Hledej

 cesty_00

    Jednadvacítka

      cesty_LMolly, v rukou tác s nádobím, se zase posadila do nejbližšího křesla. „Myslíš? A co? Mně nějak nesedí jen ten Xenofilius. Znám ho už od školy. Trošku potrhlý byl vždycky, ale tohle? Lenka byla přece jeho všechno a teď ji nechá takhle živořit a nepomůže jí?

      „Přesně, mamko,“ pokýval hlavou Fred. „Ale nesedí tam hromada dalších věcí. Co třeba Rolfův věk? Pamatuješ? On byl v prváku na vysoké a Lenka dělala NKÚ. To je rozdíl tak tři čtyři roky, ne? A náš pan ministr má kolik?“

      „No jo, když ho předloni zvolili, byly noviny plné řečí o nejmladším ministrovi v historii a že právě překročil nutnou hranici třiceti let…“

      „Vidíš to?! A to ještě není všechno. Co ten Lenčin prsten? A Xenofiliův přívěsek? A víno, kterým oba napájel?“

      Molly na namalovaného syna hleděla čím dál tím překvapeněji. „Máš pravdu. Je to všechno divné. A navíc se teď ministr Lence mstí. To, že holka nemá pořádné zakázky, není samo sebou. Vždyť je hrozně šikovná. Já si říkala, proč je tak hubená, jestli nedrží nějakou nesmyslnou módní dietu, ale vůbec mi to k ní nesedí a ten meruňkový koláč jedla s takovou chutí… chudinka.“ Najednou plácla dlaní do tácu, až na něm porcelánové hrnečky poskočily. „Musíme jí nějak pomoct. Promluvím s Tirou a něco vymyslíme. Ale teď už musím domů. Strašně jsem se tady zdržela, Artur přijde za chvíli z práce a já ještě ani nezačala přemýšlet, co udělám k večeři. Pozdravuj George, až se vrátí, a vyřiď mu, ať se taky někdy zastaví. Taťka by ho rád zase jednou viděl.“ Zmizela v malé kuchyňce, chvíli tam šramotila a pak už bylo slyšet, jak schází ze schodů, aby se ještě dole v obchodě rozloučila s prodavačkou.

      Fred došel ke stolu v pozadí svého obrazu a nabral si z misky hrst oříšků a sušeného ovoce. Senzace! Konečně se něco děje a bude dít. Mamce zatím nedošlo, že tady fakt nejde jen o Lenku a o jídlo. Ale Georgeovi by to rozhodně docvaknout mělo. Jestli ho ani tohle nevyburcuje, tak už nic. Hodně se změnil, o spoustu věcí úplně ztratil zájem. Vtipně hláškující bráška se někam vytratil a jen při společném vymýšlení nových legračních předmětů se na krátké chvilky vracel.

      Život magického portrétu byl zvláštní. Žádné tělesné potřeby Fred neměl. Jíst a spát opravdu nepotřeboval. Ale všechno, co souviselo s duší, pociťoval velmi. Lenka věděla, proč mu namalovala stůl plný dobrot, polici s hlavně dobrodružnými knížkami a velký pohodlný ušák s podnožkou. A proč přiměla George, aby utratil spoustu galeonů za několik magických obrazů různých krajinek, které mu pomohla rozvěsit po celém domě včetně laboratoře a obchodu. Sama mu dokonce věnovala dva obrázky, které namalovala na kurzu ve Španělsku. Fred jí byl hrozně vděčný. Mohl se tak pohybovat domem, procházet se po loukách, koupat v moři… Bez všech těch věcí by se ukousal nudou. S čím ale Lenka nepočítala, bylo to, že se z George stane téměř morous, který maličko ožívá jen tehdy, když myslí na práci. Fredovi, který zůstal stejný jako před svou smrtí, hrozně chybělo jeho zábavné, trošku lehkomyslné druhé já.


       

      Items details

      • Hits: 175 clicks

      Tecox component by www.teglo.info