Hledej

 amb_000

    Na pokraji chaosu

      Tak, konečně si Sam vydobyla dostatečné místo na slunci a bude jí patřit téměř polovina této kapitoly. A opravdu jen jí, se světem magie se tentokrát nepotká. Název kapitoly se ovšem týká jejích dalších částí. Některé věci se rozhodnou, ale ještě nic se nestane – jsme na pokraji chaosu, ocitáme se na hraně.

       

      Pokud si chcete pustit hudbu, kterou jsem pro vás tentokrát vybrala – je to motiv z baletu Romeo a Julie - Dance of the knights.

      Je v něm neklid a očekávání věcí příštích. Pokud Romea a Julii znáte, možná vytušíte, co nás čeká v příští kapitole. A ne, nemyslím tím romantickou scénu Romea pod Juliiným balkonem. Bohužel.

       

      „Jenže ještě důležitější,“ hovořil dál, „je způsob, jímž si složité systémy nacházejí rovnováhu mezi potřebou řádu a nutkáním ke změně. Složité soustavy mají tendenci lokalizovat se do polohy, kterou nazýváme ,pokraj chaosu'. Pokraj chaosu si představujeme jako místo, kde dochází k dostatečnému množství inovací, aby udržely žijící systém vysoce aktivní, kde se však nachází také dostatečná stabilita, aby mu znemožnila zhroucení do anarchie. Je to konfliktní zóna, oblast neustálých proměn, kde se neustále tvrdě střetá staré s novým.

      Nalézt takový rovnovážný bod musí určitě být složitý problém – když živá soustava sklouzne příliš blízko, riskuje, že se propadne do inkoherence a že dojde k jejímu rozkladu. Avšak když se systém odkloní příliš daleko od pokraje chaosu, stává se zkostnatělý, nepružný, totalitární.

      Oba stavy vedou k jeho vyhynutí. Příliš mnoho změn je stejně destruktivní jako příliš málo. Pouze místo přímo na pokraji chaosu umožňuje, aby složitý systém vzkvétal.“ Odmlčel se. „Nevyhnutelným výsledkem té či oné strategie – ať už příliš mnoha změn, anebo jejich nedostatku - je pak záhuba.“

      Michael Crichton, Ztracený svět

       

      Sam se toulala Starým městem. Nikam nespěchala, užívala si vzácných paprsků odpoledního sluníčka. Byla polovina března a vypadalo to, že dlouhá pošmourná doba se chýlí ke konci. Doma jí zima a sníh nikdy nevadily. A to mívali sněhu podstatně více než tady v Praze. Jenže zima na venkově je něco jiného než ve městě. Doma sníh znamená vyjížďky na běžkách, jiskřivé závěje, modrou oblohu, třpytící se rampouchy… Tady se sníh okamžitě promění ve špinavou břečku, problémy s dopravou a smog, který se nesnesitelně zakusuje do plic.

      Takže je fajn, že se konečně blíží jaro. Na druhou stranu, zima zase znamená daleko méně turistů a volnější uličky. V zimě patří Praha Pražanům. Kromě předvánočního šílenství, samozřejmě. Ale Sam si Prahu, turisté neturisté, pořád ještě užívala v každé roční době. Takže se jí potulovala, děj se, co děj. Ani rok a půl, který tady strávila, jí nevzal chuť proplétat se pražskými uličkami, nakukovat do malých galerií, posedávat na lavičkách a sledovat, jak kolem ní kypí život. A povídat si s lidmi. V obchůdcích i na ulicích. S Čechy i cizinci. Věděla, že to není moc obvyklé. Ale nemohla si pomoct. Z malé vesničky, kde vyrůstala, byla zvyklá se s lidmi jen tak nemíjet. Navíc, navazovat kontakt s úplně cizími lidmi bylo překvapivě snazší než se spolužáky na univerzitě. Tam působila trochu jako exot. Venkovská naivka neznalá toho, jak to ve velkoměstě chodí. Samozřejmě, hrany už se trochu obrousily. Začátky byly těžké, neměla přátele ani ve škole ani mimo ni. Teď už se na ni, alespoň někteří, dívali s jistou laskavou shovívavostí. Ano, pořád pro ně byla naivka, ale v zásadě naivka milovaná.

      Na posedávání na lavičce byla ještě zima, ale ještě tu jsou pražské kavárny – další z věcí, které si v Praze oblíbila. Právě teď mířila do jedné, kam chodila asi nejraději.

      amb_101

      Usadila se v pohodlném křesílku u proskleného výkladu, aby mohla koukat na kolemjdoucí. U mladého baristy si objednala kávu a nahlédla do polic, aby si vybrala něco na čtení. Právě pro knížky, které tady byly hostům dispozici, si tuto kavárnu oblíbila. Dneska ale byla příliš nesoustředěná a příliš si přála vrátit se k té, kterou právě četla. Sáhla do tašky a vytáhla černobílou obálku. Mladík ji přinesl vonící cappuccino, jehož pěnu zdobilo skořicové srdíčko. Vypadalo to, že by si rád povídal. V kavárně bylo poloprázdno. Sam se zatvářila nepřístupně. K nezávazným rozhovorům si raději vybírala děti a babičky než přitažlivé mladé muže. V duchu si povzdechla. Budu se muset té své ostýchavosti zbavit, pomyslela si. Ale raději někdy jindy.

      Chráněna bariérou své knihy se na mladíka nenápadně zadívala. Právě s bravurou zdobil povrch kávy pro další dva hosty a vesele si s nimi povídal. Bylo vidět, že ho jeho práce těší. Hm, je až moc pohledný. Vysoký, plavovlasý. Zajímavé šedomodré oči. Takovým se měla ve zvyku vyhýbat. Kdyby tak už přišla Karolína. Chystaly se spolu do kina a sraz si daly právě tady. V tomto roce spolu bydlely ve společně pronajatém bytě. Karolína studovala medicínu a byla příjemně pragmatická. Rozevlátost a neustále filozofování, které vedla většina Samueliných spolužáků, ji někdy unavovaly. Samozřejmě, že to bylo zajímavé, ale čeho je moc, toho je příliš. Karolína dokáže vždycky najít ten správný, velmi praktický úhel pohledu.

      Začetla se tak důkladně, že když jí kamarádka poklepala na ramena, leknutím nadskočila.

      „Ty a knížky,“ usmívala se Karolína. „Když čteš, tak nevidíš, neslyšíš, viď?

      Mladý muži, dala bych si cappuccino,“ obrátila se k pultu s mírně provokativním úsměvem. Ji takoví krasavci rozhodně do rozpaků nepřiváděli.

      „Ještě jsem vás tu neviděla, a to tady chodíme, docela často, viď Sam,“ s přehledem navázala hovor, když jí přinesl šálek našlehaného a voňavého nápoje. Sam se po něm po očku zadívala. Jeho pěnu zdobil veselý úsměv.

      „Jsem tady jen chvilku. Vlastně je to brigáda. Dodělávám si diplomku na psychologii. Loni jsem to jaksi nezvládl. A naši trvají na tom, abych si alespoň část peněz na živobytí vydělal, když už jsem si to studium tak prodloužil,“ ochotně se pustil do vysvětlování.

      „Jmenuji se Vojta…,“ doplnil a tázavě na dívky pohlédl.

      „Já jsem Karolína a toto je Samuela,“ bez váhání odpověděla na nevyslovenou otázku.

      „A jsme taky studentky. Já chodím na medicínu a Sam studuje knihovnictví. Proto ji taky bez knížky neuvidíte.“

      „To je neobvyklé jméno, Samuela,“ poznamenal.

      „Viďte, a ona je celá taková neobvyklá,“ usmívala se Karolína.

      Samuela měla chuť ji pod stolem kopnout. To musí okamžitě všechno vyklopit? Naštěstí mladíka přivolal jiný zákazník. Ulevilo se jí a potichu Karolíně vynadala.

      „To se musíš s každým na potkání seznamovat? Myslela jsem, že s Markem je to vážná známost.“

      „Dítě,“ shovívavě se na ni podívala Karolína. „Za prvé, ještě bych to neoznačila jako vážnou známost, za druhé, to, že s nějakým mužem prohodím pár nezávazných slov, ještě zdaleka neznamená, že s ním budu někdy Markovi nevěrná a za třetí, tento přitažlivý mladý muž má oči stejně jen pro tebe. A ty by ses s ním jakživa sama neseznámila. Takže, teď už víš, jak se jmenuje, a že to není žádný přihlouplý pitomeček. Psychologové jsou zajímaví lidi, nemyslíš?“

      Sam se začervenala.

      „Nemůžu zrovna říct, že bych se byla zvyklá seznamovat se s mladými muži na ulici.“

      „Jednak se na ulici seznamuješ neustále, a pak, tohle není ulice. A navíc, kde se teda s nějakým sympatickým mužským chceš potkat? U vás na oboru to zrovna chlapy nepřetéká. Tenhle je přitažlivý, zjevně inteligentní a má zájem. Tak moc neváhej.“

      „Proč si myslíš, že se chci za každou cenu s někým seznámit,“ bránila se Sam.

      „A nechceš snad? Už bys taky mohla s někým chodit.“

      „Nech toho,“ odbyla jí Samuela. „Opravdu si nechci někoho hledat za každou cenu.“

      Karolína si povzdechla.

      „Tohle přece není za každou cenu. Vůbec tě nenutím, aby sis ho rovnou vzala. Ale proč si s ním tak trošku, úplně nezávazně, nezačneš? Dokonce s ním nemusíš rovnou hupnout do postele. Pro začátek bude stačit třeba troška inspirujícího rozhovoru, dobrá káva, kterou zjevně umí připravit,“ znalecky usrkla svého cappuccina, „návštěva kina nebo divadla… v létě s ním můžeš i do ZOO,“ zažertovala.

      „Opravdu toho nech,“ bránila se Sam. „Já teď s nikým chodit nechci.“

      „A kdy budeš chtít? S tím svým Pepíkem od vás ses rozešla už před půl rokem.“

      „Bylo to před necelými třemi měsíci a jmenoval se Jirka, jak dobře víš.“

      Karolína si povzdechla.

      „No dobře, já tě nechám, ale přemýšlej o tom.“

      Sam si byla jistá, že o tom přemýšlet bude. Jak ale měla vysvětlit pragmatické Karolíně, že se zamilovala do snu? Do vidiny? Do někoho, kdo pravděpodobně vůbec neexistuje? Jak jí mohla vyprávět o těch rozhovorech, který s tou vidinou vedla? O těch nekonečně přitažlivých očích? Karolína by ji pak nejspíš přestala seznamovat s psychology, ale odvlekla by ji rovnou za nějakým psychiatrem. Nebyla daleka toho, s ní souhlasit. Musí být opravdu cvok. To, co se jí děje, je naprosto nemožné. Ale přece, ta růže, ta byla skutečná. Ještě pořád ji měla ve váze. Ještě pořád vypadala jako čerstvě utržená…

      „Co to čteš?“ rozhodla se Karolína změnit směr rozhovoru. Pohlédla na obálku odložené knihy.

      „Už zase ten tvůj Noční cirkus? Prosím tě, co na té knížce máš? Už

      ses mi ji třikrát pokusila vnutit, ale mě to vážně nebere. Samá magie a kouzla. Drž se při zemi, holka. Vždyť nám jednou někam odletíš.“

      „Tebe nikdy neláká se zasnít? Zkusit si představit, jaké by to bylo, kdyby kouzla opravdu existovala? Kdyby láska dokázala zvítězit i nad osudem?“

      „Romantičko,“ zasmála se Karolína.

      „Moje sny jsou daleko přízemnější. Chci dodělat školu a být fakt dobrá doktorka. Chci mít něco mezi jedním a třemi naprosto neodolatelnými dětmi, prima mužského, který mě bude nosit na rukou, no taky dům se zahradou samozřejmě.“

      Samuela se rozesmála.

      „Tak nevím, zda jsou tvé sny o moc reálnější než ty mé.“

      Karolína ji dokázala vždycky zvednout náladu.

      Dívky dopily svou kávu a chystaly se k odchodu. Samuela při placení důsledně ignorovala mladíkovy snahy o navázání dalšího rozhovoru a netrpělivě popoháněla Karolínu, aby si pospíšila. Karolína protočila panenky a omluvně se na mladého baristu usmála.

      *****

      Další nepříliš uspokojivá hodina nitrobrany. Přesto Severus cítil, že na jejím konci je atmosféra poměrně uvolněná, i když, v jistém smyslu, plná očekávání. Harry seděl usazený v křesle před krbem a pomalu upíjel z křišťálové sklenice sytě rudé víno. Severus se usadil do druhého křesla a čekal. Harry měl očividně něco na srdci.

      Mladý muž zakroužil sklenicí a pak se váhavě zeptal: „Jsem opravdu tak neschopný, jak jste vždycky tvrdil? Mám pocit, že nedělám žádné pořádné pokroky.“

      „Nerad musím připustit, že nejste. V mnoha kategoriích magie jste na velmi dobré úrovni. Dokonce i u nitrobrany jsou oblasti, které zvládáte dobře. Vaše přijímání a vysílání myšlenek je již postačující.“

      „Ale uzavírání mysli je pořád katastrofální,“ doplnil Harry.

      „Neuspokojivé,“ opravil ho Severus, „ale i tady jste už dosáhl jistého pokroku. Možná to bude tím, že nejste příliš uzavřený člověk. Ve skutečnosti se vám nechce mysl opravdu uzavřít, nemám pravdu?“

      Pomyslel si, že přesně v tom může být problém. V přímočaré nebelvírské touze řešit problémy tak, jak před vámi stojí. V přání své myšlenky sdílet, ne je tajit. V neochotě dělat věci tak, jak je to výhodné z hlediska konečného cíle.

      „Možná,“ zamyslel se Harry, „Hermioně to jde nepochybně lépe, že?“

      „Ano,“ připustil Severus, „ale, jak už jsem poznamenal, možná je to právě proto, že se snaží chránit svou mysl daleko usilovněji než vy.“

      „O tom nepochybuji,“ zašklebil se Harry.

      „Myslím si, že utajovat myšlenky před vámi, se nejspíš opravdu snaží. Stejně šikovně je ovšem skrývá i přede mnou.“

      Na tázavý Severusův pohled jen pokrčil rameny: „To víte, ženská. Nikdy jsem úplně nepochopil, jak Hermiona přemýšlí. Jak vůbec ženské přemýšlí. Vždycky, když se to mně a Ronovi pokoušela objasnit, zírali jsme na ni s otevřenou pusou. A pokud nám naopak něco říct nechtěla, tak jsme jí do hlavy neviděli. Nemyslíte si, že jsou ženy v oblasti nitrobrany obecně šikovnější?“ zeptal se s jistou nadějí.

      „Neřekl bych,“ odmítl to Severus. „Nicméně, u slečny Grangerové se nepochybně určitá schopnost věci utajovat objevuje. Takřka zmijozelská schopnost, řekl bych,“ pousmál se.

      „Takže už připustíte, že je Hermiona opravdu chytrá?“ zeptal se spokojeně Harry a upil víno s mnohem větší chutí.

      „Snad,“ souhlasil Severus neochotně.

      Na chvíli se mezi nimi rozlilo uvolněné mlčení. Pak ale Harry načal téma, na které už myslil několik dní.

      „Poslyšte, profesore. Nemyslíte, že bychom se měli vrátit k problému přemístění bezové hůlky na bezpečnější místo?“

      Severus si zamyšleně promnul kořen nosu: „Nejsem si jistý, zda není hůlka, alespoň prozatím, bezpečnější tam, kde je. Nemyslím si, že by se Lucius pokusil vniknout do Brumbálovy hrobky v nejbližší době. Už jsem mu naznačil, že všechno má svůj správný čas. Navíc, momentálně mě nenapadá vhodnější místo pro její úkryt. Na druhou stranu, i já byl klidnější, kdyby byla hůlka mimo jeho dosah. Takže…“

      „Já jsem o tom v poslední době hodně přemýšlel,“ pronesl Harry odhodlaně. „Jedna z možností je začít hůlku používat.“

      „Ne, to by opravdu nebylo moudré,“ zamítl to Severus.

      „No, možná máte pravdu,“ souhlasil Harry, „takže, kam s ní? Jeden nápad bych měl – komnata nejvyšší potřeby.“

      Severus se na něho podíval nesouhlasně: „V případě diadému Roweny z Havraspáru se to příliš neosvědčilo, nemám pravdu?“

      „Fungovalo to docela dlouho,“ namítl Harry, „navíc, Voldemort vůbec nepochopil, jak komnata vlastně pracuje. Slyšel jste někdy vykládat Brumbála, jak se mu komnata proměnila v místnost plnou nočníků?“ zasmál se.

      Severus pobaveně zakroutil hlavou a Harry pokračoval: „Komnata se promění přesně v to, co právě potřebujete – ve skladiště zapomenutých předmětů, učebnu obrany proti černé magii nebo kumbál na košťata. Jen musíte vědět, co přesně si přejete. Takže, když si představím, že chci hůlku ukrýt v tom nejbezpečnějším trezoru na světě – promění se prostě v trezor, do kterého byste mohl schovat i královské klenoty. A protože to nikdo jiný nebude vědět…“

      „…nikdo jiný než vy, se tam nedostane,“ dodal, teď už zaujatý, Severus. V duchu si pomyslel, že toto je skutečně dobrý nápad. Prozkoumával všechna úskalí, která tento plán má.

      „Budeme ovšem muset promyslet, co přesně říct naší ředitelce. Porušení ochran na Brumbálově hrobce její pozornosti jistě neujde. Nepřeji si, aby věděla o možnosti spojení magií. Ne proto, že bych jí nedůvěřoval, myslím si, že by se to neměl dozvědět vůbec nikdo.“

      „Nestačilo by jí říct o tom, že se Lucius pokouší získat bezovou hůlku. A že je tedy nutné ji přemístit?“

      „Možná,“ zvážil to Severus, „Minerva je ovšem velmi bystrá. Možná si mnohé věci domyslí. Ale předpokládám, že se nebude ptát více, než je nutné.“

      Znovu promyslel všechny kroky, které bude potřeba učinit.

      „Dobře, myslím si, že máte pravdu. A našel jste dobré řešení dané situace. Uděláme to tak. Budeme ovšem potřebovat pár dní na přípravu.“

      *****

      Hermiona s úlevou vstoupila do svého bytu. Spokojeně se rozhlédla. Teplé barvy, měkké světlo, pohodlná křesla lákající ke schoulení a čtení knihy. Otevřeným oknem vnikal svěží vzduch. Voněl předjařím. Na konci března dokonce i ve Skotsku dávaly první nesmělé paprsky najevo, že dlouhá zima pomalu končí.

      amb_102

      Pokoj připomínal Vermeerovy obrazy. Připustila si, že se jimi při zařizování inspirovala. Výsledek jí přinášel uspokojení. Cítila, jak se v ní rozlévá pohoda a klid. Ten pocit nutně potřebovala. Protože klid a pohoda bylo to, čeho se jí v poslední době velmi nedostávalo. Připadalo jí, že všechno jde od špatného k ještě horšímu. Díky Snapeovi sice měli seznam Malfoyových lidí, kteří infiltrovali ministerstvo, bohužel velká část z nich byla pod Popletalovou ochranou. Historie se opakuje, ušklíbla se pro sebe Hermiona. Popletal opět zavírá oči před nepříjemnostmi. A tentokrát tu není Brumbál, kterého minule, alespoň zpočátku, respektoval. Tentokrát je přesvědčen, že nad něho není. Ach jo. Raději začala chystat večeři. V pátek a přes víkend si obvykle vařila sama. Nebylo to jen z přetrvávajícího pocitu, že by měla bradavické skřítky co nejméně zneužívat, vaření ji prostě bavilo.

      Do misky natrhala několik hrstí rukoly a polníčku (salát se trhá, ne krájí Hermijóno, vzpomněla si s úsměvem na dávné pokyny Viktora Kruma), vidličkou prošlehala med s olivovým olejem a v dlaních rozdrtila ořechy (teplo z dlaní umožní oržechům rozvinout aróma, říkal Viktor). Nakrájela vyzrálý kozí sýr a jednu hrušku. Všechno promíchala, vyzkoušela a ještě dochutila trochou balzamikového octa. Hm, teď už je to ono. S miskou salátu se stočila do křesla a vzala si rozečtenou knihu. Není to sice podle pravidel správného stolování, ale je to příjemné, pomyslela si.

      Dneska se ale nedokázala uvolnit. Myšlenky se jí od knížky zatoulaly k dalším problémům, které se na ni valily. Harry si stěžoval, že nitrobrana mu pořád nejde a byl z toho rozladěný. Navíc vytušila, že se Snapem plánují něco, o čem jí nic neřekli.

      Cameron se na jejích hodinách opět choval otřesně. Alespoň teď už věděla proč, to jí ale situaci moc neulehčovalo. Těžko mu mohla vysvětlit, že chodí na soukromé hodiny nitrobrany a přesvědčit ho, že se Snapem nic nemá. Odfrkla si. To jsou mi nápady. A i kdyby. Nic mu do toho není. Hloupá žárlivost kluka, který se chová, jakoby ještě nevyrostl z puberty. Pokud si myslí, že takovými výstřelky na ni udělá dojem… vážně se chová jako idiot.

      Pobaveně ji napadlo, zda si na Snapeových hodinách troufne vyvádět stejné nepřístojnosti, ale usoudila, že ne. Možná by se mohla zeptat.

      Myšlenky ji plynule přeskočily k hodinám nitrobrany. Na rozdíl od Harryho měla pocit, že dělá značné pokroky. Těšilo ji to. Hodiny se Severusem byly nečekaně příjemné. Vůbec nepředpokládala, že to bude takové… podnětné. Ptala se a dostávala na své otázky odpovědi, zkoušela a její pokusy nebyly přijímány se sarkastickým posměchem, ale s rezervovaným respektem. Pak už nebylo těžké přijmout i Severusovy připomínky a návody, jak vše udělat lépe. (Kdy vlastně začala o profesorovi lektvarů přemýšlet jako o Severusovi? To musí být Harryho vliv). Dokázala už velmi dobře udržet zavřenou nitrobránu, ukrýt nevhodné myšlenky a nabídnout ty neškodné. Dokonce už i dokázala posílat myšlenky pootevřenou nitrobránou. Nepřišel čas to zkusit s Harrym? Měla by to navrhnout.

      Dalším problémem, kterému musela čelit, byla Ginny. Nevěděla určitě, zda ho vyřešila správně a pevně doufala, že tuto myšlenku dokáže před Severusem opravdu dobře ukrýt. Protože si byla celkem jistá, že by z jejího řešení neměl zrovna radost. Ale co měla dělat, když se před pár dny objevila před jejími dveřmi plačící Ginny s Denním věštcem v ruce? S článkem, ve kterém psali o zasnoubení Draca Malfoye s Astorií Greengrassovou? Dělala, co mohla, aby ji utišila. Ginny poněkud uklidnilo její upozornění na to, že Ritu Holoubkovou, která článek psala, lze jen sotva považovat za seriózní zdroj informací. Ale opravdu se ztišila až poté, co jí naznačila, že Draco pracuje jako špion pro Snapea. Neřekla jí to úplně, že ne? Jen tak trochu. No dobře, tak více než trochu. Ale ne docela. Nakonec, podstatné bylo, že Ginny odcházela mnohem klidnější. A o to šlo, ne?

      *****

      Hermiona se vyčkávavě podívala na Snapea. Na řadě byla další hodina nitrobrany. Měla opravdu pocit, že už toho umí docela dost, možná byl čas naučit se nového. Jak bude dnešní lekce vypadat?

      Snape zamyšleně přecházel po své pracovně. Nerušila ho, trpělivě čekala, až se rozhodne.

      Podíval se na ni: „Slečno Grangerová, základy nitrobrany jste zvládla rychleji, než jsem původně předpokládal. Dokážete již velmi dobře uzavřít svou mysl a dokážete i poměrně kvalitně vysílat a přijímat myšlenky. Bohužel, panu Potterovi to zatím nejde tak dobře, obzvlášť uzavřít mysl stále nezvládá. Takže ještě nemůžeme přikročit ke společné výuce. Máme tedy jistý volný čas, takže, pokud byste měla zájem, můžeme ho využít k něčemu jinému.“

      Ostražitě se na něho podívala: „Co konkrétně máte na mysli, profesore?“

      „Je dobré vědět, že nejúspěšnější nitrobrana je taková, která zdánlivě neexistuje. Protože pokud kouzelník při nitrozpytu narazí na vaši zeď, okamžitě pozná, že něco skrýváte. A dobrý nitrozpytec dokáže vaši obranu prolomit. Někdy na to může použít i velmi hrubé násilí, které, v krajním případě, vaši mysl nezvratně poškodí. Doufám, že se nikdy s takovou situací nesetkáte, ale přesto je užitečné se jí naučit předcházet a zvládnout umění nerozpoznatelné nitrobrany.“

      „Pro naše původní účely ovšem byla moje zeď dostačující,“ řekla zamyšleně Hermiona. „Nepředpokládám, že by se Harry pokoušel prolomit mou nitrobranu nějakým brutálním způsobem.“

      „To jistě ne,“ souhlasil Snape, „ale mohou nastat okolnosti, kdy se o to bude pokoušet někdo jiný,“ odmlčel se a pak pokračoval: „Druhou oblastí, které se můžeme věnovat je obrácená strana mince – nitrozpyt. Co si vyberete?“

      „Nitrozpytu učíte Draca, že?“ vyhrkla Hermiona dříve, než se stačila zarazit. Vyděšeně si zakryla pusu rukou.

      Snape se na ni podíval s pozdvihnutým obočím.

      „Prvním předpokladem dobré nitrobrany je, neříkat nahlas to, co si chceme nechat pro sebe, slečno Grangerová,“ pronesl jízlivě.

      Hermioně se bleskurychle poskládaly všechny souvislosti a vyhrkla: „Jak dlouho to víte?“

      „Že jste poměrně schopným zvěromágem? Vlastně téměř od začátku. Opravdu jste doufala, že to přede mnou utajíte?“

      To jsem teda doufala, pomyslela si Hermiona znechuceně a rozčileně se zeptala: „Proč jste to neřekl?“

      „A připravit vás o radost z mé knihovny?“ A mně o potěšení z kočičího kožíšku? „To jsem si nemohl vzít na svědomí.“

      On žertuje, nevěřícně si pomyslela Hermiona a nahlas k tomu řekla: „Vaše knihovna byla skutečně nesmírným lákadlem. Nemohla jsem odolat.“

      Doufala, že si tak dokáže zachovat alespoň kousek důstojnosti. Mrzutě konstatovala, že se Snapeovi povedlo ji dostat do pozice toho, kdo se omlouvá. Vždyť přece ona měla právo být rozhořčená z toho, že ji tak dlouho nechal přicházet jako kočku. Z jakéhosi neznámého důvodu cítila spíše něco jako lítost. Už sem nikdy jako Amber nepřijde.

      Severus navázal na její předchozí poznámku: „Samozřejmě, bylo naprosto vyloučeno, že byste se mohla na mou knihovnu přijít podívat ve své normální podobě, že?“

      „Nenabídl jste mi to,“

      „Nezeptala jste se.“

      Chvíli se na sebe upřeně dívali. Nakonec se Hermiona zeptala: „Mohla bych nahlédnout do vaší knihovny?“

      „Jistě,“ odtušil Snape.

      *****

      Severus si v duchu oddechl. Zvládla to lépe, než předpokládal. Věděl, že pro další postup bude potřebovat, aby mezi sebou měli jasno. Už delší dobu čekal na vhodnou příležitost, jak jí sdělit, že o její kočičí podobě ví. Pocítil touhu nahlédnout do jejích myšlenek. Ale ne, poznala by to. Zkoumavě se na ni podíval a pak přivolal dva šálky čaje a sušenky.

      „Takže?“ začal tázavě. „Předpokládám, že dnes výuku vynecháme. Možná bude lépe, když si promluvíme.“

      „O čem, profesore?“ zeptala se opatrně.

      „Nejspíš o tom, proč považuji za důležité vás seznámit s problémy nitrobrany a nitrozpytu hlouběji než pana Pottera. Proč pro mě problém bezové hůlky není tím hlavním, s čím se budeme muset vypořádat. A proč to všechno chci říct právě vám.“

      Hermiona se chytla poslední otázky: „Ano, proč právě mně?“

      Severus vstal a začal neklidně přecházet. S rukama za zády se zastavil před krbem. Tvář skrytou ve stínu, hlas náhle napjatý.

      „Dovolím si začít trochu z jiné strany. Slyšela jste někdy o teorii chaosu?“

      Když Hermiona němě zavrtěla hlavou, pokračoval: „Jde o mudlovskou teorii, ale já se nikdy nedopouštěl toho pošetilého omylu, že mudlovská věda je něco, čemu bychom neměli věnovat žádnou pozornost.

      Její princip je založen na tom, že každý složitý systém se v optimálním případě pohybuje v jistém rozmezí mezi strnulostí a chaosem. Pokud je systém příliš konzervativní, degeneruje, pokud je příliš radikální, rozpadá se. Ta teorie má obecnou platnost, dá se vztáhnout na nejrůznější oblasti. A vztahuje se i k lidem. Já se bohužel obávám, že současná lidská společnost, a když říkám lidská, myslím tím především mudlovská, se ocitá až příliš blízko hranici chaosu. A rovněž se obávám, že zásah Luciuse Malfoye může být tou poslední kapkou, která nás, a teď myslím celé lidstvo, přes tuto hranu shodí.“

      „Jak?“ vydechla Hermiona.

      Severus se zamyslel a znovu začal neklidně přecházet po své pracovně.

      „Obecným nešvarem kouzelníků je to, že mudly podceňují. Většina z nich se nenamáhá seznámit se ani s elektřinou, netuší, co je to televize, neznají sílu internetu. Ne, že bych byl s tím posledním blíže seznámen, ale mudlovský tisk sleduji pravidelně a úvahy nad virtuální komunikací zde najdete poměrně často.

      Ale to není nejdůležitější. Asi největším problémem je, že si kouzelníci vůbec neumí představit, jak mocné zbraně v posledních sto letech mudlové vymysleli. Nezajímají se ani o sociální, rasové ani náboženské rozpory, které v mudlovské společnosti kypí. Mají pocit, že se jich to netýká. Jenže týká,“ zvýšil hlas, ale pak se násilím uklidnil. „Mudlů je příliš mnoho a mají příliš velkou sílu, abychom se mohli domnívat, že je dokážeme ovládnout. Přinejmenším ne způsobem, který plánuje Lucius, nebo o který se pokoušel Voldemort.“

      Odmlčel se a pátravě se podíval na Hermionu. Chápe ho? Viděl, jak neznatelně přikývla, takže pokračoval.

      „Pokud Lucius ovládne kouzelnickou společnost, bezpochyby bude následovat pokus o ovládnutí mudlů. A jsem přesvědčen, že v tom okamžiku se mudlové začnou bránit všemi prostředky, které mají. A vzhledem k tomu, jak křehká rovnováha v současnosti existuje, může to znamenat celosvětovou katastrofu.“

      „Znamená to, že zničí celou Zemi?“ vydechla Hermiona.

      „Nebuďte směšná, slečno Grangerová,“ odfrkl Severus, „Země je příliš mocná na to, aby ji bylo možné zničit. Bude existovat dále. Skončí jen experiment jménem člověk. Ale z nějakého nesmyslného důvodu mi to není lhostejné.“

      Po chvilce mlčení dodal: „Tím se dostáváme k tomu, proč vy. Jste inteligentní a jste z mudlovské rodiny. Vy mi uvěříte, že mám pravdu. Nikdo z ostatních nemá tak dobrou představu, jak mudlovská společnost funguje. Ani Minerva, ani Kingsley, ani Arthur, přes všechnu svou lásku k mudlovským vynálezům. Dokonce ani pan Potter ne, přestože ho mudlové vychovali. Ve skutečnosti nikdo nebere Luciuse opravdu vážně. Naše schůzky, ta vlažná snaha zabránit Luciusovi získat vliv na ministerstvu…“

      „Neřekl jste jim o bezové hůlce,“ namítla Hermiona.

      „Neřekl, protože je ve skutečnosti nepodstatná. Podstatné je domyslet, co by Luciusovo vítězství mohlo znamenat. A z dlouhodobějšího hlediska je podstatné změnit názor kouzelníků na mudly. V tom, můžete vy udělat daleko více než já.“

      Díval se, jak si Hermiona v hlavě přeskládává jeho myšlenky. Nakonec se zeptala: „Myslíte si, že tím, že tím, že porazíme Malfoye zabráníme mudlům, aby se sami zničili? Aby i nás zničili?“

      „Ovšem, že ne,“ povzdechl si, „jen jim zabráníme, aby to udělali teď hned.“

      Znovu se na ni zkoumavě zadíval.

      „Uvědomujete si teď přesněji, jak je důležité Malfoye porazit? A proč je tak nezbytné, aby se vaše a Harryho magie spojila?“

      Hermiona přikývla a Severus s jistou nechutí dodal: „Zítra je naplánovaná schůzka v Malfoy Manor. Chtěl jsem, aby ještě někdo další měl širší povědomost o celé situaci.“

      Hermiona se na něho podívala vyděšeně: „Myslíte si, že se vám něco může stát?“

      „Vždycky se něco může zvrtnout. Ale nebuďte přehnaně emociální. V zásadě si nemyslím, že by mi hrozilo nějaké reálné nebezpečí. A skutečně jsem nečekal, že by se vás můj osud nějak zvlášť dotýkal.“

      Hermiona se naježila: „Jistě, naprosto mi na vás nezáleží. Taky proto jsem vás před pěti lety na poslední chvíli dopravila k Mungovi a pak celé měsíce bojovala za vaše ospravedlnění.“

      *****

      Hermiona zmlkla. Tohle téma bylo mezi nimi tabu, nikdy neměla v úmyslu mu to předhazovat. Viděla, jak pevně sevřel rty.

      „Promiňte,“ omluvila se. „Neměla jsem to říkat,“ pocítila iracionální touhu setřít palcem tu hlubokou vrásku, která se mu vytvořila mezi obočím.

      Nepatrně zavrtěl hlavou: „To je v pořádku. Omlouvat bych se měl já. Nikdy jsem vám za to nepoděkoval.“

      „Nechtěla jsem, abyste mi děkoval. Jen…“

      „Jen?“ tázavě pozvedl obočí.

      „Jen abyste mě respektoval. To jsem si nejspíš přála odjakživa. Proto ta třepotající se ruka, která vás tak rozčilovala. Proto Amber.“

      Upřeně se na ni zadíval: „Máte i nyní pocit, že vás nerespektuji?“

      Zavrtěla hlavou, celé jeho chování v uplynulých týdnech ukazovalo opak.

      Pak ji napadlo ještě něco. Sáhla si do výstřihu a vytáhla zlatý květ.

      „Takže, tenhle šperk, ten je od vás.“

      Neptala se, najednou neměla nejmenší pochybnost. Vlastně nechápala, proč jí to nenapadlo dříve. Ale poté, co se dozvěděla, že dárek není od Camerona, přestala se myšlenkou dárce zabývat. Domnívala se, že ho nikdy neodhalí.

      Odpovědělo jí nepatrné trhnutí ramen: „Nechtěl jsem, abyste vinou studenta mé koleje, přišla o něco vzácného. Jiný úmysl v tom nehledejte.“

      „Ale proč právě devaterník?“

      „Uvědomujte si, nakolik je vůně vašeho parfému cítit z kočičího kožíšku? Ne, asi ne.“ Severus znovu lehce pokrčil rameny.

      Hermiona se na něho upřeně zadívala. Pak se rozhodla přerušit tu náhlou intimitu, která mezi nimi vznikla: „Mohu se na něco zeptat?“

      Když uviděla mírně souhlasné přikývnutí, pokračovala: „To impozantní zavlnění pláštěm, vždycky když se otočíte, to jste trénoval jak dlouho?“

      Nevěřícné cuknutí koutků úst ji potěšilo: „Malé kouzlo. Chcete ho naučit?“

      „Ani ne, nikdy jsem nechtěla působit hrozivě.“

      Usmála se a pohodlně se opřela v křesle. Atmosféra se uvolnila. V tichosti popíjeli čaj a pochutnávali si na sušenkách.

      Jen chvíli. Najednou v Severusově krbu zaplál zelený plamen a relativní poklid skončil.

       

      Items details

      • Hits: 1985 clicks

      Tecox component by www.teglo.info