Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 7, Útěk Devila Gaunta

      Mal_vlkodlakRáno vstal Harry o chvilku dřív, a když se Ron probudil, tak mu řekl, že si musí ještě před snídaní něco zařídit, aby na něj nečekal, že se sejdou ve Velké síni.

      „Hermiona a Ginny ti můžou zatím prozradit, co se dělo v noci …“

      Ztišil hlas a mrknul na Deana.

      „Je to tajné, určené jen pro tvoje uši…“ pokračoval šeptem.

      Pak utíkal na ošetřovnu. Madam Pomfreyová chtěla ty jizvy vidět a samozřejmě ji zajímalo, jak se to přihodilo.

      „Odpusťte madam, to vám říct nemůžu, byla to jen nehoda. Profesorka McGonagallová byla u toho a požádala nás, abychom to nikomu neříkali. Možná vám to řekne sama, určitě vám to řekne, protože mě za vámi poslala, já vám to ale říct nemůžu…“

      „No dobrá…“ Odpověděla mu madam smířlivě.

      Pak se zeptala, jak byly ty rány hluboké a jak je ošetřili. Když jí to Harry pověděl, tak se na něj zamračila.

      „Měl jste radši přijít za mnou. Ty rány se měly nejdřív vyčistit, než jste je vyhojili. Musím vám dát ještě lektvar proti infekci.“ Přinesla mu pohár s hnusně chutnajícím hořkým lektvarem, který musel před ní celý vypít. Pak mu dala kus třemdavy. Tou si chuť napravil. Vypadalo i chutnalo to jako nějaké podivné sušené ovoce, mírně nakyslé a dost tuhé.

      „Musíte to hezky důkladně rozžvýkat… Dám vám ještě dva kousky na zítra a na čtvrtek. Po tom by se vám ty jizvy měli úplně ztratit.“

      Když se Harry připojil k ostatním na snídani, tak se k němu přitočila Ginny a s obavami v očích se zeptala:

      „Byl jsi na ošetřovně? Máš nějaké problémy s těmi škrábanci?“

      Harry ji se smíchem uklidnil:

      „Za to může máma. Řekla mi, že jsme měli ty škrábance nejdřív vyčistit, než jsme je vyhojili a musel jsem jí slíbit, že si ráno zajdu na ošetřovnu pro lektvar proti infekci. Chutná odporně – podej mi prosím dýňovou šťávu, ať to spláchnu.“

      Ron byl z novinek ještě trochu mimo.

      „Nemůžu tomu uvěřit Harry… hele jak je velká ta její kočka?“

      Harry mu to ukázal, ale v zápětí změnili téma, protože si k nim přisedli Justin a Terry. Rychle se nasnídali, protože jim už od osmi začínala hodina Obrany proti černé magii. Sturgis si je hned na začátku hodiny přezkoušel, jaké udělali pokroky se svými Patrony.

      „Vás už snad zkoušet nemusím…“ a s úsměvem a spikleneckým mrknutím na Ginny přešel až k Justinovi a Terry. Ti své Patrony předvedli s takovou jistotou, že bylo jasné, že dost trénovali. Fyzického Patrona už dokázal vytvořit jen Leslie z Havraspáru. Ostatní se už všichni naučili alespoň štít, nebo mlhu. Pouze tři studenti nezvládli Patrona vůbec. Ty si pozval Sturgis na zítřejší doučování.

      „S vámi ostatními jsem docela spokojen. Nemusíte si dělat hlavu z toho, že se vám nevede dát svému Patronovi konkrétní podobu. Všichni kouzelníci nedovedou vyčarovat fyzického Patrona. Proti útoku mozkomora vás ochrání i dobře zvládnutý štít. Tím ovšem nechci říct, abyste se nesnažili dál si Patrona procvičovat. Očekávám od vás, že do konce školního roku, alespoň polovina z vás zvládne fyzického Patrona a ta druhá polovina se silným štítem dokáže útoku mozkomora ubránit…“ Na chvíli se odmlčel.

      „Dnes se budeme věnovat kouzlům, která se používají na ochranu prostoru. Za domácí úkol jste dostali pojednání o těchto kouzlech, tak doufám, že ta jednodušší zvládnete ještě dnes. Na příští hodině se budeme věnovat Fideliově zaklínadlu, se kterým už jistě většina z vás měla možnost, zvlášť v poslední době, setkat. Je to velmi náročné kouzlo a je mi jasné, že ho někteří z vás nedokážou zvládnout. Ale z toho, jak jsem vás už měl možnost poznat, předpokládám, že minimálně polovina třídy by toto těžké, ale velmi užitečné kouzlo zvládnout měla.“

      Pak hůlkou přinutil křídu, aby narýsovala na podlaze vedle jeho stolu kruh, asi dva metry v průměru, do kterého po jednom vstupovali a po použití, Harrymu, Ronovi a Hermioně, tak důvěrně známých kouzel jako: „Salvio Hexia… Protego Totalum… Repello Muggletum… Muffliato…s menším, nebo větším úspěchem mizeli ostatním z očí. Také jen oni tři a Dean zvládli všechna ta kouzla suverénně na první pokus. Sturgis jen s úsměvem konstatoval:

      „Na vás je vidět, že jste tato kouzla už účinně používali v praxi – že?“

      Na následující hodině lektvarů se Harry, Ginny a Hermiona, díky pátečnímu kroužku vaření, mohli taktně vymluvit ze schůzky „Křiklanova klubu“, který Křiklan naplánoval na tento večer. Pak absolvovali velmi úspěšně i hodinu kouzelných formulí a dostali pochvalu, za to jak hezky zvládli kouzla, která jim na minulých hodinách nešla. Hermiona měla pak ještě do pěti hodin staré runy a tak si Ron, Harry a Ginny sedli do knihovny a snažili se najít další informace o Amazonské Andělské liáně, se kterou se měli utkat při čtvrteční dvouhodinovce bylinkářství. Po večeři si jen dopsali úkol z bylinkářství a trochu si po náročném dni odpočinuli, protože ve středu měli jen od deseti hodin dvouhodinovku přeměňování a budou mít dost času na zbytek úkolů. Tedy kromě Hermiony, která měla ještě ráno věštění z čísel. Ve středu byl úplněk a tak Harry po večeři, s Fawkesem na rameni, doprovodil Lucase do jeho úplňkového pokojíčku, jak jeho ložnici začala říkat malá Sára. Ostatně ona i Justin s ním šli taky. Pak Harry domluvil s Fawkesem, aby s Lucasem přes noc zůstal a než ho madam Pomfreyová zavřela, ještě společně zavolali Dagbyho.

      Ráno byl Lucas odpočinutý a vypadal spokojeně, jak s Justinem konstatovali, když ho sledovali, jak se připojuje ke svým přátelům u snídaně. Večer jim také Ron vyprávěl svoje zážitky s doučováním.

      „Dostal jsem na starost pět pitomců z šestého ročníku, abych je naučil štítové kouzlo. Byla mezi nimi i Romilda Vaneová a dvě její stejně praštěné kamarádky. Celou dobu si ze mě jen dělaly srandičky a ohromně se bavily tím, že nedokážou odrazit sulcové zaklínadlo.“

      Stěžoval si Ron a vrtěl hlavou. Harry se zamyslel.

      „Asi tam půjdu příští týden s tebou…“

      A když zachytil Ginnin udivený pohled, tak pokračoval:

      „Dostal jsem nápad, jak tu káču vytrestat za ten nápoj lásky, co mi tenkrát podstrčila a který vlastně nepřímo zapříčinil Ronovu otravu. Vlastně bych mohl zabít dvě mouchy jednou ranou. Zbavím se jejich neustálé pozornosti a snad je při tom naučím používat štítové kouzlo…“

      Ron se zarazil.

      „Takže to byla ona, kdo mi tenkrát zkazil narozeniny? Já na to úplně zapomněl… Kdybych si to uvědomil, tak bych jim dal víc zabrat.“

      Ve čtvrtek dopoledne pokračovali další, docela náročnou fází ve výrobě veritaséra a po obědě je čekala uspávací Andělská liána. Profesorka Prýtová jim vysvětlila, že je tato rostlina nebezpečná pouze tím, že všechny živé tvory ve své blízkosti uspí tak, že nejsou minimálně půl hodiny k probuzení.

      „Rozdělíte se na čtyřčlenné skupiny, každá dostane úsek ke sklizni semen. Je důležité, abyste přistupovali postupně a v okamžiku, kdy ucítíte její účinky, a bude se vám chtít spát, musíte okamžitě ustoupit z oblasti jejího působení. Během pár minut se proberete a budete moct zase pokračovat. Snažte se neusnout, protože, když většina z vás hodinu prospí, tak ty její semena nesklidíme.“

      Pustili se do práce. Liána byla nenápadná, měla drobné stříbřité lístky a malé šedivé tobolky se semeny. Kdykoliv se k ní někdo přiblížil, tak drobné lístky začaly ševelit, jako by do nich foukal mírný vánek. A to bylo zrádné, zklidňovalo vás to a během několika minut se vám začaly zavírat oči. První usnul primus John Barrett z Havraspáru. Odcházel od liány, najednou se mu podlomila kolena a v tu chvíli spal jako zabitý. Lenka se ho pokoušela probudit a poplácávala ho po tvářích.

      „To už je zbytečné, slečno Láskorádová, jen ho odtáhněte na stranu a nechte ho vyspat…“ Druhý odpadl Justin a jeho parta ho odtáhla z vlivu liány a nechali ho na zemi, vedle Johna. Harry byl u liány už po třetí. Rychle otrhával tobolky a chystal se, že už se stáhne, protože cítil ospalost. Natáhl se pro poslední tobolku, otočil se k Ginny, Ronovi a Hermioně, udělal ještě dva kroky a v tu chvíli spal.

      Když se probudil, tak se k němu skláněly Ginny s Hermionou a vedle něj už seděli ospale se tvářící John Barrett a Justin.

      „No nazdar, já jsem usnul?“ 

      Nechápavě se díval na Ginny a na Hermionu. Ta se na něj významně usmívala a pak řekla Ginny:

      „Odvedeme ho ven, začalo pršet, tak ho déšť snad trochu probere a taky ho možná trošku zchladí…“ A zase se významně uculovala.

      Harry to moc nechápal a cítil se pořád dost ospalý. Opřel se o Ginny a cestou ze skleníku ještě vyslechl hodnocení profesorky Prýtové.

      „Tentokrát jsem opravdu spokojená. Dopadli jste mnohem líp než Zmijozel v minulé hodině a sklidili jste toho opravdu hodně. Tato liána uspává hlavně hlupáky – ze Zmijozelu mi tu chrápala více než půlka třídy.“

      Když uviděla zahanbené pohledy třech probuzených chlapců, tak s úsměvem pokračovala:

      „V této skupině to odnesli jako vždy – ten nejchytřejší,“ podívala se na Johna, „nejobětavější,“ pokračovala s pohledem na Justina, „a nejodvážnější…“ dodala s pohledem na Harryho.

      „To jsou vlastnosti, které se při styku s Andělskou liánou nevyplácejí. Nemusíte si s tím lámat hlavu, málokdy se stane, že by usnuli jen tři studenti ze třídy, dopadli jste opravdu výtečně.“

      Cestou ze skleníku otáčel Harry tvář k obloze a nechal si stékat kapky deště po obličeji. Hermiona měla pravdu, probralo ho to rychle. Čím víc byl vzhůru, tím víc se styděl a moc mu nepomohlo ani to, že se k němu Ginny přitulila a škádlivě se zeptala:

      „Copak se ti zdálo Harry? Doufám, že o mně…“

      Najednou to Harrymu došlo… Ty Hermioniny významné úsměvy… Zastavil se, popadl Ginny za ruku a odtáhl ji stranou. Cítil, jak rudne a přiškrceným hlasem se zeptal:

      „Já… snad jsem nemluvil ze spaní? Ginny?“ zatvářil se tak vyděšeně, že se Ginny rozesmála. „Ne nemluvil jsi ze spaní, jen jsi tak roztomile vzdychal… Muselo se ti zdát něco opravdu… vzrušujícího…“

      Harry se chytil za hlavu.

      „Proboha, kdo to ještě slyšel Ginny?“

      „Uklidni se, jen já a Hermiona… John s Justinem byli ještě omámení, ti si toho určitě nevšimli… Pojď už dovnitř, nebo úplně promokneme.“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „Já tam nemůžu, propadnu se hanbou, když se na mě bude Hermiona uculovat…“

      Ginny ho popadla za ruku.

      „Pojď, Hermiona pospíchala na Staré runy. Prostě si jí pak nebudeš všímat, ono jí to přejde. Musíme se převlíknout, jsme oba úplně mokří. Pršet už přestává – za necelou hodinu začíná trénink, tak už pojď…“ A táhla ho za sebou.

      Než došli na hrad, tak opravdu přestalo pršet. Jen se převlékli a vydali se k famfrpálovému hřišti. Harry chytil Ginny kolem ramen a ona ho objala kolem pasu. Pak se ho znovu zeptala: „Ještě jsi mi neřekl, o čem se ti vlastně zdálo…“

      Harry zavrtěl hlavou a pak jí s úsměvem odpověděl:

      „Samozřejmě že o tobě, pořád se mi o tobě zdá. Mám tě plnou hlavu nejen, když spím, ale i když jsem vzhůru…“

      Ginny se na něj usmála a v očích jí zahořely šibalské plamínky.

      „Tak to jsme na tom úplně stejně…“

      Harry si ji přitáhl, aby ji políbil, ale to už k nim přibíhali Jimmy Peakes a Ritchie Coote. Tak jí jen zašeptal:

      „Až budeme sami, tak mi připomeň, že ti dlužím velkou pusu…“

      Zbytek týmu už na ně čekal na hřišti. Harry odnesl krabičku s tréninkovou zlatonkou doprostřed a vypustil ji. Pak se podíval na svůj tým a začal:

      „Mark bude chytat zlatonku. Kolikrát mi ji přineseš, tolik čokoládových žabek dostaneš po večeři. Dean si vezme Donnu a Steva, půjdete trénovat k vzdálenějším obručím. My si vypustíme oba potlouky a vaším úkolem bude chránit hráče.“

      Podíval se na Jimmyho a Ritchieho.

      „Ginny, Demelza a Will – vaším úkolem je dát Ronovi co nejvíc gólů a Ronovým úkolem je vám v tom zabránit. Já se vám budu plést do cesty a budu vám kazit přihrávky… Tak jdeme na to!“

      Když mu Mark přinesl zlatonku po páté, tak se podíval na hodinky a odpískal konec tréninku. Poslal Marka, aby uklidil zlatonku do krabičky a pak pochválil celý tým.

      „To byl snad nejlepší trénink, co jsem zažil. Byli jste všichni skvělí. Chvilkami jsem koukal i na vás“ a podíval se na Deanovu partu, „střelba na obruče už Donně jde docela dobře, měli byste příště víc trénovat přihrávky v pohybu a Steve se taky docela zlepšil. Udělali jste mi opravdu radost, když nám tahle forma vydrží, tak proti nám nemá žádný tým šanci.“

      Všichni ho sledovali rozzářenýma očima a s výtečnou náladou vyrazili na večeři.

      Po večeři se Harry a Ginny vydali na kolej velkou oklikou a po cestě mu Ginny, jistě nevědomky, připomněla jeho dluh hned několikrát. Když dorazili na kolej, tak se zase potýkal s rozpaky, kvůli významným úsměvům, kterými ho už zase častovala Hermiona. S trpným pohledem na Ginny odešel do ložnice, aby si přinesl svoje domácí úkoly a také čokoládové žabky pro Marka. Ginny asi Hermioně stihla domluvit, protože po zbytek večera už dala Harrymu pokoj.

      V pátek měli dopoledne formule a odpoledne obranu. Profesor Tobolka jim vysvětlil, že Fideliovo zaklínadlo je tak těžké zvládnout hlavně kvůli tomu, že nestačí jen správně odříkat kouzelnou formuli, která se skládá z deseti slov, ale je potřeba zapojit veškerou kouzelnou moc, kterou v sobě máme.

      „Musíte skutečně chtít, aby objekt, na který Fideliovo zaklínadlo chcete použít, zmizel ostatním z očí. Všichni nemáte v sobě takovou sílu, aby zastřela před zraky ostatních celý dům, ale většina z vás by měla zvládnout skrýt menší objekt – třeba tohle pohodlné křeslo.“

      A přivolal velké čalouněné křeslo s pestrým květinovým potahem.

      „Takže třeba Harry… Pojď sem, posaď se do toho křesla, odříkej Fideliovo zaklínadlo, hezky nahlas a při tom si z hloubi duše, opravdu silně přej, aby zmizelo z našich očí…“

      Harry se posadil, soustředil se a začal odříkávat:

      „Utinam iste totum aspectus amittere et…“

      Najednou vypadl z koncentrace a překvapeně se podíval na Sturgise.

      „Já… nevím… zapomněl jsem jak je to dál…“

      Sturgis se na něj podíval s velmi vážným výrazem ve tváři.

      „Pamatuji se dobře, že jsem vás minulou hodinu upozornil na to, že budeme dnes procvičovat Fideliovo zaklínadlo?“

      Harry se zastyděl, vstal z křesla, postavil se proti Sturgisovi a se sklopenýma očima odpověděl:

      „Ano, pane profesore, omlouvám se, podcenil jsem přípravu na hodinu…“

      Sturgis pokračoval:

      „Pak vám tedy, pane Pottere, ukládám písemný trest, který mi odevzdáte  s domácím úkolem příští hodinu. Dvacetkrát opíšete nejen Fideliovo zaklínadlo, ale také zaklínadlo, které ho zruší – prosím poctivě, žádné kopírování, abyste se ho naučil…“

      Harry zahanbeně pohlédl do jeho tváře a zarazil ho výraz v jeho očích. Pobavené a veselé ohníčky, které z nich zářily, byly v kontrastu s vážným a přísným výrazem ve tváři. Trochu se mu ulevilo, ale pokorně odpověděl:

      „Ano pane profesore…“ a šel si sednout.

      Profesor Tobolka se otočil k celé třídě:

      „Takže abychom se zbytečně nezdržovali – prosím poctivě – kdo z vás opravdu umí formuli Fideliova zaklínadla i rušící kouzlo?“

      Hermionina ruka vyletěla do vzduchu jako první, ale Ron ani Ginny se nepřihlásili. Ron vrhl na Harryho utrápený a provinilý pohled. Harry se otočil a zjistil, že se přihlásila Lenka Láskorádová, Justin a Terry a pak už jen čtyři studenti Havraspáru. Sturgis nevěřícně zakroutil hlavou.

      „Tak to jste mě opravdu zklamali. Takže – vy co jste se na tuto hodinu připravili, tak si postupně kouzlo vyzkoušíte. Vy ostatní se do příští hodiny Fideliovo zaklínadlo naučíte. Jestli příští hodinu najdu někoho, kdo ho nebude umět, bude ho opisovat stokrát… Je vám to jasné?“

      Pak si zavolal Hermionu. Posadila se do křesla a odříkala:

      „Utinam iste totum aspectus amittere et porro is non visum.“

      Křeslo jako by zprůhlednělo, ale jeho obrysy byly stále dost zřetelné.

      „To bylo docela slušné, ale musíš chtít ještě víc, Hermiono, ještě si to procvičuj. Máš na to, abys nechala křeslo zmizet síly dost, jen ji musíš použít…“

      Postupně se vystřídali i ostatní. Některým křeslo jen trochu vybledlo, někteří to zvládli asi jako Hermiona. Zmizet ho nedokázal nikdo.

      „Takže teď, když víte jak na to, tak si ho můžete procvičovat sami. Já si vás postupně vždy na začátku hodiny pár přezkouším. Teď tedy můžeme přejít k dalšímu tématu.“

      Začal jim vysvětlovat různá odhalovací kouzla. Ty, která odhalí osoby, předměty i jedovaté látky.

      „Za domácí úkol mi nejen popíšete všechna odhalovací kouzla i předměty, které slouží podobnému účelu, ale také se všechna ta kouzla naučíte. A teď mi prosím věnujte zvýšenou pozornost – V příští dvouhodinovce se první hodinu budeme věnovat Fideliově zaklínadlu a v druhé hodině odhalovacím kouzlům. Očekávám od vás, že se na to všichni připravíte, protože tentokrát budu udělovat za nedbalou přípravu mnohem důraznější tresty.“

      A při tom zajel očima směrem k Harrymu.

      Ten se zatvářil trochu přehnaně provinile a vyvolal na jeho tváři lehký úsměv.

      Když odcházeli z učebny, tak Harry řekl, že se do toho trestu asi pustí hned, ale Ginny ho zarazila.

      „To těžko, za půl hodiny začíná kroužek vaření. Po obědě mi McGonagallová řekla, že si mám přijít vyzvednout mamku do ředitelny. Za chvilku přijde letaxovou sítí. Jediný přístupný krb je totiž v ředitelně. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys nešel se mnou…“ a tázavě se na Harryho podívala.

      „Tak dobře,“ usmál se na ni Harry, „odložíme si tašky na koleji a půjdeme pro mamku.“

      „My na vás počkáme před Komnatou nejvyšší potřeby…“ Dodala Hermiona.

      Když Harry a Ginny došli k chrliči, tak Ginny pronesla heslo:

      „Muškátový oříšek“ a chrlič je bez váhání pustil dál.

      Mamka už na ně čekala. Když vešli dovnitř, tak se hned rozběhla k Ginny, objala ji a řekla: „Pan profesor Brumbál, nám vyprávěl, jak jsi v sobě našla schopnosti zvěromága a paní profesorka tě chválila, jak ti to začíná už hezky jít. Jsme na tebe s taťkou moc pyšní, holčičko… „ a dala jí pusu na čelo.

      Pak objala i Harryho a zeptala se:

      „Tak jak se vám daří ve škole – neodvykli jste moc za ten rok?“

      Harry se zasmál.

      „No zatím to šlo docela dobře. Jen poslední dva dny se mi moc nevyvedly…“

      Molly zpozorněla.

      „Ale copak jsi vyváděl Harry?“

      Harry se s povzdechem přiznal:

      „Nejdřív jsem se včera nechal uspat Andělskou liánou a dnes jsem vyfasoval trest z obrany, za nedbalou přípravu na hodinu…“

      Molly se na něj velmi přísně podívala, nadechla se, dala ruce v bok a spustila:

      „No teda Harry…“

      Ten  ji s úsměvem přerušil:

      „Slibuji, že už se polepším, mamko.“

      Ginny se rozesmála a Molly se k ní přidala. Pak se zdviženým prstem dodala:

      „To bych ti tedy doporučovala mladý muži…“ ale při tom už se smála.

      Pak s pobaveným úsměvem pohlédla na McGonagallovou a dodala:

      „Už půjdeme, abychom zbytečně paní ředitelku nezdržovali.“

      A otočila se k odchodu.

      V tom se ozval profesor Brumbál:

      „Počkej Molly, něco mě právě napadlo…“

      Otočil svůj pohled k Harrymu a zeptal se:

      „Harry, víš jakého má Molly Patrona?“

      Harry se na něj zaraženě podíval, zamyslel se a odpověděl:

      „Nevím, nikdy jsem ho neviděl… Taťka má lasičku, ale mamka…“

      Molly se ozvala:

      „Já mám -“

      Ale Brumbál ji přerušil:

      „Neříkej mu to Molly, když se bude trochu snažit, tak na to přijde sám. Nemám pravdu, Harry? Skus to…“

      Harry se na něj zamyšleně podíval.

      „Já nevím, jestli to svedu takhle bez přípravy… Vždycky to chvilku trvá, než najdu tu správnou vzpomínku…“

      Brumbál se usmál:

      „Naprosto důvěřuji tvým schopnostem, Harry, prostě se chvilku zamysli a skus to.“

      Harry si povzdechl, zavřel oči a přehrával si v hlavě šťastné vzpomínky, ve kterých mamka figurovala. Pak se mu vybavila vzpomínka na to, jak si ho Molly odvedla do kuchyně potom, co mu dala pár pohlavků za to, že ji málem srazil při svém bláznivém letu na koštěti. S úsměvem ve tváři se nechal tou vzpomínkou prostoupit a soustředil se při ní především na mamku. Jak ji objal a držel v náručí… Pak vytáhl hůlku a šeptem pronesl:

      „Expecto patronum.“

      Otevřel oči a uviděl, jak z jeho hůlky vylétla stříbrná, zářící poštolka, obletěla místnost a pak se před ním zastavila třepotajíc křídly, jako by vyhlížela kořist. Potom zmizela. Molly stála s otevřenými ústy a nevěřícně zírala na místo, odkud její Patron právě zmizel. Ozval se Brumbál:

      „Tak to je to, o čem jsem vám vyprávěl Molly…“

      Pak se otočil s vysvětlením k Harrymu:

      „Vyprávěl jsem Molly a Arturovi o tom, jaké jsi v sobě nalezl schopnosti Harry, ale oni to nedokázali pochopit…“

      Molly se podívala s úžasem v očích na Harryho:

      „Co to mělo znamenat Harry? Jak jsi to dokázal?“

      Harry se na ni usmál a odpověděl:

      „To jen znamená, že tě mám opravdu moc rád, mamko, a že jsem dokázal najít dostatečně šťastnou vzpomínku, která nás dva spojuje – myslím, že se příště ještě pokusím o lasičku…“ Molly se objevily slzy v očích a láskyplně Harryho objala. Ginny je ale přerušila:

      „Už bychom měli jít, čeká na nás třináct členů našeho kroužku a Hagrid byl včera docela nervózní…“ A tak vyrazili.

      Molly jim pochválila, jak hezky kuchyň zařídili a pro začátek s nimi probírala jen kouzla, která budou při vaření používat. Většinou to byla jednoduchá kouzla – jak zapálit oheň v kamnech, jak ho udržovat při správné intenzitě, jak přinutit kuchyňské náčiní, aby dělalo to co má. A tak nože pod vedením jejich hůlek krájely nahrubo nebo najemno, loupaly brambory, čistili mrkev, struhadlo strouhalo, hmoždíř drtil, vařečka míchala a tak podobně. Pak si všechny na přivolaném oškubaném a vykuchaném kuřeti, z kterého si všichni pomocí kouzla „Geminio“ udělali kopii, vyzkoušela, jak zvládají mizící a přivolávající kouzla. Vysvětlila jim, na co se mají soustředit při tom, když se snaží podobu kuřete uložit v paměti. „Tohle kuře jsem si vybrala proto, že má dlouhý krk a je pěkně tučné – tady: vidíte ty polštářky tuku na prsíčkách a na břiše? Dobře si prohlédněte i ty nohy – mají světlou barvu -  a to znamená, že je kuře mlaďoučké, rychle vykrmené a má křehké maso. Ty pařáty se před pečením odříznou, nechala jsem je tam jen jako poznávací znamení… Takže teď nechte svoje kuře zmizet a zase ho přivolejte.“

      Kromě Hagrida, kterému se nepodařilo ani nechat svoje kuře zmizet, ostatní po několika pokusech zvládli svoje kuře přivolat.

      „Nic si z toho nedělej Hagride, je to těžké kouzlo. Než to zvládneš, tak ti může pomáhat Hermiona, ta to umí nejlépe a ty se to časem určitě také naučíš.“

      Pak pokračovala:

      „Tohle kuře bude první potravina do vašich soukromých zásob, z kterých můžete pro příště vařit…“

      Hermiona, když viděla nechápavé výrazy ve tvářích mudlorozených studentů, začala vysvětlovat teorii o nekonečném meziprostoru, v kterém se ocitnou všechny věci zmizelé a tam se udržují ve stejném stavu tak dlouho, než jsou znovu přivolány.

      „Skvělé je, že jídlo se tam nekazí. Když necháte zmizet maso, tak tam zůstane čerstvé, dokud si ho zase nepřivoláte. Proto nepotřebujeme elektriku, lednice ani mrazáky. Každou potravinu stačí koupit, nebo takhle dostat, jen jednou. Když potřebujete něco uvařit tak si prostě přivoláte, co máte uloženo, uděláte si kopii, z které vaříte a originál necháte zase zmizet pro další použití.“

      A tak jejich kroužek skončil obrovským nadšením všech studentů z mudlovských rodin, kterých tam byla více než polovina, protože si díky Hermioně uvědomili, co jim to vlastně skýtá za možnosti.

      Po večeři se všichni pustili do domácích úkolů. Nahromadilo se jim toho tolik, že nad úkoly a učením strávili skoro celý víkend a na randění si uškudlili jen dvě hodiny v neděli po obědě. Pak už měla zas Ginny domluvenou konzultaci u McGonagallové. Harry byl se Sturgisem domluvený na pondělí odpoledne a přemýšlel o tom, že se s ním pokusí dohodnout změnu termínu, aby měli s Ginny stejný. Věděl, že ve středu po večeři to nepůjde, protože má Sturgis doučování, ale rozhodl se, že to zkusí dohodnout na nedělní odpoledne.

      V pondělí zase čekal před učebnou, až Sturgis rozpustí šesťáky a hned jak odešli, tak se ho zeptal, jestli by bylo možné přehodit jejich schůzky na neděli. Sturgis se rozesmál.

      „Chceš stejný termín jako má Ginny viď?“

      Harry upadl do mírných rozpaků.

      „No… máme toho oba čím dál tím víc a hrozně těžko si hledáme chvilku… abychom…“ „Mohli být spolu sami?“ Dokončil za něj významně Sturgis.

      Harry k němu vzhlédl, a když viděl v jeho tváři chápající úsměv, tak se také usmál a přikývl. „Dobře Harry, pro mě to bude v neděli také mnohem klidnější, nenavrhnul jsem ti to jen proto, že jsem ti nechtěl kazit víkend…“ a zavřel za sebou dveře kabinetu. Pak pokračoval: „Profesor Brumbál mi vyprávěl, jak jsi zvládnul Mollyinu poštolku hezky na počkání, ale než se začneme bavit o Patronech, tak si nejdřív uděláme čaj a trochu si popovídáme – ano?“

      Harry se nadechl, ale nakonec nic neřekl. Přihlížel mlčky, jak Sturgis připravuje čaj a s trochou obav přemýšlel, jestli s ním nechce probírat jeho neznalost Fideliova zaklínadla. Když se posadili ke stolku v rohu, tak se jeho obavy vyplnily.

      „Tak už ses naučil Fideliovo zaklínadlo Harry?“ zeptal se.

      Harry cítil, jak rudne a rozpačitě mu odpověděl:

      „Ano, trest jsem si napsal už v pátek večer a naučil jsem se ho opravdu důkladně. A v sobotu jsem celé dopoledne věnoval tomu, abych se naučil opravdu všechna odhalující kouzla, pane profesore…“

      Sturgis se rozesmál nahlas.

      „Harry, neptal jsem se tě proto, abych tě uváděl do rozpaků, a rozhodně ti nechci nic vyčítat. Tak už se přestaň červenat, to se může stát každému, ostatně jestli sis všiml, tak to neuměla většina třídy…Vlastně ode mě bylo nespravedlivé, že jsem dal trest jen tobě…“

      Harry se mu podíval do očí a zase v nich uviděl ty pobavené, veselé ohníčky jako na hodině. Sturgis pokračoval:

      „Jen jsem zvědavý, jak to zaklínadlo zvládneš, máš v sobě totiž tolik síly, že bys měl dokázat nechat zmizet i celý tento hrad. Proto jsem tě vyvolal, chtěl jsem, abys ostatním ukázal, jak to má vypadat. Takže konečně ukoj moji zvědavost a ukaž mi, jak necháš zmizet tohle křeslo…“

      Harry se na něj usmál, pak se soustředil, odříkal zaklínadlo a přál si moc, aby křeslo, v kterém sedí, nikdo neviděl. Potom napjatě vzhlédl ke Sturgisovi.

      „Výborně Harry, přesně jak jsem čekal – naprosto dokonalé. Doufám, že to zvládneš stejně dobře i zítra před celou třídou…“

      Harry se usmál a zkusil neverbálně zaklínadlo zrušit. Podle Sturgisova širokého úsměvu se mu i to podařilo. Pak už se věnovali jeho Patronům. Předvedl mu postupně Ginny, Fénixe, poštolku, lasičku, ale i velkého psa a vlka.

      „Teď pracuji na Ronovi a Hermioně…“

      Sturgis nepřestával žasnout nad tím, jak hrozně jednoduše to vypadá.

      „Zkoušel jsem to taky, ale nejde mi to. Skus mi trochu víc přiblížit, jak to děláš Harry.“

      Harry se zamyslel a pokusil se to nějak zformulovat.

      „Je hrozně důležité mít na toho dotyčného opravdu šťastnou vzpomínku. Zkoušel jsem třeba Pošuka, ale nenašel jsem žádnou opravdu šťastnou vzpomínku, ve které by hrál Moody hlavní roli. To je asi nejdůležitější… V té vzpomínce musíte pociťovat štěstí z toho, že je šťastný ten druhý… Musíte se nechat prostoupit jeho štěstím, soustředit se na jeho pocit štěstí, který ve vaší přítomnosti prožíval. Mámu, tátu a profesora Brumbála jsem zvládnul jen díky jejich portrétům a Remuse Lupina vlastně taky. Jen na Siriuse a Weasleyovi mám takovou vzpomínku za živa…“

      Sturgis se tvářil hodně zamyšleně.

      „Ano to je opravdu hodně složité, ale zároveň to je naprosto logické. Můžeš vytvořit jen Patrony lidí, které máš opravdu rád, protože pouze štěstí někoho takového tě může naplnit tak silným pocitem, že dokážeš Patrona stvořit. Ale protože ho vytváříš z jeho pocitu štěstí, tak je to jeho Patron… Ano, to zní naprosto logicky.“

      Chvilku bylo ticho, jak oba tuto formulaci, kterou společně vytvořili, vstřebávali. Pak se Sturgis zeptal:

      „Pokročil jsi nějak s koordinací jelena a laně?“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „Neměl jsem na to dost času a prostoru, je to mnohem těžší než jednotlivý Patroni, ty můžu trénovat kdykoli a kdekoli…“

      Sturgis se podíval na hodinky.

      „Teď už s tím začínat nebudeme, za chvilku bude čas jít na večeři. Můžeme se jim věnovat celou příští konzultaci a třeba v učebně, abys měl pro ně dost prostoru. Teď by sis měl nejspíš na pergamen napsat to, co jsme tu spolu dnes zformulovali o tom, jak vytváříš své Patrony – dokud to máš čerstvě v paměti. Osvědčilo se mi dělat si takové poznámky průběžně. Můžeš z nich pak vycházet, až budeš psát ročníkovou práci…“

      Harry s ním souhlasil a napsal si to.

      Druhý den ráno předvedl Harry celé třídě, jak má vypadat správně provedené Fideliovo zaklínadlo a zatím byl jediný ze třídy, komu se to takhle podařilo. Když si Sturgis přezkoušel asi třetinu třídy, tak se s nimi po krátké přestávce pustil do odhalovacích kouzel. Nejdřív jim předvedl lotroskop, čidla tajemství, slídivé kukátko a ještě další detektory černé magie a udělal radost Hermioně, když ji vyvolal, aby celé třídě předměty popsala a vysvětlila, jak fungují. Pak se zeptal, jestli už při přeměňování probírali zastírací kouzlo. Když mu řekli, že ne, tak se zeptal, jestli ve třídě není někdo, kdo to kouzlo už alespoň částečně ovládá. Přihlásili se Ron, Hermiona, Ginny a Harry. Sturgis se na ně s úsměvem podíval a řekl:

      „Tak třeba ty Rone – pojď sem a předveď nám to.“

      Ron se postavil vedle stolu, vytáhl hůlku a s obrovským soustředěním se klepl do hlavy. Ne že by zmizel úplně, jak už se to podařilo několikrát Harrymu, ale vidět moc nebyl, splýval s pozadím jako chameleón.

      „Výborně Rone, najdi si nějaký kout, ve kterém se ztratíš, a ostatní tě budou hledat pomocí odhalovacích kouzel. Zároveň se vám schovám i já.“

      Vytáhl z vnitřní kapsy hábitu neviditelný plášť.

      „Toto je běžný neviditelný plášť. Osobu, která je pod ním schovaná lze dobře provedeným a silným odhalovacím kouzlem bohužel spatřit…“

      A podíval se při těch slovech s hlubokým povzdechem k Harrymu. Ten pochopil, že to má být vysvětlení toho, jak se nechal na hlídce u dveří do odboru záhad, překvapit Luciusem Malfoyem.

      Hermiona se k Harrymu otočila s otázkou v očích – „Pochopil jsi?“

      Tak se na ni usmál a kývnul. Sturgis pokračoval:

      „Kromě nás dvou budete hezky postupně, Hermionou počínaje, hledat i ukrytou nádobku s jedem a předmět, na kterém je uvalena kletba – toho se prosím nedotýkejte, jen na něj ukažte. Teď všichni opusťte učebnu, budete po jednom vcházet z chodby.“

      Nejdřív šla Hermiona. Za chvíli vykoukla s úsměvem ze dveří a zavolala Ginny. Té to trvalo trochu déle, než pozvala dovnitř Harryho. Tomu díky vydatnému studiu nedělalo nalezení Rona, Sturgise, jedu ani zakletého medailonu v šuplíku, žádné problémy a tak mohl velmi brzy pozvat dovnitř Lenku a posadit se na místo. Pak už jen do konce hodiny sledoval ostatní. Uvědomil si, že se už zase dostali do kolotoče úkolů, učení a tréninků, letos ještě zpestřených kroužkem vaření, konzultacemi o ročníkových pracích a občasných důvěrných schůzek. Z tohoto kolotoče je vytrhne jen občas nějaká zvláštní událost. Jako když dnes ráno přinesla Hedvika dopis od Connorových, že nemají nic proti tomu, když bude Lucas s Hermionou spolupracovat a prosili v něm Harryho, aby dohlédl na to, aby ho Hermiona zbytečně netrápila. Tu to trochu pobouřilo.

      „To si snad myslí, že jsem nějaká trýznitelka malých dětí?“

      Tak jí Harry doporučil, ať se domluví s Lucasem a zajde k nim o vánočních prázdninách na návštěvu, aby se poznali osobně. Pak jí spravila náladu zpráva na nástěnce, že tento víkend bude letošní první návštěva Prasinek.

      „To je skvělé, budeme tam moct oslavit moje nedělní narozeniny.“

      A tím připomněla Harrymu, že pro ni ještě nemá žádný dárek. Měl už nějaké nápady, ale nakonec se z lenosti jen podíval do katalogu z Krucánků a kaňourů, kde nabízeli zvláštní knihy v prodeji. Měl tam pro ni vyhlédnutou knihu k vánocům, ale řekl si, že do vánoc bude mít dost času, aby vymyslel něco jiného. Kniha byla dost drahá ale k Hermioně se tak hodila, že prostě neodolal. Poslal pro ni Fawkese, protože byla dost velká a Hedvika by ji neunesla. Když ji Fawkes přinesl, tak přišel Ron a trochu zaraženě mu řekl, že nepočítal s tím, že pro ni bude mít tak velký a drahý dárek, že pro ni má jen trochu sladkostí. Harry se zamyslel.

      „Měl jsem ještě jeden nápad, ale sám jsem si na to netroufl. Kdybychom to zkusili spolu, tak jí ho můžeme dát dohromady a já si tu knížku pro ni nechám k vánocům.“

      A tak se spolu pustili do složitého přeměňovacího kouzla z Brumbálovy knihy a vytvořili pro Hermionu z polínka krásnou vyřezávanou klec pro sovu, kterou dostane od rodičů.

      Ron se ještě podíval, co to pro ni vlastně koupil za knihu – prý „aby jí nekoupil to samý…“ Prastaré recepty léčitelské – sbírka již dávno zapomenutých léčitelských metod, kouzel a lektvarů. Pak se zamyslel:

      „Máš pravdu, to se jí bude určitě líbit. Musím taky něco vymyslet…“

      Harry se zasmál.

      „Víš co, kdybych náhodou narazil na něco, co by se jí mohlo hodit, tak ti řeknu. Já budu muset taky vymyslet nějaký dárek pro Ginny a kdybys mi poradil…“

      Usmáli se na sebe a šli psát úkoly.

      Ve středu večer šel s Ronem pomáhat Sturgisovi na doučování a se zvládnutím trochy hysterie, po neúspěších s odražením bolákového zaklínadla, se konečně Romilda i její kamarádky, s obličejem plným vředů, když jim hrozilo, že ještě bolestivě opuchnou z žihadlového kouzla, naučily používat štítové kouzlo. Když je Harry zbavil boláků v obličeji, tak ho stihly tak nepřátelské pohledy, že si s úsměvem uvědomil, že už od nich bude mít konečně pokoj. Když se ho Sturgis s pochybami v hlase zeptal, jestli to nebyla příliš tvrdá výuková metoda, tak mu s úsměvem vysvětlil, kolik toho vlastně dokázal: Vytrestal je za podstrčení nápoje lásky, zbavil se jejich neustálé, nechtěné pozornosti a ještě je naučil používat Protego. Sturgis se zasmál:

      „S tebou to jednou studenti nebudou mít jednoduché…“

      V sobotu v Prasinkách oslavili u Aberfortha společně s Lenkou, Deanem, Justinem a Terry Hermioniny narozeniny. Dali si pár sklenic ohřátého máslového ležáku a skvěle se bavili. Přišel i Hagrid se Sturgisem a Hestií a taky se k nim připojili. To bylo jejich štěstí, protože jim Filch zavřel bránu těsně před nosem. Kdyby s nimi nebyli profesoři, tak mohli mít velký průšvih, kvůli pozdnímu návratu do školy. V neděli ráno nejdřív počkali, až přiletí sova s přáním od jejích rodičů a pak jí dali společně klec, pár sovích mlsků ze svých zásob a Ron přidal svoje sladkosti. Od Ginny dostala měkoučký teplý vlněný šátek na zimu. Vypadala opravdu šťastná, byla tak na měkko, že jí musel Ron celé dopoledne v soukromí uklidňovat a konejšit… Ostatně ani Harry s Ginny se nezdržovali v přeplněné společenské místnosti. A tak jim utíkal den za dnem a už tu byl konec září.

      Na jednom z tréninků ke konci září, Harry ukončil trénink v okamžiku, kdy se začalo stmívat. Mark přilétl, že nemá zlatonku, že ji musí ještě chytit, ale Harry ho poslal s ostatními na večeři.

      „Musím si také trochu zatrénovat Marku, chytím si jí sám.“

      Ginny se zasmála, skočila na koště a řekla:

      „Tak schválně - o pusu - kdo dřív…“ a ještě se spolu deset minut honili za zlatonkou.

      Harry ji zachytil Ginny těsně před nosem, ale musel poctivě přiznat, že ji porazil jen proto, že má lepší koště. Pak se ale šibalsky usmál:

      „Dlužíš mi pusu za to, že jsem tě porazil.“

      Když došli do šatny a Harry se posadil na lavičku, tak si mu Ginny sedla obkročmo na klín, že mu jde splatit dluh. Byl to tak vášnivý a vzrušující polibek, jaký Harry ještě nezažil. Pak se k němu přitiskla, a když jí pevně objal a snažil se trochu vzpamatovat z toho zážitku, tak mu Ginny zašeptala do ucha:

      „Chtěla bych se s tebou milovat Harry…“

      Harry sotva dýchal a snažil se ovládnout emoce, které v něm vyvolala. Pak ji od sebe odtáhl, aby se jí mohl podívat do očí.

      „Myslíš si, že jsi na to připravená Ginny?“

      Zeptal se a upřeně se na ni díval. V jejích očích uviděl výraz, který dobře znal – planoucí pohled, ani stín pochybností.

      Neodolal, přitáhl si ji k sobě a vášnivě ji políbil. Pak jí s úsměvem řekl:

      „No, jestli jsi si jistá, pak je ta pravá chvíle na to, abych ti prozradil, o čem jsme si s Billem povídali poslední den prázdnin…“

      Ginny se na něj podívala s nelíčeným úžasem:

      „Neříkej, že jste se spolu bavili o milování?“

      Harry se usmál.

      „Ne tak docela… Bill mi daroval knihu…“ Sáhl do kapsy, vytáhl hůlku a přivolal knihu v červeném obalu.

      „Tuhle knihu. A dal mi k ní jednu radu. Řekl mi: „Pořádně si ji prostuduj, pak ji dej přečíst Ginny a až budete dost zralí na to, číst ji spolu a povídat si o tom, co jste se z ní dozvěděli, tak budete dost zralí i na to, vyzkoušet si to v praxi.‘ Já už jsem si ji prostudoval, teď je řada na tobě…“

      Ginny si od něj knihu vzala, sklopila k ní oči a podívala se na červenou obálku. Pak se na Harryho usmála a řekla:

      „Tak dobře, já si ji přečtu…“ a znovu ho políbila…

      A zase byli zpátky v tom kolotoči. Dostávali čím dál tím složitější úkoly, učili se nová, stále složitější kouzla a pracovali na stále těžších a složitějších lektvarech. Většina z nich se připravovala několik dní i týdnů a tak měli v dozrávací skříni v učebně lektvarů, rozdělaných najednou třeba i pět. Zacházeli s nejnebezpečnějšími rostlinami a z bylinkářství si odnášeli čím dál, tím víc různých drobných zranění a modřin. Ale i to mělo něco do sebe. Aby neustále neobtěžovali madam Pomfreyovou, naučili se pod Hermioniným vedením kouzly čistit a scelovat rány, odstraňovat modřiny, dokonce i napravovat zlomeniny, když Ronovi rozzlobený ohnivý dračinec přerazil prst na ruce. I na své ročníkové práci Harry dost pokročil. Už se mu podařilo udržet Dvanácteráka a laň déle než pět minut, jen měl stále problémy účinně koordinovat jejich pohyb. Ty dva to totiž pořád táhlo k sobě, ale v okamžiku, kdy se jeden druhého dotkli, tak zmizeli. Harry zjistil, že ovládat dva Patrony jednou hůlkou je hrozně obtížné a snažil se přijít na to, jak je jednoduše udržet od sebe…

      Byla už skoro polovina října, když se to stalo… Ve středu, když dojídali jablečný koláč po obědě a přemýšleli o tom, co je čeká za spoustu úkolů ve volném odpoledni, vyskočila na jejich stůl stříbřitá, zářící kočka a hlasem profesorky McGonagallové řekla:

      „Sourozenci Weasleyovi a pan Potter okamžitě do ředitelny, heslo červené fazole. Slečna Grangerová může přijít také…“ a zmizela.

      Podívali se na sebe a Harry ucítil, jak se mu ježí vlasy.

      „Mám z toho špatný pocit, to není dobré…“ řekl jim, když se řítili po schodech nahoru.

      Když dorazili do ředitelny, tak se Ginny a Ron rozběhli k mamce a taťkovi, ujistit se, že jsou oba v pořádku. Harry a Hermiona zůstali stát u dveří a rozhlédli se.

      Kromě profesorky McGonagallové, Sturgise Tobolky a Weasleyových, stáli stranou trochu vystrašeně se tvářící Winky a Krátura. Byl tu i Kingsley Pastorek a vedle něj stáli - Karel Sweet a Alex Popov… Hermiona zaúpěla:

      „Ne… To snad ne…“

      A Harry udělal dva kroky k Popovovi a s upřeným pohledem do jeho očí se zeptal:

      „Devil Gaunt? Neříkejte, že vám utekl… To ne…“

      Popov jen s povzdechem přikývl. Ozval se Kingsley:

      „Nejen to Harry, už stihnul i napadnout Molly…“

      Harry se otočil k mamce a ta začala vyprávět:

      „Připravovala jsem zrovna se skřítky všechno, co budeme potřebovat na pátečním kroužku, když zadním vchodem do kuchyně pronikl Prokletý plamen. Rozběhla jsem se do haly k hlavnímu vchodu, ale tam už byl také… Úplně jsem ztuhla, uzavřel mi všechny únikové cesty a z domu jsem se přemístit nemohla… Najednou u mě stáli Winky s Kráturou, každý mě držel za jednu ruku a Krátura se jen zeptal: „Kam budeme utíkat paní?“ Řekla jsem, že za Arturem a v tu chvíli jsme byli u něj v kanceláři.“

      Artur pokračoval:

      „Když se Molly se skřítky objevila, tak u mě byli zrovna Kingsley s panem Popovem, aby mi sdělili, že Devil utekl a má pravděpodobně namířeno do Anglie… Tak jsme popadli všechny bystrozory, co byli k dispozici a přemístili se k Doupěti. Devil už tam nebyl, tak jsme alespoň vyčistili dům…“

      Harry hleděl do jeho vážné tváře a zdálo se mu, že po ní přeběhl stín smutku.

      „Co se stalo? Kdo to odnesl?“ zeptal se tiše.

      Začala Molly:

      „S námi“ a podívala se na skřítky „byli doma už jen Hermés a náš starý ghúl…“

      Artur pokračoval:

      „Hermés stačil uletět… Ale ghúla to spálilo na troud…“ A podíval se s lítostí na Rona.

      Ten si jen smutně povzdechl. Harry věděl, že měl toho hlučného a páchnoucího obyvatele podkroví rád.

      „To je mi líto, mrzí mě to…“

      Řekl Harry a podíval se nešťastně na Rona i jeho rodiče, pak se zeptal Artura:

      „Jak dopadl dům? Jak to poškodilo Doupě?“

      Artur zaváhal:

      „No… Nezpůsobilo to nic, co by se nedalo opravit… Propálené dveře, ožehnutý nábytek, propálená střecha… Barák stojí a to ostatní časem opravíme, do Vánoc to bude v pořádku…“

      Harry dostal nápad.

      „Tak se zatím nastěhujte na Grimmauldovo náměstí, Krátura tam uklízí…“

      Otočil se ke skřítkovi – „Jak jsi s tím daleko Kráturo?“

      Ten vypjal pyšně hruď a hlásil:

      „Dům už je uklizený pane, už zbývá jen podkroví a sklepení, můžeme se hned nastěhovat, jen tam zůstalo to strašidlo ve vstupní hale, to Krátura uklidit neumí, pane.“

      Harry se obrátil znova k Weasleyovým:

      „S tím si určitě poradíte…“ a když viděl nechápavý výraz v jejich tvářích tak dodal: „Pošukovo bezpečnostní zařízení proti profesoru Snapeovi.“

      Ten se ze svého portrétu nahlas zasmál. Molly zaváhala.

      „Myslela jsem, že se nastěhujeme zase k Muriel…“

      Harry postřehl, jak Artur nenápadně otočil oči v sloup.

      „Poskytli jste mně i Kráturovi báječný domov, tak nám dovolte, abychom vám to mohli oplatit a staňte se prosím našimi hosty. Muriel si vás užila na jaře dost…“

      Artur se k němu vděčně připojil:

      „Harry má pravdu Molly, Muriel už jsme na jaře lezli na nervy, byla ráda, že už se nás konečně zbavila… Harryho dům už přece známe, bude nám tam dobře…“

      Molly neodpověděla, ale bylo na ní vidět, že se nechala přesvědčit.

       

      Items details

      • Hits: 8567 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 92 a členů: 9 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3063406