Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 9, Zapovězený les

      Mal_vlkodlakGinny zůstala stát jako zkamenělá. Došlo jí, co se právě stalo a vyděšeně zírala na mrtvé hadí tělo u svých nohou. Přišel k ní Dedalus a vzal jí z ruky lahvičku s protijedem, aby ji odnesl Popovovi. Ten už mezitím vytáhl další ze svého hábitu a vypil ji. Pak zarazil Dedala, který chtěl tu od Ginny schovat.

      „Počkejte prosím, pane kolego, radši si vezmu i tuhle. Napumpoval do mě poměrně dost jedu, jedna dávka by nemusela stačit…“

      Artur přešel ke své dceři a rozzlobeně se na ni obořil:

      „Ginny, jak jsi jen mohla? Uvědomuješ si vůbec, co jsi provedla? Já bych tě…“

      Ginny se rozklepala a s pláčem se mu vrhla do náruče.

      „Moc mě to mrzí tati… Je mi to tak líto… Já… Jen jsem měla hrozný strach…“

      Taťka ji objal a podíval se nešťastně na profesorku McGonagallovou. Ta jen zavrtěla hlavou a řekla:

      „To vyřešíme později…“

      Popov se mezitím vzpamatoval a poprosil Hrdonožku a Savageho:

      „Pánové, mohli byste mi prosím to tělo zabalit? Musím ho vzít sebou jako důkaz…“ Hrdonožka mávnutím hůlky přivolal bílý plátěný pytel a pak do něj společně přenesli hadí tělo i hlavu, aby se ho nemuseli dotknout. Zavázaný pytel pak podal Popovovi. Pak se podívali na svého ministra. Kingsley kývnul a řekl:

      „Myslím, že už to tady můžete zabalit, už vás nebudeme potřebovat.“

      Ti dva tedy kývli na Aberfortha, zvedli ruku na pozdrav ostatním, vyšli z hospody a podle hlasitého „puk“ se hned přemístili.

      Kingsley se podíval na Popova a řekl:

      „My se teď musíme dohodnout…“

      ,Přerušila ho ale paní Weasleyová, která vtrhla do hospody s Hagridem v patách.

      „Co se stalo? Viděli jsme Harryho, mysleli jsme, že jde pro nás, ale pak jsem si všimla, že vypadá, jako by byl v šoku… Najednou se u něj objevil Fawkes a přenesl ho. Teď jsme viděli, že odcházejí Hrdonožka a Savage… Ginny! Co tady proboha děláš! Arture, co se stalo?!“ Když jí to manžel vysvětlil, tak si rukou přikryla ústa a vyděšeně zašeptala:

      „To se nemělo stát… Ginny, jak si mohla…“

      Hagrid byl taky v šoku.

      „On ho zabil… to je špatný… Co s ním teď bude?“ zeptal se Kingsleyho.

      Kingsley se tedy znovu otočil k Popovovi:

      „Vaše závěry pane Popove?“

      Ten se postavil proti té skupince a přelétl je očima. Stáli tu před ním jako jeden muž. Dedalus, Sturgis, Kingsley, profesorka McGonagallová, Artur, stále objímající Ginny, Molly, Aberforth a za nimi se do své výšky tyčil Hagrid. Všichni ho napjatě sledovali. Popov se usmál a řekl:

      „Vím, že není vhodná situace pro smích, ale právě mi něco došlo…“ A pak začal vysvětlovat: „Víte, můj zjev a má postava u většiny lidí způsobuje přehnaný respekt. Proto mě velmi udivilo, když jsem se poprvé setkal s touto rodinou v Austrálii, že jediný, kdo projevil nějaký respekt, byl náš pan Sweet. Oni mě všichni přijali neuvěřitelně s klidem.“

      Pak s pohledem na Hagrida pokračoval:

      „Teď když jsem poznal vašeho velkého přítele, tak jsem to pochopil… A co se týká pana Pottera… Je mi jasné, že s touto slečnou, to nebude mít v životě jednoduché…“

      Řekl s pohledem na uplakanou Ginny. Artur se usmál a řekl:

      „Pokud už konečně nedostane rozum, tak určitě…“

      Popov pokračoval:

      „Bylo to zcela jasné zabití v sebeobraně a pro Devila to asi bylo to lepší řešení. Zřejmě si to sám uvědomil, když se rozhodl k tomu sebevražednému útoku proti přesile. Po té vraždě strážného by ho ve vězení čekal velmi krutý osud… Řekněte to panu Potterovi, aby se snáz vyrovnal s tím, že ho zabil…“

      Pak vytáhl z vnitřní kapsy hábitu malou sošku klokana a s pohledem na Kingsleyho dodal:

      „Já se asi přenesu hned domů, abych ten případ konečně uzavřel, jestli dovolíte, pane ministře…“

      Kingsley mu podal s úsměvem ruku a rozloučil se s ním za všechny přítomné:

      „Rádi jsme vás poznali, pane Popove a doufám, že se spolupráce mezi našimi zeměmi, po této vzájemné zkušenosti, ještě prohloubí. Vás osobně u nás vždy rádi přivítáme a doufám, že se příště setkáme při trochu příjemnější příležitosti.“

      Popov vyšel z hospody, poklepáním hůlky aktivoval sošku – přenášedlo a za chvilku jim v oparu namodralého světla zmizel z očí.

      Pak se Kingsley podíval na ředitelku:

      „My bychom se asi měli vrátit na hrad a podívat se, kam se zašil Harry, nemůžeme ho nechat, aby se s tím potýkal sám, bude to pro něj teď dost těžké, než se s tím vyrovná…“

      Dedalus zůstal ještě na skleničku u Aberfortha a ostatní se vydali zpátky na hrad. Když došli do vstupní síně, tak Molly řekla ředitelce:

      „Asi dovedu Ginny na kolej a podívám se, jestli není Harry v ložnici, promluvím si s ním a přivedu ho za vámi do ředitelny…“

      Profesorka McGonagallová přikývla a na Ginninu adresu dodala:

      „My se zatím s profesorem Tobolkou poradíme co s vámi slečno Weasleyová, nemůžete očekávat, že vám to projde bez trestu…“

      Ginny se na ně podívala tak nešťastně, že to Molly nevydržela, objala ji kolem ramen a odváděla ji na kolej.

      Cestou se Ginny znovu rozplakala:

      „Tak mě to mrzí mami… Tohle mi neodpustí… určitě se, se mnou rozejde… já jsem tak hloupá…“

      Molly ji k sobě přitiskla a snažila se ji trochu uklidnit:

      „Myslím, že tě má příliš rád na to, aby se s tebou rozešel Ginny, ale určitě se na tebe bude zlobit. Budeš se muset hodně snažit, abys ho přesvědčila, že ses dostatečně poučila z toho, co jsi provedla a že už konečně dostaneš rozum. Harry je velmi trpělivý a tolerantní, ale tohle mu věčně dělat nemůžeš, to by došla trpělivost každému. Chováš se tak, jako kdybys nedůvěřovala jeho schopnostem, jako bys nevěřila, že je schopný se sám o sebe postarat a to muži těžko snáší, berou to, jako bys je podceňovala. Naším údělem je život ve věčném strachu… Bojíme se o děti, o manžela a přitom se musíme naučit plně důvěřovat jejich schopnostem, věřit tomu, že dokážou ochránit sebe i nás…“

      Když prolezli otvorem ve společenské místnosti, tak jim běželi naproti Ron s Hermionou: „Co se stalo, mami? Byl jsem zrovna v ložnici, když Fawkes přinesl Harryho. Řekl mi jen, že tam přišla Ginny, Devil na ni zaútočil a on ho zabil… Pak mě poslal pryč, že se o tom nechce bavit, že chce být sám… Je to pravda?“

      Molly s nimi došla ke stolku, u kterého seděli s Karlem a Deanem.

      „Ano je to pravda. On jen prostě zabil velkého jedovatého hada, který zaútočil na Ginny, teprve pak si asi uvědomil, že to nebyl jen had, že to byl člověk. Bude pro něj velmi těžké se s tím vyrovnat, nenuťte ho o tom mluvit, dokud nebude sám chtít. Nejlíp mu pomůžete tak, když jeho myšlenky odvedete k učení, snažte se mu pomoct, aby myslel na domácí úkoly, na školu a prostě jen počkejte, až se s tím srovná… Musím ho odvést do ředitelny, čekají tam na něj… Pokusíme se mu trochu pomoct, aby se s tím vyrovnal co nejrychleji…“

      Hermiona ustrašeně špitla:

      „Nebude mít problémy za to, že ho zabil?“

      Molly se na ni smutně usmála:

      „Ne, všichni se shodli na tom, že to bylo oprávněné zabití v sebeobraně, nikdo mu to vyčítat nebude…“ A s povzdechem se vydala za ním do ložnice. Přišla potichu až k jeho posteli.

      Ležel tam, zády k ní, a když se posadila na okraj postele, tak jen tiše řekl:

      „Nechci se o tom bavit, chci být sám…“

      Molly se usmála a klidně řekla:

      „Já tě mám ale dovést do ředitelny Harry, čekají tam na tebe…“

      Harry sebou trhnul, nečekal, že je to mamka. Tak si nenápadně otřel oči a pak se sklesle posadil vedle ní na postel. Jeho oči dopadly na portrét rodičů. Všichni včetně Siriuse se tvářili ustaraně a to mu v jeho sklíčenosti moc nepomohlo.

      „Takže budu mít ještě ke všemu i průšvih?“

      Molly se na něj usmála:

      „Ne Harry, ty nemáš průšvih, ten má Ginny… Moc mě mrzí, co ti provedla a chci, abys věděl, že ti nikdo nebude zazlívat, když zrušíš po tom všem vaše zasnoubení…“

      Harry zvedl sklopenou hlavu a překvapeně se na ni podíval:

      „Proč bych měl rušit zasnoubení? To mě ani nenapadlo… Zlobím se na ni, moc se zlobím, ale tolik zase ne… Ale o tom teď nedokážu přemýšlet…“ A zase hlavu utrápeně sklopil.

      Molly mu položila ruku na jeho, bezvládně položenou vedle sebe a řekla:

      „Vím, jak se cítíš Harry, taky mi chvíli trvalo, než jsem se vyrovnala s tím, že jsem vlastní rukou sprovodila ze světa Bellatrix, vím, jak je ti teď těžko…“

      Harry řekl:

      „Ale to je něco jiného… Bellatrix byla bestie, mučila Nevillovi rodiče, zabila Siriuse, Dobbyho a další lidi, chtěla zabít Ginny…“

      Molly se usmála:

      „Je to stejné Harry. Devil byl ničema – zabil strážného, zaútočil na nás bezdůvodně, a kdyby nebylo Fawkese, tak nevím, jestli bys jeho útok přežil. Kdyby nebylo Winky s Kráturou, tak bych já jeho útok nepřežila určitě a teď chtěl zabít Ginny… Je to jen boj srdce s rozumem Harry, tvůj rozum nakonec překoná tu bolest, kterou teď cítíš ve svém srdci… Věř mi, vím, o čem mluvím…“ pak se zvedla a řekla:

      „Pojď, musíme jít, čekají na tebe…“

      Než spolu, už mlčky, došli do ředitelny, tak se Harry trochu sebral. Kingsley mu vyřídil vzkaz od Popova a pak dodal:

      „Máš neuvěřitelně rychlé reakce Harry, bude z tebe skvělý bystrozor. Vím, že ti bude chvíli trvat, než se s tím vyrovnáš, ale jako bystrozor bys stejně jednou musel pochopit, že někdy to prostě jinak nejde… I já už jsem musel v sebeobraně zabít… Je to těžké se s tím smířit, ale jak říkám: někdy to prostě jinak nejde. On chtěl radši zemřít, než prožít zbytek života v podzemní kobce… Někdy je smrt lepší, než krutý osud…“

      Harry se neudržel a po jeho slovech vzhlédl k portrétu profesora Brumbála. Jeho hřejivý, chápavý pohled a laskavý úsměv mu pomohly víc, než všechna slova, která byla vyřčena.

      Pak promluvil Sturgis:

      „Kdyby sis chtěl promluvit Harry, tak víš, kde mě najdeš, můžeš přijít kdykoliv… A co se týče Ginny… Zítra se s paní ředitelkou poradíme, jak ji potrestáme…“

      Harry se na něj podíval se strachem.

      „Ale nevyloučíte ji že?“

      Odpověděla mu paní ředitelka:

      „To si nemyslím… Řekla bych, že si moc dobře uvědomuje, co svou neposlušností způsobila, ale beztrestně jí to projít nemůže…“

      „Jistě,“ souhlasil taťka, „rozhodně ji nešetřete, třeba ji konečně tenhle průšvih přivede k rozumu… Už by bylo načase…“

      Pak se Kingsley a Weasleyovi rozloučili a odešli krbem domů. Sturgis se nabídl, že Harryho doprovodí na kolej. Než odešli, tak se ještě ozval ze svého portrétu profesor Brumbál:

      „Slíbil jsem ti, že tu pro tebe budu vždy, když mě budeš potřebovat… Víš, že máš ke mně vždy cestu otevřenou viď?“

      Harry přeskočil pohledem na paní profesorku a odpověděl na její tázavý pohled i na otázku: „Ano vím… a děkuji…“

      Cestou na kolej Harry nemluvil, ale poslouchal Sturgise.

      „Vím, že ti teď bude chvíli těžko Harry a nechci tě nutit o tom mluvit, ale časem pochopíš, že si o tom, co cítíš, potřebuješ promluvit… Byl jsem v podobné situaci, zabil jsem dva Smrtijedy, protože jsem se domníval, že mi pomsta dokáže otupit bolest ze ztráty milovaného člověka… Nepomohlo to, bylo to pak ještě mnohem horší… Tehdy mi moc pomohlo, že jsem si mohl promluvit s Lily a Jamesem… Díky nim jsem se s tím dokázal vyrovnat…“

      Pak se usmál a pokračoval:

      „A taky díky tobě Harry. Bylo ti asi šest měsíců a byl jsi moc veselé mimino. Seděl jsi mi na klíně, tahal si mě za uši, za vlasy a ohromně ses tím bavil… Jako by mi tehdy roztálo zledovatělé srdce… Rád bych ti to teď oplatil…“

      Harry se na něj překvapeně podíval a řekl:

      „To mi nikdy neřekli…“

      Sturgis se na něj usmál.

      „Jistě, že ti to neřekli… Ale to, že jsme byli přátelé, už jsi snad poznal…“

      Mezitím už došli k baculaté dámě a Harry řekl:

      „Díky, jsem rád, že to vím… Dobrou noc…“ Pak se otočil k portrétu, řekl: „Enervate“ a prolezl dovnitř.

      Hermiona s Ronem na něj čekali. Harry neměl chuť se s nimi bavit, bál se, aby to s ním nechtěli probírat, ale oni mu zastoupili cestu. Ron začal:

      „Odpusť, že jsme neuhlídali Ginny, nečekal jsem, že neposlechne, když jí to, že má zůstat tady, nařídila jak ředitelka, tak taťka…“

      Hermiona se přidala:

      „Odvedla jsem ji do ložnice, pořád brečí a není k uklidnění… Moc ji to mrzí Harry a bojí se, že jí to nedokážeš odpustit…“

      Harry se na ně vážně podíval a odpověděl:

      „Zlobím se na ni, ale teď to řešit nebudu. Potřebuji trochu času… Třeba se konečně vzpamatuje a dostane rozum… Jsem unavený a jdu spát – dobrou noc…“ a odešel do ložnice.

      Převlékl se do pyžama a zalezl do postele. Byl unavený, ale bál se, že nedokáže usnout. Otočil se tak, aby viděl na portrét a jeho milovaní tam stáli všichni tři a dívali se na něj s láskou a hrdostí.

      „Jsme na tebe pyšní synku,“ řekl táta.

      „Netrap se tím, Harry, z toho, co jsme slyšeli, tak jsi neměl jinou možnost…“ Řekl Sirius. Harry oponoval:

      „Vždycky existuje jiná možnost, jednal jsem zbrkle a bez rozmyslu, nemuselo to tak dopadnout, kdybych dokázal myslet…“

      Sirius se usmál:

      „Ne Harry, jednal jsi instinktivně a správně…“

      Harry se na něj trochu zamračil.

      „Nechte toho!“ okřikla je máma.

      „Měl by ses teď pokusit usnout zlato. Nechceš vyprávět pohádku na dobrou noc, aby se ti líp usínalo?“

      Harry se na ni usmál a řekl:

      „To by bylo prima, nějakou o zlobivé princezně náhodou neznáš?“

      Maminka se rozesmála:

      „Jistě že znám Harry, třeba O princezně a pasáčkovi vepřů – ta je o výchově neposlušné a zlobivé princezny…“

      „Tak prosím, ještě chvilku počkejte…“ ozval se od dveří Ron.

      „Jo, my ji chceme taky slyšet…“ Připojil se k němu Dean.

      A Karel se zasmál:

      „Já ji znám, schválně, jestli ji budete vyprávět stejně jako moje babička…“

      A tak Lily s úsměvem počkala, až si všichni zalezou do postelí a začala vyprávět:

      „Byl jednou jeden král a ten měl jedinou dceru. Královna zemřela, když byla princeznička ještě malá a tak zůstal na její výchovu sám. Velmi svou dceru miloval a tak se stalo, že ji hrozně rozmazlil…“ Harry poslouchal pohádku a nakonec s úsměvem na tváři usnul.

      Druhý den už na snídani Harry poznal, že se něco z toho, co se stalo, dostalo mezi studenty. Ze všech stran vnímal někde zvědavé a někde i ustrašené pohledy. Bylo mu to nepříjemné, a aby se vyhnul otázkám, posbíral si ze stolu pár obložených chlebů a odnesl si snídani ven. Sedl si na břeh jezera a vzpomínal na to, jak tady seděl a oddával se smutku po Siriově smrti. Brzy mu začala být zima, ale do hradu se mu nechtělo, tak se vydal k Hagridovi na čaj. Seděl u něj celé dopoledne a poslouchal jeho vyprávění o vlkodlakovi, o kentaurech, Drápovi a o tom jak jeho milované akromantule poranily kobylku jednorožce.

      „Jsem domluvený s Ronem a Hermionou, že mi přijdou odpoledne pomoct ji odchytit, abych ji mohl ošetřit, a při tom vezmeme do lesa na exkurzi toho australskýho kluka. Pudeš s námi Harry?“

      Harry se v jeho přítomnosti uvolnil a tak souhlasil. Všechno bude lepší, než sedět na hradě a pořád před očima vidět to bezhlavé hadí tělo.

      Při obědě s obavami pozoroval, jak si k jejich stolu přisedli kromě Justina a Terry i Dean s Lenkou. Měl strach, že po něm budou chtít, aby jim vyprávěl, co se v pátek večer vlastně stalo, ale oni za ním přišli s něčím úplně jiným. Začal Justin:

      „Dopoledne jsme psali úkol z přeměňování a teoreticky jsme již podstatu zastíracího kouzla pochopili, ale prakticky se nám to pořád nedaří…“

      Dean s Lenkou se přidali:

      „Jo, nám to taky pořád nejde… Chtěli jsme tě poprosit, jestli by sis na nás neudělal během víkendu trochu času a nepomohl bys nám s tím. Hermiona říkala, že umíš zastírací kouzlo dokonale.“

      Harry se na ně překvapeně podíval a odpověděl:

      „Já nevím… Ještě nemám napsané úkoly na pondělí a na úterý a teď jsem ještě slíbil Hagridovi, že s vámi půjdu odpoledne do Zapovězeného lesa s Karlem. Prý potřebuje ošetřit zraněného jednorožce…“

      „Jé,“ rozzářila se Lenka, „myslíš, že budeme moct jít taky? Miluji jednorožce, ráda bych taky pomohla…“

      Harry se na ni usmál.

      „Myslím, že Hagridovi větší společnost vadit nebude a Karel se aspoň nebude v našem strašidelném lese bát, když nás bude víc…“

      Nakonec šli všichni, co seděli u stolu. Ginny byla tichá jako myška, neodvažovala se podívat Harrymu do očí, ani promluvit v jeho přítomnosti. A Harry prostě jen dělal, jako že ji nevidí. Všiml si, že ho Hermiona občas starostlivě sleduje a pak si vyměňuje s Ginny pohled, ale rozhodl se, že si toho nebude všímat. Dean s Lenkou a Justin s Terry se s ním po cestě k Hagridovi domlouvali, jestli jim pomůže s tím zastíracím kouzlem.

      „Dnes po večeři se pustím do těch úkolů a počítám, že mi zaberou i zítřejší dopoledne…“ odpověděl Harry. „Ale zítra po obědě se můžeme někde sejít…“

      Lenka se rozzářila:

      „A co třeba v sedmém patře, v Hlavním štábu Brumbálovi armády? Už jsme tam dlouho nebyli, ale komnata nejvyšší potřeby by si tu místnost měla pamatovat, ne? Bylo by fajn zase se tam podívat… Bude to trochu jako za starých časů…“

      Harry se usmál. Věděl, že na tu dobu Lenka ráda vzpomíná a zjistil, že se tam sám taky docela těší. Byl jim všem vděčný, že se snaží odvést jeho myšlenky od toho, co se mu stalo. Tušil, že je to Hermionina práce a byl ji za to vděčný. Když došli k Hagridovi, tak se podivil: „Netušil jsem, že nás bude tolik, ale vlastně to nevadí. Jen se držte všichni pohromadě, ať se nedostanete do sporu s nějakým nebezpečným tvorem.“

      Karel se trochu polekal:

      „Co tu máte za nebezpečné tvory?“

      „No… Není to tak hrozný… Vlkodlak je nebezpečnej jen za úplňku, akromantule loví taky hlavně v noci i když je někdy vídám i přes den, ale když se budeme držet v houfu, tak si na nás netroufnou… Ostatní zvířata jsou na mě zvyklý a kentauři jsou teď přátelský, takže se držte se mnou a nic vám nehrozí. Jen vy, kluci, se moc nepřibližujte k dospělýmu jednorožcovi, víte, že mají radši holky, nakonec je dobře, že je vás tu víc, aspoň mi můžete pomoct s tou zraněnou kobylou, kluci budou moct pohlídat to její hříbě, než ji ošetříme. Teda jestli ji vůbec najdem…“

      To už vešli do hlubokého lesa a Hagrid koukal po Tesákovi, jestli nezachytí stopu zraněného jednorožce. Karel se tvářil vystrašeně a držel se pořád těsně u Harryho.

      „Hele testrálové,“ řekla Lenka a ukázala na malou mítinku, kolem které právě procházeli. Kromě Justina, Terry a Karla je viděli všichni. Harry si uvědomil, že viděli umírat Bellatrix a Voldemorta. Lenka pak cestou vysvětlovala Karlovi a Terry co jsou testrálové, jak vypadají a proč je oni vidět nemůžou.

      Najednou Tesák přátelsky štěknul a z křoví před nimi se vynořil modrooký plavý kentaur. „Ahoj Firenze, jak se daří?“ pozdravil se s ním Hagrid.

      Ostatní pozdravili:

      „Dobrý den…“ a Harry dodal s úsměvem „pane profesore“.

      Firenze se na něj podíval s vážnou tváří.

      „Už nejsem profesor, Harry Pottere, rád tě zase vidím…“

      „I já vás rád vidím.“

      Karel se s vytřeštěnýma očima zakoktal:

      „Co… co to… kdo to… profesor?“

      Harry se rozesmál:

      „Dovolte, abych vás představil. Firenze, tohle je Karel Sweet, náš přítel z Austrálie na opačném konci světa. Karle, to je náš přítel Firenze, kentaur, který nás tři roky učil moudrosti svého rodu.“

      Kentaur podal Karlovi ruku se slovy:

      „Těší mě, že vás poznávám, pane Sweete.“

      A Karel mu ji vyděšeně stiskl.

      Pak se Firenze otočil k Hagridovi.

      „Nehledáš náhodou zraněného jednorožce Hagride?“

      „Ano, to teda hledám, víš kde je?“

      „Ano, je v roklině u naší mýtiny i se svým hříbětem, nedovolila nám přiblížit se, tak jí nemůžeme ošetřit rány. Proto ji jen hlídáme, aby ji ještě něco nenapadlo, a čekáme na tebe…“ Hagrid se na něj usmál:

      „Už jdu a vedu si houf pomocníků, tak nás veď Firenze.“

      Karel byl vyděšený ještě víc, když procházeli kolem kentaurů, kteří jednorožce hlídali. Když ale viděl, jak se s nimi Hagrid i ostatní přátelsky zdraví, tak se postupně uklidnil. Když spatřil jednorožce, tak zašeptal s ohromným úžasem v hlase:

      „Ta je nádherná, to je neskutečná krása, tu na žádném obrázku nenajdete…“

      Hagrid, Lenka, Ginny a Hermiona ošetřovali ošklivě poraněnou kobylu a Terry přivedla ke klukům její hříbě. Všimli si, že má také šrám na boku a po tom co ho uklidnili, mu Harry ránu vyčistil a zahojil. Karel byl ze zlatého hříběte nadšený, konečně si mohl sáhnout na živého jednorožce. Hagrid konstatoval, že asi jen chránila hříbě, protože pavouci si na dospělého jednorožce netroufnou. Když ji uzdravili, tak se rozloučili s kentaury, Hagrid jim poděkoval za spolupráci a vyrazili zpátky. Přeletěli jim nad hlavou Klofan s Rézinou, zakroužili nad nimi a svým skřehotavým voláním je pozdravili. Karel se zase bázlivě přikrčil, tak ho uklidnili a vysvětlili mu, že to jsou krotcí Hipogryfové. Ten už to nevydržel a rozesmál se.

      „U vás je všechno jinak. Tvorové, o kterých jsme se učili jako o nebezpečných a dravých, kterým je nutné se vyhýbat, jsou vaši mazlíčci, barbarský a krutý kentaur vám dělá učitele, z tvorů nosících předzvěst smrti děláte dopravní prostředek…“

      Hagrid se na něj zamračil:

      „To jste teda neměli moc dobrýho učitele, pošlete ho k nám na stáž a já mu ukážu, že s dobrým zacházením udělám i z draka domácího mazlíčka…“

      Harry, Ron a Hermiona se rozesmáli:

      „To už radši ne Hagride, jednou to stačilo.“

      A pak celou cestu zpátky vyprávěli ostatním, jak si Hagrid choval doma Norberta. Pak ještě do večeře seznámili Karla s Klofanem a Rézinou a on se nakonec nechal přesvědčit a na Klofanovi se proletěl. Byl za celé odpoledne tak plný zážitků, že během večeře nezavřel pusu a po večeři, když Ron a Hermiona psali s Harrym úkoly, tak ještě seděl u prváčků v ložnici a znova vykuleným klukům vyprávěl svoje zážitky ze zapovězeného lesa. Ginny si šla po večeři odpykávat svůj školní trest. Celý měsíc, každý den po večeři bude chodit do knihovny a bude s madam Pinceovou přerovnávat celou školní knihovnu, opravovat poškozené knihy a pořizovat seznam, aby paní ředitelka věděla, jaké knihy bude potřeba na příští rok z fondu, který pro školu zřídilo ministerstvo, nakoupit.

      Psali úkoly i v neděli, celé dopoledne a po obědě se všichni přímo od stolu vydali do sedmého patra. Komnata si učebnu Obrany proti černé magii, z které udělali štáb Brumbálovy armády, zapamatovala dobře. Terry a Karel tu byli poprvé, ale oba již byli předem informováni o tom, za jakých podmínek B. A. vznikla a jak se také později několikrát osvědčila. Terry se Harryho zeptala:

      „Co mám udělat, abych se taky mohla stát členem B. A.? Kdyby to zase bylo potřeba, tak bych se k vám ráda připojila…“

      Harry se podíval tázavě na Hermionu. Ta se usmála:

      „Co se díváš na mě, ty jsi přeci náš vedoucí, to si musíš rozhodnout sám.“

      „To není pravda,“ ohradil se Harry, „nikdy jsem se nerozhodoval sám, vždycky jsme se o všem radili společně.“

      „Dobře, tak nám řekni svůj názor a my ti ho buď odsouhlasíme, nebo ti budeme oponovat…“ Harry se zamyslel:

      „I když doufám, že nebudeme muset svolávat armádu hezkou řádku let, tak spolehnout se na to nemůžu. Možná je na čase, abychom se všichni staří členové někde sešli a poradili se, co dál. Někteří lidé již prokázali, že mezi námi nemají co dělat. Marietta Edgecombeová se z našeho středu vyloučila sama a Zachariáše Smitha bychom měli vyloučit my. Při evakuaci školy na jaře, tak pospíchal do bezpečí, že při tom málem ušlapal několik prváků. Přesto mají oba ještě mince. Tak jim je můžeme vzít a dát je někomu, kdo si mezi námi být zaslouží – třeba zrovna Terry.“

      Hermiona se zasmála.

      „S tím se nedá než souhlasit. Měla bych také pár zlepšováků. Příští týden máme návštěvu Prasinek, tak prostě pošleme vzkaz po minci a dáme si s nimi sraz U Prasečí hlavy. Aspoň uvidíme, kdo své minci věnuje alespoň občas pozornost. A pak si taky myslím, že bychom měli přidělat mince i pro Fénixův řád. Už jsme spolu bojovali, spolupracujeme, a kdyby k něčemu došlo, tak do toho stejně půjdeme spolu…“

      Harry se nad tím zamyslel.

      „O Fénixově řádu rozhodovat nemůžu, to si budou muset rozhodnout sami…“

      „Jak to?“ podivila se Lenka. „Máš přece Fawkese, tak si taky šéf jeho řádu ne?“

      Harry se rozesmál.

      „Ne, to tedy nejsem, Lenko. Dovedeš si představit, jak velím třeba profesorce McGonagallové, to je přece na hlavu.“

      Všichni se na něj shovívavě usmáli a Hermiona mu řekla:

      „Ale oni tě poslouchají Harry, když je zavoláš, tak přijdou všichni. Ty sis toho možná nevšiml, ale oni si z tebe vychovávají svého velitele, ptají se na tvůj názor a řídí se jím, učí tě rozhodovat a velet…“

      Harry jen nevěřícně kroutil hlavou.

      „Víš co? Prober to odpoledne se Sturgisem, uvidíš, co ti řekne. A teď už bychom se měli věnovat tomu zastíracímu kouzlu, než budeme muset jít na konzultace o ročníkové práci.“

      Nakonec se všem čtyřem podařilo zastírací kouzlo alespoň částečně. Jak řekla Hermiona, důležité je, že pochopili podstatu kouzla, zdokonalí se už jen procvičováním. Pak schůzku rozpustili a vydali se každý za svou prací. Harry zaklepal na dveře Sturgisova kabinetu a když vešel, tak u něj našel Hestii, Kingsleyho, Billa a pana Weasleyho. Harry je přelétl očima a pak se rozesmál.

      „Vy jste se s Hermionou na mě snad domluvili…“

      Kingsley se napřímil a s údivem v hlase se zeptal:

      „Jak to myslíš Harry, nevím, o čem mluvíš.“

      Harry jim to vysvětlil.

      „Právě přicházím z takové malé porady Brumbálovy armády. Rozhodli se, že mě zaměstnají organizací toho našeho spolku, abych neměl moc času přemýšlet o životě a o smrti… Mimo jiné taky Hermiona navrhla, že bychom se měli dohodnout se členy Fénixova řádu, jestli by se nevyplatilo, v rámci vzájemné komunikace, přidělat ještě nějaké mince pro vás…“

      Pan Weasley se podivil:

      „Právě kvůli tomu jsme za tebou přišli, ale s nikým jsme o tom zatím nemluvili.“

      Bill se zaculil:

      „Je to prostě chytrá holka…“

      „Harry, s Hermionou jsme se na ničem nedomlouvali,“ řekl Kingsley. „Jen nás prostě napadlo, když jsme vraceli vypůjčené mince, že bychom možná měli ty dva spolky nějak propojit a teď, v klidovém období dohodnout jak, kdy a kde se v případě nouze sejdeme a trochu popracovat na vzájemné komunikaci.“

      Bill se s úsměvem přidal:

      „A taky jsme tě chtěli trochu zaměstnat, abys neměl moc času přemýšlet o hloupostech…“ Harry se na něj smutně pousmál a potichu řekl:

      „Přes den to jde, mám pořád co dělat, horší je to v noci…“

      Všichni se chápavě usmívali a Harry cítil v tom okamžiku tolik podpory, jako snad ještě nikdy.

      Kingsley se ozval znova:

      „Tak se v noci zaměstnej přemýšlením o organizaci B. A. a Fénixova řádu…“

      „Proč já,“ podivil se Harry, „mě jste přece do Fénixova řádu přijmout nechtěli…“

      Artur a Bill se rozesmáli.

      „Já jim říkal, že si neodpustíš, abys nám to nepřipomenul.“

      Řekl Bill a Artur pokračoval:

      „Bylo ti patnáct Harry, nemohl ses stát členem řádu…“

      Harry se usmál:

      „A teď se už můžu stát členem?“

      Kingsley zakroutil hlavou:

      „Ale ty už přece členem jsi Harry. V okamžiku, kdy se Fawkes rozhodl, že se k tobě přidá, tak ses stal nejen členem, ale našim vůdcem…“

      Harry na něj zíral s výrazem takového údivu, že je to všechny rozesmálo.

      „No to je teda opravdu legrace, proč si ze mě takhle utahujete?“

      Hestie mu odpověděla:

      „Ale my si z tebe neděláme legraci, smáli jsme se jen tvé reakci…“

      Harry se na ně díval s rozpaky:

      „Copak nevidíte, jaký je to nesmysl? Ještě nemám ani dokončenou školu, jak bych mohl…“ Kingsley zavrtěl hlavou.

      „Dobře Harry, nebudeme tě do ničeho nutit. Jen o tom občas zapřemýšlej, prober si to třeba s profesorem Brumbálem… Důležité je, abys věděl, že tu jsme a přijdeme, když nás zavoláš. Měli bychom si chvilku sednout a domluvit se na tom, jak spolu budeme v nouzi komunikovat. Ty mince jsou skvělý vynález…“

      Nakonec se domluvili, že Sturgis s Hestií přijdou jako zástupci řádu na jejich sobotní sraz a tam se všechno dohodne.

      Pak se ozval Bill:

      „A teď, než půjdeme domů, tak nám ještě ukaž ta svoje kouzla s Patrony. Šel jsem sem hlavně proto, abych to viděl na vlastní oči.“

      Harry se na něj zamyšleně zadíval, pak zavřel oči a hledal vzpomínku na šťastného Billa. Monsieur Delacour a Fleur procházeli uličkou svatebního stanu k Billovi… Tehdy se sice mnohem víc soustředil na Ginny, jdoucí za nimi, ale přesto si všiml, jak byl v tom okamžiku Bill šťastný. Soustředil se v té vzpomínce na něj, na jeho pocit štěstí. Stál tam se zavřenýma očima a na tváři se mu rozlil šťastný úsměv. Pak mávnul hůlkou a z ní vylétl – orel. Krásný mohutný a při tom vznešený stříbřitý dravec zakroužil nad Billovou hlavou a zmizel… Bill jen zalapal po dechu:

      „Ale to byl… to je můj Patron Harry…“

      Harry se na něj usmál a řekl:

      „Jistě…“

      Kingsley se ozval:

      „No to bylo moc zajímavé, ale já bych radši viděl jelena a laň…“

      Harry se zasmál, pak se soustředil a předvedl jim to.

      „Ještě je nedokážu udržet moc dlouho, ale pracuji na tom, časem snad přijdu na to, jak je spolehlivě ovládat.“

      Kingsley se na něj usmál:

      „Skvělá práce Harry, Dedalus tě přijme s otevřenou náručí…“

      Pak se rozloučili a nechali Harryho se Sturgisem o samotě. Harry se zase posadil, čekal až Sturgis připraví čaj a při tom přemýšlel:

      „Budu muset trochu pátrat a přemýšlet, kde se berou v ostatních podoby jejich Patronů… Třeba vy pane profesore,“ otočil se směrem k portrétu u dveří, „vy jste přece neměl Fénixe od začátku? Nebo ano?“

      Brumbál se na něj usmál a řekl:

      „Ne Harry, můj Patron měl z počátku podobu jednorožce, změnil se až po několikaletém soužití s Fawkesem.“

      „A kde se ve vás vzal ten jednorožec, víte to?“

      Brumbál pokračoval:

      „Od dětství jsem jednorožce obdivoval, moc se mi líbili. I má první hůlka byla s žíní jednorožce…“

      Harry se napil čaje a přemýšlel nahlas:

      „Ginny se do té své kočky zamilovala taky ještě jako malá, měla ji na obrázku v nějaké dětské knížce. Budu muset zjistit, kde se v Ronovi objevil teriér a v Hermioně vydra. Poptám se i u ostatních. U zvěromágů je to asi jasné…“

      Sturgis se na něj zamyšleně podíval a pak ho krotil:

      „Měl bys asi víc přemýšlet o tom, jak udržet svoje dva Patrony…“

      „No právě, to mi pořád ještě nejde tak, jak bych si přál, možná, když dokážu trochu víc pochopit podstatu fyzických Patronů, tak mi to pomůže i v tom…“

      Po večeři si ještě procvičoval zastírací kouzlo tak, aby nebylo příliš dokonalé, protože jak řekla Hermiona:

      „Možná by nebylo dobré, aby Stampová znala všechny tvoje schopnosti, když ji podezříváme z nekalostí…“

      Dean se smál:

      „Budu muset upozornit Lenku a Justina s Terry, aby se nedivili, že ti to najednou nejde.“

      Ron s Deanem a Karlem šli spát brzy, ale Harryho držela Hermiona dole tak dlouho, než se vrátila Ginny z knihovny. Jak ji viděla vlézat dovnitř, tak se zvedla a popřála mu dobrou noc. Harry se taky zvedl, ale Ginny zamířila přímo k němu.

      „Harry, prosím… vyslechni mě…“

      Harry se zastavil a podíval se na ni.

      „Já… je mi to hrozně moc líto Harry… Slibuji, že už ti nikdy nic takového neudělám… Když mi řekneš, abych někde zůstala, tak tam zůstanu… slibuji… odpusť mi to prosím…“

      Harry se podíval do jejích očí plných slz, chvíli přemýšlel a pak jí řekl:

      „Vím, že tě to mrzí, mě to taky mrzí, ale já se musím nejdřív vyrovnat s tím, že jsem zabil člověka… Teprve pak začnu přemýšlet o tom, jestli ti zase dokážu věřit…“

      Pak stál a díval se, jak se její oči zase zalévají slzami, pak se otočila a odběhla ke schodům do ložnice. Vzal si svou tašku a šel také spát. Ze schodů k dívčím ložnicím uslyšel Ginniny vzlyky a Hermionin konejšivý hlas:

      „Neplač, mluvil s tebou a to je dobré. Musela jsi mu to říct Ginny a on ti odpustí, vím, že ano… Jen musíš být trochu trpělivá a dát mu čas…“

      Harry se pro sebe usmál a tentokrát se mu usínalo hezky, s myšlenkami na Ginny.

       

      Items details

      • Hits: 8112 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 106 a členů: 5 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3065036