Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

welcomeTahle povídka je můj první pokus. Je pro všechny, kteří mají rádi FanFikci Harryho Pottera. Navazuje na 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Některé prvky z šesté a sedmé knihy zachovám. Ještě maličkost, Justin Finch-Fletchley se zúčastnil bitvy na ministerstvu.

Co se týká mě, tak Lachim je mírně praštěný muž, kterého díky Máji a několika jiných posedlo „básnické střevo“ a výplod této posedlosti máte před sebou.

Doufám, že se Vám bude můj příběh líbit.

Lachim

    Nový svět

      morgan_le_fayZ minulé kapitoly:

      „Moc jsme se toho teda nedozvěděli,“ řekl Ron, když Harry dočetl.

      „Jak to, že ne?“ odpověděl mu Neville, „Z tohohle dopisu je přece naprosto jasné, kde je prsten schovaný.“

      „Navíc i den je přesně určený,“ doplnila ho Hermiona.

      „Cože!“ nevěřil jim Ron.

      „Hrad s jezerem, vrbou a moudrým vládcem! To ti to vážně nedošlo? Udělej krok stranou, stojíš si na vedení,“ řekl mu Draco.

      „Smuteční vrba u našeho jezera?“ navrhl odpověď, no, spíše se zeptal, Ron.

      „Že ti to došlo,“ souhlasila s povzdechem Hermiona.

      „Ale co to datum? Mě nic nenapadá,“ zeptala se Lenka.

      „Mě jo,“ vstoupil do hovoru Justin, „Druhá žena strýce naší paní, korunu si vzala bez váhání. Poslední paní Prstenu byla Lady Jane Greyová. Její strýc byl Jindřich VIII. Takže půjde o den korunovace Anny Boleynové. Jen nevím přesné datum.“

      „1. června 1953,“ řekla obratem Hermiona, „Takže máme jasno. 1. června si jdeme pro prsten.“

      ----------------------

      Amesbury je město v hrabství Wiltshire nedaleko Stonehenge. Mudlovští historikové archeologové poblíž vykopali hrob takzvaného „lučištníka z Amesbury“ neboli „krále ze Stonehenge“. Ve skutečnosti šlo o kouzelníka jménem Angelus Zart. Za svého života to býval vážený muž a léčitel místních usedlíků i poutníků přicházejících ke kamennému kruhu poklonit se bohům a načerpat sílu z mimořádně velké křižovatky energetických čar země. Tenkrát i mudlové dokázali takováto místa vycítit a využít k regeneraci a uzdravení. Dnes je i mezi kouzelníky jen málo takových, kteří touto schopností ještě vládnou.

      Nedaleko autobusového nádraží je malé knihkupectví. Jeho majitel, Alan Andrews, to sobotní ráno otevřel v půl deváté jako obvykle. Včera odpoledne mu dorazily nové knihy, a jelikož je nestihl všechny uložit na jejich místa, tak se do toho pustil. Netušil, jak dlouho knihy rovnal, když se ozval zvonek zavěšený nade dveřmi. Přišel zákazník.

      „Dobrý den,“ pozdravil, „Mám tu čest s panem Alanem Andrewsem?“

      „Ano, to jsem já,“ odpověděl Alan, „Jak vám mohu pomoci?“

      „Tím, že zemřete,“ pronesl onen muž a vytáhl jakousi hůlku. „Spiritus licencia

      Alan se chytil za krk a pokoušel se dýchat. Nešlo to.

      „Nenamáhejte se. Toto kouzlo jsem sám vytvořil. Vaše dýchací soustava ochrnula a kyslík do krve vám dodává magie. Bude ho však čím dál méně, až se nakonec udusíte. Celé to nebude trvat déle než dvě, možná tři hodiny. Přeji příjemné umírání.“

      Muž se otočil a s úsměvem na tváři odešel. Šlo to lépe, než čekal. Dokonale ho překvapil. Ten podřadný tvor, který by bez rukou nezvedl ani pírko, se nezmohl na jakýkoli odpor. Dnes má šťastný den.

      Alan klesl na kolena a snažil se přijít na to, co se vlastně stalo. Zkoušel pátrat ve své paměti, jestli ho někdy v minulosti neurazil. A navíc ta hůlka, latina a řeči o magii. Copak to byl kouzelník? Vždyť nic takového neexistuje. Musel ho nějak otrávit a způsobit mu halucinace. Ale proč? Na nic nepřišel.

      Ve stejném městě bydlela i Jane Dornová. Dvě hodiny po odchodu vraha stála před knihkupectvím. Měla tam schované poslední vydání Duny od Franka Herberta. Její synovec měl rád sci-fi a fantasy, tak mu ji chtěla dát k narozeninám.

      „Alane!“ vykřikla, jakmile otevřela dveře. Klekla si k němu a zkusila najít puls. Když ho našla, zavolala záchranku. Alan i přes její snahu a péči lékařů zemřel v nemocnici přesně 2 hodiny a 58 minut poté, co do obchodu vešel jeho vrah.

      ----------------------

      Pondělní ráno Silvie Coxové probíhalo jako obvykle. Cestou do kanceláře koupila několikery noviny. Byla to součást její práce. Každý den je procházela a hledala zvláštní a podivné zprávy. Její spolupracovníci poté případně zjišťovali další podrobnosti.

      Nalila si kávu a otevřela The Guardian. Právě v něm narazila na krátkou zprávu o záhadné smrti v Amesbury. Rychle proběhla i ostatní noviny. Ta zpráva byla ve všech. V The Sun dokonce včetně několika nechutných detailů.

      „Davide,“ zavolala jednoho z kolegů. „Můžeš o tom zjistit víc?“ a podala mu jeden z deníků.

      David, ještě před pár měsíci detektiv Scotland Yardu, přejel nejprve zprávu očima a pak odpověděl.

      „Jasně. Je to fakt divný. Měla bys to hned říct Petúnii.“

      „To máš pravdu,“ souhlasila s ním Silvie a vydala se o patro výš.

      „Výborně, Silvie.“ pochválila ji Petúnie, „Podrobnosti…“

      „Ty už zjišťuje David,“ doplnila ji Silvie, „Baví ho to. Líbí se mu reakce lidí, když jim ukáže doklady přímo z Ministerstva vnitra. Jejich ochota spolupracovat pak obvykle prudce stoupne.“

      „Tak tomu věřím. Radši s tím půjdu rovnou za Brouskem. Z tohohle nebudou mít radost. Ještě jednou díky. Dobrá práce,“ uzavřela rozhovor Petúnie.

      Dům, kde se toto všechno odehrávalo, stál těsně vedle ukrytého Ministerstva. Většina lidí, kteří zde pracovali, sice o jeho existenci věděla, ale nikdo z nich přesnou polohu Ministerstva neznal. Petúnii stačilo nastoupit do výtahu skrytého v její kanceláři a sjet s ním do atria. Přesně to také udělala. Pak pokračovala do kanceláře bystrozorů a zaklepala na dveře Rufuse Brouska. Po vyzvání vešla dovnitř. Kromě Brouska byla v kanceláři i ministryně a její kolega, spoluvedoucí agentury, Pastorek.

      „Vy víte kdy přijít, Petúnie,“ přivítal ji Brousek, „Právě probíráme zprávu od Jonese.“ Alan Jones byl jeden ze dvou forenzních specialistů přidělených k jejich agentuře. Prováděl výzkum vlivu mnoholičného lektvaru na otisky prstů a DNA.

      „Jak to vypadá?“ zeptala se Petúnie.

      „První výsledky potvrdily předpoklady. Mnoholičný lektvar nemá vliv na otisky prstů, ani na DNA,“ odpověděl jí Pastorek.

      „Tak to budeme moct hned vyzkoušet. Máme problém v Amesbury,“ reagovala Petúnie a podala mu noviny s inkriminujícím článkem.

      ----------------------

      Pro tu, jež rozezná otisky

      Drahá dcero, oslovuji Tě až dnes, jelikož tvá schopnost je především o zkušenostech. Rád bych Ti poradil něco víc, než je ukládání otisků do paměti podle nějakého systému. V naší době jsem, merlinžel, nepřišel na žádný systém, podle kterého nás příroda otisky obdarovává. Kéž bych Ti mohl pomoci více.

                                                                                 Tvůj patron, Godrik Nebelvír

      Hermiona dočetla svou část ze Zlaté knihy. Přestože šlo vlastně jen o pouhé zamyšlení, tak nebyla zklamaná. Z vlastní zkušenosti věděla, že i když lze magický otisk pro jeho jedinečnost přirovnat k otiskům prstů, tak si neumí představit, jak by ho mohla nějak přesněji popsat, nebo dokonce nakreslit.

      Když dočetla, rozloučila se s ředitelem a vydala se na ošetřovnu. Měla tam domluvenou schůzku s madam Pomfreyovou a profesorem Snapem. Když tam dorazila, tak už na ni čekali.

      „Omlouvám se za zpoždění, zdržela jsem se v ředitelně,“ omluvila se oběma.

      „V pořádku, slečno,“ usmála se na ni madam Pomfreyová a rukou jí naznačila, aby se posadila.

      „Tak už nezdržujte a řekněte nám, co máte na srdci,“ pobídl ji Snape.

      „Před pár dny jsem nemohla usnout a začala jsem přemýšlet…“ začala Hermiona.

      „Všichni slavte a tři dny se radujte. V Bradavicích se nedávno vyskytla myslící studentka,“ přerušil ji Severus. Madam Pomfreyová se na něj šeredně podívala, ale Hermiona nereagovala a pokračovala.

      „Mudlové znají spousty druhů virů. Mikroskopických tvorů, kteří přežijí jedině uvnitř jiného organizmu. V jeho buňkách se množí a ničí ho. To se projevuje jako nemoc…“

      „Děkujeme za vaše objevné informace, slečno Grangerová. Jako lékouzelnice a mistr lektvarů jsme s tímto obeznámeni,“ skočil ji opět do řeči Snape.

      „Omlouvám se, profesore. Nechtěla jsem vás urazit. Mudlovské spalničky jsou infekční nemoc. Platí totéž i o dračích spalničkách?“ reagovala Hermiona.

      „Ano, dračí spalničky jsou infekční,“ odpověděla jí madam Pomfreyová.

      „Takže látky v lektvaru na jejich léčbu působí jako antivirotika?“

      „Samozřejmě. Další potlačují příznaky nebo napomáhají regeneraci organizmu,“ odpověděl tentokrát Snape.

      „Jak dlouho trval vývoj lektvaru?“ zeptala se Hermiona.

      „Od prvních zkoušek asi tak šedesát let. Proč?“ odpověděl Snape.

      „Takže vznikal více méně metodou pokusu a omylu,“ ujišťovala se Hermiona.

      „Tehdy to byla jediná možnost. Matematické modely vzájemného působení jednotlivých složek lektvarů začaly vznikat až v sedmdesátých letech,“ osvětlil Snape.

      Hermiona se nadechla a přednesla svůj nápad: „Mudlovští vědci dokáží za řízených podmínek viry pěstovat a získávají tak skoro okamžité výsledky popisující působení jednotlivých látek na ty potvůrky. Při spolupráci mudlovského odborníka s mistrem lektvarů a lékouzelníkem by se jistě podařilo zjistit více o virech lykantropie.“

      „Vy si myslíte, že i lykantropie je způsobována viry?“ podivila se madam Pomfreyová.

      „Ano. Virus se při kousnutí díky slinám dostane do krve. Musí to být nějaký specifický magický druh, ale myslím si, že by se dal izolovat a snad by se našel i způsob jeho kultivace. Pak by se dalo experimentovat s různým složením lektvaru a pozorovat jeho vliv na viry. Jen je třeba najít toho správného mudlovského odborníka,“ vysvětlila Hermiona.

      „Máte to vymyšlené dobře, ovšem i s takovou pomocí to bude běh na dlouhou trať,“ reagoval Severus.

      „To ano pane. Matematické propočty jsou sice více než užitečné, přesto jde ale o zjednodušení, které se může od skutečnosti lišit. Laboratorní zkoušky by tak minimalizovaly riziko hrozící pacientovi,“ souhlasila i nesouhlasila Hermiona.

      „Každopádně je váš nápad podnětný. S profesorem o něm popřemýšlíme,“ uzavřela debatu madam Pomfreyová a poslala Hermionu zpátky do věže.

      ----------------------

      Druhý den večer procházel ve své laboratoři Severus svoje a Evansovy poznámky z výzkumu chlupů medvěda měsíčního. Při pohledu na přesnost, systematičnost a, na jeho věk, neuvěřitelnou analytičnost Johnových poznámek se jen utvrdil v tom, že má před sebou jeden z největších talentů této generace.

      Jejich závěry byly shodné. Srst se nedala využít jen v minimu lektvarů. V naprosté většině případů umocňovala jejich žádoucí účinky a potlačovala ty nežádoucí.

      V té chvíli ho něco napadlo. Podle Vlkodlakových dopisů byl účinek černé růže z Jericha až nečekaně pozitivní. Očekával výrazné zmírnění bolestivosti přeměny, ta se ovšem stala zcela bezbolestnou. Lupin měl dokonce dojem, že v něm během úplňku zůstává víc člověka než předtím. Zvířecí stránka jeho osobnosti se projevovala, více méně, jen na jeho vnější podobě.

      Do úplňku je ještě čas a tak se s Lupinem stihne v klidu domluvit. Pokud vše vyjde dle předpokladů, bude muset být u proměny. Něco mu říká, že se blíží k jeho úplnému vyléčení.

      Největší problém bude určení poměru třech nejúčinnějších látek lektvaru - medvědích chlupů, černé růže a šťávy ze stonku vlčího bobu. Čeká ho spousta hodin výpočtů. Sotva začal se sestavováním prvních rovnic, tak se ozvalo zaklepání na dveře.

      „Dále,“ pozval nevrle neočekávaného hosta dovnitř.

      „Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravil ho John Evans, „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli vám můžu ještě nějak pomoci, pane.“

      „Leda byste ovládal matematiku alespoň na úrovni druhého semestru Fakulty lektvarologie univerzity v Oxfordu,“ odpověděl Severus.

      „Matematiku?“ zatvářil se překvapeně John.

      Severus chtěl odpovědět něco peprného, ale naštěstí si uvědomil chlapcův budoucí potenciál. „Během vytváření nových lektvarů, nebo při jejich úpravách, je často nutné spočítat poměr hlavních přísad, což je poměrně složité.“

      „A proč to nedáte spočítat počítači? Bylo by to rychlejší,“ zeptal se John.

      „Počítači? Jak to myslíte?“ zeptal se tentokrát Severus.

      „Počítače jsou…“ začal John odpovídat.

      „Já vím, co jsou počítače!“ skočil mu do toho Severus, „Tedy zhruba to vím.“

      „No, když si najdete schopného programátora, tak on tam ty výpočty zadá a počítač to spočítá rychleji než vy,“ dokončil odpověď John.

      „Zajímavý nápad, pane Evansi. Děkuji. Teď bude nejlepší, když se vrátíte na kolej,“ ukončil rozhovor Severus. John se rychle rozloučil a zamířil do nebelvírské věže.

      Severus ještě chvíli počkal a pak vyšel z kabinetu a vydal se za ředitelem. Nutno říci, že ho Johnův nápad poněkud vyvedl z míry. Co se týká mudlovského světa, tak nebyl takový ignorant jako většina kouzelníků. Právě proto se na sebe zlobil. Mělo ho to napadnout dřív, než mu to musel říct Evans. Z toho kluka opravdu jednou něco bude.

      Cestou k chrliči stihl vyděsit několik studentů, které přitom ani nevnímal. Jeden prvák musel být dokonce dopraven na ošetřovnu se sečnou ranou na ruce. Jak kvapně uhýbal Severusovi z cesty, vrazil do brnění a shodil meč. Ten mu kvůli jeho marné snaze ho zachytit rozsekl dlaň. Madam Pomfreyová mu ji naštěstí okamžitě zaléčila.

      Poté, co Severuse chrlič pustil na schodiště, bez klepání otevřel dveře do ředitelovy kanceláře a vyhrknul: „Potřebuji programátora. A fofrem.“

      „Severusi?“ zeptal se Brumbál a vzhlédl od papírů, „Mohl by si mi to zopakovat? Prosím…“

      ----------------------

      Asi čtyřicetiletý muž si v Café Brasileño nedaleko vlakového nádraží Victoria v Londýně právě objednal svoji každodenní odpolední kávu, když si k němu přisedla jakási žena. Byla to vysoká, štíhlá blondýna s dlouhým krkem.

      „Tedy Quinne Queene, tebe najít není zrovna jednoduché najít,“ ozvala se, když si jí nevšímal a dál si četl svoje Timesy.

      „Petúnie, jsi to opravdu ty? Dlouho jsme se neviděli. Jak se vůbec máš? Prý sis vzala ředitele jakési firmy vyrábějící vrtačky, či co?“ odpověděl otázkou, jak bylo jeho zvykem.

      „Vzala a přišla o něj,“ usmála se. Vůbec se nezměnil.

      „Utekl za mladší, viď? To se dneska děje pořád,“ nadhodil Quinn.

      „Ne, zemřel při jednom z těch atentátů v listopadu,“ uvedla vše na pravou míru Petúnie.

      „Promiň, to mě nenapadlo,“ omluvil se Quinn. V tu chvíli mu přinesli objednanou kávu. Tu přenechal Petúnii a objednal si další. „Jak se teda vlastně máš?“

      „Díky, už dobře,“ odpověděla Petúnie a nalila si do kávy trochu smetany, „Vlastně s tebou potřebuji mluvit pracovně. Děláš pořád programátora?“

      „Dělám. Vlastním jednu takovou malou firmu. Děláme software určený na různé specifické problémy,“ snažil se vysvětlit Quinn.

      „Výborně. Měla bych pro tebe velmi, velmi specifickou zakázku,“ začala Petúnie opatrně.

      „Jak specifickou máš na mysli?“ zajímal se Quinn.

      „Pokud vím, tak nic takového jsi ještě nedělal,“ usmála se Petúnie. Už teď se bavila nad jeho budoucí reakcí na existenci magie.

      „Nevím, jaké máš informace, ale dělal jsem i několik věcí pro vládu, o kterých nemůžu moc mluvit,“ odvětil trochu podrážděně Quinn.

      „Já vím, to oni tě doporučili,“ poznamenala suše Petúnie.

      „Cože? Co vlastně děláš?“ divil se Quinn.

      „Vlastně se dá říct, že pracuju pro vládu. Přesněji pro jedno hodně zvláštní Ministerstvo,“ vysvětlila mu Petúnie. „Pokud máš zájem, tak musíš podepsat tohle,“ dodala a podala mu list papíru.

      „Zavazuji se,“ četl polohlasně Quinn, „že vše, co se nyní dozvím, uchovám v tajnosti a neporuším Zákon o utajení. Co to má být?“

      „Když to podepíšeš, tak získáš tu nejneuvěřitelnější zakázku ve svém životě. Dozvíš se takové věci, o kterých se ti ani nesnilo,“ odpověděla mu Petúnie, aniž by mu cokoliv řekla.

      Quinn se na ni tázavě podíval. Už se chystal protestovat proti těm tajnostem, když převážila jeho zvědavost a podepsal. Potom zaplatil a Petúnie ho vzala venku čekajícím ministerským autem do své kanceláře. Už po vstupu do budovy si nemohl nevšimnout podivně oblečených lidí, kteří drželi v rukou jakési hůlky. Vrcholem všeho bylo, když v poschodí uviděl někoho vyjít z krbu, ale to se mu asi zdálo. Také ho překvapilo, že Petúnie tu má evidentně vysoké postavení.

      „Přineste nám, prosím, čaj,“ řekla Petúnie sekretářce a odvedla Quinna do své kanceláře. Ten se uvnitř posadil a napil se čaje. Sotva polkl, tak se v krbu před ním objevily zelené plameny, ze kterých vyšel vysoký černovlasý muž v divném županu. V té chvíli měl jen jednu jistotu, předtím to nebyl sen.

      „Severusi,“ oslovila Petúnie toho muže, „jdeš právě včas.“

      „Severus? To jako Severus Snape? Ten divný kluk od nás z Tkalcovské?“ ozval se Quinn.

      „Přesně ten, Quinne,“ odpověděl Severus a posadil se naproti němu.

      „Proč máš na sobě župan a co jsi, ksakru, dělal v tom krbu?“ zeptal se Quinn.

      „Zaprvé, tohle není župan, ale skutečně moderní hábit. A za druhé, tím krbem jsem přišel. Ještě něco?“ odpověděl Severus.

      „Všechno. Od kdy se dá cestovat krbem a proč nosíš ten župan?“ zeptal se už poněkud podrážděně Quinn.

      „On ještě nic neví?“ otočil se Severus na Petúnii.

      „Já mu jaksi nemůžu nic dokázat, Severusi. Ty ano,“ odpověděla mu s úsměvem Petúnie. „Navíc se všichni tři známe od dětství, takže to bude jednodušší.“

      „Dobrá,“ souhlasil Severus a otočil se zpátky na Quinna. „Následující informace tě bude asi šokovat, přesto je zcela pravdivá. Magie existuje. Já jsem kouzelník. Lili, jestli si na ní pamatuješ, byla čarodějka.“

      „Lili? To jako Lili Evansová?“ zeptal se Quinn.

      „Ano, Quinne. Moje sestra byla čarodějka,“ odpověděla Petúnie.

      „Takže mi chcete tvrdit, že Severus dokáže vyčarovat jen tak ze vzduchu křečka? Nebo vytahuje králíka z klobouku?“ řekl Quinn.

      „Spíš to první,“ řekl Severus a jen tak mimochodem mávl hůlkou. Před překvapeným mudlou se na stolku vedle čaje objevil tác s krůtími sendviči. „Ty jsi míval rád, pokud se pamatuji,“ dodal a pozoroval překvapený výraz Quinnova obličeje.

      Ten se chvíli nezmohl na slovo. Asi po dvou minutách se konečně vzpamatoval: „Dobrá, věřím, že magie existuje. Co ale chcete ode mě?“

      „Přijal jsi to nějak rychle. Většina lidí tomu i přes první ukázku odmítá uvěřit,“ ozvala se Petúnie, „Rodiče byli Liliinými schopnostmi nadšeni, ale když k nám dorazila profesorka McGonagallová, aby všechno vysvětlila, tak tomu zpočátku také nechtěli věřit.“

      „Tím chceš říct co? Že jsem tady neviděl jen nějakou dobře nacvičenou a provedenou pouťovou atrakci? Tohle přece nemůže být nic jiného než pokus o kanadský žertík! Mimochodem hodně špatný,“ reagoval Quinn. „Jen netuším, proč to všechno děláte. Ale rád bych se to dozvěděl.“

      „Protože to, co jsi viděl, není hra, ale skutečnost. Magie existuje a jsou lidé, kteří ji dokážou používat. Protože potřebuji tvoje schopnosti. Protože pokud všechno vyjde, tak naše práce pomůže mnoha lidem. Stačí ti to, nebo mám pokračovat?“ odpověděl trochu podrážděně Severus.

      „Ještě mě nic nepřesvědčilo o existenci magie. Pokud mluvíš pravdu, proč se schováváte? Proč to je tajné?“ reagoval Quinn a zvyšoval při tom hlas.

      „Za prvé by ses měl ztišit,“ ozvala se Petúnie, „ A za druhé si představ nějakého šílence, který by se spojil se stejně šíleným kouzelníkem. V jejich světě se zrovna teď vyskytuje jeden cvok. Cvok, který mi zabil sestru a švagra. Cvok, který chce zabít mého synovce. Cvok, který má na svědomí tolik životů jako málokdo. A představa, že se s ním spojí nějaká teroristická skupina, a věř, že by to zkusili, mě děsí. Třeba jednou nastane chvíle, kdy to nebude nutné tajit, ale zatím to jinak nejde.“

      „I když vám uvěřím, tak co můžete chtít po mně. Jsem jen programátor. Dobrý programátor s vlastní firmou. Ale jen programátor. Nic víc.“ Zklidnil se trochu Quinn. Nebo se alespoň ztišil.

      „Nejdřív mi řekni, jak tě přesvědčíme, že tenhle skrytý svět, svět kouzel a magie, který jsem dlouho nenáviděla, existuje. Až uvěříš, promluvíme si o dalším,“ odpověděla Petúnie.

      „Upřímně? Nevím. Netuším, jestli je nějaký způsob, jak vám mohu uvěřit. Nechám to na vás,“ řekl Quinn.

      „Dobrá. Jestli mám dobré informace, tak si potrpíš na irskou whisky,“ pronesl tiše Severus.

      „To ano. Přesně řečeno na Crested Ten z palírny v Midletonu,“ upřesnil ho Quinn.

      „A co se tam podívat?“ zeptal se Severus.

      „Rád bych. Kdy vyrazíme?“ odpověděl poněkud ironicky Quinn.

      „Pokud to nebude Petúnii vadit, tak hned,“ opáčil Severus.

      „Asi to bude nejlepší způsob. Mám tu nějaké papírování, takže se uvidíme asi tak za hodinku. Vyhovuje?“ souhlasila Petúnie.

      „Vezmeme to přes uzel v Corku. Budeš mi muset věřit a vstoupit se mnou do krbu,“ otočil se Severus na Quinna.

      „Dobrá, už se nemůžu dočkat,“ řekl Quinn a ironie z jeho slov přímo prýštila. Přesto vstal a postavil se do vyhaslého krbu. Severus se postavil vedle něj a pravou rukou ho objal kolem pasu. Levou hodil do popela v krbu letax a nahlas řekl: „Irsko, uzel v Corku.“

      S Quinnem se zatočil svět. Připadal si stejně, jako když v dětství chodil na kolotoč. Ano splašený kolotoč, to bylo to pravé, právě tak si připadal. Najednou se ten kolotoč zastavil a vyplivlo je to, ať už to bylo cokoliv, do zvláštní místnosti plné krbů a lidí v těch divných županech, pardon, v hábitech.

      „Tak teď přestoupíme a za chvilku jsme na místě,“ řekl Severus, který nejen že tu cestu ustál bez zjevného problému, ale ještě ho stihl přidržovat, aby nespadl. Quinn nebyl s to odporovat a poslušně se nechal odvést do dalšího krbu. Severus znovu použil ten zvláštní prášek a něco vyslovil. Tentokrát byla cesta kratší a z krbu vypadli do nějakého podivného hostince. Alespoň to místo vypadalo jako lokál.

      Vnímal, jak ho Severus posadil ke stolu a něco objednal. Takže to byla hospoda. Alespoň nějaká jistota.

      „Vypij to,“ řekl mu Severus, když hostinský přinesl dvě skleničky, „Ogdenská starorežná tě postaví na nohy.“

      Quinn do sebe hodil skleničku té pálenky a otřásl se. Něco tak silného už dlouho nepil. Nebo to byl vliv toho divného cestování. Už začínal věřit tomu, že magie existuje.

      „Jestli ti je líp, tak je na čase jít do města,“ nadnesl, ne rozkázal Severus a zvedl se od stolu. Quinn ho tupě následoval. Vyšli z toho zvláštního lokálu a ocitli se na ulici přímo proti vrátnici palírny Crested Ten v Midletonu. Quinn se okamžitě probral. Magie opravdu existuje.

      Přes jeho protesty a několikanásobné ujištění, že už mu věří, ho Severus vzal na půlhodinovou veřejnou prohlídku s malým dárkem na konci. Vlastně šlo o litrovou lahev té nejlepší irské whisky. Zpátky už necestovali krbem, ale pomocí suché větve. Severus tvrdil, že to je cosi jménem přenášedlo. Ve skutečnosti ho poté, co se chytil té větvě, ho cosi chytilo za břicho. Znovu se roztočili a za chvíli se i s větví ocitli v kanceláři u Petúnie. Tam se okamžitě zhroutil na podlahu.

      „Vítej zpátky. Uznávám, že na poprvé to nejsou zrovna nejpohodlnější způsoby cestování, ale jsou účinné,“ uvítala ho Petúnie s úsměvem.

      „Účinné možná, ale nemám zájem něco takového prožít znovu,“ odpověděl jí Quinn, „A co tedy, s těmi vašimi možnostmi a schopnostmi, po mě, proboha, chcete?“

      Během řeči se zvedl ze země a posadil do stejného křesla, ve kterém seděl před jejich výletem. Severus ho napodobil, jen vynechal ono zvednutí se z podlahy.

      „Magii lze rozdělit na několik okruhů,“ začal Severus vysvětlovat, „jedním z nich jsou lektvary. Připomínají vaši chemii. Stejně jako v ní se i v lektvarech lze pomocí výpočtů, podotýkám dosti složitých výpočtů, dobrat od výchozích předpokladů k nějakému výsledku. Tyto předpoklady se týkají především jejich působení na živé organismy.

      Ne vždy se naše předpoklady shodují stoprocentně s výsledkem, ale víme, co čekat a vyhneme se tak mnoha problémům. Při vytváření lektvarů jsou ty výpočty nezastupitelné, ale zároveň jsou dost zdlouhavé. Vlastně doufám, že mě ty tvoje počítače dokážou pomoct při vývoji nových lektvarů.“

      „Takže ty vytváříš lektvary a ode mě potřebuješ program na nějaké analýzy?“ ujistil se Quinn, že pochopil, o co Severusovi jde.

      „Ano,“ souhlasil Severus.

      „Promiň mi teď přímou otázku, ale kdo to zaplatí?“ přešel Quinn do obchodního módu.

      „Smlouvu uzavřeš s Bradavicemi a škola to také bude platit. Je to rychlejší a jednodušší než smlouva přes Ministerstvo,“ ozvala se Petúnie.

      „Počkat, počkat! Co jsou to Bradavice? O jaké škole to vůbec mluvíš? A jaké ministerstvo máš na mysli?“ zarazil ji Quinn.

      „Promiň. Bradavice jsou škola, kde se magií obdařené děti učí ovládat kouzla. A Ministerstvo magie je správní úřad světa kouzel, formálně podřízený premiérovi,“ odpověděla mu stručně Petúnie.

      „Tak, teď jen domluvíme podrobnosti smlouvy, Severus mi dá podklady a já se pustím do práce,“ usmál se Quinn. Byl to zvláštní den, ale stál za to. Objevil celý nový utajený svět. Svět, do kterého patří i několik jeho bývalých spolužáků.

       

      Items details

      • Hits: 3057 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Drticool 23 Prosinec 2015
      Pěkná odbočka, ale asi si to zase budu muset přečíst od začátku. Pamatuji si jen základní kostru a pár detailů. Holt moc velké časové rozestupy mezi kapitolami.
      #
      panvita 23 Prosinec 2015
      Super kapitola už se moc těšim na další kapitolu.
      Dost zajímavý nápad s větším zapojením mudlů
      a především toho počítačového specialisty
      #
      Lony 24 Prosinec 2015
      No tak suprově mě tato kapitolka pobavila. Děkuji
      #
      Lachim 29 Prosinec 2015
      Díky za komentáře. Omlouvám se za dlouhou pauzu. Na další kapitole se pracuje.
      #
      Arwen 10 Leden 2016
      Hm, mám pocit, že už v poslední kapitole si se ztratil sám, protože, Draco se bavil s Brouskem u něj na otevření domova. A kapitolu předtím jsi ho pohřbil. Tak buď měl bratra a nebo já jsem jelen.
      #
      rusalka 07 Březen 2016
      Ahoj, jsem velice nadšená objevením těchto stránek a příběhem o HP a Morganině prstenu, taktéž velice zvědavá, jak všechno dopadne, snad se neobjeví nějaká tragédie, nebo srdcervoucí zklamání, protože se mi tu dobře pase dušička po dobrém konci prahnoucí. Líbí se mi vědecké postupy při řešení problémů, zapojení mudlovských odborníků, i historický podtext z české kotliny. Díky :-)
      #
      Morgaina 08 Duben 2016
      Doufám, že se brzy dočkáme dalšího pokračování. ...jsem naputa jak to dopadne.
      #
      panvita 08 Duben 2016
      Já se taky moc těšim je to jedna z mála povídek které ještě pokračujou
      #
      panvita 30 Listopad 2016
      Chtěl bych se zeptat jak to vypadá s novou kapitolou?