Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

Démoni z bažin

dmoni_z_bain-thŠkolu mají naši hrdinové bezpečně za sebou a čekají je další dobrodružství. Kvalifikace na Mistrovství světa, svatba, velké finále.

... a že by se zase ten Harry do něčeho zapletl? Průšvihy si ho prostě najdou všude...


    Kapitola 6, Maskot pro finále

      Jelen_a_laNa zápas s Irskem se připravovali opravdu důkladně. O tom, že postoupí, už nepochyboval nikdo z nich, ale tenhle zápas měl rozhodnout, jestli postoupí jako vítězové, nebo jako poražení. Taky jim měl ukázat, jaké šance mají jako tým ve čtvrtfinále, semifinále a případném finálovém zápase. Irové totiž už pět let patřili ke světové špičce. Před pěti lety je Harry viděl v akci na Světovém šampionátu, na který ho sebou vzali Weasleyovi. Od té doby se v týmu sice vyměnilo pár hráčů, ale do semifinále se dostali pokaždé a předloni dokonce zase do finále, kde jim Bulharsko vrátilo porážku z Anglie.

      Probírali s trenéry jednoho hráče po druhém. Většina Harryho spoluhráčů sledovala dění ve vrcholovém famfrpálu dost intenzivně a tak měl brzy pocit, jako by všechny Iry znal osobně a dost důvěrně.

      „Na odrážeče si musíte dávat velmi dobrý pozor. Jejich potlouky nemají sice takovou razanci, jako Skandinávské, ale jsou mnohem přesnější. A od té doby, co před třemi roky Quigley skončil a nahradil ho mladší bratr Briana Connollyho Nick, tak jsou ještě sehranější a účinnější… Bratrské dvojice jsou prostě k nezaplacení…“ usmál se na bratry Bellingerovi trenér Hollister.

      Harry zavzpomínal nahlas:

      „Já pamatuji střeleckou trojici – Troy, Mulletová, Moranová. Viděl jsem je v akci ve finále na mistrovství před pěti lety v Anglii…“

      Trenér Hollister přikývl:

      „To byla opravdu úderná trojka. Troy a Mulletová jsou tam pořád. Moranová se vdala a má děti, ale  Tommy Kelly, co ji nahradil je snad ještě lepší než ona. Každopádně střelcům přidal na razanci a důraznosti a je hodně rychlý.“

      Oliver ho doplnil:

      „Byl to původně chytač a nebyl vůbec špatný. Jezdil s nimi jednu sezónu jako univerzální náhradník. Prý není špatný ani jako brankář…“

      Béda Kulička se přidal se svým hodnocením chytačů:

      „Předloni byla Grace Fitzpatriková ještě příliš mladá a nezkušená, tak jela na mistrovství jen jako Lynchova náhradnice. On se ve čtvrtfinále zranil a tahle irská Američanka je vytáhla až do finále. Ta holka je třída…“

      „Irská Američanka?“ podivil se Harry.

      „Její předkové se do Ameriky přestěhovali již před mnoha generacemi, takže je rodilá Američanka. Jenže tam se famfrpálu zdaleka nevěnují tak vášnivě, jako v Jižní Americe, nebo u nás. Američani prosazují už mnoho let proces integrace a jejich děti se ve škole učí, jak nenápadně splynout s mudly, mnohem víc než kouzla. A tak preferují různé mudlovské sporty před famfrpálem. Ta holka je fakt dobrá, vůbec se jí nedivím, že se kvůli famfrpálu trhla od rodiny a vrátila se do vlasti předků…“ vysvětloval Béda. Charlie se k němu přidal:

      „To je fakt, Severní Amerika byla ve finálových zápasech naposledy před jednadvaceti lety a to vypadli hned ve čtvrtfinále… Proto někteří kvalitní hráči občas hrají za Mexiko, tam je Famfrpál mezi kouzelníky přeci jen oblíbenější než ty jejich sporty jako Baseball, Basketball, Fotbal, nebo Hokej…“

      „Páni, Charlie, ty máš ale vědomosti…“ žasl Harry.

      Charlie se rozesmál.

      „Byl u nás v dračí kolonii jeden Američan na dvouleté stáži. Létal dost dobře, tak jsem se s ním bavil i o famfrpálu. On právě jezdil hrát do Mexika a o těch divných sportech, co hrají na severu, mi vyprávěl…“

      Trenér Hollister pokračoval:

      „Jack Ryan je opravdu špičkový brankář. Jeho zkušenosti, klid a rozvaha jsou k nezaplacení, vždyť už je mu osmatřicet. Ale díky svému věku, je to momentálně jediný slabý článek toho týmu. Není už zdaleka tak obratný, rychlý a pozorný jako zamlada. Náhradní brankář nestojí za moc, a kdyby se vám ho povedlo vyřadit, tak by to pro nás byla ohromná výhoda…“ otočil se na bratry Bellingerovi. „Nesmí poznat, že po něm jdete. Naopak… Ze začátku se musíte soustředit na střelce a na chytačku, abyste ho ukolébali. Jak ale bude vhodná příležitost, tak ho musíte sundat.“

      Oliver souhlasně pokýval hlavou, ale připomenul:

      „Můžou ho nahradit Kellym, je univerzální…“

      „Ano, o této variantě jsem taky přemýšlel,“ odvětil trenér. „Jenže, tím zase rozhodí sehranou trojku střelců, takže by to byla výhoda tak, jako tak…“

      Tak probírali hráče po hráči celé pondělní dopoledne. Harry se dozvěděl i takové drby, že Troy a Mulletová spolu už dva roky chodí a po tomto mistrovství se mají brát, že Fitzpatriková střídá partnery častěji než hábity a brankář Ryan je nejspíš na kluky, protože s ženskou ho ještě nikdy nikdo neviděl, zato hezkých mládenců se kolem něj pořád točí spousta.

      Odpoledne zase nacvičovali další a další signály, které by se na Iry daly použít. Harry a Charlie spolu trénovali různé klamné manévry a pomocné výpady pro podporu útoků i obrany. Domů dorazili až večer a našli Doupě provoněné jako pekárnu. Stůl zaplněný krabicemi s deseti, možná patnácti druhy koláčků a maminy unavené, ale spokojené, seděly mezi těmi krabicemi s kafíčkem v rukách.

      Mamka je poslala do obývacího pokoje a odbyla je k večeři jen několika tácy obložených chlebů. Winky jim přinesla konvice s čajem, Krátura pár lahví máslového ležáku. Během večeře se k nim přidali i Ron s Hermionou.

      „Tak jsem byla dnes u Gringottových…“ jen tak do vzduchu pronesla Hermiona. „Byla jsem tam sama, Ron mě v tom nechal,“ sekla po svém snoubenci vyčítavým pohledem. „George nám sehnal lístky na zápas s Irskem, ale potřeboval peníze hned…“

      Harry se na ni pozorně zahleděl.

      „A co? Jak se na tebe tvářili?“ zeptal se napjatě, když dlouho nic neříkala.

      Hermiona se rozesmála.

      „Nejdřív mě stihlo pár nehezkých pohledů, až mi z toho běhal mráz po zádech a chtěla jsem utéct. Pak se mě ale ujal jeden, docela přátelsky se tvářící skřet, dovezl mě k mému novému trezoru, a když mě vyprovázel, tak se ptal, jestli už přijali můj protivlkodlačí lektvar do letošní soutěže Nejpozoruhodnější lektvarnické společnosti.“

      „No jasně,“ ušklíbla se Ginny, „cítí v tobě zazobaného, věrného zákazníka svojí banky… Všechny hříchy jsou tímto odpuštěny.“ A všichni se uvolněně rozesmáli.

      Přišel i George a s tajemným úsměvem je pozval:

      „Večer po zápase s Irskem byste se mohli zdržet na stadionu. Bude probíhat konkurs na národního maskota pro finále Mistrovství světa. Měli byste vidět, jak geniálního máte bratra a budoucího švagra. Věřím, že náš návrh nejde překonat. Prostě musíme vyhrát…“

      Harry se usmál:

      „Kdo je to my a co máte vyhrát?“

      George se ušklíbl:

      „No, to vám prozradit můžu… My je: já, Lee, Seamus a Dean. Když vyhrajeme konkurs, tak pojedeme s ministerskou výpravou na mistrovství. Vstupenky na všechny zápasy národního týmu a ubytování zdarma. To už přece stojí za trochu námahy, nemyslíte?“

      To bylo všechno, co z něj dostali. Odmítal prozradit cokoli o tom, co spolu vytvořili a když na něj doráželi příliš, tak utekl a šel spát do svého bytu nad obchodem v Příčné ulici.

      A bylo to tady. Nejdůležitější zápas základní skupiny. To bylo první, co Harrymu blýsklo hlavou, když se ráno probudil. Spal kupodivu docela dobře a cítil se odpočinutý a ve formě. Po snídani se vydali na stadion, aby okoukli Irský tým při tréninku na stadionu Londýnských draků a také se rozpohybovali na košťatech. Na oběd se všichni vydali zase domů, zatímco Irové měli uchystané jídlo v šatně hostů. Mamka jim připravila lehké zeleninové ragú a osvěžující bylinkový čaj pro bystrou mysl, sílu a vytrvalost. Ve dvě se zase sešli v šatně na poslední taktickou poradu.

      Zápas začal ve čtyři hodiny. Při nástupu házela Grace Fitzpatriková po Harrym laškovně očima. Ostatní se tvářili sebevědomě, ale velmi soustředěně. Harry se na Grace zlehka usmál, aby si nemyslela, že je morous a nezdvořák, ale pak už se soustředil na zápas.

      Tentokrát se nenechali překvapit. Počítali s drtivým náporem už od začátku a hra rychle nabrala neuvěřitelné obrátky. Oba brankáři měli od prvních vteřin plné ruce i nohy práce, ale první body se objevily až po deseti minutách hry. Diana vystřelila na obruče z velkého úhlu a její střelu Ryan hladce vyrazil. Jenže na odražený camrál čekal ve správnou dobu na správném místě Steven a hladce ho prohodil spodní obručí. Tribuny šílely a Anglie vedla nad Irskem 10:0. Netrvalo to ale ani 5 minut a Irsko vyrovnalo. Jak Oliver u obručí, tak Harry měli co dělat, aby uhlídali potlouky, které na ně Irští odrážeči pálili ze všech stran. Na střelce se nijak nezaměřovali a Harry doufal, že tím nepoleví v ostražitosti a nenechají se sundat.

      Bratři Bellingerovi se překonávali. Už po patnácti minutách měli na svědomí Troyovo zlomené koště a Grace Fitzpatriková, když už podruhé jen taktak uhnula prudkému potlouku, radši opustila herní zónu a vyhlížela zlatonku z bezpečnější výšky. Najednou se vrhla střemhlav dolů a řítila se velkou rychlostí k zemi. Harry zareagoval okamžitě a snažil se během střemhlavého letu očima vypátrat zlatý odlesk. Ale nikde zlatonku neviděl a došlo mu, že se na něj pokusila nahrát Vronského fintu. Zpomalil a rozhlédl se. Uviděl, jak Tommy Kelly pronásleduje Dianu, která právě dostala přihrávku od Rogera. Prudce zabrzdil a udělal kličku, kterou se dostal přímo mezi ně. Kelly musel prudce změnit směr, aby do něj nenarazil a Diana tak dostala trochu prostoru, aby mohla pokračovat v akci. Rozletěla se přímo k obručím a Steven se připojil přímo za ní. Diana naznačila střelu na horní obruč, ale camrál jen přehodila přes hlavu do Stevenových rukou. Ten neváhal a okamžitě ho prohodil pravou dolní obručí. Další signál, který vyšel, a Anglie vedla 40:20…

      Harry se bleskovým úhybným lopingem vyhnul potlouku a radši přeletěl do bezpečné výšky, kde se potkal s Grace. Už s ním nekoketovala. Z jejího pohledu sršely blesky. Její vznětlivá Irská krev těžce nesla, že jí na fintu neskočil. Harry se na ni uličnicky ušklíbl a smířlivě se usmál. Pak už se ale zase rychle věnoval hře. Hráči pod ním se míhali tak, že vypadali jen jako rozmazané šmouhy. Červené a zelené šmouhy. Takové tempo Harry ještě nezažil. Když viděl před pěti lety Iry hrát proti Bulharům finále, tak byl z té rychlosti ohromen tak, že zpočátku ani nestíhal zápas sledovat, nedokázal si tenkrát představit, že by někdy mohl v takovém tempu sám hrát. Teď byl nedílnou součástí týmu, který po čtyřiceti minutách hry vyhrával nad bývalými mistry 60:30.

      Přesto, jaké myšlenky mu letěly hlavou, bedlivě sledoval chytačku i prostor kolem sebe. A najednou ji uviděl… Grace letěla směrem k němu od Oliverových tyčí a zlatonka se třepetala kousek za ní… Věděl, že v této pozici by neměl šanci a tak udělal ledabyle smyčku, kterou používal pravidelně na rozhlédnutí kolem dokola, ale nedokončil ji. Nalehl na násadu svého koštěte a vyrazil největší rychlostí k úpatí Irských obručí. Rychle mrknul pod svou paží za sebe dozadu, jestli Grace zareagovala tak, jak potřeboval a pak s úsměvem zakličkoval mezi tyčemi jen metr nad zemí. Když vyrovnal let a dlouhou obrátkou zase získával zpět výšku, zjistil, že Grace nebyla jediná, na koho tahle finta zabrala. Brankář Ryan neodolal a soustředil se na Harryho a pomyslnou zlatonku víc, než na dění kolem sebe. Toho neprodleně a hbitě využil Jonatan Bellinger. Harryho až zabolela žebra, když viděl a slyšel, jak prudký potlouk zaduněl o jeho hrudník. Grace využila toho, že byla po ruce a pomohla svému otřesenému a potlučenému brankáři na lavičku. Troy jako kapitán požádal o oddechový čas pro svůj tým a tak se Harry vydal také ke svým. Nedalo mu to a pořád se koukal k Irské lavičce. Bylo mu Ryana líto, obzvlášť po tom, co si užil se svými polámanými žebry. Ale léčitelé se brankářem nezabývali příliš dlouho, i když zřejmě nějaké žebro prasklo, protože trenér hlásil rozhodčímu střídání. Na koště vyskočil náhradní střelec a představil se publiku.

      „Harry… Harry! Soustřeď se přece,“ napomenul ho Béda Kulička.

      „Já… jen jsem sledoval, jak dopadl Ryan. Střídají, je to ta druhá varianta, trenére, Tommy Kelly půjde k obručím…“ omlouval svou nepozornost Harry.

      „Ano, s tím jsme počítali. Tak poslouchej, je to důležité. Herně je už zvládneme, ale Grace je opravdu moc dobrá. Musíš se teď soustředit, Harry. A dávej si obzvlášť dobrý pozor na potlouky. Zaměří se na tebe, protože jen tvoje likvidace jim dává šanci na úspěch.“ Pak se otočil na odrážeče: „Jonatane, ty jsi rychlejší, kdyby to bylo opravdu drsné, budeš dělat Harrymu osobní stráž. Musíš ho uhlídat…“

      Oddechový čas skončil a Harry velmi brzy poznal, že se trenér nemýlil. Šli po něm oba Irští odrážeči s takovou vervou, že by to bez Jonatana nezvládl. Jejich souhra by byla pro Harryho jistě fascinující, kdyby nemusel každou chvíli uhýbat dvěma potloukům naráz, každému z jiné strany. Zase se ve vzduchu setkal s Grace. Vypadala, že se opravdu dobře baví tím, jak manévruje mezi potlouky. Harry udělal znova prudký výkrut a při něm zahlédl zlatonku přímo pod sebou, těsně nad zemí. Vyrovnal let, usmál se na Grace a vrhnul se střemhlav dolů.

      „Vyšlo to…“ pomyslel si, když neslyšel těsně za sebou svist rozráženého vzduchu své soupeřky. Grace mu odmítla znova sednout na lep a než ho následovala, tak se nejprve důkladně rozhlédla, kam se to Harry řítí. Tím mu poskytla dostatečný náskok. Harry nespouštěl zlatonku z očí. Pomalu se rozletěla ke středu hřiště a tak mohl vyrovnat svůj střemhlavý let už tak dva metry nad zemí. Už se k ní blížil, už ji měl nadosah… Už slyšel svist blížící se Grace… Rychle hrábnul po zlatém míčku a uhnul prudce na stranu, aby se chytačce vyhnul. Byla opravdu dobrá… Vyrovnala svůj let těsně nad zemí. Špičkami bot prohrábla stébla trávy a proutím svého koštěte je pořádně pročísla. Byla rudá vzteky a vrhla na něj zničující pohled. Tak se na ni znova mile usmál a pak se, se zlatonkou vítězně zdviženou nad hlavou, rozletěl vstříc svému týmu.

      Stadion duněl ovacemi, a lidé svůj vítězný, ale dost unavený tým, nechtěli pustit na zasloužený odpočinek do šaten. Až když rozčílení, zklamaní a rozladění Irští fanoušci podpálili část tribun a pořadatelé začali stadion vyklízet, bylo jim dovoleno odejít.

      „Porazili jsme Irsko… dvě stě čtyřicet ku padesáti… to je neuvěřitelné…“ opakoval už po několikáté Roger, jako by tomu pořád ještě nemohl uvěřit. Všichni doufali ve vítězství, ale přesto vypadali, jako by tomu pořád nevěřili. Všem chvíli trvalo, než se s tím faktem vyrovnali. Teprve pak přišlo uvolnění a nával štěstí a radosti. Během oslavy v šatně, Charlie řekl ostatním o chystaném konkurzu na národního maskota a celý tým se shodl na tom, že se zdrží a podívají se, jaký tvor vyhraje a bude je provázet do finále.

      „Alespoň se vyhneme tomu davu fanynek, které na nás jistě číhají před stadionem…“ konstatoval rozvážně Oliver.

      A tak po dvou hodinách odpočinku, osvěžení koupelí a občerstvení dobrotami, které jim do šatny připravili správci stadionu, usedli na tribunu nad svou vítěznou hráčskou lavičkou. Kousek od nich sedělo asi padesát lidí z ministerstva – komise, která měla hodnotit a vybrat vítěze. Bylo tam pár známých tváří, včetně Kingsleyho. Pan Weasley přišel radostně poplácat Harryho i ostatní po ramenou a přisedl si k nim.

      „Měl jsem být taky v komisi, ale protože se soutěže zúčastní i George, tak jsem musel svoje místo přenechat Diggorymu, ale podívat jsem se přišel. Jsem fakt zvědavý, co ten náš George zase vyvede…“ vysvětloval rozpačitě.

      Konkurs začal velmi poeticky. Na stadion nastoupil mohutný, velký kouzelník ve sněhobílém rouchu a s ním tři mladí chlapci v bledě modrém, s flétnami v rukách. Velký muž nesl obrovský pytel z bílého plátna, v kterém se cosi hemžilo. Položil ho před sebe na zem a otevřel ho. Vyhrnul se z něj ohromný roj drobných a křehkých květinových víl. Ty už Harry znal. Byly sotva větší než dlaň a ať už měly jakoukoli barvu, tak se třpytily zvláštním perleťovým leskem. Už jich pár viděl, ale tady jich byly tisíce… Kroužily neuspořádaně nad celou plochou stadionu, až se z jejich třpytu dělaly mžitky před očima. Pak bílý kouzelník vytáhl z pytle zvláštní dřevěnou píšťalu a přiložil ji k ústům. Celý stadion naplnila úžasná hudba. Jako by prostupovala jejich těly. Pomalá, něžná melodie zklidnila rojení víl, a když se přidali s rytmickým nápěvem i chlapci s flétnami, tak se víly začaly třídit a shromažďovat do skupin podle barev. Byly tam červené, modré a bílé a tyto barevné obláčky kroužily v takovém zvláštním tanci po celé ploše. Skupiny se navzájem míjely, prolínaly a zase se oddělovaly. Vypadalo to opravdu působivě. Rytmus hudby se dostával do tempa a z toho barevného hemžení už všem přecházel zrak. V tom přišlo finále… Melodie hladce a nenápadně přešla do dlouhé, jásavé a slavnostní famfáry. Víly se shromáždily do hustého neprostupného houfu a najednou se nad plochou stadionu vznášela třepotající se, třpytivá, červeno modro bílá vlajka Anglie…

      „No, to se bude muset George opravdu překonat, aby tohle trumfnul…“ pomyslel si Harry, když kouzelník přestal hrát, uklidil píšťalu do pytle a za ní se tam začaly hrnout i všechny ty nádherné, droboučké víly. Za pár okamžiků už byla plocha prázdná, bílý kouzelník se, spolu s chlapci, uklonil komisi a vznešeně se svým pytlem odkráčel ven.

      Harry s otevřenou pusou zíral na dalšího účastníka konkurzu. Na plochu napochodovala profesorka Červotočková a na tenoučké, sotva viditelné zlaté ohlávce, vedla nádherného, dospělého, třpytivě bílého, hřebce jednorožce. Došla s ním až doprostřed plochy a z hlavního vchodu na stadion vyběhli další jednorožci. Pět ročních hřebečků, kterým už začal růst roh, ale ještě neztratili zlatou barvu svojí srsti, osm klisniček, kterým už mohly být tak tři roky. Jejich těla už byla bílá, roh měly už dost velký, ale jejich hřívy a načesané ohony měly stále ještě zlatou barvu a pak asi patnáct dospělých, sněhobílých kobylek. Za nimi přišla dvě děvčata, která Harry od vidění ze školy znal. Téměř neslyšitelným pobrukováním a pohvizdováním rozdělovaly jednorožce do skupin. V tom se z oblohy snesl Hipogryf, černý jako havran a na něm seděla další dívka. Začala kroužit kolem hřebce a jednorožci se dali do tance. Kolem hřebce a madam Červotočkové kroužili nejprve zlatí hřebečci, ve větším kruhu je obíhaly kobylky se zlatou hřívou a v největším, vnějším okruhu divoce cválaly dospělé klisny. Měnili směr, vzpínali se na zadních, pohazovali hlavami, všichni ve stejném rytmu, ladně, vznešeně a důstojně. Harry zalitoval, že tohle nemůže vidět jeho Australský přítel Karel Sweet. Ginny si na něj taky vzpomněla:

      „Karel by byl nadšením bez sebe, co?“ uculovala se. Harry se taky usmál a přikývl.

      „Je to fascinující, co s těmi hrdými a nezávislými tvory dokázala, co?“

      Jednorožci se právě chystali na finále. Hřebec se vzepjal a skrz kruhy ostatních vyrazil tryskem kolem stadionu. Postupně se k němu přidaly skupiny zlatých a bílých jednorožců a oběhly celou plochu, než všichni zamířili k východu.

      Charlie mu odpověděl:

      „Profesorka Červotočková je na jednorožce specialistka. Oni ji milují a udělají pro ni, co si zamane… S tímhle představením, se ale fakt překonala, to bude těžké trumfnout…“

      Jeho otec ale nesouhlasil:

      „Ano, je to krásné a tady i efektní, ale musíte si uvědomit, že pro finále bude mnohem větší stadion. Argentinci prý postavili ještě větší, než jsme měli my tady… Tam se asi bez všechnohledů ani zápasem nepokocháte… Tam by těch pár jednorožců docela zaniklo…“

      Když na stadion naběhli George, Lee, Dean a Seamus, tak se začínalo pomalu stmívat. Dean a Seamus se postavili pod tribunu, každý doprostřed dlouhé strany hřiště a George s Leem se rozběhli každý k jedněm obručím. Pak George před sebe položil něco na zem a pár kroků poodstoupil. Rozhlédl se, zda jsou všichni na svých místech a začal…

      Z jeho hůlky vyrazil proud plamenů namířený na ten předmět, který předtím odložil. Z plamenů po chvíli vyběhl dráček. Smaragdově zbarvený Velšský zelený drak, velký asi jako ovčácký pes, se rozběhl prostředkem trávníku směrem k Lee Jordanovi. Zvětšoval se, rostl před očima… Už byl velký jako kůň a než doběhl do poloviny tak vyrostl do životní velikosti. Pak roztáhl křídla, dlouze zařval a pod vedením Leeho hůlky se vznesl. Rozletěl se okolo tribun a kluci si ho předávali hůlkami jako štafetu. Proletěl tak těsně nad přihlížejícími, že se všichni instinktivně přikrčili, a když znova zařval, tak měl Harry pocit, že právě ohluchl. Drak za hrozivého řevu obletěl tribuny dvakrát, a když se Harry rozhlédl, tak zjistil, že nikdo kromě Charlieho ani nedýchá. Charliemu svítily oči nadšením a na tváři se mu rozlil něžný úsměv, jako když Ginny kouká na svou kočku Žlutoočku…

      Mezitím drak přistál a kluci se k němu ze všech čtyř stran opatrně přibližovali, aby ho svými hůlkami udrželi pod kontrolou. Drak naposledy hrozivě zařval, vzepjal se na zadních nohách a pak přímo nad sebe vychrlil mocný sloup plamenů… Plameny zůstaly, i když drak zmizel a z toho mocného ohnivého živlu se ozval zpěv, nádherná jásavá melodie oslavující život, lásku, sílu i odvahu… z plamenů vyletěl Fénix a jeho zpěv ve všech vzbuzoval nadšení, odhodlání zvítězit a ohromnou sílu… Harry měl pocit, že dokáže cokoliv a na tvářích kolem sebe viděl totéž – „Tohle mistrovství vyhrajeme, jiná možnost pro nás neexistuje…“

      Fawkes se svou písní obletěl celý stadion a pak poklidně přistál Harrymu na rameni.

      „Tak proto ses v poslední době pořád někde toulal…“ s úsměvem konstatoval Harry a pohladil svého vynímečného a úžasného mazlíčka po hrudi.

      Bylo to opravdu působivé představení. Ten kontrast hrůzy z dračího řevu a naděje, odhodlání a nadšení ze zpěvu Fénixe byl ohromující… Pořád ještě z toho byli v šoku. Kluci odcházeli ze stadionu a George si z ruky do ruky přehazoval rozpálené dračí vejce…

      „Prostě jen působivě zvětšená a zdokonalená hračka pro děti…“ usmála se Ginny

      „Tohle museli vymyslet Seamus s Deanem, je to jako ta fontána na ministerstvu…“ konstatoval Charlie. „George a Lee jim to jen pomohli zrealizovat.“

      „Myslím, že o vítězi asi není pochyb…“ dodal Béda Kulička. „Budeme čekat na výsledky, nebo to rozpustíme?“

      „Měli bychom jít domů,“ připojil se trenér Hollister. „Musíte být unavení a další zápas je už pozítří. Zítra se sejdeme po obědě jen na krátkou taktickou poradu. Do Holandska nepotřebujeme žádnou velkou přípravu, dali letos dohromady jen velmi průměrný tým, zatrénujeme si trochu až na místě před zápasem…“

      „Kdy odjíždíme?“ zeptala se Angelina. „Myslíte, že bude čas vyrazit na nákupy? Jejich   Hanzovní ulice ve starém přístavu, na břehu  řeky Amstelu, je totiž vyhlášená. Naši odtamtud mají nádherný porcelánový servis na kávu. Samodoplňovací samovarná konvice, konvička na smetanu i cukřenka a pořídili ji hrozně levně. Chtěla bych se tam podívat…“

      Béda se zasmál.

      „Já si tam koupil sedmimílové dřeváky. Je to hrozný fofr, rychlejší než koště. Ale pak je u nás, kvůli bezpečnosti zakázali, tak jsou zapomenutý někde na půdě… Kamenné obchody jsou tam lemované spoustou trhovců. Dá se tam sehnat cokoliv… Taky bych se tam rád podíval…“

      Trenér Hollister přikývl:

      „Dobře, vyrazíme ráno v osm a dopoledne můžeme nakupovat. Amsterodamský stadion je na ostrově, kousek od Hanzovní ulice, tak to nebude problém…“

      Pak se rozloučili a vydali se konečně domů. Asi hodinu po nich přišli rozjásaní Lee s Georgem.

      „Tak jsme s převahou vyhráli! Jedeme do Argentiny!!!“

      Hned přivolali láhev ohnivé whisky a chtěli oslavovat. Harry byl ale utahaný jako kotě. Dal si s nimi jednu skleničku a šel spát.

      Druhý den ráno, během snídaně, připomněl Charlie:

      „Každý z nás, co jsme v týmu, tedy včetně náhradníků, dostane dvě vstupenky pro rodinné příslušníky. Je to na všechny naše zápasy i s ubytováním ve stanovém táboře. Měli bychom se domluvit, komu je dáme, když George jede s maskotem a táta s ministerskou výpravou…“

      „Já je dám Ronovi a Hermioně…“ usmál se Harry přes stůl na Rona. „To si přece nemůžete nechat ujít, ne?“

      Ron se šťastně usmál:

      „Hermiona bude mít fakt radost. Už se pokoušela sehnat vstupenky na celý týden za rozumnou cenu, ale oni nevědí, co by si za ně řekli. Nemohli bychom si je dovolit…“ celý se rozzářil a rychle do sebe naházel zbytek snídaně, aby mohl Hermioně tu dobrou zprávu hned předat.

      „Já jsem zase domluvený s Billem. Dají malou na ten týden babičce do Francie, aby si ji taky trochu užila, a pojedou oba. Nevím ale, jak je na tom Perci…“ pokračoval Charlie

      „Vzdal se místa v ministerské výpravě, protože Penelopa je těhotná a on ji tu nechce nechat samotnou. Artur jede vlastně místo něj,“ vysvětlovala mamka.

      „Jé, čekají mimino? A nám se nic neřekne…“ vyčítavě se na ni podívala Ginny.

      „Nikomu to dlouho neřekli,“ pokračovala mamka. „Penelopa měla první tři měsíce  těhotenství dost problémů, tak to nechtěli zakřiknout. Perci to řekl taťkovi, až když mu přepustil to místo ve výpravě do Argentiny. Byla jsem se na ni předevčírem podívat, už je v pořádku. U Munga jí namíchali nějaké lektvary, tak už se to zlepšilo. Je ale hodně vyčerpaná… Za ty tři měsíce, než se rozhodla vyhledat pomoc, všechno co snědla, zase vyzvracela. Vždycky byla hubená, ale teď je přímo vychrtlá, musí hodně odpočívat… Proto Perci nechce nikam jezdit.“

      Ginny se zamyslela:

      „No já dám tedy jednu vstupenku tobě. Tohle mistrovství by sis neměla nechat ujít, když máš v týmu tolik dětí…“ usmála se na mamku. „Ale komu nechám tu druhou fakt nevím… Možná by chtěla jet Lenka…“

      „Pan Láskorád dvě vstupenky na celý týden dostal od Denního věštce za to, že jim přenechal některé články Lee Jordana,“ oznámil George, který právě rozespale vstoupil do kuchyně. S očima červenými po včerejší oslavě a bolavou hlavou, požádal mamku o silnou kávu.

      „Takže s Lenkou jedou…“

      Ginny se podívala bezradně na Harryho. Ten najednou dostal nápad.

      „Musí mít domácí skřítci taky vstupenku?“ a podíval se na Kráturu a Winky, kteří myli nádobí po snídani.

      Winky se na něj vyděšeně podívala.

      „Winky už na mistrovství byla, pane. Hrozně se tam bála, pane. Winky se bojí výšek a hodně lidí, pane…“

      Harry si vybavil vyděšenou skřítku na tribuně a chápavě přikývl.

      „A co ty Kráturo? Ty bys nechtěl jet s námi? Seděl bys na tribuně s rodinou… Ty se přece výšek nebojíš?“

      Skřítek vykulil na Harryho svoje velké oči a celý se roztřásl, až se Harry lekl, co se děje.

      „Pán by vzal Kráturu sebou?“ a zase vypoulil oči, až mu celé zvlhly. „Krátura moc rád pojede s pánem, bude se o všechny moc dobře starat, když bude moct jet s vámi…“

      „No a je to vyřešené…“ zasmál se Harry a Ginny s úsměvem přikývla.

      „Mamko, ty si rozmysli, co bys chtěla koupit v Holandsku. Domluvili jsme se, že půjdeme nakupovat do Hanzovní ulice, prý se tam dá sehnat spousta věcí. Tak skus popřemýšlet, jestli ještě něco nepotřebujeme na svatbu, nebo do domácnosti… Já zatím taky nemám představu, ale můžu se inspirovat na místě…“

      Mamka se zamyslela.

      „Holanďané jsou vyhlášení nábytkáři. Mohli byste si tam koupit katalog. Stojí sice 20 až 30 Galeonů, ale zařídíte si z něj komplet celý dům na Grimmauldově náměstí a ještě určitě zbude i pár kousků nového nábytku do Doupěte…“

      Harry zpozorněl:

      „Jak to funguje?“

      „Z každého kousku nábytku udělají tolik kopií, kolik je katalogů. Každý kus má své katalogové číslo, podle kterého si ho přivoláš. Prostě tohle křeslo s označením třeba H123… Teta Muriel si z takového katalogu zařídila celý dům a ještě pár kousků nechala nám. Třeba to velké pohodlné křeslo v obýváku, co si tak oblíbil taťka, nebo ta skříň, co máme v ložnici…“

      „Dobrý nápad, mamko, takže nábytek, porcelán… a co ještě?“ pochválila ji Ginny.

      „Porcelán mi nekupujte, mám všeho dost, ani ho nepoužívám. Zdědila jsem všechno po mámě. Nakupte si pro sebe. Jen nezapomeňte nejdřív ochutnat, jaký čaj nebo kávu konvice vaří. Abyste nekoupili krásnou konvičku, která vaří patoky…“ a pak ještě dodala: „Neutrácejte zbytečně. V pátek vás čeká ještě příprava zásob nápojů na svatbu a to bude určitě ještě něco stát, i když vás na to bude víc. Jídlo zařídí Bradavičtí skřítci, dorty a zákusky zajišťuje firma, která má na starost výzdobu, koláčky jsme napekly, ale nápoje musíte zajistit vy.“

      To, že půjdou v Holandsku nakupovat, se nicméně rychle rozkřiklo a tak se za nimi začali trousit přátelé s různými objednávkami. Ještě před odchodem na trénink se zastavili Lee Jordan s Lenkou. Lee chtěl speciální brky, něco podobného Bleskobrku Rity Holoubkové, Lenka zase Kuchařskou knihu a semínka nějakých bylinek na vaření. Po tréninku přišel Bill, přinesl Harrymu čerstvé zásoby mincí z jeho trezoru a přidal pár svých Galeonů na katalog výletních jachet, protože si v pobřežních skalách, pod svou Lasturovou vilou, zařídil skryté a bezpečné přístaviště.

      „Fleur miluje plachtění a tak bychom za pěkného počasí mohli trávit volno na moři… A taky jsem přišel nabídnout naši pomoc při zajišťování nápojů na svatbu. Fleur má výborné zásoby těch nejlepších Francouzských vín, šampaňského a skvělý voňavý koňak…“

      Hermiona před ně večer vysypala hromádku Galeonů a prosila, aby se určitě podívali do nějakého knihkupectví, nebo antikvariátu a nadiktovala Ginny, která si začala dělat poznámky, o které tisky by měla zájem. Večer se u nich nenápadně zastavil George a prosil Harryho, aby se mu pokusil sehnat sušený oddenek Zapomětlíku sivého, který mu chybí do speciálního lektvaru, pro sprej zapomnění.

      „Neříkej, že bys něco takového opravdu chtěl dát do prodeje?“ podivil se ohromeně Harry.

      Georgeovi zasvítily oči šibalstvím:

      „Ááá, tady promluvil budoucí strážce zákona…“ a potichu se zachechtal, aby ho neslyšela mamka. Pak ho uklidnil: „Neboj… Za a) to není nebezpečné. Funguje to jako „Obliviate“. Způsobuje ztrátu paměti jen do deseti min před podáním, ale v rukách kouzelníka, co paměťová kouzla příliš neovládá, bude bezpečnější, než to kouzlo. Za b) to bude zboží jen pro vybrané zákazníky. Dětem, ani Mundungusovi Fletcherovi, se do rukou nedostane…“

      Tak vyrazili do Amsterodamu brzy ráno s plnými váčky na peníze. Přenášedlo je vyplivlo uprostřed hrací plochy Velkého famfrpálového stadionu. Správce je odvedl do jejich šatny, oznámil jim, že čas na trénink budou mít v jednu po obědě a ukázal jim východ, kterým se dostanou nejrychleji do Hanzovní ulice. Vedením jejich výpravy se ujal Béda Kulička. Vyšli ze stadionu a vrata se za nimi sama zavřela. Harry se překvapeně rozhlédl. Ocitli se na úzké zaprášené cestě, která vedla prostředkem malého ostrůvku uprostřed velké řeky. Když se ohlédl, tak viděl oprýskaná dřevěná vrata vedoucí do zanedbané, zarostlé zahrady. Po obrovském stadionu s dvoupatrovými tribunami nebylo ani památky. Kromě zahrady už byl na ostrově jen pilíř dlouhého klenutého mostu přes řeku. Právě k tomu se vydali. Vyšlapali po kamenných schodech podél pilíře na most a vykročili ke starému přístavu.

      Spleť uzoučkých uliček je zcela pohltila. „Tak tady bych se snadno ztratil…“ pomyslel si Harry a dával si dobrý pozor, aby Bédu nepustil ani na chvilku z očí. Ten s klidnou jistotou zamířil k rohové hospůdce, nad jejímž vchodem se na řetězu pohupovala dřevěná socha mořské panny se zlatými vlasy a perleťovými šupinami. Béda prošel okolo vchodu, zamával mořské panně, ta ho odměnila svůdným pohledem a ještě svůdnějším úsměvem. To už ale prošli do temného průchodu za hospodou. A už byli v Hanzovní ulici… Staré, ošumělé domy s pestrými vývěsnými štíty a každý centimetr ulice zaplněný stánky trhovců. Už po cestě dostali školení, aby pokud možno, nakupovali ve zděných obchodech a ke zboží trhovců přistupovali s nejvyšší opatrností. Tak už si jen dali sraz v poledne, v hospůdce u Mořské panny a rozprchli se za nákupy.

      Harry, Charlie, Ginny, Katie a Angelina se drželi spolu a vzhledem k dlouhému seznamu objednávek v rukách všech děvčat, to brali důkladně, obchod po obchodu. Začali po pravé straně s tím, že druhou vezmou cestou zpět. Nejdřív jen zběžně nahlédli do několika obchodů s oblečením. Holandská móda je nezaujala, mudlovské oblečení připadalo děvčatům příliš drahé a tak se posunuli dál. V obchodě s kouzelnými předměty sehnali brky pro Lee Jordana, v bylinkářském obchodě semínka pro Lenku i Zapomětlík pro George. Prošli i pár knihkupectví, ale byly to malé krámky a nic zajímavého tam neobjevili. Jen knihu starogermánských receptů na lektvary pro Hermionu. Pak ale Harry objevil poklad. Zaujal ho opravdu malý krámek s knihami. Do jeho miniaturních dveří se musel hodně sehnout. Uvnitř jeho majitel použil opravdu gigantické zvětšovací kouzlo. Byly zde desítky regálů knih s žebříky, protože knihy sahaly do výšky nejméně pěti metrů. V obchodě bylo asi deset velmi starých kouzelníků, kteří si vybírali a nebo u stolů četli v prastarých knihách. Nebýt to obchod, připadal by si zde Harry jako v universitní knihovně. Když se dlouho nevracel, tak se za ním do krámku protáhli i ostatní. Děvčata se vydala hledat knihy podle seznamu od Hermiony, Charlie rychle objevil oddělení knih a svitků o kouzelných tvorech a Harry jen tak procházel a namátkou prohlížel knihy, které mu padly do oka. A tak, čistě náhodou, objevil úplný poklad…

      Obrovskou stařičkou knihu otevřel spíš ze zvědavosti a vůbec se nedivil, když viděl jen podivné symboly. Ve starých runách se nevyznal, ale aspoň věděl, jak vypadají. Takto určitě ne. Tyhle symboly byly naprosto neznámé. Už chtěl knihu zase zavřít, když zahlédl známý obrázek. Přeškrtnuté oko v trojúhelníku, znak relikvií smrti… V tu chvíli mu přeběhl mráz po zádech. Položil těžkou knihu na stůl, sedl si a začal opatrně obracet stránku za stránkou. Zjistil, že kromě kapitol napsaných neznámými symboly jsou zde i jiné. Byly psány keltsky. Znělo to podivně a většině výrazů Harry vůbec nerozuměl, ale pochopil z toho alespoň to, že má před sebou kouzla starých Druidů. Recepty na lektvary, podivné a nesrozumitelné kouzelné formule, kouzla prováděná pomocí dlouhé druidské hole i návod, jak takovou hůl stvořit. Kromě návodů jak uzdravit uhranutý dobytek, zvýšit úrodu obilí a přivolat déšť, narazil i na kouzla, která noc promění v den a den zase v noc… Alespoň tak to pochopil. Tady ho však vyrušila Ginny:

      „Tak už máme všechno, co si Hermiona poručila a dokonce i něco navíc. Mají tu fantastický výběr. Dokonce i tu knihu receptů na vaření pro Lenku jsme sehnali. Angelina si taky něco koupila.“ Pak si všimla veliké knihy a Harryho výrazu a zeptala se: „Cos to objevil?“

      Harry znova fascinovaně pohlédl na hustě popsané stránky před sebou, pak zvedl zrak k Ginny a řekl:

      „Jestli sebou mám dost zlata, tak tuhle knihu koupím Ginny. Je to neocenitelný poklad. Jsou tam snad všechna tajemství starých Druidů…“

      To Ginny zaujalo, ale s trochou obav v hlase poznamenala:

      „To chápu, jen doufám, že nám zbude alespoň na ten katalog nábytku. Mamka by byla dost zklamaná, kdybychom ho nepřivezli. Taková vzácnost musí být hrozně drahá…“ ukázala na knihu před ním.

      To už slyšel stařičký, vetchý knihovník, který k nim přistoupil.

      „Kdyby se jednalo o originál, tak jistě slečno, ten je skoro k nezaplacení. Také jsem ho získal s nasazením vlastního života. Byl ukryt v hlubokém podzemí a chráněn divokou Mantichorou... Tyto prastaré knihy mají ovšem tu výhodu, že nebývají chráněny proti kopírování a tak mám originál dobře uložený na bezpečném místě a do prodeje dávám jen kopie. Ty už ovšem proti kopírování zabezpečeny jsou…“ dodal se šibalským úsměvem bělovlasý stařeček.

      Harry se na něj usmál a zeptal se:

      „Kolik za tu knihu požadujete?“

      Stařec se na něj zkoumavě zadíval a odpověděl otázkou:

      „Pročpak chcete zrovna tuto knihu, mladíku?“

      Harry pokrčil rameny a odpověděl:

      „Právě jsem ukončil školu a myslel jsem si, že můžu být spokojen s tím, co všechno jsem se naučil na zkoušky… Jediný pohled do této knihy mi však ukázal, jak málo toho vím a jak moc se toho ještě budu muset naučit…“

      Knihovník se sípavě rozesmál:

      „Ano, mladý muži, je to tak. Mě je již sto osm roků, ale drží mě při životě tohle - “ a ukázal rukou na regály plné knih. „Je toho ještě tolik, co se musím naučit, než odejdu za svými předky…“

      Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval:

      „Vy si tu knihu zasloužíte mladíku. Neustále se potýkám s nadutostí a ignorancí mladých lidí, že si vážím takových, jako jste vy. Ta kniha může být vaše za sto Galeonů a ještě vám k ní něco přidám…“ vytáhl hůlku z kapsy svého ošuntělého pláště neurčité barvy a přivolal před Harryho na stůl pergamenový svitek a pevnou plátěnou brašnu a popruhem.

      „Tady jsou symboly tajného Druidského písma, které se mi již podařilo rozluštit. Snad vám trochu pomohou… a brašna na bezpečné přenášení tohoto klenotu…“

      Harry nahlédl do pergamenu a uviděl i symbol relikvií. Byl u něho komentář: Pán smrti – kouzelník nadaný zvláštní silou. Žádný z nemrtvých mu nemůže ublížit, proto se mu bezvýhradně podřizují… Ginny mu nahlížela přes rameno a jen zhluboka vydechla. Harry beze slova odpočítal sto zlatých mincí ze svého váčku a upřímně knihovníkovi poděkoval.

      Odcházel s poloprázdným váčkem, ale z knihy, kterou měl v brašně přes rameno, měl zvláštní pocit. Tušil, že mu prozradí ledacos o sobě samém a bude mu i jinak velmi prospěšná.

      V nábytkářském obchodě se zdrželi dost dlouho, než vybrali ten pravý katalog a ve váčku zbylo dokonce i na krásný kávový servis s nádherným, ručně malovaným, modrým dekorem, se samovarnou konvicí, samodoplňovací konvičkou na smetanu a také cukřenkou. Kávu ochutnali, byla vynikající a tak z trhu odcházeli těsně před polednem, s prázdnými váčky, ale spokojení a ověšení balíčky s nákupy.

      Ta kniha ležela Harrymu v hlavě tak důkladně, že mu dělalo problémy soustředit se na zápas. Ještě, že byli Holanďané jen průměrní hráči a jejich chytač nestál za moc. Harry totiž chytil zlatonku, za stavu 80:20, jen díky tomu, že ji Holanďan těsně minul. Uviděl ji totiž první a první za ní také vyrazil. Harry ho však stíhal úspěšně, a když viděl, že už jeho soupeř po zlatém míčku natahuje ruku, tak hlasitě zasyčel. Vyšlo mu to. Chytač se lekl, minul a Harry si zhluboka oddechl… Ukončili základní skupinu bez porážky a teď už se mohli soustředit na finálové zápasy. A také na svatbu samozřejmě….

       

      Items details

      • Hits: 8396 clicks

      Tecox component by www.teglo.info