Co si přečteš v mysli mé? |
V této kapitole se dozvíme, jak je to s Luciusovou magií a nahlédneme do Severusových plánů. Co Hermiona a Harry? Jak jim půjde nitrobrana? Krátce se potkáme se Sam a taky s Minervou. Píseň ke kapitole je tentokrát od skupiny No Name a jmenuje se Nie alebo áno. Pustit si ji můžete zde.
Telepatii je nejlépe si představit jako přenos myšlenek, představ či emocí, jednou osobou směrem k druhé. Tento jev není zprostředkován žádnými známými smyslovými či fyziologickými mechanismy. Klasickou vědou je telepatie zpravidla odmítána jako nedokazatelný, respektive neobjasněný jev. Některé pokusy však ukázaly, že existuje-li dostatečně psychicky vybavený jedinec coby vysílač, a na straně druhé velmi senzitivní jedinec jako přijímač, není na této planetě clony, která by zabránila přenosu informací mezi těmito lidmi. Účelem těchto experimentů bylo podpořit tvrzení, že telepatie může mentálně propojit dva, nebo i více jedinců, pokud tito jsou harmonicky mentálně sladěni, přičemž vzdálenost nehraje vůbec žádnou roli. Telepatie – spojení na dálku, Catherine Fonzzini, Pitigliano, 2000 Severus si pozorně prohlížel mladé Nebelvíry. Sešli se v Harryho bytě. Harry s Hermionou seděli těsně vedle sebe na pruhované pohovce. Vypadali nejistě. Asi jako Jeníček s Mařenkou v hlubokém lese. Přemýšlel, kolik jim toho má prozradit. Přes všechno, co prožili v minulé válce, přes to, že míval pocit, že už jsou dospělí, se mu najednou zase zdáli jako děti. Děti, na které by měl dát pozor, ne dospělí, které by měl vyslat do boje místo sebe. Ale lepší způsob nedokázal vymyslet. Takto se cítil Brumbál, když vymýšlel své plány na porážku Voldemorta? Když připravoval Harryho na střetnutí, ve kterém nemusel přežít? Na tváři se jeho pochyby neodrazily. „Slečno Grangerová, co vám pan Potter řekl?“ obrátil se na Hermionu. „Něco ano, ale mám pocit, že ne dost. Řekl mi, že mu hrozí nebezpečí od Luciuse Malfoye, ale nevysvětlil mi přesně proč.“ Harry se ohradil: „Neřekl jsem ti to, protože to nevím. Jen, že to má cosi společného s bezovou hůlkou,“ podíval se na Severuse: „K čertu, jak se Malfoy dozvěděl o bezové hůlce?“ Severus si povzdechl. „Stává se, že úder přijde z jiné strany, než čekáte. Lucius ví o bezové hůlce od Ronalda Weasleyho. Takže, jak předpokládám, jeho informace jsou poměrně přesné.“ S jistým zadostiučiněním sledoval, jak po sobě vrhli zděšený pohled. Než stačili něco říct, pokračoval: „Ne, Weasley nešel za Luciusem. Tak dalece vám ublížit nechtěl. Jen, v podle sebe oprávněném rozhořčení, řekl nesprávnému člověku více, než bylo vhodné. To ovšem na věci nic nemění. Onen člověk to velmi podrobně vylíčil Luciusi Malfoyovi.“ Harry se nechápavě zeptal: „Proč by Ron udělal takovou pitomost? Já vím, že teď se mnou kvůli Ginny nemluví, ale on už byl uražený víckrát. To ho přejde.“ „Myslím si, že slečna Weasleyová nemá s jeho zlobou nic společného. Zdá se, že se pan Weasley domnívá, že ho slečna Grangerová opustila kvůli vám, pane Pottere. A momentálně k vám tedy cítí značnou nelibost.“ Hermiona se začervenala a hodila po užaslém Harrym provinilý pohled. Severus pokračoval. „Souhlasím s vámi, že ho to patrně přejde. Teď je potřeba zajistit, abyste v té době byl ještě naživu… Takže, pro začátek, potřebuji vědět velmi přesně, co se stalo s bezovou hůlkou.“ Harry s Hermionou se dohodli pohledem. Líčení se ujala Hermiona. Severus byl za to vděčný. Správně předpokládal, že se mu dostane exaktně předaného popisu událostí. Tak se i stalo. Srovnal si Hermionina slova v hlavě a vše shrnul. „Takže, pokud tomu správně rozumím, v okamžiku, kdy Draco Malfoy odzbrojil Albuse, přešla hůlka do jeho moci. Ovšem, vůbec si toho nebyl vědom. Později, když jste vy, pane Pottere, porazil Draca, stal jste se jejím pánem. A to byl důvod, proč vás hůlka v ruce Pána zla odmítla zabít a obrátila se proti němu. Po jeho smrti jste se rozhodl vrátit ji do Brumbálovy hrobky. Jejím pánem ovšem zůstáváte i nadále. Co z toho ví Weasley?“ „Víceméně všechno,“ odpověděla Hermiona. „Jen se nejsem jistá, zda tomu pořádně rozumí.“ „Hm, nejspíš ne,“ odfrkl si Severus. „To ovšem na věci nic nemění. Lucius je dostatečně inteligentní, aby si chybějící detaily domyslel. A vzhledem k tomu, že se upnul k myšlence stát se novým Temným pánem, je jeho úsilí získat nejmocnější hůlku světa celkem logické. Původně to nemusel být takový problém. Ochrany kolem Brumbálovy hrobky jsou mocné. Jenže, Luciusova magická síla nečekaně vzrostla. Jaké jsou příčiny…“ zaváhal. Nejraději by víc neřekl, ale pro získání jejich spolupráce jim jisté okolnosti sdělit musí. „Lucius objevil způsob, jak si 'vypůjčit' magii od jiných kouzelníků. Znamená to, že se ta jeho podstatně zvýší. Samozřejmě, v závislosti na síle těch, od kterých si ji půjčuje.“ „To ale musí být černá magie,“ vyhrkla nespokojeně Hermiona. „Opravdu se domníváte, že to pro Luciuse Malfoye hraje nějakou roli?“ zeptal se jízlivě Severus. Chtělo se mu protočit panenky, ale spokojil se s lehce pozdviženým obočím. Ta nebelvírská naivita. „Znamená to, že ti, kterým Malfoy magii vezme, o ni přijdou? Jak mohou s něčím takový souhlasit?“ zeptal se Harry. „Případná otázka. Jsem si téměř jistý, že jde skutečně o 'půjčku'. Magii LZE později vrátit jejímu původnímu majiteli. Ovšem je otázka, zda to Lucius udělá. Samozřejmě, momentálně odebírá jednotlivým kouzelníkům celkem malou část jejich magie, s odebráním většího množství by se nejspíš nesmířili. Ale i tím zlomkem je jejich síla narušená a tím je její původní majitel magicky oslaben. Proto se také domnívám, že tato akce není tak docela dobrovolná. To ovšem není moc důležité. Lucius, podobně jako Temný pán, dokáže své následovníky ovládat velmi impozantním způsobem. A samozřejmě, je zde ještě okolnost, se kterou se patrně nenamáhal je seznámit. Kouzelníkům, se kterými je tímto způsobem spojen, dokáže v případě nutnosti odebrat i podstatně větší část jejich magické síly.“ „Takže, až se Malfoy rozhodne Harryho zabít, tak prostě sebere od svých nohsledů tolik magie, že ho nikdo z nás nedokáže porazit!? Harry, co budeme dělat!?“ vyjekla Hermiona a vrhla se Harrymu kolem krku. „Ovládejte se, slečno Grangerová. Nepřizval jsem vás k naší poradě proto, abyste nás tady oblažovala citovými výlevy,“ zarazil ji ledově Severus. S uspokojením sledoval, že jeho tón zapůsobil. Úplně viděl, jak se v Hermionině hlavě roztočila kolečka. Nepochybně si teprve teď uvědomila, jak je podivné, že si vybral pro své plány na Harryho záchranu právě ji. Ale zjevně jí prolétla myslí i jiná myšlenka. Vyhrkla: „Proč bezovou hůlku prostě nezničíme? A nedáme všem vědět, že jsme to udělali?“ Jednoduché a zcela logické řešení celého problému. Tedy logické, pokud by se jeho plány týkaly jen bezové hůlky. Že jsou trochu rozsáhlejší, jim nemínil svěřit. „To nemůžeme, Miono,“ rozhořčeně to zavrhl Harry. „Ta hůlka je nesmírně mocná. Za současné situace může přijít okamžik, kdy ji budeme zatraceně potřebovat. Spíše bych si ji měl vzít k sobě a začít ji používat. To by mohlo pomoct.“ Severus zavrtěl hlavou. „To by nebylo moudré. Ani s bezovou hůlkou byste neměl, za současného stavu věcí, sílu Luciuse porazit. A nerad bych viděl bezovou hůlku i vás na jednom místě. Budeme muset promyslit, zda by nebylo vhodné ji přemístit jinam. Zničit ji vypadá logicky. Avšak není to tak jednoduché. Nikdy vás nenapadlo, proč ji nezničil sám Brumbál, místo aby vymýšlel složité plány, jak zlomit její moc?“ Na jejich udivených tvářích viděl, že nenapadlo. „Je to vcelku prosté. Proč nemůže každý a vždy použít kouzlo Avada?“ Hermioně to došlo: „K tomu, aby kouzelník použil Avadu skutečně a účinně, musí být opravdu vnitřně odhodlán ji použít. Se zničením hůlky osudu je to také tak?“ „Ano,“ přikývl Severus. „A ani Brumbál neměl v sobě opravdové odhodlání ji zničit. A myslím, že Potterova slova potvrzují můj předpoklad, že ani on k tomu není dostatečně odhodlán.“ „A vy, profesore Snape?“ tázavě se podívala Hermiona. „Obávám se, že ani já. To však není podstatné. Zničit ji může jen její majitel.“ „Takže nemám žádnou šanci? Tak proč tady vlastně jsme?“ vybuchl Harry. „Existuje způsob, jak se proti Luciusově magii ubránit. Ne, slečno Grangerová, není to černá magie. Jen velmi stará a takřka zapomenutá magie,“ odpověděl Severus na nevyřčenou otázku. „Jde o spojení dvou lidí, kteří to udělají zcela dobrovolně a po vzájemné dohodě. Ti dva si musí naprosto důvěřovat a mít k sobě velmi blízko. Domnívám se, že o vás dvou to platí,“ tázavě se na ně podíval, ale když se nedočkal žádného protestu, pokračoval: „V tomto případě se magie nesčítají, ale násobí. A ani jeden z vás o svou magii nepřijde, naopak. Takový typ spojených magií vytvoří sílu mnohem mocnější než při způsobu, který užívá Malfoy. Bude ovšem nutné váš soulad podpořit. Pro začátek vás musím naučit, jak propojit vaše mysli.“ Obrátil se na Harryho: „Vím, že náš poslední pokus o zvládnutí nitrobrany nebyl nejúspěšnější, ale věřím, že naše vztahy jsou nyní nastaveny poněkud jinak.“ Harry váhavě přikývl. Jeho vzpomínky na seznámení se s tímto druhem magie nebyla nejlepší. „Pokud jde o vás, slečno Grangerová,“ hladce pokračoval Severus, „po tom, co jste nám ukázala o Vánocích, věřím, že s nitrobranou nebudete mít větší problémy.“ Se zadostiučiněním sledoval uspokojení v Hermioniných očích. Obvykle by se takovým projevům uznání s chutí vyhnul, ale účel světí prostředky. Potřeboval, aby oba souhlasili. Hermiona se váhavě podívala na Harryho. Vypadal nejistě. „To přece po tobě nemohu chtít, Miono. Nitrobrana není nic příjemného.“ „Je to jediná možnost, jak Harrymu pomoct?“ obrátila se Hermiona na Severuse. „Ano,“ přikývl pevně. Hermiona odhodlaně kývla. „Pak pojďme do toho.“ „Dobrá tedy, naučím vás vše, co bude potřeba. Každého zvlášť, na výuku se potřebuji plně soustředit. Přítomnost někoho třetího by nebyla vhodná,“ uzavřel Severus. ***** Hermiona znepokojeně pohlédla na Snapea pohodlně usazeného ve svém křesle. Neustále si připomínala, že je v jeho bytě poprvé. Ještě nikdy tu přece nebyla! Teprve teď si pořádně uvědomila, s čím vlastně souhlasila. Pokud se jí Snape dostane do hlavy, tak si nepochybně prohlédne její vzpomínky a odhalí, kolik nocí strávila v jeho blízkosti. Potřásla hlavou a připomněla si, co všechno si o nitrobraně stačila přečíst. Snad se ji podaří svou mysl dostatečně uzavřít. Snape ji sledoval s očividným pobavením, které ji dráždilo. „Šálek čaje?“ otázal se. „Možná by vám pomohl se trochu uvolnit, slečno Grangerová.“ „Nechci se uvolnit,“ zavrčela. „Myslím si, že uvolněná mysl není v souvislosti s nitrobranou to nejlepší.“ „Velmi moudrý přístup,“ ocenil Snape, „takže, snad později.“ Pohodlně se zapřel v křesle. „Předpokládám, slečno Grangerová, že jste ohledně nitrobrany pročetla všechnu dostupnou literaturu. Můžete stručně shrnout to, co jste se dozvěděla?“ Hermiona si připadala jako studentka při zkoušení, ale nechtěla plýtvat energií na nějaké dohadování, takže bez protestů odpověděla. „Základem nitrobrany je vytvořit si pevnou hráz proti násilnému vniknutí do své mysli. Člověk ovládající nitrozpyt pak nedokáže přečíst naše myšlenky a pocity. To se mi zdá celkem jasné. Čemu však docela nerozumím, je souvislost nitrobrany se spojením myslí. Pokud chceme mysli spojovat, proč je máme před sebou bránit?“ „Zkuste to domyslet do důsledků, slečno Grangerová,“ suše ji pobídl. „Opravdu byste chtěla, s kýmkoli na světě, sdílet každý svůj pocit, každou svou myšlenku? Domnívám se, že i když máte k někomu velmi blízko, neubráníte se občas pocitu zlosti či určité náhlé nesnášenlivosti vůči němu. Pokud takové pocity zůstanou skryté, vztah neohrožují, pokud byste si je mohla přečíst, mohly by vás ranit.“ „To zní velmi logicky,“ souhlasila Hermiona. „Jak to ale funguje? Jak mít mysl současné otevřenou i uzavřenou?“ „Je potřeba si uvědomit rozdíl mezi neuvědomělou myšlenku, která vám sama probleskne hlavou a myšlenkou cíleně vyslanou. A je nutné porozumět ještě jedné věci. Slyšíte ten dvojí smysl ve slově 'nitrobrana'?“ podíval se na ni tázavě. Souhlasně pokývla hlavou, najednou jí to bylo jasné. „Ano, nitrobrana, to je současně nitro-obrana a nitro-brána.“ Snape spokojeně přikývl. „Přesně tak, věřil jsem, že se mohu spolehnout na vaši inteligenci,“ Hermiona pocítila záchvěv dětinského upokojení nad tou pochvalou, „takže naším cílem bude vytvořit obranu vaši mysli a současně v ní nechat bránu, kterou budete vysílat směrem k panu Potterovi jen ty myšlenky a pocity, které jsou žádoucí.“ Hermiona se zamyslela. „Mudlové říkají něčemu takovému telepatie, není to tak?“ „Co víte o telepatii, slečno Grangerová?“ „Nic moc podrobného, ale připadá mi, že je to přesně to, co jste právě popsal. Jsou tedy spojení myslí schopni i mudlové? Snape přikývl: „Ano, domnívám se, že určité zárodky takových schopností má i řada mudlů. Nicméně jejich věda to považuje za šarlatánství, takže telepatii většina mudlů nevěří. Ostatně, převážně jde o náhodné a ojedinělé spojení myslí, které si jsou blízké. Mudlové to neberou vážně. Magické schopnosti toto spojení značně ulehčují,“ odkašlal si. „Domníváte se, že můžeme nyní zkusit, jak jste na tom s obranou vaší mysli? Víte, jak na to?“ Hermiona váhavě přikývla. Podle návodu v knize se pokusila vyprázdnit svou mysl. V duchu si představila vysokou kamennou zeď, která pevně obehnala její mozek. Zářivě bílá zeď s modrou brankou. Legilimens,“ pronesl velitelsky Snape a ve stejném okamžiku ucítila, jak se branka chvěje pod nápory cizí vůle. Chvíli odolávala, ale pak se vlivem té neúprosné síly rozskočila. Myšlenky a pocity se začaly prudce drát ven. Rozechvělá Ginny, Ronovo objetí, Harryho polibek, hádka s Ronem, příjemný pocit z ruky zabořené v kočičím kožíšku… vzepřela svou vůli proti jeho. Branka se s klapnutím zavřela. Sevřela si do dlaní třeštící hlavu. Snape k ní mlčky odlevitoval šálek čaje. „Vypijte to, hlava vás za chvíli přestane bolet.“ Poslechla a nejistě se na něho podívala. Co všechno si z toho, co viděl, dokáže domyslet? „Na první pokus to nebylo špatné. Ale ta branka nebyl šťastný nápad. Bez ní bych to měl daleko těžší.“ „Ale říkal jste…“ „Říkal jsem, že brána slouží k propojení myslí. Já bych se, na vašem místě, pro začátek spokojil s jejím uzavřením. Alespoň do doby, než se naučíte pouštět ven jen ty myšlenky, se kterými mne chcete seznámit, ne ty, které chcete přede mnou ukrýt,“ suše konstatoval. Hermiona se začervenala a opatrně usrkla čaje. Hlava ji přestávala bolet. ***** „Jak zvládáš lekce nitrobrany?“ zeptala se o dva dny později, tentokrát už usazená ve svém vlastním křesle. V krbu praskal oheň, na stolku před nimi se třpytily sklenice s vínem a voněly skořicové sušenky. Harry se rozhlédl po Hermionině příjemném pokoji a zašklebil. „Nic moc, ale přece jen lépe než při těch pokusech v páťáku. Chci tím říct, jde mi to pořád stejně blbě, ale cítím se o něco málo líp. Když teď nečekám od Severuse každým okamžikem nějaký úskok. Co ty?“ „Opravdu mu věříš? Já si pořád nejsem jistá,“ snažila se odvést řeč od sebe. „Vždyť jsi sama říkala…“ „Já vím, nemyslím si, že je na Malfoyově straně. To by s Dracem mluvil jinak. Jen mám takový divný pocit. Jako, že nám neřekl tak docela všechno.“ „Na to já jsem jaksi zvyklý. Brumbál mi nikdy neříkal všechno,“ ušklíbl se Harry. „No právě. A jak to dopadlo?“ „Dobře, ne?“ „Nakonec ano. Ale taky jsi mohl opravdu umřít.“ „Víš, jsem si docela jistý, že kdybych všechno věděl dopředu, tak bych to nezvlád. Takže Brumbál asi věděl, co dělá.“ „Tak to teda doufám, že to ví i Snape,“ odfrkla si. „Nemohla bys mu už začít říkat Severus? Teda, aspoň když o něm mluvíme spolu?“ „To bych teda nemohla,“ odmítla podrážděně. „Ostatně, ty mu taky neříkáš Severusi, když s ním mluvíš. A netykáš mu. Proč vlastně?“ „Nenabídl mi to,“ zakřenil se Harry, „ale ty jsi ženská, ty bys mu to mohla nabídnout sama.“ „No, to ses snad zbláznil, ne?“ odsekla Hermiona. Harry se na ni pobaveně podíval, ale rozhodl se nenaléhat. „Co víš, o telepatii?“ zeptal se místo toho. „Proč se ptáš?“ „Severus cosi naznačoval a pochopil jsem, že to má od tebe.“ „Neřekla bych, že zrovna ode mne. Myslím si, že sám toho ví dost a dost. Ale pokud to chceš vědět alespoň stručně… Myslím si, že telepatie je v podstatě to, o co se snažíme – spojení myšlenek na dálku. Zajímavé na tom je, že telepatie je mudlovská teorie. I když mudlové na ni moc nevěří.“ „Chceš říct, že i mudlové jsou schopni se domlouvat myšlenkami? I na dálku?“ ujišťoval se Harry. „Podle všeho ano. Alespoň někteří jedinci jsou toho schopní. Zvláště v okamžicích velkého citového vypětí, v nebezpečí a tak. Ale Snape říkal, že za pomoci magie to jde snáze. V tomhle mu věřím.“ „Hm,“ zadumal se Harry. Pak se vrátil ke své otázce na začátku rozhovoru. „Takže, co si u tebe Severus vlastně přečetl?“ „Nemusíš vědět všechno,“ trochu se začervenala. „No tak, Miono, svěř se strýčkovi Harrymu,“ škádlil ji. „Když to chceš vědět, tak třeba pár zážitků s Ronem. Bylo to vážně trapné. Co vytáhl z tebe?“ Harry zrozpačitěl: „Něco podobného. Ginny a tak… Sakra, Miono, mně to mrzí, ale taky jednu určitou vzpomínku z Toskánska. Promiň, nevím, co mě to popadlo. To přece není nic, za co bych se měl stydět, ne?“ nejistě se na ni podíval. Hermionu neurčitě zabolela myšlenka na to, že se Harry za jejich polibek stydí. Pak se ovládla a zasmála se. „Popravdě, být tebou, raději bych se tím vážně nechlubila. Líbat takovou příšeru jako já, tos musel být vážně na dně.“ „Hermiono, tak to přece není,“ pohoršil se Harry, „Já jen…“ „Pořád myslíš na Ginny?“ zeptala se tiše. „Ne, to ne,“ odpověděl Harry a vypadalo to, že je z tohoto zjištění sám překvapený. „Ve skutečnosti jsem si na ni nevzpomněl už celé týdny. A jak je to vlastně s tebou a Ronem? Promiň, možná jsem se neměl ptát, ale když už jsme to nakousli…“ „Asi podobně, jako s tebou a Ginny,“ pobaveně se na něho podívala Hermiona. Ale v duchu se zahloubala. Takže, my jsme celé týdny tohle téma opatrně obcházeli. Protože jsme mysleli, že je to pro toho druhého bolavé. A zatím Harry o Ginny už nestojí a já nemám zájem vrátit se k Ronovi. Takže, teď se nabízí otázka. Mění to něco mezi námi dvěma? ***** Minerva zastavila Hermionu spěchající na hodinu přeměňování. „Hermiono, zastav se odpoledne u mě v ředitelně,“ řekla přísně. Hermioně zatrnulo. Stejně nervózní byla i o pár hodin později, když stoupala po schodišti k ředitelně. „Pojď dál, Hermiono,“ usmála se ředitelka a Hermiona se nepatrně uklidnila. Minerva ji usadila do křesla a nalila oběma kávu. Hermiona se pro sebe usmála – s Harrym nejčastěji pije víno, s Minervou kávu, se Snapem čaj. Vzpomněla si na proslulé občerstvení bývalého ředitele. „Citronové dropsy nebudou?“ „Dávám přednost belgickým pralinkám,“ odtušila Minerva. Chvíli si vychutnávaly vůni a chuť černé tekutiny a pak pokračovala: „Nevím, zda tušíš, proč jsem tě zavolala.“ Hermiona němě zavrtěla hlavou. „Myslím, že jsme se domluvily, že bude vhodné, když své zvěromágovské schopnosti zatím ponecháš nevyužité,“ přísně se na Hermionu zamračila. U Merlina, odkud tohle může vědět? „Ale já…“ vypravila ze sebe Hermiona. „Cameron tě viděl odcházet od Severuse a teď o vás šíří nepěkné řeči.“ Hermiona si napůl oddechla a napůl se vyděsila. Taky jí došlo, proč se na minulé hodině choval tak příšerně. „Ale já tam přece nebyla jako kočka,“ tvářila se, jako by přesně tuto větu chtěla říct od samého začátku. „A absolutně nechápu, co je Conrádovi do toho. Myslela jsem, že spolu teď vycházíme dobře.“ „Nejspíš doufal, že spolu budete vycházet ještě lépe,“ suše poznamenala ředitelka. „Pochop, Hermiono. Mně do tvých osobních vztahů nic není. Ale je potřeba nedávat příčinu k pomluvám.“ „Ale já to vůbec nechápu,“ bránila se Hermiona. „Co je na tom divného? Harry za Snapem přece taky chodí. A já za Harrym. A za vámi. A za Nevillem s Lenkou. A za Hagridem. A za…“ „Jistě, já vím,“ přerušila ji Minerva. „Musíš ale uznat, že to, že navštěvuješ Severuse, je prostě zvláštní. Něco, co by nikdo nečekal. Takže se nediv, když se tomu lidé podivují. Třeba si myslí, že to znamená něco více. A to jim může připadat nevhodné. Mohou mít pocit, že k Harrymu by ses hodila více.“ „Ale tak to vůbec není,“ bránila se Hermiona. „Chodím k profesoru Snapeovi na hodiny nitrobrany,“ zarazila se. Tohle nejspíš prozradit neměla. Ale Minerva se tvářila, jako by té informaci nevěnovala pozornost. „Takže, vaše setkávání jsou přísně akademická? Vaše vztahy se nezměnily?“ „No, tak trochu změnily. Jsou teď… přátelštější. Ale to je snad dobře, ne?“ Po chvíli pokračovala: „Opravdu by vadilo, kdyby to bylo jinak?“ podívala se na Minervu nejistě. „Vlastně nevadilo. Pokud si budeš jistá, co opravdu chceš, tak zvládneš i negativní ohlasy okolí. Ale opravdu víš, co chceš?“ Ředitelka zjevně vytušila více, než jí Hermiona řekla. Dokonce i více, než si ona sama připustila. A jako obvykle získala více informací, než jí měla Hermiona v úmyslu předat. ***** Přál si vidět Sam. Nakonec, proč ne? Dnešní hodina nitrobrany byla více než náročná. Určitě si zaslouží i nějaké příjemnější okamžiky. Bylo to poprvé, kdy se rozhodl spojení navázat vědomě. V předchozích případech se to prostě stalo. Soustředil se, aby jeho myšlenka přelétla přes půl kontinentu až… kam vlastně? Směšné, vůbec se nezeptal. Zatím mu to nepřipadalo důležité. Samuela existovala jen jako sen, jako vidina, jako někdo, koho si jen vymyslel. Ale najednou se něco změnilo. Poprvé v její existenci opravdu uvěřil. A to byl důvod, proč chtěl vědět více. Zavřel oči a uviděl ji. Stála opřená o kamenné zábradlí starého mostu se spoustou soch a dívala se na řeku. Na sobě měkkou, smetanově bílou bundu, modré džíny a kolem krku omotanou hebkou růžovou šálu. Čepici neměla, takže jí větřík čechral krátké vlasy. Nad vodou se překřikovali racci, nedaleko Sam se pouliční kreslíř pokoušel přemluvit skupinku turistů, aby se od něj nechali portrétovat, o další kousek dál stál dlouhovlasý mladík s trubkou a vzduchem se linuly průzračné tóny. Sam s mírně nakloněnou hlavou poslouchala. „Sam,“ oslovil ji. Trochu sebou trhla, ale pak se usmála. „Dlouho jsme se neviděli, že? Už jsem myslela, že jsi na mě zapomněl.“ „Ne, to ne, jen mě nikdy nenapadlo tě najít vědomě. Předtím jsem jen vždycky cítil, že ti je smutno nebo, že na mě myslíš. Dneska ti smutno není, že? Myslela jsi na mě?“ Trošku se začervenala: „Občas ano. I když jsi mi vlastně ani neřekl, co jsi zač.“ „Je to tak důležité?“ odbyl ji, protože věděl, že jsou věci, které jí říct nemůže. Alespoň zatím ne. Uviděl, jak posmutněla a zamrzelo ho to. Byla tak drobounká. Pocítil k ní něhu a zatoužil prohrábnout prsty to chmýří, které měla na hlavě. „Promiň, Sam. Já nesmím. Vlastně bys o mně vůbec neměla vědět. Ale mi dneska došlo, že já o tobě vlastně taky moc nevím. A chtěl bych. Kde to vlastně jsi? Co je to za most?“ Chvilku to vypadalo, že bude stávkovat a neřekne mu taky nic. Ale pak se usmála: „Stejně bys na to přišel, že? Když vidíš, jak to kolem vypadá… vidíš to? Na internetu to pak už dohledáš snadno.“ Nechtělo se mu připustit, že jeho zkušenosti s internetem jsou mizivé, a tak raději zaprosil: „Tak mne nenapínej. Kde jsi?“ „Přece v Praze. V samém srdci Evropy.“ Tak Praha. To město prý je plné magie. Je to důležité? Myšlenky se mu roztoulaly a spojení se přerušilo.
Samuela to neví, ale Catherine Fonzzini je její teta. Její bratr – Samuelin otec Ricardo – pocházel ze staré židovské rodiny, žijící snad odjakživa v Pitiglianu. Tomuto pozoruhodnému toskánskému městečku se říká Malý Jeruzalém a po dlouhá staletí zde přebývala silná židovská komunita. Vcelku harmonické soužití křesťanů a židů přerušila až druhá světová válka. Ricardův otec Samuel byl jedním z mála, kteří přežili krutou genocidu. Po svém dědečkovi má Samuela jméno. Po válce se rodina do Pitigliana vrátila a je možné, že Harry s Hermionou někoho z nich při svých toulkách Toskánskem potkali. Pitigliano totiž určitě nemohli vynechat.
|
Items details
- Hits: 2824 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Díky, kapitola se čte úplně sama. Jen se držím hrnku s čajem a písmenka sama naskáčou na správné místo.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.