Krok za krokem |
Hermiona se chová velmi zmijozelsky. Kdo ví, kde těmi móresy nasákla. Překvapivě si s jejími metodami nejlépe poradí Harry. Sam se rozhoduje co dál. A právě jí je věnována písnička Zuzany Navarové Taši Dele. Hodně dlouho jsem se rozhodovala mezi dvěma Zuzčinýma písničkama. Nakonec jsem zvolila tento dálkový rozhovor. A to i přesto, že Skotsko není na střeše světě. Jenže slova „ty dlouho se neozýváš...“ jsou velmi výstižná. „Jak se dostaneme dolů?“ zeptá se Bailey nakonec, když ho napadne, jak dlouho by mohlo trvat, než najdou cestu dolů. „Nejjednodušší je seskočit,“ řekne Panenka. Odtáhne ho k neviděné zatáčce, za kterou se ukáže hrana plošiny. Jsou mnohem výš, než se Bailey obával, třebaže se nedostali až nahoru. „To je v pořádku,“ řekne Panenka. „Je to bezpečné.“ „To je nemožné,“ pohlédne Bailey přes římsu. „Nic není nemožné,“ odpoví Panenka. Usměje se na něj a skočí, její zrzavé vlasy se při pádu ve vlnách táhnou za ní. Zmizí v moři bílých koulí hluboko dole, zcela se v nich ztratí a pak se znovu vyhoupne nahoru. Její vlasy vytvoří zrzavou skvrnu proti bílým koulím a ona na něj zvesela zamává. Bailey váhá jen na okamžik a odolá nutkání zavřít při skoku oči. Místo toho se zasměje, když letí vzduchem. Dopad do nádrže s koulemi se vskutku podobá nárazu do mračna, které je měkké, lehké a uklidňující. Erin Morgensternová, Noční cirkus Sam se posadila na kamenné schody vedoucí k jejímu oblíbenému parku. Zničeně vydechla. Nemohl by její život být trochu jednodušší? Co má vlastně udělat? Přiznala si, že se jí Vojta opravdu hodně líbí. I přesto, že se znali teprve pár týdnů. Dobře, je to přesně osmnáct dní, co jí zavolal. Nikdy nepochopila, ve kterém okamžiku mu Karolína stihla podstrčit číslo jejího mobilu. Od té doby se viděli téměř denně. Vojta si vždycky našel alespoň chvilku, aby na ni počkal před školou a vzal ji na rychlý oběd. Byli spolu v kině, divadle. Toulali se Prahou… no dobře, na ZOO ještě nedošlo. A taky nedošlo na nějaké důvěrnější sblížení… zatím. Když nepočítá těch několik omamných polibků na Petříně. Tak proč před chvílí utekla z té kavárny? Vymluvila se na náhlou bolest hlavy. Což nebyla tak docela nepravda. Hlava jí opravdu třeštila. Ale hlavní důvod to nebyl. Neměla žádný ROZUMNÝ důvod odbýt Vojtovu starostlivost. Chtěl ji doprovodit domů, chtěl se o ni postarat. A ona utekla bez vysvětlení, odmítla se podívat na jeho zaskočenou tvář, skočila na tramvaj a teď sedí tady, opírá si hlavu o staletí staré kameny a přemýšlí. Zavřela oči, nechala si obličej laskat paprsky jarního slunce. Nad ní zpívala pěnkava, ve vzduchu omamně voněl hloh a divoká třešeň. Na stráni kvetly ladoňky a petrklíče. Fialová se mísila s bledě žlutou. Do vykopané jámy se zvolna nořila stříbřitá rakev… … na povrchu hrobu se objevila hladká deska s jednoduchým nápisem. Arthur Charles Weasley 6. 2. 1950 - 29. 3. 2004. Nic víc. Pak se pomalu začala ve vzduchu zhmotňovat štíhlá silueta. Prostovlasá dívka v dlouhé říze se vztaženými dlaněmi. Vlasy jí skrývaly sklopenou hlavu. Smutek sám. Samuela sebou cukla, otevřela oči a prudce zamrkala. Co se to s ní děje? Ve vzduchu něco vonělo, to ano, ale třešeň, ladoňky ani petrklíče neviděla. A vykopaný hrob už vůbec ne. Naštěstí. Chvilku bojovala s touhou prostě se sebrat, vytočit Vojtovo číslo a vrátit se zpátky do toho příjemně známého světa. Pak ale vytáhla z tašky známou černobílou knihu. Zalistovala stránkami, které už znala téměř nazpaměť a našla oblíbenou pasáž. Po chvíli knihu zaklapla a zamyslela se. Přemýšlela o dvou láskách, které v knize byly – o Marcovi a Célii, dvou lidech obdařených mimořádnými schopnostmi, a o Panence a Baileym. Bailey byl úplně obyčejný kluk, který neznamenal v tom tajemném světě vůbec nic. A přece to byl právě on, kdo ten zázračný cirkus a jeho obyvatele zachránil. Bailey jí připomněl ji samotnou. Ona byla taky úplně obyčejná a ON byl… kdo vlastně? Snad by jí to mohl konečně vysvětlit. A taky by jí mohl vysvětlit… mohla kouzla opravdu existovat? Najednou se rozhodla. Zavřela oči, soustředila se a poslala svou myšlenku s co největší silou někam do prostoru. Nemohla vidět, jak stovky kilometrů odsud sebou jeden černovlasý muž škubl a sevřel si rukama náhle bolící hlavu. Slyšela ale jeho užaslý hlas: „Sam? Sam, už se nezlobíš?“ „Zlobím se, ale… prosím tě, řekni mi. Jsou to kouzla? Tohle všechno?“ „Jak to víš? Přece jsem ti nic neřekl,“ vydechl užasle. „Neřekl, ale uhodla jsem to, že?“ „Ty věříš na kouzla?“ „Už asi jo. Jak jinak by to bylo možné. Řekni, když umíš kouzlit, můžeš se přikouzlit tady ke mně? Řekni, že ano.“ Cítila, jak zaváhal: „Můžu. Není to tak jednoduché, ale můžu.“ „A uděláš to? Objevíš se tady u mě? Teď?“ Znovu slyšela to zaváhání v hlase, ale pak taky náhlé rozhodnutí. Ten tón hlasu jí způsobil až závrať: „Dobře. Neměl bych, ale… udělám to. Teď ne, Sam, teď opravdu nemohu, ale brzy. Slibuji.“ „Jak tě poznám?“ vydechla. „Znám jenom tvoje oči a tvůj hlas.“ „Já tě poznám, neboj. A myslím si, že ty mě taky. Promiň, teď už nemůžu… Ale přijdu, Sam. Věř mi.“ „Věřím,“ zašeptala ještě a pak se šťastně opřela o kamennou zídku. To Karolína nikdy nepochopí, pomyslela si ještě. ***** Hermiona zaujatě listovala knihou, až našla tu správnou část. Pozorně četla řádek za řádkem, a nakonec nevěřícně zavrtěla hlavou: To snad nemyslí vážně? Pak ještě jednou přejela prsty po nejdůležitějším odstavci a pomalu se usmála: Ale věci mohou proběhnout i jinak, že? Nejen Zmijozelové umí strategicky plánovat. A její logicky pracující mozek uviděl celé řešení před sebou. Krok za krokem.
„Harry, nešel by ses projít k jezeru?“ požádala svého kamaráda. „Je tam krásně,“ pohledem zkontrolovala, zda si jejího pozvání všiml i profesor lektvarů a spokojeně si v duchu přikývla. „Jasně, Miono, stejně se chci zastavit za Hagridem, nevadí?“ Hermiona se malinko zamračila, Hagridovu návštěvu neměla v plánu, ale nakonec, proč ne? Pokrčila rameny: „Dobře, ráda ho uvidím. V poslední době jsem neměla čas se za ním stavit. A teď na jaře, když se rodí mláďata kdejaké havěti, se Hagrid neobjeví ve Velké síni, jak je týden dlouhý.“ Pro sebe si pomyslela: Možná to tak bude lepší. Cestou se zeptám na to, co potřebuju vědět, a návštěva u Hagrida Harryho rozptýlí natolik, aby si neuvědomil, proč se ptám. Byl opravdu příjemný den. Letošní duben se vydařil. Na stráních zvolna se svažujících k jezeru už vyrašila bujná tráva, vrba Mlátička se pokryla svěže zelenými lístky. Její větve se v mírném větříku „neškodně“ vlnily. Na břehu jezera zářily oslnivě žluté blatouchy. Vysoko na obloze se ozýval skřivan. Pomalu scházeli svahem směrem k jezeru. Hermiona horečně přemýšlela, jak správně začít. V duchu volila jednu možnost za druhou a zase ji zavrhovala. Viděla Harryho tázavé pohledy, ale ne a ne najít tu jedinou správnou otázku. A najednou stáli před Hagridovou boudou. V duchu zaklela. Tohle se teda nepovedlo. „Už sem vás dlouho neviděl, děcka,“ prohlásil Hagrid a připravoval v konvici čaj. Jako obvykle přidal griliášové hrudky a oni, jako obvykle, nedokázali odmítnout. „Řekl bych, že už nejsme moc děcka,“ zakuckal se Harry. „Pro mě jó, to už tak musíš brát,“ usmíval se na ně. „Sem viděl, že ses smířila s Ronem,“ podíval se potutelně na Hermionu, „tak kdy bude svatba? Tedá, když už nejste ta děcka.“ „Nikdy, Hagride, jsme kamarádi,“ podívala se na něho přísně. „Takže, že by mladej Cameron? To je prima kluk. K mláďatům se má dobře. Připomíná mi Charlieho. Možná se taky bude zabejvat drakama. To by se ti líbilo?“ Hermiona si zoufale povzdechla: „Hagride, je to můj student. To snad nemyslíš vážně.“ „No ale brzy nebude, že? Nebo že by vy dva, přece jen?“ Tentokrát obrátil oči v sloup Harry: „Hagride, mohl bys prosím nechat těch svých dohazovačských snah? Jsme s Hermionou kamarádi. Jenom kamarádi. Vážně.“ „No jó, já jen ták… že ste oba tak sami. Nebo že by profesor…“ „Hagride,“ přerušila ho varovně Hermiona, „zrovna ty máš co povídat. Co madam Maxime? Taky žijete každý sám, že? Ty tady a ona v Krásnohůlkách.“ „Má svoje povinnosti ve škole. A já musim bejt tady. Kdo by se staral o šecky ty mladý… a vo prázdninách sme spolu,“ odpověděl důstojně. Hermioně se ulevilo. Podařilo se jí odvést řeč jinam. Pátravému Harrymu pohledu ale neunikla.
Jarním podvečerem se vraceli zpátky do hradu. Když už byli nedaleko hlavní brány, Hermiona se konečně odhodlala. „Neposadíme se na chvilku?“ zeptala se. „Ještě se mi nechce zpátky.“ „Proč ne,“ pokrčil Harry rameny. Posadili se vedle sebe, kolena pod bradou a zadumaně hleděli na jezero, ve kterém se odráželo zapadající slunce. „Harry, myslíš…“ zarazila se a nevěděla, jak pokračovat dále. „Tak už se zeptej,“ pobídl ji. „Stejně je mi jasné, že jsi mě vytáhla ven jen kvůli něčemu, co ti vrtá hlavou.“ „Co to kujete se Severusem za mými zády?“ vypadlo z Hermiony. Překvapeně se na ni podíval: „Jak to… aha, Severus by měl vědět, že jsi bystrá dívka a nedávat mi pokyny před tebou. Ale to bych ti vážně neměl říkat. Zeptej se Severuse, třeba ti to řekne.“ Zatvářila se uraženě, ale v duchu se zaradovala: Tohle si zjistím později. Teď, když jsi mi neodpověděl na jednu otázku, bude ti hloupé neodpovědět na tu druhou. „No dobře teda, tak si to nech,“ našpulila pusu a plácla sebou na záda. S přivřenýma očima pozorovala mráčky, plující na pomalu se šeřící obloze. Přímo nad sebou uviděla první večerní hvězdu. Do nosu se jí vtírala vůně jarní trávy. Pomalu, jen tak mimochodem, se zeptala: „Harry, myslíš, že Severus ještě pořád miluje tvou maminku?“ Harry sebou škubl: „Prosím tě, jak tohle mám vědět? A proč se vůbec na něco takového ptáš?“ změřil si ji podezíravým pohledem. „Já jen tak. Zahlédla jsem takovou letmou vzpomínku při nitrozpytu.“ „Ty jsi viděla Snapeovi do hlavy?“ Harry vypadal tak vyděšeně, že se Hermiona začala smát. „Harry, vypadáš jako by ti bylo jedenáct a měl jsi první hodinu lektvarů.“ V reakci na jeho uražený pohled se opravila: „Tak dobře, vypadáš, jako by ti bylo patnáct, a právě ses vrátil z hodiny nitrobrany.“ „No dovol. Jen mě ta představa trochu vyděsila. Vím přesně, jak reagoval, když jsem jeho vzpomínky zahlédl já. Opravdu nerad bych přišel o kamarádku,“ odmlčel se a pak se zvědavě zeptal: „A co jsi vlastně viděla?“ „Ani ti nevím, nic moc určitého. Jen něco z jejich dětství… tak co myslíš?“ „Copak já vím? Ty jsi odborník na vztahy, já ne. Je to už dlouho, ne? A teď, po tom, co Voldemort zmizel, mi přijde klidnější. Vyrovnanější. Má rád Teddyho, baví se s Nevillem, je ochoten si se mnou sem tam dát sklenku vína, dokonce už ani nestrhává tolik bodů… i když…“ „I když Nebelvíry pořád ještě příliš nešetří,“ ušklíbla se Hermiona. „Můžeš mi říct, co jsi vlastně tím svým dlouhým proslovem chtěl říct?“ „Vím já? Snad jenom, že se přece jen trochu změnil, takže…“ „Takže co?“ „Takže si myslím, že bys třeba mohla mít šanci,“ odpověděl s náhlým ušklíbnutím. „Harry!“ podívala se na něho napůl vyděšeně a napůl pobaveně. Tolik tedy k nenápadnému zjišťování. Trochu pozapomněla na to, že to Ron byl z těch dvou nedovtipnější. Harrymu alespoň občas něco došlo. „Nedívej se na mě tak. Zase tak úplně blbej nejsem. A sem tam si něčeho všimnu. A všiml jsem si,“ zvedl první prst, „že už nějakou dobu mluvíš o našem profesorovi lektvarů jako o Severusovi, což jsi dříve kategoricky odmítala,“ zvedl druhý prst, „že z hodin nitrobrany chodíš podezřele rozzářená,“ zvedl třetí prst, „tvůj výraz v okamžiku, kdy se vydával na Malfoy Manor vypovídal o mnohém…“ „Přestaň,“ přerušila ho rozčileně Hermiona, „takže jsem naprosto průhledná a…“ najednou jí bylo do breku. Pokud je na ni všechno tak jednoznačně vidět, tak je to všechno úplně k ničemu. Protože pokud to Severus ví, a i nadále plánuje to, co plánuje, zjevně o ni o ni nemá nejmenší zájem. „No tak, Hermiono, nebreč,“ začal ji utěšovat Harry. Uvědomila si, že slzy ji odmítly poslouchat a koulejí se jí po tváři. „Nemyslím si, že by si toho všiml ještě někdo jiný. Přece jen, známe se léta. Myslím, že málokdo tě zná tak dobře jako já… možná Ron?“ podíval se tázavě. „Ne, Ron ne. Zná mě …jinak… ne lépe. Ale… myslíš, že Severus…?“ „Ne. Myslím, že Severus Snape nic netuší. Nebo možná nechce tušit. Protože se rozhodl, že k sobě patříme my dva. Že to tak bude nejlepší. Prostě to tak naplánoval, takže to tak, podle něj, musí být. Jenže…“ „Jak to víš?“ zeptala se překvapeně. „Víš, co?“ „No, co je přesným obsahem toho spojení magií…“ „Nevím nic. Jen tuším, že to není tak jednoduché. A že… podívej, Hermiono, tohle není vůbec nic proti tobě, ale já bych to naše spojení raději přece jen vynechal. Teda, kdyby to šlo nějak jinak,“ zašklebil se na ni. „Víš ty co? Já pomůžu tobě a ty pomůžeš mně, souhlas? Vlastně, ty to strategicky vymyslíš a já to udělám. Jako vždycky, ne?“ „Co si přesně představuješ, pod pojmem ´ty pomůžeš mně´?“ zeptala se malinko podezíravě. „No, potřeboval bych vědět, jak se nejlépe dostat do Prahy.“ ***** Hermiona nahlédla na ošetřovnu. Draco Malfoy se povaloval v posteli, na sobě zelené pyžamo se stříbrnými ornamenty. Vypadal poměrně zdravě a notně znuděně. Hermiona si byla celkem jistá, že ani hebké, hedvábné povlečení nepatří k běžnému vybavení ošetřovny. Alespoň si nepamatovala, že by někdy něco podobného viděla při četných návštěvách Harryho a Rona. Prostě, mladému aristokratovi jen to nejlepší. „Jak jsi přemluvil madam Pomfreyovou, aby ti obstarala tak luxusní ohoz?“ zeptala se jízlivě. Nemohla si pomoct, pohled na něho ji iritoval. „Ty jsi chyběla na přeměňování, Grangerová?“ zeptal se líně. „To bych od takové šprtky nečekal.“ Zlostně sykla: „Žádná změna, Malfoyi, co? Pořád, jako za starých časů?“ Spokojeně se usmál: „Čekala jsi něco jiného, Grangerová?“ pohodlně se opřel o polštář a povzneseně na ni shlížel. Znechuceně si pomyslela, že jen Zmijozel dokáže shlížet vleže. Normální člověk vzhlíží. Ale pak si uvědomila. To všechno je jen hra. Před očima se jí objevil Draco, kterého utěšovala jako Amber. Tam si nehrál. A taky ji došlo, že má navrch. Protože on o Amber nevěděl. A už vůbec nevěděl, že ho viděla ve chvíli, kdy se mu ta jeho povznesená maska rozplynula. Takto ho zná Ginny? Bez masky? „Zbavil jsem tě slov? Neuvěřitelné. Nebyl bych věřil, že se mi to podaří,“ ozvalo se z postele. Uvědomila si, že mlčela příliš dlouho. Jenže teď už nebyla naštvaná. Začala se bavit. Bez váhání si sedla na Malfoyovu postel a řekla škádlivě: „Ale no tak, Draco. Přece nebudeme pokračovat ve starých sporech. Časy se mění, ne?“ natáhla ruku a jemně mu přejela po hřbetu dlaně. Prudce ucukl a vypadal naprosto vyvedený z míry. Tiše se pro sebe zasmála. Škoda, že mě to nenapadlo dříve. Mohli jsme vycházet o hodně lépe. Pak se ale zvedla a přitáhla si k jeho posteli židli. Draco ostražitě sledoval, zda se drží v bezpečné vzdálenosti. „Tak teď vážně, prohlásila. Jsem tady jako vyslanec. Weasleyovi tě z neznámého důvodu pozvali do Doupěte, aby sis tam vylízal své rány a dal se do pořádku. Podle madam Pomfreyové se tam můžeš přemístit koncem týdne.“ Vytřeštil na ni oči: „Weasleyovi? Zbláznila ses, Grangerová? Který z nich mě chce připravit o život a přesvědčil tě, abys mě tam dostala?“ „Měl by sis začít zvykat, drahý Draco,“ smála se mu. „Absolutně nevím, o čem mluvíš. Nemám nejmenší úmysl opustit Bradavice.“ „Bojíš se, že by na tebe v Doupěti mohl otec?“ provokovala ho. Odfrkl si: „Spíše by ses měla bát ty o své drahé Weasleyovy. Kdyby se otec rozhodl, mohl by se jim šeredně pomstít.“ V hlase mu zněla veškerá arogance, kterou u něho tak dobře znala. Jenže v očích viděla něco jiného – strach. Jen proto, že ho přistihla ve chvíli naprosté upřímnosti, vytušila, že se nebojí o sebe. Pochopila, že ho v daném okamžiku nepřesvědčí. Zatvářila se rezignovaně a zvedla se k odchodu. V duchu si pomyslela: Tak tě teda přesvědčíme jinak. Pak se uličnicky ušklíbla, sklonila se a rychle ho políbila na čelo: „Pa, Draco. Ještě se uvidíme.“ Jeho zděšenému výrazu se smála ještě na chodbě. Spěchala za Harrym. „Harry, musíš mi pomoct!“ zabušila na jeho dveře. „Pojď dál, co pro tebe mohu udělat?“ pátravě se na ni podíval. „Jsi nějaká rozzářená? Ty jsi dneska byla ve sklepeních?“ Po tváři ji přejel mráček, ale pak ji zase přemohlo pobavení: „To bohužel ne, mám jiný problém.“ „Tak to asi nebude tak vážné, podle toho jak se tváříš. Dáš si čaj? Nebo víno?“ „Raději čaj, budeme potřebovat chladnou hlavu. Víš co, Harry, sedni si, a hlavně se nerozčiluj, ano?“ Ztuhl a posadil se: „Děje se něco?“ „Ale ne… nebo ano… vlastně, jak se to vezme. Jsi v klidu? Vážně? Takže… Draco a Ginny jsou do sebe zamilovaní.“ Harry pobouřeně vyskočil. „Ginny s Malfoyem? A odkdy mu říkáš Draco? A jak to, u Merlina, víš?“ „To by bylo složité vyprávění. Vím to už dlouho. Poslyš, ono mezi nimi zatím nic není, ale já vím, že ho má Ginny ráda. Protože mi to řekla. A náhodou vím i to, že Dracovi na ní taky záleží. Protože to řekl ve slabé chvilce Severusovi a já byla u toho.“ Na jeho povytažené obočí dodala: „Jako Amber, takže on neví, že já vím. Problém je v tom, že Ginny sice přesvědčila Severuse a svou matku, že by bylo prima, aby se Draco přesunul na doléčení do Doupěte, jenže Draco se vzpouzí. Myslím, že se bojí, že by Ginny mohlo hrozit od jeho otce nebezpečí. Samozřejmě, že to nepřipustí. No a na tobě bude, abys ho přesvědčil.“ Nevěřícně zavrtěl hlavou: „Za prvé – proč bych zrovna já měl pomáhat Malfoyovi, aby se dostal k Ginny? Za druhé – opravdu si myslíš, že bych zrovna já mohl DRACA o něčem přesvědčit?“ „Za prvé – co bys pro Ginny neudělal, za druhé – určitě, když to uděláš tak, jak ti řeknu a za třetí – tebe nebude blažit, když přelstíš Zmijozela?“ Harry se začal hlasitě smát: „Hermiono, mně se zdá, že ve Zmijozela se měníš ty. Tuším metody velmi zmijozelské. Mám pocit, že pobýváš až příliš často ve sklepeních.“ Hermiona odvětila důstojně: „Nestarej se a raději poslouchej, co máš dělat.“ ***** Severus byl hluboce začtený do knihy, kterou sehnal jen s nejvyšším úsilím. Byl odhodlaný užít si nedělního odpoledne co nejlépe. Pro tento okamžik odmítal řešit potíže s neschopnými studenty a jejich vybuchujícími kotlíky, nemyslel na problémy s Malfoyem a Bezovou hůlkou a už vůbec se nemínil zaobírat představou hebké, hnědé srsti… vlasů… a jantarových očí. Někdo zaklepal. Se znechuceným zavrčením zprůhlednil dveře a tam… stála momentálně poněkud nevítaná Nebelvírka. Zneklidněl a rychle otevřel dveře. Stalo se snad něco nečekaného? „Zapomněl jsem snad na to, že jsme se domluvili na další hodině nitrobrany?“ zeptal se současně s otevřením dveří. Hermiona lehce polkla, ale pak řekla s jistou iritující nadřazeností: „Jistěže ne, profesore. Zato vy jste zapomněl, že jste mě pozval, abych se přišla podívat na vaši knihovnu.“ „Pozval?“ odpověděl jí s nadzdviženým obočím a nepřestával vytvářet pevnou hráz ve dveřích. „Pokud si pamatuji, pouze jsem neochotně svolil, že příležitostně můžete nahlédnout do některé z mých knih.“ „Je dnes příležitostně nebo se proto, abyste mě pozval dál, musím přeměnit v Amber?“ zeptala se Hermiona už mírně jízlivě. Severusovi při té představě zajiskřilo v očích a měl chuť na tom trvat. Už příliš dlouho si kočičího kožíšku neužil. Nicméně si byl vědom toho, že teď, když už Hermiona… slečna Grangerová ví, že on ví, tak by se stejně žádné hlazení nekonalo. Takže jen stroze oznámil: „Nedovolím, aby nějaká kočka poškrábala vazby mých knih. Ostatně, pokud jsem si všiml, jako kočka na knihy nedosáhnete,“ pokračoval a stále se neměl k tomu, aby Hermionu pustil dále. Najednou, mezi dvojím mrknutím oka, mu Hermiona zmizela ze zorného pole. Rychle sklopil hlavu, jen aby zahlédl záblesk hnědé a hned vzápětí ucítil měkkou srst, která se mu otřela o nohu. Jakým způsobem mu pronikla pod hábit, mu nebylo jasné. Prudce se otočil… a uprostřed jeho pokoje stála smějící se Hermiona. „Odpusťte, profesore, ale ty podzemní chodby jsou poněkud sychravé na dlouhé povídání. Tady je to útulnější.“ „Řekl jsem snad něco takového, jako, že si chci ´dlouho povídat´?“ zavrčel, ale rezignovaně zavřel dveře. Pátravě se na Hermionu podíval. Chovala se poněkud… netypicky. „Takže?“ zeptal se. Hermiona odpověděla až příliš nevinným pohledem, který ho nepřestával znepokojovat. „Jak už jsem řekla, ráda bych si půjčila něco na čtení. Ostatně, přišla jsem vám vrátit knihu, kterou jste mi před časem dal… však víte.“ Zneklidněle natáhl ruku. Jak na to mohl zapomenout? Měl si ji vyžádat zpět hned po návratu z Malfoy Manor. „Četla jste ji?“ „Naštěstí to nebylo potřeba, že?“ Zavrtěl hlavou. Věřil jí jen napůl, nicméně, v knize stejně byly jen základní informace. Samozřejmě i návod, kde se dozvědět více. Nu, k těm dalším knihám ji raději nepustí. Alespoň zatím. „Tak tedy… o jaké knihy byste měla zájem?“ „Je neděle, tak snad nic vážného. Třeba něco z vašich sbírek mudlovské literatury.“ „Chcete mi snad tvrdit, slečno Grangerová, že mám ve své knihovně nějaké mudlovské knihy, které jste dosud nečetla?“ „Většinu jsem nejspíš četla, ale to neznamená, že nebudu mít chuť si je přečíst znovu,“ pokrčila Hermiona rameny. „Ale než se do toho pustíme, nenabídl byste mi čaj?“ Takřka se pousmál nad její neomaleností. Nepamatoval si, že by se někdo pokoušel si u něho vynucovat občerstvení. Tedy… s výjimkou Albuse Brumbála a Harryho Pottera. Nejspíš to bude něco ryze nebelvírského. S dokonale ovládanou tváří přivolal dva šálky voňavého čaje a sušenky. Pokud si správně pamatoval z hodin nitrobrany, slečna Grangerová měla v oblibě ty zázvorové. Chvilku napjatého mlčení přerušila Hermiona: „Vlastně jsem se chtěla na něco zeptat.“ Takže, ne knihy, pomyslel si Severus. Hned jsem věděl, že se slečna Grangerová tváří až příliš nevinně. „Tak co máte na srdci?“ zeptal se. „Co jste podnikli s Harrym za mými zády?“ vyhrkla Hermiona. „Za vašimi zády, slečno Grangerová? Máte snad pocit, že je nutné, abyste věděla o všem?“ „Jsem ráda informovaná.“ „Nepochybně,“ suše konstatoval. Na vteřinu mu připomněla tu polozapomenutou malou šprtku. Z neznámého důvodu mu ale nelezla na nervy zdaleka tolik, jako dříve. Vlastně vůbec ne. To ovšem neznamenalo, že by jí chtěl sdělit veškeré informace. I když… něco málo by jí říct mohl. Po chvilce mlčení tedy dodal: „Bylo nutné přemístit Bezovou hůlku. V Brumbálově hrobce už nebyla bezpečná.“ „Kam?“ vydechla. „Pan Potter vám to neprozradil?“ zeptal se s mírným údivem. Zavrtěla hlavou. „Myslím, že opravdu není nutné, abyste to věděla,“ konstatoval a rozhodl se odolat jejímu zkormoucenému obličeji. Nakonec to zjevně pochopila. Zatvářila se napůl smířeně a napůl zarputile. Nejspíš se pokusí vytáhnout chybějící informaci z Pottera. Bylo by ho zajímalo, jaké přesvědčovací metody na Harryho uplatní. Docela se jejími manévry bavil. Hermiona si rezignovaně povzdechla a odložila šálek s čajem. „Tak snad, že bychom se podívali na vaše knihy?“ „Pokud na tom trváte…“ Hermiona už cílevědomě mířila k policím s mudlovskou literaturou. Lehce přejela rukou po hřbetech knih s poezií a povytáhla sbírku básní od Préverta, kterou od ní dostal k Vánocům… „Chcete ji vrátit?“ zeptal se, „nebo si ji alespoň znovu přečíst?“ „Ani ne, znám ji nazpaměť,“ pousmála se a zastrčila knihu zpět na své místo. „Takže vám nevadí, že jste o ni přišla?“ „Ne, i když to byl šílený nápad věnovat vám ji. Byla bych předpokládala, že mě proměníte v něco hodně ošklivého, pokud vás jen napadne, že je ode mne. Takže, po pravdě, litovala jsem svého činu hned, jakmile jsem se ho dopustila,“ ušklíbla se na něho. „Ale teď jsem ráda. Bylo by mě mrzelo, kdybych vám ji nedala. I když se zdaleka nevyrovná vašemu dárku.“ Vytáhla si z výstřihu zlatý kvítek a sevřela ho v dlani. Takřka natáhl ruku, aby se jí dotkl, ale ovládl se. „Vypadá to, že co se týká impulzivního jednání v období Vánoc, nemáme si co vyčítat,“ konstatoval cíleně ledovým hlasem. Hermiona se zasmála: „Skutečně, Amber má na vás zhoubný vliv. To je dobré vědět.“ „Bylo by velmi nemoudré pokusit se toho zneužít,“ odpověděl rozhodně. „Děláte vždycky jen moudré věci?“ „Většinou. Ne vždy. Ale vždy jsem svých nemoudrých činů litoval.“ Hermiona vypadala, jako by chtěla v naznačeném směru rozhovoru pokračovat, ale pak se obrátila zpět ke knihám. „Takže, co tady máme? Hm, Mistr a Markétka od Bulgakova, Jméno růže Umberta Eca… máte rád historické romány?“ „Zajímá mě spíše filozofický rozměr té knihy. Je fascinující a velmi poučné sledovat, kolik nenávisti a rozporů se najde mezi lidmi, údajně věřícími v jediného milosrdného boha.“ „A 451 stupňů Fahrenheita čtete taky kvůli nenávisti nebo kvůli lásce ke knihám?“ „Kvůli naději, která dokáže tu nenávist překonat. Kvůli naději, že je možné přestat sloužit zlu a zachránit svou duši.“ Nevěděl, proč řekl právě toto. Vlastně nikdy dříve nevěřil, že by mohl svou duši zachránit. Ale teď měl pocit, že je to možné. Hermiona se na něho dívala s leskem v jantarových očích. Mohly to být slzy? Rychle se obrátila zpět ke knihovně a násilně veselým hláskem okomentovala svůj další objev: „A co máme tady? K neuvěření. To by se zvěrolékaři stát nemělo. Vy čtete humoristické romány?!“ „Je tam řada zajímavých poznatků ohledně přípravy léků,“ podotkl. „Nesmysl. Těch pár vágních informací, které tam jsou, vás nemohlo zaujmout. Vás to prostě baví, že?“ „Přiznávám, že je to kniha, která mi dokáže přinést jisté rozptýlení.“ „Tak se zmijozelsky řekne bavit se?“ zahihňala se. „Slečno Grangerová, ovládejte se. Chováte se velmi nedůstojně,“ přísně ji napomenul, ale bylo to málo platné. Hermiona se zjevně rozhodla být i nadále nedůstojná. „Přečtete mi něco?“ zaprosila. „Máte báječný hlas. To bude nejspíš důvod, proč u studentek vzbuzujete daleko více pozitivních emocí než u studentů. Tedy, myslím tak od pátého ročníku. Mladší děti se vás bojí bez rozdílů pohlaví.“ „Slečno Grangerová, chcete snad naznačit, že bych…?!“ zvolal pobouřeně a hrozivě se nad ní vztyčil. A zjistil s naprostým znechucením, že se nebojí. Vesele se zašklebila: „Já přece nemluvím o vás. Mluvím o hejnu pubertálních dívek. Netvrďte mi, že si toho nejste vědom.“ „Nemluvte nesmysly,“ odfrkl si a rychle odvedl řeč jinam. „Co bych měl číst?“ „Třeba kousek z Egypťana Sinuheta. Už jsem ho nečetla léta,“ vytáhla Hermiona z police jednu z knih. Severus rezignovaně pokrčil rameny a zamířil zpět ke křeslu. Hermiona se schoulila do toho druhého. Začal pomalu číst. Občas pozvedl oči, aby se podíval na hnědovlasou ženu, která uvolněně seděla a tiše poslouchala. „Já Sinuhet, syn Senmuta a jeho ženy Kipy, píši tyto knihy. Nikoli proto, abych chválil bohy země Kemet, neboť jsem jimi znechucen. Nikoli proto, abych chválil faraóny, neboť jsem znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši. Ne abych lichotil bohům, ne abych lichotil králům, ne že bych se bál časů příštích ani že bych v ně doufal. Neboť za svého života jsem tolik zkusil a tolik ztratil, že marný strach mě nemůže znepokojit a jsem znechucen nadějí na nesmrtelnost, jako jsem znechucen bohy a králi. Tedy jedině pro sebe píši a tím – myslím – se liším ode všech, kdož psali přede mnou i kdož budou psát po mně.“ Periferním viděním zahlédl pohyb. V křesle seděla hnědá kočka a vážně ho pozorovala. Zavrtěl hlavou a pokračoval ve čtení: „Neboť vše, co bylo napsáno až doposud, bylo psáno buď pro bohy nebo pro lidi. A řadím tedy faraóny také mezi lidi, protože jsou našimi bližními v nenávisti i ve strachu, ve vášni i ve zklamání. Ničím se od nás neliší, i když se řadí tisíckrát mezi bohy. A nechť se řadí mezi bohy tisíckrát – a opět tisíckrát -, jsou lidmi, jsouce podobni druhým.“ Kočka seskočila ze svého křesla, pomalu překonala nevelkou vzdálenost a ladným pohybem vyskočila na opěradlo. Letmo na ni pohlédl a pokračoval ve čtení. Paži mu zahříval hebký kožíšek a do uší se mu vkrádalo tiché předení. Dokázal odolat pokušení zabořit do té srsti dlaň, ale nedokázal ji odehnat. Pokračoval ve čtení…
No nechovala se Hermiona opravdu zmijozelsky? A v plánu toho má ještě více.
|
Items details
- Hits: 1836 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
dnešní večerníček vám přečte váš oblíbený strýček, mistr lektvarů, držitel Merlinova řádu, válečný hrdina a profesor na Bradavické vyšší škole čar a kouzel, Severus Snape, tak se pěkně usaďte, pohádka začíná."
Díky, to mě úplně dojalo.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.