Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 11, Jelen a laň

      Mal_vlkodlakDruhý den po obědě uspořádali pohřeb pro vlkodlaka, o kterém věděli jen, že se jmenoval Petr. Přesto se s ním přišla rozloučit spousta lidí… Byla tam profesorka McGonagallová, madam Pomfreyová, Sturgis, Hestie a profesor Křiklan. S Harrym přišli všichni přátelé, ale i prváci. Ron totiž ráno, cestou z ošetřovny na snídani, Lucasovi vyprávěl, co se večer stalo a toho to velmi zasáhlo. Přišel se Harryho zeptat na podrobnosti. Pak se i se svými přáteli vydal s nimi na pohřeb. Hagrid sehnal v Prasinkách obyčejnou dřevěnou rakev a tak Harry, Ron, Dean a Justin nesli na mýtinu kousek od okraje lesa, vlkodlaka Petra, tak jak se patří. Hrob pod velkým dubem na okraji mýtiny, vyhloubil Sturgis hůlkou a Křiklan se ujal smutečního projevu.

      „Potkal tě krutý osud Petře, ale i ve svém neštěstí jsi nalezl přátele. Je nám všem velmi líto, že ses nedočkal svého vyléčení a návratu k normálnímu životu, ale tvoje smrt nebyla zbytečná příteli, tvá krev nám otevřela nové obzory a jsme teď mnohem blíž k tomu, abychom dokázali pomoci ostatním, které potkal stejně krutý osud jako tebe. Můžeš odpočívat v pokoji s vědomím, že ses podílel na tom, aby již nikdo další netrpěl tak jako ty…“

      V okamžiku, kdy se chystali spustit rakev do hrobu, se na mýtině objevili dva kentauři. Firenze, plavý se světlými vlasy a ten druhý měl kaštanově hnědé tělo a rudé vlasy. Harry si vzpomněl, že už ho viděl, byl to Ronan… Vtom z jejich skupiny vyběhl proti nim Lucas. Vypadal ještě drobnější proti mohutným velkým kentaurům, ale neohroženě se do nich pustil: „Proč jste přišli! Byl to váš šíp, který ho zabil… Jste zlí a krutí, běžte pryč!“ Kentauři udělali ještě pár kroků k Lucasovi a vypadali dost hrozivě, přesto a nebo možná právě proto, se po Lucasově boku objevili i Mark, Robert a maličká Sára. 

      Ronan se na ně podíval ze své výšky a zamyšleně řekl:

      „Odvážná a statečná mláďata…“

      To už proti nim stál i Hagrid a zeptal se:

      „Mají pravdu, proč jste přišli?“

      Firenze naklonil zamyšleně hlavu a začal vysvětlovat Hagridovi i Lucasovi, proč přišli.

      „Je nám líto, že ten chlapec zemřel. Nebylo naším úmyslem ukončit jeho život. Plížil se včera kolem naší mýtiny, a když ho chtěl Magorian odehnat, tak na něj bezhlavě zaútočil. Byl velmi divoký a ošklivě ho poranil. Jen jsme ho chtěli střelbou odehnat, bránili jsme se… Mrzí nás, že jsme způsobili jeho smrt… Proto jsme přišli, abychom vám to sdělili a vyjádřili svou lítost…“

      Harry se během jeho řeči protáhl k Lucasovi, aby mu zabránil udělat nějakou hloupost. Ale ten se na kentaury zamyšleně díval a pak se zeptal:

      „Když toho vašeho přítele pokousal, tak se z něj taky stane vlkodlak?“

      Firenze se na něj podíval se zájmem a pak se Hagrida zeptal:

      „To je to pokousané dítě, o kterém jsi mi vyprávěl?“

      Hagrid jen přikývl, ale Lucas se hrdě napřímil a řekl mu:

      „Jmenuji se Lucas Connor a jsem vlkodlak.“

      Firenze se na něj upřeně podíval a odpověděl na jeho otázku:

      „My kentauři se neměníme na vlkodlaky, ale rány způsobené vaším druhem se nám hojí velmi pomalu a jsou velmi bolestivé. Ty jsi velmi statečný chlapec a máš věrné a odvážné přátele Lucasi. Budeš v životě šťastný, ať už se podaří tvoje léčba, nebo ne… My nejsme zlí ani krutí, jsme prostě jen jiní – jako ty.“

      Pak se k nim přidali a přihlíželi mlčky dokončení obřadu. V koruně dubu se usadil Fawkes a zpíval píseň smutnou, ale zároveň konejšivou.

      Když odešli zpátky na hrad, tak se Hermiona odebrala do své laboratoře, kde teď trávila veškerý čas. Harry nechápal, kdy si vlastně píše svoje úkoly. Viděl, jak Ron trpí jejím nezájmem a tak zůstávali s Ginny často s ním, aby se necítil tak opuštěný. Pak se ale Rona ujal Karel. Vyptával se ho na školu, předměty které dřív studoval, se zaujetím mu pomáhal při psaní domácích úkolů a postupem času se z nich stávala nerozlučná dvojka. A tak měli Harry a Ginny zase dost času sami pro sebe. Blížil se konec listopadu a Ginny si už konečně odpracovala svůj školní trest v knihovně a mohli teď být pořád spolu. Psali spolu úkoly, seděli spolu při vyučování, při jídle a občas si udělali čas na to, aby se společně ztratili v komnatě nejvyšší potřeby. Když Ginny ve středu po večeři chodila na své konzultace k profesorce McGonagallové, tak chodil Harry pomáhat Sturgisovi na doučování obrany proti černé magii. To byli, kromě nočních hodin a nedělních konzultací, jediné dvě hodiny v týdnu, které netrávili spolu. Harry se cítil velmi šťastný. Ztratily se i občasné ošklivé sny o bezhlavém hadím těle. Jeho rodiče se mu dost věnovali a tak i díky nim zvládal bez větších problémů nové učivo ze všech předmětů. Jen s koordinací svých dvou Patronů měl stále problémy.

      Koncem listopadu, na jedné ze svých konzultací se Sturgisem, když se mu zase nepodařilo udržet jelena a laň dost dlouho bez toho, aby se nedotkli a nerozplynuli, tak už se začal rozčilovat. Otočil se k portrétu, z kterého jeho marné snaze přihlíželi jeho rodiče se Siriusem a pustil se do nich:

      „Proč mi tohle děláte? Proč se ztratíte vždycky v tom okamžiku, kdy se dotknete jeden druhého? Co to má znamenat?“

      James zakroutil hlavou nad tím obviněním a pak se začal se smíchem bránit:

      „A nebude to tím, že tohle nejsme my? Jsou to tvoji Patroni, jsi to ty a to co jsme my dva v tobě zanechali. Nám se nikdy nestalo, že bychom se při doteku rozplynuli. Naopak, při každém doteku nás to táhlo k sobě ještě blíž…“

      Lily trošku zrůžověla:

      „Ale Jamesi, dej pokoj, to sem nepatří…“

      Sturgis se Siriusem se rozesmáli. Harry se také usmál, ale pak se nad tím zamyslel:

      „Máš pravdu… dělám to od začátku špatně…“

      Pak se zamyslel, zavřel oči, aby ho nic nerušilo a v duchu si začal představovat – svoje rodiče, jak se milují, aby zplodili jeho, maminčino rostoucí bříško a tátu s rukou položenou na něm, aby cítil, jak kope, jejich štěstí, když se narodil. Jak se objímají nad svým právě narozeným synem a jejich štěstí ho prostupovalo od palců na nohách, až po kořínky vlasů. Najednou v hlavě uslyšel hlas svého táty:

      „Ano Harry, přesně tak to bylo…“

      Otevřel oči a překvapeně se podíval na portrét, z kterého ho James napjatě sledoval.

      „Co jsi říkal?“ zeptal se ho Harry.

      „Já?“ podivil se James. „Nic jsem neříkal ani já, ani nikdo jiný. Ani jsme nemukli, abychom tě nerušili Harry.“ Harry se na něj zaraženě podíval, ale pak si vzpomněl…

      Po pohřbu Freda, Remuse a Tonksové v Godrikově Dole, na hřbitově, u hrobu svých rodičů, když se byl u nich vyplakat ze svého smutku. Pak pro něj přišli Ron s Hermionou a on k nim v duchu promluvil:

      ,Nejsem sám, mám spoustu dobrých přátel, nemusíte si o mě dělat starosti. ´ a najednou se mu zdálo, že v hlavě slyší hlas profesora Brumbála:

      ,Jistě Harry, někdo tak plný lásky jako jsi ty, nikdy nebude sám. ´

      Tohle bylo něco podobného, bude se muset zeptat profesora Brumbála, co to znamená… Teď se ale musí soustředit na své Patrony, dokud má ten nápad ještě živě v paměti. Soustředil se na ráno v den svých osmnáctých narozenin. Rozbaluje svůj jediný dárek a vyndává portrét svých rodičů. Nechal se prostoupit tím úžasným šťastným pocitem skrz naskrz a pak zašeptal: „Expecto patronum“.

      Pak otevřel oči, ale musel je hned přimhouřit jako Sturgis, protože jeho jelen vydával tak silnou záři, že okamžitě naplnil celou učebnu silným stříbřitým světlem. Harry ho vedl hůlkou mírným klusem kolem učebny a pak se soustředil na svoje rodiče, jak stojí spolu v objetí nad svým narozeným synem… Jelen se najednou jakoby rozpoltil a vedle něho se objevila laň. Harry si představil, jak běží proti sobě a laň se otočila a rozběhla se opačným směrem. Běželi okolo učebny a u dveří se střetli… Tentokrát ale nezmizeli… s prudkým zábleskem se srazili a splynuli zase v jedno tělo. Harryho Dvanácterák se otočil a krokem došel až k němu. Harry natáhl levou ruku a dotkl se jeho nosu. V tu chvíli se Patron rozplynul.

      Bylo ticho, nikdo neřekl dlouho ani slovo. Pak Sturgis vydechl. Znělo to tak, jako by celou tu dobu zadržoval dech.

      „Tys to dokázal Harry… Nemůžu tomu uvěřit… Něco tak úžasného jsem v životě neviděl…“ Harry se zasmál:

      „Největší problém bude vysvětlit, jak jsem to dokázal. Sám totiž ještě pořádně nechápu, jak jsem to udělal…“

      Sturgis se na něj nevěřícně podíval:

      „Nechceš tím snad říct, že se ti to příště nepovede – že ne?“

      Harry se zarazil.

      „Já fakt nevím, radši to zkusím hned znova, abych věděl, jak to vlastně dělám…“

      Tentokrát už jeho Patron nezářil tolik jako předtím, ale byl pořád hodně silný a když si Harry představil, jak z jeho obrysů vystupuje laň, tak se to zase stalo. Nechal je chvilku klusat bok po boku a pak si představil, jak jelen s laní splývají a oni to poslušně předvedli. V tu chvíli Harry pochopil, že to dokáže kdykoli. Jen pořád nevěděl, jak se mu to vlastně povedlo. Podíval se bezradně na Sturgise.

      „Dokážu to kdykoliv, vím to… Ale nedokážu vysvětlit proč, ani jak to vlastně dělám…“ Sturgis se rozesmál a přidali se k němu i jeho rodiče na portrétu. Sirius se uchechtnul:

      „Od toho máš přece svého regenta. Máte čas do konce školního roku, abyste tomu přišli na kloub…“

      Sturgis se smál:

      „No… to nás tedy čeká ještě kus práce… Takže příště si sedneme hezky v klidu u čaje a já se z tebe pokusím vytáhnout, jak to děláš…“

      Také Ginny dělala velké pokroky se svými přeměnami. Když se po nedělních konzultacích setkali u večeře, tak s nadšením Harrymu, Ronovi a Hermioně sdělila, že jí profesorka McGonagallová slíbila, že ji vezme někdy během příštího týdne na ministerstvo k registraci. Harry jim také vyprávěl, jak dokázal spojit své Patrony, že už mu zbývá jen pochopit a vysvětlit jak to vlastně dělá. Pak, když mu Ginny oznámila, že ve středu po obědě jdou na ministerstvo a že se tam zdrží asi celé odpoledne, tak Harryho napadlo, že je to vhodná příležitost navštívit profesora Brumbála a probrat s ním podivné hlasy, co se mu už dvakrát ozvaly v hlavě. A tak, když si byl jistý, že profesorka McGonagallová s Ginny odešly, přišel k chrliči střežícímu vchod do ředitelny a oznámil mu:

      „Já jsem Harry Potter…“ ten se odsunul a pustil ho dovnitř.

      Chvíli opatrně poslouchal za dveřmi, jestli je ředitelna opravdu prázdná a pak nesměle vešel dovnitř.

      „Ahoj Harry, přišel sis popovídat?“ pozdravil ho Brumbálův portrét.

      „Dobrý den pane profesore. Jak jste to poznal?“

      „Ale no tak Harry. Je to přece zcela zřejmé… Počkal jsi na okamžik, kdy máš jistotu, že tato pracovna bude prázdná a navíc to není tak dlouho, kdy jsem ti připomenul, že za mnou můžeš přijít kdykoliv budeš mít chuť si se mnou promluvit…“

      Harry se usmál.

      „Máte pravdu, přihodilo se mi nedávno něco zvláštního. Nebylo to poprvé a já… Přemýšlel jsem o tom a napadlo mě, co by to mohlo znamenat… ale je to tak… podivné, že mě to znepokojuje a znervózňuje…“

      Pak mu vyprávěl, jak uslyšel tátův hlas po té, co na něj a na mámu velmi intenzivně myslel a také jeho hlas tenkrát na tom hřbitově. Pak se zeptal:

      „Je to normální? Stává se to i někomu jinému?“ 

      Brumbál se laskavě usmál a odpověděl:

      „Existují vědmy, které někdy mohou mluvit s mrtvými, jsou velmi vzácné, vždy jsou to ženy a pokud vím, tak si nemohou příliš vybírat, s kým hovoří, jsou to velmi náhodná spojení s dušemi většinou neznámých lidí. A pak je pár odborníků na ministerstvu, v odboru záhad, kteří někdy zachytí pár slov za tím závojem, kterým odešel Sirius. Ale nevědí, s kým hovoří a jen zřídka to dává nějaký smysl. To co se děje tobě je naprosto jedinečný úkaz a myslím, že jsi už přišel na to, čím to je – nemám pravdu?“

      Harry se na něj upřeně díval a mluvil pomalu, jako by dával Brumbálovi prostor na to, aby ho přerušil, nebo opravil.

      „Ty tři relikvie jsem nikdy nespojil ve fyzickém smyslu toho slova… Ale už jsem pochopil podstatu vlastnictví kouzelných předmětů… Pochopil jsem to, že nemusíte předmět svírat v ruce, abyste ho vlastnil… a také to, že když něco držíte ve své ruce, ještě neznamená, že to vlastníte… Ten kámen jste mi odkázal, takže jsem se stal jeho vlastníkem, nezáleží na tom, jestli jsem ho ztratil, nebo ukryl… Dokud ho někdo nenajde a nepřivlastní si ho, tak stále zůstávám jeho majitelem…“

      Pak se odmlčel a tázavě se podíval do laskavých modrých očí.

      „Ano Harry, zatím uvažuješ velmi správně – pokračuj…“

      Harry si povzdechl.

      „Spojil jsem ty relikvie svým vlastnickým právem, proto slyším svoje milované i jinak než z portrétu… ale to mě velmi znervózňuje…“

      Brumbál se podivil:

      „Proč tě to zneklidňuje Harry? Stalo se ti to teprve podruhé…“

      Harry si povzdechl a pak začal nervózně přecházet po pracovně.

      „Já… Jsem nesvůj z toho, že… Nevím, jak bych vám to vysvětlil… Jednou jste mi řekl, že nás naši milovaní nikdy neopustí, že jsou naší součástí… Teď jsem to pochopil… Já… Jsou okamžiky, kdy chci být sám, nechci, aby byli se mnou… ale jestli jsou mou součástí, tak jsou se mnou stále… to mě straší…“

      Brumbál se rozesmál:

      „Už jsem pochopil tvou nervozitu, Harry. Máš pravdu, nikomu by se nelíbilo být pod nepřetržitým dozorem svých rodičů, kmotra, nebo nedej bože profesorů – že? Nemám vlastní zkušenost s tímto jevem, ale mám určitou představu, odvozenou – dejme tomu z bohatých zkušeností… Myslím, že tví blízcí jsou sice stále s tebou, ale většinou jen zpovzdálí sledují, jak si vedeš… nechávají ti tvé soukromí, přiblíží se k tobě, jen když je zavoláš tím, že na ně intenzivně myslíš Harry a v tvém případě s tebou mohou i hovořit… Chtěl bych vědět, jestli to dokážeš ovládat… Jestli je umíš zavolat kdykoliv z vlastní vůle a ne jen náhodně… Povíš mi to?“
      Harry se na něj usmál, pak zakroutil hlavou.

      „Chcete vědět, o co jste přišel, když jste ty předměty nespojil? Proč jste to neudělal? Byl jste k tomu tak blízko… Hůlku už jste vlastnil, kámen jste získal a plášť bych vám dal – víte to, ani byste mi nemusel moc vysvětlovat, daroval bych vám ho, kdybyste si o něj řekl…“ Brumbál se zamyslel:

      „Víš co? Neptej se mého portrétu, zeptej se mojí duše… Skus to Harry, chci vědět, jestli to dokážeš…“

      Harry si povzdechl a rozpačitě se rozhlédl po ředitelně. Vypadalo to tu už jinak, než když tu vládl profesor Brumbál. Pak si začal vybavovat, co tu je jinak. Postupně se mu před očima objevovala jeho pracovna, zavřel oči a představoval si svého milovaného učitele sedícího s úsměvem za svým stolem, jeho zářící modré oči, jak na něj laskavě hledí přes horní obroučky svých půlměsícových brýlí. A tak se ho v duchu zeptal:
      ,Proč jste ty relikvie nespojil, pane profesore, byl jste tak blízko… Mohl jste to udělat…‘

      Pak ve své hlavě uslyšel jeho hlas:

      „Ani netušíš, v jak velkém pokušení jsem se ocitl Harry… ale už jsem věděl, že nejsem ten pravý, který se může stát Pánem Smrti. Byl jsem dostatečně poučen a má zčernalá ruka mi stále připomínala mou slabost a nedokonalost… Tehdy mě napadlo, že jestli si někdo zaslouží spojit ty relikvie, pak jsi to ty. Předpokládal jsem, že jestli dokážeš splnit svoje poslání, tak se relikvie v tvých rukách spojí… proto jsem kámen ukryl do zlatonky a odkázal ti ji…“

      Hlas se na chvíli odmlčel, ale pak pokračoval:

      „A co se týká tvých obav o to, jestli my, tví milovaní, příliš nenarušujeme tvoje soukromí… Nemusíš se nás obávat, jsme s tebou jen v okamžiku, kdy na nás myslíš… Vnímáme sice neustále tvé emoce, ale právě proto víme, kdy nechceš být rušen naší přítomností… Nemusíš se nás obávat, Harry. Všechny nás spojuje tvá láska k nám a také naše láska k tobě. Jsme šťastní, když jsi šťastný ty a smutní, když jsi nešťastný…“
      A do toho se najednou ozval hlas jeho táty:

      „Vím, z čeho máš obavy, Harry. Jsme velmi tolerantní rodiče… Je to jako kdybychom žili pod jednou střechou… Nikdy by nás nenapadlo narušovat tvé soukromí Harry. I kdybychom jen tušili, že máš ve svém pokoji slečnu, nikdy by nás ani nenapadlo, abychom tě špehovali, nebo se vás snažili načapat. Jsme s tvou mámou velmi šťastní, že jsi našel svou životní lásku a máme Ginny velmi rádi. Přejeme vám vaše štěstí a nikdy vám do vašeho vztahu nebudeme nijak zasahovat…“

      Harry se s úlevou usmál a vzhlédl k portrétu profesora Brumbála.

      „Funguje to… Právě jste mi všechno vysvětlil…“

      Profesor se na něj zářivě usmál.

      „Takže teď už naše portréty nebudeš potřebovat?“

      Harry se zamyslel:

      „To bych neřekl… Ty hlasy v mé hlavě mi jen připomínají to, že jsem vás ztratil. Je mnohem příjemnější posadit se proti vašemu portrétu, podívat se vám do očí a povídat si s vámi. Je to jako, kdybyste nikdy neodešel, jako kdybyste tady byl pořád se mnou. Je to mnohem lepší, než si představovat, jak to vypadalo před tím, než jsem vás ztratil, abych uslyšel váš hlas… A mí rodiče? Je skvělé nechat se od nich vychovávat… Nedávno mě máma tak ostře okřikla, abych nemluvil neslušně, až jsem měl pocit, že přiletí ještě pohlavek… Jsem vám za ten portrét nesmírně vděčný…“

      Brumbál i Snape se po jeho slovech rozesmáli. Harry se také usmál a začal se loučit:

      „Děkuji vám, pane profesore, zase jste mi pomohl pochopit sama sebe. Raději už půjdu, aby se nevrátila paní ředitelka…“

      Brumbál se na něj zkoumavě podíval:

      „To znamená, že si nepřeješ, aby věděla, že jsi tady byl?“

      Harry zaváhal:

      „Já… Spíš bych nerad, aby věděla všechno, o čem jsme spolu mluvili…“

      „Takže nechceš, aby věděla, že jsi skutečný Pán Smrti? Že dokážeš hovořit s dušemi svých drahých? Neřekneš to ani svým přátelům? A co Ginny?“

      Harry se nad tím zamyslel:

      „Možná jim to časem řeknu, ale teď ještě ne… Nejdřív si na to potřebuji sám zvyknout a naučit se s tím žít… Řeknu jim to později…“

      „Dobře Harry, řeknu paní profesorce, že jsi tu byl, ale že náš rozhovor byl důvěrný – souhlasíš?“

      Harry se usmál a znova poděkoval. Pak už vyrazil do knihovny a vrhnul se do psaní složitého a těžkého úkolu z přeměňování.

       

      Ve čtvrtek s pohledem na strop Velké síně zrušil trénink famfrpálového týmu. Když odcházeli s Ginny od snídaně, aby se připravili na dvouhodinovku lektvarů, tak mu řekla: „Aspoň budu mít čas na to, abych si dopsala úkoly, které jsem nestihla napsat včera.“

      Harry se na ni podíval a zvedla se v něm vlna touhy.

      „Myslel jsem, že s volným odpolednem naložíme trochu jinak… Chtěl bych se s tebou ztratit v sedmém patře miláčku…“

      Ginny se na něj podívala se stejnou touhou v očích, kterou on sám cítil v celém těle, usmála se a řekla:

      „Tak dobře, ale po večeři mi s úkoly pomůžeš – platí?“

      A tím to všechno začalo… Stále častěji se ztráceli v sedmém patře, dělalo jim čím dál tím větší problémy soustředit se na učení, na úkoly, protože pořád víc a víc mysleli jeden na druhého, na čas strávený v jejich hnízdečku lásky, jak svoje útočiště v sedmém patře nazývali. Hermiona si brzy všimla toho, co se s nimi děje a marně se snažila trochu je usměrnit. Už ukončila první a nejdůležitější fázi svého výzkumu a podařilo se jí izolovat vlkodlačí virus. Nadšeně jim vyprávěla, jak s pomocí profesora Křiklana a madam Pomfreyové vyrobila mast s použitím těch Nevilových kříženců Afrického thimusu s hojivou dobromyslí, Aldenova bedrníku s černou šalvějí, salamandří krve a výtažku z chapadélek hrbouna a poslala ji po Hagridovi Magorianovi.

      „Jsem přesvědčená, že ta mast dokáže vyhojit rány způsobené vlkodlakem. Jestli to vyjde, tak pošlu krabičku Billovi i když nevím, jestli to bude fungovat i po tak dlouhé době…“

      Ráno při snídani Hagrid nadšeně Hermioně vyprávěl, že za ním ráno přišel Firenze.

      „Říkal, že mu dalo dost práce přesvědčit Magoriana, aby tu mast vyzkoušel, ale že měl takové bolesti, že to večer skutečně zkusil. Rány ho prý přestaly hned bolet a do rána se mu všechny vyhojili. Mám ti vyřídit díky a také tě prosí, jestli by ses nepodělila s jejich léčitelem o recept na tu mast…“

      Hermiona byla štěstím bez sebe a ve své laboratoři trávila méně času než před tím. Měla rozděláno více testů, aby se jí podařilo dát dohromady ingredience na lektvar a ty vyžadovaly více času na působení proti viru, takže se musela obrnit trpělivostí.

      Všechny je ale čekalo příjemné překvapení asi týden po tom, co Hermiona poslala svou mast Billovi. V pátek během oběda se u jejich stolu zastavila profesorka McGonagallová a požádala je, aby si přišli před kroužkem vaření vyzvednout mamku do ředitelny.

      „Tentokrát všichni čtyři ano?“

      Ron se zarazil:

      „Co se děje paní profesorko?“

      Ta se jen usmála a řekla:

      „Myslím, že nemusíte mít obavy, není to nic nepříjemného…“

      Když z krbu v ředitelně vylezla mamka, tak měla na tváři široký úsměv.

      „Mám pro vás úžasné překvapení…“

      Chvilku po ní z krbu vystoupil Bill… Jeho tvář však vypadala jinak… Všechny jizvy zmizely, vypadal stejně jako před tím, než narazil na Šedohřbeta. Hermiona zalapala po dechu, chytila se za srdce, špitla:

      „Bille“ a pak se rozplakala.

      Ron se s rozzářenýma očima díval na svého nejstaršího bratra, pak Hermionu objal a se smíchem ji konejšil:

      „Proč brečíš, měla bys skákat radostí a jásat, no tak…“

      Mamka ho odstrčila, objala ji a také jí po tvářích začaly téct slzy radosti a štěstí.

      Ginny a Harry společně Billa objali a Harry v tu chvíli pocítil takovou radost, že si poprvé uvědomil, jak z něho sálá. Když uviděl, jak se začala široce usmívat i stále upjatá paní ředitelka, tak pochopil to, co mu tenkrát profesor Brumbál vysvětloval – že když prožívá nějaké silné emoce, tak z něj vyzařuje zvláštní vlnění, které zasáhne všechny v jeho blízkosti. Kroužek začal se zpožděním, protože mamce i Hermioně chvíli trvalo, než se uklidnily a mohly odejít z ředitelny.

      Paní ředitelka Hermioně řekla:

      „I kdyby se vám nepodařilo do konce školního roku vytvořit ten lektvar, tak touhle mastí jste si diplom zajistila. Teď už se můžete v klidu soustředit na protivlkodlačí lektvar, nemusíte pospíchat, abyste něco zbytečně neuspěchala…“

      Hermiona, ještě se slzami v očích řekla Billovi:

      „Bille, mohl bys zajít za profesorem Křiklanem – prosím! On mi totiž říkal, že je zbytečné ti tu mast posílat, že to určitě po tak dlouhé době nebude fungovat…“

      A tak zatímco vařili, odvedla paní ředitelka Billa za profesorem Křiklanem a ten v půlce kroužku vtrhnul do jejich kuchyně, vyrazil Hermioně z rukou rendlík s brusinkovou omáčkou, jak se na ní nadšeně vrhnul, aby jí pogratuloval.

      „Už jsem ztratil všechny pochybnosti, už vám věřím, naprosto důvěřuji vašim schopnostem. Můžete počítat s mou veškerou pomocí – ten lektvar bude!!!“

      Když odešel, tak se jí Harry zeptal:

      „Co to mělo znamenat? Myslel jsem, že ti pomáhá, že tě od začátku podporuje…“

      Hermiona se usmála a začala vysvětlovat:

      „Na začátku do toho šel s nadšením. Byl zvědavý na ty mudlovské vědecké metody, které jsem chtěla použít. Když ale zjistil, jak je to všechno pracné a zdlouhavé… Chvíli to totiž trvá, než vypěstuješ virové kultury v miskách s živným roztokem, sledovat je pod mikroskopem, čekat jak na ně působí různé léčivé prostředky… Už ho to přestalo bavit, a když jsem za ním přišla s receptem na tu mast, tak už se tvářil hodně skepticky…“

      Harry se na ni díval s obdivem:

      „Nevyzkoušíš tu mast i na Lucasových jizvách, co má na noze po tom pokousání?“

      Hermiona přikývla:

      „Ano, teď už ano. Nechtěla jsem mu dávat naději, dokud si nebudu jistá, že to bude fungovat na Billovi. Dnes večer mu tu nohu spolu namažeme…“

      Mamka ji s láskou pohladila po vlasech a řekla:

      „To bude pro Lucase a jeho rodiče skvělý dárek k vánocům děvenko. Je snad něco krásnějšího než naděje? Myslím, že už ti konečně začnou věřit, že jejich chlapce opravdu vyléčíš.“ 

      Večer se chtěli Harry a Ginny zase nenápadně vytratit, ale Hermiona je dotáhla k úkolům. „O víkendu jsou Prasinky a s nimi poslední příležitost nakoupit dárky na Vánoce. A ten úkol z přeměňování, co jsme dostali na pondělí je dost těžký, měli byste se do něj radši pustit už dnes…“

      Pak si i s Ronem sedli k nim a dávali na ně pozor, aby se soustředili na úkoly a pořád po sobě nekoukali s představami o svém hnízdečku lásky. Ráno, cestou do Prasinek, jim taky Hermiona připomněla, aby nezapomněli na svatební dar pro Percyho a Penelopu. „Naplánovali si svatbu na vánoční prázdniny jen kvůli nám, tak by od nás nebylo moc hezké, kdybychom na ně zapomněli…“

      Ginny šla s Harrym a varovala ho, aby počítal s tím, že po něm bude Ron chtít, aby mu pomohl vybrat pro Hermionu zásnubní prsten.

      „Poprosil mě, abych mu udělala průzkum, co by asi chtěla od něj Hermiona k vánocům a mě to připadá, jako by ty její řeči o tom, že jsme to my dva uspěchali, nebyly moc upřímné. Když jsme byli minule v Prasinkách, tak si dokonce všimla, že u Džina v láhvi prodávají i kouzelné zásnubní prsteny… A já jsem si tam všimla krásného samovarného čajového servisu. Byl by to skvělý svatební dar, ale stojí osm galeonů a já tolik dohromady nedám, tak jsem si myslela, že bychom se na něj mohli složit a dát jim ho společně…“

      Harry se na ni usmál a řekl:

      „Skvělý nápad, alespoň nemusím nic vybírat…“

      Pro Ginny už měl dárek objednaný. Bylo to jednoduché – přišla přece o koště. Jen se s Ronem poradil, jaké by jí měl koupit. Přemýšlel o Kulovém blesku, ale Ron ho přesvědčil, že Ginny spíš touží po Nimbusu 2001, že před ním jednou mluvila o tom, jak se jí to koště líbí… Pak s Ginninou pomocí vybral i parfém pro mamku, pro taťku už měl mudlovskou baterku s dynamem, která si třepáním vyráběla vlastní elektrický proud, na který svítila. Ještě vybrali dárek pro Teda – dětskou hůlku, která uměla vypouštět různobarevné jiskry a čmoudíky. Dlouho vybírali společný dárek pro Billa… Nakonec pro něj koupili malou pestře ozdobenou truhličku, která měla díky rozšiřovacímu kouzlu obsah jako velká truhla a poklepáním hůlky se proměnila na samohoupací kolébku pro miminko. Koupil i pár drobností pro Rona, Charlieho a George. A pak si nechali předvést pěknou čajovou konvici z Míšenského porcelánu, která po klepnutí hůlkou uvařila výborný čaj a modří ptáčci, kteří na ni byli namalováni, při tom roztomile cvrlikali. Ke konvici patřili i dva nádherné šálky a tak si nechali servis zabalit.

      Když dorazili ke Třem košťatům, kde si dali sraz, tak Ron Harryho poprosil, jestli by s ním ještě někam nezašel. Ten mrknul na Ginny a vrátil se s ním zase k Džinovi v láhvi. Cestou se ho zeptal:

      „Kolik jsi ušetřil na ten prsten?“

      Ron se zatvářil mrzutě.

      „Mám teprve pětadvacet galeonů, ale snad za to prsten pořídím… Kolik stál ten tvůj?“

      Harry zaváhal:

      „No ten byl dost drahý, ale to proto, že toho umí docela dost… Měli tam ale docela pěkné prsteny i za dvacet…“

      Ron si smutně povzdech:

      „Doufám, že Hermiona nečeká nic nóbl, přece ví, že si nemůžu dovolit nic drahého…“

      Harry se zasmál.

      „Jistě Rone, řekl bych, že by byla nadšená i z docela obyčejného nekouzelného mudlovského prstýnku…“

      Ron se ho váhavě zeptal:

      „Hele ty se v mudlech vyznáš… Ona mi říkala, že její rodiče očekávají, že přijdu požádat o její ruku… Ty víš, jak se to dělá?“

      Harry se zasmál:

      „No viděl jsem to párkrát v televizi ve filmu. To se svátečně oblíkneš, mamince koupíš květiny, tátovi nějaké dobré pití, přijdeš k nim a zeptáš se, jestli ti jí dají za ženu, ale to se dělá myslím až před svatbou. Na to tě snad po zásnubách Hermiona připraví…“

      To už byli v obchodě u vitríny s prsteny. Prohlíželi si, co mají za schopnosti. Pak Harry zahlédl malý prstýnek s pěkným broušeným rubínem.

      „Hele, tenhle by se jí mohl líbit. Viděla by, že máš o ni starost a záleží ti na jejím bezpečí…“ Ron četl:

      „Když se nositelka prstenu přiblíží k člověku se zlými úmysly, kterému se nedá věřit, tak kámen zčerná a pálí. Když se přiblíží k jedu, nebo nebezpečnému předmětu, tak zbělá a chladí… No jo, ale ten stojí pětatřicet galeonů – tolik nemám…“

      Harry se mu podíval do očí:

      „Ještě pro tebe nemám žádný dárek k vánocům. Dám ti ho už teď…“ a vytáhl ze svého váčku deset galeonů.

      Ron na něj chvíli rozpačitě koukal.

      „To nemůžu, mám pro tebe dárek jen za pár cvrčků… Nemůžu to přijmout…“

      Harry se na něj zamračil.

      „Není to moje zásluha, že mám dost peněz. Mnohem víc, než na nich mi záleží na štěstí mých přátel. Jestli ti to připadá moc jen na dárek k vánocům, tak ti nedám nic ani k narozeninám. Ten prsten se k vám hodí, vím, že se bude Hermioně líbit a poznal jsem, že i tobě se líbí. Tak už mě neštvi, vezmi si ty peníze a kup ho!“

      Ron na něj chvíli beze slova zíral, pak si vzal z jeho dlaně peníze, přidal k nim svoje z váčku a nechal si ho zabalit. Cestou zpátky řekl:

      „Díky. Ale běda ti, jestli mi dáš k vánocům, nebo k narozeninám nějaký dárek – omlátím ti ho o hlavu…“

      Harry se rozesmál, vzal ho kolem ramen a odpověděl:

      „Kromě svatebního daru už ode mě v životě žádný dárek neuvidíš, když se na to díváš takhle.“

      Ron se konečně přestal mračit a usmál se:

      „Dobře, to beru…“

       

      Items details

      • Hits: 8390 clicks

      Tecox component by www.teglo.info