Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Démoni z bažin

dmoni_z_bain-thŠkolu mají naši hrdinové bezpečně za sebou a čekají je další dobrodružství. Kvalifikace na Mistrovství světa, svatba, velké finále.

... a že by se zase ten Harry do něčeho zapletl? Průšvihy si ho prostě najdou všude...


    Kapitola 10, Slavnostní zahájení

      Jelen_a_laKdyž je Pedro odvedl na oběd do společné jídelny, tak se k nim hned u dveří přidal Viktor Krum, jako by tam na ně už čekal. Ostatní členové týmu s úžasem sledovali, jak se ten „slavný Krum“ srdečně zdraví s Charliem a Harrym, gratuluje jim ke krásným manželkám a přeje jim do manželství hodně štěstí… Sedl si ke stolu mezi ně, a když se od nich konečně odpoutal jejich věrný průvodce Pedro, tak se potichu, se svým osobitým přízvukem, zeptal:

      „Co říkáte na to, co se tady děje? Jak se vám líbí ta bezpečnostní opatření? Budete s tím něco dělat?“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Nelíbí se nám to zrovna tak, jako tobě Viktore a taky se nám vůbec nelíbí viceministr Quercia, ale zatím s tím nebudeme dělat nic. Jen se co nejlépe připravíme na to, co přijde… Varoval jsem Hermionu, aby na sebe dávali pozor všichni ve stanovém městečku a varoval jsem i ministerskou výpravu. A že něco nepříjemného chystá, o tom už nepochybuji…“ odpověděl Harry a koutkem oka při tom sledoval právě viceministra, který zrovna jeho směrem vysílal velmi nepříjemné pohledy.

      Viktor přikývl:

      „Dobře, budeme ve střehu. Kdybyste se dozvěděli něco konkrétnějšího, tak mi určitě dejte vědět, budu mít ve stanovém městečku celou rodinu i se snoubenkou, nerad bych, aby se dostali do nějakých problémů. Na mě i na moje spoluhráče se můžete spolehnout, kdyby bylo potřeba…“ dodal ještě, jak se zvedal od jejich stolu, aby se přidal ke svým.

      Charlie se uchetnul:

      „To bude mít Ron radost, že má Viktor konečně jinou lásku, než Hermionu…“

      Harry a Ginny se rozesmáli a pak se všichni v dobré náladě pustili do pestrého oběda.

      Po obědě si prohlédli prostory, které měli k dispozici. Společenská místnost byla moc hezky zařízená, a jak se od Pedra dozvěděli, je to jediná prostora, kde můžou přijímat návštěvy zvenčí. Lázně je okouzlily. Byly rozděleny na pánské a dámské a našli v nich všechny možné druhy koupelí, včetně bahenní lázně, několik druhů různých saun, čtyři ochotné maséry a příjemnou hostesku, která kromě osušek a koupacích plášťů rozdávala i velmi svůdné úsměvy. Herna byla zařízena mnoha hracími stolky s mnoha hracími deskami ke hrám, které Harry ještě nikdy neviděl. S úlevou objevil i kouzelnické šachy a tchoříčky, které už měl tu čest poznat ve škole. Napadlo ho, že by se tu mohl občas trochu rozhlédnout, aby zjistil co je to vlastně za hry a podělil se o ten nápad s Ginny, Charliem a Katií.

      „Některé ty hry trochu znám, v Rumunsku, v dračí kolonii, se sešla dost mezinárodní parta, Tak jsem měl možnost některé ty zvláštnosti se naučit. Jestli bude dost času a nebudeme mít na práci nic užitečnějšího, tak sem můžeme zajít…“ s úsměvem nabídnul Charlie.

      Z ošetřovny právě odcházeli David s Evou, která byla bílá, jako křída. Hned jak na ně na chodbě narazila, spustila:

      „Ani všechna obranná kouzla přede mnou neochrání toho člena týmu, který by do téhle ošetřovny vkročil třeba jen se zadřenou třískou. Neopovažte se svěřit svoje zdraví do rukou těch šarlatánů. Tady žijí ještě ve středověku a používají takové metody, jako pijavice a pouštění žilou…“ došel jí dech a nechala se odvést Davidem do lázní, aby je shlédla svým kritickým okem.

      Cestou do svého apartmánu se ještě chvíli zdrželi sledováním nádherné scény mezi některými členy Japonského týmu a viceministrem. Japonci byli velmi zdvořilí, tiší a přesto velice paličatě trvali na svém. Mluvili spolu anglicky a tak všichni, co šli s Harrym nahoru, dost dobře rozuměli, o čem je řeč. Již velmi rozčílený viceministr zvyšoval hlas a to vypadalo proti tichým a uctivě uklánějícím se Japoncům, nepřiměřeně.

      „Nemůžeme vám vrátit ty zbraně! Ať už mají jakoukoli historickou nebo morální hodnotu! Toto je přísně chráněný areál, musíme zajistit bezpečnost hráčů i ministrů, proto tady nemůžeme dovolit žádné zbraně!“

      Od potichu hovořícího trenéra chytali jen zlomky jeho naléhání:

      „…jsou jen odznakem hodnosti, morální oporou… použili jen k sebeobraně… nikoho nehodláme ohrožovat…“

      Když po jejich zevlující skupince hodil zlým pohledem rozlícený viceministr, tak je Béda pobídnul:

      „Pojďte, tady je zcela zjevné, jak to dopadne…“

      Zalezli do svého apartmánu, rozvalili se do pohodlných pohovek a jen tak lenošili a sdělovali si své dojmy ze svého pobytu tady. Pak se na tréninku proletěli kolem stadionu. Víc toho za tu půlhodinku stejně stihnout nemohli. Tak se jen seznámili s tím obrovským prostorem, v kterém budou hrát a Harry s Charliem si dobře prohlédli celé tribuny, žasli nad množstvím bezpečnostních hlídek všude na ochozech, kolem celého obrovského stadionu. Po tréninku zůstali na tribunách hned vedle brány, kde byly prostory vyhrazené pro reprezentační týmy a sedadla v jejich národních barvách, protože díky Angelině a jejímu dvousměrnému zrcátku věděli, že jejich ministerská výprava má dorazit v nejbližší době.

      U brány v protější tribuně, kde byl vchod do ministerské ubytovny, už stálo pět bystrozorů i s viceministrem a jeho asistentem, připravených na bezpečnostní kontroly očekávaných výprav. Těsně před přemístěním první výpravy se k nim připojil i malý, baculatý, dobrácky vypadající chlapík. Podle toho, jak se k němu ostatní chovali uctivě, Harry usoudil, že právě vidí Argentinského ministra kouzel. První přistáli Japonci, za nimi Turci, pak Irové a hned za nimi Kingsley a jeho parta. Vzhledem k tomu, že hned první Japonci, způsobili u bezpečnostní kontroly značný rozruch a pořádné zdržení, nikdo nic nenamítal, když se ministerská výprava Anglie, vydala místo do fronty před bránou, ke svým hráčům. Srdečně se všichni přivítali, Harry s potěšením zaregistroval, že členem výpravy se na poslední chvíli stal i šéf bystrozorů Dobs. A ještě větší potěšení mu způsobil svým dárkem George. Předal mu sáček s šestnácti žlutými zrcátky s vysvětlením:

      „Velká kolekce čtyřiceti kusů párty na dálku. Šestnáct vy, šestnáct my a osm už mají Sturgis s Billem, kteří přijedou s ostatními asi za hodinu. Rozdají je ve stanovém městečku podle potřeby.“

      „Skvělý nápad George,“ pochválil svého švagra Harry.

      „Jo, to je. Jenže nebyl můj…“ zatvářil se přehnaně zarmouceně. „To vymyslel ministr,“ dodal už zase se svým typickým uličnickým úsměvem. Kingsley se hned přidal:

      „Rozdej to hned, ať jsme ve spojení. Používejte je jen na důležitou komunikaci. Nezapomeňte, že vaše rozhovory přes tato zrcátka, bude poslouchat i dalších osmatřicet lidí a kdokoliv z nich se může do komunikace zapojit. Takže žádné domlouvání rande, nebo jiných lumpáren…“

      Pak se k nim usadili a poslechli si, co se tady zatím dělo. Měli na sdělování svých zážitků a dojmů času dost, protože další ministerské výpravy už se také připojily do fronty před branou. Harry hned své žluté zrcátko vyzkoušel:

      „Bille, slyšíš mě? Jsi na příjmu?“

      „Ano, slyším tě, Harry…“ ozvalo se za chvilku a v zrcátku se objevily Billovi oči. „Děje se něco, nebo jen zkoušíš, jak to funguje?“

      „Je to jen zkouška, za jak dlouho se vydáte sem?“ zeptal se s úsměvem Harry.

      „Už jsme v Doupěti skoro všichni, čekáme jen na Láskorádovi, jedou s námi. Startujeme za 40 min.“ Na Billova slova navázal Sturgis:

      „My startujeme už za půl hodiny, jedeme s jinou partou.“

      Harry se usmál na oba:

      „Dobře, tak se snad brzy uvidíme. Bille, až budete rozdávat zrcátka, tak nezapomeň na Hermionu. Rád bych, aby měli ona a Ron alespoň jedno dohromady.“

      „Už ho máme Harry. Lektvary jsem sehnala, i když to byla docela fuška, takhle na poslední chvíli…“ 

      „Harry pozor, řítí se sem Pedro!“ syknul na něj Charlie a tak se rychle rozloučil a schoval zrcátko.

      „Stejně to byl zvláštní pocit, slyšet svůj rozhovor, za všech kapes okolo sebe…“ šibalsky se usmál na Kingsleyho. Pak se zarazil:

      „To je ale problém… Co když budeme zrovna v nevhodné společnosti, když bude probíhat nějaká důležitá konverzace?“

      „Neboj, na to jsme mysleli,“ odpověděl George. „Když přikryješ zrcátko rukou, tak nic nebude slyšet, jen ucítíš lehké mravenčení a budeš tak vědět, že se něco děje…“

      Přicházející Pedro pak už jen s údivem sledoval, jak všichni Angličané strkají ruce do kapes…

      Pedro slušně pozdravil a skoro omluvně jim řekl:

      „Bezpečnostní služba mě sem poslala, abych vás požádal, jestli byste se nevrátili do svých ubytovacích prostor. Naproti vznikly nějaké komplikace a jim se moc nelíbí, že jste tady…“ a ukázal na protější bránu, kde se ještě dohadovali Japonští ministerští úředníci a kolem byla hradba ostatních výprav, které to všechno sledovaly s obrovským zájmem.

      „Dobrý nápad,“ usoudil Kingsley, „alespoň se podíváme, kde bydlíte a jak je o vás postaráno. Tady to vypadá ještě na dlouho…“ a ukázal směrem k houfu u brány.

      Pedro zrudnul a hrozně rozpačitě, chvějícím se hlasem, vysvětloval:

      „To bohužel nepůjde, pane ministře. Dokud neprojdete bezpečnostní kontrolou, tak vás do ubytovacích prostor nepustí…“

      Kingsley se nad drobným Pedrem vztyčil v celé své výšce a ten chudák vypadal najednou ještě menší, jak se ustrašeně přikrčil. Ale ministr jen s úsměvem pokrčil rameny:

      „No tak se půjdeme postavit do fronty, když to tedy nejde…“

      Cestou na ubytovnu, Harrymu pošeptal táta z obrazu na chodbě:

      „Přijďte všichni do vaší ložnice, máte ve společenské místnosti špeha…“

      Harry totiž, hned po příjezdu, postavil oba portréty na svůj noční stolek, aby se tu trochu porozhlédli. A tak se hned po příchodu rozloučili s Pedrem a poslali ho pryč, že budou volit kapitána, který vylosuje na slavnostním večeru jejich soupeře pro čtvrtfinále. Pak se ale všichni nacpali do ložnice k Harrymu, z které Charlie nejprve odnesl pěkný obraz krajinky do společenské místnosti.

      „Tak jsme to tady proběhli…“ začal Sirius. „Dostaneme se i do ministerské ubytovny, mají to tam zařízeno ještě luxusněji. Nahoře, v prostorách pro bezpečnostní službu, žádné obrazy nejsou, ale viceministr má ve své kanceláři osm portrétů, jejichž kopie jsou ve všech společenských místnostech jak týmů, tak ministerských výprav…“

      Táta pokračoval:

      „Zajímavé je, že v každé ložnici je nějaký obrázek, na který může kouzelný portrét vstoupit. Ve společenské místnosti jsou už kromě kopie portrétu jen dvě mizerné reprodukce, nějakých slavných děl…“

      Profesor Brumbál všem doporučil:

      „Přesuňte obrázky z ložnic do společenské místnosti a dávejte si tam dobrý pozor, o čem se bavíte. Myslete na to, že se vše dozví viceministr. V ložnicích budete mít dostatečné soukromí. Já se teď přesunu do ministerské části, abych varoval i Kingsleyho, až se konečně dostanou dovnitř…“ a chystal se odejít ze svého portrétu.

      „Počkejte, pane profesore,“ zarazil ho Harry. „Kingsley sebou nemá váš portrét?“

      „Ne, Harry. Nechal ho v kanceláři, abych mohl zajistit spojení s ministerstvem, kdyby se tu dělo něco závažného…“ odpověděl s úsměvem Brumbál a odešel.

      Trenér Hollister ukončil jejich sezení:

      „Takže si uklidíme ložnice, vyzdobíme společenskou místnost a pak opravdu uspořádáme volby kapitána, to je nutnost. Losování se blíží, slavnost začne hned po večeři, takže už musíte jít oblečeni všichni v reprezentačních hábitech…“

      Harry na svůj hlasovací lístek napsal Rogera, protože se jako kapitán v základní části turnaje docela osvědčil. Byl to sice nemluvný a zamlklý kapitán, zato když něco řekl, tak to mělo hlavu i patu a připadal mu docela rozumný a hlavně svědomitý a poctivý. Když ale trenér Hollister hlasy sečetl, tak to vyšlo osm hlasů pro Harryho Pottera, tři hlasy pro Rogera Allmona a jeden hlas pro Olivera Wooda, takže se stal novým kapitánem Anglické reprezentace. Přijal to s velkými rozpaky, ale slíbil, že se bude snažit, aby jejich důvěru nezklamal. A tak šel na večeři už nejen v reprezentačním hábitu, ale taky s kapitánskou páskou na ruce. Cestou se s Charliem dohodli, že budou ohledně portrétů nenápadně varovat Irský a Bulharský tým, protože to byli hráči, které znali nejlépe a při případných problémech, které mohli nastat, od nich mohli očekávat spolupráci. A tak Harry vysvětlil Viktorovi co se děje a Charlie zase Irskému brankáři Ryanovi.

      Slavnostní večer byl uspořádán velkolepě. Na ploše stadionu se střídala spousta vystoupení od ukázky umění gaučů, kde viděli v akci i tu zbraň bola, kterou použili jako přenášedlo, přes vystoupení skupin kouzelníků, kteří se pokoušeli plný stadion bavit různými efektními kouzly a iluzemi, až po závěrečné velmi sugestivní vystoupení asi stovky víl, při kterém jen Neviditelné bezpečnostní stěny kolem celých tribun, zabránily mnoha nezkušeným kouzelníkům, vrhat se z výšky tribun v oblouzených sebevražedných skocích. Harry se představení věnoval jen okrajově, protože se především snažil svým všechnohledem najít na tribunách prostory, kde budou sedět jeho blízcí a přátelé. Našel je nakonec docela blízko. Seděli všichni hezky pohromadě, asi uprostřed tribuny v místech, kde se setkává dlouhá a krátká tribuna. Z hlediska diváckého, to nebyla místa zrovna nejvýhodnější, ale kdyby chtěli hráči odejít ze stadionu, tak by se s nimi setkali u jedné brány, což by mohlo být důležité. I Ron měl zaměřený všechnohled na Harryho, když je konečně objevil a vesele mu zamával. Harry se usmál a zamával taky. Pochopil, že Ron sleduje upřeně jejich část tribuny už od samotného začátku vílího tance a doufal, že to vydrží až do jeho ukončení, protože věděl, že má velmi malou odolnost proti vílímu vábení. Charlie poslal mamce svého jezevčího Patrona se vzkazem, aby je přišli navštívit hned po ukončení slavnostního večera. Pak už se ale museli věnovat programu, protože nastal čas losování…

      „Hlavně ne Argentinu, to už radši Japonce…“ potichu si mumlal trenér Hollister a tak se ho Harry zeptal:

      „Proč? To jsou tak dobří?“

      „Nemají nejkvalitnější tým. Postoupili jen dílem náhody… No podivné náhody…“ a potichu pokračoval: „Chytač a brankář Brazilského týmu náhle před zápasem s Argentinou onemocněli Dračími spalničkami a jejich náhradníci nebyly žádnými zázraky… Ale nic jim nedokázali, tak prostě postoupila Argentina…“ povzdechl si a pak pokračoval ve vysvětlování:

      „Tři z pěti delegovaných rozhodčích jsou Argentinci, tak si asi umíš představit, jak by to vypadalo, kdybychom hned v prvním zápase jejich tým vyřadili z dalších bojů…“

      Harry si povzdechl:

      „Obávám se, že asi nebudu moct nějak ovlivnit, jaký tým vytáhnu. Takže nezbývá než doufat, že to dopadne dobře…“ usmál se povzbudivě na trenéra i spoluhráče a šel na plochu, kam už zval Argentinský ministr všechny kapitány reprezentačních týmů. Čtyři sličné asistentky hned rovnaly přicházející kapitány. Po ministrově pravé ruce seřadily první týmy, hezky podle abecedy Anglii, Bulharsko, Mexiko a Turecko a po jeho levé ruce zase Argentinu, Irsko, Japonsko a Kongo. Pak zazněly ze všech koutů stadionu famfáry a po jejich odeznění Ministr, kouzlem zesíleným hlasem, oznámil celému stadionu:

      „Kapitáni druhých týmů si teď označí svým podpisem lístky s názvem své země,“ asistentky rozdali kartičky ve velikosti asi osmkrát patnáct centimetrů, „abychom vyloučili veškerou nepoctivost, která by při losování mohla nastat…“

      Pak asistentky nechaly kapitány lístky zmačkat a vložit do otevřených zlatých míčků velikosti tenisáku, které uzavřely a vhodily postupně do velké skleněné koule, která se vznášela ve vzduchu mezi nimi.

      „A teď si kapitáni prvních týmů vylosují svého soupeře pro čtvrtfinále. Prosím Anglii!“

      Harry udělal dva kroky dopředu a zalovil rukou ve skleněné kouli, která se před ním vznášela ve výši hrudníku. Zlaté míčky se roztočily v divokém tanci a tak si Harry pomyslel: ‚Jenom ne Argentinu…‘, zavřel oči, nadechl se a po jednom z nich chňapnul. Asistentka mávla hůlkou a míček se otevřel. Harry vytáhl lístek, narovnal ho a s úlevou vydechl. Další z asistentek mávla hůlkou a lístek se zvětšil do velikosti metrového transparentu. Harry ho roztáhl v rukách nad hlavou a ukázal nejprve do míst, kde seděl napjatý zbytek týmu a pak se s ním otočil kolem dokola, aby ho ukázal i divákům na tribunách.

      „Anglie si vylosovala do prvního zápasu – KONGO!“ zahřměl zesíleným hlasem ministr, až Harry leknutím nadskočil. Pak ho za ruku popadla jedna z asistentek, druhou chytila obrovitého černého kapitána Konga a odvedla je kousek dál, kde je postavila čelem k ministrovi a zbylým kapitánům. Pak si postupně vylosovali i ostatní – Viktor zvedl nad hlavu nápis Irsko, Mexičan zase Japonsko a Turecký kapitán s kyselým výrazem poslední – Argentinu. Teď stáli v řadě proti Argentinskému ministrovi, který se šťastně usmíval, že všechno proběhlo tak hladce.

      „Své soupeře už všichni znáte. Bojujte statečně a čestně, ať zvítězí ten nejlepší tým. Tímto prohlašuji finálové zápasy o titul Mistra světa ve Famfrpálu za zahájené!“ zvolal a nad nimi se rozpoutalo peklo závěrečného, úžasného ohňostroje.

      Nad hlavami jim poletovali ohniví draci, fénixové, obrovští zlatí hadi a spousta dalších bájných tvorů se proplétala mezi kyticemi květů všech možných barev snad celou věčnost. Tím vším na závěr probleskl nápis Argentina bledě modrým a bílým písmem, který překrylo obrovské, zářící slunce a oslnilo všechny oči obrácené v úžasu vzhůru. Harry rychle sklopil zrak a přesto, že bylo všude světlo jako ve dne, neviděl nic. Okamžitě byl ve střehu a celým svým tělem očekával nějaký útok. Ale žádný nepřišel, nic se nestalo… Pomalu se zase setmělo a postupně se začal ozývat aplaus ohromeného publika. Stupňoval se tak, že Harry, společně s ostatními kapitány, raději rychle zamířili ke svým týmům s pocitem, že musí každou chvíli ohluchnout.

      Po ukončení slavnostního zahájení jim Pedro sdělil, že bezpečnostní služba obdržela přes tisíc žádostí o návštěvy hráčů na dnešní večer a proto byla nucena všechny zamítnout, protože by se tolik lidí stejně do společenské místnosti nevešlo. Doprovodil je až k jejich apartmánu, ale tam ho poslali pryč, že už půjdou spát. Sedli si ve společenské místnosti a probírali los. Všichni byli se čtvrtfinálovým soupeřem docela spokojeni, trenér Hollister dokonce velmi.

      „Mám tu na všechnohledu záznam jejich nejlepšího utkání, právě s Tureckem. Byl to moc pěkný zápas, kde oba týmy museli ukázat to nejlepší, co dovedou. Zítra si ho tu pustíme na zeď a podíváme se, co od nich můžeme očekávat a kde mají slabiny, které se dají využít.“

      Pak se rozešli do svých pokojů. Ginny, Angelina a Katie zašly ještě na chvíli k Harrymu a Charliemu, aby se podívali, jestli Harry dokáže přivolat Kráturu. Skřítek se objevil okamžitě a s velmi šťastným výrazem ve zkrabatělém obličeji, na ně hned začal chrlit spousty pozdravů a informací, jako by se bál, že na něco zapomene. Když slyšeli hlasité prásk, tak se do malé ložnice vecpali i Oliver a Béda. Tolik lidí na tak malém prostoru Kráturu očividně znervózňovalo. Celý se přikrčil, zmateně třepal ušima a oči mu jezdily sem tam takovou rychlostí, že se Harry bál, aby nezačal šilhat. Tak skřítka posadil vedle sebe na postel, uklidnil ho, uklidnil i ostatní a začal se ho metodicky vyptávat:

      „Jsou všichni v pořádku, Kráturo?“

      Skřítek horlivě kýval hlavou: „Ano, pane…“

      „Kdy nás přijdou navštívit?“

      Krátura se uklidnil a odpověděl:

      „Povolili jim návštěvu zítra po obědě, před prvním zápasem. Jen na půl hodiny, pane. Návštěvy mají povoleny jen příbuzní a tak pan Sturgis nahlásil, že je váš kmotr, pane, říkal, že vám to určitě vadit nebude.“

      Harry se jen usmál a přikývl:

      „Jak to vypadá v táboře? Bydlíte všichni pohromadě? Je tam také tolik bystrozorů, jako tady?“ ptal se dál a tak skřítek začal v klidu vyprávět:

      „Všichni z Anglie mají stany u sebe a hned vedle jsou všichni z Irska. Taky se hned po příjezdu nějací kluci poprali, ale nebyl tam nikdo, kdo by je srovnal, nejsou tam žádní bystrozorové, pane. Museli je odtrhnout pan Sturgis s panem Billem. V táboře je jen několik starých kouzelníků, s páskou pořadatel, pane. Pan Bill s panem Sturgisem udělali průzkum a celé stanové městečko prohlédli, našli všechny známé a varovali je, že je to všechno divné, aby dávali pozor. Všechno vám to zítra řeknou, pane…“

      Tak se s Kráturou rozloučili a poslali ho za mamkou s pozdravy od všech přítomných. Než se rozešli, tak jim Harry řekl:

      „Vypadá to, že hrozba visí spíš nad stanovým městečkem, než nad námi. To, že je tady bezpečnost přehnaná a tam žádná, je opravdu podivné. Možná bychom měli zítra zkusit zatlačit na bezpečnostní službu, aby hráčům povolila návštěvy ve stanovém městečku. Uvidíme, jaká bude reakce… Můžou nás v tom podpořit i ostatní týmy, při snídani je můžeme zkusit nějak uvědomit, že hodláme protestovat.“

      Profesor Brumbál ho z portrétu doplnil:

      „Ministerské výpravy nemají zákaz opouštět zdejší prostory, jen mají varování, že bezpečnost mimo stadion jim nebude zajištěna a proto můžou ven jen na vlastní riziko. Kingsley s Arturem se za vámi přijdou po snídani podívat, mají k vám vstup povolen, jen s omezením na dobu nočního klidu od desáté večer do osmé ráno…“

      „No paráda…“ povzdechla si Angelina a zatvářila se velmi kysele. Ostatní se rozesmáli a Béda jejich spolek rozpustil a zahnal je do přidělených ložnic.

      Charlie se šel naložit do vonné koupele a Harry se smutným povzdechem v duchu zalitoval, že se na dnešní noc dohodli strávit způsobně noc ve svých ložnicích. Pusa, kterou od své ženy dostal s přáním dobré noci, ho roztoužila a způsobila, že se mu po ní začalo stýskat v okamžiku, kdy se za ní zavřely dveře. Tak si ještě chvíli povídal s portréty, pak se šel také vykoupat a usínal s rozporuplnými pocity v duši. Těšil se na famfrpál, stýskalo se mu po Ginny a zároveň ho trápily obavy, co zlého může potkat jeho přátele a blízké ve stanovém městečku, kousek od stadionu.

      Ráno se letmo domluvili s Iry a Bulhary a v okamžiku, kdy se v jídelně na snídani sešly všechny týmy, tak trenér Hollister a Harry, jako kapitán, přistoupili k viceministrovi a nahlas podali oficiální protest proti tomu, že členové reprezentačních týmů nesmějí opouštět prostory stadionu a navštívit své příbuzné.

      „Návštěvy zvenčí zde omezujete a nedovolíte nám ani, abychom své blízké navštívili sami. Proč tu s námi zacházíte, jako bychom tu byli uvězněni?“ hřměl svým zvučným hlasem trenér Hollister a Harry se zeptal:

      „Hrozí snad našim rodinám ve stanovém městečku nějaké nebezpečí, že nás k nim nechcete pustit?“

      Viceministr na ně koukal přimhouřenýma očima, v kterých se zase zableskl vztek a nenávist. Když se k nim ale připojily hlasitě i ostatní týmy a žádaly odpověď na dané otázky, tak musel odpovědět. Mluvil pomalu, nahlas a srozumitelně:

      „Důvod, proč si nepřejeme, abyste opouštěli chráněné prostory, je jen vaše bezpečí. Nemáme dost prostředků, abychom vás venku ubránili proti fanouškům ostatních týmů. Na každém mistrovství se vždy našel někdo natolik fanatický, že se pokusil napadnout hráče soupeře, aby zvýšil šance svého týmu. My jsme se snažili tyto případy eliminovat tím, že vás prostě mezi fanoušky nepustíme. Naše prostředky jsou pouze takové, že dokážeme bezpečnost zajistit jen v uzavřeném prostoru stadionu. Vybrali jsme pro konání mistrovství opuštěné místo, uprostřed pralesa a bažin, abychom eliminovali problémy s nenechavým a vlezlým mudlovským obyvatelstvem, ale proti návštěvníkům z ostatních zúčastněných zemí, vás ochránit nedokážeme…“ viceministr se na chvilku odmlčel, aby nabral dech a tak se Harry ozval:

      „No, my si myslíme, že nám naši fanoušci a blízcí dokážou poskytnout dostatečnou ochranu. Obejdeme se i bez vašich bystrozorů…“

      Ze všech koutů jídelny se ozývaly hlasy:

      „Ano, postaráme se o svoje bezpečí venku sami… Chceme navštívit své rodiny… My taky chtít ven…“

      Viceministr pokrčil rameny:

      „Jak chcete, nikoho tu násilím držet nebudeme. Ale vezměte na vědomí, že jestliže opustíte stadion, tak za vaši bezpečnost odmítáme veškerou odpovědnost…“ prohlásil lhostejným tónem, ale Harry zahlédl v jeho očích jakoby vítězoslavný záblesk. To jeho podezření posílilo ještě víc a tak se o ně podělil potichu s ostatními hned, jak s trenérem zasedli zpět ke svému týmu.

      Když pak po snídani zalezli s Kingsleym, Angelinou, Charliem, Katií a Ginny do ložnice a všechno Kingsleymu vysvětlili, tak Harry navrhnul.

      „Teď máme tak dvě hodiny času, tak asi použiji zastírací kouzlo a půjdeme s Charliem udělat průzkum ve vyšších patrech, která obsadila bezpečnostní služba. Abychom měli představu, jak to tam vypadá…“

      Ginny ho přerušila:

      „Měla bych s tebou jít radši já…“

      Harry se nad tím ani nezamyslel, a když zahlédl Kingsleyho, trochu jedovatý, úsměv, tak podrážděně odsekl:

      „Prosím tě nech toho.“

      Ginny trochu uraženě oponovala:

      „Myslím to vážně. Tvoje zastírací kouzlo je sice dokonalé, ale nevíš, jaká tu mají odhalovací zařízení. Kdyby načapali tebe a Charlieho, tak budete jen těžko vymýšlet výmluvy, proč jste, kde jste. Kdežto když budeme spolu my dva, tak můžeme v klidu říct, že si jen hledáme klidný koutek, kde bychom měli kousek soukromí…“

      Harry se trošku zastyděl a omluvně odvětil:

      „To máš pravdu, Ginny, na to jsem nepomyslel…“

      Kingsley taky přikývl a tak se ven vydali hned. Vyšli na chodbu, pečlivě se rozhlédli nejen po kouzelnících, ale i po portrétech a Harry klepnutím hůlky nechal zmizet Ginny i sebe. Vedle výtahů byly i schody, ale dveře na schodiště byly zavřeny. K výtahům však mířila drobná pokojská v bílé zástěrce a před sebou vedla vzduchem, pomocí své hůlky, velký ranec ložního prádla. Protáhli se do výtahu hned za pokojskou a přimáčkli se k sobě v koutku, aby do nich náhodou nevrazila. Vyjeli o dvě patra výš a vyšli za ní do hodně rušné a členité chodby. Podle lidí, kteří tam pobíhali, poznali, že se jedná o údržbářské patro. Domácí skřítkové ve velké prádelně prali prádlo, jiní ho žehlili a mandlovali. Kouzelníci v údržbářských modrých hábitech nastupovali do výtahu a spěchali řešit stížnosti nespokojených hostů. Jeden z nich právě otevřel dveře od schodiště a tak Harry popadl Ginny za ruku a protáhli se zavírajícími se dveřmi za ním. Malý kulaťoučký kouzelník vycupital po schodech jen o jedno patro výš a tak proklouzli do další chodby. Tady byl klid a tak měli příležitost dobře se tu rozhlédnout. Otevřeli několik dveří a našli sklad nádobí, lůžkovin, uklízecích pomůcek… Těsně před tím, než zabočili za roh chodby, vyšli ze dveří na schodiště dva bystrozoři, kteří hleděli do velkého pergamenu a pak se zadívali přímo jejich směrem. Harry zatajil dech, popadl Ginny za ruku a rychle se rozběhl za roh. Když doběhli až na konec chodby, tak zkusil první dveře a s úlevou zaregistroval sklad nábytku. Zapadli dovnitř v okamžiku, kdy bystrozoři odbočili směrem k nim a zase po nich pátrali očima. Když táhl Ginny až na samý konec obrovské místnosti, mezi židlemi naskládanými do vysokých sloupů, hromadami postelí, křesel a rolemi koberců, tak jí vysvětloval:

      „Mají něco, jako je Pobertův plánek Bradavic. Vědí pravděpodobně o každém našem kroku. Měla jsi pravdu…“ zrušil jejich maskování, popadl svou ženu do náruče a svalil se s ní do obrovského, temně rudým sametem potaženého, gauče. Začal ji vášnivě líbat a těsně před příchodem pronásledovatelů jí roztouženě pošeptal:

      „Dneska v noci tě přijdu navštívit, ať chceš, nebo nechceš…“

      To už na ně ovšem mířili hůlkami dva velmi zamračení kouzelníci a něco nesrozumitelně hulákali. Tak se způsobně posadili, Harry objal svou ženu levou rukou kolem ramen, usmál se na rozčilené strážce pořádku a nevinně se zeptal:

      „Copak se děje? Máte snad nějaký problém?“

      Z hůlky většího z nich vyběhl stříbřitý paprsek a jeho Patron pravděpodobně pospíchal se vzkazem k někomu, kdo se s nimi bude umět domluvit. Ginny měla svou hůlku v ruce, ukrytou za Harryho zády, připravená na obranu v případě, že by jim snad došla trpělivost a nějak se ukvapili. V této patové situaci setrvali pár minut, no vlastně dost dlouho… Než Patron našel Pedra a než ho dovedl až dozadu do skladiště… Pak už jen vedli přes Pedra s bystrozory zajímavý rozhovor:

      „Co tady děláte?“

      „No co asi… Jsme novomanželé, jen jsme hledali nějaké klidné místečko, kde bychom měli trochu soukromí… Tak se zdá, že jsme ho nenašli…“

      „Jak jste se sem dostali?“

      „Nejdřív výtahem a pak kousek po schodech…“ odpověděl Harry popravdě s pohledem na plánek v jejich rukách.

      „Jak to, že vás nikdo z personálu nezastavil?“

      „Asi proto, že nás nikdo neviděl…“

      Bystrozorům to očividně stačilo a poslali je pod Pedrovým dohledem zpět na jejich ubytovnu. Pedro jim cestou domlouval:

      „Už tam prosím nechoďte, příště by k vám nemuseli být tak přátelští…“ Harry se jen ušklíbl a uklidnil jejich pečovatele přikývnutím.

      Když se vrátili do společenské místnosti, tak je trenér Hollister popoháněl:

      „Za pět minut začínáme s projekcí a přípravou na zápas, tak ať tu všichni sedíte připraveni a soustředěni!“

      Tak podali rychle zprávu Kingsleymu a ostatním.

      „Ten plánek je vážně problém,“ mračil se Harry, „vědí o každém našem kroku, maskování je neúčinné.“

      Ginny ho ale překvapila, když s úsměvem prohlásila:

      „To uvidíme… Podařilo se mi, v nestřežené chvilce, trefit ten pergamen matoucím kouzlem. Takže si počkáme, jak jim teď bude fungovat…“

      Harry se rozzářil:

      „Páni, Ginny, to byl skvělý tah…“ a dal jí pusu. I Kingsley jí s úsměvem pochvalně poklepal na rameno, ale pak se rozloučil a nechal je, aby se v klidu soustředili na trenéra a přípravu na svůj první zápas v Argentině.

       

      Items details

      • Hits: 7348 clicks

      Tecox component by www.teglo.info