Hledej

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 6, Zrcadlo duše

      Mal_vlkodlakPo večeři odcházeli z Velké síně ve skvělé náladě a po cestě k mramorovému schodišti plánovali, co s načatým večerem. Najednou se Harry zastavil.

      „Ticho!“

      Všichni ztuhli a uslyšeli to taky – z chodby vedoucí ke Zmijozelské koleji uslyšeli tichý pláč a tlumený hovor a smích. Podívali se na sebe a jako sehraný tým vyrazili vpřed. Jen vešli do chodby, tak to uviděli:

      U stropu visela za kotníky, hlavou dolů, čtyři mrňata. Hábity jim visely přes hlavu dolů, ale Harry tušil, kdo to je. Pod nimi stál Goyle se dvěma páťáky ze Zmijozelu a mířili na ně hůlkami. Reakce byla okamžitá – nejprve zablesklo jedno kouzlo a vzápětí následovala tři další, vyslaná v podstatě zároveň. Harry, Ron, Ginny a Hermiona se rozběhli pod děti visící ze stropu.

      Vtom okamžiku do chodby vběhl profesor Sturgis Tobolka a ptal se:

      „Co se to tady děje?!“

      Z druhé strany současně přicházel profesor Křiklan.

      „No to by mě také zajímalo…“

      Harry a ostatní už stáli pod prváky, tak odpověděl:

      „Nejspíš něco jako záchranná akce?“

      A pak společně s ostatními mávnutím hůlky odpoutali děti od stropu a zachytili je do náručí. Pak je postavili na zem a přetáhli jim hábity zpátky přes hlavu dolů. Ginny konejšila plačící Sáru Finch – Fletchleyovou a urovnávala jí rozježené vlasy. Harry, Ron a Hermiona pevně drželi kolem ramen Lucase, Roberta a Marka, aby je uklidnili a dodali jim odvahu.

      Vtom ze vstupní haly přibíhal Justin. 

      „Sáro! Co se děje, co tady děláš, říkal jsem ti přece, abys sem nechodila!“

      Chytil ji do náruče a prohlížel ji, jestli je v pořádku. Sára s popotahováním vysvětlovala: „Chr… My jsme sem nechtěli… Oni nás donutili…“ A ukázala na dva zmijozelské páťáky, kteří stáli vyděšeně přitisknutí ke zdi chodby, bílí jako stěna za nimi.

      Vypadali, jako by je někdo zmrazil a vyděšeně zírali na Goyla, který se válel před nimi na podlaze. Harry uznal, že na něj není nejhezčí pohled. Na zemi ležel, protože ho jeho zrosolovatělé nohy neunesly a příšerně nateklýma rukama se pokoušel odstranit si z obličeje několik obrovských, hrůzu nahánějících netopýrů.

      Křiklan se na něj díval se zájmem a pak se zeptal Sturgise:

      „Vy jste viděl, co se tady stalo, pane kolego?“

      Sturgis se usmál:

      „Něco jsem viděl a zbytek jsem si domyslel. Mám dost přesnou představu o tom co se dělo. Myslím, že pár studentů z mé koleje, by zasloužilo poučení o účelnosti některých kouzel.“ Křiklan se zatvářil zamyšleně.

      „Dobře, pak tedy zhodnocení této situace nechám na vás. Budete nějak trestat tyto dva výtečníky?“ a ukázal na svoje páťáky.

      Sturgis se na ně podíval a odpověděl:

      „Ne, ti jsou ve vaší jurisdikci, pane profesore…“

      „Tak tedy vy dva – uděluji vám školní trest. Půjdeme do mé učebny, mám tam sud tlustočervů, které potřebuji před příští hodinou trochu přebrat.“

      Pak se otočil ke Goylovi a řekl:

      „Až s ním skončíte, tak ho za mnou pošlete také, vymyslím pro něj nějakou užitečnou práci…“

      Při odchodu se ještě usmál na Ginny:

      „To vaše nestvůrné netopýří zaklínadlo se mi vždycky moc líbilo, slečno…“

      Sturgis s úsměvem zakroutil hlavou, pak se otočil k nim.

      „První jsem viděl odzbrojovací kouzlo. V dané situaci dobře zvolené, rychle a přesně provedené…“

      Zvedl ze země Goylovu hůlku, podal ji Harrymu a dodal:

      „Za to přiděluji panu Potterovi pět bodů. Pak přišla současně další tři kouzla. Takže třeba to žihadlové – pan Weasley?“

      Ron rozpačitě přikývl. Sturgis mávnutím hůlky odstranil Goylovi otoky z rukou a pak se podíval na Rona.

      „Myslíte si, že tohle kouzlo zneškodní vašeho protivníka?“ Ron pokrčil rameny.

      „Nebo ho snad mělo jen trochu potrápit a způsobit mu bolest?“ Ron rozpačitě mlčel.

      Sturgis se zlehka usmál a pokračoval:

      „Za nevhodně zvolené zneškodňující kouzlo vám udělím školní trest. Ve středu po večeři, v učebně obrany – pomůžete mi při hodině doučování.“

      Ron si bez protestů jen smutně povzdechl.

      „A teď to sulcové zaklínadlo – slečna Grangerová, že? Domníváte se, že je to zaklínadlo, které protivníka zneškodní?“

      Hermiona se zlehka usmála.

      „To asi ne zcela, ale každopádně mu zabránilo, aby utekl z místa činu, že?“

      Sturgis se rozesmál.

      „No… Když to berete takhle, tak asi svůj účel splnilo i když za příliš účinné ho nepovažuji. Takže bez odměny i bez trestu – souhlasíte?“

      Hermiona pokrčila rameny a vypadalo to, jako by se tvářila zklamaně, ale její smějící se, zářící oči ji prozradily. Sturgis zatím mávnutím hůlky uvedl Goylovi nohy do původního stavu.

      Pak se podíval na Ginny.

      „To vaše nestvůrné netopýří zaklínadlo je opravdu úžasné, nicméně spíš, než zneškodnit protivníka ho má asi především ztrestat – že?“

      Ginny se zamyslela:

      „No… většinou jsem ho používala jako trest, ale Malfoye tenkrát zneškodnilo dost účinně. Myslím, že se strachy počural… Rozhodně nebyl schopen pokračovat v boji…“

      Všichni přítomní (kromě Goyla), včetně prváků, se rozesmáli. Sturgis zakroutil hlavou. „Původně jsem vám za něj chtěl udělit také školní trest, ale vzhledem k tomu, že se profesorovi Křiklanovi tak líbilo, tak to asi nechám být. Jen vás prosím, abyste toto zaklínadlo ve škole nepoužívala příliš často, protože na slabší povaze, by mohlo zanechat trvalé následky…“

      Ještě se chvilku kochal pohledem na Goyla a pak ho mávnutím hůlky netopýrů v obličeji zbavil. Počkal, až se trochu vzpamatuje a když se posadil a vyčerpaně se opřel zády o stěnu, tak pokračoval:

      „A teď tedy zúčtuji s vámi, pane Goyle. Dostal jste druhou šanci, ale jestli s ní budete nakládat tímto způsobem“ a ukázal při tom na prváky, „tak si ji nezasloužíte. Dnes vám jen strhnu body a váš ředitel koleje už pro vás chystá školní trest. Ale varuji vás: Ještě jeden podobný průšvih a zařídím vám podmínečné vyloučení… Pro dnešek to bude mínus pět bodů za každého týraného studenta – takže vám odečítám dvacet bodů. A teď si jděte k profesoru Křiklanovi pro svůj trest.“

      Goyle se vyškrabal na nohy a chystal se protáhnout kolem Harryho. Ten ho zarazil: „Nechtěl bys hůlku Goyle?“ A ukázal mu hůlku, kterou držel v ruce.

      Goyle se zarazil:

      „To je moje hůlka…“

      Harry se na něj zářivě usmál.

      „To byla tvoje hůlka Goyle, teď už patří mě. Rád ti ji půjčím, ale pamatuj si, že tvá hůlka je mým vlastnictvím… Radím ti dobře – nezkoušej ji použít proti mně, nebo mým přátelům, víš, jak by to mohlo dopadnout, že?“

      Goyle zalapal po dechu, popadl hůlku a utíkal do bezpečí své koleje.

      Sturgis jejich rozhovor sledoval s přimhouřenýma očima, pak se podíval na smějící se mrňata a řekl:

      „Vzhledem k tomu, jak jste se z tohoto nepříjemného dobrodružství hezky a rychle vzpamatovali, tak si zasloužíte ty body, které jsem panu Goylovi odečetl. Každý z vás dostane pět bodů – za… no třeba za statečnost.“

      Prváčci se rozzářili a pak se všichni společně odebrali zpět do vstupní haly ke schodišti. Sturgis se přitočil k Harrymu.

      „To s tou hůlkou… myslíš, že by mohl dělat ještě problémy?“

      Harry se zasmál:

      „Goyle? Určitě. Znáte to přísloví: Býk je nebezpečný zepředu, kůň zezadu a blbec ze všech stran… S Goylem budou problémy vždycky…“

      Za nimi jdoucí Ron si stěžoval Hermioně:

      „Nakonec jsem to odnesl jen já. Připadá ti to spravedlivé?“

      Sturgis se zastavil a otočil. Než ale stačil Ronovi něco říct, ozvala se Hermiona:

      „Jestli potřebujete pomoct s tím doučováním, tak přece stačí říct, nemusíte nám kvůli tomu vymýšlet školní tresty, pane profesore…“

      Sturgis se zasmál, podíval se na Rona a řekl:

      „Dobře, tak ruším váš školní trest. Nicméně bych ocenil, kdybyste mi mohli občas s těmi nešiky přijít pomoct.“

      Ron se rozzářil.

      „Dobře… Tak já ve středu přijdu…“

      Ginny s Justinem a prváky už byli o patro výš. Harry se podíval na Hermionu a pak se otočil ke Sturgisovi:

      „Chtěl bych se s vámi ještě domluvit…“

      Hermiona pochopila, popadla Rona za ruku a táhla ho napřed.

      Harry pokračoval:

      „Mohl byste si na mě zítra nebo v úterý udělat tak na hodinku čas?“

      Sturgis se na něj podíval se zájmem.

      „Že bys konečně přišel na vhodné téma na svou ročníkovou práci?“

      Harry jen přikývl.

      „No vida, už se nemůžu dočkat. Zítra končím se šestým ročníkem ve čtyři, tak co kdybys přišel hned po hodině?“

      Harry se smíchem odpověděl:

      „Dobře, ve čtyři u vás.“

      Pak musel celý večer odrážet otázky na svou ročníkovou práci.

      „Řeknu vám to zítra, až mi to Sturgis schválí. Může mi taky říct, že to není dobrý nápad a já bych si pak připadal jako idiot.“

      Šli spát brzy, protože je zítra dopoledne čekala těžká hodina bylinkářství. Věděli, že je čeká sklizeň lusků úponice jedovaté. Když zvenku zahlédli skleník, v kterém se úponice pěstovala, tak jim bylo jasné, že v tom pralese je nečeká nic jednoduchého. Nicméně přežili hodinu v podstatě ve zdraví. Pár drobných zranění jim profesorka Prýtová ochotně ošetřila na místě. Mast na škrábance s protijedem zřejmě byla levnější a přístupnější, než protijed na zranění způsobené životadárnou agáve, protože na ně bez protestů vypotřebovala po hodině celou pikslu. Hodina přeměňování proběhla bez jakýchkoli problémů a po hodině zalezl Harry do ložnice a ještě se připravoval na konzultaci o své ročníkové práci. Ve čtyři hodiny už nervózně přecházel před učebnou obrany a čekal, až Sturgis ukončí hodinu. Nevšímal si pohledů děvčat vycházejících ze dveří a dost nepřítomně odpověděl na vyzývavé pozdravy Romildy a jejích uhihňaných kamarádek. Když učebnu opustil poslední student, tak vešel dovnitř a čekal, až si Sturgis sbalí svoje věci ze stolu.

      Pak se Harryho zeptal:

      „Půjdeme do kabinetu, nebo budeš potřebovat prostor učebny?“

      Harry jen ukázal očima směrem ke kabinetu, jako by se mu nedostávalo slov.

      Když za sebou zavřel dveře, tak ho Sturgis vyzval:

      „Tak už mně nenapínej Harry a povídej, co jsi vymyslel…“

      Když Harry začal, tak bylo poznat, že má svou řeč už předem připravenou.

      „Na konci prázdnin jsem náhodou přišel na to, že dokážu něco zvláštního…“

      Sturgis se usmál a s trochou laskavé ironie ho přerušil:

      „Nepovídej Harry, to bych do tebe opravdu neřekl…“

      Harry po něm hodil vyčítavý pohled.

      „Není pro mě jednoduché, vysvětlit vám to. Dlouho trvalo, než jsem to dokázal pochopit sám. Tímhle mi v tom moc nepomáháte…“

      Sturgis se omluvně usmál.

      „Promiň Harry, cítím, jak jsi nervózní, chtěl jsem jen trochu zmírnit to napětí,  nechci tě znervózňovat ještě víc.“

      Vyndal konvici na čaj, připravil hrníčky a ukázal mu do rohu na dvě pohodlná křesílka u malého stolku.

      „Pohodlně se usadíme, dáme si čaj a ty mi v klidu všechno vysvětlíš – ano?“

      Harry se napil výborného čaje, pohodlně se opřel v křesle a trochu se uvolnil.

      „Když jsme se naučili posílat po Patronech vzkazy, tak jsme se nějakou dobu bavili posíláním žertovných poznámek jeden druhému. Jednou večer, když byl Ron v koupelně, tak jsem chtěl poslat Patrona Ginny, abych jí popřál ještě jednou dobrou noc. Já… Dost intenzivně jsem na ni při tom myslel a najednou se přede mnou objevilo – tohle…“

      Zavřel oči a po chvilce soustředění z jeho hůlky vyskočil stříbrný kuguár.

      „Nejdřív jsem se lekl, že se mi stalo něco podobného jako Tonksové. Její Patron změnil podobu v době, kdy byla nešťastně zamilovaná do Remuse. Ale to já jsem nechtěl. Říkal jsem si, že přece nejsem nešťastně zamilovaný a Dvanácteráka mám opravdu rád, nechtěl bych o něj přijít… Tak jsem to zkusil znova a můj jelen byl zase zpátky…“

      Napil se čaje a pokračoval:

      „To mě přinutilo o Patronech trochu přemýšlet. Začal jsem tím, že jsem uvažoval, kde se v nás bere podoba našeho Patrona. V mém případě je to jednoduché. Dvanácterák je prostě jen odrazem toho, co ve mně zanechal můj táta. Ale máma přece ve mně zanechala stejnou část sama sebe jako on. Tak jsem to zkusil podobně, jako když se mi podařila ta Ginnina kočka.“

      Zavřel oči a soustředil se. Po chvilce z jeho hůlky vyskočila stříbrná, zářící, nádherná laň. Zastavila se proti Harrymu, krásně se na něj podívala a pak zmizela. Harry se odmlčel a Sturgis překvapeně konstatoval:

      „To je neuvěřitelné… Jestli to dobře chápu, tak dokážeš vytvořit tři naprosto odlišné Patrony? To je opravdu neskutečné…“

      Harry se usmál a rozpačitě řekl:

      „Vlastně umím už čtyři. Další se mi podařil chvilku před tím, než jsem šel sem…“

      Pohlédl k velkému portrétu u dveří. Přesně jak očekával,kromě Lily, Jamese a Siriuse uviděl i důvěrně známý pohled jasně modrých očí. Zavřel oči a plně se soustředil. Trvalo to docela dlouho, ale nakonec z konce jeho hůlky vyletěl stříbrný Fénix, doletěl až k portrétu a Harryho hlasem řekl:

      „Zjistil jsem, že výraznou stopu na mé duši zanechali i další…“

      Pak zmizel.

      Harry pohlédl na portrét, a když v modrých očích zahlédl slzy dojetí, otočil se zpátky ke Sturgisovi.

      „Chvíli mi trvalo, než jsem našel opravdu šťastnou vzpomínku na profesora Brumbála, ale nakonec se mi to podařilo. Myslím, že bych měl postupně zvládnout i velkého psa, vlka, ale i vydru a teriéra. Kdybych v sobě hledal stopy všech lidí, které mám opravdu rád, tak by jich mohlo být i víc.“

      Sturgis byl očividně naprosto ohromen.

      „To je… Harry… Tohle určitě ještě nikdy, nikdo nedokázal… Uvědomuješ si vůbec, co to bude za senzaci? Já tomu pořád ještě nemůžu uvěřit…“

      Harry se rozesmál.

      „No… já jsem se rozhodl, že jen taková přehlídka Patronů mi prostě nestačí. Jistě, je to zajímavé, ale trochu mi tu chybí praktičnost… Rozhodl jsem se, že chci dokázat víc.“

      Na chvíli se odmlčel, napil se zase čaje a pobaveně sledoval naprosto ohromeného Sturgise. Pak pokračoval:

      „Slabý Patron od vás dokáže odvrátit útok mozkomora, silnější Patron ho dokáže odehnat a opravdu silný Patron zažene i víc mozkomorů. To jsem si už všechno vyzkoušel… Ale zničit ho dokáže jen dobře koordinovaný útok dvou silných Patronů, kteří ho dokážou najednou sevřít ze dvou stran – že?“

      Sturgis jen přikývl.

      „Chtěl bych se do konce školního roku naučit ovládat svoje dva nejsilnější Patrony tak, aby dokázali účinně mozkomory likvidovat. Dedalus a jeho skupina zatím, pokud vím, v tomto směru moc úspěchů nemají. Jen je honí z místa na místo, ale jejich stavy se jim redukovat moc nedaří…“

      Sturgis se na něj díval s ještě větším údivem.

      „Jak bys chtěl prosím tě udržet dva Patrony současně? To přece není možné Harry…“

      Ten se jen usmál a řekl:

      „Třeba takhle.“

      Zavřel oči, soustředil se a z jeho hůlky po chvilce vyskočil jelen, došel na druhou stranu kabinetu, otočil se k nim čelem a čekal. V tom z konce Harryho hůlky vyskočila laň a pomalu kráčela k jelenovi. Na chvilku se zastavila a oba si hleděli do očí. V okamžiku, kdy se dotkli svými nosy, tak se oba rozplynuli. Harry s rozzářenýma očima oba sledoval, a když se rozplynuli, tak si povzdechl. Pak s úsměvem pohlédl k portrétu. James objímal Lily kolem ramen, ona ho držela kolem pasu a hlavu měla položenou na jeho rameni.

      Pak se podíval na Sturgise, který pořád ohromeně zíral na místo, kde se dva Patroni setkali. Harry se ho zeptal:

      „Když s nimi budu trochu trénovat, tak by se mi to mohlo podařit, nemyslíte?“

      Sturgis vypadal, že ho vůbec nevnímá.

      Z portrétu se ozval Sirius:

      „Musíš mu dát trochu času, aby se z toho šoku vzpamatoval Harry.“

      Tahle poznámka ho probrala. Otočil se k portrétu a zeptal se:

      „Vy už jste to viděli? Pochopili jste to?“

      James se rozesmál.

      „Nic si z toho nedělej Sturgisi, taky nás to zpočátku šokovalo. Pak jsme se prostě smířili s tím, že jsme zplodili geniální dítě…“

      Harry se začervenal.

      „Nech toho, tati…“

      To rozesmálo Sturgise i profesora Brumbála, který byl stejně v šoku jako on. Sturgis se podíval na Harryho a zeptal se:

      „Jestli jsem to dobře pochopil, vybral sis mě jako regenta pro svou ročníkovou práci…“

      Harry s úsměvem přikývl.

      „Víš, abych pravdu řekl, není mi jasné, jak bych ti mohl jako regent být užitečný Harry. Ještě jsem nedokázal vstřebat to, co jsi mi tu právě předvedl…“

      Harry se zasmál:

      „Tak to bych věděl. Až nastane čas všechno to sepsat, tak budu naprosto vedle. Dělá mi problémy vysvětlit to všechno ústně a vůbec si nedokážu představit, jak to budu sepisovat.“  

      Sáhl do vnitřní kapsy hábitu a vytáhl pergamen.

      „Už jsem narazil na první problém.“

      A začal číst z pergamenu:

      „Ročníková práce Harry James Potter;

      Předmět: Obrana proti černé magii;

      Regent: profesor Sturgis Tobolka;

      Téma: … Jak mám tohle proboha pojmenovat?“

      Sturgis se zamyslel.

      „Co třeba: Patronovo zaklínadlo – zrcadlo duše.“

      Harry se zatvářil pochybovačně.

      „Není to příliš poetický název?“

      Ozval se profesor Brumbál.

      „Ale Harry, to co jsi nám tady před chvilkou předvedl, bylo tak poetické, že mě to rozplakalo… pro první část tvé ročníkové práce je to název naprosto výstižný…“

      Sturgis se taky usmál.

      „A pro druhou část… co třeba… Nové možnosti pro využití Patronů v praxi. Jak ti to zní?“ Harry si povzdechl.

      „Dobře, dám si poradit…“

      Vzal brk a začal psát:

      Patronovo zaklínadlo – zrcadlo duše. Nové možnosti pro využití Patronů v praxi.

      Pak se podíval na hodinky:

      „Hele, už je skoro čas na večeři. Trochu se nám to protáhlo že?“

      Šli spolu rovnou na večeři do Velké síně. Harry nejprve odnesl ředitelce pergamen a nechal Sturgise, aby ji vysvětlil, o čem konkrétně Harryho práce bude. Pak si přisedl k Ginny, Hermioně, Ronovi, Justinovi a Terry. Během večeře na neustálé naléhání ostatních, aby konečně prozradil, o čem jeho ročníková práce bude, odpověděl jen, že o Patronech. „Nedokážu vám to popsat, musel bych vám to ukázat. Je to trochu složitější…“

      Po večeři se tomu už nevyhnul a musel jim ve společenské místnosti ukázat, jak vyvolá jelena a laň současně a vysvětlil jim, že dokázal už i Ginnina kuguára a Fénixe profesora Brumbála.

      „Chci se naučit i Siriuse a Remuse a taky vás dva…“ a podíval se na Rona a Hermionu. Hermiona se rozesmála.

      „Ty musíš mít prostě všechno extra. Vedle tvojí ročníkové práce, budou ty ostatní vypadat jako domácí úkoly pro prváčky.“

      Harry se na ni usmál.

      „Teď je řada na tobě, koukej se přiznat ke své ročníkové práci.“

      „No už jsem se dohodla s Křiklanem, ale je to složité. Chci totiž skloubit metody mudlovské medicíny a kouzelnického léčitelství. Budu muset ke spolupráci přizvat i madam Pomfreyovou a od tebe budu taky potřebovat podporu. Začalo to tím, že jsem se podívala ze zvědavosti, jaké byliny to vlastně Neville křížil. Zjistila jsem, že zkřížil i Africký thimus s hojivou dobromyslí a Aldenův bedrník s černou šalvějí. Něco mi to říkalo, pořád jsem viděla nějaké spojení a tak jsem se ponořila do knížek, a když jsem to našla, tak se mi to v hlavě naráz všechno pospojovalo…“

      Všichni na ni zírali naprosto nechápavě a tak začala pomalu vysvětlovat:

      „No Africký thimus a černá šalvěj jsou součástí vlkodlačího lektvaru. Napadlo mě, že s těmi kříženci, by mohl ten lektvar mít jiné účinky. Jenže si nedovedu představit, jak bych to mohla otestovat. Na žádném vlkodlakovi pokusy dělat nechci. Napadlo mě, že bych to mohla otestovat v laboratorních podmínkách, jako to dělají mudlovští vědci. Ale budu na ty testy potřebovat krev a sliny vlkodlaka… Když se nad tím zamyslíš a budeš brát vlkodlaky jako nemocné… Je to vlastně nakažlivá nemoc, která se přenáší slinami při pokousání. Musí mít nějakého původce, něco jako virus, nebo bakterie. Chci toho původce nemoci, pomocí mudlovské metody najít a vyzkoušet na něm různé kouzelné způsoby léčby. Nevím, jestli se mi podaří Lucase vyléčit už letos, ale nenechám toho, dokud se mi to nepodaří… Od tebe budu potřebovat, abys Lucase a jeho rodiče přesvědčil, aby byli ochotní se mnou spolupracovat. Myslíš, že to půjde?“

      Harry se na ni díval s úžasem. Pak se zamyslel a řekl:

      „Nevím, promluvím si s Lucasem a jeho rodičům napíšu. Na jejich místě, bych neodmítal žádnou naději na vyléčení. Musíš mi pomoct ten dopis napsat. Jak tě znám, tak za pár let už tady nebude jediný vlkodlak. Uvědomuješ si, že můžeš zapříčinit vyhynutí druhu?“

      Hermiona zakroutila hlavou.

      „Nikdy nevyléčíš všechny. Spousta z nich si už nezachovala zdravý rozum, ani po vyléčení netouží. Chci pomoct takovým, jako je Lucas. Aby se nemusel trápit celý život jako Remus…“

      Chvíli bylo ticho. Pak se Harry zeptal Ginny.

      „Jak jsi na tom ty?“

      Ginny se zatvářila nešťastně.

      „Jsem už domluvená s McGonagallovou, že mi bude dělat regenta, když si najdu dobré téma, ale pořád nemůžu na nic přijít… Je to ke vzteku!“

      Harry ji objal konejšivě kolem ramen.

      „Ještě máš do pátku čas, třeba tě něco napadne…“

      A aby to zamluvil tak se zeptal:

      „Co ty Rone, zkusíš nějakou ročníkovou práci, nebo se na to vykašleš?“

      Ron se zatvářil kysele.

      „Nenapadá mě nic, v čem bych vynikal. Nemám žádné mimořádné nadání a budu rád, když zvládnu všechny OVCE tak, abych se mohl ucházet o místo bystrozora. Tam diplom nepotřebuju, tak se budu asi jen soustředit na zkoušky.“

      Hermiona ho s úsměvem pochválila.

      „To je taky nejrozumnější, já bych chtěla nejspíš dělat léčitele, tak diplom potřebuji, Harry se zase jednou chce stát učitelem, tak ho potřebuje taky. Vy jako bystrozoři ho stejně potřebovat nebudete, tak se můžete soustředit na to, co je teď pro vás důležité.“

      Pak si Harry uvědomil, že si chtěl napsat dnešní úkoly. Zjistil, že ostatní už mají před ním náskok, protože psali už odpoledne, kdy si on hrál s Patrony a tak se do toho hned pustil. Nakonec psal, ještě když ostatní už šli spát. Zůstala s ním jen Ginny, která si chtěla ještě chvíli procvičovat Patrona.

      Harry dopisoval úkol z přeměňování, naproti němu v křesle podřimoval Křivonožka s Trixi přitulenou u sebe. Na opěradle křesla seděl Fawkes a taky podřimoval. O dvě křesla dál seděla Ginny, aby ho nerušila a hrála si se svým nádherným zářícím stříbrným kuguárem. Najednou Harry ucítil, že se něco změnilo. Zvedl hlavu a uviděl Fawkese, jak pozorně hledí k Ginny. Otočil se a pochopil, že něco není v pořádku. Místo stříbřitého, zářícího kuguára k němu opatrně a nesměle kráčela živá velká kočka. Její srst byla zbarvena stejným odstínem rezavé barvy, jako měly Ginniny vlasy a koukala na něj jejíma očima.

      „Páni… Ginny, jak jsi to dokázala?“

      Kočičí obličej dostal nesmírně lidský a velmi nešťastný a zmatený výraz.

      „No nazdar, ty nevíš, jak se ti to povedlo?“

      V hnědých očích se objevila téměř panika.

      Harry okamžitě zareagoval. Poklekl ke kočce a objal ji.

      „To nevadí, Ginny, to zvládneme, nemusíš mít strach, s tím si určitě poradíme. Hrozně moc ti to sluší miláčku.“

      Ginny se trochu uvolnila.

      „Víš co? Probudíme Hermionu, ta si ví rady se vším – souhlasíš?“

      Ginny souhlasně zavrněla.

      „Křivonožko, Trixi – poslouchejte. Musíte jít spolu do ložnice a probudit Hermionu. Trixi – řekneš jí: Pojď prosím hned dolů. Rozumíš?“

      Pak jí vzkaz ještě pro jistotu dvakrát zopakoval. Křivonožka a Trixi se vydali hned nahoru po schodech do dívčích ložnic.

      Hermiona přiběhla rychle, jen v noční košili a županu. Vytřeštila oči na Harryho sedícího na zemi a objímajícího velkou kočkovitou šelmu. V tu chvíli jí to došlo.

      „No nazdar, to je Ginny? Jak se to stalo, Harry?“

      „Já nevím Hermiono. Dopisoval jsem úkol a Ginny seděla támhle,“ ukázal na křeslo, „hrála si s Patronem a najednou prostě Patron zmizel a místo něj tu byla tahle nádherná kočka…“ Hermiona nahlédla do křesla, na které Harry ukázal a zvedla Ginnin hábit.

      „To byla nejspíš podvědomá přeměna Harry. To je problém, bude mít potíže s přeměnou zpátky. Já sice znám to kouzlo, které zvěromága promění zpět – víš které, to co použili Sirius a Remus na Červíčka, ale nikdy jsem ho nezkoušela a mám strach ho zkoušet na Ginny… Asi bude nejlepší, zavolat sem profesorku McGonagallovou, ta si s ní poradí nejlíp.“

      Ginny nesouhlasně zavrčela. Hermiona si k nim přidřepla a podívala se jí přímo do očí. „Poslouchej Ginny, nemám dost zkušeností, abych ti pomohla. Profesorku McGonagallovou máš přece ráda a ona má ráda tebe. Je taky zvěromág, bude vědět, co má dělat, pomůže ti nejlíp ze všech lidí co znám.“

      Ginny se uklidnila, Hermiona se rozhlédla a zeptala se Harryho:

      „Nepošleme pro ni Fawkese?“

      Harry vstal.

      „Dobře, napiš vzkaz, já se s ním zatím domluvím. Fawkesi, můžeš sem přenést paní ředitelku?“ Fawkes souhlasně zapípal.

      Hermiona zatím na kousek pergamenu napsala vzkaz: Paní profesorko, přijďte prosím ihned do společenské místnosti Nebelvíru. Je to naléhavé! Hermiona. Podala pergamen Fawkesovi, ten ho popadl do zobáku a ohnivým zášlehem zmizel. Ginny začala nervózně pobíhat sem tam, jako šelma v kleci. Harry si k ní zase klekl, objal jí a uklidňoval.

      V okamžiku, kdy se opět s ohnivým zášlehem objevil Fawkes, jehož ocasních per se přidržovala, v županu oblečená, profesorka McGonagallová, se Ginny Harrymu vyděšeně vytrhla z náručí a drápy na přední noze mu roztrhla hábit, kalhoty i kůži na stehně. Harry byl na bolest zvyklý, tak jen syknul a znovu Ginny chytil, aby ji zklidnil. Profesorka se rozhlédla a okamžitě přesně zhodnotila situaci.

      „Harry jsi zraněný, měl bys jít okamžitě na ošetřovnu. A Ginny – jak se to stalo?“

      Hermiona jí odpověděla:

      „Myslíme si, že u ní došlo k podvědomé přeměně. Harry, vysvětli paní profesorce, jak k tomu došlo a já zatím dojdu pro dobromysl, abych ti ošetřila ty škrábance…“ a vyběhla po schodech do ložnice.

      Když se vrátila zpátky, tak už profesorka uklidňovala Ginny.

      „Všechno je v pořádku Ginny. Mohla bych ti vrátit podobu jediným mávnutím hůlky, ale pro tvůj vývoj bude mnohem vhodnější, když to nejdřív zkusíš sama, vlastními silami. Když se to nepodaří, tak ti podobu vrátím já, takže nemusíš mít žádné obavy…“

      Ginny měla v očích stále nešťastný výraz. Koukala střídavě na Hermionu a na Harryho. Vtom to Hermioně došlo:

      „Harry pojď se mnou stranou, ošetřím ti ty škrábance.“

      Ale Harry zakroutil hlavou.

      „Až pak, zůstanu tu s Ginny.“

      Hermiona se usmála a ukázala na oblečení, které zůstalo v křesle.

      „To není dobrý nápad. Myslím, že by se Ginny moc nelíbilo, kdybys jí viděl nahou. Řekla bych, že se stydí.“

      Harry se nadechl a v tu chvíli to pochopil. S úsměvem pohlédl Ginny do krásných hnědých očí, které na něj upírala.

      „Nebudu se dívat, slibuji.“

      A pak se nechal odvést Hermionou na druhou stranu společenské místnosti.

      Hermiona ho usadila do křesla zády k profesorce a Ginny, a pak mu řekla, ať si stáhne ty kalhoty. Harry na ni pohlédl s rozpaky, najednou mu to připadalo trochu nepatřičné. Hermiona se rozesmála.

      „No prosím tě, netvař se, jako by to mělo být poprvé, co tě uvidím v trenýrkách Harry.“

      Harry zakroutil hlavou a řekl:

      „Promiň, nějak to vyplynulo ze situace.“

      Stáhl kalhoty ke kolenům a odhalil tři poměrně hluboké škrábance. Hermiona mu stehno nejprve očistila od krve - „Tergeo“ a pak mu do ran nakapala výtažek z dobromysle. Rány se pěkně zatáhly, zůstaly po nich jen jizvy.

      „Měl bys asi hned ráno jít za madam Pomfreyovou a užívat alespoň tři dny třemdavu, aby se ti ty jizvy ztratily.“

      Harry se usmál:

      „To snad nebude potřeba, časem se to ztratí samo…“

      Hermiona se na něj podívala překvapeně.

      „Jak dlouho chceš Ginny těma jizvami připomínat, že tě poranila? Bude z toho špatná i tak.“

      „No dobře, ráno tam zajdu.“

      Hermiona se zamyšleně podívala na ty potrhané kalhoty.

      „Teď opravím tohle…“

      Harry ji zarazil:

      „Počkej, to vydrží do zítra, podívej se radši, jak to pokračuje.“

      Hermiona se nadzvedla a podívala se mu přes rameno. Pak se usmála:

      „Zvládla to, už se obléká…“

      Harry si oddechl a s úlevou si natáhl kalhoty.

      „Už můžu?“

      Hermiona se zvedla.

      „Ano, pojď ji trochu uklidnit.“

      Harry se zvedl a už po cestě jásal:

      „Ginny, zvládla jsi to, to je senzace, jsi skvělá…“

      Když došel až k ní, tak se mu s pláčem vrhla do náruče. Harry ji konejšivě objal.

      „Ale no tak, proč pláčeš miláčku, byla jsi úžasná…“

      Ginny mezi vzlyky vyrážela:

      „Mrzí mě to Harry, nechtěla jsem tě zranit… Je mi to tak líto…“

      Harry se nahlas rozesmál.

      „Vždyť to nic nebylo Ginny – pár kočičích škrábanců. Stačilo pár kapek dobromysle a jsou pryč… Ale průšvih teda máš… Roztrhla jsi mi hábit i ty nové kalhoty. Tak ti je zítra přinesu a za trest budeš opravovat – jasné?“

      Ginny se na něj uslzeně usmála. Tak vyndal z kapsy kapesník a otřel jí oči, pak jí ho podal, aby se vysmrkala.

      Když se Ginny trochu uklidnila, tak ji oslovila profesorka McGonagallová:

      „Ginny, už jste schopná mě vnímat? Musíme se domluvit, co dál.“

      Ginny se posadila do křesla proti ředitelce a soustředila se na ni. Harry si přidřepl vedle ní a držel ji za ruku, aby ji zklidnil, protože cítil, že se pořád chvěje. Hermiona si také sedla a poslouchala.

      „Každý zvěromág se musí okamžitě zaregistrovat na ministerstvu, ale tam po vás budou chtít, abyste jim předvedla přeměnu, aby mohli podrobně popsat vaši zvířecí podobu. Proto bude mnohem praktičtější, když to, co se vám dnes přihodilo, zachováme v tajnosti a nejprve se pod mým vedením naučíte svoji přeměnu bezpečně ovládat. Až si budeme jisté, že jste to zvládla, tak vás vezmu na ministerstvo k registraci. Teprve potom, se o vašich schopnostech můžou dozvědět i ostatní. Rozumíte mi?“

      Ginny jen kývla, ale Hermiona se zeptala:

      „Ronovi bychom to snad říct mohli, paní ředitelko?“

      Ta se zamyslela:

      „Váš bratr a vaši rodiče by o tom samozřejmě vědět měli, ale nikdo další. Mamince to můžete říct už v pátek… Nebo byste byla radši, kdyby ji na to připravil profesor Brumbál ještě před tím, než se spolu uvidíte?“

      Ginny se zamyslela.

      „Možná bude lepší, když jí to řekne předem, aby to pro ni nebyl takový šok. Aby byla schopná se soustředit na vaření…“

      Konečně se uvolnila a zlehka se usmála. Paní profesorka se na ni také usmála.

      „Takže, konečně jste našla to správné téma na ročníkovou práci, že? Řekla bych, že bychom se do toho měly pustit co nejdřív. Na první konzultaci o své ročníkové práci přijďte už ve středu po večeři. Musíte se trochu hlídat, aby se vám nestalo to, co dnes. S Patronem si radši chvíli nehrajte. Proměny budete provádět jen v mé přítomnosti, v bezpečí mé pracovny. Ta vaše kočka je sice velmi krásná, ale také dost velká, takže, kdyby se to vymklo kontrole, mohla by být nebezpečná – rozumíte?“

      Ginny přikývla a znova se provinila, podívala na Harryho.

      Ten jen s úsměvem zavrtěl hlavou, aby si s tím nedělala starosti.

      Pak se profesorka McGonagallová zvedla a řekla:

      „Už je moc pozdě, takže se už moc nezdržujte a běžte rychle spát.“

      Harry se zvedl a zeptal se jí:

      „Nechcete, aby vás Fawkes zase přenesl zpátky, paní profesorko?“

      „Ne, děkuji, Harry, radši se projdu a ještě si cestou zkontroluji školu. Vy se pro jistotu ráno zastavte na ošetřovně…“ a prolezla hbitě otvorem v portrétu. Hermiona se také zvedla.

      „Jdu spát a vy byste měli jít taky. Musíš z toho být opravdu unavená Ginny…“

      Harry se zasmál.

      „Běž napřed, jen jí dám pusu a pošlu ji za tebou.“

      Když Hermiona zmizela, tak dovedl Ginny pod schody, objal jí a šeptal jí do ucha:

      „Jsi úžasná Ginny. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že jsi zvěromág jako táta a Sirius. Ta tvoje kočka je moc krásná… Jsi prostě nádherná v každé podobě…“

      Pak ji velmi něžně a velmi dlouze políbil. Ginny se na něj usmála, dala mu pusu a s přáním dobré noci se unaveně vydala do schodů. Harry si sbalil svoje věci a uložil si do paměti, že si musí zítra dopsat závěr úkolu z přeměňování. Pohladil Fawkese a poděkoval mu za pomoc. Pak se spolu vydali do ložnice. Když se převlékl do pyžama, tak se ho zeptala maminka:

      „Nebolí tě ty škrábance Harry? Byly dost hluboké, měli jste je nejprve vyčistit, než jste je zahojili. Nezapomeň zítra, hned ráno, zajít na ošetřovnu zlato, madam Pomfreyová ti asi dá kromě třemdavy i lektvar proti infekci…“

      Harry se na ni překvapeně podíval.

      „Tys tam byla? Viděla jsi to?“ Pak se zhrozil: „A táta se Siriusem – snad neviděli Ginny?“ Maminka se pobaveně usmála.

      „Ne, ti dva tam nebyli Harry. A i kdyby tam byli… Přesto, že na to momentálně nevypadají, nejsou to už žádní puberťáci. Jsou oba slušně vychovaní a nedívali by se na ni…“

      Harry si oddechl.

      „Kde se zase potulují?“

      Maminka pokrčila rameny.

      „Nejspíš někde dovádějí s tím malým rytířem – sirem Cadoganem – a hrají si na dobývání hradu…“

      Harry se potichu rozesmál. Pak zvážněl.

      „Není ti smutno, když tě nechávají pořád samotnou?“

      Maminka se na něj podívala s tak nádherným laskavým úsměvem, že se mu po těle rozlilo hřejivé teplo.

      „Ne zlato, táta se u mě zdržuje častěji, než to vypadá. Jsem ráda, že se takhle zabaví. Jsou tu oba šťastní, a proto mají stále skvělou náladu a je s nimi legrace. Já jsem radši s tebou. Vynahrazuji si ta ztracená léta… Mám tě moc ráda chlapečku a jsem šťastná, že tu můžu být s tebou…“

      Harry jí poslal vzduchem pusu a popřál:

      „Dobrou noc mami, taky tě mám moc rád…“

      V dalším okamžiku spal.

       

      Items details

      • Hits: 14446 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Ancisek 09 Březen 2014
      Tak tohle je skvělé:

      „Nejspíš někde dovádějí s tím malým rytířem – sirem Cadoganem – a hrají si na dobývání hradu…“
      :D :D :D :)
      #
      maja 10 Březen 2014
      Ano, tak ty dva vidím. Nestárnoucí dětinští, věční puberťáci. James možná dostal trochu rozumu vedle Lily a po té, co se stal otcem, ale Siriusovo chování, sice ovlivněné utrpením v Azkabanu, bylo prostě nezralé a nedospělé.