Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Démoni z bažin

dmoni_z_bain-thŠkolu mají naši hrdinové bezpečně za sebou a čekají je další dobrodružství. Kvalifikace na Mistrovství světa, svatba, velké finále.

... a že by se zase ten Harry do něčeho zapletl? Průšvihy si ho prostě najdou všude...


    Kapitola 4, Famfrpál je tvrdá hra

      Jelen_a_laDruhý den ještě na tréninku probírali znova celý zápas. Co se povedlo i chyby, kterých je zapotřebí se příště vyvarovat. Za dva dny je čekal doma zápas s Belgií a tak si probrali jejich styl hry, vyzkoušeli si pár nových signálů, které by mohly fungovat na jejich systém rychlých výpadů ze zajištěné obrany. V pondělí si pak svou taktiku proti Belgičanům vyzkoušeli v praxi. V domácím prostředí, za vydatné podpory fanoušků, zvítězili s přehledem 360 : 40. Celý tým se uvolnil a hráli s radostí, elánem a takovou sebejistotou, že už i největší skeptici týmu, odrážeči bratři Bellingerovi, začali plánovat cestu do Argentiny.

      Trenéři je ale začali trochu brzdit.

      „Pozítří nás čeká jeden z nejsilnějších týmů ze skupiny… Němci jsou v domácím prostředí hodně silní, hrají tvrdou útočnou hru a hodně provokují, takže získávají spoustu bodů z trestných hodů…“ varoval je trenér Hollister a rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že mu všichni, rozjaření z vítězství, věnují pozornost. „Takže od vás očekávám, že se obrníte pevnými nervy a nenecháte se vyprovokovat ani sprostými narážkami o původu vaší matky, nebo jedovatými narážkami na svůj vzhled, či urážkami svých blízkých.“

      „Slyšíš Harry? Nemůžeš je mlátit jako Malfoye…“ připomenula s úsměvem nepříjemnou příhodu z pátého ročníku Angelina.

      „To už je snad za mnou… Budu se ovládat, slibuji,“ odpověděl s úsměvem Harry.

      Trenér Hollister se ale obrátil na bratry Bellingerovi.

      „Měl jsem na mysli spíš vás. Co vás to napadlo vykládat Ritě Holoubkové takové nesmysly… Ten článek, co o vás včera vyšel v Denním věštci, je přesně to, co proti vám Němci můžou použít.“

      Mladší Josef zbělel vzteky, starší Jonatan zrudnul a se zaťatými zuby vysvětloval:

      „To naše máma, byla z té ženské úplně na větvi. Uvařila jí kafe a dvě hodiny do ní hustila nesmysly o nočníčcích a o tom, jak se u nás začaly projevovat kouzelné schopnosti. My bychom se s ní vůbec nebavili po tom, co napsala o Harrym a Ginny…“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Mámu už to taky přešlo. Po tom co si ten článek přečetla, měl táta co dělat, aby ji udržel. Chtěla vlítnout do Denního věštce a proměnit ji na ropuchu, nebo něco ještě odpornějšího…“

      „Jo, chápu jí, ale ten článek je přesně ten typ drbů, co Němci před každým zápasem shromažďují, aby je mohli použít k vytočení soupeře. Takže vy dva se teď musíte připravit na to, že vám to dají sežrat. Na každého si něco najdou, nikoho nenechají na pokoji…“

      „To mi připomnělo, že si musíme zítra na tréninku vyzkoušet odrážečské schopnosti našich náhradníků, protože za vás náhradu nemáme…“ zamyslel se Béda a trenér Hollister dodal:

      „To určitě. Ale musíte si uvědomit, že náhradníka za vás můžu postavit pouze v případě zranění a ne, když vás rozhodčí vyloučí za agresivitu, nebo nesportovní chování. Naštěstí bude ten zápas pískat Francouz a o těch je známo, že německé metody provokací nemají rádi. Takže je snad bude trochu držet zpátky…“

      I tak ale jeli do Německa s obavami, co je čeká…  Na včerejším tréninku si vyzkoušeli, že Adrien a Katie nemají jako odrážeči žádné schopnosti, Ginny a Angelina jsou schopné alespoň pálkou potlouk odrazit, ovšem bez velké přesnosti zásahu a Charlie, že je stejně dobrý odrážeč jako chytač. Na obou trenérech bylo jasně vidět, že se jim ulevilo…

      Zápas naštěstí dopadl lépe, než se obávali. Odrážeči se ovládali, přestože po mnoha narážkách svých soupeřů, jim tváře hořeli studem a rozčilením. I drobný, blonďatý a modrooký chytač se pokoušel Harryho rozhodit, ale uměl anglicky tak mizerně, že mu Harry skoro nerozuměl. Spíš hádal, že se jeho narážky týkají nejspíš Ginny a tak na jeho pokusy reagoval s pobaveným úsměvem. V průběhu hry se ukázalo, že Němečtí hráči se mnohem víc soustředí na vytáčení soupeřů, než na hru a tak měl zápas dost jasný průběh. Když Harry po pětačtyřiceti minutách hry chytil zlatonku, tak jeho tým vyhrával 60:20. A tak zápas skončil rychle a skóre 210:20 vehnalo pro změnu červeň do tváří Německých hráčů…

      Když se hned po zápasu přenesli zpět na stadion Londýnských Draků, tak je rozradostnělí trenéři ještě chvíli uznale poplácávali po ramenou a pak jim trenér Hollister na rozloučenou řekl:

      „Teď máme naštěstí dva dny volna, ale v sobotu nás čeká doma velmi těžký zápas. Skandinávci dali letos dohromady velmi dobrý tým, ještě v turnaji neprohráli. Jedinou výhodu nám proti nim může poskytnout naše počasí. Tohle vedro má vydržet až do konce týdne, takže je naděje, že je to unaví rychleji než vás. Proto vám dávám na zítřek volno a doufám, že si všichni pořádně odpočinete. Žádné divoké večírky… Relaxovat a odpočívat prosím. Všichni – i náhradníci. V pátek se sejdeme po obědě a probereme si taktiku. Nashledanou…“ a konečně je rozpustil.

      Ve čtvrtek seděl Harry po snídani líně v kuchyni a přemýšlel, jak bude dnes relaxovat… Ne, že by se necítil unavený, ale jak pozoroval Ginny, která pomáhala mamce s úklidem nádobí po snídani, tak se mu v očích zaleskla touha a musel se dost soustředit na to, aby z něj nevyzařovala do prostoru. Přesto Ginny něco vycítila a usmála se na něj.

      „Máš plavky Harry? Mohli bychom se jít vykoupat. Znám jedno malé horské jezírko na jihu. Je tam průzračná studená voda a i v tomhle vedru je tam příjemně…“

      „To by byla skvělá relaxace,“ usmál se Harry, „ale plavky bohužel nemám…“

      Ginny pokrčila rameny. „Myslím, že to nevadí. Můžeme tam potkat maximálně Rona s Hermionou, takže si klidně vystačíš s trenýrkami…“

      Ron, který ještě dojídal snídani, ho s kyselým úsměvem uklidnil:

      „Dneska ne. Hermiona bude celý den U Svatého Munga. Včera byl úplněk a tak tam mají osm bývalých vlkodlaků, kteří dostali ten její lektvar, takže bude zkoumat jejich krev, jestli jsou vyléčení… A já jsem slíbil mamce, že dnes uklidím u kuřat a odtrpaslíkuju zahradu,“ zašklebil se. „Tak si to tam užijte, u Tyrkysového oka je nádherně…“

      Když se s Ginny přemístili, tak Harry pochopil, proč se jezírko jmenuje Tyrkysové oko. Voda v něm byla zbarvena do tak nádherné zelenomodré barvy, že zůstal chvíli stát a jen se kochal pohledem na tu krásu. Zhluboka se nadechl svěžího, čistého horského vzduchu a vydal se za Ginny úzkou pěšinou na malou kamenitou plážičku. Tohle místo bylo tajemstvím Weasleyovy rodiny a nebylo tady živé duše. A tak se nakonec Harry obešel i bez trenýrek. Strávili tam několik nádherných hodin a domů je vyhnal až podvečerní chlad.

      Po přemístění zpět před Doupě je opět ovanul horký dech parného léta. Bylo dusno, bezvětří, vzduch byl těžký a tetelil se nad vyschlou zaprášenou cestou. S úlevou vešli do chladné kuchyně a překvapeně zůstali stát hned za dveřmi. U stolu seděla uplakaná Levandule Brownová a mamka ji držela konejšivě kolem ramen. Harry se s obavami v hlase zeptal:

      „Co se děje Levandule? Někomu se něco stalo?“

      „To Dudley,“ popotáhla, „tedy jeho rodiče… Nechtějí mu dovolit, aby se semnou zasnoubil,“ a rozplakala se.

      „S tím bych si hlavu nelámal, Dudley je nikdy moc neposlouchal a vždycky si dokázal prosadit svou,“ uklidňoval ji s úlevou Harry.

      „Jenže táta mu řekl, že ho vydědí a vyhodí ho z práce, když s tím nedá pokoj, když se nerozejdeme… On dělá u něj ve firmě, má slušné postavení i pěkný plat a ta práce ho fakt baví… Nechce o ni přijít…“ fňukala dál.

      Harry se usmál.

      „Nesmíte na ně tak pospíchat, dejte jim čas, oni si zvyknou, jestli to myslíte vážně.“

      „To říkal Dudley taky, jenže my už moc času nemáme…“ znova se rozplakala. „Já… totiž… jsem těhotná…“ položila hlavu do dlaní na stole a otřásala se vzlyky.

      „No nazdar…“ užasl Harry a mamka se rozhořčeně zeptala:

      „To neznáš lektvar proti otěhotnění? Děvče, děvče, takový nerozum…“

      Levanduli nebylo skoro rozumět, jak huhlala odpověď do dlaní.

      „Znám ten lektvar, začala jsem ho užívat, jenže to už bylo pozdě. Bylo to nečekané, neplánovali jsme to, přišlo to tak nějak najednou…“

      Harry zakroutil hlavou a na chvíli se zamyslel. Pak se zeptal:

      „Dudley to ví, že čekáte dítě?“

      Levandule zvedla hlavu a zavrtěla:

      „Ne, ještě ne, nechtěla jsem mu přidělávat starosti, když jsem viděla, jak je rozčilený z toho, co mu táta řekl…“ pak upřela svoje, pláčem zarudlé, oči na Harryho. „Myslíš, že jsem mu to měla říct? Už jsme se týden neviděli… Dudley chtěl chvíli počkat, až se to trochu uklidní a já si najednou připadám hrozně opuštěná. Netroufla jsem si to říct ani svým rodičům. Moc se jim nelíbí, že chodím s mudlou. Nezakázali mi to jen proto, že je to tvůj bratranec…. Pomůžeš mi, Harry? Prosím…“

      Harry s povzdechem zakroutil hlavou: „To asi nebudu umět, Levandule. Dudley by mě možná už poslouchal, dost se změnil za poslední dva roky, ale teta se strýcem mě nikdy poslouchat nebudou… To je marný…“ Levandule se znova rozplakala…

      Teď už se zapojila i Ginny: „Mohl bys to alespoň zkusit… Přece ji v tom nenecháme, Harry. Zkus něco vymyslet, co by na ně platilo…“ a pohlédla mu prosebně do očí.

      Harry si znova povzdechl a zamyšleně zíral do pustého, vyhaslého krbu. Z krbové římsy se ozvala jeho maminka:

      „Možná bych mohla s Petúnií promluvit, třeba si dá říct…“

      „S tetou nebude zas až tak velký problém. Ta udělá cokoliv a smíří se s čímkoliv, jen aby byl Dudlánek šťastný. Horší to bude se strýcem, ten je paličatý jako mezek, na toho mluvící portrét nezabere. Spíš bys mohla mít opačný účinek. Všechno, co podle něj není normální, ho vytáčí do nepříčetnosti…“ na chvíli se odmlčel a pak nejistě pokračoval: „Paní Figgová… Ta by mohla vědět, jak na ně… Dobře je poznala a myslím, že má na tetu blahodárný vliv. S ní bychom možná mohli vymyslet, jak je přesvědčit…“

      Otočil se na Levanduli:

      „Nebude ti vadit, když se spolčíme s paní Figgovou? Znáš se s ní?“

      Levandule přikývla.

      „Trošku, párkrát jsme se potkaly, byla ke mně vždycky milá…“

      Harry přikývl a pak ještě zamyšleně dodal:

      „Když nezabere paní Figgová, tak bychom mohli požádat o laskavost Kingsleyho… To je totiž jediný kouzelník, kterého strýc Vernon respektuje a váží si ho…“

      Ginny se rozesmála:

      „Já věděla, že na něco přijdeš…“

      Harry se usmál a rozhlédl se.

      „Měli bychom to rozjet hned, teď je šance, že je všechny zastihneme doma… Kde je Fawkes? Potřebujeme rychle doručit zprávu paní Figgové, nemůžeme ji přepadnout bez ohlášení…“ Na stůl před něj se posadila Hedvika a natáhla snaživě k Harrymu svůj pařát. Mamka mu odpověděla:

      „Fawkes se tu moc nezdržuje. Věčně někde lítá, objeví se vždycky jen na chvilku, aby se nažral, a zase hned zmizí… Ale když ho zavoláš, tak snad přijde, nebo ne?“

      Harry zakroutil hlavou a řekl své sově:

      „Ty bys to nestihla tak rychle, jak potřebujeme, Hedviko, Fawkese volat nebudu, bude lepší, když tam zajde Krátura…“ a otočil se ke skřítkovi. „Nechci paní Figgovou vylekat, Kráturo. Víš, kde bydlí?“ a když skřítek nadšeně přikyvoval, tak pokračoval: „Přemísti se někam na chodbu a slušně zaklepej, abys ji nevylekal, ano? Vyřiď, že bych se u ní potřeboval za chvíli zastavit s kamarádkou a poradit se s ní.“

      Skřítek se šťastným širokým úsměvem vyhrknul:

      „Ano pane, hrozně rád, pane…“ a s hlasitým prásk zmizel.

      Mamka mezitím před ně na stůl položila tác s obloženými chleby, mísu se zeleninovým salátem, pár lahví máslového ležáku a džbán s dýňovým džusem.

      „Nejdřív se najezte, s plným žaludkem si lépe zachováte klid a rozvahu, při takovém jednání. A ty budete potřebovat, aby si Dursleyovi nemysleli, že je chcete tím těhotenstvím vydírat. Neměla bych jít s vámi? Třeba se s nimi domluvím líp, jsou asi stejně staří…“

      Harry pokrčil rameny.

      „No, já nevím…“

      Ale Levandule nadšeně kývala hlavou a celá se rozzářila, tak nakonec souhlasil.

      Krátura se vrátil a hlásil, že paní Figgová se těší na jejich návštěvu, že si mají pospíšit, protože už staví vodu na čaj a přemístit, že se mají na zahradu za domem, tam je nikdo neuvidí. Tak rychle dojedli, mamka dala instrukce skřítkům, že mají informovat a nakrmit zbytek rodiny, vyšli před dům a mamka, Ginny a Levandule, pevně popadly Harryho za obě ruce, které jim nabídnul. Ten se pekelně soustředil na zarostlou, zanedbanou zahradu, plnou podivných rostlin, kterou si pamatoval z dětství a přemístil se.

      Když se po zahradě paní Figgové rozhlédl, tak mu najednou došlo, že není zas až tak zanedbaná. Zarostlá byla zcela úmyslně tak, aby do ní nebylo vidět a ty rostliny, které Harrymu v dětství připadaly podivné, už poznával. Byla tu třemdava, šalvěj, šedavice, šalamounek, celý záhon hojivé dobromysly, baldrián, dřímalka a další, důvěrně známé, byliny. Uvědomil si, že ač je paní Figgová bez kouzelnických schopností, tak byliny se znát a pěstovat naučila. Ta už na ně mávala, se šťastným úsměvem na tváři, od zadního vchodu.

      „Tak pojďte, čaj už je uvařený… Nemůžu se dočkat, k čemu vám může být dobrý, takový starý moták, jako já.“

      Bylo na ni vidět, že z jejich návštěvy má opravdovou radost.

      Posadila je všechny kolem kulatého stolu v obývacím pokoji a do křehkých šálků ze svátečního čajového servisu jim nalévala silný čaj. Pak se posadila k nim, upřela svoje staré moudré oči na Levanduli a zeptala se:

      „Copak děvenko, Dudley ti něco vyvedl? Nebo jeho zarputilý tatík…?“ a tak jí, při popíjení čaje, vysvětlili co se děje i se všemi komplikacemi, které se objevily.

      „Myslel jsem, že byste nám mohla poradit, jak na ně. Přece jen se trochu změnili, co s nimi nežiji a vy jste s nimi teď dost často…“ upřel na ni tázavý pohled Harry.

      Paní Figgová se zamyslela:

      „No… s Petunií snad problémy nebudou, jestli je vnouče na cestě, tak se snadno smíří se snachou čarodějkou, ale s Vernonem budou problémy, děvenko. Musíš se připravit na to, že k tobě může být i hrubý, pařez jeden nevychovaný… Ten je schopný ti i nabízet peníze, aby se tě zbavil, nebo tě nutit, abys dala dítě pryč…“ a starostlivě na Levunduli pohlédla.

      Té zase vstoupily slzy do očí.

      „A já se tak snažila, abych si ho získala. Skamarádila jsem se s jednou mudlovskou holkou ze sousedství, aby mě naučila, jak se správně mudlovsky oblékat. Řekla jsem jí, že pracuji v obchodní společnosti a potřebuji vhodné oblečení do práce. Vyměnila jsem si u Gringottových mudlovské peníze a nakupovala v mudlovských značkových obchodech. Nevěřili byste, jak je takové oblečení drahé…“ popotáhla. „A stejně to není nic platné… On mě nikdy rád neviděl…“

      „Tak uvidíme,“ řekl Harry. „Když přesvědčíme tetu, tak si snad už strýce nějak zpracuje. Když tak řeknu Kingsleymu, aby za ním zašel a trochu ho umravnil.“

      Paní Figgová se podívala na velké stojací hodiny v rohu, vstala a řekla:

      „Už jsou po večeři, měli bychom k nim jít hned, než se usadí k televizi. Pak s nimi už rozumná řeč nebude…“

      S těžkým srdcem zaklepali na dveře domu v Zobí ulici 4. Otevřít přišel Dudley, překvapeně zůstal stát mezi dveřmi a tupě na ně zíral. To už na chodbu vystrčila hlavu na dlouhém krku i zvědavá teta Petunie. Zůstala na ně zírat stejně překvapeně jako Dudley.

      „Já vím, že jsme přišli neohlášení a neočekávaní, ale aspoň pozvat dál, byste nás mohli. Máme něco důležitého na projednávání a nehodí se takové věci řešit mezi dveřmi…“ pomalu a klidně vysvětlovala paní Figgová.

      Dudley ustoupil na stranu a teta Petunie jim vyšla vstříc. Když se všichni nacpali na chodbu a Dudley za nimi zavřel vstupní dveře, tak je teta, bez jediného slova, odvedla do obývacího pokoje. Dudley se cestou potichu zeptal Levandule:

      „Co se stalo Vandi? Domluvili jsme se přece, že chvíli počkáme, než se táta uklidní…“

      „No právě… My už nemáme tolik času, abychom mohli čekat…“ odpověděla mu taky šeptem Levandule.

      Dudley se zatvářil tak hloupě a nechápavě, že měl Harry co dělat, aby se nerozesmál.

      Strýc Vernon už měl na stolku u svého oblíbeného křesla nastěhovanou mísu se sušenkami a ještě oblíbenější půllitrák s kakaem. Byl připraven se pohodlně rozvalit u televize a ještě si pročítal dnešní noviny, aby se připravil na večerní zprávy. Když uviděl, kdo všechno se opovážil rušit tuhle jeho šťastnou chvilku, tak se zamračil takovým způsobem, že Levandule tichounce zaúpěla. Tak Harry opatrně začal:

      „Omlouvám se, že vás rušíme takto bez ohlášení, ale je to velmi naléhavé…“

      Paní Figgová se dost samozřejmě posadila na širokou pohovku vedle strýce Vernona, s laskavým úsměvem na tetu Petunii, poplácala na místo vedle sebe a počkala, až se taky usadí. Pak kývla na Harryho a řekla:

      „Tady Harry by vám chtěl něco vysvětlit.“

      Harry se na ni podíval trochu vyčítavě, že hodila ten horký brambor jemu, ale začal si rovnat v hlavě, jak začít. Dal si na čas. Počkal, až se mamka s Levandulí pohodlně usadí do dvoumístné pohovky proti Dursleyovým a chvíli pobaveně pozoroval Dudleyho, který se postavil vedle nich a pořád nechápavě a tupě zíral na Levanduli. Ginny mu zůstala stát po boku, tak se na ni usmál a začal:

      „Stejně jsem k vám chtěl zajít, abych vás pozval na svou svatbu, ale to probereme pak. Nejdřív ta naléhavá záležitost…“ na chvilku se odmlčel, jako by sbíral odvahu a pak pokračoval: „Dozvěděl jsem se, že si nepřejete, aby se Dudley dále scházel s mou kamarádkou Levandulí, natož aby se zasnoubili…“

      Strýc Vernon si vztekle odfrknul a zabručel:

      „Jistě, jeden podivín je na tuhle rodinu až dost…“

      Teta jen vyděšeně jezdila očima po všech přítomných, jako by pořád nechápala, kde se tady vzali. A tak Harry pokračoval:

      „Jenže… objevila se nová skutečnost, která by vaše rozhodnutí mohla ovlivnit. Oni totiž spolu čekají dítě…“ oznamovacím tónem klidně pronesl Harry.

      „Cože!?“ vyhrknul Dudley a jeho obličej začal měnit barvu z bledé na brunátně rudou. „Ale přece jsi říkala, že budeš něco užívat, aby se to nestalo,“ a vyvalil na Levanduli svoje prasečí očička.

      „Já jsem ten lektvar začala užívat Dudley,“ fňukla Levandule, „ale už bylo pozdě, nezabralo to…“ a schovala obličej do dlaní.

      Dudley na ni zíral s naprosto nevěřícným výrazem ve tváři.

      „Ale to je…“ jeho obličej mluvil za něj. Najednou se přes něj mihnul výraz pochopení a pak se náhle rozzářil štěstím. „… to je úžasný! My budeme mít dítě! No páni…“ a zvednul Levanduli z pohovky, aby ji mohl obejmout.

      „Tak to tedy ne!“ vyletěl Vernon Dursley. „To si nenecháme líbit. Kdo ví, s kým si to uhnala a náš syn, aby to živil? To tedy v žádném případě!!!“ vztekal se a pro změnu zase jeho obličej získal až nezdravě rudou barvu.

      „Takhle tedy ne!“ ohradila se prudce mamka. „Levandule je slušné děvče! Sice taky nechápu, jak se mohla zamilovat zrovna do vašeho syna, ale stalo se. To, že to má takové důsledky je jen vinou jejich mládí a nezkušenosti, s tím už se bohužel moc dělat nedá. Vy byste se spíš měli zamyslet nad tím, jak těm jelimánkům pomoct, aby jejich dítě vyrůstalo ve šťastné a fungující rodině…“

      Strýc Vernon zrudnul tak, že měl Harry chvíli strach, aby nezkolaboval. Zato tetu Petunii mamčin projev probral ze strnulosti. Zalapala po dechu, jako by celou dobu ani nedýchala.

      „Vnouček? My budeme mít vnoučka? No to je úžasné…“ celá se rozzářila, vyskočila a rozběhla se k sekretáři. Ze své šperkovnice v zamčeném šuplíku vytáhla zlatý prsten s drobným diamantem a ukázala ho Dudleymu. „To je zásnubní prstýnek po babičce. Zdědila jsem ho jako starší dcera,“ dodala na vysvětlenou Harrymu. „Slíbila jsem jí, že ho dostane můj syn, až si najde dívku svého srdce…“ a podávala prsten svému překvapenému synovi.

      „Petunie! Jak jim na to můžeš skočit? Čert ví, jaké čáry na toho našeho chudáka nešťastného použila, aby ho k sobě připoutala, a ty jí v tom budeš ještě pomáhat? Aby musel zbytek života strávit mezi těmihle… divnými…“ nenacházel ta správná slova, protože si netroufal kouzelnickou přesilu ve svém domě urazit.

      Teta se na chvilku zarazila, ale pak s pohledem na přihlouplý, ale šťastný výraz ve tváři svého syna odpověděla:

      „Ale on ji opravdu miluje, Vernone, copak to nevidíš? Přece nechceš, aby naše vnouče vyrůstalo bez otce? A bez dědečka a babičky…“ dodala něžně.

      Harry si nedovedl představit, že by jeho obtloustlý strýc někdy dokázal tak svižně vyskočit z toho hlubokého pohodlného křesla, v kterém se každý večer s takovou oblibou rozvaloval.

      „Já tedy rozhodně ještě nehodlám být dědečkem!!!“ vztekle zasupěl a rázně odkráčel z obývacího pokoje. V hrobovém tichu, které nastalo, bylo slyšet jeho rozčilené funění a dupání na schodech do patra. Po chvilce rozpačitého ticha se ozvala paní Figgová:

      „Tak tady je zakopaný pes… Myslím, že mu ani tolik nevadí, že si Dudley našel čarodějku, jako to, že z něj chce tak brzy udělat dědečka…“

      Mamka se usmála.

      „S tím se srovná, jestli je to tak, tak se s tím časem vyrovná… Artur si také začal počítat šedivé vlasy, když mu Bill oznámil, že bude dědečkem. A teď je z malé Viktorie nadšený…“

      Pak se otočila k Levanduli:

      „A ty teď musíš tu šťastnou novinku oznámit svým rodičům, děvenko. Možná by s tebou měli být i tvůj nastávající a jeho maminka, aby se s tím dokázali lépe vyrovnat. Však je na čase, abyste už všichni navzájem poznali…“

      Teta se podivila:

      „Tví rodiče to ještě nevědí? Tak to pro ně asi bude stejný šok, jako pro nás, že?“

      Harry je ale trochu přibrzdil.

      „Tyhle podrobnosti si můžete domluvit pak, už bez nás… I když bych vám doporučil, abyste k poradě přizvali paní Figgovou, protože se dobře vyzná v kouzelnickém i mudlovském světě. Bude vám moct dělat prostředníka, abyste se vyvarovali nějakým nedorozuměním…“ usmál se na starou, moudrou paní.

      „Než odejdeme, tak bych s vámi rád probral ještě naši svatbu.“

      Usadil se i s Ginny pohodlně do uvolněné pohovky vedle paní Figgové a pokračoval:

      „Kdybychom pořádali jen malou, soukromou svatbu, tak bych vám jen prostě poslal pozvánku, ale tahle svatba bude výjimečná… Bude to velká sláva, protože ji budeme slavit dohromady s Ginniným bratrem Charliem, jeho nastávající Katií, s Kingsleym Pastorkem a Angelinou. Proto tam budou různí kouzelničtí politici ze všech koutů světa a kromě toho i všelijaké kouzelné bytosti. Obávám se, že i když už o našem světě víte dost, tohle by na vás mohlo být příliš náročné…“

      Dudley zpozorněl.

      „Nnne…budou tam snad takoví, jako ti příšerní mozko…mozkomor…mozkomorové?“ a zatvářil se hodně vyděšeně.

      Harry se usmál.

      „Ne Dudley, budou tam jen přátelské bytosti. Ale nevím, jestli se dokážete vyrovnat se skřítky, skřety, kentaury, nebo třeba s obrem… Jestli si myslíte, že byste takovou společnost dokázali strávit, tak bych byl rád, kdybyste na mé svatbě byli. Levandule a paní Figgová vám o těch bytostech můžou vyprávět, připravit vás na ně, abyste se naučili, jak s nimi jednat a nějak je nerozzlobit, nebo neurazit. Nechci na vás rozhodnutí hned. Rozmyslete si to a dejte mi včas vědět, jestli s vámi mám počítat. S paní Figgovou už samozřejmě počítáme,“ otočil se k ní s úsměvem, „pozvánku už brzy dostanete. A dejte mi vědět, kdybyste si myslela, že ke zmoudření strýce Vernona by mohla pomoct Kingsleyho intervence…“

      Zvedl se a společně s mamkou i Ginny se chystal k odchodu.

      „Teď už nás tu nepotřebujete, poradíte si sami…“ usmál se na tetu, Dudleyho, který ještě pořád držel v jedné ruce prsten po babičce a v druhé svíral ruku Levandule tak pevně, jako by se bál, že mu zmizí. Pak kývnul s povzbudivým úsměvem na paní Figgovou a s úlevou se rychle vydal do bezpečí Doupěte.

      Tam ještě chvíli se zbytkem rodiny a s portréty probírali, co se dělo a Harry šel nakonec spát s pocitem dobře vykonané práce.

      Druhý den po obědě se na tréninku poctivě připravovali na jednoho z nejtěžších soupeřů ve skupině.

      „Seveřané jsou velmi tvrdí a urputní bojovníci. Nikdy se nevzdávají a hrají hodně drsnou a rychlou hru,“ vysvětloval jim trenér Hollister. „Loni tenhle tým vypadl až ve čtvrtfinále s Ruskem. Postoupili z druhého místa jen jediný bod za Irskem. Hrají ve stejném složení jako minulý rok a tak proti nim máme první výhodu – my je dobře známe, ale náš tým je pro ně velkou neznámou. A další výhoda je, že letos proti nim hrajeme doma. Loni jsme si z Osla přivezli krutou a potupnou porážku 240 ku 20…“ zarděl se starý trenér tou vzpomínkou.

      A tak až do večera probírali taktiku, zkoušeli různé herní varianty a tentokrát trenéři do přípravy dost výrazně zapojili i náhradníky, z čehož Harry usoudil, že se obávají možných zranění… 

      Ta důkladnost přípravy způsobila, že na Harryho zase padla deka zodpovědnosti a tréma. Byl nervózní celý večer, skoro nespal a ráno vypadal tak utrápeně a unaveně, že ho Ginny na pár hodin vytáhla k Tyrkysovému jezírku. Tentokrát se o to místo museli podělit i s Ronem a Hermionou, ale ti svou dobrou náladou a uvolněností sejmuli z Harryho tu deku. Skvěle se bavili až do jedné hodiny, kdy se společně přesunuli do Doupěte na oběd. Pak se vydali každý jinam. Harry a Ginny na stadión Londýnských draků k poslednímu rozcvičovacímu tréninku a poradě před zápasem a Ron s Hermionou k Georgeovi do obchodu, kde měli sraz se zbytkem party, která sehnala lístky a chystala se přijít fandit.

      Ze zápasu byli nervózní všichni. Oliver pochodoval po šatně a dokola si sundával a zase nasazoval samozastiňovací brýle, bratři Bellingerovi se div nepoprali o svoje odrážecí pálky, neschopni z nervozity rozlišit, která je čí. Každý se s trémou vyrovnával po svém. Harry jen tiše seděl, zíral před sebe do podlahy a pokoušel se v myšlenkách vrátit k Tyrkysovému oku…

      A už to začalo. Skandinávci byli, kromě drobné chytačky, všichni chlapi jako hora, vysocí, mohutní, modroocí a s vlasy téměř bílými, jak byly světlé. Chytačka byla drobná, pružná tmavovlasá s temným pohledem. Trošku zešikmené oči a vystouplé lícní kosti prozrazovaly nějaký indiánský původ. Třeba mají ve Skandinávii něco, jako vlastní Eskymáky…´ pomyslel si Harry a přátelsky se na ni usmál. Ona se ale zatvářila odmítavě a nepřátelsky, tak se přestal soustředit na chytačku, ale na zápas. Kapitáni si podali ruce a pak, za ohlušujícího řevu z tribun, zaujali základní postavení. Seveřané začali s obrovským náporem. Než se Anglický výběr rozkoukal, prohrával 20:0. Drobná chytačka létala nad hrou takovou rychlostí, že měl Harry chvilku problémy, udržovat ji ve svém zorném poli. Musel se soustředit na to, aby se tím jejím tempem nenakazil a držel si vlastní styl a rychlost. Ale už si zvykl a konečně mohl svou pozornost věnovat i probíhající hře. Jeho tým už prohrával 30:0, ale pomalu se začínal vzpamatovávat.

      Roger šikovným manévrem vyrazil camrál z rukou seveřana, kličkoval a stáhnul na sebe pozornost dalšího střelce, pak pokračoval v nacvičeném signálu. Camrál od něj převzala Diana tak, že si toho v první chvíli Skandinávští střelci ani nevšimli a oba se hnali dál za Rogerem. A tak dal Stevenovi a Dianě dostatek prostoru ke skórování. Bouře ovací rozechvěla vzduch na stadionu tak, že se Harrymu začaly dělat mžitky před očima. Jen taktak uhnul prudkému potlouku, který na něj vyslal obrovský severský odrážeč a začal se zase soustředit na hru. Potlouky totiž létaly s razancí, jakou Harry ještě nikdy nezažil. Bylo mu jasné, že kdyby někoho trefily, tak by ho nejen vyřadily ze hry, ale určitě těžce zranily. Bratři Bellingerovi sice neodpalovali potlouky takovou silou jako seveřané, ale byli rozhodně přesnější. Jeden ze Skandinávských odrážečů už dostal trefu potloukem do žeber, ale rána, která by Harryho, určitě alespoň na čas, úplně vyřadila z provozu, s ním ani neotřásla. Jen si heknul, odkašlal a vyrazil za potloukem, aby ho Josefovi vrátil zpět.

      Angličanům se podařilo vyrovnat hru a srovnat skóre, ale Harrymu bylo jasné, že výsledek celého zápasu bude záležet na něm. Když je hra takto vyrovnaná, tak prostě zvítězí ten tým, který chytí zlatonku. Přestal se soustředit na hru. Vyhlížel zlatonku a hlídal si jen potlouky a eskymáckou chytačku. První katastrofa potkala Olivera. Odrazil sice prudkou střelu camrálem na obruče, ale jen za cenu přeražení násady svého Kulového blesku. Podařilo se mu bez úrazu nouzově přistát, ale než si stihnul doběhnout ke své lavičce pro náhradní koště, tak Skandinávie dokázala dvakrát skórovat, přes veškerou obranou snahu Anglických střelců.

      Po pětačtyřiceti minutách zápasu prohrávali 90:70, zlatonka nikde v dohledu a přišla další pohroma. Diana Lynchová musela udělat prudkou, krkolomnou kličku, aby se vyhnula potlouku odpáleného proti ní, z bezprostřední blízkosti. Smrtícímu míči se sice vyhnula, ale narazila při tom do severského odrážeče. Diana nebyla žádná křehotinka, byla silná a velká na děvče, ale vypadalo to, jako by v té obrovské rychlosti narazila do skály. S odrážečem to ani nehnulo, ani ho ten náraz nevychýlil ze směru, ale Diana se, zkroucená bolestí, vydala kolísavým a houpavým letem přímo ke hráčské lavičce. Roger s kapitánskou páskou na ruce požádal rozhodčího o oddechový čas a všichni se vydali za ní zjistit, jak na tom je. Dianu už měli v péči oba léčitelé týmu. Eva do ní lila nějaké lektvary, asi proti bolesti, David s pomocí hůlky léčil hned několik zlomenin. Pak se zvedl a pohlédl na trenéra Hollistera. „To je na střídání… Zlomená kost pažní, klíční a dvě žebra. Je to spravené, ale potřebuje minimálně dva dny klidu, aby se stabilizovala…“

      Trenér přikývnul a zavolal rozhodčího, aby nahlásil střídání. „Angelina Johnsonová,“ diktoval mu do zápisu a Angi vyskočila na koště, aby se proletěla kolem stadionu a představila se obecenstvu, jak velí pravidla. Přivítal ji hurónský řev domácích tribun a Dianu, odcházející v doprovodu léčitelky Evy ze stadionu, ocenili skandováním jejího jména a potleskem. To už ale rozhodčí odpískal konec oddechového času a zápas pokračoval. Angelina mezi střelce skvěle zapadla a hra se zase srovnala. Oliver dělal mezi obručemi zázraky, jako by snažil vynahradit týmu svůj nezaviněný výpadek s koštětem a tak Anglie brzy vyrovnala. Už hráli přes hodinu, skóre bylo 100:100 a severským hráčům tekly stružky potu, ze zplihlých vlasů, po tvářích… Jejich únava z horka už byla znatelná. Jejich hra se sice zpomalila, ale zato se ještě přitvrdila. Zvláště odrážeči přidali do svých ran i trochu vzteku z toho vedra.

      Harry se soustředil na vyhlížení zlatonky a hlídání drobné, rychlé chytačky, takže až Angelin hlasitý, varovný výkřik ho upozornil na to, že se něco děje. Rychle se otočil a už jen zahlédl, jak Oliver padá z koštěte po zásahu potloukem. Byl u něj Jonatan Bellinger, který ho zachytil. Ale Harryho pozornost náhle upoutal zlatý odlesk přímo za zády mohutného odrážeče, který měl Olivera na svědomí. Uvědomil si, že snědá chytačka byla ještě před okamžikem na druhé straně stadionu a bez zaváhání vyrazil vpřed. Vypadalo to, jako by se vydal do útoku proti odrážeči, pomstít svého brankáře. Koutkem oka viděl, jak se odrážeč s pohrdavým úsměvem chystá na střet, ale jeho pozornost byla upoutána na zlatý míček, který poletoval laškovně asi 3 m za seveřanem. Těsně odrážeče minul a ještě přidal, protože zlatonka mu začala unikat. Ale neutekla daleko. Po pár metrech ji měl na dosah…

      Už ji svíral v dlani a s prudkým obratem ji vítězně zvednul nad hlavou. V tu chvíli dostal do hrudníku přímý zásah potloukem. Nemohl popadnout dech a hrozná bolest ho zkroutila na násadu koštěte. Jen částečně při vědomí zvládl korigovat prudký sestup k zemi, tam se svalil z koštěte a se zlatonkou ještě pevně sevřenou v dlani, se pokoušel o jediný slabý nádech. Byl jen trochu při vědomí, ale aspoň natolik, že viděl přibíhat léčitele, že si uvědomil krev, kterou vykašlal, a proto naprosto souhlasil s Davidem, který prohlásil:

      „To bude vážné, musí okamžitě za Oliverem k Mungovi…“

      Cítil, jak mu vytrhnul z dlaně zlatonku, viděl, jak ji předává Rogerovi, zaregistroval ještě vyděšený výraz v  tváři Angeliny, ale to už ho David pevně popadl oběma rukama za ramena, aby ho přemístil. Dostavil se stejný pocit, jako při jeho prvním asistovaném přemístění s Brumbálem. Ze všech stran cítil strašlivý tlak. Oční bulvy jako kdyby mu někdo silou tlačil do důlků a kolem jeho bolavé hrudi, jako by se mu sevřely železné obruče. To už bylo na Harryho příliš a on konečně upadl do milosrdného bezvědomí.  

      Když se probral, tak první co uslyšel, byl zpěv Fénixe. Fawkes zpíval potichu píseň, která konejšila a hladila po duši. Škoda, že nemáš v repertoáru takovou, která by mě zbavila té hrozné bolesti…´ pomyslel si Harry a otevřel oči. V tu chvíli pochopil, že ta píseň nebyla určena jemu. Ležel v nemocnici a u jeho postele seděla vyděšená a ubrečená Ginny. Chtěl ji oslovit, ale z jeho úst zaznělo jen zachroptění. Ginny vyskočila a dala mu po troškách napít vlažného bylinkového čaje.

      „Lež, nehýbej se Harry. Léčitel říkal, že budeš mít žízeň, až se probereš. V klidu se ještě napij, nehýbej se a nemluv…“

      Ale jemu se trochu ulevilo a cítil potřebu vyzkoušet svůj hlas.

      „Ginny, jak je na tom Oliver?“ zašeptal.

      Jeho láska s úsměvem zakroutila hlavou, ale pak odpověděla:

      „Leží vedle tebe Harry.“

      Harry s velkým úsilím a přemáháním pootočil hlavu a uviděl Oliverovu maminku, která starostlivě střežila svého bezvědomého syna.

      „Prasklá lebka a těžký otřes mozku. Už ho ošetřili, bude v pořádku…“ odpověděla na jeho pohled. Harry se utrápeně usmál a slabým hlasem ji uklidnil:

      „To znám, bude to dobrý…“

      Ona se na něj smutně usmála.

      „Já vím, není to poprvé… Neměl by ses namáhat, je vidět, jak tě každé slovo bolí, chlapče.“

      „Nezajímá tě, co je s tebou, Harry?“ ozvala se zase Ginny.

      Harry tedy s velkým utrpením otočil hlavu za jejím hlasem. V očích jí viděl trochu rozhořčení a spoustu úlevy. Tak se na ni usmál a řekl:

      „Žiju, ne?“

      Ginny zakroutila hlavou a začala vysvětlovat:

      „Měl jsi zlomená čtyři žebra. Jedno z nich ti prorazilo plíci v těsné blízkosti srdce. Museli ti dát dávku životodárné mízy, aby tě udrželi naživu, dokud nenapraví napáchané škody. Měl jsi namále, Harry…“ a zase se jí nahrnuly slzy do očí.

      Harry pravou rukou stiskl její, kterou měla položenou vedle něho.

      „Ginny… No tak, dobře to dopadlo. Neplač…“ Chvilku se odmlčel, aby nabral trochu sil a pak se zeptal: „Kdy mě pustí domů? Nelíbí se mi tu…“

      Jeho láska se přes slzy rozesmála.

      „Tak to si počkáš. Tvoje osobní léčitelka je drsná dáma, madam Růžičková tě v posteli a v klidu udrží, o to strach nemám… Dohodla se s mamkou, že si tě tu nechá určitě do zítřejšího večera. Jestli se budeš dobře hojit a nebudou žádné komplikace, tak tě pak pustí do domácího ošetřování. Ale musela jí slíbit, že tě ještě minimálně další dva dny udrží v naprostém klidu.“ Harry se zamračil a nesouhlasně zamručel, tak Ginny pokračovala: „Být tebou, tak ani nezkouším nesouhlasit, nebo snad odmlouvat… Však uvidíš, za chvilku by tě měla přijít zkontrolovat.“ A její nálada se očividně zlepšila.

      Brzy měl Harry příležitost, aby její slova pochopil. Do jeho pokoje vtrhla velká, silná a hřmotná ženská. Hnědé vlasy měla sestříhány ve tvaru helmy a pod nosem měla tmavý knír.

      „Tak už se nám chlapec probral? No však už bylo načase, drobku. Jak se cítíš, co? Ještě to bolí?“ zahulákala tak, že se Oliver se zaúpěním začal probírat z bezvědomí. Harry na ni zíral jako na příšeru. „Dal jsi nám pořádně zabrat, chlapče, ale za pár dní budeš v pořádku.“

      „Pozítří hrajeme proti Švýcarsku…“ slabým hlasem konstatoval Harry.

      „Tak na to tedy rychle zapomeň, chlapče!“ uťala ho rázně léčitelka. „Nevím, kdo bude hrát pozítří famfrpál, ale ty to rozhodně nebudeš.“

      „A já?“ zeptal se slabým, roztřeseným hlasem Oliver.

      Obrovská léčitelka obrátila svou pozornost na něj.

      „Ani ty chlapče. U plesnivého Merlinova vousu, copak jste se oba zbláznili? Kdybych věděla, že vás udržím, tak bych vám dala oběma týden klidu na lůžku. Minimum je ale tři dny pro vás,“ ukázala na Olivera, „a čtyři pro vás…“ pokračovala směrem k Harrymu. „Oba jste měli namále,“ dodala ještě a nabručeně odpochodovala.

      „No nazdar…“ smutně zkonstatoval Oliver. Harry se jen utrápeně podíval na Ginny.

      Ta se na něj chápavě usmála a vysvětlila mu:

      „Diana taky nebude moct proti Švýcarům nastoupit. Tak trenér Hollister prohlásil, že nasadí komplet náhradní tým. Roger se Stevenem s námi pojedou jako náhradníci. Tak si konečně taky zahrajeme. Švýcaři jsou zatím nejslabší soupeř ze skupiny, prohráli i s Řeckem. Charlie se hrozně těší, ale já mám trochu trému, snad nezklameme…“

      Harry se na ni usmál a hledal slova, kterými by jí dodal trochu odvahy. Ale nedostal se k ničemu, protože v doprovodu mamky dorazil mladý léčitel s rudofialovými uspávacími lektvary.

      „Konec návštěv, naši hrdinové se musí pořádně prospat. Myslíte, že přesvědčíte toho Fénixe, aby šel s vámi domů?“ zeptal se mamky.

      „Fawkesi?“ podívala se na něj mamka.

      Fawkes potichu zaprotestoval.

      „Myslím, že mu asi neporučíme… Tak bude lepší, když mu sem přivoláme bidýlko, aby nenocoval u Harryho na posteli…“

      Jak řekla, tak udělala. Pak pohladila Harryho po tváři a dodala:

      „Zítra se tu určitě nudit nebudeš, Harry. Chystá se sem za tebou a Oliverem spousta lidí. Vypij si hezky lektvar, ať se na to pořádně vyspíš, chlapečku.“

      Ještě s Ginny dohlédly na to, jak ho uspávací lektvar ihned uzemnil a pak šly domů.

       

      Items details

      • Hits: 8244 clicks

      Tecox component by www.teglo.info