Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

welcomeZdravím vás.

Jmenuji se Panvita a bude mi dvacet. Píši již pár let, ale tato povídka je moje zveřejněná prvotina. Začal jsem ji představovat na stránkách u Jarwise, pak jsem se domluvil se Snakem na spoluautorství a začali jsme prvních devět zveřejněných kapitol přepisovat. Takže Snake je spoluautor a betareadera nám dělá Káťa.

A o čem tato povídka bude? Harry a Ginny se dostanou do minulosti k zakladatelům. Co všechno zažijí a co se bude dít během jejich nepřítomnosti, to se nechte překvapit. Pokusíme se vydávat každý týden, vždy ve čtvrtek a těšíme se na vaše komentáře.

Panvita, Snake a Káťa


    Kapitola 15
      Bradavice_03„Ach jo. Zase nevím, jak jsem se dostal do postele," povzdechl si Harry. „Měl bych s tím přestat. Už je to pomalu trapné.“

      Vstal. Přitom si uvědomil, že je stále v propocených šatech ze včerejška. Odskočil si do koupelny a za chvíli z ní vyšel opláchnutý a v čistém oblečení. Sešel do Velké síně, kde na něj zbylo jen něco málo ze snídaně. Posnídal a vyrazil na hodinu.

      Na vyučování dorazil pozdě, skoro až na konci hodiny. Omluvil se Salazarovi Zmijozelovi, který vedl výuku a sedl si vedle Ginny. Na další hodinu pak už šli společně.

      „Já myslela, že budeš v posteli zase aspoň dva nebo tři dny a ty jsi místo toho vylezl hned druhý den,“ usmála se Ginny.

      „No jo, no… Už si pomalu říkám, že je to trochu hloupý být nejčastějším návštěvníkem ošetřovny. Určitě jsem v tom zlomil nějaké ty rekordy. Ať už minulé nebo budoucí,“ řekl trochu kysele Harry.

      ***

      Odpoledne opět trávili na břehu jezera, kde pod Nebelvírovým vedením trénovali své magické vidění. Náhle se ozval strašlivý skřek. Všichni tři se rozběhli podél břehu za pronikavým zvukem.

      Neuběhli ani třicet metrů, když se nad hladinou prohnalo ohnivé pometlo. A z druhé strany druhé přímo proti němu. Když se střetla, obě vyletěla ve spirále vzhůru. Z obou pometel začaly lítat ohnivé jazyky, které padaly do jezera, kde se syčením zanikaly.

      Ve výšce asi tří set metrů nad hladinou se obě ohnivé čáry rozdělily a pometla obloukem na sebe opět zaútočila. Ohnivé rodeo se opakovalo čím dál rychleji a prudčeji. Pometla létala nad celým jezerem v různých výškách. Hladina jezera začínala pomalu vřít.

      Trojice kouzelníků byla vedrem donucena použít kouzla. Všechno kolem jezera se žárem zapalovalo, uhelnatělo a rozpadalo. Hasili a ochlazovali celé své okolí, aby nedošlo k většímu požáru.

      Jeden ohnivý jazyk slétl těsně před ně. Ve chvíli kdy se dotkl země, jasně vzplál a zažehl vysušený podrost. Harry ihned použil kouzlo, aby začínající oheň uhasil. Zároveň si všiml, že to způsobilo pírko, které se pochvíli rozpadlo.

      „Mistře,“ zvolal Harry. „Je možné, že jsou to ptáci? Mám dojem, že to, co k nám spadlo, bylo peří.“

      „Je pravděpodobné, že jsou to fénixové, kteří bojují o družku. Přitom vždy vznikají neuhasitelné požáry. Není ale obvyklé, aby soupeřili v takto chladných oblastech. Jejich síla totiž roste s ohněm, který v jejich okolí vzplane… Tady hořet obvykle dlouho nevydrží, tak raději bojují v tropických oblastech, kde pak vznikají obrovská spáleniště.“

      Voda v jezeře už bublala jako polévka, kterou necháte dlouho vařit. Nad hladinu stoupala horká pára. Vodním tvorům se to vůbec nelíbilo. Kdo mohl, tak se schoval hlouběji. Jen jezerní lidé se hnali na hladinu, kde házeli po fénixích různé předměty a pak se urychleně nořili do chladnějších vod. Jejich snaha byla marná. Ptáci byli příliš rychlí a skvělí letci.

      „Nemůžeme něco udělat? Třeba jednoho z nich zneškodnit?" Ptala se Ginny. „Všechno tady spálí a zničí.“

      „Bohužel ne. Pokud bychom zasáhli, oba by se proti nám otočili a nedali by si pokoj, dokud bychom nezemřeli. A to ani, kdybychom je zabili. Jak jistě víte, fénixové povstávají z popela, a v každém svém životě by nás pronásledovali,“ odpověděl bezradně Nebelvír.

      Poté se oba fénixové zastavili každý na jednom konci jezera. Chvíli si je mohli kouzelníci prohlédnout, než je opět obalily plameny. Ten blíž k nim byl rudý se žlutou náprsenkou. Harry měl podezření, že je to Fawkes. Ten druhý byl spíš oranžový s pistáciovými křídly.

      Oba začali sálat čím dál víc. Plameny z nich rostly do podoby ptáků obřích rozměrů. Plameny obou Fénixů byly nakonec alespoň deset metrů dlouhé. Pak se na sebe vrhli. Klovali se, zatínali do sebe drápy, chrlili oheň a pleskali se křídly.

      Dlouhou dobu vypadal jejich souboj nerozhodně. V jednom okamžiku rudý fénix vzlétl a střemhlav zaútočil na svého soka. Pak se znova spustila mela, ale oranžový pták pomalu ztrácel dech. Po chvíli to vzdal a zmizel v plamenech.

      Místo něj se objevil další fénix. Tentokrát rudý a měl smaragdová křídla i náprsenku. Oba fénixové začali kolem sebe kroužit, proplétat se, stoupat a klesat. Připomínalo to balet ve vzduchu. Na konec letěli proti sobě a uprostřed jezera začali ve vzájemně propletených spirálách stoupat. Na vrcholku s hlasitým zaprskáním oba zmizeli.

      „Uf. Jsem rád, že to skončilo,“ prohlásil Harry.

      „Co to vůbec bylo, mistře?"

      „Vzácný úkaz. Dva fénixové bojovali o přízeň samičky. To byl ten pták, který se objevil po tom, co jeden z nich utekl. Potom to přešlo do zásnubního tance. Pokud by ho vítězný samec nezvládl ke spokojenosti samičky, mohl být odmítnut. To se také stává poměrně často, protože samci často bojují až do úplného konce a jsou naprosto vyčerpáni,“ unaveně jim odpověděl Godrik.

      „Ale to je strašné. S takovou brzy všichni fénixové vymřou,“ rozhněvala se Ginny. Kvůli únavě její hněv vypadal spíš jen jako takové mírné vzplanutí.

      „Ginny, zapomínáš, že si to fénixové mohou dovolit. Pokud by zahynuli, tak se zrodí ze svého popela. Prakticky jsou nesmrtelní, ale i tak jich na světě nikdy příliš nebylo,“ upozornil Ginny Godrik.

      „Hmm. Na to jsem zapomněla,“ přiznala Ginny s náznakem pokory.

      „Co uděláme tady s tím nepořádkem,“ zeptal se Harry a ukázal na spáleniště okolo jezera. Už chtěl použít hůl, aby vše spálené odstranil, ale Godrik ho zastavil.

      „Prvně si promluvíme s jezerními lidmi,“ a ukázal na muže s rybím ocasem, který byl vidět asi třicet metrů od břehu a na něco čekal.

      Godrik vstoupil do vody až po hrudník. Špičkou hůlky se nejdřív dotkl rtů a poté ji ponořil do vody. Voda začala kolem jeho hůlky vířit. Prvně jedním směrem, pak zase zpátky. Po pěti minutách Godrik vylezl z jezera.

      „Tak. Jezerní lid je v pořádku. Jsou sice naštvaní, ale nikomu z nich se nic nestalo. Jen občas nějaká ta nevolnost z horké vody,“ spokojeně prohlásil Godrik.

      „Vy dva teď prohlédněte tohle spáleniště a nezapomeňte na svoje vidění. Pokud něco najdete, tak se toho nedotýkejte. Mohlo by se to rozplynout,“ nakázal svým učňům vzápětí Nebelvír.

      Harry s Ginny udělali, jak jim bylo nakázáno. Prohlédli celé spáleniště. Sám Godrik jim pak ukázal, jak zachovat tři pírka a jeden dráp tak, aby se nerozplynuly. Rovněž je poučil, že to jsou pera, která z fénixe vypadla nedobrovolně, a tak se rozplynou nebo vzplanou při kontaktu s čímkoliv hmotným, co není fénix.

      Jedno pero Ginny ukázalo, že bude vhodné do její čarodějné hole jako její jádro. Harrymu zase připadl dráp.

      ***

      Po měsíci, kdy trénovali své nové magické schopnosti, znovu prohledávali spáleniště a dávali do pořádku okolí jezera, byli Ginny i Harry frustrovaní, že dosud neobjevili žádnou novou část do svých holí. Harry ještě neměl ani dřevo.

      Vstoupili do lesa, odkud měli za úkol přinést suroviny. Po několikahodinovém pátrání přišli na místo obklopené křovím. Uprostřed stál starý strom a pod ním byla velká nora. Z té se ozývalo dvojhlasné kňučení.

      Harry s Ginny se opatrně přiblížili a nahlédli dovnitř. Hned si všimli dvou vlčat, která tam ležela a naříkala. S obavami se stáhli.

      „Harry,“ podívala se na něj Ginny. Ve tváři měla prosebný výraz. „Přece je tady nenecháme.“

      „Musíme pryč. Jejich rodiče nebudou daleko,“ odpověděl Harry prakticky. Ale pak se mu něco nezdálo. Zašel do houští a tam je našel. Rodiče vlčat tam leželi v kaluži krve s rozdrcenými lebkami a stáhnutí z kůže.

      Vedle ležely kusy provazů přichycené ke kládám. Jasný důkaz činnosti inteligentních bytostí. Harry se porozhlédl po stopách.

      vlcata„Tak si je klidně vem,“ rozhodl Harry, když se vrátil. Ginny je hned vytáhla. Obě vlčata byla černá jako nejhlubší noc. Jen světlý proužek připomínající paprsek stříbrného svitu se jim táhl po hřbetě. Sameček i fenka se na ně dívali rudýma očima… Kluk měl ještě stříbrnou náprsenku a skvrnu na čumáku.

      Dali jim trochu vody a kousky masa ze svých zásob. Pak je uložili do toren a vyrazili k hradu. V tom okamžiku těsně před Harryho dopadla větev. Spíše hůl. Byla naprosto rovná a hladká. Hned na ni použili své vidění a on poznal, že je ta pravá na jeho hůl. Sebral ji, že ji vezme s sebou.

      Náhodou svým viděním zavadil o jedno vlče. Jeden chlup na zátylku zářil jinak. Sotva se ho dotkl, tak mu zůstal v ruce. Když to zjistila Ginny, tak našla na druhém vlčeti v tlamě tesák. Rovněž jí vypadl do ruky, sotva se ho dotkla.

      „Zvláštní. Ten zub vypadl naprosto sám,“ podivovala se nad tím. „A už tam má nový, který mi roste přímo před očima.“ Harry se podíval a skutečně štěněti rostl nový zub.

      Během pár minut byl stejně velký jako ten původní.

      „Našel jsem jejich rodiče, ulovili je lidi. Vběhli jim do pasti, která je zabila a pak si lovci přišli jen pro jejich kožichy,“ rozčiloval se nad jejich chováním. Zároveň odpověděl na nevyřčenou Ginninu otázku.

      „Stalo se to asi brzo ráno. Takže bychom je nejspíš už nevystopovali. Určitě ne bez Viktora… Ti vlci byli dost mladí. Nejspíš to byl jejich první vrh. Ta štěňata mají štěstí, že už žerou maso. Jinak by to nejspíš nepřežila.“

      „Je zvláštní, že ta hůl spadla ve chvíli, když jsme chtěli odejít,“ změnila Ginny téma. Viděla, že smrt vlků Harryho pořádně štve.

      „To ano. Bylo to, jako kdyby mi ten strom tu hůl sám dal. Nevím, co si o tom mám myslet,“ chytil se Harry.

      „Cítím, že bude pro mě ta pravá. Ale vrba mlátička je taky hodně zajímavá. Předtím mi to vypadlo z hlavy a vzpomněl jsem si na to až teď. Díky té holi. Mám takový dojem, že někdo říkal, že vrbu mlátičku zasadil Brumbál. A ona je tady taky o tisíc let zpět v minulosti.“

      „Ptala jsem se na ni Helgy. Řekla mi, že ten strom dostali od jejich přítele z Afriky. Londsourd nebo tak nějak se jmenoval. Prý je tam ten strom znám jako ničitel oáz. Když začne růst, tak svými větvemi rozdrtí všechny stromy i vše ostatní v oáze. Pak má vodu jen pro sebe. A tím, že tam zanikne veškerá další zeleň, písek časem zasype vodu a vrba uschne. Tehdy ze svého nitra vyvrhne semeno, asi o velikosti pěsti, které pak putuje pouští, dokud nenarazí na vodu a celý proces se nezopakuje znova.

      Zde, kde je dost vláhy, si Helga myslí, že se vrba z místa sama nehne. Ovšem předpokládají, že bude přibližně každých 120 let usychat a znovu růst.“

      ***

      Na hradě okamžitě zaběhli za Helgou, která se starala krom učení i o veškerou faunu a flóru v Bradavicích a na jejich pozemcích. Našli ji ve sklenících.

      „Lady Helgo. Potřebujeme vaši pomoc. Našli jsme je v kouzelném lese, jejich rodiče ulovili lidé,“ a podali jí polomrtvá vlčata.

      „Dostala trochu masa a vody, ale moc jim to nepomohlo. Šli jsme s nimi raději po svých, netušili jsme, jestli by přežila přemístění.“

      „Tak copak to tu máme. Dvě vlčí štěňata,“ řekla Helga, když přemohla překvapení z jejich vpádu. Převzala obě mláďata a položila je na odkládací stolek. Vytáhla hůlku a začala provádět diagnostická kouzla. Po chvíli k nim zvedla oči.

      „Přemístění by v tomto stavu nepřežila. Bohužel s tím masem a vodou jste jim spíš ublížili, než pomohli. Jejich trávicí ústrojí je ještě zvyklé na mléko. Na pevnou stravu si začala zvykat teprve nedávno. Bude to chtít určitě pěkných pár lektvarů a nějaká kouzla.“

      Helga mávla hůlkou a přivolala si čtyři lektvary. Zarutův posilňující, Sorvinův proti nevolnosti, Jákobův regenerační a Baziliškův sen na klidný a nerušený spánek. O tom posledním věděli, že ho vytvořil sám Salazar. Zaručuje dvanáct hodin klidného spánku, který nejde přerušit. Jako kdyby se příjemce proměnil v kámen.

      Poté schovala hůlku. Zvedla ruku do vzduchu a najednou v ní držela hůl. Její hlavice měla tvar jezevce s jantarovýma očima.

      Klepla do stolku, na kterém se vzápětí vytvořily runy. Harry s Ginny poznali už dobrou polovinu z nich. Sloužily převážně v léčitelství. Poté Helga klepla na místo, kam postavila lektvary a tam se runy zobrazily rovněž. Ty ale sloužily k přenosu.

      Pozvedla hůl do výše a melodickým hlasem přednášela inkantace kouzel. Od lektvarů se zvedly tenké pramínky k její holi. Zároveň si Harry s Ginny všimli, jak obsah flakonků pomalu mizí.

      Pramínky lektvarů se vstřebaly do hlavice hole a pak z očí jezevce zamířily ke dvěma vlčatům. Doslova se do nich vsákly. Po chvíli bylo i okem patrné, že se zdravotní stav mláďat zlepšuje.

      Za pár minut Helga skončila.

      „Týden si je tu nechám, abych je mohla pozorovat. Ale myslím, že budou v pořádku. Teď si musí odpočinout a vstřebat lektvary. A vy už běžte za svými povinnostmi,“ vyhnala je ze skleníku.

      ***

      „Takže říkáte, že ta hůl spadla přímo před tebe, Harry? Že vám to připadalo, jako by vám ten strom tu hůl daroval,“ shrnul výpovědi Ginny a Harryho jejich mistr. Přitom si Harryho hůl důkladně prohlížel. Poté ji položil na stůl v ředitelně a přešel ke knihovně. Prohlížel si knihy a přitom si pořád něco mumlal pod fousy.

      Z knihovny vytáhl jednu knihu a chvíli v ní listoval. Občas si znovu prohlédl hůl, ale pak ji zase zamítavě položil a listoval dál. Pak najednou vyskočil s tím, že něco našel. A začal číst.

      „Yggdrasil. U mudlů ze severu v éře Vikingů mystický strom, který obrůstal devět světů. Mezi nimi Midgard - náš svět. Pokud tento strom zahlédli, považovali ho za výhonek onoho mystického stromu, který drží tento svět.

      Ve skutečnosti se jedná o tři stromy v jednom. Nejčastěji Dub, Jasan a Hloh. Ale mohou se vyskytovat i jiné kombinace stromů, i když ty nejsou tak časté.

      Strom je velmi magický a jeho výskyt byl zaznamenán jen v oblastech s velkou aktivitou volné magie, jako jsou například magická zřídla. Rovněž mu někteří přisuzují jistou inteligenci. Prý odpovídá velikosti stromu. Někteří ho považují za srdce kouzelných hvozdů.

      Udivujete nás každým dnem více a více. Nikdy bychom nečekali, že budete takto výjimeční.“

      ***

      Další měsíce měli vyplněné pouze učením a prací. Helga jim brzy vrátila vlčata a museli se o ně postarat. Brzy vlci projevovali vlastní inteligenci takovou, že by jim komisař Rex mohl jen těžko konkurovat.

      Jen co začala vlčata chodit, schovávala všem veškeré věci, na které se dostala a které uzvedla. Některé z nich ale rozkousala, jak jim rostly zuby.

      Jednou učitelé svolali všechny studenty. Harry s Ginny byli zrovna s vlčaty venku, tak si je vzali s sebou.

      „Tohle je město Forint,“ ukázala Helga na prostorově zobrazené městečko nad stolem ve Velké síni. Bylo spíš menší a vypadalo jako větší vesnice. Okolo byla akorát palisáda a uvnitř jen jedna vyšší budova. Tou byla hlídková věž.

      „Tohle město oblehlo Morganino vojsko. Neznáme důvod, proč tomu tak je. Není ani na strategickém místě, ani se tam netěží drahé nebo významné suroviny. Těží se tam dřevo, pěstují plodiny a díky tomu, že tamější starosta udržuje na cestách pořádek, jezdí tam o trochu častěji obchodníci. I přesto to všechno to není moc významné místo.“

      Salazar se ujal slova: „Do toho města se snažíme proniknout už několik týdnů. Protože se nám to nedaří, budete dělat návnadu a my tam zkusíme proniknout z druhé strany přes oslabené hlídky.

      Samotná oblast je chráněná šesti, možná sedmi obrannými a hlídacími pásmy. Předtím jsme se dostali až téměř k městu, ale pak vylepšili obranu i systém hlídek. Teď se dostáváme zhruba do půlky toho, co předtím.

      Magie v tom místě neustále roste. Už teď je extrémně vysoká. Tím nám pravděpodobně dochází čas. Proto budete muset provést čelní útok a upoutat na sebe co nejvíc nepřátel. My se mezitím pokusíme proniknout oslabenými hlídkami až do města.“

      „Jak jsou ty hlídky početné?“ zeptal se Viktor.

      „Většinou okolo čtyř lidí.“

      „Tak co kdybychom tam začali pronikat ve skupinkách po pěti až v šesti. Pak by mladší studenti mohli pod vedením jednoho zbývajícího staršího dělat zálohu a podporu hned ve čtyřech skupinách.

      Jelikož je naším úkolem na sebe strhnout pozornost a taky jich na sebe co nejvíc upoutat, tak tam můžeme vtrhnout jako velká voda. Pokud by pro nějakou skupinu vypadal postup dál beznadějně, může se vrátit a zase začít na jiném místě.“

      „Hmm. To by nemusel být špatný nápad. Hlavně na sebe dávejte pozor a raději se stáhněte, než abyste bojovali proti přesile. Nechceme, abychom vás museli pohřbívat,“ řekl Godrik. V očích mu viděli smutnou vzpomínku.

      ***

      Harry, Ginny a Viktor byli doplnění o Olafa, mladého Vikinga ohánějícího se těžkou sekyrou, a Samandru, šestou dceru nějakého rytíře z Walesu. Obvykle chodila tak trochu s nosem nahoru. Hned se ujala vedení, protože ona byla šlechtična a oni jen plebs.

      Už na hradě si chtěla sebou vzít čtvrtinu šatníku. To byl obsah nejméně tří rozměrných almar. Naprosto nechápali, proč chce do akce brát tolik věcí. S naprostým nezájmem její krámy přehlédli a nechali jejich majitelku za sebou se rozčilovat. Nakonec se k nim připojila i bez nich.

      Vydali se na pozici, kterou měli určenou, a na podrobnější mapě si prohlíželi terén. Pak přišel signál a oni vyrazili.

      Z počátku postupovali rychle. Brzy však zaznamenali protipřemisťovací bariéry. S těmi tak daleko od města nepočítali. Ani zakládající čtyřka se o nich nezmiňovala. I přes tuto komplikaci pokračovali dál. Jen museli počítat s tím, že v ohrožení budou muset spoléhat na své nohy, a ne na kouzla. Nemohli se spolehnout ani na záchranné týmy. Nemohly se k nim prostě dostat včas.

      Zanedlouho narazili na první hlídku. Schovali se do houští. Chvíli ji pozorovali. Byla opravdu čtyřčlenná - jeden kouzelník a tři vojáci. Čekali, až kolem nich půjdou. Najednou se celá hlídka složila na zem. Harry s přáteli vylezli a dokonali své dílo. Zastrčili je na místo, kde se schovávali a nechali je tam patřičně svázané, uspané a znehybněné.

      Po chvíli pokračovali. Cestou narazili ještě na čtyři hlídky, které podobně zneškodnili. Ale ta pátá už byla početnější. Bylo jich osm. Z toho tři kouzelníci.

      Harry se svou skupinou opět čekali, až půjdou okolo nich. Ovšem místo, aby členy hlídky jejich kouzla složila, jen neškodně narazila do štítu. Temní lordi okamžitě odpověděli kouzly. Avšak všechna jejich kouzla minula. Bradavičtí vylezli z úkrytu, a hned poslali další sérii kouzel na nepřátele. Skolili jen dva. Pak se rozhořel boj.

      Brzy se ovšem ukázalo, že Morganini pohůnci nebyli sami. Za touto skupinou šla další. Harry s přáteli se dokázal zbavit jen dalších dvou vojáků a jednoho kouzelníka, když dorazila. Teď už stáli proti dvojnásobné přesile.

      Ovšem, jak se dalo očekávat, hlídku netvořila žádná esa v oboru, ale jen průměrní tovaryši, možná někteří z nich byli i podprůměrní. Rychle se morganovců zbavovali. Jen někteří dokázali chvíli držet krok s bradavickými.

      „Tak si myslím, že tady jsme už pořádný humbuk udělali. Měli bychom se stáhnout," křikl mezi dvěma kouzly Viktor.

      „Ale jak?“ Optala se Ginny, „jsme v protipřemisťováním poli. Z toho neunikneme.“

      „Mám nápad,“ prohlásila Samandra.

      „Jaký?“

      „Napočítejte do pěti a vzdejte se. Pak se hned sesuňte na zem. Hlavně nestůjte,“ rozkázala mladá šlechtična. Ostatní se jen zmateně koukli na sebe, ale nikdo z nich nechápal, proč tak mají učinit.

      I když netušili, co chystá, začali všichni čtyři s pokrčením ramen v duchu odpočítávat. Už při první nevyřčené číslovce ucítili, jak se za nimi koncentruje Samandřina magie.

      Při páté číslici všichni čtyři vykřikli: „Vzdáváme se,“ a zvedli zbraně do vzduchu na důkaz, že už nechtějí dál bojovat. Jejich protivníci rovněž přestali bojovat a chtěli jim hned sebrat zbraně. Ovšem Bradavičtí udělali něco, co nepředpokládali. Plácli sebou na zem. To všechny morganovce překvapilo.

      Než mohli nějak zareagovat, zem se jim pod nohama silně otřásla. Nikdo z těch, co stáli, se neudržel na nohou.

      „A teď pryč!“

      Harryho skupina se vyšvihla na nohy a pelášila, co jim síly stačily. Vojáci jim byli brzy v patách. Někteří se je pokoušeli zastavit střelbou z kuší, ale takoví brzy odpadli ze závodu, protože jim dlouho trvalo zamířit a vystřelit tak, aby neohrozili svoje spolubojovníky. A když už vystřelili, zůstali zase pozadu kvůli zdlouhavému nabíjení.

      Brzy se ukázaly kvality výcviku bradavických. Spousta běžců zůstala pozadu lapající po dechu. I těm zdatnějším se pomalu ztráceli z dohledu. V jednu chvíli Harry zahlédl koutkem oka paprsek kouzla. Nejspíš vyslané některým z nepřátelských kouzelníků, který se únavou zastavil, ale kouzlo šlo úplně mimo.

      Zanedlouho se dokázali svým pronásledovatelům schovat. Z houští sledovali, jak po nich pátrají. Po chvíli se tiše stáhli a vyrazili pryč mírně odlišným směrem.

      ***

      Přibližně za hodinu, kdy už opravdu bezpečně nechali za sebou své pronásledovatele, narazili na malou hlídku, která zrovna odpočívala u malého potůčku. Brzy byli všichni její členové uspaní a svázaní. Doplnili si vodu a vyrazili dál.

      Brzy zpoza křoví zahlédli boj mezi jinou skupinkou bradavických a Morganinými vojáky. Probíhalo to podobně jako u nich. Za každého padlého nepřítele okamžitě přišli dva další. Za nedlouho bylo jasné, že bradavičtí se z toho nedostanou. Nepřítel na ně tlačil stále urputněji bez ohledu na ztráty ve vlastních řadách.

      Ve chvíli, kdy byl jeden z jeho spolužáků povalen, se Harry rozhodl. Kouzlem rozhodil klubko nepřátel, kteří chtěli jejich spolužáka dorazit. Okamžik, po který byl nepřítel nenadálým útokem překvapen, postačil. Povaleného osvobodili a vzápětí rozehnali část útočníků.

      Ovšem další přívaly nepřátel brzy zaplnily jejich místo a s obnovenou silou na ně opět nepěkně dorážely. Obě bradavické skupiny po chvíli začaly utíkat. Naštěstí se brzy nepřátelům zase dokázali ztratit.

      ***

      „Dík za pomoc,“ řekl Štefan, vysoký hubeňour s vlasy pískové barvy. Harry a ani Ginny se s ním moc neznali.

      „Nemohli jsme se přemístit pryč. Bez vás bychom se odtamtud nedostali.“

      „Kolem toho města rozprostřeli protipřemisťovací bariéru. Dost velkou. Měli jste si toho všimnout, když jste ji překročili,“ důležitě je poučovala Samandra.

      „Za málo,“ mávl nad tím Harry, „jsme přátelé a ti by si měli pomáhat.“

      „Co teď budeme dělat?“

      „Budeme pokračovat každý vlastní cestou. Naším úkolem je udělat co největší chaos. Jen se nenechte zase doběhnout,“ popřál jim Harry. Poté se jeho skupina odebrala pryč. Tentokrát přímo k městu.

      ***

      Během dalších dvou hodin narazili na další hlídky, další dvě skupiny bradavických a zjistili, že Štefanova skupina je sledovala. Teď jich bylo dvacet a všichni se drželi nedaleko Harryho skupiny.

      Jelikož se ostatní tři skupiny nechtěly od nich odpoutat, rozhodl se Harry, že oddíly zaujmou formaci diamant. Harry se usadil na předním hrotu.

      Brzy narazili na hlídku, kterou totálně zdecimovali.

      „Tak se mi zdá, že tady těch hlídek přibylo,“ prohodil jen tak Harry. „Řekl bych, že se stále motáme prakticky na jednom místě. Musíme blíž k městu.“

      A jak řekl, tak udělali. Vyrazili nejkratší cestou ke svému cíli. Už nebrali ohledy na hlídky. Koho potkali, toho skolili. Ani si to pořádně neuvědomili a přešli do druhého obranného pásma.

      ***

      Teď postupovali mnohem rychleji. Nepotkávali žádné hlídky. Harry netušil, čím to je způsobeno. Domníval se, že buď jsou hlídky předsunuté, a proto je potkávali předtím, nebo jsou na druhé straně města, kde se pokoušejí zastavit zakladatele.

      Brzy si všimli, že vibrace magie nabírají na intenzitě. Domnívali se, že čím blíž k městu budou, tím to bude horší.

      ***

      O další hodinu pochodu později zastavili k odpočinku. Ve chvíli, kdy se chtěli svalit na zem, se zpoza okolního porostu vynořili temní lordi. Bylo jich asi tucet. Jejich velitel, ten nejlépe ošacený, před ně předstoupil.

      „Konečně jsme vás chytili,“ prohlásil nabubřele. „Vzdejte se! A my vás nepobijeme. Nemáte nejmenší šanci. Krom toho nedaleko odtud jsou dvě skupiny, které nám již pospíchají na pomoc.“

      Harry se na něj podíval. Tohle byl velmi nebezpečný člověk. Každý jeho pohyb, slovo i intonace hlasu, to vše dávalo najevo, že ví, jakou má moc. A nejspíš byl i skvělý kouzelník. Trochu mu připomínal Malfoye staršího. Tuhle myšlenku hned zastrčil dozadu ve své mysli. Teď neměl čas vzpomínat na svou dobu.

      Očima přelétl své spolubojovníky. Nebyli připraveni na další potyčku. Byli hodně unavení a přechod z klidového stavu do akce by jim zabral hodně času. Musí jim nějaký ten čas získat.

      „No, jak máme vědět, že neblafujete? Podle mě je vás o polovinu méně než nás a lžete, protože dobře víte, že v případném boji prohrajete,“ zaměstnával ho Harry.

      „Tomu skutečně věříš? Tak se podívej,“ pozvedl ruku a z té vylétlo pár jisker.

      „Za chvíli tu budou. Neměj obavy.“

      Harrymu došlo, že tohle nevyšlo. Nejspíš budou muset utéct nebo se opravdu vzdát.

      Za chvíli se ze dvou stran objevili první vojáci. Za sebou rovněž zaslechli lomoz. Byli obklíčeni.

      „Tak to vypadá, že jste nás obklíčili. Nezbude nám nic jiného než se vzdát,“ otočil se na jejich velitele Harry.

      „Sakra, je vás tady opravdu hodně,“ ale už věděl, že jeho přátelé jsou již připraveni bojovat.

      „Tohle asi nedáme. To je nejspíš pravda. Jsme obklíčení, je vás jako much a k tomu tu je asi tucet celkem schopných temných lordů.“

      Všichni bradavičtí se na něj podívali. Bylo jim na očích vidět, že raději zvolí marný boj, než aby se nechali zajmout.

      „Nečumte tak na mě! Všechny nás povraždí. Jsme obklíčeni tuctem kouzelníků, zleva i zprava je nejmíň po padesáti vojácích. Určitě jsou mezi nimi taky nějací kouzelníci a za námi je další skupina, která nás nejspíš pronásledovala. Tak se na mě tak nekoukejte,“ odpověděl na jejich naštvané výrazy. Pak se otočil zpátky k veliteli.

      „Komu se mám já, Harry Pjotter, Velitel Bradavické skupiny jedna, vůbec vzdát?“

      „Pche,“ ušklíbl se cizinec. „Já jsem Ambrosius Sauron. Velitel čtvrtého obranného kruhu města Forint, velitel čtyřicáté sedmé jednotky pátého uskupení armád naší paní Morgany la Fay.

      Odložte zbraně! Včetně holí, hůlek a jiných magických předmětů!“

      V ten okamžik vylezla třetí skupina a Harrymu zatrnulo. Prťavá naděje, kterou měl, zmizela, když zpoza křoví vylezlo dalších šest morganovců. Co všechny překvapilo, bylo, že těchto šest nově příchozích vojáků před něčím utíkalo.

      Za nimi se objevilo nejméně dvacet bradavických. Harryho nálada a odhodlání opět vyletěla do výšin. Tihle studenti byli mladší, takže Harry hned věděl, že jsou to jejich podpůrné oddíly.

      „Mor ho!“ zvolal velitel mladých studentů. V ten okamžik se vrhli na nepřátelské vojáky. Harryho skupina neváhala ani chvíli a pustila se rovněž do boje.

      Ginny máchla svojí kouzelnickou holí a poryvem větru povalila nejméně tři nepřátelské kouzelníky. Harry namířil hůl na zem před jednou skupinkou Morganiných temných poslů. A s kouzlem Eruptio země před nimi praskla a z kráteru, který se tak vytvořil, začala lítat hlína a kamení.

      Příval hlíny a kamení zaměstnal dva temné lordy s několika posly, kteří se museli krýt. Bradavické posily dlouho nečekaly a zaměstnané nepřátelské vojáky lehce postřílely šípy. Jen kouzelníci se dokázali zachránit.

      Kolem Harryho proletěl paprsek kouzla. Harry se hned otočil na jeho původce. Nebyl to nikdo jiný než sám velitel čtvrtého ochranného pásma města Forint. Ambrosius dlouho nečekal a svou hůlkou seslal na Harryho další kouzlo.

      Harry pohotově odskočil. Ještě ve skoku shromáždil svou magii a po dopadu vyslal na velitele svoje kouzlo. Ten nelenil a zlikvidoval ho ještě během letu. Další tři kouzla Harry vrátil jejich majiteli. Chvíli se takhle zasypávali paprsky kouzel všech barev, ale v podstatě šlo jen o jednoduchá a rychlá kouzla. Harry převážně jen uskakoval kouzlům a občas nějaké vykryl štítem. Sauron většinu kouzel zrušil a některým se vyhnul.

      Po pár minutách intenzivního kouzlení si oba dali krátkou pauzu. Oba byli mírně zadýchaní.

      „Seš docela dobrý kouzelník. Přidej se k nám a já ti slibuji, že budeš bohatý,“ lákal Sauron Pjottera.

      „A budu moci zabíjet? A co znásilňovat, krást a mučit? Budu smět?“

      „Samozřejmě! Naším nepřátelům můžeš dělat, co se ti zlíbí.“

      „Tak to děkuji, ale musím tě odmítnout,“ zhnuseně řekl Harry. „Hnusíte se mi.“

      „Za to zaplatíš,“ vztekle zařval Ambrosius. V té chvíli se mu v ruce objevila hůl. Hlavice byla ve tvaru hlavy páva. Jeho tělo jako by splývalo se samotnou holí a dole měl obrácený vějíř ocasních per. Zobák byl z nějakého rudého drahokamu.

      Sauron znovu zařval a vyslal na Harryho proud ohně. Harry nelenil a pomocí silného větru oheň odklonil vzhůru. Jako odpověď seslal Harry na Saurona proud vody. Velitel před sebou vytvořil rotující štít ze vzduchu. Ve chvíli kdy se štítu dotkla voda, tak jí rozcákal po okolí.

      Vzápětí Sauron poslal Harryho směrem vyčarovaný kámen velikosti mlýnského kola. Mladý velitel z Bradavic neotálel a proti balvanu vyslal prudce se točící tornádo. Nasměroval ho tak, aby jeho horní rozšířená část pohlcovala balvan. Rychlost vzduchu v tornádu byla tak velká, že se kámen obrušoval a rozpadal na prach.

      Harry unaveně popadal dech. Sotva se držel na nohou, a to ještě jen díky opoře své hole. Využíval malou pauzu, kterou mu nepřítel daroval, aby nabral trochu sil.

      „Tušil jsem, že jsi nebezpečný. To, že jsi čaroděj, mě ale překvapilo," těžce pronesl.

      „Pozdě," řekl nahněvaný Sauron. „I když je tě škoda, tak tu zemřeš.“ Nepatrně pohnul svou holí a do Harryho něco vrazilo. Odlétl metr dozadu, kde se rozplácl na zemi. Těžce vstal.

      Harry sledoval svého soupeře. Doufal, že bude mít ještě chvilku na nabrání sil. Tyhle kouzla byla pro něj pořád obtížná a velmi ho vyčerpávala. Jeho soupeř taky nevypadal fit, ale jasně bylo znát, že není tak unavený.

      Pak oba znovu vyslali svá kouzla.

      ***

      Ve stejné chvíli uprostřed města, přesněji hodně vysoko nad městem, stála ve vzduchu krásná žena. Byla oděná do splývavých černých šatů, které jí nebránily pohybu. Některé křivky spíše zvýrazňovaly. Na krku měla drobný přívěšek se třemi kameny zasazenými vedle sebe do prapodivného kovu. Samotný kov se leskl od ebenově černé až po nebeskou bělobu. Každým pohybem i úhlem pohledu měnil své barvy. Téměř nikdo nevěděl, co je ten materiál zač. Ale ona ho znala velmi dobře.

      V rukou držela hůl. Na jejím vrcholu byl obrovský diamant, který drželo tucet dračích drápů. Samotné drápy potom přecházely do dračích tlap, které končily v místech úchopů samotné hole. Jejich zakončení bylo uděláno tak, že vypadalo jako lidská ruka přecházející do dračí tlapy.

      Žena zvedla hůl nad hlavu a pak jí s posledním slovem kouzla vrhla doprostřed města. Byla pryč dřív, než se hůl dotkla země.

      Samotná hůl se vyrovnala a zpomalila. Těsně nad zemí se téměř zastavila. Spodní částí se zlehýnka dotkla země. V ten okamžik se z hole uvolnila vlna magie. Vše živé, čeho se dotkla, ustrnulo. Veškerou magii, které se dotkla, nasávala hůl do sebe. Tím rušila veškerá kouzla.

      ***

      Harryho ohnivá koule se v polovině letu začala protahovat směrem k městu. Blesky jeho soupeře se začali odklánět, až letěly stejným směrem jako plameny Harryho koule…

      Viděl to. Od města se k nim rychle řítila stěna jakoby horkého vzduchu. Měli jen pár sekund, než dorazí k nim. Otočil se.

      „Pryč!" vykřikl rozhodně. Sám se rozběhl opačným směrem. Cítil, jak je k městu odsávána veškerá magie. Uvědomil si, že když je odsávána jeho magie, bude odsávána i magie bariéry, která zabraňuje přemístění.

      Zkusil se přemístit. Jeho kouzlo se nepovedlo. Část magie, které vydal na kouzlo, byla odkloněna a ten zbytek nestačil na proražení zbytku bariéry.

      Zkusil to podruhé. Do kouzla vložil veškerou svoji zbývající magii. Tentokrát krajina před jeho očima zmizela a vyměnila se za jinou. Otočil se.

      Stěna, která odsávala magii, byla o něco dál. On se však držel jen silou vůle. Pomalu aniž by si to uvědomoval, se zhroutil na zem. Prvně si dřepl a pak i sedl. Opřel se o ruce. Vnímal jen onu stěnu, kde se lomil obraz a která se k němu blížila. Poté už se nemohl udržet na rukách a klesl na lokty. Po chvíli se jeho hlava dotkla země, ale to už nevnímal zhola nic.

      ***

      Harry otevřel oči. Cítil se slabý, ale cítil, že jeho magie se obnovuje. S trochou potíží se rozhlédl okolo sebe. Nikoho neviděl. Posadil se a rozhlédl se lépe. Všiml si, že stěna, která předtím odsávala magii z okolí, byla pryč. Místo ní zde byla stěna, která nepropouštěla skrz sebe nic kromě světla. Málem si jí ani nevšiml.

      Opatrně vstal. Zavolal na ostatní a ti se brzo objevili. Byla tu Ginny i Viktor. Olaf se ukázal brzy nato i se Samandrou. Štefan a dalších deset jejich spolužáků. Mladších i starších. Ostatní se někam ztratili.

      Poté, co Harry opět aspoň trochu pozvedl bojového ducha mezi bradavickými, se vše za magickou bariérou roztočilo a zmizelo. I samotná bariéra zanikla.

      Harry se spolu s ostatními šel zvědavě podívat, co se tam stalo. Za chvíli stáli na prázdném prostranství. Za nimi byl les, ale před nimi nebylo zhola nic. Harry si připadal jako na hranici prázdnoty. Jen s tím rozdílem, že tady byla hliněná pláň, a ne bezedná prázdná propast. Snad to takhle bylo horší, než kdyby stál na okraji spáleniště po velkém požáru. Zde totiž nebylo ani stéblo trávy, upadlá větvička nebo komár, který by se snažil mu uzmout alespoň kapku krve.

      Poté se vše kolem nich roztočilo tak prudce, že se Harrymu udělalo špatně. Ve chvíli, kdy si myslel, že to jeho žaludek vzdá a vyvrhne svůj obsah, se vše zastavilo. Okolo nich se objevila válečná vřava. Harry zahlédl mrtvého, který byl tou masou téměř rozdrcen, uviděl useknutou ruku, rozpůlenou hlavu a mnoho dalšího.

      Z posledních sil se odvrátil od masakru odehrávajícího se kousek od nich a popoháněl své kamarády zpátky do lesa. Hnal je co nejdál, co jim síly stačily. I tak neušli dál než pár stovek metrů.

      Museli si všichni odpočinout a uklidnit se ze šoku z toho, co se najednou kolem nich objevilo. Stále k nim hlasitě doléhal ryk boje, ale teď už je nepřekvapoval. Naštěstí je nikdo nepronásledoval.

      „Všimli jste si?“ otázal se jeden mladší bojovník. „Neměli brnění jako my. Někteří spíše skleněné a jiní zlaté.“

      „Ano je to tak,“ potvrzovali další.

      „Myslím, že jeden měl špičaté uši a stříbrné vlasy,“ dodal další.

      „A jejich zbraně taky nebyly ze železa,“ přihodil jiný.

      „Byly vysocí a štíhlí. Taky hodně obratní,“ zmínil se někdo.

      Ještě chvíli si sdělovali poznatky, ale pak už neměli co dodat, a tak po malém odpočinku se přesunuli opět o kus dál od bitvy a tam si odpočinuli o něco déle. Poté se pomocí několika skoků přemístili zpět do Bradavic.

      ***

      Godrik se po snídani, která se konala o dva dny později, postavil. Snídaně to byla smutná. Všichni viděli, že se mnoho studentů nevrátilo a jejich místa teď zela prázdnotou. Nebelvír si sjednal jejich pozornost.

      „Studenti Bradavic,“ Godrik nechal chvíli svá slova působit. „Dva dny a dvě noci jsme hledali nezvěstné. Bohužel jsme jich mnoho nenašli. Ti, kteří byli nalezeni, leží na ošetřovně nebo už sedí mezi námi.

      Žel po těch ostatních nezůstali ani ostatky. Bohužel se domníváme, že byli zachycení nepřátelským kouzlem, které způsobilo výměnu mezi dvěma světy. Nejspíše se k nám už nevrátí.

      Proto se zítra rozloučíme se všemi, kteří mezi námi už nejsou.“

      Po tomto prohlášení všechny zachvátil smutek. Některé i výčitky a obavy.

      ***

      Harry si oblékl šedý cestovní plášť. Kápi si stáhl do obličeje a vyčaroval stříbrnou bludičku, která létala okolo něho. Poté se zařadil do průvodu. Všichni studenti i učitelé byli oděni stejně. Kolem každého z nich poletovala malá stříbrná bludička.

      Zástup obcházel Bradavice po hranicích pozemků. Každou chvíli nějaká bludička zmizela v zemi jen proto, aby byla někým dalším opět stvořená.

      Po nějaké době, kdy měli za sebou přibližně polovinu pouti, si Harry všiml, že se hrad mění do stále smutečnější nálady. Později mu to učitelé potvrdili. Rovněž mu vysvětlili, že hrad nabývá zřejmě nějakého vědomí a že se to u míst a předmětů s vysokou koncentrací magie občas stává.

      Poté co obešli celé Bradavice a vrátili se zpět na místo, odkud vyšli, se seřadili do čtyřstupu a zpěvem se rozloučili se svými ztracenými přáteli:

      Bratři a sestry,

      přestože pocházíme z různých koutů,

      společně jsme žili jako rodina pod jednou střechou.

      Smích, slzy, trápení i radosti jsme sdíleli,

      společně jsme bojovali, pili i hodovali.

      Teď už mezi námi nesedíte,

      odešli jste do hezčích míst.

      Poté co dozněla poslední slabika, setrvali minutu v tichosti a mlčky se rozešli.

       

      Items details

      • Hits: 649 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      anonymka9 20 Duben 2018
      Jooooo ... děkuji .... boží ... :)
      #
      panvita 21 Duben 2018
      Omlouvam se za průtahy ale o vánocích vyjde jednorázový prequel k tomuto příběhu a pak mam rozepsaný ještě jeden prequel který bude vycházet potom mezitím se nám snad povede dokončit další normální kapitolu tak už snad nebude tak dlouhá pauza
      #
      Drticool 21 Duben 2018
      Pěkná kapča budu se těšit na další. Jen zamrzí, že stále ještě nevíme co se přesně stalo. No nezbývá než čekat.
      #
      panvita 21 Duben 2018
      Tak neprozradím co se s nimi stalo a zase jsme nemohli prozradit vše najednou. Čekání snad zkrátí ty prequely třeba se povede kapitolu dokončit dříve ale je to ve hvězdách uvidí se
      #
      rusalka 21 Duben 2018
      Kapitola je moc pěkná, konečně se dozvídám o tom, co se dělo na území Maďarska v předuherské době. Forint a Morgana, to ona oslovila Attilu, aby se k ní připojil, to je čeká ještě dlouhá cesta, než dobudou Řím a vstoupí do dějin jako Bič Boží. Jinak jsem ráda, že bylo použito kouzlo na otevření země, tak vystoupily horké léčivé prameny a budoucí obyvatelé pusty budou mít možnost ohřát své kosti v termálech. Paráda. :P Díky za kapitolu, určitě se těším na další, které přibudou. :lol:
      #
      panvita 24 Duben 2018
      Omlouvam se ale vůbec jsem tvůj komentář nepochopil co máš na mysli?
      #
      kwak 24 Duben 2018
      Je jsem tak nadšená, že něco přibylo. Sice je vše musela přečíst znovu, ale to bylo jen třeba. Děkuji za pokráčko, celou dobu to bylo moc pěkné, štěnata jsou kouzelná a potom konec, ten byl vcelku smutný, ale věřím, že až zmizí elfové do svého světa, tak se někteří studenti vrátí :)
      #
      rusalka 30 Duben 2018
      Nutnost omluvy asi padá na mou hlavu. Takže použiji krátká slova a jednoduché věty.:-P Nová kapitola mi přišla jako jedna z bájí Uherského království. (Dolní uhry = Maďarsko, Horní Uhry = dnešní území Slovenského státu). Pusta je území, kde nejsou hory, ani doly, je zarostlé travou a vetšinou slouží k zemědělským účelům, třeba jako pastviny, nebo políčka. Naopak termální prameny prýští ve skalách. Kouzlo na otevření země, které bylo zmíněno, je ideálním z těch, které napomohou pramenům prýštit. Attila byl slavným bojovníkem a vojevůdcem Hunů. V době Římské kolonizace střední Evropy. Bojoval proti všem, kdo chtěli napadnout území jeho kmene. A úspěšně. Nebral si servítky, místo míru neustále bojoval a vyhrál i své slavné tažení proti římským legiím v Itálii. Říkali mu Bič Boží. Lidé se jej báli. Forint je bývalá měna v Maďarsku. Morgana by měla být moudrá víla z keltských bájí Britkého lidu neolitického času.
      Vlastně se vážně musím omluvit, předpokládajíc, že nová kapitola vychází z nějakého pevného byť mýtického základu, pospojovala jsem si nespojitelné do zdánlivé jedné roviny a naivně předpokládala, že to tak bylo myšleno správně. Evidentně nikoliv, tudíž se ke kapitole vbrzku vrátím a prostuduji ji ještě jednou a snad dojdu k jinému výsledku, který bude lépe odpovídající všem skutečnostem. Že nemám ráda bojové scény si nechám pro sebe a veškerou bojovou strategii s lehkostí odložím pro jiné. Vtip a smysl povídky nacházím v tom, že strana dobra bojuje se stranou zla, používají magické prostředky a jsou na sebe hodně přísní.
      Prosím, přijmi mou omluvu a vysvětlení. "Děkuji za kapitolu," bude muset pro příští komentář stačit. Své dojmy se pokusím vyjádřit stručněji.
      #
      panvita 01 Květen 2018
      Děkuju za vyjasnění jinak máš pravdu že to co si považovala za spojitosti tak je úplně jinak.
      Morgana je tu ta zlá a ani v legendách to nebyla dobrá víla kmotřička jedinou kladnou roli měla ve StarGate se kterým tento svět později protne.
      Pak co se týká Attily tak ten byl zmíněn že mu Merlin pomáhal ale to je jediná spojitost.
      Několik mýtických základů v tomto celém příběhu je ale nejspíš se nejedná o ty které si měla na mysli.
      Jinak jsem moc rád že se příběh líbí.
      Můžu slíbit že na vánoce vyjde prequel o Voldym a pak bude ještě jeden se Siriusem více ale momentálně neprozradím.
      #
      Tomas Harry 10 Červen 2018
      kedy bude kapitola 16 prosím
      #
      panvita 10 Červen 2018
      Okolo vánoc zhruba bude prequel s Voldym, a pak bude následovat prequel se Siriusem a mezitím se nám snad povede dokončit 16 kapitolu ale kdy to bude to nevím zatím máme 1 stránku.

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 41 a členů: 3 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3515929