Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

welcomeZdravím vás.

Jmenuji se Panvita a bude mi dvacet. Píši již pár let, ale tato povídka je moje zveřejněná prvotina. Začal jsem ji představovat na stránkách u Jarwise, pak jsem se domluvil se Snakem na spoluautorství a začali jsme prvních devět zveřejněných kapitol přepisovat. Takže Snake je spoluautor a betareadera nám dělá Káťa.

A o čem tato povídka bude? Harry a Ginny se dostanou do minulosti k zakladatelům. Co všechno zažijí a co se bude dít během jejich nepřítomnosti, to se nechte překvapit. Pokusíme se vydávat každý týden, vždy ve čtvrtek a těšíme se na vaše komentáře.

Panvita, Snake a Káťa


    Kapitola 13

      Bradavice_03Harry ucítil, jak ho teplé sluneční paprsky šimrají na nose. Připadal si nevyspalý, celé tělo ho bolelo a měl ukrutný hlad. Asi bude muset vstát a sehnat si něco k snídani. Zrovna ho napadlo, že by měl otevřít oči, když zaslechl tlumený rozhovor.

      „Zajímalo by mě, kdo si z nás střílí,“ řekl Viktor, když se přikryl. Všichni už byli ošetření, umytí a převlečení do čistého a teď vyspávali v jejich domě, který měly Bradavice ve vesnici k dispozici.

      „To by byl ale blbý vtip,“ prohodil Darin. „Já si myslím, že se nám to zdálo. Nejspíš nás uspala vůně kapradí a my jsme prospali celou noc.“

      „Ale říkali jste, že to kapradí uspává jen obyčejné lidi,“ vpadl jim unaveně do rozhovoru Cyprián.

      „To je pravda. Omamná vůně nás nemohla uspat. Nejspíš jsme byli v bezvědomí po tom výbuchu. Ten by taky vysvětlil naše roztrhané šaty,“ podpořila ho zívající Ginny.

      „Ale co ty vaky, pak by přeci nebyly plné. Na druhou stranu, není přece možné manipulovat časem,“ odvětil Viktor.

      „Já si myslím, že to nevyřešíme. Alespoň ne dnes a sami. Přeji vám dobrou noc,“ ukončil jejich diskuzi Harry. Sám dobře věděl o manipulaci s časem své. Věděla to i Ginny, ale ani jeden to nemínil prozradit. V místnosti byli tři, co znali pravdu, ale nechali si ji pro sebe.

      ***

      Pětice se probudila až další den před obědem. Z domu vyšli odpočinutí, ale hladoví jako vlci. A do nosu je udeřila vůně čerstvého jídla.

      „Tak to jsme spali jen do oběda,“ podivil se Cyprián, když zahlédl jídlo. Ti co ho zaslechli, se na něj potutelně usmívali.

      „Tak to vás budu muset zklamat, ale promeškali jste včerejší oběd i večeři a dneska dokonce snídani. Tak se posaďte, ať vám neuteče i dnešní oběd,“ se smíchem jim sdělil nejbližší vesničan. Vzpomněli si, že je to otec jednoho z těch mrňousů, které nedávno učili šermovat.

      Rychle se posadili. Vzápětí před sebe dostali misky s ovesnou kaší a pšeničnými plackami.

      „Řekneš mi, co se chystá, že jsou stoly venku?“ zeptal se Harry s plnou pusou svého souseda u stolu. Ani se nepozastavil nad tím, že prská s plnou pusou na všechny strany.

      „Vy to nevíte? Brzo bude mít narozeniny naše vědma a jen o něco později Cor. Tak se to spojí a bude jedna větší oslava,“ vysvětlil mu trochu znechuceně vesničan, přičemž ze sebe jednou rukou střepával Harryho drobky.

      Harry hltal už třetí porci kaše, když si všiml ustaraných pohledů svého souseda.

      „Copak se děje, příteli?“ optal se ho s plnou pusou.

      „Zdá se, že za dva tři roky nebudeme mít dost jídla pro všechny lidi ve vesnici. Už teď část jídla dovážíme od spřátelených vesnic. Ale i jim pomalu dochází. Nevíme, kde vezmeme další,“ postěžoval si vesničan. „A jestli se nestane zázrak, přijde hladomor.“

      „Tak nechte část polí ladem a paste na nich dobytek. To aby byla více úrodná. Říká se, že všechno, co si odpočine, nabere nové síly,“ odpověděl Harry.

      „To už děláme,“ řekl smutně vesničan. „Polovinu našich polí necháme být a paseme na nich dobytek a na druhé polovině na podzim zasejeme obilí, abychom ho v létě sklidili.“

      „Tak to udělejte jako moje mamka,“ upozornila na sebe Ginny, která vyslechla jejich hovor. „Ona vždycky třetinu zahrady osázela na jaře, to byla podzimní sklizeň. Další část osázela před zimou a tu jsme sklízeli na začátku léta. No, a další část nechala být. Vždy mi říkala, že si takhle zahrádka odpočine a má větší úrodu, než kdyby pěstovala na celé zahradě, nebo na její půlce.“

      Harry i vesničan na ni zkoumavě hleděli. Párkrát na ni udiveně zamrkali a pak jim došlo, že je to asi řešení jejich problémů. Hned na to vesničan vyletěl od stolu s tím, že to musí probrat se sousedy.

      „To opravdu tvoje mamka dělá nebo ses ho jen chtěla zbavit, aby nám dal pokoj?“ zeptal se zamyšleně Harry.

      „Sama mi to říkala už od mých šesti let. Pokaždé, když jsme šli sázet nebo sklízet,“ odpověděla mu vesele Ginny. „A jsem ráda, že jim teďka mohu pomoci i s pěstováním.“

      Harry se zase pustil do jídla v naději, že už bude mít klid. Mýlil se. Zanedlouho nastal u stolu rozruch. Všichni si začali něco šeptat, ale Harry jim zpočátku nevěnoval pozornost. Chtěl se konečně najíst. Najednou všechno utichlo. Bylo slyšet jen Harryho mlaskání. A mlaskali i jeho přátelé.

      Harry zavrčel. Už mu byly všechny ty pohledy upřené na něj nepříjemné. Někdo mu naznačil, aby zvedl oči od jídla. Před ním stál zachovalejší padesátník, možná zchátralejší čtyřicátník. Bylo těžké určit jeho věk. Za mladších let to byl určitě statný chlap. Teďka se mírně motal pod vlivem alkoholu. Byl z něj opravdu hodně cítit. Na sobě měl místy zrezivělou a místy zašpiněnou kroužkovou košili s kápí přes hlavu. Za opaskem se mu houpal meč, který byl ve stejně zbědovaném stavu jako košile.

      Harry si ho prohlédl, vstal a do misky si nabral další porci jídla. Bylo sice všední, ale on cítil, že by hladem snědl koně i s podkovami. Naštěstí je všechny schovali do maštale.

      Harry si motajícího muže dále nevšímal, ale podezíravě sledoval své okolí. Opilec se domotal až k němu. Opřel se rukama o stůl a promluvil. Harry nakrčil nos a vycenil zuby. Vůbec se mu nelíbil zápach vycházející z jeho úst.

      „Tak ty... ty cucáku. My… myslíš si, že nebu... bu... deš poslouchat mýho sy... syna? Řeeekl ti, žeee neb... neb.... učit mách... at klackem mojí holkůůů,“ žvatlal opilec.

      Harry ho zlostně pozoroval. Obezřetně si dal lžíci kaše do úst.

      „Řeeekl jseem, že toho neeecháš,“ rozčiloval se opilec. Přitom chtěl názorně praštit o stůl, ale akorát vrazil svojí špinavou ruku do Harryho misky, kterou překlopil na zem.

      Harry zařval. Na nic nečekal, popadl misku a vrazil jí ožralovi do obličeje. Pak přeskočil stůl a rovnou při tom kopl opilce do prsou. Začal ho mlátit hlava nehlava, až mu z toho jeho brnění lítaly kroužky. Mlátil do něj tak zběsile, že na zbytcích kroužkové košile zanechával krvavé stopy svých zatnutých pěstí.

      Ostatní na něj chvíli překvapeně hleděli, ale pak se jeden vesničan vzpamatoval a snažil se odtrhnout Harryho od jeho oběti. Po chvíli mu přispěchali další na pomoc, ale i ve čtyřech měli co dělat, aby Harryho zvládli.

      ***

      Nikdo si nevšiml dvojice čerstvě příchozích bradavických učitelů, která počínání svého studenta pozorovala. Poté, co se uklidnil a sedl si s novou porcí jídla ke stolu, si k němu přisedli. Nemohli si nevšimnout, že Harrymu nevadí jeho rozbité ruce, že snad ani nevnímá bolest a láduje se, co to jde.

      „Harry, co to mělo znamenat, že jsi napadl toho vesničana?“ promluvil jeden z těch dvou.

      Harry se na něj rychle podíval, ale vzápětí se znovu věnoval své porci.

      „A to jsi ho kvůli tomu musel tak zmlátit? Podívej se na svoje ruce. Krvácejí ti a ještě sis je ani nedal ošetřit,“ upozornila ho druhá osoba.

      Harry se na ně opět podíval. Uvědomil si, že to jsou Salazar s Helgou.

      „Tak já ti to vyléčím. Potrvá to jen chvilku,“ nabídla se čarodějka.

      „Ne, nejdřív jídlo," zamítl to Harry, který si už bral další porci. Oba učitelé se zamračili.

      „Jak to dělá? Vždyť to je už sedmá miska. Padá to do něj jak do bezedné studny," zaslechli opodál říct jednoho z vesničanů. Zahlédli, jak na druhé straně stolu všichni sledují Darina, který se tam ládoval kaší s plackami. Zaraženě našli pohledem ostatní. Všichni seděli a jedli, co jim síly stačily. Podle okolních lidí už byli asi tak u desáté porce.

      „To se mi nechce líbit. Prohlédneme je,“ rozkázal Zmijozel. Oba vytáhli hůlky. Nad každým z nich dělali složité křivky diagnostických a zjišťovacích kouzel.

      „To není možné. Ještě jsem něco takového neviděla,“ prohlásila Helga. „Jejich těla jsou na pokraji naprosté ztráty energie. Tomu, aby nezemřeli, brání jen to jídlo, které prakticky okamžitě přeměňují v energii. A u všech pěti vyrostla jejich magická moc...“

      „Nechápu to, ale určitě nesmí přestat jíst. To by je jistojistě zabilo.“

      „A nemá to co dělat s těmi druidy?“ poznamenal jeden z vesničanů, kteří seděli okolo.

      „O jakých druidech tady mluvíme?“ zeptal se ho zmateně Salazar.

      „Já jenom vím, že když včera ráno přišli, mluvili o nějakých druidech. Museli byste se zeptat jich,“ odpověděl mu starousedlík.

      „Jo druidi - to je pěkná banda zmetků. Nejdřív nás drží týden v tom jejich lese, a když nás pustí, tak posunou čas zpět, jako by se nechumelilo,“ oznámil jim nakvašeně Harry.

      „Jaký les? Jaký týden? A co máte s těmi druidy? Ti už nejmíň pět set let neexistují. Můžeš nám to říct laskavě souvisle?“ dožadovala se Helga.

      „Pokusím se. Takže jsme před týdnem,“ Harry se na chvilku zarazil, „nebo to bylo předevčírem? Fakt nevím, jsem z toho zmatený. No prostě jsme přišli vystřídat hlídku, co tu byla. Později nás Nancy poslala do lesa pro kapradí…“

      ***

      „A asi za hodinu jsme se najedli a pak ulehli k odpočinku. To bylo včera. Vzbudili jsme se dneska k obědu,“ ukončil Harry své vyprávění, do kterého mu ostatní ochotně kecali a doplňovali různými detaily. Všichni při tom svorně jedli.

      Jen chvíli potom, co Harry dovyprávěl jejich zážitky, odložili své misky stranou. Všichni jejich posluchači na ně mlčky hleděli.

      „Co je? Oběd byl výtečný a my jsme se výborně najedli,“ vyjel Viktor, když viděl jejich překvapené tváře.

      „Vždyť jste spořádali jídla nejmíň pro čtyřicet lidí,“ odsekl mu naštvaně jeden z vesničanů.

      „Skutečně?“ otočil se k němu Harry, „vždyť jsme si sotva sedli.“

      „Zajímavé,“ zamumlal jejich učitel po sérii kontrolních kouzel.

      „Nyní nemáte žádný extrémní výdej energie jako před chvilkou. Zdá se, že jste naprosto v pořádku. Je to poměrně zajímavý a řídký úkaz. Vaše těla kompenzovala úbytek energie na úkor vaší magie, ještě že tu bylo dost jídla,“ dokončil své vysvětlování Salazar.

      „Harry, nezajdeš za tím vesničanem, kterého jsi málem umlátil k smrti?“ zeptala se Helga z Mrzimoru.

      „Jaký vesničan? Já jsem někoho málem umlátil? Nic takového si nepamatuju,“ prohlásil zmateně Harry.

      „Toho chudáka jsi málem zabil, choval ses jako šílenec,“ uslyšel Harry od okolních lidí. On i jeho čtyři přátelé o tom nevěděli. Nic si nepamatovali. Ani nemohli, protože jejich vědomí bylo zastíněno zvířecím pudem sebezáchovy.

      „Já ani nevím, kdo to byl a co chtěl,“ koktal Harry.

      „Mohu to zjistit, ale myslím, že chtěl s tebou bojovat,“ zamyslel se Zmijozel.

      „Tak to nechápu, proč se chtěl zabít,“ sebevědomě prohlásil Harry.

      „Já to vyřídím,“ prohlásil Salazar Zmijozel a na jeho rtech hrál jemný úsměv. Harrymu přeběhl mráz po zádech.

      ***

      Harrymu vadilo, že nemá na sobě svoje skvělé brnění, které kdysi zhotovili elfové. Salazar ho donutil si vzít obyčejnou pokovovanou vestu a kožené kalhoty. Kdyby věděl, co ho čeká, nikdy by Zmijozela neposlechl.

      Teďka stál v aréně proti soupeři, který měl mnohem lepší kroužkovou ochranu po celém těle. Kromě obličeje bylo vše chráněno. Kdyby tak měl aspoň svůj meč, ale to ne, ten proklatý had mu dal tupý tréninkový. Harry se divil, že není dřevěný. Vůbec nechápal, jak na to mohl Zmijozelovi skočit. Od včerejšího oběda, kdy měl nepříjemný pocit z jeho úsměvu, si dával pořádný pozor. Prý, že si jdou jen zatrénovat. Proklínal ho.

      Muže před ním údajně zmlátil během oběda. Podle ostatních to kdysi býval dobrý voják, ale pak mu zemřela žena a on začal pít. Taky včera byl opilý, ale teď proti němu stál člověk, který na ochlastu rozhodně nevypadal. Jeho postoj se zdál pevný a vyzařoval jistou zkušenost.

      Salazar povstal na dřevěném podiu, které si vytvořil, a zesíleným hlasem pronesl: „Mezi těmito bojovníky vznikl vážný spor ve chvíli, kdy jeden z nich začal učit dceru toho druhého zacházet se zbraní a druhý s tím nesouhlasil. Všechny pokusy o vyřešení jejich sporu selhaly. Proto o něm bude podle rytířských pravidel rozhodnuto soubojem.

      Pravidla jsou následující: Není to souboj na život a na smrt. Tedy je nutné soupeře porazit, nebo donutit se vzdát. Kdo opustí kolbiště arény, prohrál. Dále jste se někteří obávali, že Harry použije nějaké kouzlo a při tak rozhodne ve svůj prospěch. Proto je celá aréna obklopena polem, které znemožňuje kouzlit. My jsme se zase obávali, že i tak souboj nebude vyrovnaný a tak jsme jednoho z nich znevýhodnili horší zbraní a ochranou.

      Soupeři připravte se a začněte!“

      Harry se konečně dověděl, proč ten chlap po něm jde. Hned byl ve střehu. Udělal dobře. Během Salazarovy řeči se k němu soupeř přiblížil a teď nečekaně zaútočil. Harry na poslední chvíli uskočil tak těsně, že ucítil poryv vzduchu zvířeného soupeřovou zbraní.

      Když se Harry dostal dál od svého soka, zkusil uvolnit malé množství magie. V tu chvíli dostal ránu jako od elektrické zásuvky. Všichni okolo zahlédli, jak sebou Harry cukl. Salazar se usmál.

      „Bez kouzel už nejsi tak úžasný, co?“ posmíval se okroužkovaný chlap Harrymu.

      „Když nekouzlím, jsem ještě lepší," oplatil mu Harry. Vzápětí uskočil před dalším výpadem, kterým se ho snažil soupeř zasáhnout. „To je všechno, na co se zmůžeš? V tom případě by ses měl vrátit k flašce kořalky.“

      Jeho soupeř zařval a opět se na něho vrhl. Harry sotva stačil uhýbat zuřivým ranám svého soupeře. Po chvíli uskakování se mu podařilo protivníka dvakrát zasáhnout. Jednou do boku a podruhé do zad. Meč mu neškodně sklouzl po železné košili. Protivník se mu jen vysmál.

      Harry si od této chvíle držel odstup. Zároveň se snažil soupeře unavit, přece jen měl na sobě hromadu těžkého železa a on jen koženou vestu. Po tři čtvrtě hodině uskakování, odrážení útoků, běhání a salt Harry pochopil, že takhle nezvítězí. On sám byl unavený, ale jeho soupeř vypadal čerstvý jako rybička. A ještě se mu vysmíval.

      Harry se na něj vrhl. Roztočil svůj meč v tanci boje. Uhýbal, odrážel a rozdával rány. V té chvíli by si bylo snadné představit, že povstal sám urputný hrdina Herakles a bojuje svůj boj za lidstvo. Ale všechno bylo marné. Každou ránu, kterou soupeři zasadil, jako by on ani necítil. Spíš naopak, čím déle bojovali, tím se zdál jeho soupeř zdatnější. Po muži, který před ním stál na začátku souboje, nebylo ani památky. Nyní měl za soupeře některého z legendárních hrdinů bez bázně a hany. Oči mu jiskřily jako malému dítěti, které dostane pod stromeček vysněnou hračku.

      Harry uskočil a zaútočil. Do rány dal všechnu svou sílu. Jeho soupeř neměl šanci se vyhnout nebo se krýt. Čepel jeho meče narazila do protivníkovy hrudi tak prudce, až zavrávoral. Zároveň se ozval praskot železa. Meč se mu zlomil na dvě půlky.

      Harry nemohl uvěřit, že má v ruce jen polovinu zbraně.

      „Teď už nemáš ani zbraň, kterou by ses mohl bránit!“ zařval na Harryho škodolibě jeho protivník. „Vzdej se a já ti slibuju milost!“

      Mladík pozvedl své oči od zlomené zbraně. „Nikdy se nevzdám,“ řekl tiše. Rozhlédl se po divácích, až se zarazil na Ginny. Pak se usmál.

      „Právě jsi prohrál," zařval tak odhodlaně Harry, až se jeho protivník polekaně zarazil.

      S řevem proti sobě vyrazili. Muž v kovu máchal svým mečem s takovou silou, až to vypadalo, že je nadopován nějakým lektvarem. Přehazoval si zbraň z jedné ruky do druhé, jako kdyby to bylo párátko a ne několika liberní meč, se kterým taky posiluje už téměř hodinu.

      Oproti tomu Harry se všem jeho útokům vyhýbal nebo je odvracel pahýlem své zbraně. Občas zasáhl jeho brnění, ale ničeho tím nedosáhl. Celou dobu se Harry držel co nejblíže svého protivníka, aby mu nedovolil využít jeho výhodu delší zbraně.

      A pak se to stalo. Harry uklouzl a skončil u nohou soupeře. Muž se na něj škodolibě šklebil a zvedl svůj meč nad hlavu k závěrečné ráně.

      Salazar s Helgou se polekali. Nepřipustili si, že by mohlo jít Harrymu skutečně o život. Rychle vytahovali svoje hůlky, aby zabránili tragédii, ale už nedostali příležitost zasáhnout.

      Chlap stál nad tím usmrkancem na zemi. Zrovna mu chtěl zasadit poslední ránu. V té chvíli se na něj ten spratek ze země podíval a na rtech mu zářil široký spokojený úsměv. Starý voják na chvíli znejistěl. Zlomek sekundy zaváhání chlapci stačilo. Najednou ucítil pořádný kopanec do kolene. Musel tu nohu narovnat, dalším okamžiku schytal druhý kopanec. Teďka ovšem do zadní strany nohy. Ta se mu podlomila a on poklekl. Než se stihl vzpamatovat, dostal další ránu do hlavy. Klesl omámeně k zemi. Když se po chvíli vzpamatoval, první věc, co uviděl, byl zbytek Harryho čepele nebezpečně blízko toho jediného místa, které neměl chráněné kroužkovým brněním - svého obličeje.

      Salazar strnul. Viděl Harryho padat pod nohy soupeře. Rychle se vzpamatoval, ale než vytáhl hůlku, aby zastavil souboj, se muž stojící nad mladíkem zastavil. Meč pozvednutý k úderu se zachvěl. Najednou se hroutil na Harryho, ale ten už stál úplně jinde. Vrazil do svého soupeře z boku, až ho povalil na zem. Pak už jen viděl, jak Harry na svém soupeři dřepí a drží mu zbytek svého meče před obličejem.

      „Vyhrál jsem!“ křenil se Harry.

      „Tak ze mě slez,“ řekl nakvašeně poražený. Po chvíli ještě víc zavrčel, „Vyhrál jsi. Tak už ze mě slez!“

      „No, já bych rád, ale...“

      „Prostě slez!“

      „No, právě to mi nejde. Nemůžu hýbat nohama,“ vysvětloval mu Harry. Oba na sebe hleděli. Ani jeden se nemohl pohnout, dokud nepřiběhl Salazar a nezjistil, proč se Harry nezvedá. Pak už pomohl kouzly.

      ***

      „Je to zlé Harry. Svoje vítězství nejspíš zaplatíš svýma nohama. Zpřetrhal sis v nich svaly, šlachy a obávám se i o tvoje tepny a žíly. Neměl jsi jít s takovým chtíčem po vítězství. Abys vyhrál, ublížil jsi hlavně sobě,“ spílal Harrymu Salazar po tom, co ho Nancy ošetřila. Harry ležel na posteli obvázaný tak, že připomínal mumii.

      „Mistře Salazare Zmijozele, jak jsi starý, tak jsi hloupý... Choval ses hůř než to dítě! Poslal jsi ho do souboje, který jsi zmanipuloval tak, aby ho nemohl vyhrát, a když dokáže téměř nemožné, tak mu to ještě vyčteš,“ osopila se na Zmijozela Nancy, která toho už měla právě tak dost.

      „Já ho neporazil pro sebe, ale pro Loranu,“ řekl naštvaně Harry. Všichni se na něj otočili. Viděli, jak bolestí zatíná zuby. „Aby se mohla učit zacházet s mečem, aby se naučila bránit...“

      „Kdo je Lorana?“ zeptal se Salazar.

      „Ta vesnická holka, co se sem kouká skrytá za oknem," řekl pobaveně Harry. Všichni se otočili směrem k oknu, ale většina tam už nikoho nezahlédla. Až po tom, co Nancy na děvče zavolala, aby šla dovnitř, váhavě vstoupila. U dveří stálo asi dvanáctileté děvče.

      „Tak to kvůli tobě se Harry tak zřídil,“ odtušil Salazar. „Kvůli obyčejné holce.“

      „Víš vůbec, proč byl ten souboj?!“ vyjela už skutečně zle na Zmijozela Helga.

      „Ehm, ehm,“ odkašlal si Salazar. „Vlastně ani ne. Jen jsem využil situace, abych mladého Pjotera seznámil s tím, co znamená porážka.“ Všichni v místnosti vytřeštili oči.

      „To snad ani nemůžeš myslet vážně!“

      „Bohužel. Asi jsem se nechal unést,“ omlouval se Salazar.

      „Tahle mladá dáma se chce učit bránit. Její otec si myslí, že má sedět doma a starat se o domácnost. Její bratr dvojče si myslí to samé,“ řekla Nancy. „A protože ji Harry začal učit, tak vznikl ten souboj, který jsi tak důkladně zmanipuloval.“

      „Harry budeme tě muset dopravit do Bradavic. Nancy nemá dostatek prostředků, aby tě mohla správně léčit,“ obrátila list Helga.

      „Tak je sem dopravte,“ odporovala jí Ginny.

      „I kdybychom je sem dostali, ležel by nejméně dva týdny v posteli. Po celou tu dobu bude potřebovat neustálou kontrolu a Nancy na to tady není vybavená. Proto bude lepší, když bude v hradní ošetřovně.“

      „No dobrá. Kdy bude přesun?“

      „Počítáme, že asi tak za hodinu.“

      ***

      „Harry, po tom týdnu stále vypadáš jako mumie,“ posmívala se mu Ginny, která ho s pár přáteli přišla navštívit.

      „Taky nevím, proč jsem v nemocnici a ještě celý zafačovaný. Nechápu, proč mám obvázanou hlavu. Co ta má společného s nohama,“ stěžoval si pro změnu Harry.

      „To protože jsme nalezli nervová poškození od noh až k mozku. Sice by se zhojila nejspíš sama, ale takhle je to lepší,“ ozvala se Helga, která právě vyšla z budoucí kanceláře madame Pomfreyové. „A teď všichni ven.“

      Všichni se odebrali neochotně za dveře. Jen Ginny ještě, než se za ní zavřely dveře, řekla: „Petr, otec Lorany a Lukase, se po tom souboji úplně změnil. Přestal pít a ujal se výcviku boje vesnických dětí. Dokonce učí i dívky.“

      „No ano. Říká, že jsi mu ten chlast vymlátil z hlavy a chce se s tebou znovu utkat. Prý, že jsi měl výhodu v jeho opilosti, ale příště už prý bude připraven,“ dodala Helga. Poté, co se dveře zavřely, mávla hůlkou. V té chvíli se dveře i okna uzamkla a na oknech se zatáhly závěsy. Mávla podruhé a kolem Harryho se objevily diagnostické přístroje. Mnohem sofistikovanější než ty, které si pamatoval ze své budoucnosti.

      Helga z nich opsala nějaké údaje. Mávnutím hůlky vše vrátila do původního stavu. Pak se rozloučila a odešla pryč.

      ***

      Už byl na ošetřovně šest týdnů. Nevěděl proč, ale pokaždé si Godrik, Salazar, Helga nebo Rowena vymysleli, proč tam má zůstat ještě o jeden den déle. Pokaždé ho „umlátili“ logickými argumenty. Nakonec mu vždy nezbývalo nic jiného, než udělat to, co po něm chtěli.

      Během té doby přečetl snad celou knihovnu i všechny soukromé knihy svých učitelů. Jen tak bezděčně si vzpomněl na Hermionu a jak ho nutila číst. Ušklíbl se při představě výrazu její tváře, kdyby se dozvěděla, kolik toho už přečetl.

      ***

      Harry už klidně spal, když se tiše otevřely dveře. Dovnitř nehlučně vpluli všichni čtyři jeho učitelé. Objevily se přístroje okolo jeho postele. Jeden z nich zaznamenal nějaké údaje a data ukázal zbývajícím třem. Poté na sebe kývli. Godrik, Salazar a Helga se postavili před jeho postel tak, aby na ně Harry viděl. Rowena byla u přístrojů, aby je mohla kontrolovat.

      „Harry, vstávej! Co je to?“ probudil drsně mladíka Salazar. Jakmile kluk otevřel oči, ukázal mu předmět, který těsně předtím vyčaroval Godrik. Připomínal motorovou pilu, ale neměla chrániče, list a ani řetěz. Stejně tak byla o něco širší a menší.

      „Plazmový dělič. Starší model,“ divil se, jak to mohl vědět. Byl si však jistý, že je to správně.

      „Korigovaný laserovou mřížkou. Výkon je nastavitelný do jednoho gigawattu.“ V té chvíli ho začala třeštit hlava. Tak si ji chytil rukama, ale nemohl přestat podávat informace.

      „Schopný oddělit hladce neutrinovou ocel… Ááá,“ skučel bolestí.

      „Dělitelnost na molek… Ááá,“ jeho křik byl čím dál hlasitější.

      „Délka paprsku až třicet… Ááá!“ řval bolestí Harry. V bolestech se škubal na posteli. Pak byl najednou klid. Salazar s Helgou hleděli na Godrika, který držel hůlku namířenou na jeho tělo. Mladík už jen spokojeně oddychoval.

      „Nemohl jsem to už déle poslouchat. Je jasné, že bude potřebovat hodně času, aby jeho mozek přijal neurální čip a mohl ho plně využívat. Do té doby o něm nesmí vědět,“ rozhodl Godrik. „Přesto jsem rád, že je schopný ho přijmout. Byla by katastrofa, kdyby se tak nestalo.“

      ***

      „Je naprosto úžasné, že je schopný přijmout neurální čip. Domníval jsem se, že to zvládnou jen Atlanťané nebo aspoň poloviční Atlanťané,“ zamumlal zamyšleně Godrik.

      „Pravděpodobně to bude spíše záležet na magické síle než na genech. Domnívám se, že čip může mít každý, kdo je Atlanťanům geneticky, neurálně a fyzicky podobný a má dostatek magických sil. To by vysvětlovalo, proč ostatní zemřeli. Nikdy jsme ten čip nezkoušeli dát do někoho s tak velkou magií,“ poznamenal Salazar.

      „Teď to asi nevyřešíme a jediní, kteří vědí, jak přesně ty čipy fungují, jsou Merlin a Morgana. První leží v kómatu na lůžku, a ta druhá se s námi zjevně nechce podělit o svoje vědomosti,“ uzavřel téma Godrik.

      „Mnohem více mě trápí ty mračna nad Forintem. To město je celkem velké a Morgana ho střeží líp než oko v hlavě. Naše pokusy dostat se dovnitř a zjistit, co se tam děje, neuspěly a my víme tak málo. Vlastně víme jen to, že obyvatelé tam žijí a vede se jim celkem slušně. Sice nemohou město opustit, ale mají se docela dobře. Dokonce víme, že je Morganina armáda zásobuje potravinami, vodou a nejdůležitějšími prostředky k životu. Dokonce to město ani nevyrabovali. Jen tam drží jeho obyvatele. To je vše, co se nám podařilo zjistit.

      Mraky, které nad tím místem už několik týdnů krouží, lze vidět i z hradu. Občas je možné zachytit i slabé vibrace magie. Postupně to sílí a my o tom jevu prakticky nic nevíme. Jak už jsem řekl, naše snahy vyšly na prázdno. Proto se ptám, jestli má někdo nějaký nápad jak získat informace?“

      Všichni mlčeli. Dokonce i Rowena, nejmoudřejší z moudrých, si nevěděla rady. O Salazarovi, nejlstivějšímu ze lstivých, ani nemluvě. A nejpracovitější z pracovitých - Helgu rovněž nic nenapadlo. Bohužel i nejodvážnějšího z odvážných - Godrika přecházela po tolika nezdarech odvaha. Potřebovali svěží mysl, ale kde jí vzít?

      ***

      Harry se belhal chodbou, jak nejrychleji mohl, ale nebyl zdaleka tak rychlý, jak by chtěl. Ovšem normálně jít ani nemohl. Na jednu nohu kulhal a druhou pořádně ani necítil. Tušil, že ti za ním mu chtějí pomoc, ale věděl, že se jeho zdraví zhoršilo. Hlavně potom, co se mu zdál podivný sen, kde se ho zakladatelé na něco ptali. Při každém kroku se mu obraz zhoupl nahoru a dolů, nahoru a dolů… Připadal si jako podivný mix marionety a kývajícího se panáčka.

      Chodby se mu klikatily před očima tak, až byl celý popletený a vůbec netušil, kam se kymácí. Věděl, že by se měl vrátit. Nechtěl. Tu místnost začínal pomalu, ale jistě nenávidět. Strávil v ní víc času než kdekoliv jinde. A to myslel na minulost a přítomnost. Nebo snad na přítomnost a budoucnost? Nevěděl. Popravdě, bylo mu to momentálně fuk. Hlavní je, že utekl. Za ním se ozvaly spěšné kroky. Někdo za ním pospíchal, ale neutíkal. Klapot podrážek byl stále blíž a on se dál kymácel nahoru, dolů, nahoru, dolů…

      Najednou omdlel.

      O několik minut později ho našla Ginny, která ho hledala na ošetřovně.

      Už u něj stály tři její o něco starší spolužačky, které od pohledu byly hodně do větru.

      Ginny se rozhodla, že jim něco takového nedovolí. První nechala narůst zadek o velikosti pivovarského valacha, druhé poslala do obličeje několik netopýrů a třetí nafoukla jak montgolfiéru.

      Ginny pak na sebe použila zastírací kouzlo, přiblížila se k Harrymu, opatrně ho kouzlem nadzvedla a levitovala ho směrem na ošetřovnu.

      Věděla moc dobře, jak tu místnost Harry nemá rád, přesto ho tam musela vrátit.

      U ošetřovny narazila na Helgu. Jakmile ji uviděla, zrušila zastírací kouzlo.

      „Ginny, co se stalo?“

      „Našla jsem Harryho v bezvědomí uprostřed hradu. Už u něj byly tři zmijozelačky, které s ním měly za lubem něco nepěkného.“

      „Dobrá, uložíme ho do postele.“

      „Lady Helgo, mohla bych u něj zůstat, prosím? Mám o něj strach.“

      Helga se vědoucně usmála.

      „Dobrá, ukážu ti několik kouzel, kterými budeš kontrolovat jeho stav.“

       

      Items details

      • Hits: 2283 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      panvita 08 Říjen 2015
      Příběh se nám posouvá do další části tak jsem zvědav na názory.
      #
      Drticool 08 Říjen 2015
      Perfektní. Hlavně to zapojení moderních a sci-fi technologií. :-) Jen doufám, že na pokráčko nebudeme muset čekat dalšího půl roku. A mohlo to být trochu delší.
      #
      panvita 09 Říjen 2015
      Děkuju za chválu která patří ale i Snakeovi který napsal velkou část kapitoly a Jardovi s Káťou za opravení chyb.

      Co se týká dlouhé odmlky s další kapitlou to nevim jak bude dlouho trvat prozatím můžu říct že je hotová jedna stránka.

      Ale uvažuju o vydání úplně nové povídky jen nevim jaká by na ní byla odezva bude se v něčem dost lišit
      ale jestli by byl zájem klidně ji sem pustim
      #
      Drticool 09 Říjen 2015
      Proč chceš začínat s novou povídkou, když tady jsi teprve na začátku. To pak budeme čekat na každou kapitolu rok. Já bych se rád dožil konce.
      #
      panvita 09 Říjen 2015
      No je to jen návrh.
      Navíc tuhle povídku už nepíšu sám a proto to trvá trochu dýl
      #
      Fido 12 Říjen 2015
      Díky za novou kapitolu...
      trochu zmatek, asi jsem zapomněl děj minulý, takže si to jdu přečíst znovu :)
      díky