Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

anonymka

Ahoj Májo,

napsala jsem další povídku, je obetovaná a dopsaná, ale není ze světa HP, ale ráda bych ji k tobě postla. Je hodně depresivní a vím, že depresivní povídky nemáš ráda, ale budu ti velmi vděčná, jestli ji tam hodíš :)
 
díky moc 
anonymka9

Úvod Hosté Anonymka Povídka 1-1-1
    Povídka 1-1-1

      dark_soul_by_kokoszkaa-d5wy1w21 Den

      Šla a nedívala se doprava, ani doleva. Šla za svým cílem. Potřebovala najít muže v rozmezí třiceti až pětačtyřiceti let. Hnědé, krátce ostříhané vlasy a hnědé oči.

      Právě odzvonila půlnoc. Nikoho nenašla. Pak uviděla přijíždějící auto. Zvedla ruku a pokusila se ho stopnout. Auto zajelo na kraj silnice. Muž, který vypadal, tak jak měl, vykouknul z okýnka a zeptal se: „Kam bys potřebovala hodit?“

      „Kamkoliv, hlavně pryč odsud,“ odvětila.

      „Tak nasedni.“ S trhnutím otevřel dveře a ona vklouzla na sedadlo spolujezdce.

      Jeli asi půl hodiny. V autě bylo až trapné ticho. Oba dva mlčeli. Náhle se u krku řidiče objevil nůž. Muž byl jako přikovaný k sedadlu.

      „Zajeď k té přehradě k lesíku a nedělej žádné blbosti!“ Nůž se při jejích slovech nedočkavě otřel o kůži na jeho krku. A tak řidič udělal, co mu bylo řečeno. Zapnul odbočovací světlo. V protisměru jelo auto. „Mohl bych se s ním srazit a osvobodit se,“ bliklo mu hlavou. Než se nadál, auto bylo pryč. Odbočil a zajel na lesní cestu směrem k lesíku. Zastavil, nechal motor běžet, světla rozsvícená.

      „Zhasni světla a vypni motor.“ Otevřela dveře a klekla si na sedadlo. „Otoč se ke mně zády a pomalu couvej dozadu.“ Vystoupili a vydali se směrem k lesíku. Byl právě jarní úplněk, nejideálnější doba pro její vysněný rituál. Podívala se mu do očí, usmála se. Jeho pohled však skýtal jen paniku a strach. Věděl, že jeho smrt se blíží, ale nemohl se pohnout ani o píď. A najednou mu podřízla krk.

      Bylo to rychlé. Hned k ráně u krku přitiskla své plně rudé rty a poprvé okusila cizí krev. Teplá s chutí železa, krásně rudá, tak opojná. Byla fascinovaná krví a svou první vraždou. Užívala si, hrála si s jeho tryskající krví a smála se. Nakonec pohlédla do jeho pohaslých očí. „Ty oči jsou tak nádherné. Ne, vezmu si jenom jeho srdce.“ Strhla mu mikinu a tričko z těla. Pohledem přejela po jeho alabastrové pokožce. Vzdychla.

      Začala ji láskyplně hladit konečky svých prstů. Druhou rukou znovu uchopila nůž a pomalu jej vnořila do tkáně. Začala se prořezávat jeho hrudí. Šlo to hůř, než čekala. Musí si dávat pozor, aby zachovala jeho srdce celé. Odřízla tukovou tkáň a dostala se k srdci. Přeťala horní dutou tepnu, aortu, plicní tepnu a žílu.

      Rukou něžně stiskla jeho srdce a s nedočkavostí dítěte ho vytáhla na měsíční světlo. S chutí se do něho zakousla. Syrové maso, mňamka! Adrenalin vyprchal, ale v očích se jí zračilo potěšené šílenství. Zabila a užila si to. Napětí z ní opadlo. A ona s ulehčením ulehla vedle mrtvé oběti. Bylo jí dobře. Alespoň na nějaký čas. Bylo jí jedno, zda ji někdo deptal, či bydlela v domě, který tak nenáviděla, protože se nedokázala pohnout z místa. Když ten večer ulehala ke spánku, na sebevraždu už ani nemyslela.

      *****

      2. Den

      Byla probuzena matkou. Nechtělo se jí vstávat. Matka byla naštvaná a ona nebyla schopna vzpomenout, proč. Matka se k ní nahnula a prudce ji popadla za vlasy. Vytáhla ji a zařvala.

      „Jsi neschopná příšera. Jsi sobec, který si neváží práci jiných. Děláme tady všechno a ty se jenom flákáš, jsi nezodpovědná, vše děláš na odpěrdol, nesamostatná, musím ti vše říkat stokrát a stejně všechnu práci pokazíš.“ Odněkud přilétla facka. Tentokrát ji ani nedonutila sundat si předtím brýle. „Nikam nejedeš. Zůstaneš doma! Zavoláš svému psychologovi, že k němu už nebudeš docházet. Psychiatričce taky. A vysadíš léky! Stejně ti nepomáhají a jenom škodí.“

      „Ale já chci jet za Peťou!“ kníkla, než se stihla zastavit.

      „Ne! Zůstaneš doma!“

      „Ano, mami,“ odpověděla tentokrát mechanicky.

      Matka s třísknutím dveří odešla. Ona zůstala sedět na zemi a rozbrečela se. Znovu pomyslela na svou první vraždu. Chtěla další. Neustále si opakovala to opojení, tu volnost. „Měla bych se odstěhovat. Ale co na to řekne máti, že si vyberu moje stavební spoření? Mamka řekla, že na ty peníze nesmím sáhnout. Hmm, to říkala i o mé výplatě z brigády. Jasně, že mi bere polovinu výplaty, ale co mi zbyde. Jenom přežívám a nežiju.“

      Zůstala doma. Byla zcela podřízená své matce, která s ní manipulovala. Nikdy by proti ní otevřeně nevystoupila. Měla ji přesto velmi ráda. Převlékla se a pospíšila si najíst se do kuchyně. Byla tam matka. Zarazila se ve dveřích.

      „Dobré ráno.“

      „Dneska žádná snídaně. Dostaneš najíst, až uděláš vše, co ti nakážu.“

      „Ano, mami.“

      „Dnes uděláš tohle. Vyluxuješ, utřeš prach, uklidíš si pokoj, obývák a kuchyň. Vytřeš celý barák i sklep. Umyješ nádobí nahoře i u babičky a vypereš prádlo. Dokud to nebudeš mít hotové, nebudeš jíst.“

      A tak šla hladová nejdříve uklidit svůj pokoj. Vůbec se jí nechtělo. Neustále přemýšlela, že se dneska v noci zase vypaří z domu. S nechutí udělala vše, co jí bylo řečeno. Skončila teprve kolem třetí hodiny odpolední. Potom dostala oběd.

      Po obědě v pokoji zasedla k noťasu. „Naštěstí mi nezabavila noťas, ani mobil,“ vydechla úlevně. Začala si stěžovat kamarádovi. Trval na tom, že chování její matky už hraničí s psychickým násilím a že má stockholmský syndrom. Zarputile mu začala odporovat. Do pokoje přilétla její matka.

      „Jak to, že jsi na počítači. Nemáš dost jiné práce? Volala jsi tomu psychologovi, že končíš? Co tam ještě sedíš! Vypni ten noťas a dej mi ho! Hledáš si tu práci? Dej ten životopis do Hyundaie, budeš za linkou, ale to tě naučí. Nebo do Donghee, budeš dýchat kovový prach, ale kouříš, takže je to jedno. Jen chcípneš ještě o něco dřív. To už je mi jedno. Prostě si okamžitě najdeš jakoukoliv práci! Co čumíš? Jak to, že ten počítač už není vyplý!“

      Klikla na ikonu vypínání a otočila se k matce se sklopeným zrakem.

      „Ano volala jsem,“ řekla nahlas. „Nevolala jsem, ale to zamaskuju tím, že jí řeknu, že jdu na šichtu do Kauflandu. Ještěže mi nechala MP4,“ dodala v duchu.

      Celý zbytek dne bloumala po domě. Přemýšlela nad možnosti úniku. „Mohla bych si vybrat stavebko, které je napsané na mě a odstěhovat se. Ale mamka by reagovala přehnaně ohledně peněz, že jsem je utratila vlastně za blbost, protože se budu v prosinci stěhovat. Bude mi vyčítat, jak jsem nevděčná a bude se cítit zhrzeně a smutně. To jí nemůžu udělat. Pokud bych šla do psychiatrické léčebny, vrátila bych se domů a možná by její chování bylo i horší, než je do teď. Jediná možnost je dokončit sebevraždu. Ale doteď mě buď někdo našel anebo jsem ji nedokázala uskutečnit.“

      Přišel večer. Vzala si léky, nastavila budík na dvacátou třetí hodinu a ulehla do postele.

      V posteli před usnutím vzpomínala na hezké chvilky s Peťou. „Co udělá, že jsem mu nedala vědět o tom, že nepřijedu. Najde si jinou a rozejde se semnou. Nesnesla bych další přežívání bez něho. Jsem tak na něm závislá, citově i finančně. Co když už mě má plné zuby?“ Znovu se rozbrečela. Po hodině usedavého pláče usnula.

      O pár hodin později ji vzbudilo tiché vřeštění budíku. Okamžitě ho vypnula, aby neprobudil celý dům. Všichni spali. Nasoukala se do vyzývavého trika s minisukní a při světle baterky položené na poličce v koupelně si nanesla křiklavý make-up. Přes triko přehodila mikinu s kapucí, aby mohla nenápadně dorazit na místo. Vzala si nůž a vypařila se z domu. Nastoupila na poslední autobus do města. Mířila na místo, které bylo proslulé ženami nabízejícími své tělo.

      Autobus ji vyhodil na zastávce. Mikinu si sundala a přehodila přes předloktí. Zamíchala se mezi přehnaně zmalované tváře a okopírovala od nich profesionální neupřímný úsměv a vyzývavý postoj. Jedno z aut k ní po chvíli zamířilo. Muž otevřel okénko a ona přistoupila blíž. Nebyl to její typ. Vzdychla. „Tebe nechci. Promiň.“ Vrátila se na své vyšlapané místečko.

      Druhé auto zastavilo přímo u ní. Okénko se znovu stáhlo a ona se sklonila a vyšpulila svá velká přírodní prsa a zadek. „Ano, konečně je to on.“

      „Za kolik?“ Zeptal se řidič.

      „Za tři sta.“ Špetla.

      „Jsi levná.“ Podivil se.

      „Dneska mám akci.“

      „Naskoč si.“ Radostně odvětil a otevřel jí dveře.

      „Dělám to ale jen v hotelu, nikde jinde.“ Zariskovala.

      „Dobře.“ Nasáčkovala se do auta.

      Usmála se na něho. Řidič se na ní usmál a začal ji hladit po koleně. Takhle ji hladil až k příjezdu k hotelu.

      Zajeli do nejbližšího většího města. Zaparkoval u hotelu a vystoupili. Vmanévrovali směr k recepci. Sklonila hlavu a nandala si kapuci. Zašla rovnou k výtahům. On nic neřekl. Objednal pokoj a vydal si za ní.

      Otevřeli dveře od pokoje a vklouzli dovnitř. Začali se svlékat. Přitiskla své rty k jeho chladné tváři. Rozepnula mu košili, knoflík po knoflíku. Povolila jeho černý kožený pásek a začala šátrat v jeho kalhotách. On z ní ztrhal oblečení a snažil se ji hodit na postel a ukojit svou velkou touhu v okamžité souloži. Ona zaprotestovala.

      „Prvně koupel, pak sex.“

      Odběhl tedy do koupelny. Ona si vzala nůž do ruky a přišla k němu. Objala ho levou rukou a naposledy ho polaskala. Pravačkou ho podřízla. Nahnula ho přes vanu, aby vykrvácel do ní. Odtáhla ho do pokoje a pohodila na postel.

      Šla do koupelny, vypnula kohoutek s vodou a ponořila se do vany. Rudá směska krve a H2O ji rozesmála. Byla tak třpytivě červená. Tak nádherně páchnoucí. Smála se, relaxovala, celé její svalstvo se uvolnilo a ona byla zase klidná.

      Zůstala v ní asi půl hodiny, dokud voda nevychladla. Vylezla a vypustila vanu. Osprchovala se od krve. Oblékla se. Umyla vanu a přistoupila k tělu. Vzala nůž a pustila se do díla. Chvíli si s ním hrála a pak se do srdce s chutí zakousla.

      Podívala se na hodinky. Druhá hodina ranní. Lekla se. Zapomněla na čas. Rychle si posbírala svoje věci. Jeho klíče od auta. Vzala cedulku nerušit a dala ji na kliku. Oblékla si kabát a nasadila si kapuci přes hlavu. Šla ke dveřím a zabouchla za sebou dveře. Velmi rychle a nepozorovaně se dostala k autu. Když odemykala auto, zaslechla kousek od sebe hluk. Přikrčila se mezi auty a vyčkávala. Vlastní dech jí připadal až moc hlasitý. Po chvíli neslyšela nic. Pomaličku otevřela dveře a nasedla. Co nejrychleji nastartovala a odjela do svého města, kde počkala na první ranní autobus domů. Potichu přišla do pokoje a lehla do postele s úsměvem na rtech.

      *****

      3. Den

      Ráno se probudila v deset s náladou u absolutní nuly. Přinutila se vstát. Došourala se do kuchyně, kde byla zapnutá televize se zprávami. Napudrovaný chlápek se začínající pleší v něm zrovna s vážnou tváří předčítal hlavní zprávy.

      „Včera v noci byl zavražděn úředník Karel Sládek z Karviné. Neznámý mu přeříznul krční tepnu a vyjmul z těla srdce. Stejně byl zavražděn předešlého dne i řidič kamionu Antonín Mládek. Policisté jsou stále na místě činu. Zatím nenašli žádné svědky. Policejní psycholog právě pracuje na profilu vraha. Policie má podezření, že jde o náboženského fanatika.“

      Při poslouchání zpráv se jí nezvedl tlak, ani nezrychlil tep. Byla chladnokrevně klidná. Už ani nevnímala, co jí ostatní říkají. Byla rozhodnutá pokračovat dál, ale nedokázala se při tom vymanit z vlivu své matky. Brečela. Skoro byla u drastické změny se odstěhovat. Stáhla se. Šla do pokoje, připojila bedničky k MP4 a zapnula svou oblíbenou hudbu.

      Byla ráda, že je její matka v práci, a tak si může dělat, co se jí zlíbí. Hledala svůj noťas, ale našla jenom svůj mobil. Tak si ho vzala. Oblékla se, vzala svou MP4 se sluchátky a svůj nůž a vydala se ven. Zašla za vesnici směrem k lesům a polím. Bloumala po okolí a přemýšlela, jak by se mohla zabít, neb její vraždy ji uspokojovali jenom krátkodobě.

      Mezitím došla k posedu. Vyškrábala se nahoru, sedla si na podlahu a vytáhla nůž. Chvíli si s ním hrála a pak si ho přiložila k zápěstí. Nebála se bolesti, a přesto to neudělala.

      „Už zase! Proč se nedokážu podříznout. To se snad bojím bolesti? Vždyť se řežu. Nebolí to. Co mě tlačí od toho to ukončit. Jsem jen slaboch. Nic víc než hříčka špatných vlastností. Mamka má pravdu, jsem neschopná, blbá, naivní, nezodpovědná a nesamostatná. Peťa mě musí mít taky už plný zuby. Chtěla jsem se změnit, ale nešlo mi to. Jsem příšera, co si nic nezaslouží. Fakt jim tady bude lépe beze mě. Nenávidím se! Tak proč?“

      Zavolala svému psychologovi. Ten jí navrhnul hospitalizaci. Nedokázala říct ano. Hlavou jí létaly myšlenky. „Co by na to řekla mamka. Zase bych přijela do baráku k ní a možná by to bylo i horší. Nějak to přežiju, těch osm měsíců, než se přestěhuji k Peťovi.“

      Celá ubrečená se vrátila domů. Vrátila mobil na místo, kde ho vzala. Koukla se na hodiny. Byli skoro tři odpoledne. „Za pár minut je tady mamka.“ Rychle se převlékla a začala předstírat, že uklízí.

      Už se nemohla dočkat noci. Neustále musela přemýšlet nad včerejší a předvčerejší vraždou. Umyla nádobí a šla ven okopávat zahradu. Doma se umyla, podívala se na Simpsny a opět si nastavila budík. Tento zbytek dne měla už jako rutinu.

      Vstala, oblekla se a zase opět vyrazila ven. Začalo jí vrtat hlavou, že je ve městě hodně policejních hlídek. Tak raději nasedla na vlak a jela do Ostravy. Ulevilo se jí, když neviděla tolik policajtů. Zašla na Stodolní a vyhlídla si svou další oběť. Přistoupila k němu a oslovila ho.

      „Ahoj. Je tady volno?“

      Muž zvedl hlavu od své nedopité whisky a se zájmem se na ni podíval. Pokynul jí rukou, aby si přisedla.

      „Co piješ?“

      „Medového Jacka.“ Usmála se.

      Objednal jí pití a poposedl si k ní blíž. Položil ruku na stůl. Zadíval se do jejích očí a vyslal laškovný signál. Vzala si skleničku Jacka a svůdně si usrkla zlaté tekutiny. Pohladila jeho ruku, která byla stále položená na stole. Rozepnula si další knoflík od své blůzky a odhalila své přednosti. Vzdychl. Chytnul její ruku a položil ji do svého klína, kde nahmátla středně velký ztopořený penis. Nahnula se k němu a políbila ho.

      „Nahoře jsou volné pokoje,“ řekl mezi polibky.

      Vzal ji za ruku a odtáhl po schodech nahoru. Zapluli do pokoje hned u schodů. Poprvé se dokázala uvolnit a bavit se. Vtipný a nezávislý. Vytáhla nůž. Znejistěla. „Zabít, či nezabít. Toť otázka.“ Koukla se na něho. „Viděl mě. Může mě identifikovat. Ale co, stejně se chci nakonec zabít. Ale ne teď! Zabiju ho!“ Objala ho a políbila. Smutně se na něho podívala. Než se stačil vzpamatovat z leknutí, podřízla ho.

      Sedla si k němu, pohladila jeho vlasy a smutně se mu podívala do očí. Vzrušení se dneska nekonalo. Sklesle odešla z pokoje i z baru. Sedla na první vlak a odjela domů.

      *****

      4. Den

      Zazvonil jí budík. Vstala a oblékla se. Dneska má jít za psychologem. Nasnídala se. V tom do kuchyně vstoupila její matka.

      „Kam jdeš?“ vyštěkla na ni.

      „Do práce,“ odvětila s klidem.

      „Kdy se vrátíš?“

      „O půl jedné.“

      „Dobře.“

      Vzala si na sebe bundu a glády a vydala se na autobus. Přišla do čekárny psychologa, sedla si na pohovku a nasadila si sluchátka. Opřela se, zavřela oči a ponořila se do hudby.

      Najednou se jí někdo dotkl. Otevřela oči a spatřila svého psychologa.

      „Dobrý den.“

      „Dobrý den, pojď dál.“

      Usadila se. Zvedla hlavu a podívala se na něho se zájmem v očích. „Mám ho zabít? Proč ne. Stejně nevím, jak mám dál pokračovat.“ On se mezitím posadil naproti ní. S mírným zamračením ji sledoval. Křečovitě se usmál a těkal očima zprava doleva. Poznal, že je zle.

      Vstala a jedním pohybem měla v ruce nůž. Přistoupila k němu a přitiskla mu chladnou ocel k srdci. Váhala.

      ...

      „Nevěřím vám!“ A zapíchla mu nůž přímo do srdce. Usmála se. Podívala se mu do očí. Rozřízla si kůži na obou zápěstí a přeťala tepny. Ulehla vedle něho. Zavřela oči a za chvíli, už nevěděla o světě. Byla konečně volná. Měla u srdce hřejivý pocit a poprvé byla doopravdy šťastná.

      Našli je asi po hodině a půl. Oba byli mrtví. On s vystrašeným výrazem v obličeji, ona klidná s úsměvem na rtech.

       

      Items details

      • Hits: 243 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      anonymka9 17 Červenec 2018
      Rada bych mela nejakou odezvu a ano vim pro nektere je to az moc temne a psychologicke ;)
      #
      Knihomol 19 Červenec 2018
      Ahoj, máš pravdu je to takové trochu depresivní, ale má to styl. I když dávám přednost spíše lehčímu čtivu, tvoje povídka se mi líbila. :-)
      #
      Snake 27 Červenec 2018
      Plně souhlasím s knihomolem.
      #
      ewalien 05 Srpen 2018
      Dobré. Děsivě syrové a chladné... Velice dobrá práce. Děkuji za děsivou chvilku.

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 32 a členů: 3 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3542464