začal vzdalovat…maličký jasný bod uprostřed nicoty – nesmím ho ztratit…

      „Skvělá práce Harry, to bylo přesně ono. Připadalo mi to naprosto přirozené, až ses mi úplně ztratil, takhle z tebe nikdo nic nedostane.“

      Harry s úsměvem otevřel oči a cítil se naprosto uvolněný. Přestala ho bolet hlava, cítil se skvěle. Vstal a tvářil se šťastně.

      „Děkuji vám, Kingsley, ani netušíte, jak se mi ulevilo…“

      Ten mu podal ruku a díval se mu přímo do očí.

      „Harry, chtěl jsem ti to nabídnout už dřív, ale teď po tom výletu do tvých vzpomínek už musím: Bylo by pro mě ctí, kdybys mi tykal Harry.“

      Ten se na něj usmál a řekl:

      „Děkuji ti za pomoc, Kingsley.“

      Ten se taky usmál:

      „Se mnou můžeš počítat kdykoli Harry.“

      „Ano já vím, nápodobně.“

      Pak se ještě rozloučil s ředitelkou a portréty, hodil do krbu hrst letaxu a odešel.

      Harry pokračoval:

      „Vám taky děkuji…“

      Podíval se na profesorku McGonagallovou, na profesora Brumbála i na profesora Snapea.

      Ten se tvářil zamyšleně a na jeho díky odpověděl:

      „Mrzí mě, že mě ta východní metoda nenapadla už tehdy…“

      Harry se na něj usmál.

      „Myslím, že jsem stejně ještě nebyl dost zralý, abych to zvládnul…“

      Snape se na něj zkoumavě podíval.

      „Asi ne, ale zkusit jsem to s vámi mohl…“

      Před večeří strávil ještě příjemný čas ve společnosti Ginny, Rona a Hermiony. Vyprávěli mu, jak ještě společně s Lenkou a Deanem skvěle zařídili jejich učebnu vaření a Hermiona, jen tak mimochodem mezi řečí Harrymu sdělila, že včera odpoledne, když učila Hagrida základní kuchyňská kouzla, tak se přidal i Ron a konečně se rozhodl, že se k nim taky přidá. Ginny, pohodlně usazená na koberci v jeho nohách k němu zvedla obličej a culila se. Tak ji dal pusu, ale při tom jí zašeptal:

      „Nezapomněl jsem, jistě se najde vhodná příležitost, abych ti to vrátil.“

      On jim na oplátku vyprávěl, jak pomocí východní metody zvládl nitrobranu. Podrobně jim to popsal:

      „Není to těžké, myslím, že byste to zvládli i vy, kdyby se vám někdo začal hrabat ve vzpomínkách, někdy si to zkuste v duchu představit, abyste tu vzpomínku měli uloženou, pak už stačí při kterékoli vlastní vzpomínce pohlédnout do slunce a naběhne vám to do mysli samo a nikdo na vás nemůže.“

      Hermiona se zamyslela:

      „Myslíš, že Stampová ovládá nitrozpyt?“

      Harry pokrčil rameny.

      „To netuším, ale musím být připravený na vše.“

      Ron se na něj vážně podíval.

      „Co když to zkusí přes nás? Všichni vědí, že jsme ti blízcí. Mohlo by jí napadnout, že to dostane z nás.“

      Harry se usmál:

      „A proč myslíš, že vám to říkám… Odolávat kletbě Imperius vás naučit nedokážu, lektvar rušící účinky Veritaséra máte všichni a právě jsem vám vysvětlil, jak se bránit nitrozpytu…“ Hermiona navázala:

      „A tu hůlku jsi stejně nedal tam, kam jsi nám řekl, že mám pravdu?“

      Ron vytřeštil oči a zeptal se:

      „Jak jsi na to přišla? Je to pravda Harry?“

      Harry si povzdechl:

      „Nedokázal jsem to, schoval jsem ji jinam.“

      „Jistě, mě to bylo hned jasné, že nedokážeš tu hrobku otevřít… navíc to není zrovna nejbezpečnější místo…“ a když viděla, jak se Ronovi objevuje v obličeji dotčený výraz, tak pokračovala:

      „Já tedy rozhodně nechci vědět, kde je ta hůlka schovaná, ty ano?“ obrátila se na Ginny. Ginny zavrtěla hlavou.

      „Ani za nic!“

      Ron se zamyslel:

      „No… mě se vlastně taky ulevilo, že její úkryt nemůžu vyzradit… asi je to tak lepší Harry.“

       

      Items details

      • Hits: 14784 clicks

      Tecox component by www.teglo.info