Hledej

Démoni z bažin

dmoni_z_bain-thŠkolu mají naši hrdinové bezpečně za sebou a čekají je další dobrodružství. Kvalifikace na Mistrovství světa, svatba, velké finále.

... a že by se zase ten Harry do něčeho zapletl? Průšvihy si ho prostě najdou všude...


    Kapitola 3, Hora Olymp

      Jelen_a_laOslava Ginniných narozenin byla krátká a prostá. Celé dopoledne dávali dohromady s Angelinou a Katií seznam hostů a večer po tréninku v tom pokračovali ještě s Kingsleym a Charliem. Ginny se pochlubila novými šperky a sklidila zasloužený obdiv. Ministr se usmál na Harryho.

      „Na tohle ti asi ta odměna od ministerstva nestačila, co?“

      Harry se na něj podíval překvapeně:

      „O čem to mluvíš? Jaká odměna?“

      Kingsley se rozesmál:

      „Tys tam ještě nebyl? No určitě ne, protože bys věděl, že ti ministerstvo vyplatilo odměnu za externí spolupráci – sto Galeonů. Hermioně jsme u Gringottových založili účet a dostala za maminku a za sebe stejně. Colbyovým jsme dali víc, Jerry tam přeci jen strávil mnohem víc času…“

      „Páni…“ žasla Hermiona. „Já jsem si tam taky ještě netroufla, takže ani nevím, že u nich mám trezor. Bille, myslíš, že už nám odpustili?“

      Bill pokrčil rameny.

      „Někteří už určitě ano, ale obávám se, že jich je tam ještě pár, kteří by vás neviděli moc rádi…“

      Kingsley se zamyslel a pak se Harryho zeptal:

      „Když už jsme u skřetů… Ještě jsme neprobrali kouzelné bytosti, které chceš pozvat…“

      Harry se na něj tázavě podíval.

      „Už jsem ti říkal, že bych rád pozval Hagrida i s Drápem, Firenze a těch pár kentaurů, kteří by chtěli jít s ním. K nim asi zajdu osobně, stejně jsem Hagridovi slíbil, že ho navštívím. Jako hosté tam budou i Winky, Krátura a s Andromedou a Tedem, Darinka…“

      Kingsley se zamyslel:

      „Kdyby ses domluvil s Billem a pozval pár vysoce postavených skřetů, tak by to mohli ostatní přijmout jako podanou ruku ke smíru… Bill určitě bude vědět koho pozvat, aby z toho nebyl nějaký nepříjemný konflikt…“ a podíval se tázavě na Billa.

      Ten jen přikývl. Harry si nešťastně povzdechl:

      „A jsme zase u politiky…“ čímž všechny zúčastněné rozesmál.

      „Asi zajdu za Hagridem už zítra dopoledne, pozítří jedeme do Řecka a pak už to bude fofr…“ přemýšlel nahlas a pak se zeptal Ginny:

      „Půjdeš se mnou?“ Ta přikývla a tak Harry hned napsal vzkaz a poslal s ním Fawkese k Hagridovi. Fleur se ho ještě s úsměvem zeptala:

      „Nechceš pozvat i madam Maxime, aby měl Hagrid s kým tančit?“

      Harry pokrčil rameny:

      „Nevím, zeptám se ho…“

      Ráno tedy vyrazili hned po snídani. Dali si s Hagridem sraz u brány do Prasinek a chvilku tam na něj čekali, což jim vůbec nevadilo. Užívali si, že jsou alespoň chvilku spolu sami a tak z Hagridova příchodu moc radosti neměli. Ale při pohledu na šťastného velkého přítele je to brzy přešlo.

      „Chcete si jít sednout k Aberforthovi, nebo si dáme jen trochu čaje?“

      Harry se usmál:

      „Půjdeme k tobě na čaj, Hagride. Vlastně jsme přišli proto, abychom tebe a Drápa pozvali na svatbu… Taky se chceme zeptat, jak jsi na tom s madam Maxime, jestli ji máme také pozvat, abys měl tanečnici…“

      Hagrid zrudnul tak, že to bylo vidět i přes to husté houští na jeho tváři.

      „Nó… my… píšeme si… Olympa chtěla, abych během prázdnin přijel na návštěvu za ní a… asi byla trochu naštvaná, když jsem jí odepsal, že nemůžu. Hipogryfové budou mít první mládě a musí zůstat pod kontrolou, protože by mohli být dost nedůtklivý…“

      Harry se trochu uculoval, když mu odpovídal.

      „Tak my jí zítra pošleme pozvánku na svatbu a ty jí můžeš napsat, jestli nechce přijet o pár dní dřív… třeba, aby ti pomohla sehnat, nějaký pěkný společenský hábit. Musíš jí trochu polichotit, jako, že má vybraný vkus, nebo tak nějak…“

      Hagrid zrudnul ještě víc, ale to už došli do jeho hájovny a vrhnul se na ně nadšený Tesák. Hagrid se rozpačitě pustil do přípravy čaje a dal jim na stůl výtečné anýzové sušenky. Ginny se na Harryho usmála.

      „To je skvělý nápad. Madam Maxime se s Hagridem udobří a ještě mu třeba opravdu pomůže sehnat nějaký pěkný hábit…“ a k Hagridovi dodala:

      „Ten hnědý oblek co máš je pěkný, ale řekla bych, že ti moc nesluší… Ten si můžeš nechat někam mezi mudly.“

      Chvíli jen tak klábosili, hlavně o famfrpálu a pak Harry vysvětlil Hagridovi, že potřebuje, aby s nimi zašel i ke Kentaurům, aby je také mohl pozvat na svatbu. A tak, když dopili čaj, vyrazili do Zapovězeného lesa. Ani nedošli na mýtinu Kentaurů. Celou cestu si nahlas povídali a tak je obyvatelé Velké mýtiny slyšeli na dálku a vyšli jim v ústrety. Firenze, plavý se světlými vlasy, Ronan, kaštanově hnědé tělo a rudé vlasy a Magorian, černý jako uhel. Přátelsky se spolu přivítali a Harry je pozval na svatbu.

      „Jsem rád, že se bude naše společná svatba pořádat právě tady, protože můžeme pozvat všechny své přátele, aby společně s námi sdíleli naše štěstí…“ vysvětloval jim Harry.

      Kentauři jeho pozvání přijali s obvyklou hrdostí, ale přece jen na nich bylo vidět, že je to potěšilo a Firenze se nabídl, že je doprovodí. Cestou zpět zavedl řeč na mistrovství světa ve famfrpálu.

      „Hagrid nám vyprávěl, že na první zápas pojedete do Řecka. To budete určitě hrát na velkém stadionu, na vrcholu hory Olymp…“

      Harry se podivil:

      „Hora Olymp skutečně existuje? Znám ji jen z mudlovských bájí. Podle mudlů na ní bydlí bohové…“

      Firenze mu odpověděl:

      „Hora Olymp má tři vrcholy, její úbočí je pokryto hlubokými lesy, ve kterých žije spousta kouzelných bytostí. Na jednom jejím vrcholku stojí ministerstvo kouzel, na druhém je velký Olympský sportovní stadion, kde se hraje i famfrpál a na třetím je Řecká škola kouzel. Na úpatí žijí kentauři. Mají tam školu starých bojových umění a můj bratr Sagitturus v ní vyučuje lukostřelbu. Jsem s ním ve spojení, a proto o tobě ví všechno, Harry Pottere. Kdyby ses v Řecku ocitl v potížích, tak se na něj můžeš obrátit s prosbou o pomoc…“

      Harry se usmál.

      „A jak ho poznám?“

      Firenze vážně odpověděl:

      „Jsme si hodně podobní, plavá barva je u kentaurů velmi vzácná, Harry Pottere.“

      Harry přikývnul:

      „Doufám, že se do nesnází nedostaneme a jestli se s ním potkám, tak mu rád vyřídím pozdravy od jeho bratra…“

      Firenze je doprovodil až na okraj lesa a Hagrid pak rovnou k bráně, protože při pohledu na hodinky Harry zjistil, že je nejvyšší čas vydat se domů na oběd, aby stihli včas trénink. Tentokrát je trenéři příliš neproháněli. Zahráli si jen cvičný zápas. Roger, Diana, Steven a Oliver jen těsně porazili Angelinu, Katii, Ginny a Adriena. Harry chytil zlatonku Charliemu těsně před nosem a trenér Hollister i Béda byli velmi spokojeni.

      „Výborně, jste opravdu ten nejlepší tým, co jsem za celou svou kariéru viděl. Ten zítřejší zápas bychom měli zvládnout s přehledem. Odjíždíme zítra ráno v osm hodin odsud, přenášedlo už máme, takže se koukejte všichni dobře vyspat, přibalte si nějaké teplé oblečení a svetr, protože na Olympu je sníh i v létě a ráno tady…“ a s těmito slovy je rozpustil.

      Ginny a Charlie byli natěšení a během večeře sršeli dobrou náladou a vtipkovali s Georgem. Harry se ale nemohl uvolnit. Sedla na něj tréma z prvního vystoupení v roli reprezentanta Anglie. Cítil se hrozně. Co když zklame a nechytí zlatonku, co když kvůli němu první zápas prohrají? Ginny vycítila co se s ním děje a snažila se ho zapojit do zábavy, ale jemu to nebylo příjemné a tak se raději zvednul a popřál všem dobrou noc.

      „To snad nemyslíš vážně, že půjdeš spát takhle brzy Harry?“ Divila se Ginny.

      „Půjdu si zabalit, vykoupu se a pokusím se rychle usnout, abych byl zítra ve formě…“

      Mamka se na něj usmála:

      „Víš co? Uvařím ti meduňkový čaj s mátou, aby se ti dobře usínalo. Krátura ti ho přinese…“

      Měla pravdu. Harry měl strach, že ze samé nervozity nedokáže usnout, ale po vypití lahodného horkého čaje, usnul jako mimino.

      Když ho ráno Ron budil, tak se cítil odpočinutý, plný síly a odhodlání dnešní zápas vyhrát. Mamka jim připravila vydatnou snídani a zabalila jim na cestu bochánky plněné masem – „Kdyby vám tam nedali najíst…“

      George jim radostně sdělil, že Lee sehnal lístky na ten zápas a že si jdou odpoledne na ministerstvo pro přenášedlo, takže jim přijedou fandit. Harry ještě přibalil portréty rodičů i profesora Brumbála, protože ti přece nemohli o tenhle zápas přijít a vyrazili na stadion Londýnských draků. Tam se ještě chvíli čekalo na Olivera, protože ten přišel zase až na poslední chvíli a pak se všichni chytili dlouhého, silného námořního lana, ke kterému se vešlo všech dvanáct hráčů, oba trenéři i dva zdravotníci. Každý držel v ruce své koště, trenér Hollister je ještě jednou přelétl pohledem a pak zaktivoval lano – přenášedlo.

      Dopadli všichni docela hladce, jen Oliver se trochu zakymácel a chvíli chytal balanc. Hned se zanořili do svých zavazadel a tahali svetry, protože tu bylo opravdu chladno. To už jim šel naproti mladý Řek s nosem červeným od mrazivého vzduchu a hlásil:

      „Jmenuji se Mikalo Kakapulos. Byl jsem přioděn za vašeho průvodčí, protože umět vaše řeč.“ A se širokým úsměvem pokračoval: „Když vy pojít se mnou, tak dojít do šaten, kde mít teplo a čaj.“

      A tak se vydali za průvodcem, aby se zabydleli. Měl pravdu, v šatně bylo teplo, hořící krb strohou místnost s kamennými zdmi zútulnil a na stole uprostřed šla pára z konvice s čajem. Všichni se pohodlně usadili a trenér Hollister se zeptal:

      „Kdy budeme mít možnost, trochu si na stadionu zatrénovat?“

      Mikalo se širokým úsměvem odpověděl:

      „Teďko trénují našinci a pak, před obědem, budete trénírovat vy taky. Já vám včasně řeknu…“

      Trenér mrknul na Bédu:

      „Běžte je s Charliem a Adrienem omrknout, ať si uděláme představu, co od nich můžeme očekávat. Od loňska vyměnili skoro celý tým, tak vůbec netuším, co nás čeká…“ a když odešli, tak se snažil rozpoutat v šatně příjemnou zábavu, aby se jeho hráči uvolnili.

      Ze všech byla cítit nervozita z blížícího se prvního vystoupení. Kupodivu nejvíc dobré nálady jim přinesl řecký „průvodčí“, který se ochotně zapojil do zábavy a jeho úžasná slovní spojení a zkomoleniny vyvolali u všech úsměvy na tváři.

      Když přišli Béda, Charlie a Adrien zpátky, tak našli rozesmátou šatnu a přispěli svými poznatky k uvolnění nálady v týmu.

      „Jediný, kdo za něco stojí je brankář. Je dobrý skoro jako Oliver, takže nebude snadné dávat góly. Střelci nevypadají moc sehraně a samou nervozitou jim padá camrál z rukou. A chytač je tak nervózní, že několikrát málem spadnul z koštěte…“

      Trenér Hollister je ale krotil:

      „To může být nahrané, jestli si všimli, že se díváte, tak mohli sehrát divadýlko o své nemohoucnosti, aby nás svedli k podcenění… Takže k nim budeme přistupovat jako k silnému soupeři a v žádném případě je nebudeme podceňovat.“

      Pak si oblékli svoje tréninkové hábity a domluvili si strategii dnešního tréninku. Seznámit se s prostředím, rozhýbat se, ale neukázat soupeřům svou sílu a formu. A tak se proletěli kolem stadiónu, dobře si ho prohlédli a pak si chvíli jen hráli na honěnou a na babu. I to ale stačilo řeckým hráčům, kteří zvědavě přihlíželi, aby odcházeli s vystrašeným výrazem ve tváři.

      Když se vrátili do šatny, tak je čekal jídlem přeplněný dlouhý stůl uprostřed šatny. Zdravotníci jídlo prohlédli a varovali je:

      „Je to všechno hrozně mastné, radši se moc nenacpávejte, aby z toho nebyly nějaké střevní potíže…“

      Harry si dal jen pár kousků pečeného masa, které Mikalo pojmenoval jako Gyros, s bílým chlebem a trochou zeleninového salátu s olivami a docela si pochutnal. Pořád měl z dnešního zápasu podivný pocit a přemýšlel, jestli to náhodou není zase nějaká zlá předtucha spíš, než tréma. Ale zakázal si na to myslet a koncentroval se na zápas.

      Blížila se pomalu třetí hodina odpoledne a zápas měl začít… Trenér Hollister předal kapitánskou pásku Rogerovi Allmonovi se slovy:

      „Na základní skupinu, podle tradice, určuje kapitána trenér. Zvolil jsem Rogera, protože je nejstarší. Jestli se dostanete do čtvrtfinále, tak už se budete znát mezi sebou tak dobře, že si kapitána zvolíte sami…“

      Když ve svých červenomodrých reprezentačních hábitech nastoupili na hřiště naproti Řeckému týmu, přivítal je lámanou angličtinou Rumunský rozhodčí.

      „Já čekat od vás zápas se ctí, bez faul a hrubost…“

      Pak vyzval řeckého brankáře – kapitána, aby využil výhody domácího týmu a zvolil si stranu. Ten okamžitě ukázal na obruče, které byly proti odpolednímu slunci sotva viditelné. Angličtí střelci a brankář sáhli s povzdechem do svých hábitů a vytáhli samozastiňovací brýle. Kapitáni si podali ruce, rozhodčí vypustil zlatonku, oba potlouky a zahájil zápas.

      Začátek byl trošku nervózní na obou stranách, ale po pár minutách už chybovali jen domácí a Harryho tým se rozjel, jako dobře promazaný stroj… Když Anglie po několika minutách vedla 20:0, tak se také uklidnil a začal s rozvahou hodnotit situaci. Řecký chytač si nebyl opravdu moc jistý svými schopnostmi, protože se nijak nezapojoval do hry, kroužil vysoko nad hřištěm a soustředil se pouze na vyhlížení zlatonky. Harry naproti tomu létal těsně nad probíhající hrou, chvilku kroužil a pak zase křižoval. Bez potíží stihl vyhlížet zlatý odlesk, vyhýbat se potloukům, sledovat hru i kontrolovat modrobílého chytače… Když po dvaceti minutách hry vedl jeho tým už 50:0, tak modrobílí přitvrdili hru. Jeden z řeckých střelců dost nevybíravým způsobem vyrazil camrál z Dianiných rukou, pod ním čekající druhý střelec padající rudý míč zachytil a vyrazil do útoku. Harry rychle koutkem oka zkontroloval chytače nad sebou a ve zlomku sekundy si uvědomil, že právě nastala jedna ze situací, které s Bédou nacvičovali. Bez dalšího rozmýšlení se vrhnul střemhlav dolů, přímo před útočícím řeckým střelcem. Ten stihnul přibrzdit a udělat kličku, ale dostal se tak přímo do trasy svého chytače, který se bezhlavě rozletěl za Harrym. Ozval se náraz a praskání dřeva, jak se zlomilo některé z košťat a brankář Řeckého týmu s kapitánskou páskou na ruce, okamžitě žádal pro svůj tým oddechový čas. 

      „Skvělá práce Harry,“ pochválil ho se širokým úsměvem Béda, když přistál s ostatními u své lavičky. Ostatní ho pochvalně poplácávali po rameni a rychle si domlouvali signály, které by na otřesený Řecký tým měly fungovat. Harry sledoval, jak u soupeřovy střídačky zdravotníci ošetřují oba své hráče a chytač nedůvěřivě zírá na své nové koště.

      Pak zaslechl od tribuny nad vstupní bránou na stadion známé hlasy a brzy i zrakem objevil divoce mávající fanoušky. Vedle George a Leeho seděli Sturgis, Hestie a také profesorka McGonagallová a madam Hoochová. Harry šťouchnul do Olivera a ukázal mu tu partu.

      „No páni…“ žasl Oliver, „dokonce i McGonagallová? To abychom se vytáhli, co?“ a se smíchem na Harryho zamrkal.

      Trenér Hollister je napomenul:

      „Dávejte pozor, vy dva. Harry, ty se teď soustřeď jen na zlatonku. Herně je zvládneme i bez tvé pomoci, ale jestli chytí zlatonku oni, tak nám převaha s camrálem nebude nic platná…“

      To už rozhodčí písknutím ukončil oddechový čas, tak všichni nasedli na košťata a vyrazili vzhůru.  Rozhodčí mezi ně vhodil camrál a zahájil hru. Harry se soustředil na zlatonku a soupeřova chytače, a průběh hry vnímal jen koutkem oka. Řeckým hráčům se camrál dostal do rukou jen velmi zřídka a při těch několika pokusech vystřelit na obruče naráželi na skvělého Olivera. Proto po hodině hry vedla Anglie 130:0.  Harry se pozorně rozhlížel na všechny strany a pokoušel se zachytit vítězný zlatý záblesk. Najednou si uvědomil zvláštní hukot přicházející z tribuny po své levé ruce. Rychle pohledem zkontroloval Řeckého chytače, který o dvacet metrů výš letěl právě proti němu. Také zaregistroval podivný hukot z tribuny a nervózně se rozhlížel a stále častěji kontroloval Harryho. Vtom ji Harry spatřil. Letěla pár metrů za modrobílým chytačem a on o tom neměl ani ponětí. 

      Harry odolal okamžitému nutkání vyrazit za zlatým míčkem a letěl pořád stejnou rychlostí vstříc svému soupeři. Jen začal pomalým tempem lehce stoupat. Vyrazil až v okamžiku, kdy ho soupeřův chytač, deset metrů nad ním, minul. Věděl, že tak získal náskok dobrých 20 metrů, ne-li víc. Zlatonka před ním začala unikat, ale jeho tempu nestačila. Přibližoval se k ní stále víc. Nejdřív ho vedla podél tribuny po jeho levé ruce, pak udělala kličku do středu hřiště.  Už ji měl téměř nadosah, když pocítil podivné mrazení a mravenčení v zátylku. Instinktivně přešel do výkrutu a s úžasem sledoval, jak ho těsně minul ne potlouk, ale zelený paprsek  smrtící kletby. Jakoby setrvačností, letěl ještě chvíli rovně, pak prudce obrátil svoje koště o sto osmdesát stupňů. Svíral násadu koštěte pevně levou rukou a pravou pod hábitem hledal svou hůlku. Proti němu vyrazil další proud zeleného světla a on musel znova zakličkovat. To už ale svíral hůlku v ruce.

      „Mdloby  na tebe!“  zvolal a pak už jen sledoval, jak červený paprsek prochází stojící postavou, zahalenou v černém plášti s kapucí. Ve stejném okamžiku, kdy se postava bezmocně zhroutila, se kolem ní zhmotnili dva kouzelníci s napřaženými hůlkami namířenými na vraha. Ukázali Harrymu k jeho hráčské lavičce a začali vyslýchat okolo sedící diváky. Tak se Harry přidal ke svým spoluhráčům u lavičky.

      Přišla mu naproti Ginny s oběma portréty v náručí a vyděšeně na něj zírala. Harry se na ni podíval a nechápal, proč se cítí provinile. Táta se ho z portrétu zeptal:

      „Co to bylo? Nějaký šílený fanoušek?“

      Harry se otřásl, jak mu pomalu docházelo, co se to vlastně stalo.

      „To si nemyslím… Vypadal spíš jako Smrtijed… Copak to nikdy neskončí?“

      Zeptal se nešťastně modrých očí profesora Brumbála. Ten si povzdechl a ze svého portrétu smutně odpověděl:

      „Myslel jsem, že už to skončilo… Udělal jsi tolik proto, aby to už skončilo… Je mi to líto Harry, netušil jsem, že získal příznivce i jinde ve světě.“

      Ginny se na něj usmála.

      „Třeba to nebyl Smrtijed Harry, koukej, už ho sem přinesli a masku nemá…“

      Postavila portréty na lavičku a šla se s Harrym podívat na toho vraha. Řečtí bystrozorové si přivolali Mikala Kakapulose, aby jim tlumočil. Mikalo s vyděšeným výrazem překládal jejich nesrozumitelné hulákání:

      „Oni se ptát, kdo to je. Nikdo ho neznát, ty ho znát?“

      Harry zakroutil hlavou.

      „Nikdy jsem ho neviděl, nevím kdo to je, ale jestli mi dovolí jít k němu blíž, tak bych mohl něco vyzkoušet… Něco, co by nám o něm řeklo víc. Zeptej se jich, jestli mě k němu pustí blíž.“

      Mikalo a bystrozoři na sebe zase chvíli hulákali a rozhazovali při tom divoce rukama. Pak se znovu otočil na Harryho.

      „Oni chtít vědět, co ty budeš dělat jemu, jinak tě k tomu nepustí,“ a ukázal na bezvědomou postavu na zemi. Harry si povzdechl.

      „Jen mu odhalím levou ruku a ukážu na ní hůlkou. Jestli je to ten, co myslím, tak se mu na ruce objeví zlé znamení…“

      To už se k nim od tribuny řítili George, Lee, Sturgis, Hestie, profesorka McGonagallová a bystrozoři vykročili proti nim.

      „To jsou moji přátelé Mikalo, ať je nechají prosím!“

      Volal rychle Harry a Mikalo uklidňoval bystrozory.

      „Kdo to je Harry?“ ptala se rozčilená profesorka. Harry jí odpověděl:

      „Nevím, ale možná to brzy zjistím…“ a sledoval, jak jejich průvodce přesvědčuje bystrozory. Ti si očividně nevěděli rady, asi se báli, aby mu nechtěl z pomsty ublížit a tak Harry k Mikalovi dodal:

      „Kdybych ho chtěl zabít, nebo mu ublížit, tak bych to udělal už tam a neposlal bych na něj jen mdloby. Řekni jim, že mu nijak neublížím, jen se pokusím odhalit jeho totožnost…“

      A Mikalo se pustil opět do přesvědčování.

      Nakonec se mu to podařilo a jeden z bystrozorů kývnul na Harryho a ukázal mu, že může jít blíž.  Harry se ohlédl na Ginny a povzdechl si nad jejím vystrašeným výrazem. Pak klidným krokem přistoupil k ležící postavě, vyhrnul snědému muži rukáv na levé ruce a na předloktí spatřil pár nepatrných jizviček. Přiblížil k nim pomalu svou hůlku a jizvičky začaly tmavnout a slévat se dohromady, až z nich bylo jasné a výrazné znamení zla. Harry se postavil a smutně pohlédl na profesorku McGonagallovou, která jen zaúpěla:

      „To ne… To snad ne…“

      Pak profesorka se Sturgisem začali s pomocí Mikala vysvětlovat bystrozorům, kdo jsou to Smrtijedi. Harry stál nad bezvládným Smrtijedem a v hlavě mu klíčil nápad. Když Mikalo skončil s vysvětlováním, kdo jsou to Smrtijedi, tak mu Harry řekl:

      „Mikalo, řekni vašim bystrozorům, ať zavolají posily. Řekni jim, že se tady asi objeví další zlí černokněžníci…“ pak se rozhlédl po ostatních:

      „Připravte se, přivolám je…“

      Profesorka McGonagallová ho zarazila:

      „Ne Harry, ne tady a teď…“

      Harry zakroutil hlavou:

      „A kdy? Až se dozvědí, jak dopadl tenhle, tak už nepřijdou. Musím to udělat hned, abych se jich zbavil už jednou pro vždy. Je nás tu dost…“ a přelétl znova pohledem členy Fénixova řádu i Brumbálovi armády.

      Všichni už stáli kolem něj s hůlkami připravenýma v pohotovosti. S lehkým údivem sledoval, jak se k nim bez váhání přidávají i ostatní členové týmu, včetně obou trenérů… Pak se podíval na bystrozory, kteří nesouhlasně kroutili hlavami a rozčileného Mikala, který se je velmi důrazně snažil přinutit k nějaké akci. Harry kývnul na svoji partu, popadl znova ruku Smrtijeda a s odhodlaným výrazem na jeho znamení přiložil svou hůlku.

      Znamení se rozpálilo a začalo pulzovat. A už byl slyšet ten podivný svist, který doprovázel přemisťující se Smrtijedy. Harryho vrah se tou bolestí, kterou mu rozpálené znamení způsobilo, začal probírat a tak ho musel znova uzemnit. Teprve pak se rozhlédl okolo. Smrtijedů bylo víc než čekal, ale už padali zasaženi zneškodňujícími kouzly jeho přátel. Jeden, dva… sedm, osm a ten devátý… Zhmotnil se přímo proti řeckým bystrozorům a ti na něj zírali s otevřenými ústy a hůlkami spuštěnými podél těla. Smrtijed byl příliš pohotový.

      Už mířil na Harryho a z jeho úst zaznělo:

      „Avada…

      Harry zareagoval instinktivně:

      „Expelliarmus!“ 

      Smrtijed už bez hůlky v ruce dopověděl:

      „Kedavrááá…“ s otevřenými ústy a úžasem v očích, padl jako prkno obličejem do písku a ze zad mu trčel dlouhý, opeřený šíp…

      Harry se rozhlédl a uviděl skupinku kentaurů, kteří se blížili od vstupní brány. Plavý kentaur v jejich čele držel v rukách dlouhý luk a na rameni měl rytinami ozdobený toulec se stejnými šípy, jako ten, co trčel ze zad devátému Smrtijedovi. Přítomnost kentaurů probrala ze strnulosti řecké bystrozory a ti jako jeden muž vykročili, s hůlkami výhružně napřaženými, proti nim. Harry jen zakroutil hlavou, bystrozory obešel a vyšel jim naproti.

      „Děkuji vám za účinnou pomoc v pravou chvíli…“ řekl jim s úsměvem.

      „Vy budete nejspíš Firenzův bratr Sagitturus…“ oslovil plavého kentaura. „Vyprávěl mi o vás…“

      Sagitturus vznešeně pokývl hlavou a odpověděl:

      „A vy zase Harry Potter, můj bratr mi o vás psal mnoho zajímavého…“

      Harry se usmál a přikývl.

      „Velmi rád mu budu vyprávět o vašem skvělém zásahu, aby na vás mohl být ještě víc pyšný, než je teď…“

      Plavý kentaur se zlehka usmál a přikývl. Pak se podíval směrem k zneškodněným Smrtijedům.

      Harry se ohlédl také. Prostor kolem jejich hráčské lavičky už se hemžil asi dvaceti nebezpečně vypadajícími kouzelníky, kteří nejdřív odtlačili všechny Angličany stranou a pak svou pozornost zaměřili na Harryho a kentaury. Vysílali k jejich skupince nevraživé pohledy, plné podezíravosti a zášti.

      „Budeme se muset vzdálit, Harry Pottere. Jsem rád, že jsem mohl pomoci příteli svého bratra, ale ne všichni kouzelníci k nám mají přátelské vztahy. Jsme bojovný národ a to se některým kouzelníkům příliš nezamlouvá…“

      Harry s trpkým úsměvem přikývl.

      „Nebojovali asi nikdy s kentaury bok po boku, jinak by vám jistě projevovali stejnou úctu jako já. Děkuji vám, jsem pyšný na to, že můžu mnohé kentaury nazývat svými přáteli…“

      Kentauři vznešeně přikývli, otočili se a ladně odklusali branou ven ze stadionu. Harry za nimi ještě chvíli hleděl a pak se vrátil zpět mezi své… Všichni společně přihlíželi, jak řečtí bystrozoři odmaskovávají Smrtijedy, když k nim vykročil Rumunský rozhodčí. Rozčíleně něco drmolil a ukazoval na jednoho ze Smrtijedů. Charlie se postavil po jeho boku a překládal:

      „Toho muže zná… Je to Albánec, zabil u nich v Rumunsku několik lidí… Ministerstvo na jeho dopadení vypsalo odměnu, ale jemu se podařilo uniknout…“

      Přistoupil k nim důležitě vypadající muž s prošedivělým, upraveným plnovousem a plynulou angličtinou se představil:

      „Jsem Albion Megalubos, vedoucí odboru Kontroly dodržování kouzelnických zákonů. Budu vás muset všechny vyslechnout. Proto vás musím požádat, abyste se laskavě v doprovodu mých mužů přemístili na naše ministerstvo…“

      S nesouhlasným výrazem se však proti němu postavil rozhodčí.

      „Ne, ne, ne. Tak to nesmí být…“

      A ze svého hábitu vytáhl malou knížečku s Anglickým nápisem: Mezinárodní pravidla mistrovství světa ve famfrpálu. Chvíli v knížce listoval a pak začal slabikovat text:

      „Přerušení zápasu. Pokud během zápasu dojde k situaci, při které jsou ohroženy životy hráčů, pak je možné zápas přerušit na nezbytně nutnou dobu, k vyřešení události. Pokud už nebezpečí nehrozí, musí být zápas dohrán do úplného rozhodnutí. Odložení rozehraného zápasu není možné.“

      A mávaje knížečkou ministerskému úředníkovi před obličejem, pokračoval už svojí lámanou angličtinou:

      „Zápas muset dohrát hned. Ještě nebýt konec!!!“ 

      V tu chvíli, jako by si Harry náhle na něco vzpomněl, uklidil svou hůlku do vnitřní kapsy hábitu a se sevřenou dlaní přistoupil k rozhodčímu.

      „To už snad nebude nutné…“ a ukázal mu zlatonku, kterou svíral v ruce.

      Ten na něj vytřeštil oči, převzal od něj zlatý, okřídlený míček a kouzlem ověřil jeho pravost. Charlie i ostatní na něj koukali stejně překvapeně a Roger se užasle zeptal:

      „Neříkej mi, že jsi se smrtící kletbou v zádech, stihnul ještě chytat zlatonku?“

      Harry pokrčil rameny.

      „Když jsem uhnul té kletbě, tak jsem ji měl už nadosah… Jen jsem pro ni sáhnul, než jsem se otočil proti tomu útočníkovi…“ a s rozpaky sledoval, jak na něj nevěřícně zírají.

      Situaci odlehčili Lee s Georgem, když se rozesmáli.

      „No, to je prostě náš Harry… Jo to je celej on…“ a smáli se, až se prohýbali…

      Sturgis mezi tím seděl na lavičce u portrétů a čekal. Ostatní se k němu zase stáhli a sledovali, jak bystrozoři postupně přemisťují bezvládné Smrtijedy. Sturgis odpověděl na Harryho tázavý pohled.

      „Musíme dát vědět Kingsleymu…“

      Na svůj portrét se vrátil profesor Brumbál.

      „Kingsley není ve své kanceláři a zřejmě ani na ministerstvu… Požádal jsem ostatní portréty, aby se po něm podívali…“

      „Někde se toulá?“ zeptala se s úsměvem Angelina a vytáhla z hábitu svoje zrcátko.

      „Kdepak se touláš, Kingsley?“

      Za chvíli se ze zrcátka ozvalo:

      „Právě se vracím na ministerstvo… Tak kolik jste vyhráli?“

      Angelina se rozpačitě rozhlédla okolo:

      „Já vlastně ani nevím… Jaké bylo vlastně skóre?“

      Odpověděl jí Lee Jordan:

      „Dvě stě osmdesát k nule…“ a znova se rozchechtal…

      Angelina to zopakovala Kingsleymu a s pokrčením ramen pokračovala:

      „Ono se tu toho totiž událo víc, tak není divu, že mi skóre nějak uniklo…“

      V tom okamžiku proti ní vyrazil bystrozor s výhružně napřaženou hůlkou.

      „Co je? Co se děje?!“ vyhrkla překvapeně Angelina a ztuhla.

      Rozběhl se k nim i Albion Megalubos a rázným gestem uklidnil rozčileného bystrozora, který pořád hůlkou mířil na vyděšenou Angelinu.

      „Co to děláte, slečno? S kým to mluvíte?“ zeptal se pak podezřívavě.

      Angi mu ukázala Kingsleyho oči v zrcátku a vysvětlovala:

      „Jen jsem chtěla dát vědět svému snoubenci, že se tu asi zdržíme a nestihnu včas večeři u rodičů, kterou máme domluvenou…“

      On ji s překvapeným výrazem pobídl:

      „No tak pokračujte…“ a zůstal stát nad ní.

      „Co se děje?“ ozval se zneklidněný Kingsleyho hlas ze zrcátka.

      „Vy jste zatčeni?“

      „No…“ zaváhala Angelina. „Teď to tak chvilku vypadalo. Ale nejdřív mluvili o tom, že nás všechny potřebují vyslechnout…“ a s rozpaky se podívala po ministerském úředníkovi.

      „Ale proč? Co se stalo?“ vyptával se Kingsley.

      Ministerský úředník nijak nereagoval a tak Angelina opatrně vysvětlovala:

      „Deset albánských Smrtijedů… Pokusili se zabít Harryho…“

      „A Harry?“ zajímal se Kingsley.

      „Harry je v pohodě…“

      „Kolik je obětí?“ zajímal se dál Kingsley.

      „Mrtvý je jen jeden Smrtijed, ale toho zabili místní kentauři. Ten zbytek jsme zneškodnili bez krveprolití… Pak nás pan Megalubos požádal, abychom se v doprovodu jeho lidí přesunuli na ministerstvo k výslechu, takže tu domluvenou večeři asi nestihnu. Je tu celý tým, Lee s Georgem, a paní ředitelka McGonagallová, Sturgis a Hestie…“

      Kingsley se usmál:

      „Dobře zařídím, co je potřeba a s tou večeří si hlavu nelámej, přeložíme ji na jindy…“ a jeho oči ze zrcátka zmizela.

      Řecký úředník pohledem sledující, jak zrcátko mizí v kapse jejího hábitu, poznamenal: „Dvousměrné zrcátko, to je velká vzácnost…“

      George se zasmál:

      „No jak kde. Já jich vyrábím na tisíce, v Anglii už je má kde kdo…“

      A vysloužil si od Řeka velmi zkoumavý pohled.

      Mezitím už bystrozoři odklidili všechny bezvládné Smrtijedy a vrátili se pro ně. Tak se přemístili v jejich doprovodu na ministerstvo. Odvedli je do velké, téměř prázdné místnosti s řadou obyčejných dřevěných židlí podél stěn. Skupinka Angličanů zůstala stát uprostřed místnosti a rozpačitě se rozhlížela po strohé čekárně. První se rozhýbal Charlie. Přivolal pohodlnou pohovku, věrnou kopii té z obýváku Weasleyových a objímajíc stále trochu vyděšenou Katii kolem ramen, usadil ji pohodlně vedle sebe. Harry s úsměvem přivolal svoji dvojmístnou pohovku, kterou  pro ně obstarala komnata nejvyšší potřeby do jejich hnízdečka lásky. Tak se mu líbila, že si ji pro pozdější potřebu okopíroval a uklidil do „nicoty, která je takříkajíc vším…“

      To rozhýbalo i ostatní a každý si zařídil pohodlné sezení podle svých představ. Pak Harry sáhl do svého bezedného batůžku a vytáhl bochánky plněné masem, které jim mamka ráno přibalila.

      „Já nevím jak vy, ale já už mám docela hlad…“ prohlásil do prostoru.

      Na jeho slova zareagovala s úsměvem profesorka McGonagallová a přivolala doprostřed místnosti dva velké stoly se slovy:

      „Tak si tu uděláme hostinu na oslavu vašeho vítězství.“

      A během okamžiku se začaly stoly plnit spoustou dobrot a různých nápojů ze všech stran. Napětí se uvolnilo a nastala úžasná žranice. Když po chvilce do místnosti vstoupil pan Megalubos s rumunským překladatelem, aby si vyzvedl k výslechu rozhodčího, tak zůstal chvíli velmi překvapeně zírat na ten rozpustilý hodokvas. Ani rozhodčímu se od plného stolu moc nechtělo a tak si sebou na cestu naložil plný talíř dobrot, včetně zákusků, než byl ochotný odebrat se k výslechu.

      To velmi pobavilo i ostatní, zvláště Lee a George si neodpustili pár vtipných poznámek na jeho adresu a tím rozpoutali v čekárně skvělou zábavu. Do tohoto veselí vtrhli dovnitř Kingsley, pan Weasley a důležitě vypadající kouzelník v brýlích a drahém hábitu. Kingsley chvíli nevěřícně kroutil hlavou, a když se mu Angelina s úlevou vrhla kolem krku, tak poznamenal:

      „Tak my se sem řítíme, div si cestou nohy nezpřerážíme, s obavami, že tu úpíte v řetězech a vy si tu zatím pořádáte mejdan…“

      Pak si vzal stranou Harryho a Sturgise a představil jim svůj doprovod:

      „To je Grant Perkins, nejlepší odborník na mezinárodní právo z Mezinárodní kouzelnické advokátní kanceláře. Vzal jsem ho sebou nejen proto, aby vás z toho vysekal, ale taky proto, aby tady dohlédl na patřičnou eliminaci těch Smrtijedů. Nemůžeme dopustit, že je tu pro nedostatek důkazů propustí na svobodu. Je členem Starostolce a byl u soudních procesů s našimi Smrtijedy, tak má dostatečnou praxi. A teď nám hezky podrobně vyprávějte, co se tu vlastně dělo…“

      Harry nechal mluvit Sturgise, jen ho občas doplnil o nějaký ten detail. Jen všechno vypověděli, už tu byl zpět Albion Megalubos a chvíli se rozhlížel, koho si z té party vezme do parády.

      Kingsley k němu přistoupil a představil sebe i svůj doprovod.

      „Ale…“ podivil se úředník a podíval se vyčítavě na Angelinu.

      „Ten nepatrný a nepodstatný detail, že je váš snoubenec také Anglickým ministrem kouzel jste mi jistě zapomněla sdělit jen nedopatřením, že?“

      Angelina jen pokrčila rameny:

      „A vy se divíte, že jsem byla opatrná, po tom jak na mě ten váš bystrozor vystartoval? Věděla jsem, že se brzy seznámíte osobně…“ a obdařila Kingsleyho roztomilým úsměvem.

      Kingsley se usmál a navrhnul Řekovi:

      „Asi bude nejjednodušší, když si s vámi sedneme já, Harry Potter a náš znalec mezinárodního práva Grant Perkins. Víme všechno co je potřeba k objasnění událostí, které tady proběhly, vysvětlíme vám, co bude potřeba a rovnou se můžeme dohodnout na dalším postupu. Ostatní můžete klidně propustit domů…“

      Tento návrh se ovšem setkal se značným odporem…

      „Tak to tedy ne! My tu na vás počkáme,“ ozvala se okamžitě Ginny.

      A přidali se k ní i Angelina, George i Lee:

      „Jasně, že tu na vás počkáme… Nemáme kam pospíchat, počkáme tu…“

      Kingsley se zamračil a všechny je zpražil nesouhlasným pohledem. Takové podrývání autority si nemohl nechat líbit, zvlášť na půdě cizího ministerstva. Ale k ráznější odpovědi se už nedostal.

      „Promiňte, pane ministře…“ oslovil ho uctivě, ale rozhodně Albion Megalubos. „Já bych byl také mnohem radši, kdyby tu zůstali všichni až do objasnění celé této události. Zařídili se tu docela pohodlně a my navíc nemáme zatím ještě přehled o všech, kteří se zúčastnili. Třeba ti, kdo přiběhli na pomoc z obecenstva… Neznáme ani jejich jména, ani důvod proč se vlastně do celé akce zapojili…“

      Kingsley se uklidnil a rozhlédl se.

      „Dobře, takže se nejdřív seznámíme a pohovoříme si o tom, co se stalo a pak můžeme probrat detaily.“ Souhlasil Kingsley.

      A tak nejdřív paní ředitelka, Sturgis a Hestie vysvětlili, že jako Harryho profesoři nemohli svého oblíbeného studenta nechat bez pomoci v okamžiku, kdy byl ohrožován smrtící kletbou. „Je to přece jen pár dní, co ukončil studium na naší škole…“

      Lee a George se přidali:

      „Přesně. Jsme přátelé, vy byste nechal svého přítele čelit takovému nebezpečí bez pomoci?“

      Pan Megalubos si zapsal jejich jména i výpovědi, pro pořádek si ještě napsal jména hráčů, kteří byli v době útoku na hřišti i jména zbytku týmu, který vše sledoval z hráčské lavičky. Pak si odvedl Harryho, Kingsleyho a pana Perkinse do své kanceláře, aby dojednali podrobnosti.

      Naštěstí se ukázalo, že Řekové, tedy alespoň pan Megalubos, má přesný přehled o Lordu Voldemortovi a o tom, co se za jeho vlády v Anglii dělo. Byl dobře informován i o posledních událostech a tak bylo docela snadné vysvětlit mu jen pár drobností, aby pochopil, jak mohl Harry přivolat ostatní Smrtijedy. Také plně souhlasil s panem Perkinsem, že je potřeba svolat mezinárodní soudní tribunál a před ním, pomocí veritaséra, vyslechnout zadržené Smrtijedy, aby mohli být podle mezinárodních kouzelnických zákonů vydáni k potrestání do země, kde spáchali nejvíc, nebo nejtěžší zločiny. Moc se mu sice nelíbilo, že Grant Perkins chce zůstat v Řecku a pomoci s přípravou procesu, ale když mu Kingsley připomenul, že byli Smrtijedi sice zadrženi na území Řecka, ale na jejich zadržení se podíleli téměř výhradně Angličtí občané, tak nakonec neochotně souhlasil. A tak dost brzy celou záležitost vyřídili, ukončili oslavu a vydali se všichni, kromě Perkinse domů.

       

      Items details

      • Hits: 14130 clicks

      Tecox component by www.teglo.info