Hledej

Démoni z bažin

dmoni_z_bain-thŠkolu mají naši hrdinové bezpečně za sebou a čekají je další dobrodružství. Kvalifikace na Mistrovství světa, svatba, velké finále.

... a že by se zase ten Harry do něčeho zapletl? Průšvihy si ho prostě najdou všude...


    Kapitola 11, Postup do finále

      Jelen_a_laNejdřív si záznam zápasu promítli na stěnu vedle dveří v celku. Využili této příležitosti, aby kouzelný portrét sundali ze stěny a odložili ho na stůl pod hromadu ostatních portrétů. Ten poslední dali navrch malbou dolů a tak špeha částečně eliminovali. Mohl je sice slyšet, ale neviděl nic. Pak jim trenér pouštěl postupně, někdy i zpomaleně, jednotlivé akce Konžských hráčů a podával k nim příslušné komentáře. Z porady si každý hráč odnesl něco. Harry dostal instrukce, aby se držel dost vysoko nad hrou, aby byl co nejméně vystaven odrážečům, kteří sice neměli moc přesných zásahů, ale co se týká razance, byli podobně brutální jako seveřané. Při zmínce o nich Harryho lehce zabolela žebra a tak si slíbil, že si rozhodně dnes dá moc dobrý pozor. Probírání taktiky ho uvedlo do podivného stavu vzrušení, napětí a trémy z nadcházejícího zápasu, že úplně odsunul do pozadí své mysli strach z toho, že se v dějišti Mistrovství děje něco podivného, nebezpečného a jeho přátelé jsou v ohrožení. To se mu ale zase brzy připomnělo, když po obědě přišli všichni na návštěvu. Vzhledem k našpicovaným uším několika zvědavých kouzelníků na portrétech ve společenské místnosti se bavili jen tak neutrálně, nezávazně a přesto se Harry dozvěděl vše, co potřeboval vědět o stanovém táboře, rozložení a organizaci jednotlivých národů o průzkumu pralesa a Bažiny Smutku v sousedství stanového městečka. Celé to povídání uzavřel Bill:

      „Teď si ale přestaň lámat hlavu naším bezpečím. Budeme všichni v pohodě na stadionu sledovat, jak se plně soustředíš na zápas a společně se zbytkem týmu s přehledem porazíte Kongo…“

      Pak šel z náruče do náruče a všichni mu popřáli hodně štěstí.

      Ve tři hodiny to začalo. Harry si podal ruku s kapitánem Konga a hlavou mu bleskla myšlenka, že snad ještě nikdy neviděl černějšího černocha. Brankář jejich týmu, který dělal kapitána, byl totiž mnohem tmavší než ostatní členové jeho týmu. Zápas se rozjel pomalu a opatrně. Oba týmy se snažily spíš neudělat nějakou závažnou chybu a tak po půlhodině hry byl stav vyrovnaný 30:30 a nic převratného se na hřišti nedělo. Drobný černý chytač se držel ve stejné bezpečné výšce jako Harry a tak okamžitě zaregistroval, když se vrhl za zlatonkou a okamžitě se na něj přilepil. Pronásledovali zlatý míček bok po boku a jejich šance byly dost vyrovnané, když zlatonka najednou udělala něco, co Harry ještě nikdy neviděl.

      Byla velmi rychlá a tak přesto, že Harry s černým chytačem za ní letěli plnou rychlostí, udržovala si stále stejnou vzdálenost. Pak ale najednou, v plné rychlosti, vystřelila prudce doprava, téměř v pravém úhlu. Harry zareagoval na změnu směru okamžitě, a přesto mu chvíli trvalo, než zlatý míček znova zaměřil. Jenže právě v tom okamžiku zlatonka znova prudce změnila směr a vystřelila kolmo vzhůru. Vydal se zase hned za ní, ale už se mu ji nepodařilo znova zahlédnout. Po chvíli přešel do vodorovného letu a rychle se rozhlédl okolo. Konžský chytač stejně zmateně kroužil pěkných pár metrů pod ním a Harry si musel připustit, že zlatonku ztratil. To už ale rozhodčí odpískal oddechový čas pro Kongo a tak se vydal trochu zahanbeně ke zbytku svého týmu. Josef Bellinger totiž využil toho, že hráči Konga věnovali víc pozornosti honbě za zlatonkou než hře samotné a podařilo se mu zasáhnout potloukem jednoho z Konžských odrážečů tak, že mu přerazil násadu koštěte i s několika prsty levé ruky.

      Harry přistál a hned se ptal:

      „Už jste někdy zažili, aby se zlatonka chovala takhle splašeně a nevypočitatelně?“

      Béda přikývl a vysvětloval:

      „Tuhle zlatonku zřejmě vyráběl velmi temperamentní kouzelník. Zažil jsem něco podobného u zlatonek vyrobených v Itálii…“ pak se usmál a pokračoval: „Nemusíš se tvářit tak zklamaně a zahanbeně Harry. Z téhle nepovedené honičky nám svitá velká naděje. Ty už víš, co od ní můžeš čekat a příště si ji pohlídáš líp a tvůj soupeř nám ukázal, že jeho reakce ani obratnost zdaleka nedosahují tvých kvalit, takže máš mnohem lepší šance.“

      To už ale rozhodčí odpískal konec oddechového času a Konžský odrážeč předvedl, že je stejný drsňák, na jakého vypadá – do narychlo napravených prstů na levé ruce popadl nové koště, do pravé ruky pálku a vyrazil spolu se zbytkem svého týmu zase do boje.

      Teď už se na hře obou týmů výrazně podepsala psychika. Bédovo hodnocení prvního, nepovedeného honu na zlatonku, výrazně uklidnilo anglický tým. Kongo zřejmě dospělo k podobným závěrům a na jejich hře se to podepsalo zvýšenou nervozitou. Dělali chyby v rozehrávce a toho dokázal Anglický tým jaksepatří využít. Harry se ale na hru pod sebou moc soustředit nemohl, protože oba černí odrážeči se teď plně soustředili především na něj. Jen si občas zkontroloval na tabuli stav skóre, hlídal si potlouky a vyhlížel bláznivou zlatonku. Když se ani po další hodině hry neobjevovala a skóre už vyrostlo na krásných sto šedesát ku šedesáti, tak začal doufat, že jeho tým dokáže vybojovat rozdíl větší než sto padesát bodů a tak získání zlatonky nebude až tak důležité.

      Ale právě v té chvíli se zlatý míček objevil kousek od něj. Nezbývalo mu nic jiného, než za ní vyrazit. Musel uznat, že Béda měl pravdu. Dokázal bez problémů reagovat na šílené úskoky a krkolomné změny směru zlatonky tak, že ji téměř nespustil z očí. Změny směru prováděl vlastně automaticky – kam šly oči, tam ihned zamířilo i jeho koště. Byla to sice šílená jízda a po několika prudkých otočkách měl pocit, že jeho vnitřnosti někdo nacpal do obrovského šejkru a pořádně s nimi zatřepal, ale ke zlatonce se už konečně začal přibližovat. Jenže ta zase prudce odbočila doprava a rozletěla se přímo proti, právě přilétajícímu, Konžskému chytači. Harry napjetím téměř přestal dýchat, přilepil se na násadu svého koštěte a maximální rychlostí vyrazil za ní. Zlatý míček, jako by si uvědomil, že se dostal do kleští, náhle prudce zakmital doleva, doprava, nahoru, dolů, jako by se najednou nemohl rozhodnout kudy z toho ven. Tím se ale výrazně zpomalil a Harry byl nadosah. Černý chytač ovšem taky už natahoval ruku. Harry máchl svou pravicí a okamžitě přešel do výkrutu, aby se vyhnul čelní srážce s ním. Odstředivá síla ho málem stáhla z koštěte, při tom manévru, protože násadu mohl svírat jen v levé ruce. Pravou musel vší silou tisknout divokou zlatonku, která se odmítala vzdát a pokoušela se mu vytrhnout. Minul se s Konžským chytačem tak těsně, že mu proutí jeho koštěte pročíslo vlasy a zametlo záda, ale zvládl to. Vyrovnal let, srovnal se na svém Kulovém blesku a pevně svírajíc, už uklidněnou zlatonku, v ruce zdvižené nad hlavou, snášel se pomalu k rozhodčímu, který odpískal konec zápasu.

      Jeho tým se na něj sesypal v okamžiku, kdy předal zlatonku a Harry šel z náruče do náruče. Pak se společně vydali na vítězný okruh kolem obrovských tribun, pozdravili svoje jásající fanoušky, ale nijak tyto oslavy neprodlužovali, protože za chvíli měl začít další, hodně zajímavý zápas: Mexiko versus Japonsko. Z tohoto souboje měl vyjít jejich soupeř pro semifinále a tak se chtěli po zápase opláchnout, do kapes nastrkat nějakou svačinku a nerušeně, během toho souboje, hodnotit a sledovat svého dalšího soupeře. Za potlesku jásajících tribun odešli bránou do nitra stadionu a cestou se ještě znova objímali a radovali z hladkého a přesvědčivého vítězství, bez zranění a podobných komplikací. Ginny Harryho políbila a zašeptala mu do ucha:

      „Pořádně tohle vítězství oslavíme až v noci, ano?“ a oči jí šibalsky zajiskřily. V Harrym se zvedla najednou taková vlna touhy, že měl problémy s jejím zastřením a trošku z něj na krátký okamžik vytrysklo. Charlie se po něm ohlédl s varovným výrazem a pak se usmál:

      „Neboj, Harry, už to domlouváme…“

      Harry zrudnul a Charlie s Katií se rozesmáli nahlas.

      Šťastní a příjemně unavení se pak dvě hodiny se zájmem dívali, jak Japonsko porazilo Mexiko. A nebylo to lepší hrou, ale rychlejšími košťaty. Mexičané vedli už o sto čtyřicet bodů, když se Japonské chytačce podařilo konečně dohonit zlatonku. Zářivě bílá, perletí pokrytá Japonská košťata opravdu vypadala, jako sněhové vločky. Byla rychlá a hbitá, ale přesto Japoncům nestačila k získání převahy ve hře. Všichni byli totiž velmi mladí a bylo vidět, že jim chybí zkušenosti. Ze začátku svou rychlostí získali převahu, ale pak na hřišti převládla zkušenost a sehranost Mexického týmu. Harry s trochu s úlevy sledoval, jak Japonská chytačka třikrát ztratila divokou zlatonku z dohledu a teprve při čtvrtém pokusu se jí podařilo, díky rychlejšímu koštěti, vyfouknout zlatý míček Mexičanovi přímo před nosem. Japonci vyhráli těsně 280 : 270 a vytvořili tak první překvapení tohoto mistrovství.

      Po večeři uspořádali malou oslavu, nebo spíš přátelské posezení s ministerskou výpravou, na počest dnešního vítězství. Kingsley s Angelinou se brzy vytratili a tak zábavu ve společenské místnosti obstarávali George s Leem. Harry s úsměvem sledoval, jak si ti dva perfektně rozumí. Lee totiž, čím dál, tím víc, nahrazoval Georgeovi ztraceného bratra. Jeho smysl pro humor se velmi podobal Fredovu a perfektně se Georgem doplňovali. Taťka nadšeně několikrát poplácával svého zetě po ramenou a zářil jako sluníčko. Popíjeli máslový ležák a bavili se o zápase, šílené zlatonce, o Japonsku a jeho hře. Kolem desáté se ve společenské místnosti zase objevil ministr a trenér Hollister už večírek začal rozpouštět, když vtom se z kapes všech přítomných ozval Hermionin hlas:

      „Kingsley? Harry? Slyšíte mě?“

      Harry okamžitě zvážněl a vytáhl zrcátko.

      „Jsme tu oba, co se děje Hermiono?“

      „Během oslav vašeho vítězství na nás zaútočil z pralesa jaguár, kterého někdo ovládal pomocí kletby Imperius. Nic vážného se nestalo, stihl jen trochu poškrábat paní Woodovou a Hestii kousl do ruky…“

      Oliver vyskočil a volal do zrcátka:

      „Mami! Jsi tam? Ozvi se!“

      Ze zrcátka se konejšivě ozvalo:

      „Už jsem v pořádku Oli, slečna Grangerová je moc šikovná léčitelka, hned mě i Hestii ošetřila. Vzala sebou i sušenou třemdavu, tak mi na památku nezůstane ani jizva, zlato…“

      Harry se zeptal:

      „Jak víš, že ho někdo ovládal, Hermiono? Povídej, co se vlastně stalo.“

      „Vyřítil se najednou z pralesa. Byl černý jako uhel a tak ho v té tmě nebylo ani vidět. Jenže my jsme se tu všichni sešli, abychom oslavili vaše první vítězství a zapálili jsme několik ohňů. Díky tomu, že jsme byli všichni pohromadě, tak jsme ho zneškodnili dřív, než stačil napáchat větší škody. Sturgis ho odhodil odpuzovacím kouzlem a Bill ho hned vzápětí uspal. Pak kolem něj Viky Hollister vykouzlil pevnou železnou klec…“

      „Jo, to on umí,“ zasmál se hrdě trenér. „Naučil se to už někdy v patnácti a svého malého bratra Dona neustále trápil tím, že ho do ní zavíral…“ dodal s úsměvem. Hermiona pokračovala:

      „Když jsme ho v kleci zase probudili, tak se bezhlavě vrhal na mříže a oči měl takové podivně zakalené. Takhle se normální jaguár nechová, Harry. Jsou to plaché šelmy, žijící skrytě a útočící ze zálohy… Zase jsem ho uspala, přenesli jsme ho na okraj pralesa a nalila jsem do něj jeden  Contraimperius. Když jsme ho pak probudili, tak se tvářil hodně zmateně a vystrašeně. Přikrčil se a v mžiku zmizel v pralese… To bylo už normální chování.“

      „Jestli to byl pokus o útok, tak to bylo hodně amatérské…“ zamyšleně konstatoval Charlie.

      „To ano,“ přisvědčil mu Kingsley. „Spíš to byl způsob, jak ověřit vaši ostražitost a obranyschopnost.“

      Přidal se Bill:

      „Každopádně to mělo zajímavý účinek. Ten útok vzbudil po celém táboře značný rozruch. Do teď se s námi na hlídkách střídali jen Irové a Bulhaři, ale po téhle akci, se k nám přidávají i ostatní skupiny, takže budeme moct zdvojnásobit počet hlídek a budeme ještě obranyschopnější…“

      „No právě, proto se mi to vůbec nelíbí…“ zamračeně mu odpověděl Harry. Otočil se na trenéra Hollistera:

      „Jaký budeme mít zítra program, pane? Nenašla by se chvilka, abychom mohli navštívit stanové městečko?“

      „Ano, já bych taky moc rád viděl mámu,“ přidal se Oliver.

      Trenér se zamyšleně podíval na Harryho a pak odpověděl otázkou:

      „Zaručíš mi bezpečnost všech, co tam půjdou, Harry?“ a když přikývl, tak pokračoval: „Dopoledne určitě ne. Po snídani uděláme taktickou poradu a rozebereme si zápasy Japonska, pak máme od deseti trénink a do oběda s vámi chci probrat pár nových signálů, které bychom na ta jejich rychlá košťata mohli použít. Ale po obědě tam můžete vyrazit, když se vrátíte na čtvrtfinálové zápasy. Chci, abyste oba viděli, vzejde vám z nich soupeř pro finále…“

      Harry znova přikývl a zeptal se:

      „Bille, přijdete nám sem naproti zítra po obědě? Abychom nezabloudili, nebo nás cestou něco nesežralo…“ uculil se do zrcátka. Bill samozřejmě souhlasil a se smíchem odpověděl:

      „V půl jedné na vás bude čekat početná ozbrojená osobní stráž, švagříčku…“ což rozesmálo všechny včetně Harryho.

      Výměna pokojů proběhla hladce a tak, když se brzy ráno vrátil Charlie do svého pokoje, musel chvíli svoji sestru a švagra budit, než se mu je podařilo probrat. Pak zalezl do koupelny a dal jim tak šanci na to aby se oblékli a rozloučili. Když odcházeli na snídani, tak Harrymu zašeptal:

      „Netvař se tak spokojeně, nebo bude trenérovi hned jasné, že jsme nespali ve svých postelích.“

      „Já přece ano,“ odpověděl mu s úsměvem Harry, ale začal se přece jen trošku kontrolovat.

      Po snídani si prohlédli záznam utkání Rusko – Japonsko, ve kterém jejich příští soupeř poprvé porazil jasného favorita a pak hodnotili jejich hru i s poznatky získanými ze včerejšího zápasu. Protože na jejich trénink měli přístup i Japonci, kteří toho samozřejmě využili, trénovali staré signály a herní varianty, které už v předchozích zápasech použili. A tak Harry i Charlie místo vyhlížení zlatonky podporovali obranu i útok a na závěr se trochu prohnali za tréninkovou zlatonkou. Harry nechal Charlieho, aby mu ji vyfoukl před nosem, čímž chtěl trenér dosáhnout toho, aby ho Japonští odrážeči nechali na pokoji. Když si budou myslet, že jeho náhradník je stejně dobrý, jako on, tak se nebudou tolik snažit ho vyřadit z boje.

      Po tréninku ale zasedli k trenérovu oblíbenému trojrozměrnému modelu famfrpálového hřiště, po kterém poletovali pod vedením jeho hůlky malé modely jich samotných a probírali nejvhodnější taktiku na rychlá košťata Japonců. Naučili se nové fígle a jen je mrzelo, že nemají na tréninku dostatek soukromí, aby si je mohli vyzkoušet v praxi. Byli ovšem už tak sehraní a natolik zkušení, že by jim taková teoretická příprava měla stačit na to, aby nové signály zvládli. Po obědě se vypravili východní bránou ven. Před stadionem na ně čekala asi patnáctičlenná skupina, ve které nechyběli Ron s Hermionou, Bill, Fleur, Sturgis… Některé z ostatních znal Harry jen od vidění a s některými se teprve seznámil. A tak poznal i Viktora a Donalda Hollisterovi, kteří celé léto cestovali po světě a pořizovali na všechnohledy záznamy všech zajímavých zápasů z ostatních skupin, aby byli na finále připraveni na všechny soupeře, které potkají.

      Ostatní, co šli s nimi ven, se přidali ke svým blízkým, ale Harry, Ginny a Charlie šli s Billem, Sturgisem, Ronem a Hermionou na procházku kolem Stanového městečka. Procházeli po volném prostoru mezi stany a pralesem, až došli k velkému prázdnému prostranství. Stany byly na tomto konci tábora namačkány těsně jeden na druhém a tak se Harry Sturgise zeptal:

      „Proč se trošku neroztáhli? Co tu je za problém?“

      Sturgis se usmál a ukázal na hradbu džungle před sebou:

      „Bažina Smutku… Pojď blíž a pochopíš.“

      Jak se přibližovali k hranici pralesa, tak to bylo čím dál tím zřetelnější. Džungle v bažině byla neuvěřitelná změť stromů, keřů, kapradin a jiného nízkého podrostu, navzájem propletené a sešněrované hustými liánami. Harry si nedovedl představit, že by se tou změtí dalo projít. Z toho, co na ně z bažiny dýchlo, pochopil, že stejně jen šílenec by mohl mít nutkání tam vstoupit. Z toho podivného místa se totiž šířil nejen zápach hniloby, tlení a rozkladu, ale také podivný pocit neštěstí, smutku a zmaru. Zastavili se na půl cesty a Harry se chtěl zeptat, proč proboha postavili stadion zrovna na takovém prokletém místě, když mu Bill odpověděl:

      „Právě díky této bažině je zde pusto a prázdno. Jsme v tom nejsevernějším výběžku Argentiny a tyhle pralesy kolem jsou neobydlené a pusté. Ani pralesní domorodci sem nechodí. Věří, že tohle území obývají zlí duchové a bojí se sem jen vkročit…“ a Sturgis pokračoval:

      „Chtěli jsme s Billem tu bažinu prozkoumat trochu víc zblízka, ale došli jsme jen kousek od okraje. Nedalo se to už vydržet. Ten smutek, co z ní sálá, je tam tak intenzivní, že nám oběma tekly slzy proudem a pár minut po odchodu nám trvalo, než jsme se vzpamatovali a uklidnili…“

      „Takže tu bažinu asi opravdu obývají nějací zlí duchové…“ zamyšleně zírala do tmavě zelené hradby vegetace Ginny. Harry zavrtěl hlavou:

      „Nemyslím si, že jsou zlí Ginny. Spíš šíleně nešťastní…“

      Radši se otočili a rychlým krokem pokračovali v obchůzce.  Když se blížili k Anglické části tábora, tak je přišli pozdravit pan a paní Finniganovi, kteří sice přijeli fandit Irsku, ale bylo na nich vidět, že i Harryho a jeho přátele vidí moc rádi. To už je ale čekalo mamčino srdečné objetí. V mžiku se kolem nich sesypali všichni přátelé a mamka s Hestií a Kráturou podávali čaj, čerstvý koláč a - specielně pro Harryho připravené - sirupové košíčky. Příjemně si poklábosili, hlavně o přípravách na souboj s Japonskem a z legrace si tipovali, jak dopadnou dnešní čtvrtfinálové zápasy. Když se blížila třetí hodina, tak se všichni vypravili na stadion, kde už každý ze své části tribuny sledovali, jak Bulharsko po vyrovnaném, drsném boji, jen díky vynikajícímu Viktoru Krumovi, vyhrálo nad Irskem a Turecko, dost nepochopitelně, hladce prohrálo s Argentinou. Oliver se při večerním hodnocení obou zápasů pozastavil nad tím, že brankář Turků chytal, jako by ho někdo trefil matoucím kouzlem a nechápal, jak se mohli do finále vůbec probojovat… Harry si svoje podezření o nekalém ovlivnění Tureckých hráčů nechal radši pro sebe, protože špehové z portrétů sice v jejich společenské místnosti vidět nic nemohli, ale slyšet mohli všechno. Jen si vyměnil významný pohled s trenérem Hollisterem, který zřejmě pojal podobné podezření.

      Druhý den zrušili trénink a místo něho se věnovali regeneraci v lázních, využili služby argentinských masérů a před obědem i po obědě seděli kolem tréninkového plánku trenéra Hollistera a opakovali si nové i staré signály a herní situace. Trochu rozptýlení a dobré nálady jim přinesla příhoda u snídaně. Bezpečnostní služba pouštěla do jídelny reprezentační výpravy postupně, jednu po druhé, jako by přepočítávali přítomné. Tím vzniklo u vstupu do jídelny trochu zdržení a na chodbě se hromadili lidé. Bystrozoři občas dokonce některým členům týmů nedůvěřivě sáhli na rameno, jako by se chtěli přesvědčit, že je dotyčný z masa a kostí a ne jen nějaký přelud. Harry i ostatní z jeho týmu stáli způsobně na chodbě, čekali, až na ně dojde řada a pobaveně se usmívali. Připojili se k nim Bulhaři a jejich trenér anglicky, s velmi silným přízvukem podotknul:

      „Chovají se dívně. Už včéra příšli k nám na ubytóvnu a tvrdíli, že se nám ztratíla Zoja Ivanovová. Á kdýž se přihlásíla, tak na ňu šaháli, jako by očím nevěříli… A téď tóhle…“ a hodil hlavou ke zmateně se tvářícím bystrozorům.

      Harry se potutelně uculoval a tak se ho Viktor se smíchem zeptal:

      „To je tvoje práce?“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Myslím, že to má na svědomí Ginny,“ a objal svou ženu kolem ramen.

      Bulharský trenér se rozzářil:

      „Šikúlka, už mi lézli na nérvi. Tóhle potěší na důša…“ a všichni kolem se rozesmáli.

      Během snídaně se ještě potichu dohadovali, jestli Argentinským bystrozorům dojde, co jim plánek pokazilo, jestli dokážou matoucí kouzlo zrušit, případně, jak dlouho by mohlo fungovat, než vyprchá. Pak už se ale plně soustředili na velmi těžký zápas, co měli před sebou.

      Začalo to ve čtyři odpoledne. Japonci se hned od začátku pokusili o drtivý nápor, aby Angličany převálcovali svou neuvěřitelnou rychlostí. Ale Harryho tým na to byl připravený a během několika úvodních minut ukázali, že tohle na ně neplatí. Bratrům Bellingerovým se podařilo několik pěkných zásahů potloukem. Ne příliš důrazných, aby nevyřadili hráče úplně, ale velmi přesných a dost bolestivých na to, aby je přinutili k větší opatrnosti a obezřetnosti. Takže nebylo divu, že první, kdo pocítil Japonský důraz a důslednost, byl právě starší z bratrů Bellingerových – Jonatan.  Harry celou jejich akci sledoval z výšky, ale ani varovným výkřikem nedokázal jeho zranění zabránit. Japonští odrážeči předvedli svou sehranost a poslali na Jonatana potlouky ze dvou stran naráz. Jeden stihl ještě pálkou odesilateli prudce vrátit, ale druhý mu hned vzápětí dopadl zezadu na hlavu. Jonatan se řítil dolů z výšky dobrých patnácti metrů a Harry hrůzou ani nedýchal. Naštěstí Béda Kulička na střídačce ukázal, že ještě neztratil svoje chytačské reflexy, zareagoval okamžitě a jeho hlasité: „Wingardium Leviousa!“ způsobilo, že bezvědomé odrážečovo tělo přestalo padat k zemi jako kámen, ale sneslo se na trávník zlehka, jako padající list. Harry požádal rozhodčího o oddechový čas a všichni se hrnuli k lavičce, kam už léčitelé na nosítkách přenesli Jonatana. Zatímco David kouzly zceloval zlomenou lebku, lila do něj Eva několik lektvarů. Béda sebral z trávy hřiště jeho pálku a předal ji trenérovi Hollisterovi. Ten se zahleděl na náhradníky a po chvilkové úvaze předal pálku Charliemu.

      „Pokuste se sundat jednoho z odrážečů, jsou moc dobře sehraní a proto nebezpeční…“

      Pak se zachmuřil, když Eva oznámila:

      „Bude v pořádku, ale do finále s ním rozhodně nepočítejte.“

      Mladší bratr Josef však její prohlášení přijal s úlevou a do jeho tváře se pomalu začala vracet barva. Hned se začal věnovat Charliemu a potichu si s ním rozděloval pole působnosti a domlouval dorozumívací signály.

      To už ale oddechový čas skončil a všichni se zase vydali do boje. Skóre bylo 80 ku 50 pro Anglii, když se poprvé objevila zlatonka. Japonská chytačka měla od začátku jedinou taktiku. Držela se jako klíště Harrymu za zády a spoléhala na to, že pomalejší reakci na objevení zlatonky dožene její superrychlé koště. A opravdu to fungovalo. I když zaváhala při startu a Harry jí utekl aspoň o dvacet metrů, tak ho rychle dohonila. Dokonce se dostala až před něj, když zlatonka začala kličkovat. A to už byl zase ve výhodě Harry. Jenže ne na dlouho. Zase ho dostihla a letěla po jeho pravé straně. Tiskla se na něho, tělo na tělo a Harry se jí musel vyhnout, když zlatý míček udělal kličku doprava. Podletěl Japonku a chvíli stíhal neposednou zlatonku hlavou dolů. Ta zase vystřelila vzhůru a Harry okamžitě přešel do kolmého letu. Najednou rána a on naletěl přímo do Japonky, která se mu nešikovně připletla přímo do cesty. I když se z té kolize okamžitě vymotal, tak se mu zlatonka ztratila z očí. Chvíli se po ní rozhlížel, otočil se po záblesku z tribuny, ale byl to jen všechnohled některého z diváků. Rozmrzele si musel připustit, že ji ztratil. Viděl, jak si Japonská chytačka bolestivě drží stehno, do kterého se jí zapíchla násada jeho Kulového blesku, a vůbec mu jí nebylo líto. Měl vztek na to, jak se mu pletla do cesty, a doufal, že taková pořádná modřina ji přinutí, aby se mu příště trochu vyhýbala.

      Zápas pokračoval a Angličané pomalu a jistě získávali převahu. Charlie s Josefem skvěle spolupracovali a podařilo se jim sundat jednoho z Japonských odrážečů ranou do hlavy. Náhradník, ale nelenil a pár minut po střídání trefil Rogera tak tvrdě do ramene, že to odnesl zlomenou klíční kostí a do boje musela nastoupit Angi. Ta ale neměla problémy dostat se do hry a tak po dalších čtyřiceti minutách vedli na Japonskem 140 : 70.  Harry se pokusil znechutit drobné chytačce to její neustálé sledování a zkusil na ni Vronského fintu. Řítila se za ním střemhlav dolů, dokonce ho předhonila, ale byla dost šikovná na to, aby se nerozmázla o trávník na hřišti a vyrovnala let včas. Harry se stočil na druhou stranu než ona a najednou uviděl zlatonku přímo u paty prostřední Oliverovy tyče s obručí.

      Nalehl na násadu svého koštěte, nechal Japonku daleko za sebou a vydal se nejvyšší rychlostí za zlatým míčkem.  Zlatonka vystřelila prudce nahoru a Harry málem smetl z koštěte Olivera, který mu uhnul na poslední chvíli. A zase prudká otočka o sto osmdesát stupňů a střemhlavý let rovnou dolů. Na úrovni krajní obruče zlatonka uhnula prudce do strany a obručí proletěla. Harry měl co dělat, aby se vyhnul, protože by kruhem sotva prošel, zvlášť když už se mu do cesty zase připletla Japonská chytačka. Krkolomný slalom mezi tyčemi a Japonka zase zůstala pozadu… Znova otočka do protisměru a znova slalom mezi tyčemi… Japonka nestíhala sledovat kličkující zlatonku, letěla souběžně s nimi po vnější straně brankových tyčí a zlatonka ze slalomu odbočila přímo na ní. Harrymu se zastavilo srdce a bezdechu sledoval, jak drobná chytačka, s vytřeštěnýma šikmýma očima, máchla rukou po zlatém míčku… VEDLE! A nejen to, jak ta divoká zlatá potvora udělala kličku do protisměru, tak letěla přímo do jeho obličeje. Harry pustil násadu koštěte a oběma rukama, jako šílený, chňapal po zlatonce. A už ji drží, rychle si ji přendává do pravé ruky, aby levou chytil násadu neřízeného Kulového blesku, který se zatím dostal do vývrtky a řítil se s ním dolů. Vyrovnal let a konečně se zhluboka nadechl.

      „Páni, to byl ale mazec…“ pomyslel si, když letěl za hrozného řevu tribun, odevzdat zlatonku rozhodčímu. To už se na něj sesypal zbytek týmu a on šel z náruče do náruče. Rozesmátý Charlie šťastně hulákal:

      „Proboha, co tohle bylo za styl, Harry! Nechci slyšet George, co ti na tenhle způsob chytání zlatonky řekne…“

      Harry se smíchem pokrčil rameny:

      „Splašená, šílená zlatonka se asi jinak než šíleně chytat nedá. Hlavně, že je naše, ne?“

      „No, hlavně žes ji nespolkl…“ dodala se smíchem Angelina a společně s Oliverem se rozchechtali vzpomínkou na jeho první lov zlatonky vůbec.

      Pak udělali vítězné kolečko kolem tribun. Tentokrát nemuseli uvolnit stadion pro další zápas a tak se oslavy značně protáhly. Harry i ostatní toho měli po dvouhodinovém zápase plné zuby, ale výhra jim dávala na únavu zapomenout…

      Při večeři přijímali gratulace ostatních týmů a smutní Japonci se ani nedostavili, nechali si donést večeři nahoru. Pedro ostatně hlásil, že i pro ně už se na prosbu jejich ministra v apartmánu chystá pestrá hostina na oslavu vítězství a jejich ministerská výprava si vyžádala povolení zůstat s nimi déle, než do večerky. Harryho napadlo, jestli to není jen Kingsleyho snaha jak si prodloužit svoje rande s Angi, ale brzy se přesvědčil, že ho podezíral neprávem. Tentokrát se spolu nevypařili a slavili společně s ostatními. Charlie měl pravdu, když prorokoval, že si George na tom Harryho způsobu, jak ukončil dnešní zápas, s chutí smlsne. Jeho bratr předvedl úžasný tanec Svatého Víta, přičemž divoce mával rukama kolem své hlavy, jako by odháněl celý roj krvežíznivých moskytů a ptal se trenéra, jestli by ho nepřijal jako náhradního chytače, když už z Charlieho udělal odrážeče. Harry se smál spolu s ostatními a vůbec mu nevadilo, že si z něj švagříček utahuje, ale Ginny vyrazila na jeho obranu a začala prohánět svého rozpustilého bratra po přeplněné společenské místnosti. Vznikl z toho pěkný zmatek. Uklidnil je až taťka, kterému při té honičce vyrazili z rukou sklenici výborného Argentinského červeného vína, na kterém si pochutnával. Harry si všiml, že na oslavě chybí šéf bystrozorů Dobs a zeptal se na něj Kingsleyho.

      „Ten už druhý den přespává ve stanovém městečku, kluci Hollisterovi mu nabídli místo ve stanu… Myslím, že tam bude užitečnější, než tady,“ odpověděl ministr.

      Harry zamyšleně přikývl a otočil se na trenéra Hollistera:

      „Kdy budeme moct zase navštívit stanové městečko? Zítra máme volno, budeme jen sledovat druhé semifinále a pak je zase volný den před finále…“

      Trenér se zamyslel:

      „Zítra bude regenerace, lázně a masáž. Pak se podíváme na semifinále. Večer po zápase se tam budeme moct vypravit všichni, když nebudou hrát moc dlouho. Chtěl bych, abyste byli do večerky zpět. Den před finále vás chci mít tady, v klidu a plně soustředěné na přípravu…“

      Večírek se opravdu povedl. Skvěle se bavili až do půlnoci, než to rozpustili a tak si ráno přispali. Na snídani se dostavili, až když ostatní týmy jídelnu opouštěly. Když Harry vcházel do dveří, tak potkal Viktora Kruma. Popřál mu hodně štěstí do zápasu s Argentinou, ale Viktor neodpověděl. Jen ho přejel nepřítomným pohledem. Jeho oči byly zakalené a on vypadal, jako vůbec nevnímal, co se kolem něho děje. Harrymu přeběhl mráz po zádech. Už ho totiž v tomhle stavu jednou viděl… Tenkrát v bludišti, při posledním úkolu turnaje tří kouzelnických škol. Tehdy ho Bárty Skrk junior ovládal kletbou Imperius. Nedal na sobě nic znát, tvářil se však hodně zamyšleně. Když se vrátili po snídani do apartmánu, tak odnesl všechny portréty, kromě těch svých, do ložnice a pak ostatním sdělil, na co přišel.

      „Otázka zní: Necháme Argentince takhle podvodně vyhrát nad Bulharskem a budeme se připravovat na to, co můžou přichystat na nás pro finále, nebo pomůžeme Bulharům k čestnému boji a smíříme se s tím, že v nich budeme mít mnohem silnějšího soupeře pro finále? Mě osobně je proti srsti nezakročit, když vidím takový podvod, ale tohle se týká celého týmu, tak chci slyšet i vaše stanovisko…“ a pozorně se zahleděl na trenéra Hollistera.

      Ten se nad tím taky hluboce zamyslel a po chvilce odpověděl:

      „Já bych v téhle situaci opravdu z mistrovského titulu nedokázal mít radost, i kdyby se nám podařilo odolat nástrahám od Argentinců a porazit je. To bych byl radši, abychom byli druzí, jestli se nám nepodaří porazit Bulhary… Jak to cítíte vy ostatní?“

      Všichni se, k Harryho úlevě, shodli na tom, že je jim milejší čestný boj, i kdyby měl znamenat porážku ve finále. Jenom Eva připomněla, že má sebou jen šest lektvarů Contraimperius, a nerada by je nalila do Bulharů, když by je pak mohli potřebovat sami. Harry se usmál a vyndal svoje zrcátko.

      „Hermiono?“

      Chvíli to trvalo, než se objevily její trochu oteklé a červené oči.

      „Ano, Harry? Děje se něco? Promiň, ale trochu jsme to včera přehnali s oslavou a teprve jsem vstávala…“

      „Jsem na příjmu,“ ozval se i Kingsley. „Děje se něco?“

      A tak jim Harry všem vysvětlil, co je s Viktorem Krumem a zeptal se Hermiony:

      „Kolik těch, odporně zelených, Harperových lektvarů, se ti podařilo sehnat?“

      „Jsi si jistý, Harry, že je ovládnutý?“ zeptala se ho nejdřív nevěřícně.

      „Ano, Hermiono, už jsem ho v tomhle stavu viděl v bludišti, pamatuješ? Tak kolik jich máš?“ odpověděl jí netrpělivě.

      „Deset, vybrala jsem Harperovi všechny zásoby. Vlastně už jen devět, jeden jsem nalila do toho jaguára…“ rozpačitě odvětila Hermiona.

      „Dobře,“ oddechl si Harry. „Pošli mi je po Kráturovi, prosím. Dej mu jich osm – sedm pro Bulhary a jeden pro mě, pro jistotu. Vzal bych ho jen v případě, kdyby to na mě někdo zkusil, preventivně ho pít nebudu. A my se teď poradíme, jak ho do Bulharů nenápadně dostat…“

      Přihlásil se Béda Kulička:

      „Já sem přivedu jejich trenéra. Známe se výborně, několikrát jsme proti sobě hráli, vycházíme spolu dost dobře.“

      Harry s úsměvem přikývl a Béda vyrazil. Hned vzápětí, s hlasitým prásk, dorazil Krátura. Měl velkou radost, že zase vidí svého pána a hned jak předal balíček s lektvary, začal se vyptávat:

      „Paní Molly a všichni ostatní se ptají, kdy je přijdete zase navštívit, pane. Včera dlouho oslavovali a chtěli by oslavovat ještě jednou s vámi, pane…“ pak zrudnul jako krocan a pokračoval: „Krátura taky oslavoval, pane. Vypil celý máslový ležák, pane. Paní Hermiona říkala, že se na Kráturu proto zlobit nebudete, pane…“ a rozpačitě se na Harryho zadíval svýma obrovskýma očima.

      Harry se rozesmál:

      „Jistěže se nezlobím Kráturo. Vyřiď mamce, že půjdeme na návštěvu dnes po zápase, ať na nás počkají u brány. A počítejte s námi i s večeří. Hlavně nedělejte hovězí, to mají Argentinci tak v oblibě, že ho tu máme každý den. Všechny moc pozdravuj, už se na ně těšíme.“

      Krátura šťastně zastřihal ušima a s hlasitým prásk se přemístil těsně před tím, než dorazil Béda s Bulharským trenérem.

      „Pojď dál, Mitko, tady náš Harry by ti rád sdělil něco moc důležitého.

      Harry ho přivítal a začal:

      „Dobrý den, pane trenére. Jistě je vám známo, že jsme s Viktorem přátelé…“ a když trenér přikývl, tak pokračoval a všechno mu vysvětlil.

      „Všichni jsme se shodli na tom, že je nám milejší čestný boj, i kdyby to mělo znamenat naši porážku. Máme prostředky k tomu, abychom vám pomohli a překazili Argentincům jejich černou magii…“ a ukázal na sedm lahviček s lektvarem na stole.

      Pak mu vysvětlil, jak a kdy vznikl Contraimperius a jak funguje.

      „Teď už je to jen na vás, jestli mi budete důvěřovat a přijmete naši pomoc…“

      Trenér chvíli zamyšleně přejížděl očima z Harryho na Bédu a pak zase na lektvary. Nakonec přikývl:

      „Věřím vam. U Viktóra bych to nepóznal, je vždýcky zamlklý a soustředěný na zápas. Ále Danil Volček, náš bránkář, se chóvá dívně. Níkdy nebýl tólik soustředěný na zápas. Vzdýcky býl hódně rozpústílý. Muséli to udělat u snídáně… Ják se vám ále búděme revanžóvat za vášu pómoc?“ zeptal se nakonec rozpačitě.

      Hermiona, spolu se všemi ostatními, sledovala prostřednictvím zrcátka, jejich jednání a teď se ozvala:

      „Harper přijede s přáteli na finále, tak mu budete moct poděkovat osobně. Třeba se pak na mě nebude zlobit, že jsem mu spotřebovala skoro všechny jeho železné zásoby. Jen mi ty lektvary půjčil, kdyby bylo nejhůř…“

      „No vždyť je nejhůř,“ usmál se Harry. „Neboj, věřím, že tuhle situaci pochopí a zlobit se nebude.“

      Trenér už se usmíval, pobral všech sedm lektvarů.

      „Děkúju za váši pómoc a za všéchny svoje hráče slibúji čéstny sóuboj…“ a pospíchal za svým týmem.

      Harry strávil spolu s ostatními dopoledne v lázních a po obědě, na kterém chyběli Bulharští hráči, kteří se rozhodli jíst na své ubytovně, si chvíli zdřímnul, přitulený k Ginny, v jejím pokoji. Jonatan Bellinger už měl od Davida povoleno vstát z postele a tak se k nim před zápasem, k velké radosti mladšího brášky, připojil. Harry hned při nástupu Bulharského týmu poznal, že se léčba podařila a všechno je tak, jak má být. Brankář Volček se rozpustile hihňal, strkal se s odrážeči a Viktor se nad jeho lumpárnami shovívavě usmíval. Zápas měl dost jednoznačný vývoj a brzy skončil. Po hodině hry, za stavu sto šedesát ku dvaceti, chytil Viktor zlatonku, ke které se Argentinský chytač ani nestihl přiblížit. Harryho až zaskočilo, jak snadno ji dohonil a dostal. Tak tohle bude opravdu těžký soupeř… pomyslel si s povzdechem. Charlie si všiml jeho výrazu a uklidnil ho:

      „Myslím, že tahle zlatonka nebyla se stejné série, jako ty ostatní. Řekl bych, že byla trochu přizpůsobená schopnostem Argentinského chytače…“

      Harry se na něj překvapeně otočil a jeho zrak při tom padl na čestnou lóži nad jejich tribunou. Obličej viceministra Álvára Quercia, byl rudý vzteky a přímo z něj sálala nenávist… Ginny sledovala jeho pohled a tak jí řekl:

      „Jestli něco chystá, tak to bude brzy. Musíme být ve střehu.“

       

      Items details

      • Hits: 14406 clicks

      Tecox component by www.teglo.info