Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Kletba pralesního šamana

aneb Angelino rodové prokletíkletba2-th

Mistrovství je za námi, svatební cesta skončila a nastává všední realita novomanželského a profesního života.

Ale kdy bylo kolem Harryho naposledy něco normálního? Dobrodružství nekončí, přátelé potřebují jeho pomoc. Dokáže to?

    Kapitola 1, Jak se stát bystrozorem

      ZuluZe svatební cesty se vrátili posledního srpna odpoledne. Byli opálení, šťastní a snad ještě víc zamilovaní, než před svatbou. Když je přenášedlo, v podobě starožitného mosazného svícnu, vyhodilo ve vstupní hale domu na Grimmauldově náměstí, tak je během okamžiku radostně vítal Krátura:

      „Vítám vás, pane a paní. Krátura je moc rád, že už jste doma. Kráturovi už se po vás stýskalo, pane, paní…“ a rozrušeně třepal ušima. „Krátura má pro vás v kuchyni připravený čaj a kávu a koláče na přivítanou. Večeři ale nedělal. Paní Weasleyová vzkazuje, že s Winky připravují slavnostní večeři pro vás a pana Charlieho v Doupěti. On se dneska s paní taky vrací. Pan Weasley s vámi chce mluvit a pan Ron je mrzutý a pořád nadává…“

      Harry se rozesmál a vykročil ke kuchyni.

      „Dobře, Kráturo, děkujeme za přivítání.“

      Pak se otočil ke své ženě:

      „Ten svícen asi stejně necháme v kuchyni, ne?“

      Ginny ale zavrtěla hlavou:

      „Tam radši ne, nedokázala bych se soustředit na vaření, Harry. Tyhle vzpomínky patří spíš do ložnice, miláčku…“ smyslně se na něj usmála, přitiskla se k němu a svícen mu sebrala z ruky. Pak ho podala Kráturovi a poprosila ho, aby ho uklidil na komodu do jejich ložnice.

      Krátura byl zpět v okamžiku, takže když vcházeli do kuchyně, šel jim v patách. Fawkes už tam byl také, přivítal je veselým trylkem a přiměl Kráturu k hbitému jednání. Seděl totiž na stole a ládoval se jejich koláčky. Krátura mu vytrhl tác z pod zobáku a nadával:

      „Hladový a nenasytný ptáku! To jsou koláčky pro pána a paní! Kočka je slušnější než vznešený pták, kočka ví, že co je na stole, to se nesmí brát!“

      Žlutoočka jim, jako na potvrzení jeho slov, přiběhla spod stolu naproti a s vrněním se jim otírala kolem nohou.

      „Myslel jsem, že zůstala v Doupěti?“ překvapeně zareagoval Harry. Krátura vysvětloval:

      „Paní Weasleyová dala Kráturovi práci, aby se nenudil. Brát kočku do domu, aby si zvykla a naučit ji slušnému chování. Tak Krátura učil kočku. Je moc chytrá. Loví všechnu havěť, která v domě být nemá a nosí ji Kráturovi, aby ji spálil v krbu.“

      Pak se znova zaškaredil na Fawkese.

      „Tak už se na něj nezlob, Kráturo. Byl s námi v exotických krajích a už se mu určitě stýskalo po pořádném jídle. Ani nevím, co tam vlastně jedl, u nás byl na jídle jen dvakrát, jinak se nejspíš živil různou havětí…“

      „Ne, to není pravda, pane,“ oponoval mu skřítek. „Když přinesl zprávu do Doupěte, tak sežral vajíčka se slaninou a půlku rebarborového koláče, co upekla Winky k odpolednímu čaji. Je to pták nenažraný, pane…“ zlobil se dál.

      Harry se rozesmál:

      „Zamysli se, Kráturo. To jenom potvrzuje, že u nás musel opravdu trpět hlady, když se tak vrhnul na jídlo hned, jak se dostal do civilizace…“ pak zvážněl: „Byl bych rád, kdyby ses s ním trochu víc skamarádil, Kráturo. Fawkes je můj moc dobrý přítel a už mi několikrát zachránil život. Myslím, že za to si zaslouží, abys mu občas odpustil nějaké drobné nezdvořilosti. Co myslíš?“

      Krátura se najednou zatvářil rozpačitě, jako by si dodatečně uvědomil, že se v rozhořčení odvážil odporovat svému pánovi. Pak potichu zamumlal:

      „Jak si přejete, pane…“ a začal jim nalévat čaj a kávu, položil před ně tác se zbytkem koláčků a po Fawkesovi jen střihnul očima, když se natáhl pro další koláč.

             Převlékli se na chladnější počasí doma a vyrazili do Doupěte. Nejdřív si odbyli všeobecné vítání s rodinou, Trixi a Hedvikou, pak si sedli na zahradu a ještě před večeří si poslechli novinky od taťky a Rona.

      „Musíte přesně v sedm zaklepat na dveře personálního odboru v prvním patře…“ kladl jim na srdce pan Weasley. „Mamka si myslí, že bych vás měl ráno vyzvednout doma a doprovodit vás, abyste nepřišli pozdě.“

      „Já se zpozdil o tři minuty a už se na mě Melissa Morrisová pořádně mračila…“ doplnil ho otrávený Ron. „Nejdřív si vyslechnete skoro hodinovou přednášku a pak vám půjde představit mentory. Hůř než já už snad dopadnout nemůžete…“ mračil se.

      Harry si povzdechl:

      „Koho si vyfasoval?“

      „Zorinu… prohání mě jak Křivonožka trpaslíka, nedá mi chvilku pokoj. Pořád se mnou zachází, jako kdybych byl nesvéprávný…“ šklebil se otráveně Ron.

      Harry se ho pokoušel uklidnit:

      „Snad ji to časem přejde, až si na tebe trochu zvykne…“

      Ron zavrtěl hlavou.

      „To si nemyslím. Paul Hardy už s ní pracuje několik let a chová se k němu úplně stejně. Divím se, že s ní může vydržet…“

      Harry se rozesmál:

      „Asi už si prostě zvykl a kašle na to. Skus to taky, jinak se z ní zblázníš…“

      To už se vrátili Charlie s Katií od Bellových, kam se vydali hned po příjezdu – už na oběd – a přisedli si k nim.

      „Vypadáte spokojeně…“ konstatovala Katie. „Asi jste měli mnohem klidnější svatební cestu, než my. Málem jsme přišli o život…“ pokračovala tajemně.

      „COŽE!?“ vyhrkli překvapeně všichni kolem stolu. Přišla i mamka a rázně vybídla Charlieho, aby to koukal vysvětlit.

      „Kentauři se očividně se svým proroctvím tentokrát opravdu vyznamenali. Zatím se splnilo všechno, co předpověděli…“ začal vysvětlovat Charlie. „Nám řekli: nebezpečí hrozící z hlubin. Mořský démon vás bude chtít uchvátit a záchranu jsme viděli ve dračích spárech… Byli jsme v Rumunsku, v malé chatě na pláži ve skalnaté zátoce, do které nevede žádná cesta. Měli jsme pro sebe celou zátoku a tak jsme často vyjížděli na člunu. Jednou jsme se nechali ukolébat tím pohupováním a usnuli jsme v něm. Odliv nás pak vytáhl na volné moře a my se probudili v okamžiku, kdy na nás zaútočil mořský had. Je to hrozně záludná potvora, řadí se mezi vodní draky, i když nemá nohy, ale jen drobné ploutve a je podstatně menší, než ostatní druhy vodních draků. Problém je, že většina kouzel, kterými se dají zvládnout draci, na ně nefunguje. Dělali jsme s Katií, co jsme mohli, ale on rušil naši kouzelnou moc. Nevím, jak to ten prevít dělá, ale kouzla ti v jeho blízkosti buď nefungují, nebo jsou slaboučká, že to ani nestojí za řeč. Tak jsme se nemohli ani přemístit na břeh, i když jsme ho měli v dohledu. Už jsme měli člun plný vody a vypadalo to s námi opravdu bledě, když přiletěl Smaragdový Král. To je můj nejoblíbenější drak z dračí kolonie, Velšský zelený, ze všech největší a starý tak, že snad pamatuje ještě dobu dinosaurů. Choval se ke mně vždycky moc hezky, miloval drbání hráběmi, když se svlékal z kůže a to jsem mu vždycky dopřával. Nevím, kde se tam vzal… Možná vycítil, že mám problémy, prostě byl najednou nad námi, nabídl nám svoje pařáty, tak jsme se chytili a on nás odnesl do bezpečí na břeh…“

      Všichni poslouchali se zatajeným dechem, a když dovyprávěl, tak se teprve úlevně, zhluboka nadechli.

      „No páni… To snad není možné… To jste se tedy opravdu nenudili…“ znělo kolem stolu.

      „Tedy, až tohle budu vyprávět Leemu, tak si určitě přijde pro reportáž,“ dodal žasnoucí George.

      „Ať tě to ani nenapadne, brácho, tohle rozhodně na veřejnost tahat nechci!“ zarazil ho rázně Charlie.

      „Proč? Tenhle příběh nadchne i starého Láskoráda, zvlášť když tomu dá Lee tu správnou šťávu. Mysli na to, že by se lidi měli dozvědět, jaký potvory můžou v moři potkat…“ přemlouval ho George. Harry se taky zapojil:

      „Když jsme s Ginny trávili hodiny ve člunu, na korálových útesech, tak nás ani nenapadlo, že by nás tam mohla překvapit nějaká taková příšera…“

      „Na útesech vám nic nehrozilo,“ uklidnil ho Charlie. „Mořští hadi i draci mají v oblibě hluboké vody. Většina z nich na hladinu vystupuje málokdy a drží se hlavně ve studenějších vodách. Tam, co jste byli, jste mohli potkat jedině Malajského mořského draka a ti jsou plaší a mírní, na lidi útočí jedině v sebeobraně…“ rozpovídal se zaníceně.

      „Jasně, dračí muži…“ skočil mu do řeči George a uhnul se smíchem před pohlavkem, který mu chtěl starší bratr uštědřit. „No tak Charlie, řekni, kdy za tebou můžeme s Leem přijít…“

      „Řekl jsem, že ne!“ odsekl Charlie a začal se mračit.

      Harry přestal vnímat jejich dohadování a věnoval se svým rodičům, kmotrovi a profesorovi Brumbálovi, na svých kouzelných portrétech. Neviděl je čtrnáct dní a přesto, že se mu po nich nijak zvlášť nestýskalo, tak byl opravdu rád, že je zase s nimi a má je nablízku. Pak už se dostavil i Bill se svou ženou a dcerou, Perci s Penelopou, které už se začínalo zakulacovat bříško a Weasleyovi byli kompletní. Harry se zeptal Rona na Hermionu a dozvěděl se, že dnes neměla čas, ale přijde za nimi na návštěvu zítra večer, sama, protože Ron jde na noční.

      „Alespoň zase nebudu muset poslouchat ty její plány. Je to něco podobného, jako tenkrát SPOŽÚS. Nemyslí na nic jiného a pořád s tím otravuje…“ mračil se pořád.

      Mamka s Winky a Kráturou začali nosit na stůl, hovor utichl a nastala nezřízená žranice. Když dojedli moučník a s přecpaným žaludkem líně popíjeli víno, nebo máslový ležák, tak se Ginny zeptala:

      „Nevíš, koho přidělí za mentory nám, taťko? Nebo ty, Rone?“ Ron jen zavrtěl hlavou a taťka odpověděl:

      „Mentory vybírá šéf bystrozorů, takže Dobs. Do toho mu nemá co mluvit ani ministr. Takže opravdu netuším, koho vám vybral, nebo kdo si vybral vás. Většinou totiž šéf vybere mentorské dvojice a ty si kadety vybírají samy, když je jich víc. Jen mě mrzí, že si Zorina vybrala právě Rona. Na Harryho by si tolik nedovolila a ty by sis u ní brzy dokázala zjednat respekt…“ pak si, skoro jen pro sebe, zamumlal: „Možná si ho vybrala právě proto, že je takový neprůrazný…“

      Pak se znova vrátil k jejich rannímu nástupu:

      „Mám vás ráno vyzvednout, nebo si myslíte, že dokážete přijít včas?“

      „To zvládneme, taťko,“ uklidnila ho Ginny. „Vzala jsem si sebou svého kokrhacího budíčka, takže vstaneme radši už v šest, abychom se dali pořádně do parády na první den v práci. Co si máme obléknout, aby to bylo podle bontonu?“

      „Bystrozoři chodí v civilních hábitech, každý podle vlastního vkusu. Často chodí i v mudlovském oblečení, protože se pohybují hodně mezi mudly. Na oblečení myslím ani moc nesejde, když nebudete vyloženě ušmudlaní, nebo v roztrhaných hadrech…“ potěšil ji, i Harryho taťka.

      Tak se už dlouho nezdržovali, rozloučili se, sebrali portréty, Trixi, Hedviku, Žlutoočku, Fawkesovo bidýlko, Kráturu se zbytkem koláče k snídani a vydali se domů, na Grimmauldovo náměstí. Ještě, že s nimi šli i Charlie s Katií, jinak by měli problémy všechno pobrat…

      Spát šli brzy, tak jim ranní vstávání nedělalo velké problémy. Když v půl sedmé dorazili do kuchyně, oba vymydlení a oblečení v nejlepších civilních šatech, Krátura už smažil vajíčka. Rychle se nasnídali a ve tři čtvrtě na sedm se z prvního schodu před domem, ruku v ruce, přemisťovali na ministerstvo. Výtah je vyvezl do 1. patra a tak, beze spěchu, za dvě minuty sedm, zaklepali na dveře se jmenovkou: Melissa Morrisová – personální odbor.

      Melissa měla očividně skvělou náladu. Laskavě se na ně usmívala, když je vítala:

      „Á… už jste tady. Tak pojďte dál a posaďte se… Nejdříve vás poprosím o výsledky zkoušek a vaše diplomy, abych si je mohla okopírovat pro archivaci… Vy mi prosím zatím vyplňte tyto dotazníky. Pak s vámi proberu základní zásady pro váš první rok v roli kadetů a před osmou hodinou se půjdete seznámit se svými mentory…“

      Harry se u dotazníku na chvilku zarazil nad otázkou: Proč jste si vybrali právě práci bystrozora?  Mrknul na okamžik k Ginny, která už ji měla zodpovězenou – protože je to velmi užitečná profese a pro mě je tato práce nejzajímavější ze všech ostatních. Musel se chvilku zamyslet, než dal dohromady svou odpověď: „Protože chci přispět všemi svými silami k bezpečnějšímu životu a mírovému soužití všech lidí i kouzelných tvorů kolem nás.“ Zbytek dotazníku už šel snadno a tak mohli přejít k instruktáži.

      Melissa jim monotónním hlasem, jako stroj, přeříkala, že první rok budou pouze přihlížet práci svých mentorů, nebudou do ničeho zasahovat, nebudou se nikde plést a budou přesně poslouchat instrukce a příkazy svých učitelů. Budou se, pod jejich vedením, pouze zdokonalovat ve svých dovednostech, potřebných k vykonávání práce bystrozora, pomáhat při sledování, hledání nezvěstných a při podobných nenáročných činnostech. Jejich nejdůležitější prací v prvním roce, bude důkladné nastudování kouzelnického zákoníku a všech novelizací a dodatků.

      „Zákoník je k dostání v knihovně ministerstva a počkají vám s platbou do první výplaty. Ale všechny novelizace a dodatky si budete muset okopírovat z originálů, takže vám to zabere dost času. Rozhodně toto studium nepodceňujte, v srpnu příští rok budete skládat zkoušky z podrobné znalosti našeho práva. Na tomto prvním velkém testu vaší připravenosti stát se strážcem zákona, už ztroskotalo velmi mnoho adeptů…“ odmlčela se, aby si ověřila, jak zareagovali na její dramaticky podané, důrazné varování. Pak pokračovala: „Kromě zkoušek bude samozřejmě velmi důležité i hodnocení mentorů o vašich praktických znalostech a pokrocích, které jste udělali.“

      Pak už jim jen oznámila, že první rok budou brát jen deset Galeonů měsíčně a s pohledem na hodinky je vybídla k odchodu do druhého patra.

      Když vešli do oddělení bystrozorů, tak už na ně čekal šéf Dobs. Přivítal je oba, jako staré známé a nejdřív se ujal Ginny. Místnost byla skoro plná, protože se zrovna střídaly noční a denní směna. Bystrozoři si jich nevšímali, předávali si rozdělané případy, nad jejich hlavami poletovali oběžníky s novinkami a postupně přistávaly na stolech v jednotlivých kójích. Harrymu ve spěchu na pozdrav mávli staří známí – Hrdonožka a Savage. „To by byli mentoři…“ pomyslel si Harry, ale pak se věnoval těm dvěma, ke kterým zamířili Ginny s Dobsem.

      „Paní Potterová, představuji vám vaše mentory: To je Sally McCormacková…“ a ukázal jí asi padesátiletou ženu, trochu při těle, s dobráckou kulatou tváří a světlými vlasy vyčesanými do drdolu. S jejím dobráckým výrazem příliš nekorespondoval ostražitý a podezřívavý pohled modrých očí.

      „A tady máte jejího stálého kolegu Harolda Harrise…“ ukázal Dobs na přibližně stejně starého, prošedivělého bystrozora. Jeho výraz byl velmi upjatý a strohý, víc než bystrozora připomínal zkostnatělého úředníka.

      Ginny se však nedala zastrašit jejich výrazem, mile se usmála a podala jim ruku se slovy:

      „Velice ráda vás poznávám, madam McCormacková, pane Harrisi…“

      Bylo vidět, že svým uctivým oslovením a bezprostřední zdvořilostí, je mile překvapila. Oba trochu roztáli, Harris jí přivolal židli a posadil ji mezi ně ke stolu.

      Harry si s úlevou oddechl a pomyslel si: „Oni snad čekali nějakou namyšlenou nánu…“

      Pak už se ale musel soustředit na Dobse, který ho odvedl… ke stolu Hrdonožky a Savage.

      „Nazdar Harry,“ přivítali ho oba s úsměvem.

      Harry se úlevně usmál, oběma jim podal ruku a řekl jen: „Díky…“

      Savage zakroutil hlavou a Hrdonožka chápavě přikývl.

      „Vidím, že Joea Hrdonožku, Luka Savage vám ani představovat nemusím,“ konstatoval Dobs. „Tak už vás předám do jejich péče…“ rozloučil se a šel vyřídit nějaký spor, který vznikl v druhém rohu místnosti.

      „Přisedni si, Harry,“ vyzval ho Hrdonožka a mávnutím hůlky mu přivolal židli. Pak už se zase věnovali tříděním oběžníků na stole. Za chvíli noční směna odešla a zůstalo zde jen šest bystrozorů denní směny a dva kadeti. Atmosféra se uvolnila, bystrozoři si naplánovali práci a vyráželi do terénu. První odešla parta s Ginny, která mu jen v rychlosti mávla na pozdrav a chvíli po nich i další dva bystrozoři. Ty Harry vůbec neznal, tak se zeptal Hrdonožky, jak se jmenují.

      „Lonny Fletcher a Tony Lawrence. Oba tu sloužili za Voldemorta, dával bych si na ně pozor, být tebou…“ odpověděl Hrdonožka a zase se soustředil na papíry před sebou. Harrymu připadalo, jako by na něco čekali a brzy se dozvěděl, na co – dovnitř vešel Kingsley. Kývnul na Harryho a ten nejistě pozdravil:

      „Dobrý den, pane ministře…“

      „Ahoj Kingsley,“ pozdravili současně s ním bystrozoři.

      Kingsley se ušklíbl:

      „Toho pana ministra si nech od cesty, Harry. Stejně všichni vědí, že si tykáme, tak by jim bylo hned jasné, že je to jen divadlo… Rád tě zase vidím,“ dodal s úsměvem.

      „No tak promiň,“ pokrčil rameny Harry. „Jsem tu nový a nevím, co se ode mě čeká.“

      Kingsley se rozesmál:

      „Proto jsem za tebou přišel. Buď v klidu a přirozený. Jen tě chci požádat, abys případné připomínky, nebo kritiku mé osoby, nebo postupů, se mnou řešil pouze mezi čtyřma očima…“

      „To bych si nedovolil…“ zaraženě odpověděl Harry.

      „Ale dovolil,“ znova se zašklebil ministr. „Naopak, konstruktivní kritiku přijmu rád, ale ne před publikem, jestli mi rozumíš…“ vysvětlil mu. „A co jinak? Jak jsi spokojen s mentory?“

      Harry se usmál:

      „Líp jsem dopadnout nemohl. Jsem opravdu rád, že jste si mě vybrali vy a ne Zorina…“ otočil se na dvojici bystrozorů.

      Oba přikývli.

      „Bylo nám jasné, že by ses od ní dlouho komandovat nenechal a tak – pro klid v úřadě…“

      Kingsley se zasmál a zeptal se:

      „Jak se ti líbí instrukce, co jste dostali od Melissy?“ a Hrdonožka navázal:

      „Nezasahovat, neplést se, na slovo poslechnout své mentory…“

      Nemluvný Savage zasněně dodal:

      „Na to jsem se těšil nejvíc…“

      Kingsley i Harry se rozesmáli a Hrdonožka s úsměvem pokračoval:

      „No… my, na rozdíl od Melissy, očekáváme, že nám budeš dost pomáhat a doufáme, že když se dostaneme do nějaké šlamastiky, tak nás z ní vytáhneš…“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Divím se, že se po dosavadních zkušenostech se mnou spíš nebojíte, že vás do nějaké šlamastiky sám dostanu…“

      Teď se rozesmáli Hrdonožka a Savage.

      „Proto jsme si tě vybrali Harry. Očekáváme, že se s tebou nudit rozhodně nebudeme. Máme k tobě jen jedinou prosbu. Skus držet na uzdě svoje emoce, ať se děje cokoliv. Hlavně auru moci prosím použij pouze v případě, že tě o to některý z nás vyloženě požádá… Ano?“

      Harry si povzdech, přikývl a slíbil:

      „Budu se snažit. Občas s tím mám ještě problémy. Je mi jasné, že budu muset trénovat sebeovládání…“

      „Dobře, už vás nechám pracovat,“ ukončil setkání Kingsley. „Jen se budeme muset domluvit na společné večeři. Angi je hrozně zvědavá na ten váš pustý ostrov…“ dodal ještě před odchodem.

      Pak už vyrazili do práce. Nejprve navštívili několik hříšníků propuštěných z Azkabanu, aby ověřili, jestli se zdržují na uvedené adrese a prohodili s nimi pár zdvořilostních vět. Pročesali pár podivných krámků a zastaváren, kde hledali kradené předměty. Při té příležitosti se Harry dozvěděl, že mezi jeho povinnosti patří pravidelně pročítat, denně aktualizovaný, mnohastránkový katalog odcizených předmětů, umístění na rohovém stolku v ústředí bystrozorů. Nad ním je pak nástěnka s portréty hledaných osob. Pak je odvolali k hledání ztraceného dítěte.

      „Zase Martin Lien… To je známý dobrodruh, utíká takhle už od šesti let, kdy se jim narodila dvojčata a máma na něj nemá dost času. Když jenom bloudil, tak to bylo snadné, ale teď už je mu osm a začínají se u něj projevovat kouzelné schopnosti a tak se snadno dostane do maléru, s jakým si neumí poradit…“

      Nejdřív se zastavili u uštvané matky, která v jednom kuse poletovala mezi sporákem a dvěma dvouletými děvčátky. Byly to velmi živé děti, neustále v pohybu a pořád lezly na stůl, do krbu, na věšák, na kredenc… Harry pochopil, proč maminka nemůže mít na svého staršího syna dostatek času.

      „Odešel ráno před osmou do školy, jenže tam nedošel. Před chvilkou mu jeho spolužačka přinesla domácí úkoly, protože myslela, že je zase nemocný. Prohledala jsem dům, zahradu i okraj lesa, ale dál jsem hledat nemohla, musela jsem k dvojčatům. Malá Melinda by je déle neuhlídala. Melinda je ta jeho spolužačka…“ vysvětlovala maminka. Pak ještě dost zoufale dodala: „Doufám, že se tomu uličníkovi nestalo nic zlého… Najděte mi ho prosím…“ a oči se jí zalily slzami.

      „Dobře, jdeme na to. Nemusíte mít obavy, paní Lienová. Martin je uličník, ale šikovný, zatím se z každé šlamastiky dostal bez úrazu…“ uklidňoval Hrdonožka matku při odchodu.

      Harry velmi pozorně přihlížel, jak nejprve v lese za domem našli stopu, pomocí pátracího kouzla a pak ji sledovali pomocí kouzla stopovacího. Savage stopoval a Hrdonožka, jako dobrý učitel, tato kouzla Harryho hned naučil. Kluka našli dost daleko od domu, jen díky tomu, že volal o pomoc. Křečovitě se držel kymácejícího se vrcholku obrovského smrku. Brečel strachy a volal o pomoc. Hrdonožka se ho chystal snést dolů pomocí „Mobilicorpus“, ale Harry ho zadržel, přivolal svoje koště a zeptal se:

      „Nebylo by to šetrnější takhle?“

      „No… to asi ano, ale riskujeme tím, že bude na stromě obden, aby se mohl svézt na koštěti s Harry Potterem…“ se smíchem zakroutil hlavou, ale povolil Harrymu záchranou akci. Vyděšený kluk si tu krátkou jízdu stejně nedokázal užít. Když ho Harry vyložil u bystrozorů, tak se celý rozklepaný, zamračil:

      „Strýčku Joe, kde jsi byl tak dlouho? Myslel jsem, že už se neudržím…“

      Hrdonožka se rozesmál:

      „My tě hledáme teprve chvilku, kamaráde. Maminka vyhlásila pátrání pozdě, protože se domnívala, že jsi ve škole. Když budeš takhle flákat školu, tak tě asi do Bradavic nevezmou… A teď mi laskavě vysvětli, jak ses ocitl na tom stromě…“ popadl kluka za ruku a táhl ho při tom směrem k domovu.

      „Já jsem honil veverku a najednou jsem byl nahoře… fakt nevím, jak se mi to povedlo, strýčku…“ vysvětloval rozpačitě kluk.

      „Netahej mě za noc, špunte, na tohle ti možná skočí máma, ale já tedy ne. Koukej kápnout božskou, nebo tě ještě ohnu přes koleno!“ vyhrožoval „strýček Joe“. Martin byl očividně nešťastný, že mu nevěří, tak se ho Harry zastal:

      „Možná mluví pravdu, mně se to stalo taky… Nehonil jsem sice veverky, ale prchal jsem před čtyřmi velkými kluky, kteří mě chtěli zmlátit. Chtěl jsem skočit do bezpečí na kontejner, odrazil jsem se a v tu chvíli jsem seděl za komínem, na střeše školy. Museli mě sundat hasiči…“

      Hrdonožka se přestal tvářit nedůvěřivě, ale přesto celou cestu klukovi mluvil do duše.

      „Maminka měla o tebe hrozný strach, hochu, plakala. Víš moc dobře, kolik má s tvými sestrami práce a ještě u toho musí vařit, prát, uklízet… A ty, místo abys ji už trochu pomohl, tak jí jen přiděláváš práci a starosti. Už jsi dost velký, abys konečně dostal rozum, Martine…“

      Chlapec se zastyděl a celou cestu se tvářil hodně zaraženě. Doma skočil mámě kolem krku, honem se omlouval a sliboval, že už to neudělá. Ona ho objímala a poslouchala přitom Hrdonožkův popis události. Děkovala jim a pak Martinovi řekla:

      „Holky už usnuly po obědě, tak se pojď honem najíst. Určitě už musíš mít hrozný hlad.“

      Tak se s ní rozloučili a po Harryho připomínce, že by taky něco snědl, se přemístili k Děravému kotli na oběd.

      Odpoledne trávili většinou na ústředí a sepisovali hlášení. Harryho poslali k Ginny, která už v rohu studovala katalog odcizených předmětů a prohlížela si portréty hledaných osob. Odvolali je jen jednou, když někdo nahlásil výskyt hledaného lupiče v malé zaplivané putyce U Chromého fauna. A tak Harry, s hůlkou v pohotovosti, ze zálohy sledoval, jak ho Hrdonožka hbitě zneškodnil pomocí „Petrificus totalus“ a Savage obratně odzbrojil, prohledal a spoutal. Pak zrušili nehybnost a společně ho dopravili do jedné z cel, vedle velké soudní síně v desátém patře, kde si měl počkat na soudní řízení.

      „Je to v podstatě chudák,“ vysvětloval Harrymu Hrdonožka. „Notorický ochlasta, do školy nikdy nechodil, kouzlit moc neumí, práci se ani nepokouší sehnat. Okrádá hlavně mudly a děti, na kouzelníky by si netroufl. Někteří hostinští berou i mudlovské peníze, ale tenhle to má u nás nahnutý, tak občas dá tip, když se u něj takový darebák objeví.“

      „No teď ho čeká několikaměsíční odvykací kůra v Azkabanu…“ ukončil tento případ Savage.

      Harry se vrátil k rohovému stolku a Ginny, zpět ke studiu hledaných předmětů a osob. K svačině jim Ginny přivolala pár obložených chlebů a dýňový džus. Strávili tam zbytek směny až do večera. Po půl osmé přišel na noční Ron a přivedl sebou Hermionu, která si je sem přišla vyzvednout, aby se k nim pozvala na návštěvu. Před osmou nastal trochu šrumec s předáváním služby noční směně, a když v přesně v osm dorazila Zorina, tak už byli všichni připraveni k odchodu. Jenže Zorina přišla do práce značně nabroušená a vyvolala úžasný incident…

      Nejdřív se pustila do Rona a Hardyho, kteří už se probírali denními hlášeními.

      „Co se s tím couráte? To už jste měli mít dávno pročtený, abychom se mohli pustit do pořádné práce!“ Pak svoji pozornost obrátila k Hermioně, která stála s Ginny a Harrym u stolu Hrdonožky a Savage.

      „Á… mladej si sebou přived do práce slečinku! Tak proto! Hele děvenko, tady nemáš co dělat! Koukej se sbalit a upalovat domů, jen mi zdržuješ chlapce od práce!“

      Ron byl chudák rudý až za ušima a zatínal zuby, aby se udržel. Hermiona si ale něco takového nehodlala nechat líbit a zhurta spustila:

      „To bych si tedy vyprošovala, slečno Zobáčková. Se mnou takhle mluvit nebudete. Jestli si to od vás nechá líbit Ron, je jen jeho věc. Beztak to snáší jen z úcty k vašemu věku, ale já nejsem žádný váš poskok, tak se ke mně laskavě chovejte slušně! Budete mi vykat, jako já vykám vám a pro příště si vyprošuji tu děvenku! Je vám to jasné, slečno Zobáčková?!“

      Harry se otočil ke svým mentorům hned v okamžiku, jak začala Zorina brunátnět, kousal se do rtů, aby zadržel smích a obdivoval ty dva, kteří tuhle nádhernou scénu sledovali s kamennými výrazy. Jen jejich rozzářené oči prozrazovali, jak si tuhle hádku užívají. Když se Zorině konečně dostalo trochu vzduchu do plic a začala ze sebe vyrážet:

      „Vy… vy… co si to dovolujete…“ tak potichu pronesl:

      „Asi bude lepší, když už vypadneme…“ a na jejich souhlasné přikývnutí, popadl Ginny za ruku, Hermionu kolem ramen, přinutil je obě říct „nashledanou“ a odváděl je na chodbu. Tam se hned, všichni společně, přemístili na schodiště domu na Grimmauldově náměstí.

      Teprve když vešli do vstupní haly a zavřeli za sebou dveře, tak se všichni tři rozesmáli. Řehtali se z plných plic ještě, když vcházeli do kuchyně, kde na ně čekali Charlie s Katií a Krátura s hotovou večeří. Několikrát se při jídle zakuckali, jak popisovali Charliemu tu hádku Hermiony se Zorinou. Ginny se pak s vážnou tváří zamyslela:

      „Doufám, že si Zorina na tebe nebude stěžovat, Hermiono, a že jsi to Ronovi nezavařila ještě víc. Aby se teď po něm nezačala vozit hůř, než do teď…“

      Charlie ji uklidnil:

      „Zorina si stěžovat nebude, když to proběhlo před tolika nezúčastněnými svědky. Koledovala by si o důtku za nezdvořilé chování. A Ron? Musí se jí postavit sám, jinak mu pokoj nedá. Hardy je sice splachovací, proto s ní dokáže vydržet, ale určité hranice si určil i on, taky si od ní nenechá líbit všechno…“

      Pak strávili pěkný večer vyprávěním o svých svatebních cestách, Hermiona si vyžádala od Charlieho příběh o mořském hadovi, Ginny a Harry zase vyprávěli o svém výletu do Australského přístavního města Darwinu a o nádherných, barvou hýřících korálových útesech kolem ostrova. Potom se dala do vyprávění Hermiona.

      „Založila jsem s pomocí několika vážených léčitelů nadaci s názvem – Návrat do života – NDŽ. Ve znaku má životodárnou agáve, ale její hlavní cíl v současnosti, je vybrat dost peněz, abychom mohli zřídit a provozovat zařízení, kde by se vyléčení vlkodlaci přivykali běžnému životu. Oni totiž nemají všichni rodiny, které by se o ně postaraly. Buď se k nim nehlásí a to i přesto, že jsou už vyléčení, nebo už nikoho z rodiny nemají. Ty s mudlovským původem jsem vyřešila rychle. S pomocí maminky a paní Hnízdilové je předáváme jeptiškám ve Velkém Visánku. Mamka vymyslela několik důvodů pro jejich vyšinuté chování – poúrazovou amnesii, nebo že se probrali z několikaletého kómatu. Jeptišky už rekonstruují další křídlo a velice ochotně se těch několika ubožáků ujaly. Horší je to s těmi, kteří mají kouzelnický původ a schopnosti, které začínají dost nekontrolovatelně používat. Je to jako s malými dětmi, když se začínají projevovat. Většina z nich byla pokousána už v útlém věku a tak se vlastně chovají přiměřeně, ale je to dost smutné, když se padesátiletý muž chová jak malé děcko, když zjistí, že má zvláštní schopnosti. Zatím jsou zavřeni na oddělení pro duševně nemocné u Svatého Munga, ale jak jich přibývá, tak je potřeba je umístit jinam a hlavně je učit, jako malé děti. Už jsem dala, díky štědrým příspěvkům, první splátku na polorozpadlý statek na okraji Prasinek, přímo pod Bradavickým hradem. Taky jsem dohodla s paní ředitelkou McGonagallovou, že tam budou profesoři docházet a učit je základním dovednostem. Mimochodem velmi štědrý dar naší nadaci dali Malfoyovi…“

      Harry se usmál, přikývl a Hermiona zaníceně pokračovala:

      „Za chvíli budu mít zbytek na doplacení a pak už zbývá jen rekonstrukce – na té jsem se už dohodla s panem Connorem – a sehnat schopného správce a pár ošetřovatelů, kteří by s těmi „velkými dětmi“ měli dost trpělivosti…“

      Když Harry viděl s jakým nadšením se Hermiona ponořila do svého projektu, tak docela chápal, že na ni Ron nemá dost trpělivosti, při svých problémech se Zorinou. Jak se Hermiona začala svěřovat se svými dalšími plány do budoucna, tak začal dokonce pochybovat, jestli tohle jejich vztah dokáže překonat. Ona jim začala totiž vykládat, že ji její rodiče přesvědčili, aby se pustila do studia na mudlovské lékařské fakultě. Hermiona to zkusila a přijali ji na prestižní Westminsterskou univerzitu. K tomu má však závazky u Svatého Munga, kde ale pracuje jen na částečný úvazek, v době volna. Asi ji znepokojovaly stejné myšlenky, jako Harryho, protože na závěr dodala:

      „Vím, že to má Ron teď těžké a měla bych se mu víc věnovat, ale to bych si musela pořídit zase obraceč času… Doufám, že až se všechno rozběhne, tak na tom budu s časem líp. Nerada bych Rona ztratila… Můžete mi v tom trochu pomoct?“

      „A jak si to představuješ?“ zeptala se Ginny. „Máme se mu věnovat, jako když jsi šílela kvůli zkouškám? Nebo můžeme nějak pomoct tobě, abys měla na brášku víc času?“

      Hermiona zaváhala.

      „No… pomohli byste mi, kdybyste mě tady ubytovali. K Mungovi to mám odsud kousek, zrovna tak, jako na univerzitu. A taky bych se mohla častěji vídat s Ronem v trochu klidnějším prostředí, než u nás doma, nebo v Doupěti…“

      Ginny se usmála:

      „Jistě, pokoje už jsme vám vybrali, jen je musíme ještě zařídit. S tím bys mi mohla zítra pomoct. Máme oba zase denní směnu, tak v osm večer? Ale už pro nás radši do práce nechoď…“

      Na Hermioně bylo vidět, že se jí ulevilo.

      „Doufám, že vám nepolezu moc na nervy…“

      Harry ji uklidnil:

      „Když nám polezeš na nervy, tak ti to řekneme…“

      Při odchodu si ještě vzpomněla:

      „Málem bych zapomněla, Harry… Profesorka McGonagallová ti vzkazuje, že si máš přijít pro tu sošku Fénixe, až budeš mít volno. Nevím, jestli už ti to profesor Brumbál vyřídil…“

      „Asi to ještě nestihl, díky za připomenutí…“ odpověděl a vyprovodil ji ke dveřím.

      Pak už šli spát, protože je zítra čekal další náročný den ve službě.

      Druhý den ráno to probíhalo podobně, jen Harryho a Ginniny mentoři tentokrát svoji dopolední činnost spojili dohromady. Oběma týmům se totiž sešla na stole hlášení z Obrtlé ulice a tam byla podezřelých individuí vždy zvýšená koncentrace, tak se většinou hlídky zdvojovaly. Ginny dostala od McCormackové podrobnou instruktáž, jak se má držet těsně za nimi, nesmí je ztratit z dohledu, v případě nějakého konfliktu se jen krýt a rozhodně nijak nezasahovat… Harry a jeho mentoři poslouchali stejně pozorně jako Ginny a když instruktáž skončila, tak Savage dodal:

      „Jo, ty nás taky neztrať z dohledu…“ a to bylo všechno, co mu řekli.

      Drželi se v houfu, prošli několik podezřelých krámků v zastrčených temných uličkách. Tam se vždy rozdělili – jedna parta šla dovnitř a druhá je jistila zvenčí. Navštívili temnou smrdutou vývařovnu, kde by si Harry nedokázal objednat ani máslový ležák, aniž by se mu nezvedl žaludek a hlučnou špinavou hospodu U Nemrtvého hrobníka, odkud přišla Ginny celá zelená a potichu pronesla:

      „Prasečí hlava je čistý, útulný podnik, proti téhle žumpě…“

      Nakonec za dopoledne úspěšně zabavili šest kradených předmětů z katalogu, zadrželi dva zlodějíčky a jednoho nebezpečného, mohutného Skota, podezřelého z vraždy… Po té, co odevzdali zadržené osoby v soudních celách a Soudnímu úředníkovi předali předměty u nich nalezené, zapadli do ústředí, aby se v klidu najedli a pustili se do sepisování hlášení. Harry a Ginny snědli svačiny, co jim ráno připravil Krátura a pak byli přizváni, aby se naučili, jak má vypadat správně vypracované hlášení.

      Odpoledne byli odvoláni všichni na výpomoc do velké společné akce kanceláře Útvaru pro nápravu nevydařených kouzel a Ústředny pro výmaz paměti. V jednom malém městečku na západním pobřeží došlo k souboji dvou opilých kouzelníků a jejich souboj vymlátil okna v celé ulici. Mudlové šíleli, panikařili a bylo nutné ty dva hříšníky zneškodnit, napravit všechny škody a vymazat paměť asi padesáti mudlům… Takže Harry a Ginny dostali důležitý úkol a společně s dalšími dvěma kouzelníky z Útvaru pro nápravu nevydařených kouzel, pomocí kouzla „Reparo!“ zasklili okna v celé ulici, opravili rozbité pouliční lampy, dva zničené ploty a několik rozbitých aut… Při tom stihli sledovat, jak ostatní systematicky zklidňují mudly pomocí „Obliviate“.

      Ty dva hříšníky zpacifikovali Hrdonožka a Savage hned po přemístění. Oba byli pomlácení a vyčerpaní, tak jim to nedalo zas tolik práce. Ale škody po jejich řádění napravovalo dvanáct kouzelníků tři hodiny…

      Když se konečně v sedm večer dostali zpět na ústředí, tak se rychle pustili do hlášení, aby to stihli do střídání.

      „K takovým úletům naštěstí teď už nedochází často. Před pár lety ministerstvo v podstatě nedělali nic jiného, než tohle…“ vysvětloval Harrymu Hrdonožka. Pak mu sdělil, že zítra mají noční směnu, aby si nezapomněli vzít vydatnou svačinu, neboť v noci bývá většinou větší hlad, než přes den.

      „Dopoledne si můžete zajít do knihovny a začít si studovat zákoník. Ale po obědě si zdřímni, abys vydržel až do rána, budeme mít zajímavý program…“ pak už jen dodal, že si má přinést nějaký starý hábit, třeba školní, protože ho budou převlíkat za drbana. Víc už mu neprozradil, přestože se Harry snažil ještě vyzvídat a protože střídání už bylo na místě, doma je čekala Hermiona, tak se dál nezdržovali a přemístili se domů.

      Doma je kromě Hermiony čekal i Ron, který měl dnes volno, po dvou nočních službách. A tak, zatímco po večeři Ginny s Hermionou zařizovali jejich pokoje, Ron Harryho připravoval na knihovnu a zákoník.

      „Když mi dali nový zákoník, tak se mi udělalo špatně při představě, že se tohle mám během jednoho roku naučit. Je to obrovská bichle, vezměte si na to batohy, má snad deset kilo…“ šklebil se rozmrzele. „Ještě horší to bylo, když pak přede mě položili originál, to jsem málem omdlel. Ten je totiž ještě prošpikovaný pergameny s dodatky a novelizacemi. Ke každému zákonu, k některým i dva, nebo tři. Knihovník se nade mnou slitoval, když viděl, jak jsem z toho vyděšený a poradil mi, že některé pergameny se dají zkopírovat celé, u některých okopíruješ text a přeneseš ho na svůj pergamen, zkoušej to v tomto pořadí. Pouze ty s červenou hlavičkou se musí opisovat. Pergamenů tam mají hromadu, kterou průběžně doplňují, takže si vlastní sebou brát nemusíš, ale jestli nemáš samopíšící brk, tak si ho rychle pořiď, jinak to do léta nestihneš ani opsat, natož se to naučit…“ pak ještě dodal: „Už mám skoro třetinu hotovou, strávil jsem tam dnes pět hodin, když byla Hermiona ve škole. Už vám to řekla? Co říkáš na ten její nápad, že bude ještě pět let studovat na mudlovské škole?“ zašklebil se otráveně.

      „Já myslím, že to není špatný nápad, i když je mi jasné, že tě to musí štvát…“ odpověděl mu Harry a hned začal vysvětlovat: „Už během řešení hadí hrozby se ukázalo, že mudlové umějí spoustu věcí, které kouzelníci nezvládají a přitom je potřebují. I Hermioně se při zkoumání Vlkodlačího lektvaru osvědčily ty mudlovské metody. Navíc Hermiona, jak oba víme, je vyloženě studijní typ, tak se není čemu divit, že chce pokračovat…“

      Na Ronovi bylo vidět, že tyhle argumenty vlastně uznává, musel je už určitě slyšet, ale přesto se tvářil rozmrzele. Pak si jen smutně povzdechl:

      „Představoval jsem si život po ukončení školy trochu jinak…“

      Děvčata se dlouho nevracela a Harrymu už se chtělo spát, tak se spolu s Ronem vydali za nimi nahoru. Ron se uculoval, když říkal:

      „Dohodl jsem se s mamkou, že u vás dnes přespím. Ona ještě neví, že se k vám Hermiona stěhuje… Jsem zvědav, co bude říkat, až se to dozví…“

      Ginny s Hermionou byly zalezlé v jednom z pokojů a něco si šuškaly. Když uslyšely jejich dupání na schodech, tak vykoukly a šli jim ukázat, jak zařídily oba pokoje. Ron se chvíli tvářil nesouhlasně, že by měli mít každý svůj pokoj, ale vydrželo mu to jen tak dlouho, než zjistil, že mezi nimi je průchozí koupelna a Hermiona má, na rozdíl od něho, v pokoji širokou pohodlnou postel. Pak se, se smíchem, rozloučili a šli spát.

       

      Items details

      • Hits: 12165 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 168 a členů: 5 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3066241